ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 98 Číslo 20 Říjen 2014 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Tyfloart 2014 Informace a odpovědi ze Sociálně právní poradny SONS – 10 Jak vidí děti Teiresiás se přestěhoval Padesát plus… 16: Jiří Pasz Zapřažená krása Zmaten bankomatem Jak je to doopravdy s akustickou signalizací na přechodech Autor jediného románu Tady stojíte… Kniha o pohybu Olomouc 2014 Vlach opět vítězem # Tyfloart 2014 Tyfloart s pořadovým číslem 22 se letos konal od čtvrtka 11. do neděle 14. září. Pořádající Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR již potřetí vsadila na zázemí v Karlových Varech a Ostrově nad Ohří. Za SONS se pořádání přehlídky zrakově postižených umělců zhostil vedoucí oddělení pro oblastní odbočky Jan Pakoš. Organizaci na místech konání zajišťovali pracovníci TyfloCentra Karlovy Vary a Ostrov. Záštitu nad festivalem opět převzal Magistrát města Karlovy Vary a Městský úřad Ostrov. Ve čtvrtek se sedm desítek účastníků festivalu sjelo do rodinného penzionu Lesanka v příjemném prostředí rekreační oblasti Mariánská. Po přivítání a zahájení festivalu, kterého se ujali Jan Pakoš a ředitel TyfloCentra Karlovy Vary Pavel Rogaczewski, následoval první klubový večer s hudbou a zpěvem. Deštivé počasí neodradilo hosty festivalu od pátečního programu, který začal prohlídkou Karlových Varů. Dvě skupiny účastníků se díky poutavému výkladu průvodkyní seznámily s historií i současností lázeňského města. Kolonáda, historické budovy, léčivé prameny, parky i říčka Teplá – to vše přispělo k slavnostnímu pocitu návštěvy v lázeňském městě světového významu. Nejoblíbenější stavba Karlových Varů, hlavní a nejznámější ze čtyř zdejších kolonád nese název Mlýnská. Je dílem architekta Josefa Zítka (mj. autor Národního divadla) z let 1871–1881. Původní Zítkova vize o vzhledu neorenesanční stavby se podstatně lišila od její konečné podoby. Slavný architekt ji původně zamýšlel jako dvoupodlažní a ještě honosnější. Po svém dokončení nebyla kolonáda přijata s velkým nadšením. Prý neladila s charakterem lázeňského centra. Od roku 1893, kdy byla prodloužena ke Skalnímu prameni, měří 132 m. Pod její střechou, kterou nese 124 korintských sloupů, se nachází orchestřiště. Pod klenbou Mlýnské kolonády vyvěrá pět pramenů: Skalní, Libuše, Václav, Mlýnský a Rusalka. Její prostory zdobí alegorické plastiky. Střešní terasy jsou opatřeny 12 sochami, představujícími měsíce roku Nechyběla ani vzpomínka na zakladatele lázní, císaře Karla IV. Jako vzpomínka na nejstarší historii se nad městem tyčí čtvercová kamenná Zámecká věž, z níž vítaly přijíždějící hosty fanfáry hradních trubačů. Pod věží vybízí k procházce Tržní kolonáda s bohatým zdobením z bíle natřených dřevěných ornamentů. Vyřezávaná kolonáda ve švýcarském stylu byla postavena v letech 1882–1883 podle projektu slavných vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera v prostoru historického tržiště. V interiéru Tržní kolonády vyvěrají celkem tři minerální prameny: Pramen Karla IV., Dolní Zámecký a Tržní pramen. Kolonáda původně vznikla jako provizorní dekorace pro návštěvu císaře Františka Josefa I., ale její originální výzdoba se opět zaskvěla v původní kráse. Návrat k původnímu lesku bohužel prozatím neplatí pro památnou budovu zdejšího Národního domu. Reprezentativní secesní spolkový dům a hotel si nechal vystavět v letech 1899–1901 karlovarský c. k. střelecký sbor rovněž podle plánů architektů Fellnera a Helmera. Hotel měl v době svého vzniku jako kulturně společenské centrum nově vybudované obchodní čtvrti odlehčit přetíženým hotelovým objektům v lázeňské části města. V hotelové budově sídlilo rovněž spolkové středisko s kavárnou, čtyřmi restauracemi, muzeem, barem se stovkou míst a moderním sálem pro koncerty, divadelní představení a plesy s kapacitou 900 míst. Vzniklo zde světoznámé varieté Orfeum. Po nevydařené privatizaci na počátku devadesátých let 20. století byl Národní dům uzavřen a postupně chátral. Po dlouhých letech tahanic a soudních sporů bylo v posledních letech přistoupeno k potřebné celkové rekonstrukci zchátralého objektu. Již od loňska se sice jeho fasáda pyšní rekonstruovanými pásy barevných fresek, stavební práce na budově však uvázly a termín dokončení se posunul na příští léto. Ke zdejšímu lázeňskému koloritu patří také budova divadla s upoutávkou na ruskojazyčné představení. V azbuce se objevuje i většina developerských reklam a řada nápisů, ruština je nejčastějším jazykem na ulicích, v obchodech i restauracích. Účastníkům Tyfloartu byl pro úvodní program k dispozici hotel Thermal, proslulý pořádáním filmových festivalů a setkáváním celebrit. Přehlídka zrakově postižených umělců se odehrála v okrouhlém Kongresovém sále. Diváky již tradičně vtipným a neformálním způsobem přivítala moderátorka Martina Brožová. Úvodních zdravic a přání úspěšného pokračování v činnosti se ujal Pavel Rogaczewski a čestní hosté – donátoři festivalu. Karlovarský kraj zastupoval náměstek hejtmana Miroslav Čermák, Městský úřad Karlovy Vary náměstek primátora Jiří Klsák a Městský úřad Chodov vedoucí sociálního odboru Eva Virtelová, která uzavřela pozdravení milým a vítaným příslibem „Velice rádi budeme podporovat vaši činnost i nadále.“ Kulturní pásmo zahájil zpěvák Radek Žalud, který cyklem čtyř písní potvrdil profesionální kvality absolventa Konzervatoře Jana Deyla i působivost – slovy moderátorky - „přátelského člověka, který rozdává úsměvy a dobrou náladu“. Druhého účinkujícího Milana Hradila představila Martina Brožová jako vynikajícího maséra, úspěšného závodníka v simulované střelbě a hudebníka. Jeho kytara a zpěv už tradičně provází větší i menší společenské akce. Muzikant ze Zlína začal zpívat v patnácti letech v hospůdkách a časem si vypracoval osvědčený repertoár. Kromě zaručených hitovek (Prodavač limonád, Ohníček z filmu Údolí krásných žab) v něm nechybí ani vlastní tvorba, např. milá píseň věnovaný vodicí fence Goje s jednoduše upřímnými slovy „Ulicí, když spolu jdem, / jsme v přízni dětí, jsme v přízni žen, / všichni koukaj, tandem jak sen, / a když chcem někam jít, / tak tam zkrátka jdem!/“ Nejpočetnější zastoupení mělo na festivalu již tradičně pěvecké sdružení Pastelky. Třináct zpěváků představilo s doprovodem svého vedoucího, harmonikáře Pavla Švorby, v premiéře nové pásmo písní a průpovídek s názvem Průřez rokem vinaře, jako vždy hojně zalévané bílým vínem z domácí produkce. Trio Lenpela z Dědiny se zpěvačkami Lenkou Čermákovou a Petrou Ševčíkovou za doprovodu klávesisty Vladimíra Albrechta vystřihlo pět hitovek – Život je jen náhoda, Lásko, voníš deštěm, duet z muzikálu Hamlet, Koukej, se mnou si píseň broukej a A já prosím, nechte zvony znít – které nikoho nenechaly na pochybách o vynikajících pěveckých kvalitách protagonistek i o jejich sugestivním pojetí náročného repertoáru. Odpolední karlovarský blok ukončila kytarou a zpěvem Hana Šimková. V jejím působivém podání zazněly tentokrát čtyři písně z repertoáru Spirituál kvintetu – Batalion, Pavana za deset švestkových knedlíků, Spinkej a Zlatá klec. Společenský večer v hotelu Thermal uzavřel křest nového kalendáře karlovarského TyfloCentra a vystoupení kapely KTO a vypravěče Milana Pitkina. V předsálí se mohli hosté seznámit s nabídkou kompenzačních pomůcek z družstva Spektra a obdivovat i nakupovat výrobky klientů TyfloCentra Karlovy Vary, Ostrov či centra Dědina. K tradičním účastníkům přehlídky, kteří přivážejí své rukodělné práce pro inspiraci i na prodej, patří Jaroslav Straka z Roudnice nad Labem, autor dřevěných dekorativních předmětů. O neutuchající invenci opět přesvědčila Helena Červenková a Jana Řepková z České Třebové, dvojice tvořící milé i užitečné kousky z látek, vlny a dalších textilních materiálů. „Musím dokončit deku Z babiččiny zahrádky, aby ji vnoučata měla na památku,“ usmívala se Jana Řepková, když přímo na místě sešívala malé hvězdičky z různobarevných odstřižků, které jednou budou zářit na patchworkové přikrývce jako rozkvetlá louka. Na složitém rukodělném výtvoru pracuje již šestým rokem, ovšem jen ve chvílích, kdy „není co dělat“, kterých se samozřejmě velmi nedostává. V sobotu 13. září čekal na účastníky festivalu půldenní zájezd po okolí Mariánské. Cílem byl nejvyšší vrchol Krušných hor Klínovec, jemuž vévodí nově zrekonstruovaná rozhledna, vyhlášená Stavbou roku Karlovarského kraje. Odtud se všichni vydali na Boží Dar, kde navštívili Ježíškovu poštu, infocentrum a prohlédli si městečko. Zasvěcenou průvodkyní na této výpravě byla Lenka Černá, majitelka penzionu Lesanka. Po obědě následovala druhá část přehlídky tvorby zrakově postižených umělců, tentokrát v kulturním domě Ostrov. Někteří účinkující vystupovali v pátek i v sobotu, pokaždé však interpretovali jiné skladby. Potleskem byli odměněni Radek Žalud, Hana Šimková, soubor Pastelky, Lenpela, Josef Ježek, Irena Mlnaříková, Marie Doležalová, Roman Vaněk,  Hana Novotná, Irena Kratochvílová a Milan Hradil. Po večeři vystoupili jako hosté přehlídky Lenka Čermáková, Stanislav Měchura, Milan Hradil a Kyklop Band Olomouc. Posledně jmenovaný hudební soubor lze směle označit za objev letošního festivalu. Skupina je složená ze zrakově postižených hudebníků a jejich vidících kolegů. Tvoří ji učitelé i žáci různých škol a ZUŠ. Její repertoár je neobyčejně široký – od klasiky, přes skladby Jaroslava Ježka, filmovou hudbu až po moderní pop. V neděli 14. září po snídani se účinkující i hosté rozjeli do svých domovů. „Tyfloart se opět vydařil a všichni účastníci odjížděli s úsměvem na rtech a krásným pocitem na duši,“ zhodnotil jménem organizátorů 22. ročník festivalu Jan Pakoš. Taťána Králová # Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 10 Následující článek obsahuje krátkou informaci, jež by mohla zaujmout zejména nové držitele vodicích psů, a pak rozsáhlejší pasáž věnovanou pravděpodobnému vývoji v oblasti průkazu osob se zdravotním postižením. Nedávno jsem byl ředitelkou Střediska výcviku vodicích psů SONS Marií Hájkovou upozorněn na výhodu, o níž jsem do té doby vůbec nic netušil. Jde o slevu ve výši 200 Kč na povinnou vakcinaci vodicího psa proti vzteklině. Toto zvýhodnění vyplývá z metodiky kontroly zdraví zvířat a nařízené vakcinace na rok 2014 vydávané pravidelně ministerstvem zemědělství. Tuto slevu je třeba uplatňovat u veterinárního lékaře, který vakcinaci provádí. Podrobnější informace o tom, jak přesně při uplatnění slevy postupovat, vám rádi poskytnou členové rady Klubu držitelů vodicích psů. Kontakt na ně najdete na webu: http://kdvp.braillnet.cz/kontakt.php Ač zatím není možné o následujících řádcích tvrdit, že všechno bude tak, jak je v nich uvedeno, k jejich napsání mě přiměl velký zájem čtenářů, který se projevil zvýšeným počtem dotazů k tomuto tématu. Jde o průkaz osoby se zdravotním postižením. O tom, že by mělo dojít ke změně dosud platné právní úpravy, podle níž by měl do konce roku 2015 být přeposouzen nárok na průkaz téměř u všech jeho držitelů, jsem informoval již v článku publikovaném v této rubrice pod číslem 5. Poté, co ministerstvo práce a sociálních věcí informovalo v dubnu tohoto roku veřejnost o záměru zjednodušit výměnu průkazů, byl vypracován návrh novely zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (z. č. 329/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Po schválení vládou novela doputovala do poslanecké sněmovny, kde byla zařazena k projednání ještě na zářijové schůzi. Protože došlo k dohodě mezi MPSV a organizacemi zastupujícími osoby se zdravotním postižením, že k tomuto návrhu nebudou vznášeny pozměňovací návrhy, aby se novelu podařilo včas projednat, lze s jistou pravděpodobností predikovat, že by návrh mohl projít oběma komorami Parlamentu ČR v nezměněné podobě. Proto si pojďme novelu podrobně představit: 1. Průkaz osoby se zdravotním postižením by měl – namísto předchozí právní úpravou žádaného – rodného čísla obsahovat jen datum narození; 2. Kromě typu průkazu může průkaz (jako dosud) obsahovat i symbol označení osoby s úplnou nebo praktickou hluchotou nebo osoby hluchoslepé anebo osoby úplně nebo prakticky nevidomé, ovšem nově je upřesněno, že tento symbol (piktogram) bude osobě přidělen jen tehdy, pokud o to při řízení o průkazu požádá. 3. Za velmi pozitivní změnu lze označit navržené znění ustanovení § 35 odst. 5, které si dovolím celé odcitovat: „Nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením vzniká nejdříve od počátku kalendářního měsíce, ve kterém bylo zahájeno řízení o jeho přiznání. Nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením trvá po dobu platnosti výsledku posouzení schopnosti pohyblivosti a orientace žadatele o průkaz; platnost tohoto výsledku posouzení může být časově omezena nebo je bez časového omezení. Doba trvání nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením je součástí výroku rozhodnutí o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením.“ Z toho plyne, že bude jasně zakotvena možnost, aby okresní správa sociálního zabezpečení v případech, kdy je jednoznačné, že nemůže dojít ke zlepšení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, který je příčinou podstatného omezení schopnosti pohyblivosti nebo orientace, stanovila časově neomezenou platnost nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením. Vždy však bude omezena platnost průkazu coby veřejné listiny, a to deseti, resp. u osob do 18 let pěti lety od jeho vydání. Po uplynutí platnosti průkazu jako veřejné listiny by však v případě přiznání nároku na průkaz bez časového omezení nemělo dojít k tzv. přeposuzování samotného nároku, měl by pouze být vydán nový průkaz. V této souvislosti je však nutné dodat, že řízení o nároku na průkaz může být samozřejmě kdykoliv i během platnosti nároku zahájeno z moci úřední; to znamená, že vznikly-li by jakékoliv pochybnosti o správnosti či platnosti posudku, má stát vždy k dispozici možnost, aby ke znovuposouzení nároku došlo. Podle nové úpravy je navíc možné, aby byl vydán průkaz s platností kratší, než jsou uvedená maxima, vše v závislosti na posouzení schopnosti pohyblivosti nebo orientace okresní správou sociálního zabezpečení. Dále upozorním na skutečnost, v níž k žádné změně sice nedochází, ale nejsem si jist, zda je tato informace v naší komunitě dostatečně rozšířena: Za vydání průkazu OZP náhradou za průkaz poškozený, zničený, ztracený či odcizený se platí správní poplatek, nyní ve výši 200 Kč. Tento poplatek se však nevybírá, jestliže k poškození, zničení nebo odcizení průkazu došlo v souvislosti s násilným činem, je-li tato skutečnost doložena záznamem Policie České republiky. A konečně se dostáváme k přechodným ustanovením, která upravují, jak na tom budou držitelé starších průkazů. Nejdříve tedy ti, kteří mají průkaz mimořádných výhod, jež byl vydán dle předpisů platných do 31. prosince 2011. Pokud platnost průkazů přežije 31. prosinec roku 2014, pak mají takoví držitelé „automaticky“ nárok na průkaz stejného stupně, resp. tehdejší I. St .=TP, II. st. =ZTP a III. st. =ZTP/P. Datum platnosti nároku bude takové, jak bylo stanoveno posudkem české správy sociálního zabezpečení. Pokud tuto platnost nebude možné prokázat (posudek bude ve spisu chybět, osoba jej nebude vlastnit, atd.), bude platnost nároku stanovena dle data platnosti uvedeného na starém průkazu. Znamená to, že ti, kdo doloží, že jim byl průkaz udělen s trvalou platností, budou mít i platnost nároku trvalou, i když obdrží průkaz, v němž bude platnost průkazu (jako veřejné listiny) stanovena na 10, resp. 5 let. Poté, pokud by i nadále platila legislativní úprava, již právě popisuji – o čemž lze s úspěchem pochybovat – budou mít bez přeposouzení nárok na vydání nového průkazu stejného stupně. A nyní k osobám, které obdržely průkaz OZP podle právních předpisů platných od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2013. Těmto osobám bude vydán opět „automaticky“ bez přeposuzování průkaz stejného stupně. Platnost bude odvozena od data platnosti nároku na průkaz, byla-li v posudku stanovena, datum uvedené na průkazu jako veřejné listiny (tedy na průkazu samotném) nebude mít žádný vliv. Ty, kdo jsou příjemci příspěvku na mobilitu, by měl úřad práce do 30 dnů od data vydání novely obeslat písemnou obsílkou do vlastních rukou, která bude obsahovat výzvu k prokázání nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením, s informací o způsobu prokázání tohoto nároku a informací o uvedení nebo doložení dalších skutečností nezbytných pro vydání průkazu osoby se zdravotním postižením. Nárok bude možné dokládat jednak právě platným průkazem, jednak údaji uvedenými v úředním spisu. Právě v této chvíli bude třeba zažádat o vydání průkazu s příslušným piktogramem. 1. Ti, kdo příspěvek na mobilitu nepobírají a přitom jsou držiteli některého z průkazů OZP (tedy nejčastěji průkazu TP), musí svůj nárok uplatnit samy, a to do 31. prosince 2015, kterýmžto datem, nebude-li nárok uplatněn, zanikne. 2. Jak již bylo řečeno, po uplatnění nároku uvedeným způsobem bude vydán průkaz nový, bez vedení správního řízení, tato skutečnost se pouze poznamená do spisu. Tam, kde o nároku vzniknou důvodné pochybnosti – platí to nejen o podmínkách nároku na určitý stupeň průkazu, ale i o nároku na tzv. piktogram, bude krajskou pobočkou úřadu práce zahájeno klasické správní řízení z moci úřední. Na závěr tedy nezbývá, než si přát, aby nic nezabránilo hladkému proplutí navržené novely legislativním procesem a aby se tato včas (tedy rozhodně před 1. lednem 2015) octla ve Sbírce zákonů. Luboš Zajíc # Jak vidí děti Jak vypadá svět zrakově postiženého dítěte? Miminko vidí jen rozmazané skvrny. Nedokáže si však uvědomit handicap, protože nemá vjemy s čím srovnávat. A ani si nemůže srozumitelně postěžovat. O to víc musí dávat pozor rodiče. Zrakové podněty v prvních týdnech života totiž rozhodují o budoucí kvalitě zraku. Očička je třeba trénovat, aby dítě nezůstalo tupozraké. Proto absolvují novorozenci první vyšetření už v porodnici: lékař při něm prosvítí oči oftalmoskopem a zkontroluje základní reflexy. Takto lze včas diagnostikovat třeba vrozený šedý zákal, který se včasnou operací dá odstranit zcela bez následků. Vidí dobře? To zjistíte snadno už v několika týdnech věku: když rozsvítíte vedle hlavičky lampičku, mělo by novorozeně točit oči za světlem. U čtyřměsíčního miminka můžeme trénovat zájem za pomoci jakékoli pestré hračky. Dítě by z předmětu nemělo spustit zrak, když jím budete pohybovat. V 7. měsíci věku potom nastává čas na oblíbenou hru: schovejte se mu za noviny, pod deku nebo za závěs a čas od času udělejte klasické "Kuk!". Dobře se oba pobavíte a dítě přitom bude pohledem sledovat, kde jste schovaní. Kolem 8. měsíce by se už miminko mělo snažit cíleně dosahovat na oblíbené nebo zkoumané předměty. Okolo jednoho roku lze potom začít koordinovat oko a ruku, třeba prostřednictvím hry s míčem. Jak na to? Kutálejte si na vzdálenost dvou metrů a pozorujte, jestli batole správně chytá. Na co dát pozor Navštívit očního lékaře je nutné, pokud miminko podivně stáčí hlavičku a jsou viditelné kmitavé nebo bloudivé pohyby očí. Dále pokud nereaguje na světlo otočením hlavy a stažením zornice, nebo je na něj příliš citlivé: nadměrně slzí, křečovitě mrká. Další varovné příznaky: oči jsou zvětšené a mají podezřelou šedou barvu (po narození by měly být dětské oči tmavě modrošedé jako borůvky, duhovka se dobarví časem), dítě má zakalenou rohovku, zornice při přímém světle je bělavá nebo žlutě zářící, dítě si opakovaně sahá do očí a dělá přitom grimasy. U batolat a předškoláků potom zbystřete, když častěji klopýtají nebo narážejí do nábytku, nemají chuť číst nebo se straní vrstevníků. Někdy mohou mít větší problémy při soumraku a tmě - tzv. šeroslepost také signalizuje oční nemoc nebo vadu. Jakmile se podobné problémy objeví, zamiřte rovnou k očnímu lékaři. Předejdete tím i problémům ve škole, neboť zhoršený zrak se může projevit třeba na špatných známkách. A mějte na paměti, že na dětské brýle přispívá zdravotní pojišťovna! Jaké brýle vybrat Pokud mají správně korigovat zrak a řešit oční vady, musí především dobře sedět. Je nutné najít model nepříliš velký a odpovídající anatomii dětské hlavy. Řešení představuje lehká, stabilní a elastická obruba vyrobená z nealergického materiálu (například titanflex). Skla zvolte plastová: nerozbíjí se tolik, a když už, nehrozí střípek v oku. Navíc jsou podstatně lehčí. Stranice by měly být dostatečně dlouhé a dobře sedět za ušima. Jsou-li vybaveny pohyblivým kloubem, tím lépe, déle vydrží. Nosník by měl sedět na nose a netlačit. Pro nejmenší děti (do tří let) se vyrábějí i brýle, které mají místo postranic pruh elastické látky, aby neklouzaly při pohybu. Vhodný typ brýlí by měl nabídnout optik, ale dítě nechejte samotné vybrat z několika možností – bude je pak mnohem raději nosit. A nezapomeňte na veselé pastelové barvy! Zena-centrum.cz # Teiresiás se přestěhoval Brněnské středisko Teiresiás pečující o studenty s handicapem změnilo své působiště. Masarykova univerzita ho přesunula do budovy bývalé Lékařské fakulty na Komenského náměstí. Nové středisko se slavnostně otevřelo 10. září. V centru města je středisko klientům blíž, a univerzita navíc ušetří. „V budově v Šumavské ulici jsme platili nájem za prostory. Teď jsme ve vlastním. Usnadní se tak spolupráce například se zahraničním a jazykovým centrem. Také pro studenty bude lepší, že si mohou víc věcí zařídit v jednom domě,“ podotkl manažer pro koordinaci a správu objektů centra Boris Janča. V novém působišti bylo potřeba udělat řadu úprav. Speciální konstrukci si vyžádala například místnost, která je zcela odhlučněná od okolních jevů. Nachází se v ní audiostudio, v němž vznikají materiály pro nevidomé. Přesun střediska si vyžádal i další úpravy – rozšíření dveří pro vozíčkáře a bezbariérové plošiny. „Celkově jsou prostory modernější a v určitých ohledech i lépe přístupné,“ prohlásil tamní pracovník Karel Sobol. Pro zrakově postižené studenty znamenalo stěhování speciální úkol. „Při nástupu na univerzitu provádíme všechny nevidomé studenty po Brně. Učíme je cestu z jejich bydliště na fakultu, kde studují. Naučenou mají také cestu do Teiresiásu, kde si mohou půjčovat učební materiály nebo mají vyučovací hodiny. Teď musíme všechny trasu přeučit,“ upozornila lektorka prostorové orientace Jitka Graclíková. Pro přibližně stovku nevidomých jsou v centru dva lektoři. „S přeučováním jsme začali už před začátkem semestru, i když centrum ještě nebylo nachystané. Jinak bychom to nestihli,“ dodala Graclíková. red. # Padesát plus… 16: Jiří Pasz Inženýra Jiřího Pasze jsem poznala na akcích Klubu přátel vodicích psů SONS, ale nikdy jsme si tak pěkně nepopovídali jako letos ve Vraném nad Dyjí. Oba jsme byli účastníky rekondičního pobytu vodicích psů a jejich majitelů. Venku drobně prší a tak si s Jiřím povídáme o životě. Vlastně ani nevím, kolik plus nad padesát let jsi už stihl nabrat? Už mi je šedesát šest let. Není to žádný extra mladistvý počet, ale pořád se něco děje, a tak je mi fajn. Jak se stalo, že jsi přišel o zrak? Měl jsem vrozenou zrakovou vadu, ale pokaždé to spravily silné brýle. Omezovalo mě to jen třeba při kolektivních sportovních hrách. Vystudoval jsem průmyslovku, ale k tomu, abych se jako technik se špatným zrakem mohl živit, musel jsem změnit obor a vystudovat ještě vysokou. Původně jsem měl hutnickou průmyslovku, ale potom jsem přešel na elektrotechniku. Můj obor byl telekomunikace. Souběžně jsem studoval klavír na jazzovém oddělení konzervatoře v Ostravě, ale to bylo zrušeno. S vysokoškolským vzděláním se vždy člověk lépe uplatní, je větší spektrum výběru povolání. Nicméně, po čtyřicítce se mi zrak rapidně horšil. Šel jsem na operaci, zdálo se, že to bude lepší, ale pak, po operaci druhého oka, jsem dost rychle ztratil zrak úplně. Mám dva syny, ti v tu dobu už dospívali. Vzpomínám si, že nám dva roky stálo auto v garáži, než kluk dostal řidičák, protože já už jezdit nemohl. Pořád jsem ale mohl něco dělat. Měl jsem počítač už v době, kdy to u nás teprve začínalo. Věnoval jsem se firmě, kterou jsem založil a také jsem se živil jako soudní znalec v oborech elektro a ekonomika, pokud to šlo. A pak už to nešlo vůbec, leda s vydatnou pomocí manželky nebo zaměstnanců mé firmy. Naše firma se zabývala obchodem a elektroslužbami včetně projekce a revizi a ekonomickým poradenstvím. To je spousta dokladů a nestandardních tiskopisů, účtů, formulářů. Tady byla pomoc vidící osoby jednoznačně nutná. Jednu dobu jsem dělal pokladníka v Klubu držitelů vodicích psů, ale i to jsem opustil, podobně jako většinu svých oborů a profesionálních aktivit. Když jsi se po nezdařených operacích ocitl v invalidním důchodu, jaké podstatné změny nastaly v tvém všedním životě? Je to tak, že do čtyřiceti a ještě kousek dál, jsem neměl vůbec žádný volný čas. Pokud jsem nějaký měl, věnoval jsem ho muzicírování. Měli jsme hudební skupinu, takový střední proud. Hráli jsme všechno možné. Já měl klávesy a kytaru. Postupně zemřeli tři kolegové, já už strašně málo viděl. Přešla mě chuť v tom pokračovat, měl jsem pocit, že už bych nezvládl organizovat vystoupení, starat se o noty, aranže, hrát, jezdit autem naloženým hudebními nástroji – prostě tohle už nešlo. Tak jsem muziky docela zanechal. Teď už ji jen poslouchám. V roce 1998 jsem byl zvolen u nás v Českém Těšíně do zastupitelstva a po část volebního období jsem vykonával také funkci místostarosty. Je to volená funkce na čtyři roky. Docela by se mi to líbilo, ale ta zákulisní politika byla také nad očekávání. Brzy jsem nevěděl, komu mohu věřit. Není to žádné potěšení starostovat. Bez zrakové kontroly nevíš, co ti říkají do tváře a co ti dělají za zády. Práce mi nevadila, spíš ty postranní pletichy. Když jsem starostoval, došlo na radnici k takové menší palácové revoluci, a tak jsem ve funkci místostarosty skončil dřív, než skončilo volební období. Příště už jsem nekandidoval. Žiješ s rodinou v domku v Českém Těšíně. Co pro tebe znamená, když se musíš o dům starat a nevidíš tak jako zamlada. Kdo ti pomáhá? Mám dva dospělé syny, kteří už u nás dávno nežijí, ale jsou nablízku. Naše rodina funguje docela dobře, skoro každý týden se navštěvujeme. Když je něco potřeba, co zvládnou synové a já ne, není problém, aby nám pomohli. Běžné práce kolem domu a zahrady dělá manželka, já pomáhám s tím, co umím. Zkoušel jsem sekat trávník, ale manželka nebyla spokojená, že je to křivé. Tak aspoň smotávám šňůru od sekačky. Umím pokácet a rozřezat strom, ale nezvládnu prořezávat větve. Snažím se dělat takové ty běžné práce kolem ovoce a produktů ze zahrady. Pravda je, že potřebuji dohled, abych něco nepopletl. Než šla manželka do důchodu, chodil jsem na menší nákup, přinesl a ohřál jsem si oběd. Doma neuklízím, to je práce manželky. Mám svoji pracovnu, kde mám svůj pořádek. Běda, když mi tam manželka uklidí, to potom je nepořádek a já mám problém. To asi znají všichni. Musím si pamatovat, co kde v domě máme. Dům je veliký a když něco není, kde to má být, jako by to vůbec nebylo. Mám už druhého vodicího psa a stále nás překvapuje, kolik je všude chlupů. I tohle je tak trochu problém, který sám nedokážu řešit. Jiří Pasz se narodil a žije v Českém Těšíně. Na otázku, jaké je národnosti odpovídá, že je Evropan. Má české, moravské, slezské, polské kořeny, domluví se hravě česky i polsky. Vysokou školu studoval v Žilině bez použití jakýchkoliv pomůcek kromě kukátka, kterým koukal na tabuli. Když kolem padesátky definitivně přestal vidět a zůstal mu jen světlocit, někoho napadlo, že by mohl mít průkazku ZTPP/P. Jak málo věděl o možnostech naučit se chodit s holí, získat speciální pomůcky. Jirko, tebe nikdy nikdo neoslovil třeba z Tyfloservisu nebo z odbočky SONS? Já se prakticky vůbec nestýkám se zrakově postiženými, leda v Klubu držitelů vodicích psů. Párkrát jsem navštívil TyfloCentrum a Tyfloservis v Ostravě, domluvil jsem s nimi, že se budu učit orientaci s bílou holí. Chodil jsem tam také na angličtinu. Pořídil jsem si počítač s hlasovým výstupem a vodicího psa. Já víc nepotřebuju, společnost nevidomých nijak cíleně nevyhledávám. Docela dobře vystačím s komunitou vidících lidí, kteří jsou kolem mne. Mám přátele z dřívějších dob, jezdím s nimi na výlety, na dovolené. Společnost mi opravdu nechybí. Tam, kde bydlím, se všichni známe, navštěvujeme se, chodíme na pivo. Jen musím občas upozornit, že nevidím. Někdy na to zapomínají. Kolem padesátky sis pořídil první počítač s hlasovým výstupem. Co ti tato pomůcka umožňuje? Já se odjakživa rád hrabal v odborné literatuře. Dnes už ji nepotřebuji na tak vysoké úrovni jako dříve, když mě technika nebo podnikání aktuálně živilo. Nicméně, na internetu se dozvím vždycky všechno, co potřebuji. Někdy jsou důležité informace dřív na netu než v knihách. To je teď pro mne aktuální. Někdy skenuji, ale je toho čím dál méně. Všechno si mohu stáhnout, digitalizovanou literaturu, denní tisk i odborné články. To mě uspokojuje. Míval jsem i skype, ale to je velký žrout času, tak jsem ho zrušil. Sociální sítě neuznávám vůbec, raději si s lidmi povídám naživo. I tak se nenudím. Využíváš také zvukovou knihovnu? Zkusil jsem to, ale ty načtené knihy mě strašně nudí, je to pomalé, často zbytečně patetické. Někdy přednes může způsobit, že je ta kniha o něčem jiném, než byl autorův záměr. Audioknihy opravdu nesnáším, jednoznačně preferuji digitální úpravu textu, který si mohu převést i do MP 3 a poslouchat z přehrávače. Mám rád hlavně literaturu faktu, dokumentární texty, reportáže, ale také občas detektivky nebo sci-fi. V poslední době mě hodně baví audiopopisy filmů nebo seriálů. Doma využívám audiopopis rovnou z televize, ale také si je stahuji na konferenci, kam je ukládají někteří z uživatelů. Po delší pauze jsem si zase předplatil celý balíček časopisu Zora, ale není tam pro mne téměř nic zajímavého. Raději jdu na některou konferenci, mám asi čtyři oblíbené, kde se dovídám, co potřebuji. A hlavně – vždycky je tady „strejda gugl“, který mi během pár sekund zjistí všechno, co mě zajímá. Ráno poslouchám v rozhlase přehled denního tisku a pak si stáhnu noviny, podle toho, co mě zaujalo. V televizi sleduji často ČT 24, i tam hledám inspiraci pro další poznávání, takže internet je vlastně takový most mezi informačními zdroji. Ten čas, který jsem věnoval tomu, abych se naučil po internetu chodit, se mnohonásobně zúročil, protože teď se k informacím dostanu velice rychle a bez potíží. A co další tyflopomůcky? Jaký je tvůj vztah k bílé holi? „Bílé holi jsem se vyhýbal jako čert kříži. Maximálně jsem ji nosil v kapse, pro případ, že bych někde potřeboval přecházet. Používám ji tak posledních pět let, ale ne pořád. Vlastně jsem si udělal prostorovku v době, kdy první pes přestal vodit a druhého jsem ještě neměl. Teď, když už zase mám psa, hůl prakticky nepoužívám. Tak trochu z hecu jsem absolvoval kurz čtení a psaní Braillova písma. Abecedu umím, ale cit v prstech nemám, abych mohl rychle rozlišovat text. Maximálně zvládám nějaké popisky, ale číst souvislý text mi fakt nejde. Doma na označování používám Sharlocka, což je starší předchůdce Pen friendu. Je to čipová popiska, která, když na ni něco nahraju, mluví s použitím malé kapesní čtečky. V domácnosti používám hladinku, mluvící kuchyňskou váhu. Na ruce mluvící hodinky, v kapse mluvící mobil s navigací. Také využívám přehrávač s diktafonem a vysílačku. Na domě jsem nainstaloval zvukový maják, pomáhá mi se zorientovat, když jdu za domem na louku nebo do polí, pak už je jen řeka a státní hranice. Moc šikovná věc je ten maják. Pomohly ti také kurzy pro uživatele speciálních pomůcek, přesněji řečeno třeba počítačový nebo na obsluhu mobilu? Na žádné takové kurzy jsem nikdy nechodil, považuji to za ztrátu času. Pro mě není takový problém se to naučit sám. S čím jsem ale měl potíže, tak to je účetnictví, protože všechny doklady jsou papírové, většinou čísla, skenuje se to nepřesně. Já prostě, když nemůžu věci dělat pořádně, tak jdu od toho. Využíváš asistenční službu? Nevyužívám ji v pravém slova smyslu. Musel jsem se naučit požádat o pomoc srozumitelným způsobem. To platí u všech vidících, ať jsou to přátelé nebo moje vnučky. Myslím si, že se chovám dost normálně a tak mě jako normálního berou. Jezdívám na tyto „psí“ rekondice, pokaždé s někým známým, nejsou to oficiální asistenti. Většinou jsou v pohodě, ale také jsem byl s kamarádem, který prostředí zrakově postižených úplně neskousl. Jasně mi řekl, že mi rád pomáhá, ale tolik slepců je na něho moc. Tak vždycky vymyslel nějaký program jen pro nás, abychom byli pokud možno sami. Jsem přesvědčen, že individuálně nás společnost vidících přijímá lépe než nějakou větší skupinu. Tam můžou nastat všelijaké sociální bloky. Určitě nejsem jediný, kdo má tuhle zkušenost, máš ji ty a má ji i spousta jiných zrakáčů. Prostě, když je nás moc, je nás příliš. Co tě přivedlo na myšlenku pořídit si vodicího psa? Vždycky jsme měli psy, většinou jezevčíky. Když se mi zhoršil zrak a já každou chvíli do něčeho vrážel, začal jsem zvažovat, zda požádat o vodicího psa. Manželce se ta myšlenka moc nezamlouvala, myslela si, že mohu chůzi zvládnout i bez psa. Já si ale všechno zjistil a zvážil pro a proti. A tak od roku 2002 psa mám. Určitě jsem se psem samostatnější, ale jsou tu i jistá omezení, třeba v cestování. Jen jednou jsem měl s sebou psa v Chorvatsku, ale už bych to podruhé neudělal. Tam nejsou možnosti jako u nás, psi skoro nikam nemohou. Je to i nebezpečné, na pobřeží jsou ježci, voda je slaná a psovi je po ní špatně. Na slunci být nemůže a v pokoji sám jen s obtížemi. Jinak je to ovšem skvělý společník a spolehlivý průvodce, a to je hlavní. Nicméně, než si někdo pořídí psa, měl by posoudit, jaké má zázemí, kdo se mu o psa postará, když sám bude nemocný. Jestli má pes u něho doma klid a všechno, co potřebuje. Je to velká odpovědnost a tu nelze opomenout. Jaký je tvůj denní program? Každý den vstávám v půl šesté, jsem tak zvyklý. Pak cvičím, hlavně kvůli páteři. Vyplácí se to, prorokovali mi, že nebudu chodit, právě proto ale chodím hodně. Pak si uvařím kafe, poslechnu zprávy, kouknu na poštu. Kolem sedmé jdeme na procházku s mou fenkou Iriskou. Je to žlutá labradorka. To už potkávám kamarády pejskaře. To je další komunita. Vím, v kolik kdo chodí, a když s někým potřebuji mluvit, vyrazím najisto v tu jeho dobu. Potkáváme se několikrát denně. Po vycházce jdu domů, a když je hezky, jsem venku na terase. Mám zde rádio, televizi i počítač. Pes je na zahradě, a teď i manželka bývá na zahradě. Jsem venku a konzumuji informace. Pak si jdu do školy pro oběd, když nemáme na návštěvě rodinu, stravujeme se skromně. Celý život jsem jedl v závodní jídelně, a tak jsem zvyklý. Vařit „po slepecku“ mě nikdy nelákalo, nemám potřebu se točit v kuchyni. Hospodu mám padesát metrů od domu, když na mne přijdou nějaké chutě, kdykoliv tam můžu zaskočit. Je tam park i zahradní restaurace, takže pěkné prostředí. Odpoledne jdu se psem a večer zas. Mezitím mě zaúkoluje manželka, s něčím jí mohu pomáhat, snažím se, jak to jde. Nicméně dřív bych to byl udělal úplně sám. To, co mě už léta opravdu baví, je burza cenných papírů. Pohybuji se na ni prakticky od jejího vzniku. Umožňuje mi to speciální burzovní program, který je ozvučitelný, třeba Jawsem. Nepodařilo se mi na tom zbohatnout, ale já jsem spokojený, když neztrácím. Jiří Pasz má ještě mnoho zájmů a nápadů. Rád chodí do divadla, na koncerty a festivaly. V Českém Těšíně se pořád něco děje a Jiří rád využije příležitosti k obohacení svého života. Každému seniorovi by doporučil, aby se pořád pohyboval a vzdělával, třeba aby využil jazykové kurzy, které, jak říká, bystří mozek. Rád prohlašuje, že nic nemůže, ale zároveň o sobě tvrdí, že se opravdu ani chvilku nenudí. Před rokem dokončil rekonstrukci domu, štve ho, že nemůže dům zrekonstruovat svýma rukama, ale má dost síly i vědomostí, aby zorganizoval řemeslníky a dohlédl na to, aby všechno fungovalo. Když mu chybí zrak, osloví kamaráda, který kritickým okem zhodnotí řemeslné práce. Jiří si prostě dovede poradit i v komplikovaných situacích. A podobně jako mnozí z nás je přesvědčen, že největším nepřítelem života po padesátce je izolace od lidí a nedostatek zájmů. Něco takového však tomuto renesančnímu člověku s jeho nadhledem a smyslem pro suchý humor opravdu nehrozí. Jaroslava Novotná # Zapřažená krása Chebské středisko TyfloCentrum Karlovy Vary si pro své klienty a členy SONS připravilo velmi zajímavý a lákavý výlet. Jeho cílem byl tentokrát Pražský hrad, kde se v průběhu září a října konaly dvě unikátní výstavy. První výstava byla zaměřena na poklady staré Číny, v té druhé jsme mohli obdivovat historické kočáry a saně našich významných osobností z období 18. až 20. století. Výletu, který se uskutečnil ve čtvrtek 25. září 2014, se zúčastnilo patnáct zájemců. S kurátorem výstavy Zapřažená krása jsme měli domluvenou jak hmatovou, tak i komentovanou prohlídku, a tak bylo nač se těšit. Vedle sedmnácti originálních kočárů zde byly vystaveny rozmanité druhy saní a nosítek dokládajících technologickou a uměleckou zručnost našich předků. Z těch nejvýznamnějších kočárů lze jmenovat např. kočár posledního korunovaného českého krále Ferdinanda V. Dobrotivého nebo kočár prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, který jej využíval jak k nástupním audiencím velvyslanců, tak i k projížďkám s významnými zahraničními hosty. Své zastoupení zde našlo i několik kočárů bohatého rodu Schvarzenbergů. Zvláštní kategorii zde tvoří náročně zdobené ceremoniální kočáry předních českých hodnostářů z období první třetiny 18. století, např. vyřezávaná „limuzína“ olomouckého arcibiskupa Antonína Theodora z Coloredo-Waldsee. Její červenozlatě malovaný podvozek je zdoben dooráními reliéfy a řezbami v podobě maskaronů a hlav lvů, kabinu zdobí páskové a doorání reliéfy s vyřezávanými kartušemi. Obdivovat jsme mohli také ceremoniální kočár pražského arcibiskupa Jana Mořice. Jeho nádherně vyřezávaná prosklená kabina je k přední a zadní nápravě podvozku uchycena koženými popruhy, zdobené zlacenými sponami. Pozoruhodné je i umístění trezoru za zadní opěrkou sedadla arcibiskupa, v zadní části kočáru se nachází prostor pro stání lokaje. V průběhu doby bývaly již kočáry opatřeny válcovými či ozdobnými lucernami na parafínové svíce. Kozlík slavnostních kočárů byl umístěn ve výšce až 2,5 m, a to z důvodu snazšího ovládání vícečetného zápřahu. U některých kočárů se kozlík nachází až za kabinou, takže vozka musel být vybaven dlouhým bičem a opratěmi o délce 12 m. Prsty našich rukou jsme mohli posoudit i rozdíl mezi barokními a vývojově mladšími kočáry, taktéž i jejich ikonografické zdobení, náročné malby a řezby přecházející ve střídmou ornamentiku omezenou na rozetky. Neméně zajímavou část této výstavy tvořila i expozice dětských kočárů, kdy šlo o přesné zmenšeniny kočárů, při projížďce byly taženy psy, oslíky či menšími koníky, případně i staršími sourozenci. K vidění tu byl i cestovní dostavník z poloviny 19. století. Tažen byl čtyřspřežím a dokázal dopravit až 10 cestujících-čtyři v uzavřeném kupé, čtyři na střeše a dva v zadní části dostavníku. Dalším zajímavým exponátem byl i osobní vagon II. vozové třídy koněspřežné dráhy zvaný Hanibal, který byl používán od roku 1852. Tento vagon byl sestrojen tak, aby mohl být provozován v obou směrech jízdy. Vystavena tu byla i speciální lafeta, sloužící k pohřbům českých prezidentů. Tato polní houfnice byla vyrobena na Slovensku v roce 1923, doposud byla použita dvakrát, a to k pohřbu T. G. Masaryka a Václava Havla. Druhou část výstavy dopravních prostředků 18. až 20. století tvořila expozice saní a nosítek. Prohlédnout jsme si zde mohli zlaté a stříbrné saně knížat ze Schwarzenbergu. Čalouněny jsou tmavě červeným sametem, zdobené páskovitě vyšívaným dracounem. Nádherné byly i Ptačí saně – pozdně barokní práce středoevropského řezbáře, slohové motivy znázorňují období rokoka. K vidění tu byly i červené saně hrabat z Valdštejna. Nechyběly tu však ani tzv. Lední saně, používané ke kratochvílím na zamrzlých hladinách řek a jezer. Jejich výzdobu tvoří bohatá zlacená řezba, připomínající tvar korábů s ozdobně zdviženými příděmi a ještě vyššími záděmi. Raritou této expozice jsou saně Napoleona I. Bonaparta, které mu posloužily k útěku z Moskvy do Francie. Nejen obdivovat, ale i potěžkat jsme si mohli jednomístná dámská nosítka, vynikají vzdušnou malovanou výzdobou tvořenou girlandami, plody hojnosti, oválnými medailony a poletujícími motýly. V Císařské konírně Pražského hradu se zároveň konala i další, neméně zajímavá výstava pod názvem Poklady staré Číny. Tato výstava představuje na devadesát předmětů zapůjčených z význačných muzeí v ČLR, které zachycují období pěti tisíce let čínských dějin od neolitu až po poslední vládnoucí dynastii. Výstava byla rozdělena do tří celků. První část představuje počátky čínské civilizace a vznik prvních států. K vidění tu byly archeologické nálezy z hrobek aristokracie z doby prvního tisíciletí př. n. l. Druhá část je věnována kulturnímu rozmachu v době mezi přelomem n. letopočtu a desátým stoletím n. l. Unikátní příležitostí zde byla možnost zhlédnout i originální válečníky z naleziště 8000 terakotových bojovníků u Si-anu z období prvního císaře dynastie Čchin. První figura představovala 112 cm vysokou postavu klečícího bojovníka, tou druhou je figura stojícího bojovníka o výšce 179 cm. Poslední část zachycuje vrcholné umělecké a řemeslné výrobky z období přibližně pěti set let vlády posledních dvou dynastií, a to například buddhistické umění, oděvy a zejména nádherný porcelán. Na této výstavě jste mohli také spatřit mnohé rituální předměty, zlaté sošky či spony, ale i spoustu dalších velmi cenných artefaktů patřících do historické pokladnice Číny. Z důvodu nesmírné historické a umělecké hodnoty byly vystavené exponáty pokladů staré Číny umístěny pouze ve skleněných vitrínách, a tak se naši průvodci poctivě „zapotili“ při popisu vystavených předmětů. Emil Miklóš # Zmaten bankomatem Dokud bankomaty nemluvily, vybíral jsem z nich po paměti. Naučil jsem se, kde je které tlačítko a kdy které mám zmáčknout. Pokud se nevyskytly nějaké nepředvídanosti, vždy jsem si vybral rychle a spolehlivě. Teď se objevují bankomaty s dotykovou obrazovkou a s otvorem pro sluchátka, které je třeba zasunout dovnitř, aby se spustil hlasový průvodce transakcí. Je to jistě krok správným směrem, ale na sluchátka jsem si zatím nezvykl. Obvykle přiběhnu k bankomatu, strčím do něj kartu a vtom si vzpomenu, že se vlastně bez sluchátek neobejdu. Tak si nechám kartu zase vydávit, strčím ji do nějaké kapsy (obvykle do té nejnemožnější) a začnu sluchátka lovit. Než je vyndám a rozmotám, upadne mi obvykle hůl, a jak ji sbírám (případně mi ji sbírá nějaký netrpělivec ve frontě za mnou), upadnou mi zas ta sluchátka (nebo se aspoň namotají na hůl, o kterou se přetahuju s netrpělivcem). Když se mi povede zpacifikovat hůl, sluchátka (i dotyčného pomahače), strčím tu nešťastnou šňůru do bankomatu. Teď tedy jednou rukou držím hůl a druhou sluchátka, aby se mi necouraly po zemi. Třetí rukou začnu hledat kartu, a protože je v nejnemožnější kapse, prohledám nejdřív všechny ostatní. Nakonec ji přece jen najdu a vítězoslavně ji tam vrazím. S jistým nervovým vypětím si pak zvolím částku, všechno potvrdím, odeberu kartu i peníze a sám se odeberu do nejbližší knajpy na panáka na zklidnění. Někdy musí těch panáků být víc, takže abych šel za chvíli zase vybírat. No a tak pořád dokola. Zdeněk Rybák # Jak je to doopravdy s akustickou signalizací na přechodech V posledních týdnech se v médiích objevilo několik zpráv o úpravách na ulicích pro usnadnění samostatného pohybu a zvýšení bezpečnosti zrakově znevýhodněných chodců. Bohužel, většina těchto zpráv, ať už z jakýchkoli důvodů, je nepřesná, a vytváří tak u veřejnosti nesprávné představy o možnostech a problémech nevidomých a slabozrakých lidí při jejich samostatném pohybu. Jako příklad alespoň dva titulky z poslední doby: Metro 2. 9.: Tlačítka pro slepce? Ale jak je na ulici najdou, ptají se čtenáři. Třebíčský deník 28. 8.: Tikající semafory komplikují orientaci na řadě přechodů. (V samotných článcích je pak uváděno mnoho technických i uživatelských nepřesností až nesmyslů.) Z druhé strany tomu poněkud přispívají i ti z nás, kteří se dosud dostatečně neseznámili s tím, co mají k dispozici pro snadnější a bezpečnější zvládání slepeckých nástrah ulice a dopravy. K vlastní škodě nevyužívají dostatečně, co mají k dispozici, a navíc tím přispívají ke zmíněným zkresleným představám veřejnosti. Přitom systém hmatových a akustických orientačních, informačních i organizačních úprav a opatření, který se z iniciativy SONS v posledních dvaceti letech v České republice rozšiřuje, začíná být příkladem pro okolní země. Hlavně však nám pomáhá. Proto se Metodické centrum pro odstraňování bariér pokusí v seriálu článků postupně shrnout, co v této oblasti říkají stavební a další předpisy, co vzniklo pochopením a vstřícností institucí a firem a také, o co bychom mohli usilovat v místě formou občanské aktivity jako o dodatečné úpravy. Začneme akustickou signalizací na přechodech pro chodce a na vybraných železničních přejezdech. Stručně připomeneme předpisy a popíšeme užívání. Zkušení nevidomí chodci prominou pro ně podrobný popis z hlediska užívání popsaných úprav – je určen hlavně těm, jejichž informace jsou neúplné, nebo se zatím z nějakého důvodu neosmělili k samostatnému využívání. Jedna z prováděcích vyhlášek stavebního zákona, tzv. „bezbariérová”, stanoví, že pokud je přechod pro chodce signalizovaný semaforem, musí být vybaven i signalizací akustickou. Vnitřní předpis Správy železniční dopravní cesty praví, které železniční přejezdy musí být doplněny také akustickým signálem, v tomto případě vždy spouštěným slepeckou vysílačkou. (Jejich aktuální seznam najdeme na webových stránkách SONS, na SIA SONS, na TyfloCentrech i na krajských pracovištích Tyfloservisu.) Zákon o provozu na pozemních komunikacích staví akustickou signalizaci na přechodech a na železničních přejezdech na roveň signalizace světelné. Z toho (a i z dalších ustanovení tohoto zákona) je patrné, že nevidomý chodec je považován za plnoprávného účastníka silničního provozu, pokud ovšem dovede využít jeho práv a dodrží jeho povinnosti. Příslušná prováděcí vyhláška pak určuje technické parametry. Z nich připomínáme: – Akustický signál má charakter „klapání“ (známe například z Prahy) nebo „pípání“ tónem o frekvenci cca 450 Hz (jak je to například v Brně). Tón signálu na železničních přejezdech je pak vyšší, asi 1000 Hz. – Akustické tepy s frekvencí asi 1,5krát za vteřinu (pomalé) znamenají signál červená – stůj; frekvence tepů 8krát za vteřinu pak říká zelená – volno. Na některých přechodech musí dát chodec najevo svůj úmysl přejít stisknutím tlačítka tzv. „chodecké výzvy“, jinak se „zelené“ nedočká. Tlačítko je umístěno na sloupku semaforu. Je tedy samozřejmé, že jakmile se přiblížím ke sloupku, ověřuji si vždy rukou, zda na něm skříňka s tlačítkem je, nebo není. To je jeden z důvodů, proč je vhodné, aby sloupek semaforu byl umístěn v signálním pásu, nebo alespoň v jeho bezprostřední blízkosti. Představa, že do sloupku nevidomý chodec vrazí, je mylná. Rozhraní signální pás – okolní dlažba sleduji při chůzi bílou holí kyvadlově suvnou technikou a hůl sloupek semaforu spolehlivě zachytí, i kdyby byl v trase. Široká vozovka s dvěma dopravními pásy v každém směru je rozdělena středním dělicím ostrůvkem, na němž je jen jeden sloupek, nebo dva blízko sebe. Nebo nástupy na dva různé přechody na ulici jsou blíže než 4 m. V takovém případě nelze sluchem spolehlivě rozlišit, kterému přechodu ten který akustický signál patří. Řeší se to tak, že se na sloupek semaforu umístí tlačítko s rozpínacím kontaktem. Skříňka tohoto tlačítka je na sloupku umístěna ve správné výšce nad pochozí plochou průčelně proti směru budoucí chůze. Nevidomý chodec přistoupí ke sloupku a stiskem tlačítka rozpojí elektrický obvod toho akustického zařízení, které ho nezajímá a ruší. V činnosti tedy zůstane jen ten akustický signál, který chodec očekává. Jakmile se ozve signál „zelená – volno“, chodec tlačítko pouští a přechází. Skříňku s výše popisovaným tlačítkem lze samozřejmě sloučit s funkcí chodecké výzvy. V takovém případě se nevidomý chodec chová podobně jako chodec vidící, jen s tím rozdílem, že tlačítko drží stisknuté až do očekávaného signálu. Skříňka tlačítka s touto funkcí je na horní nebo dolní stěně opatřena hmatovou značkou – výstupkem. Pokud toto tlačítko slouží pouze pro blokování akustické signalizace nevidomým, a nemá tedy funkci chodecké výzvy, pak je mimo hmatovou značku jeho skříňka navíc barvy modré a je na čelní stěně opatřena nápisem Pouze pro nevidomé nebo piktogramem slepce s bílou holí. Je zřejmé, že existenci skříňky s tlačítkem na sloupku ověřujeme hmatem v každém případě a barva skříňky nás nezajímá. Ta modrá má pouze upozornit vidícího, že tlačítko není pro něj. Pokud si toho nevšimne a tlačítko stiskne, tak se nic nestane. Pro zkušené nevidomé borce je to samozřejmé, méně zkušení a začátečníci se to snadno naučí, třeba i s pomocí instruktora Tyfloservisu. Nepřetržitá funkce akustické signalizace, pro nás tak důležitá, může svým hlukem obtěžovat okolí. V tom případě je možno volit dálkovou aktivaci signalizace přechodu jen v případě potřeby povelem č. 5 vysílačky nevidomého typu VPN. Světelná dopravní signalizace křižovatky se v tom případě doplní soupravou s přijímačem povelů slepecké vysílačky, anténním systémem a potřebnou kabeláží. Projektant i realizátor musí zaručit dostatečný dosah vysílačky. Akustická signalizace se spouští povelem č. 5, obvykle na 4 minuty. Samozřejmě ji můžeme kdykoli znovu spustit. V Brně se akustická signalizace na prakticky všech přechodech aktivuje vysílačkou. Rovněž chodecká výzva, pokud na tom přechodu je, se dává současně tímtéž povelem, kterým aktivujeme akustické signály – tlačítka nás pak přestávají zajímat zcela. Kontrola funkce akustické signalizace je pro firmu, která ji v místě provozuje, obtížná. Proto je vhodné, abychom na případné poruchy upozornili sami. V Praze je telefon na dispečink firmy ELTODO 800 101 109. Příští díly tohoto seriálu věnujeme železniční dopravě. Viktor Dudr, František Brašna Metodické centrum pro odstraňování bariér # Autor jediného románu Dne 29. září 1904 se v ukrajinském městečku Vilja narodil spisovatel Nikolaj Ostrovskij. Nevidomý autor je známý jako tvůrce “jediné knihy” Jak se kalila ocel s hrdinou Pavkou Korčaginem. Na literární redakci románu, jehož vydání přes záporný posudek časopisu Mladá garda nařídily v roce 1932 tehdejší stranické orgány Sovětského svazu, se nakonec podílelo několik profesionálních spisovatelů. Někteří později svědčili, že se vlastně jednalo o kolektivní dílo sedmi lidí. Oficiální verze spisovatelova životopisu take akcentuje především odhodlání podílet se na stavbě nového světa za cenu osobních obětí. Podle tohoto životopisu Ostrovskij pocházel z dělnické rodiny. Od dvanácti let údajně pracoval v různých těžkých zaměstnáních, v necelých šestnácti letech pak vstoupil do komsomolu a odešel jako dobrovolník na frontu občanské války. Poté, co byl následkem těžkého zranění demobilizovaný, pracoval na stavbě železnice. Prodělal silné nachlazení a tyfus. Jeho postupné ochrnutí a oslepnutí oficiální životopis přičítá následku válečných zranění a pracovního nasazení. Jiné zdroje však mluví o dědičném onemocnění kloubů a jako příčinu smrti uvádějí roztroušenou sklerózu. Ve třiadvaceti letech, když mu již zdravotní stav nedovoloval fyzicky pracovat, začal Ostrovskij převádět svou životní zkušenost do literární formy. Jeho částečně biografický román si získal popularitu hned po svém prvním časopiseckém vydání v roce 1932. Ostrovskij byl hojně využívaný oficiální propagandou. Již za života jej oslavovali jako “mučedníka revoluce”. Román Jak se kalila ocel se byl třikrát zfilmovaný (1942, 1956, 1945). Spisovatel rozpracoval ještě jednu prózu s názvem Bouří zrozeni, která pojednává o ukrajinsko-ruské válce v letech1917–1921. Vyšla ne zcela dokončená těsně po jeho smrti. Dvaatřicetiletý Nikolaj umíral, připoutaný těžkou nemocí k lůžku, v moskevském bytě v  posledních měsících roku 1936. Do posledních chvil jej hojně navštěvovali obdivovatelé, školní exkurze i kolegové z oboru. Zemřel 22. prosince 1936. Ostrovskij se proslavil citátem „To nejdražší, co člověk má, je život. Je mu dán jen jednou, a musí jej prožít tak, aby ho netrápil stud za roky prožité bez cíle, aby ho nespalovala hanba za nicotnou a malichernou minulost, a aby, umíraje, mohl říct: celý život a všechny své síly jsem odevzdal tomu, co je na světě nejdůležitější: boji za osvobození lidstva. A taky je potřeba spěchat žít. Vždyť hloupá nemoc nebo nějaká tragická náhoda mohou život přerušit.“ Z dnešní perspektivy je již mnohem zřejmější, že idea “boje za osvobození lidstva” vedla k ustanovení silného státu ovládaného jednou stranou, jež se stala novou utlačovatelkou lidu, který měla reprezentovat. Největší Ostrovského síla však spočívá ve vnitřní jednotě životního postoje autora s ideou “správného života”. Nevidomý spisovatel byl zcela autentický. S veškerým přesvědčením i naivitou mládí byl odhodlaný sám naplňovat životní program, který ve své tvorbě oslavoval, a to i za cenu sebezničení. red. # Tady stojíte… Pravidelní čtenáři Zory dobře znají fejetony, jejichž autorem je Miroslav Michálek, zakladatel a předseda Okamžiku – sdružení pro podporu nejen nevidomých. V dubnovém čísle si mohli přečíst jeden z nich, který mírně provokoval netradičním titulem Tady stojíte dost blbě. Stejný titul nese i nová kniha šestnácti fejetonů. Sdružení Okamžik ji vydalo u příležitosti autorova životního jubilea. Křest knihy s kulturním programem a s posezením u dobrého moravského vína se konal ve středu 10. září v kavárně pražského hotelu Ilf. Oslavenec, kterému by nikdo nehádal šest křížků, svěřil roli knižní kmotry Olze Sosanské ze sdružení Hestia, která před lety cennými radami významně pomáhala v začátcích Okamžiku. Mezi vzácnými hosty přivítal autor Přemysla Filipa, ředitele Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška, který vydání knihy finančně podpořil. Zelenou brožuru vtipných a moudrých fejetonů uvítal na svět i ilustrátor Ivan Komárek, jenž inspirativní texty doprovodil sedmnácti kresbami. „Mirkovy fejetony jsou přímočaré a čisté, tak jsem se snažil být taky srozumitelný,“ prohlásil Ivan Komárek. Slavnostní setkání oživilo vystoupení dnes již mediálně proslulého pěveckého dua Blanka Janečková a Martin Svátek. Ke gratulaci k významnému výročí a nové knize se připojuje i redakce Zora. red. # Kniha o pohybu V nakladatelství Univerzity Palackého Olomouc letos vyšla monografie s názvem Motorické kompetence osob se zrakovým postižením. Jejími autory jsou Zbyněk Janečka, Ladislav Bláha a kolektiv. Monografie na 246 stranách zprostředkovává komplexní pohled na osoby se zrakovým postižením v širokém spektru věkových kategorií z pohledu pohybových aktivit. Řeší otázky terminologie, klasifikace i zrakových vad. Dále autoři předkládají tři výzkumné studie, které mapují různé oblasti motorických kompetencí dětí, mládeže a dospělých se zrakovým postižením. Samostatné kapitoly jsou věnovány psychomotorickým aspektům při hodnocení vývoje zrakově postižených a specifikům senzomotorického učení u nevidomých a slabozrakých, včetně optimální regulace pohybu a utváření pohybových představ. Na závěrečných stranách brožury jsou uvedeny ukázky praktických možností pro rozvíjení pohybových aktivit lidí se zrakovým handicapem. red. # Olomouc 2014 V sobotu 27. září se v olomoucké škole prof. Vejdovského odehrál 5. ročník mezinárodního turnaje v showdownu jednotlivců Olomouc 2014. Zúčastnilo se jej 36 hráčů, kteří byli nalosováni do šesti skupin. První dva postupovali do vyřazovacích bojů. Až na konec zůstali tři vítězové a tři poražení. Vítězové si zahráli o 1. až 3. místo a poražení o 4. až 6. místo. Po dlouhých zápasech bylo dobojováno po 21. hodině a zvítězil David Hájek z pořádajícího SK Olomouc Sigma MŽ. Druhý byl Pavel Michelfeit z Tandemu Brno a třetí příčku obsadil Dušan Milo ze slovenské Rosiny, loňský vítěz. Šestici nejúspěšnějších ještě doplnili na čtvrtém místě Elzbieta Mielczarek, na pátém místě Krystian Kisiel – oba z polské Wroclawi a na šestém místě domácí Antonín Kubáč. S manželem se nám podařilo sehnat hodně sponzorských darů, takže jsme mohli odměnit nejlepších 6 mužů a v pořadí nejlepších 6 žen. Ani ostatní neodjeli s prázdnou a každý dostal tašku od sponzora Alika. Zahraniční hosté ze Slovenska, Polska a Německa přijeli už v pátek a zůstali do neděle. Hráčka z Německa si prodloužila pobyt do pondělí, protože si chtěla prohlédnout Olomouc. Měla jsem také čas si prostřednictvím překladatele Honzy Lačňáka popovídat s německou hráčkou Brigite. Dozvěděla jsem se, že showdown hraje dva a půl roku. Turnaj jí připadl silně obsazený, a proto byla velmi ráda za jeden bod, který získala v základní skupině. V Essenu, kde bydlí, hraje showdown pět lidí a do budoucna uvažují o koupi stolu od nás. Byla překvapena, že naše stoly jsou rychlejší a moc se jí líbily. Navštívil nás Jozef Valenta, který je nově zvoleným předsedou zrakově postižených sportovců na Slovensku, místo inženýra Štefana Kopčíka. Je to vlastně podobná funkce jako náš prezident Jaroslav Pata. Pan Valenta má velké plány na spolupráci s ČR, tak uvidíme, jak se mu bude práce dařit. Dle ohlasů od nás i ze zahraničí byli hráči mimořádně spokojeni a chtějí přijet na další ročník příští rok. Květoslava Trnečková # Vlach opět vítězem Ve dnech 26. až 28. září se v Rokycanech konal 17. ročník šachového turnaje zrakově postižených v rapid šachu O putovní pohár města Rokycany. Turnaje se zúčastnilo 16 hráčů, hrálo se švýcarským systémem na 7 kol. Vítězství z minulého ročníku s plným ziskem 7 bodů obhájil Karel Vlach z DDM Praha 6. Druhé místo vybojovala Kateřina Skočková se 5,5 body před Janem Kalíkem s 5 body – oba ze Zory Praha. J. P.