ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 98 Číslo 21 Listopad 2014 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Evropský týden mobility Žít a pracovat podle vlastní volby Výstava se vydařila Konference o zaměstnávání Dvě zpráva z Pardubic Operace očí v Africe Kamínek pro Milana Linharta Cena pro muzikanta Bývali telefonisté – Lenka Řehánková Budějovická kavárna potmě Oznámení Přečti mi jídelníček! Dotknout se času Všechny barvy duhy poosmé Černobílé problémy Jizerská 50 RUN Bowleři zahájili Plavecké mistrovství žáků Světový den zraku Inzerce # Evropský týden mobility Od 16. do 22. září probíhal Evropský týden mobility, do kterého se zapojilo i 27 měst z celé České republiky. Cílem této kampaně je upozorňovat na problémy s neustále rostoucím automobilovým provozem. Motivem letošního třináctého ročníku bylo testování nových opatření v oblasti dopravy a získávání zpětné vazby od občanů. Na pražském Václavském náměstí nechyběl ani informační stánek SONS. Pracovníci Metodického centra pro odstraňování bariér v něm prezentovali některé pomůcky sloužící nevidomým k pohybu po městě. Zájemci si tu mohli prohlédnout např. slepeckou vysílačku a vyzkoušet její jednotlivé signály usnadňující např. orientaci na přechodech či využívání prostředků hromadné dopravy. Mezi vystavenými předměty byla i bílá hůl a různé typy brýlí simulujících vidění omezené zrakovými vadami. Ze zvědavých otázek návštěvníků stánku bylo zřejmé, že je pro většinu z nich tato sféra téměř neznámá, pro mnohé z nich však velmi zajímavá. Někteří z nich využili i možnost vyzkoušet si chůzi s páskou přes oči. Ve velkých evropských městech sílí trend dopravovat se pomocí veřejné dopravy či jízdních kol. Vizí kampaně je mimo jiné sdělení, že by městská doprava měla být ekologická, jednoduchá, rychlá – a také tichá. Poslední požadavek je samozřejmě pro nevidomé velmi problematický. Pracovníci Metodického centra pro odstraňování bariér na tento rozpor výrazně upozornili i během Evropského týdne mobility při diskuzích se zástupci známých automobilek (např. Toyota, Škoda Auto a Volkswagen). „Ukázalo se, že zástupci jmenovaných firem na stáncích kupodivu nic nevěděli o obavách nevidomých ze zvyšujícího se počtu „tichých“ elektrických a hybridních automobilů v běžném silničním provozu. Z toho důvodu neuměli odpovědět, jak se jejich firmy vyrovnají s připravovaným předpisem Evropské unie, jež bude ukládat povinnost vybavovat taková tichá vozidla zdrojem zvuku, který by při malých rychlostech upozorňoval nejen nevidomé chodce na svou polohu a režim jízdy,“ popsal Viktor Dudr. Vzápětí připojil i další námět k úvaze o bezpečnosti nevidomých chodců: „Osazenstvo stánku SONS na Václavském náměstí nečekaně získalo bezprostřední zkušenost s technickou novinkou – vozítky segway. Postavy na plošinkách s dvěma kolečky se jednotlivě i ve skupinkách neslyšně proháněly  mezi stánky a návštěvníky. Vědomí, že plošinka váží kolem 50 kilogramů, řítí se rychlostí kolem 20 km/hod a řídí ji nezacvičený, neobratný a možná i neodpovědný a neukázněný uživatel na úzkém chodníku… Zkrátka pro nevidomého představa poněkud hrůzná, která nutí pracovníky Metodického centra pro odstraňování bariér SONS zatím k otázce čtenářům: Neměli bychom, my nevidomí, důrazně protestovat proti provozu těchto vozítek na chodnících?“ red. # Žít a pracovat podle vlastní volby V rámci Týdne sociálních služeb se 9. října konal Den otevřených dveří v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním centru pro nevidomé Dědina, o. p. s., v Praze. Zařízení je jediné svého druhu v České republice. Umožnuje nevidomým a těžce zrakově postiženým lidem absolvovat intenzivní kurzy v programu sociální rehabilitace, sociálně terapeutických dílen a pracovní rehabilitace. Hlavní metodou je individuální přístup ke klientům a práce v malých skupinách. Na rehabilitační kurzy navazuje rekvalifikace s následným pracovním uplatněním. Účastníky těchto kurzů jsou zrakově postižení občané, kteří jsou zaregistrováni u úřadu práce jako nezaměstnaní a úřad jim tuto rekvalifikaci uhradí. Rekvalifikaci může platit i zaměstnavatel zrakově postiženého nebo případný sponzor. V některých případech najdou absolventi kurzů uplatnění přímo ve zdejších chráněných dílnách. Pod střechu Dědiny se vejde pracoviště ručních tkalců, dráteníků, pracovníků v kartonážní výrobě, keramická dílna i místo, kde pod rukama košíkářů vnikají výrobky z proutí a pedingu. Dědina má také statut nestátního zdravotnického zařízení. Od roku 2009 realizuje rekvalifikační kurz pro nevidomé a slabozraké maséry. Během dvaceti týdnů intenzivní přípravy se absolventi velmi důkladně připraví na specifickou profesi. „Je to malá zdravotní škola,“ soudí Pavel Ondra, jeden ze čtyř současných frekventantů, kterého jsme zastihli v učebně při pronikání do tajů anatomie. K dalším odborným předmětům, které musí budoucí maséři ovládnout, patří např. somatologie, psychologie i latina. Velkou úlohu hraje samozřejmě i praktická zkušenost. „Zkoušíme masáže sami na sobě, masírujeme třeba někomu každý jednu nohu a říkáme si, co a jak,“ popisují Pavel Ondra s kolegou Martinem Štrosou. Dvoupodlažní budova střediska v pražské části Dědina je ve vlastnictví SONS. Zastavěná plocha činí 1504 m2. V přízemí se nachází sedm učeben a čtyři dílny (4), dále kanceláře, jídelna a kuchyně, skladové prostory a jeden bezbariérový pokoj pro klienta zrakově a tělesně postiženého. V prvním patře je patnáct pokojů pro klienty – dva jednolůžkové, sedm dvoulůžkových a šest trojlůžkových. Každý pokoj má vlastní sociální zařízení, polovina pokojů i balkón. Dále je v prvním patře prádelna a mandlovna, společenská místnost, pokoj noční služeb a pracovna psycholožky. Interiér střediska je barevně vymalován s cílem usnadnit orientaci lidem se zbytky zraku. Všechny učebny jsou vybaveny specifickými kompenzačními pomůckami pro zrakově postižené. Chodby mají vodicí linie, povrch podlahy je směrem ke schodištím a výtahu rovněž označen. Všechny kliky do místností mají braillské nápisy. Kolem budovy je rehabilitační zahrada, vybavená plochou pro nácvik prostorové orientace, různými povrchy s vodícími liniemi. Je na ní cvičná křižovatka, simulovaná stanice metra i prostor pro aromaterapii a hmatové vnímání. „Chceme nevidomé připravit na to, aby se vrátili do života, aby se dostali znovu do společnosti,“ shrnula poslání Dědiny v nedávném v rozhlasovém rozhovoru Marie Schifferová, dlouholetá ředitelka tohoto střediska, která letos v létě předala pomyslné žezlo své nástupkyni, zdejší dlouholeté sociální pracovnici Naděždě Modráčkové. Zdi Dědiny již byly svědky mnoha lidských příběhů, které se obvykle začaly odvíjet v okamžiku, kdy se dospělý člověk začal učit žít bez pomoci zraku. Někteří budoucí klienti se přišli se střediskem seznámit i během Dne otevřených dveří. „Ráda bych se rekvalifikovala na masérku,“ svěřila se sympatická paní středního věku z Tábora, které po mozkové mrtvici zůstaly jen zbytky zraku. Oči má sice „v pořádku“, mozek však odmítá zrakový vjem dešifrovat. „Hardware funguje, nepracuje pouze software,“ popisuje budoucí klientka věcně a téměř s humornou nadsázkou svůj problém. Přesto, že dosud vykonávala náročnou práci na vedoucích postech, je odhodlaná začít zcela znovu, naučit se samostatnému životu i nové, dosud neznámé profesi. „Potřebujeme, aby to, co člověka postihlo, přijal, aby práci, kterou už umí, dělal jinak. A pokud to nepřijme, pláče nad sebou a jenom se vzteká, tak mu nemůžeme pomoci,“ potvrzuje Marie Schifferová fakt, že jakákoliv snaha a práce centra je zcela závislá na aktivním přístupu a vstřícnosti zdejších klientů. Tři otázky pro Naděždu Modráčkovou, ředitelku centra Dědina: Jakým způsobem získávají podle vaší zkušenosti noví klienti informaci o možnosti využít služeb centra. Funguje například informovanost přes oční lékaře? Obvodní oční lékaři informace o našem zařízení po ztrátě zraku většinou neposkytují. Lůžková oční oddělení prostřednictvím svých sociálních pracovníků pacientovi sdělí, kde může získat sociální dovednosti. Dobrá zkušenost je s pacienty jiných oddělení (neurochirurgie, interna), kde reagují okamžitě. Část klientů se o nás dozvídá z místních úřadů – odborů sociální péče a úřadů práce. Spolupracujeme i se sítí odboček SONS, Tyfloservisu, TyfloCenter a dalších organizací, zejména pro osoby s kombinovaným postižením. Dalo by se vyčíslit, kolik absolventů rekvalifikačních kurzů nachází uplatnění v praxi? Absolventi masérských kurzů se dlouhodobě úspěšně uplatňují na otevřeném trhu práce, často pracují i jako OSVČ. Absolventi ostatních rekvalifikačních kurzů nacházejí převážně uplatnění v chráněných provozech nebo rovněž pracují jako OSVČ.   Jaké máte po převzetí vedení centra nejbližší plány a co je pro vás do budoucna prioritou? Chci přispívat k danému cíli střediska – minimalizovat důsledky zrakového handicapu a připravit klienty na samostatný a plnohodnotný život. Mojí prioritou je dobře zrehabilitovaný a následně rekvalifikovaný klient, který bude žít a pracovat podle vlastní volby. Taťána Králová # Výstava se vydařila V úterý 30. září a ve středu 1. října se v boleslavské městské knihovně uskutečnila výstava kompenzačních pomůcek pro těžce zrakově postižené. Po pěti letech ji opět uspořádala Oblastní odbočka SONS Mladá Boleslav. „Určená byla nejen pro nevidomé a slabozraké občany a širokou veřejnost našeho regionu, ale i pro odbornou veřejnost, tedy oční a praktické lékaře, zdravotní sestry, pracovníky úřadu práce z úseku pro zdravotně postižené či pro pracovníky v sociálních službách a další zájemce,“ vyjmenovává manažer výstavy František Krčma. On sám má s pomůckami bohaté zkušenosti nejen z pozice sociálního pracovníka SONS, sám má totiž těžký zrakový hendikep jako důsledek úrazu z dětství. Proto dovede lidem s podobným postižením poradit a nemá problém vcítit se do jejich situace. „Jsme opravdu rádi, když se na naši odbočku lidé obracejí a nám se podaří jim pomoci. Těch možností je dnes už velká spousta, technika jde úžasně dopředu a zrakově postižení lidé díky tomu mohou být mnohem samostatnější, než tomu bývalo kdysi,“ vysvětluje zrovna František jedné z přítomných redaktorek. O výstavu byl velký zájem. Vedle zrakově postižených přišli v hojné míře lékaři i pracovnice z úřadu práce. Organizátory rovněž potěšila velká účast školáků. Přišly čtyři třídy základní školy, osm tříd středních škol, zejména ze zdravotní. Na výstavu zavítala i třída zdravotní školy ze Slovenska, která byla na mladoboleslavské „zdravce“ na výměnné stáži. A co všechno si mohli návštěvníci a zájemci prohlédnout a hlavně vyzkoušet? Velký zájem byl o lupy pro těžce zrakově postižené, s nimiž přijel Tyfloservis a které nelze běžně vyzkoušet v očních optikách. U téhož stánku především děti projevovaly značný zájem o upravené hry pro nevidomé. Obdobně tomu bylo s hračkami u expozice Rané péče. Spektra zase seznamovala přítomné se širokou paletou elektronických lup a počítačových sestav. Živo bylo také u pražské prodejny tyflopomůcek. S velkým zájmem veřejnosti se setkala prezentace dovednosti vodicích psů z jinonického střediska SONS na překážkové dráze před knihovnou. Dík pořadatelů za finanční podporu patří Magistrátu města Mladá Boleslav, Škodě Auto Mladá Boleslav a Ing. Boženě Sedláčkové z Bosporu. „Z četných ohlasů mám dobrý pocit,“ řekl mi po skončení výstavy František Krčma. „Byl naplněn cíl informovat instituce, lékaře a širokou veřejnost o tom, že v mladoboleslavském regionu žijí zrakově postižení občané.“ Jiří Reichel # Konference o zaměstnávání Plnohodnotné a dlouhodobé zařazení osob se zdravotním postižením do pracovního procesu je velkým problémem nejen v České republice, ale i v dalších civilizovaných zemích. Přestože je u nás tato oblast legislativně ošetřena a osobám se zdravotním postižením poskytována zvýšená ochrana na trhu práce, v praxi tito lidé často narážejí na nejrůznější překážky. Důležitou roli při získání vhodného pracovního uplatnění hraje úroveň dosaženého vzdělání. Podpořit profesní vzdělávání a zvyšování pracovních kompetencí zaměstnanců s handicapem na jedné straně, a současně motivovat zaměstnavatele, aby se nebáli dát příležitost těmto lidem, bylo i cílem mezinárodní konference Zaměstnávání osob se zdravotním postižením – šance pro obě strany, která se uskutečnila koncem října 2014 v pražském hotelu Modrá růže. SONS měla na této konferenci stánek, kde její zástupci informovali o poslání a aktivitách této organizace. Rovněž moderátorka akce se zmínila o SONS a vyzdvihla některé z projektů, jako je Bílá pastelka, odstraňování bariér, navigační centrum či výcvik vodicích psů. red. # Dvě zprávy z  Pardubic Ve čtvrtek 2. října krátce navštívila zdejší TyfloCentrum při pracovní cestě do Pardubic ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová (ČSSD). Dopravní podnik města Pardubic pořídil informační systém pro nevidomé do 64 vozů. Kde dosud chybělo. Nyní jsou tímto zařízením vybaveny všechny autobusy a trolejbusy zdejší městské hromadné dopravy. „Zrakově postižení v Pardubicích dosud službu moc nevyužívali, protože nebyla ve všech autobusech a trolejbusech. Dokud nebyly stoprocentně ozvučené všechny vozy, služba ztrácela smysl. S dopravním podnikem chceme udělat osvětu, v čem nevidomým zjednoduší cestování po městě. Na ozvučení pracujeme s pardubickým magistrátem deset nebo jedenáct let a jsme rádi, že se to podařilo,“ prohlásila ředitelka TyfloCentra Dana Stoklasová. Vysílačka stojí přibližně 2500 korun a lze na ni získat příspěvek, doplatek pak činí zhruba 1000 korun. Dosah vysílačky je asi 50 metrů. Pardubické TyfloCentrum tři vysílačky vlastní a může je zapůjčit. Zařízení bývá i na veřejných budovách. V Pardubicích je například ozvučeno vlakové nádraží, Divadlo 29, TyfloCentrum nebo jeden z obchodních domů. red. # Operace očí v Africe Ve východoafrické Rwandě oslepne každý rok podle Světové zdravotnické organizace (WHO) šest tisíc lidí. Většině z nich lze včasnou léčbou zrak zachránit. Jedenáct milionů Rwanďanů se ale může obracet pouze na jedenáct očních lékařů. Ztráta zraku není ve Rwandě ojedinělá. WHO uvádí, že v roce 2013 bylo 1,2 procenta tamních obyvatel nevidomých. Každý rok přijde o zrak dalších šest tisíc lidí. Přibližně polovina trpí šedým zákalem, který lze vyléčit relativně jednoduchou operací. Ve Rwandě je jen sedm zdravotnických zařízení, kde oči operují. A oněch jedenáct očních lékařů ordinuje převážně v hlavním městě Kigali, což je v zemi, kde žije 80 procent populace na venkově, problém. To se snaží změnit společnost Světlo pro svět, nevládní organizace, zaměřující se na prevenci a léčbu slepoty. Letos se stala hlavním charitativním partnerem závodu Birel Grand Prix Praha, který se konal 6. září. Tento závod je součástí RunCzech běžecké ligy. Běžel se ve večerním čase historickým centrem Prahy na trati 10 km (muži) a 5 km (ženy). Na trasu večerního běhu svítily stovky svíček ve tvaru Afriky jako symbolické světlo pomoci nevidomým na černém kontinentě. Závodníci, kteří si prostřednictvím Světla pro svět koupili startovní číslo, přispěli na operace šedého zákalu ve Rwandě, Etiopii a Burkině Faso. red. # Kamínek pro Milana Linharta V Ostravě byli ve středu 1. října odměněni prestižní cenou Křišťálový kamínek lidé, pro které je životním posláním péče o handicapované. Mezi čtyřmi novými držiteli ceny Křišťálový kamínek je i Milan Linhart z Ostravy, kterého pravidelní čtenáři Zory dobře znají jako autora zpráv o návštěvách pamětihodností naší vlasti. Je předsedou turistického oddílu zrakově postižených při Klubu českých turistů. Laureáti se pravidelně vyhlašují v rámci Evropských dnů handicapu. Tímto oceněním chce pořádající Asociace Trigon vyzdvihnout mimořádné činy lidí s handicapem a zároveň poděkovat těm, kteří problematice dětí, mládeže i dospělých s postižením věnují svůj čas, energii i kus života. Oceněné vybírají pořadatelé každoročně z velkého množství návrhů zaslaných od přátel, známých či spolupracovníků osobností, o nichž si jejich okolí myslí, že si cenu zaslouží. Letos byli vyhlášeni v rámci XXII. ročníku Evropských dnů handicapu již podeváté. Předání kamínků se uskutečnilo v krásném prostředí Divadla Antonína Dvořáka. Všichni laureáti obdrželi Křišťálový kamínek vyhotovený společností Preciosa na základě návrhu ostravského sochaře Marka Pražáka. Portrét laureáta Prestižní cenu získal Milan Linhart za aktivní a nezištnou práci pro nevidomé a slabozraké, za rozsáhlou publikační činnost a za mimořádně úspěšnou reprezentaci České republiky na světových soutěžích abilympiády. Sám patří mezi zrakově postižené. Na prahu dospělosti měl velmi těžký úraz a prognózu života nevidomého, navíc na invalidním vozíku. Těžké vykročení do života pro člověka, který měl ambice stát se akademickým malířem jako jeho děda. Přesto jej to nezlomilo, ale naopak nakoplo. „Vždycky jsem měl laťku hodně vysoko,“ říká letos šedesátiletý laureát. A začal si plnit své sny. Potkal osudovou ženu – výtvarnici Aidu, založil rodinu, narodila se jim dcerka, která je panu Milanovi dodnes velkou oporou. Začal chodit po horách a výtvarničině se věnuje dodnes. I přesto, že z postav vidí jen tmavé obrysy a pohyb je pro něj stále složitější. Ke studiu umění se také dostal a před deseti léty dokončil druhou vysokou školu. Své znalosti předává zrakově postiženým na četných zájezdech po památkách a činný je i v rámci turistiky pro handicapované. Dlouhá léta aktivně působil v turistických oddílech při ostravském Baníku nebo Klubu českých turistů. Byl aktivním členem organizací pro nevidomé. O svém osudu říká: „Úraz, který se mi stal, poznamenal celý můj život. Ale zejména v dobrém slova smyslu.“ Co se vám tedy stalo? V roce 1973 jsem narukoval na vojnu jako zdravý člověk. Sloužil jsem jako psovod na oddělení pasové kontroly u pohraniční stráže v Břeclavi. Mou povinností bylo kontrolovat vlaky, které přejížděly hranici do Rakouska. Týden před dvacátými narozeninami jsem měl onu osudnou službu. Při jedné z kontrol vršku vlaku došlo k úrazu elektrickým proudem. Probral jsem se až po týdnu v nemocnici v Zábřehu. Přesně v den mých dvacátých narozenin, 27. července. Začal pro mne nový život, rok nula. Podobné úrazy většinou končí smrtí. V jakém stavu jste se vrátil do života? Byl jsem těžce popálený. Nemohl jsem se hýbat. Měl jsem poraněnou míchu, protože jsem padal na uhlák a poté až na zem. Totálně jsem ochrnul. Mrkal jsem jen očima. Navíc jsem ještě přišel o zrak, na pravé oko nevidím vůbec, na levém mi zůstaly zbytky zraku. Když to spočítám, dva roky jsem potom trávil v nemocnici, v lázních a na rehabilitaci. To musí být velmi těžké pro člověka, který sportoval a chtěl být malířem. A přece jste nerezignoval... Ten handicap jako by mne nakopl. K ještě větší iniciativě. Primář v nemocnici mi řekl, že jednou znovu budu hrát fotbal a já tomu věřil. Vždycky jsem měl laťky nastaveny hodně vysoko. Když mi v rehabilitačním ústavu v Hrabyni nabídli invalidní vozík a ústav sociální péče, tak jsem se jen usmál. Já že bych měl skončit na vozíku?! Na nic takového jsem ani nepomyslel. S díky jsem to odmítl a z ústavu jsem odešel sice o berlích, ale po svých. Našel jsem si byt, manželku, narodila se nám dcera. A jak jste se dostal k turistice? Potřeboval jsem se udržovat v kondici, abych fungoval a mohl se pohybovat. Pohyb mi byl vlastní i předtím, na vojně jsem se psem běhával i dvacet kilometrů. Přeskočím období, kdy jsem se po úrazu znovu učil pohyby rukou, nohou a u toho vypotil litry potu. Tehdy jsem pořád ještě věřil, že budu chodit jen o hůlčičce. To se ale nestalo. Chodil jsem o berlích – na úřad, k lékaři, s dcerkou do školky. To mi ale nestačilo. I když jsem věděl, že už nikdy neujdu patnáct dvacet kilometrů, chtěl jsem zkusit, co vydržím. Když byly dcerce asi čtyři roky, vzala mne za ruku a šli jsme. Začali jsme jezdit do Beskyd a zkoušeli ujít různé trasy. Nejdříve méně náročné, postupně jsme přidávali. (Vzpomíná na příběh z té doby. Vypravil se s dcerkou z Pusteven na Radhošť a cestou potkal dva starší turisty. Zaslechl, jak se uštěpačně baví o tom, kam se asi ten člověk, který téměř nevidí a navíc jde o berlích, asi dostane... Zabral, byl zvyklý posilovat, a po chvíli je předehnal. A došel až nahoru.) To mne utvrdilo v tom, že to půjde. A začala turistika, i když jiná. Ale strašně mne to chytlo. To je jedna z vašich životních lásek, pomineme-li milovanou manželku a dceru. A ta druhá? Malířství. Dodnes se mi zdávají sny, že jdu malovat s dědečkem, který byl akademický malíř. To už se mi bohužel nesplní. I když se výtvarné činnosti věnuji po celou dobu –zejména grafice. Vystudoval jsem také teorii dějin umění na Ostravské univerzitě a hned poté jsem se přihlásil na pětileté magisterské studium na Univerzitu Palackého. Skončil jsem v roce 2004. V diplomové práci jsem se věnoval sochařství nevidomých. Zužitkujete nějakým způsobem nabyté vědomosti? Věnujete se umění i profesně? Ano. Věnuji se umění prostřednictvím publikační činnosti, přednášek, kurátorství výstav nevidomých autorů a průvodcovství. Přispívám do časopisů pro tělesně nebo zdravotně postižené. Ať to je časopis Zora nebo Vozka, časopis pro vozíčkáře. Kreslím do nich i karikatury ze života handicapovaných. Trochu si dělám legraci i sám ze sebe. Zatímco tělesně postižení to „berou“, u zrakově postižených jsem narazil. Nerozumí tomu. Ptají se, proč to dělám. Umění se věnuji i tím, že pořádám pro zrakově postižené zájezdy po památkách. Tam jim vždy o té památce povyprávím, popíši třeba stavební sloh, jak vypadá gotika, jak baroko... Vždycky se také předem sejdu s kastelánem a domluvím s ním, které předměty si můžeme osahat. Před léty jsem takto zkusil udělat i zájezd do Prahy. Letos jsme tam byli už poosmnácté a známe ji možná lépe než leckterý Pražák. A kromě toho si mne najímají i cestovní kanceláře, kde dělám průvodce. Dcerka mi pomáhá s přípravou, zájezdy si ale vedu sám. Když vás poslouchám, velké lásky máte dvě – umění a turistiku? Která je ta hlavní? Umění, hlavně malířství. Turistika je koníček, který mi pomáhá se k tomu umění dostat. Moravskoslezský deník/red. # Cena pro muzikanta Trumpetista, pedagog a skladatel Vlastimil Železník navzdory zrakovému handicapu hraje na tři nástroje. Během učitelské dráhy v LŠU Dobruška vychoval na 130 žáků, z toho sto trumpetistů a hráčů na lesní roh. Založil a byl členem několika souborů. Dodnes skládá a aranžuje. Letos převzal Cenu Mezinárodního festivalu F. L. Věka za mimořádný přínos regionu v oblasti kultury. Rozhovor s tímto hudebníkem publikoval internetový denik.cz v mutaci pro Královéhradecký kraj Co pro vás znamená udělení Ceny MHF F. L. Věka? Pro mě je to velká čest, nečekal jsem to. Když jsem dělal dobrušskou kulturu, tak jsem nikdy nepočítal s tím, že za to budu někdy odměněn. Můžete se vyjádřit k úrovni festivalu? Sleduji festival pravidelně, i letos mám abonentku. Jeho úroveň je velkoměstská. Moc se mi líbí a mám z toho vždy velký zážitek. Čím vás zaujala trubka, že jste si ji vybral jako hudební nástroj? To je dlouhá historie. Tenkrát jsem chodil tancovat do Lidového domu v Dobrušce na náměstí, kde hrál soubor Josefa Nyčka. Přišel tam Josef Skalický a po dohodě s muzikanty zahrál skladbu, která se jmenovala Číňánek. Jeho hra mě tak zaujala, že jsem šel druhý den za dědečkem Vlasákem a prosil ho, aby mi dal peníze na trumpetu. Peníze jsem tehdy dostal, jel jsem tedy do Hradce Králové a na Husově náměstí jsem si koupil trumpetu od firmy Červený To mi bylo 17 let. Co je při hře na trubku nejtěžší? Nejtěžší je prakticky všechno. Je to především obrovská dřina. Můj profesor František Kraml, žák světového trumpetisty Adolfa Schönbauma, mně říkal: Je to strašná dřina, ale za čtyřicet let si na ni zvyknete. Měl jste nějaký vzor? Mým vzorem byl Richard Kubernát, člen orchestru Karla Vlacha, který jsme s mými vrstevníky tenkrát doslova hltali. Jaké další nástroje ovládáte? Hraju také na housle, to byl můj druhý obor na konzervatoři. Dále jsem tam měl povinný klavír. Prakticky jsem tedy studoval tři nástroje – trubku, housle a klavír. Byl jste členem několika orchestrů. Kde jste se cítil nejlépe? Nejlépe jsem se cítil, když jsem měl v Dobrušce svůj vlastní Orchestr závodního klubu TOS Dobruška, s kterým jsem hrál od počátku padesátých let do roku 1958. Odešel jsem, protože mně tehdy praskl zub, který mi pak v Praze na klinice opravil mladičký doktor Vláďa Wisinger z Dobrušky, a díky tomu jsem mohl hrát dál a také vystudovat konzervatoř pro nevidomé Jana Deyla v Praze. Na konzervatoř jste nastoupil v roce 1965. Co jste dělal předtím? Vystudoval jsem obchodní školu a průmyslovku a vlastně kvůli zraku jsem se dostal na konzervatoř. Potíže se zrakem se totiž zvyšovaly hlavně v zaměstnání. Jednou jsem v práci seděl za tabelátorem a přemýšlel, co dál. Říkal jsem si, mám obchodní školu a průmyslovku, všechno můžu narovnat do tašky a hodit to do řeky. A právě v kanceláři jsem slyšel z rádia, že v Praze existuje slepecká hudební škola, která shání trumpetisty. Později se ukázalo, jak pro mě bylo předchozí studium moc dobré. Bez zkušeností a návyků ze škol bych konzervatoř nikdy neudělal. Všechno se tam dělá hmatem rukama, poslepu a zpaměti. Každá etuda, každá skladba se hraje zpaměti. Mohl byste vzpomenout na váš maturitní koncert na Žofíně? To bylo v červnu 1970. Pozvánku jsem poslal i do továrny Adast, kde jsem předtím 17 let pracoval. Na můj koncert přijela početná skupina, snad plný autobus, Dobrušťáků. S nimi jsem se pozdravil před Žofínem, když mě vedla profesorka Janatová na koncert. Během koncertu mě doprovázel orchestr AUS Víta Nejedlého, který v té době řídil mladičký dirigent Jiří Bělohlávek, dnešní šéf České filharmonie. Hrál jsem skladbu Pavla Josefa Vejvanovského Baletit pro tabula, což je hudba k tabuli, k jídlu, protože tenkrát si panovníci k jídlu nechávali od svých orchestrů hrát. Vejvanovský byl vynikající trumpetista, který pracoval v Kroměříži a napsal asi 70 skladeb, dochovalo se ovšem zhruba 50. Podílel jste se mnoho let na výchově nových hráčů na trubku na ZUŠ v Dobrušce. Kdo z nich vám utkvěl v paměti? Jako učitel jsem tam nastoupil 1. září 1972 po skončení studia v Praze a učil jsem šestatřicet let. Za tu dobu mně utkvěla v paměti hlavně dvě jména. První je Stanislav Kupka (člen Dobrušského žesťového sdružení, spolku Dobrušská klasika a týmu organizátorů MHF F. L. Věka) a druhý žák, na kterého vzpomínám, byl Josef Frýda – velmi nadaný trumpetista, který bohužel tragicky zahynul při jízdě na kole. To byli první dva moji žáci a na ně nemohu zapomenout. Máte radost, že vaše fanfáry v podání Dobrušského žesťového sdružení pravidelně znějí na různých kulturních akcích? To víte, že ano, dělají mi stále radost. Mám ale dojem, že Dobrušské žesťové sdružení, které jsem založil 28. 5. 1985, hraje po celé republice, ale málo v Dobrušce, kde je slyším hrát jen dvakrát nebo třikrát ročně. Zvou mě i na zkoušky a já je se zájmem sleduji – když je potřeba, tak jim poradím nebo opravím nějakou chybu. Se sdružením stále spolupracuji v tom smyslu, že pro soubor, který má sedm hráčů – pět trumpet a dva lesní rohy – upravuji melodie a skladby, které chtějí hrát. Kdo ještě hrál vaše skladby? Moje fanfáry, kterých jsem napsal celkem sedmnáct, vydala slepecká tiskárna v Praze a „šly“ po celé tehdejší Československé republice. Publikaci dostali ve všech „zuškách“ a bylo jich celkem 462. Co pěkného jste v poslední době slyšel? Krásnou hudbu poslouchám na stanici Vltava. Jednou tam dokonce mluvil vynikající varhaník, pocházející z Dobrušky, Pavel Svoboda. Tehdy mě úplně zaskočilo, když se z radia ozvalo: Zdravím pana Železníka, kterého si vážím, pokud nás poslouchá. Dana Ehlová # Bývali telefonisté Možná si, milý čtenáři, řekneš, co to je za název? Nemyslí snad autorka bývalí nebo minulí? Ovšem já chci říci asi toto: Bývalo pár zaměstnání, jimiž se zrakově postižení živili, občas dodnes i uživí. Nevzniklo těch možností nad míru, ale našly se. Učitelé hudby, ladiči, maséři, kartáčníci, čalouníci a – telefonisté. Pokud mi nějaká profese unikla, snad mi bude odpuštěno! „U nás v podniku máme taky takovou telefonistku,“ řekl mi občas někdo na mém prvním a jediném pracovišti v tomto oboru. Zrakově postižení, ale i ti s různými tělesnými vadami, nacházeli v ústřednách uplatnění. A víme, proč tomu tak není! Technika jde dopředu. Vědělo se o tom, ale možná trošku zaspalo, prostě rušení těchto bezpečných pracovních útočišť přišlo, snad dobře hádám?, poměrně rychle! V (doufám ne nekonečném) seriálu zamyšlení a hlavně rozhovorů s těmi, kdo se přepojováním zabývali a někteří dodnes nesamozřejmě pokračují, chci tohle povolání připomenout se vším všudy, tedy nejen se světlými stránkami. Nejdřív seznámení s Lenkou Řehánkovou Kurz absolvovala v Levoči, kam během podzimu 1989 nastoupila do Rehabilitačného strediska pre zrakovo postihnutých. Současně se, základním kurzem probíhal i ten telefonní. Spolužáky napadlo, že by si ho mohla udělat, když už tedy běží, pak pokračovat v rehabilitaci. Tak se i stalo. Pan ředitel s tím nápadem souhlasil, vše proběhlo ze dne na den, hned nastoupila ve Vagónce v Popradě na první praxi. Spolužáci jí hodně pomáhali, diktovali telefonní předpisy a jiné nutné texty. Kurz absolvovala, pak se vrátila do základního. A co bylo, Lenko, dál? Kurz v Praze měl výhodu i nevýhodu, že uchazeč už musel mít jisté místo. V Levoči to tak nebylo, po čase jsem se vrátila domů do Břeclavi a byla bez zaměstnání do roku 1993. Jednou k nám přijel pan Ficiám, tehdy byl v brněnském Tyflokabinetu, a sdělil mamince, že pro mne ví o práci na břeclavské poliklinice. Hned jsem musela od přátel z Brna přijet domů. Nikdy nepřestanu být vděčna panu Ficiánovi, že mi pomohl tu práci najít. Paní z ústředny na poliklinice přecházela do nově otevřené nemocnice. Musela jsem tedy hned nastoupit. Ředitel polikliniky mi tehdy řekl, že mám být na volající laskavá a všechny starosti nechat doma. Na maďarské ústředně, jsem pracovala způsobem, který jsem si sama vytvořila a vyhovoval mi. Nezaujal mne ani návrh užívat indikátoru světla. Terčíkovou ústřednu, s nimiž pracovalo víc nevidomých, jsem nikdy nepotkala. A byly i veselé historky, v tomto případě z vytáčení? To ano. Volal jeden chlapík a sděloval mi, cítila jsem, že se trochu usmívá, dělá opičky, svůj problém s nefunkčností orgánu, který ženy nemají. Nevěděla jsem, co si mám myslet, sdělila mu, že nejsem lékařka, nadiktovala telefon nejbližší sexuologické poradny. Jindy se ozval další pán a přál si „tu doktorku, co má černé vlasy a dlouhé nehty“. Vysvětlila jsem mu, že nevidím, tedy mu těžko něco takového řeknu, a hlavně by měl vědět, na jaké oddělení volá. Dlouho jsme si z toho doma dělali legraci. Ovšem byly i vážné situace. Volala stařenka a převelice plakala. Snažila jsem se ji uklidnit a zjistit, co chce. Popisovala, že jí paní doktorka diabetoložka dala léky, popsala, co s nimi, no a ona to všechno zapomněla. Paní doktorka jí určitě vynadá! Tak jsem slíbila, že do ordinace zavolám. Sestra předala lékařku, a když jsem zjistila, že ta je k paní velice milá a vše jí vysvětluje, dál jsem neposlouchala. Jak dlouho jsi byla na této ústředně? Z osobních i pracovních důvodů jsem se rozhodla jít do tehdejšího Ústavu sociální péče v Chrlicích. Je to asi zkušenost řady tehdejších telefonistů, čím dál víc se používalo přímé volání a začínaly mobily, práce bylo méně a méně. Rodinná situace mne také vedla ke změně způsobu života. Bylo to v roce 2000. Pamatuji si na poslední den v práci. Během těch let se na poliklinice změnil pan ředitel, ale ten nový byl stejně vstřícný jako předešlý. Slíbil, že místo tři měsíce podrží, to byla zkušební doba pro ústav, dal mi tak možnost se vrátit. Ale mně se v novém prostředí líbilo, zůstala jsem tam.“ Dalo by se psát i o věcech mimo telefonování, z nichž se musím zmínit aspoň o tom, že Lenka má v Chrlicích na starosti ledacos, třeba opisování písniček pro tamější komorní sbor Naděje, hlášení do místního rozhlasu. Chodí do šicí dílny, kde se naučila různé ruční práce. Má i přátele, kterým v mezích možností, je kombinovaně postižená, s láskou pomáhá. Dnes jsem tedy představila jednu milou telefonistku. Chcete-li, můžeme příště společně pokračovat, dovídat se o tajích, radostech a problémech tohoto povolání. Eva Budzáková # Budějovická kavárna potmě Když se vypravíte do Nové ulice 3 v Českých Budějovicích, můžete si vychutnat kávu v příjemném prostředí. V sobotu 13. září tu otevřeli Budějovickou kavárnu potmě. Obsluhuje tu trojice zrakově postižených kavárníků – Šarlota, Jirka a Marek. Hostům nabídnou pásky přes oči a uvedou je do místnosti se zatemnělými okny. Otevření kavárny bylo součástí sousedské slavnosti v Nové ulici. Akci, která zahrnovala také koncerty, divadélka, workshopy a hraní tenisu a badmintonu, připravila jedna z organizátorek veřejného života v této části města Eliška Štěpánová. „Jsem vděčná Elišce, že se snaží vytvořit dobré sousedské vztahy. Když se sousedi budou potkávat, poznají se, a budou se cítit jako součást téhle čtvrti,“ prohlásila Karey Rawitscher z New Yorku, která se sem přistěhovala před sedmi lety. Mezi obsluhujícími v zatemněné kavárně je i dvacetiletá Šarlota Kušnírová ze Ševětína. „Kávu mám moc ráda a na práci tady se těším. Potkáváme se tu v takovém prostředí, kde jsme si všichni rovni, ať sem přijde pan doktor nebo učitel. I když je tady tma, tak mezi sebou nic neskryjeme,“ vypráví dívka, která letos úspěšně skončila studium na Biskupském gymnáziu. „Mám vadu nevyvinutých očních nervů, narodila jsem se jako úplně nevidomá, ale zrak se mi trošku zlepšil vývojem v dospívání, takže malé zbytky zraku nyní mám,“ popisuje sympatická kavárnice, která se s nadšením věnuje také sportu: „Jezdím na tandemovém kole, dřív jsem závodně dělala i atletiku a běhala s trasérem,“ vzpomíná. Do budoucna má Šarlota spoustu plánů: „Chtěla bych učit a věnovat se jazykům, které jsem studovala. To mě láká víc než podnikat a otevřít si vlastní kavárnu doma v Ševětíně,“ usmívá se. Budějovická kavárna potmě bude zatím otevřena jen jednou za čtrnáct dní ve čtvrtek. V prosinci, kdy plískanice přivábí promrzlé lidi na hřejivou kávu a čokoládu, pak jednou týdně. red. # Oznámení Sháníme pro připravované setkání kontakty na bývalé žáky a učitele Základní školy pro žáky se zbytky zraku v Praze Šporkova 12. V případě zájmu o účast na setkání, které by proběhlo v příštím roce, zašlete, prosím, své kontaktní údaje Monice Beranové, za svobodna Vakešové na e-mail moninemoni@seznam.cz nebo mobil 603 271 177. # Přečti mi jídelníček! S příchodem nové verze systému iOS jsem opět zaznamenal pár dotazů, k čemu je vlastně nevidomému iPhone? A proč zrovna iPhone, ale ne Android? Odpovědí by mohla třeba nedávno vydaná aplikace KNFB Reader, která posouvá používání dotykových zařízení zrakově postiženými na nový level. KNFB Reader je aplikace, která umí rozpoznat text na čemkoliv, co iPhone vyfotí. Podobné aplikace na trhu již sice jsou, ale KNFB se od nich liší tím, že je navržen tak, aby se dal kompletně ovládat s odečítačem voiceover (od verze 3GS zabudovaný v každém iPhonu). A to je vlastně vše. Samozřejmě to až tak jednoduché není, konec konců aplikace, která stojí 99 eur, by toho rozhodně měla umět více, a také že ano. Pokusím se nastínit, co KNFB umí. Sám aplikaci koupenou bohužel nemám, jednak neumí rozpoznávat české texty a za druhé 99 eur nazbyt nemám. Informace jsem čerpal z podcastu, ve kterém nevidomý Michael Hansen aplikaci předváděl. Co to umí Základní funkcí je rozpoznávání textu na vyfocených dokumentech. Michael předvedl fungování aplikace na stránce s textem o odečítači voiceover, ale dovedu si představit, že lze KNFB použít na cokoliv jiného: dopisy z úřadu, účty, různá oznámení z pošty a podobně. Rozpoznané texty lze pak rovnou v aplikaci číst pomocí vestavěné hlasové syntézy, opět bohužel ne v češtině. Skenovat lze i dávkově, nafotím za sebou pět stránek a pomocí jednoho tlačítka je naráz pošlu k rozpoznání. Kromě obrázku z fotoaparátu umí KNFB rozpoznávat i text v souborech jpg a pdf. V podcastu Michael předváděl rozpoznávání na pdf, které mu dorazilo e-mailem. S rozpracovanými soubory lze dále pracovat, sdílet je mailem, na Facebook a Twitter, také je můžete uložit na Dropbox jako čistý txt soubor, či jako formátované html. Jak se to používá? Aplikace byla navržena tak, aby se ovládala co nejjednodušeji. To znamená, že namířím telefon na dokument, stisknu tlačítko take picture a během pár sekund se začne přehrávat rozpoznaný text. Pokud si člověk není jist, zda je v záběru telefonu celý dokument, má v KNFB k dispozici funkci field of view report, po jejíž aktivaci je ohlášeno, jaká část dokumentu je vidět. Ideál samozřejmě je, když se ozve něco jako „viditelné všechny čtyři rohy“, ale chce to cvik naučit se telefon správně namířit. I Michael musel během demonstrace několikrát správnost záběru ověřovat. Druhou užitečnou pomůckou při skenování je funkce, která pomocí vibraci indikuje, zda je telefon správně nakloněn. Když je ve vodorovné poloze, vůči dokumentu, je potichu, jakmile se odkloní, začne vrnět. Pokud tedy drží telefon člověk správně, stačí už pak jen dokument vyfotit a je hotovo. Při přehrávání rozpoznaného textu si jej pak pomocí dvojklepu dvěma prsty může zapauzovat a tím samým gestem zase spustit. Text lze posouvat i po větách, či si jej nechat přehrávat na pozadí, například při zamčené obrazovce. Pokud jsou při rozpoznávání textu nějaké problémy (v textu je hodně chyb apod.), lze proces rozpoznávání ještě doladit. Je možné nastavit, zda se má fotit s bleskem, či bez, zda má telefon detekovat sám, zda blesk použít a také lze nastavit typ dokumentu, jedno či vícesloupcový. Závěrem Aplikace se mi (z toho, co jsem slyšel) hodně líbí. Je to sice nejdražší aplikace v Appstore, kterou jsem kdy viděl, na druhou stranu ani finereader (ze kterého KNFB používá rozpoznávací engine), není nic levného. Pokud bude KNFB v budoucnu umět i české texty (finereader je umí), budu o koupi vážně uvažovat. Mám sice obavu, jak to půjde s různými typy dokumentů, různé velikosti, různé typy písma, různé světelné podmínky a tak podobně, ale myslím si, že až čas ukáže, jak to vše bude fungovat. I Michael upozorňoval, že naučit se skenovat chce notnou dávku trpělivosti. Ale myslím, že výsledek za námahu stojí. Už vidím výraz úřednice, jak si vytáhnu iPhone, namířím ho na nějaké to šílené lejstro a za chvíli ho mám a čtu. A nebo dojdu do restaurace, dostanu jídelníček a během chvíle ho mám přečtený, žádné otvírání webu restaurace a podobně. A v tom je právě kouzlo všech těch chytrých přenosných hračiček. To, že si nevidomí můžou skenovat téměř cokoliv, rychle a jednoduše, prakticky kdekoliv, je onen nový level, na který chytré telefony právě postoupily. Podcast s demonstrací KNFB: http://www.applevis.com/podcast/episodes/applevis-extra-23-knfbreader-mobile PS: Tvůrců KNFB Readeru jsem se mailem zeptal, jestli bude aplikace i pro Android a jestli počítají s češtinou. Držte palce! Pavel Ondra # Dotknout se času Jsou krásné, ale až z nich mrazí. Z hodinek Eone Bradley Timepiece se po necelém roce výroby stala ikonická záležitost, dokonce byly nominovány na cenu Design of the Year 2014, ale původně to jsou hodinky pro nevidomé a slabozraké... Jejich příběh začal v roce 2011, kdy student Hytingsoo Kim přemýšlel, jak pomoci nevidomému kolegovi, který sice hodinky měl, ale protože jejich hlas by při přednáškách rušil, tak je příliš nepoužíval. Po několika návrzích a konzultacích s dalšími slepci vymyslel koncepci hodinek bez ručiček – nahradil je kuličkami. Bohužel mu na výrobu chyběl kapitál... Využil proto crowdfundingový server Kickstarter, přes který mu lidé během několika měsíců poslali téměř šest set tisíc dolarů. Spolu s přáteli pak založil společnost Eone a hodinky pojmenované po slepém sportovci a bývalém vojákovi US Army Bradleym Snyderovi (plavec člen amerického paralympijského týmu) začal vyrábět v roce 2013. Titanové pouzdro má průměr 40 mm a je vysoké jen 12 mm. Díky použitému materiálu jsou hodinky velmi lehké, váží pouhých 44,3 gramu – jedině šroubky držící dýnko, nožky a kuličky jsou ocelové. Není to jen kvůli váze a odolnosti, ale také proto, aby fungoval pohyb kuliček řízený magnety. Jestli něco na těchto hodinkách nenajdete, pak je to sklíčko a ručičky. Titanový číselník je hmatový – kolem středu je vybrané mezikruží, v němž se pohybuje ocelová kulička. Její pozice mezikruží, chcete-li lunetě, se nacházejí plastické indexy ve dvou tvarech a velikostech. Na pozici indexu 12 je trojúhelníkový', na pozicích 3 - 6 - 9 potom dlouhé a na ostatních zkrácené. Mají tvar snižujících se klínků a jsou krásně leštěné. Zbytek celého pouzdra je matně pískovaný. V hodinkách pracuje quartzový strojek od švýcarské firmy Ronda, který ale musel být hodně modifikován a také osazen magnety, jež kuličkami pohybují. Ukrývá ho titanové dýnko, v jehož pískovaném povrchu je vygravírovaná značka firmy Eone, název hodinek a také pravdivé přiznání, že sice součástky jsou ze Švýcarska, ale hodinky byly montované v Číně. Hodinky jsou vybavené modrým textilním řemínkem podšitým kůží a doplněny jednoduchou titanovou jazýčkovou sponou. Kromě námořnické modři se hodinky dodávají ještě s řemínkem v barvě olivově zelené a hořčicové žluté nebo na kovovém tahu. Hodinky jdou do světa zabaleny v prosté bílé plastové a papírové krabičce, na které najdete mimo jiné i popis Braillovým písmem, uvnitř hodinky a návod. Je to jednoduché, levné a praktické. A to nejlepší na konec... Hodinky nejsou drahé, když vezmete v úvahu použité materiály a jejich výjimečnost. Stojí 135 USD. Speed # Všechny barvy duhy poosmé V pondělí 29. září se v Ostravě uskutečnil osmý ročník koncertu s názvem Všechny barvy duhy. Tuto akci tradičně připravuje Čtyřlístek, centrum pro osoby se zdravotním postižením. Úzce spolupracuje s Národním divadlem moravskoslezským, které desítkám účinkujících poskytuje již několik let vynikající zázemí v prostorách svého nejkrásnějšího divadla Divadla Antonína Dvořáka. Patronkou a hlavním hostem programu byla letos zpěvačka Ewa Farna. Spolu s muzikanty a tanečníky ostravského Čtyřlístku na tomto nevšedním koncertu, který se snaží prolamovat bariéry mezi světem hendikepovaných a zdravých lidí, pravidelně spoluúčinkují žáci z Lidové konzervatoře a Múzické školy v Ostravě, členové občanského sdružení Bílá holubice a také zahraniční hosté ze Slovenska a Polska. Letos to byly dvě nevidomé zpěvačky – finalistka soutěže Polsko má talent Patrycja Malinowska a slovenská písničkářka a skladatelka Viera Petrovčinová. Jedenadvacetiletá Patrycja Malinowska pochází ze šesti dětí. V současné době studuje v Plocku angličtinu a kromě zpěvu má ráda také sport (plavání), stará auta nebo poznávání nových kultur. V České republice nehostuje poprvé: v roce 2012 účinkovala v Praze na Koncertu za zdravý rozum, kde vystupovala spolu se skupinou The Tap Tap, slovenským zpěvákem Marianem Bangem (hostem loňského ročníku koncertu Všechny barvy duhy) a dalšími osobnostmi. Velký úspěch sklízela letos v květnu Patrycja také v Chorvatsku na koncertu Světlo skrze hudbu, pořádaném polskou ambasádou v Záhřebu, kde spolu s chorvatskými nevidomými umělci nadchla publikum nejen svým hlasem, ale také silou své osobnosti.   Také slovenská zpěvačka Viera Petrovčinová není na koncertních pódiích žádným nováčkem. Pěvecky interpretuje vlastní tvorbu, kterou si sama aranžuje, zhudebňuje a píše texty. Obsahem jejích písní jsou každodenní problémy, touhy i prožité vzpomínky a maličkosti s nápaditým humorem, jenž se střídá s citlivostí. Hlavní důraz klade na texty. Hudebně vychází z pop rocku s nádechem jazzu, gospelu a baladičnosti v romanticky laděných skladbách. Má však blízko i k pomalým muzikálovým písním. Vystudovala Fakultu humanitních a přírodních věd Prešovské univerzity. Od roku 2009 studuje hru na klavír na Konzervatoři v Košicích a od roku 2008 je učitelkou klavíru a korepetitorkou na umělecké škole Múza v Humenném. V roce 2006 obdržela cenu prezidenta Slovenské republiky Studentská osobnost v kategorii umění a kultura.   Obě nevidomé zpěvačky sklidily na koncertu bouřlivý aplaus. „Koncert Všechny barvy duhy nám opět připomněl, že svět, v němž žijeme, má mnoho valérů, mnoho odlišností, ale je společný nám všem a dává nám také prostor k tomu, abychom jej vnímali ve vší jeho kráse a rozmanitosti,“ uvedla pořadatelka Bohdana Rywiková. red. # Černobílé problémy (Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 11 Comins Mansfield (Anglie) British Chess Magazin 1917 Bílý: Ka5, Da8, Vc6, Ve1, Sg2 ,Jb8, Jf5, Pf3 ,g3 (9) Černý: Kd5, Vh4, Sf8, Jf1, Jh8, Pa4, e4, e7 (8) Mat 2. tahem (C+) O světově proslulém Cominsu Mansfieldovi (1896–1984), nositeli Řádu Britského impéria, jsme si něco řekli už dvakrát. Ve svých dvojtažkách překypoval originálními nápady a velký důraz kladl vždy na překvapivý úvodník, hraničící často až s absurdností, což je i dnešní případ. Z mnoha svůdností upozorním jen na lákavé 1.Da7?, kdy hrozí Dc5# i Dd4#, ale obranou je tah 1.-e5!, kryjící pole c5 střelcem a d4 pěšcem. Další svůdnosti odhalíte při vlastním řešení, a pokud se vám podaří nalézt úvodník, určitě zajásáte! Čtyři varianty budou totiž tématické, pátá pak doplňková. Řešení úlohy č. 9 (Stanislav Juříček) ze září 2014: Po úvodníku 1.Kg7! [2.Df8#], kterým jde bílý dokonce do šachu, následuje přehršel variant: 1.-Dc6 2.Sxc6#, 1.-Db5 2.Sxb5#, 1.-Dxa4 2.Dxa4#, 1.-Sxf6 2.Jxf6#, 1.-Se6,Ve7 2.D(x)e7#, 1.-Sg6/h5 2.Je7#, 1.-Sxg8 2.f7#, 1.-Jc5/b4 2.Va8#, 1.-Jxa3/d6 2.J(x)d6#. Další body za správné řešení v celoroční soutěži získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Jan Olejník z Málkova, František Skoumal z Bludova, Petr Šíma z Chromče, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. red. # Jizerská 50 RUN Legendární Jizerská 50 má od letoška svou běžeckou variantu. V zimě absolvují závodníci trať na běžkách, v září po svých. V sobotu 13. září vyrazily tisíce podzimních závodníků z lyžařského stadionu v Bedřichově na trasy 23 a 10 kilometrů poprvé. Mezi nimi byli také čtyři běžci, kteří se rozhodli zdolat trati prvního ročníku ČEZ Jizerské 50 RUN i přes svůj zrakový handicap. Účast zrakově postižených na Jizerské 50 RUN podpořila Nadace Leontinka ve spolupráci s občanským sdružením Jeden na jednoho. Jako první odstartoval Michal Novotný (22 let) ve dvojici s trasérem Václavem Patschem. Trať v délce 23 km zaběhli ve skvělém čase 02:02:10. V závodu na 10 km změřili své síly dva mladí zrakově postižení sportovci – Václav Svoboda (21 let), který v doprovodu trasérky Katky doběhl v čase 00:59:21 a Jan Bošek (23 let) ve dvojici s trasérem Josefem dosáhl času 01:08:17. Doslova v patách obou mladíků byl zkušený nevidomý běžec Vlastimil Macháček (59 let) z Liberce, který v doprovodu traséra Tariqa Hagera dokončil závod v čase 01:12:02. Hned po vydýchání popsal v cíli své pocity ze závodní trati. „Byla místy hodně náročná, nejvíc starostí mi dělaly odtokové stružky přes cesty a složité seběhy v terénu přes kořeny, často to bylo slušně řečeno o ústa. Ale zvládli jsme to a mám velkou radost, že o tři desítky let mladší kluci mi utekli jen o pár minut.“ red. # Bowleři zahájili Již tradičně zahájili bowleři novou sezónu ve Veselí nad Moravou Burčákovým turnajem. Uskutečnil se v sobotu 27. září za účasti 30 hráčů. Tento turnaj je otevřen nejen novým zájemcům z řad zrakově postižených, ale i doprovodům a příznivcům. Po odehraných dvou hrách postupovalo prvních 16 hráčů do vyřazovacího pavouka, který se hrál už systémem KO, takže do dalších kol postupovali vítězové z nasazovaných dvojic. I v závěrečné hře z finálové čtveřice hráčů si nejlépe vedl Jaromír Hasala z Jiskry Kyjov, který výkonem 175 bodů obhájil loňské prvenství. Druhé místo vybojoval se 163 body Roman Matouš z Tyflosportu. Milým překvapením turnaje byl stále lepšící se Leoš Chvojka z BSC Praha, který obsadil třetí místo se ziskem 161 bodů. Na čtvrtém místě skončila Marcela Matoušová z Jablonce nad Nisou – 143 bodů. Potleskem byla oceněna i dlouholetá práce propagátora bowlingu mezi zrakově postiženými a současně ředitele tohoto turnaje Jaryna Čajky, který poděkoval za vyjádřené uznání a nastupujícímu Radku Pinerovi popřál hodně zdaru do nelehké dobrovolné práce. A co burčák? Byl kvalitní, pěkně „vařil“ a bylo jej dost, a to nejen pro vítěze! Jiří Reichel # Plavecké mistrovství žáků Přátelská atmosféra vládla během plaveckých závodů v rámci Mistrovství ČR žáků se zrakovým postižením, které se v jabloneckém bazénu uskutečnilo v sobotu 4. října 2014. Akce byla pořádána pod záštitou Českého svazu zrakově postižených sportovců. Své výkony si v disciplínách (25 m volný způsob, prsa, znak a 50 m volný způsob a prsa) porovnalo 33 plavců. V plaveckém bazénu v Jablonci nad Nisou se předvedli žáci ze škol pro zrakově postižené v Plzni, Brně, Opavě a Praze - Hradčan a nám. Míru. Mistrovství se zúčastnilo také 11 dětí z integrovaného vzdělávání včetně libereckého družstva. Nejvšestrannějším plavcem s nejlepšími výkony se stal nevidomý Martin Jozífek, žák 9. ročníku ZŠ ve Skálově ulici v Turnově. První místo ve štafetovém závodě, který se plaval mimo soutěž, obsadil tým ve složení Eliška Koldová, Lukáš Feifer, Jakub Raše a Martin Jozífek. Všichni navštěvují základní školy v Libereckém kraji a jsou klienty Speciálně pedagogického centra (SPC) pro zrakově postižené, které aktivní sportování svých klientů dlouhodobě a úspěšně podporuje. „Pochvalu a uznání si zaslouží všechny děti, které závody absolvovaly, dosáhly skvělých výsledků. Děkuji všem, kteří akci podpořili, ať už finančně nebo přímou pomocí při závodě. Zvláštní poděkování pak patří paní Jitce Marxové, trenérce Martina Jozífka a Lukáše Feifera,“ uvedla na závěr Petra Ouředníková, ředitelka SPC pro zrakově postižené při ZŠ a MŠ při nemocnici, Liberec, které se ve spolupráci s Plaveckou školou v Jablonci nad Nisou zhostilo pořadatelství. genusplus.cz # Světový den zraku Druhý čtvrtek v měsíci říjnu si nejen zrakově postižení připomínají Světový den zraku. Po celém světě se v tomto období pořádají četné akce – zejména osvětové s oftalmologickou tematikou, hudební, ale i sportovní. SK Slavia Praha – Odbor zrakově postižených uspořádal v sobotu 4. října k tomuto dni již pošesté specifický kuželkářský turnaj, který se svým pojetím nejvíce přibližuje soutěžím vidících. Při tzv. dorážce se v našem případě poráží jediná, a to středová kuželka – „přední roh“. Aby byl hod úspěšný, je potřebné trefit se koulí na vzdálenost 20 metrů do té jediné kuželky. Je to sázka na přesnost! Pro srovnatelnost výsledků vstupují do hry jednotliví hráči s přidělenými bodovými handicapy podle stupně jejich zrakového postižení. Záštitu nad turnajem převzali paní hraběnka Mathilda Nostitzová a primář oční kliniky Geminy MUDr. Pavel Stodůlka. První místo v turnaji s přehledem vybojoval s 584 body Karel Pařil ze Sokola Brno IV ZP. Druhou příčku obsadil Josef Gruncl s 523 body před Marií Sadílkovou se 476 body – oba SK Slavia Praha. Ve vložené soutěži přátel a sponzorů 2 x 30 hodů sdružených zvítězil David Maška z Dolní Lhoty. Jiří Reichel # Inzerce Koupím kapesní vysílačku VPN, cena dohodou. Zn. Mobil 777 560 320