ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 98 Číslo 19 Říjen 2014 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Vyhrála Hermína Cvičná kuchyně v Hradci Králové Za Miroslavem Borisem Bionické oko už není science fiction Budou v brněnském podzemí nevidomí průvodci? Návrat ve vzpomínkách do Harmonie Zahrada jako setkání Den otevřených dveří v Jinonicích Tiskárna Braigo Chytrý klips Rozdávali radost a pohodu Obrazy, fotografie a harmonie Devítiletý talent Trpaslík Slepak a ti druzí Komentované filmy již i v letadle Černobílé problémy Turnaj kuželkářů v Blansku Inzerce # Vyhrála Hermína V sobotu 6. září se na Václavském náměstí konal již 31. ročník Mistrovství České republiky ve výkonu vodicích psů. Pořádal je opět Klub držitelů vodicích psů a SONS. Závod začínal už v devět hodin veterinární kontrolou v sídle SONS v Krakovské ulici. Čtrnáct čtyřnohých soutěžících se utkalo jako vždy ve dvou disciplínách. První přišla na řadu tzv. frekvence, kdy pes vede pána v běžném provozu po ulici. Na trase spolu jdou po chodnících, přes přechody, po schodech, do dveří… „Pejsek musí ukázat, jak vlastně dokáže nevidomého provést všemi nástrahami silničního provozu. Přecházet přes silnice, označovat přechody, vyhýbat se lidem a stánkům na chodnících. K tomu jsou na trase ještě různé umělé překážky ve výšce člověka, takže i s těmi se musí pejsek vypořádat,“ popsala trasu Petra Dušková, předsedkyně Klubu držitelů vodicích psů Následuje disciplína zvaná poslušnost. Při pejsek plní povely „sedni“ „lehni“, „zůstaň“… „Za každý cvik dostává závodník maximálně deset bodů. Podle nepřesností a chyb se z nich ubírá,“ vysvětluje hlavní rozhodčí mistrovství Hana Jasenovcová. O konečném pořadí rozhoduje součet bodů z obou kategorií. Pro všechny to byl dlouhý a náročný den. Bylo hodně teplo. Končilo se kolem páté, takže soutěžící absolvovali téměř devítihodinovou „směnu“. Sluníčko pražilo do dlažby, stínu je uprostřed hlavního pražského náměstí málo. Jako obvykle se tu proplétalo hodně lidí a ruchů. Bylo slyšet turisty i ty, kdo z nich žijí. Přilehlými ulicemi jezdili motorkáři, zpod sochy Václava se ozývaly falešné zpěvy. Touto hlučnou kulisou a čilým provozem se ovšem většina čtyřnohých závodníků a jejich pánů nenechala vyvést z míry. Zvlášť pejsci si počínali jako profíci! „Není to příliš klidné prostředí, na jaké je zvyklý třeba pejsek, který bydlí někde na vesnici a přijede sem závodit. Pro ty, kteří jsou z Prahy, je to o něco jednoduší,“ podotkla Petra Dušková. „Hodně se na něj spoléhám, co se týče přechodů, co se týče konce chodníku a schodů,“ pochválila Jana Hánová z Valašského Meziříčí svého průvodce Igloo, který startoval jako první a obsadil deváté místo. „Nebylo to úplně ono. Byli jsme nervózní, i Iglíček,“ popsala po návratu z trasy. Psík se poněkud nechal vyvést z míry a při přecházení ulice se místo po přechodu vydal za neopatrnými turisty, kteří kličkovali mezi auty, kde se jim zlíbilo. „Umí se vyhnout překážkám, do kterých bych normálně narazila, nebo do nich spadla, takže mi v podstatě každý den zachraňuje život,“ nedá však paní Jana jinak na čtyřnohého společníka dopustit. Někteří držitelé psů prozradili, že byli zprvu skeptičtí a nevěřili, že by jim mohl zvířecí průvodce pomoct. Patřil mezi ně i Milan Melichar z Neratovic. „Ty začátky byly těžké. Než člověk začne psovi důvěřovat, trvá to. Nevěřil jsem, že mě dokáže pes vést, ale mýlil jsem se,“ přiznal pán Pascala, který vybojoval páté místo. Ke svému průvodci jménem Hebbi se složitě propracovával i Jaroslav Trnka. Původně měl psa, který nebyl vodicí. „Jak byl můj pes starší, tak byl hluchý a já už téměř neviděl. Musel jsem si pořídit psa vodicího,“ popsal. Letos vyhrála labradorka Hermína (416 bodů). Její paní Jana Votápková z Příbrami byla očividně překvapená a upřímně dojatá. Druhý byl labrador Hebbi (413 bodů), který přijel s pánem Jaroslavem Trnkou ze Zelené Hory. Třetí místo obsadila „domácí“ (pražská) závodnice – také labradorka – Anny (407 bodů), vodicí fenka Heleny Kynzlové. Vítězství s lišáckým pohledem Zlatá medaile na psí krk Hermíny i pohár do rukou majitelky Jany Votápkové našly skutečně oprávněné adresátky, kterým udělaly nesmírnou radost. Potvrdily, že jejich dvoučlenný tým funguje na jedničku. A to nejen při mistrovství. Už při loňských závodech (to ještě Hermína na medaili nedosáhla)m mluvila paní Jana moc krásně o tom, jak má v tandemu se psí společnicí naplněnější život, jak si díky fence získala spoustu nových vidících známých, pejskařů či dětí, kteří by ji jinak neoslovili, ale takto se dají samozřejměji do řeči. Na několik otázek nám šťastná a dojatá Jana Votápková odpověděla nejen za sebe, ale i za psí členku jejich soutěžní dvojice. Jak jste se na závody připravovaly? Asi čtrnáct dní před mistrovstvím jsem začala s Mínou trénovat dvakrát denně frekvenci a poslušnost. To děláme vždy před každým závodem. Jinak chodíme tak jednou denně. Jak jste prožívaly „osudný den“, kdy se konalo mistrovství? Sobota 6. září byl den jako každý jiný. Mínka byla absolutně v klidu, jen já jsem odjížděla z domova plná obav a hlavně strachu, co na nás obě čeká. Věděla jsem, že je Mína důkladně připravená a já taky. To hlodání uvnitř bylo hodně velké, ale říkala jsem si, hlavně neodjeď domů s ostudou. V 10 hodin byl slavnostní nástup a losování čísel. Samozřejmě, jako už podruhé, jsem si vytáhla číslo 5. Nevím proč, ale asi je nám to číslo s Mínkou souzené. No a to jsem si v duchu říkala –Kostky jsou vrženy, co se má stát, stane se. Jen podotýkám – bylo to naše teprve druhé mistrovství. Přiblížila se naše hodinka. Bylo něco okolo půl dvanácté a já vyrazila s Mínkou na trať. Po pár krocích jsem najednou v sobě ucítila naprostý klid. Jen jsem se dost potila, ale ono bylo moc velké horko. Trasa byla oproti loňsku opravdu dost těžká. Byly tam i záludnosti jako skleněné strmé schody, které našla ta moje holka jako snad jediná. Na druhé etapě udělala asi dvě tři chyby, ale byla jsem stále v klidu. No a na poslušnosti byla moc dobrá. Cítila jste hned po absolvování obou disciplín, že bude Mína ze všech nejlepší? Když bylo vše za námi, manžel, který mě doprovázel, se mě ptal na pocity. Řekla jsem mu, že se cítím jako v Blansku, kde jsme mimo jiné taky byly první. Opravdu jsem věděla, že s ostudou to domů nepojedeme. Během vyhlašování výsledků jste zjevně prožívaly velké napětí i radost… Tak nějak jsem věděla, že poslední nebudeme, a tak jsem napjatě poslouchala, kdy zazní naše jména. A ono stále nic. Když už to bylo k pátému pořadí a my stále nic, to už jsme nabírala uvnitř na nervozitě. No a když jsme nebyly ani třetí ani druhé, tak mi bylo jasné, že jsme ten závod vyhrály. Neumím a ani to snad nejde vyjádřit, co člověk cítí, je to neuvěřitelné, co se v člověku odehrává. Když se na mě ta moje holka podívala tak lišácky, jakoby říkala - Tak co jsi spokojená?, bylo to, jako kdybych vyhrála milion. Co pro vás soužití s fenkou Mínou znamená? Neumím si to dnes bez ní představit. I když naše začátky byly opravdu kruté, než jsme se sehrály. Dneska bych za ni dýchala Je to parťák do pohody i nepohody. Doporučila byste ze své zkušenosti vodicího psa i jiným nevidomým zájemcům, kteří si to zatím konkrétně neumí představit? Každému, kdo jen trošku váhá, doporučuji zajet se podívat do Jinonic. Tam jim vše vysvětlí, ukáží a sám dotyčný uvidí, že bez psa to prostě a jednoduše nejde. Kde se tomu učí? Většinu ze čtyřnohých závodníků připravili na náročnou službu pro nevidomého pána v pražském středisku pro vácvik vodicích psů. Jeho ředitelka Marie Hájková se přišla podívat, jak si závodníci, které vypiplali od štěňátek, vedou. Vítězka Hermína je také jejich „absolventka“. Na startu se objevila a úspěšně představila většina vašich odchovanců. Máte z nich jistě radost… Mistrovství se tentokráte zúčastnilo 14 soutěžících, z toho 12 vodicích psů pocházelo z našeho střediska. Máme z nich samozřejmě velkou radost. Na prvních místech se umístili ti, kteří pravidelně navštěvují naše klientské čtvrtky, kde mají možnost procvičovat dovednosti svých vodicích psů na cvičišti, v umělé překážkové dráze i ve frekvenci pod dohledem našich zkušených instruktorů. V srpnu se někteří z nich zúčastnili i letního soustředění ve Vranově nad Dyjí, kde probíhal intenzivní výcvik dvojic nevidomý a jeho vodicí pes především zábavnou formou různých her a výletů. Vítězná Hermína taky pochází z vašeho střediska. Vynikala mezi ostatními už jako štěně? Mínka, celým jménem Hermína SVVP, pochází z našeho chovu, jehož základ tvoří feny z nejstarších škol Mezinárodní federace vodicích psů. Její maminka k nám přiletěla až z daleké Austrálie. Nepamatuji se, že by Mína jako malé štěně nějak obzvláště vynikala, ale velmi dobře si pamatuji rodinu, ve které strávila své dětství v tzv. předvýchově. Její rodina spolu se dvěma malými chlapci byla skutečně velmi živá, a řekla bych, že díky tomu Mínu nemůže opravdu nic překvapit. Nevadí jí jakýkoliv ruch a díky své povaze je schopna trpělivě pracovat kdykoliv a kdekoliv. Navíc s ní její majitelka důsledně pracuje a v žádném případě nehrozí, že by Mínka cokoliv zapomněla. Jaký máte pocit, když vidíte, že pes s pánem působí jako sehraná dvojka? A co naopak – když se vám zdá, že pes „má na víc“, ale něco z dovedností zapomněl nebo nepoužívá? Pro náš tým není větší radosti, než vidět dobře sehranou dvojici klienta a vodicího psa. Vždyť samostatný a spokojený klienty je cílem naší každodenní práce. K tomu je zapotřebí nejenom kvalitní předvýchovy, odborného výcviku, ale také a především spolupráce klienta a pravidelné procvičování a užívání toho, co se pes během své téměř dvouleté přípravy naučil. K tomu pak mohou naši klienti využívat našeho poradenského servisu, klientských čtvrtků či letního soustředění. Co v nejbližší době ve vašem středisku připravujete? Rádi bychom všechny zájemce pozvali na den otevřených dveří, který se u nás bude konat 9. října. Taťána Králová # Cvičná kuchyně v Hradci Králové V nově zrekonstruovaném Oblastním středisku Tyfloservisu v Hradci Králové byla v pondělí 15. září slavnostně otevřena výuková cvičná kuchyně. Navazuje na již zrealizované projekty ve střediscích Tyfloservisu v Karlových Varech a Praze. Jde o koncepčně řešenou vzorovou kuchyň, která splňuje kritéria pro pohyb a orientaci zrakově postižených v prostoru, zvyšuje jejich bezpečnost při práci a zjednodušuje provádění činností potřebných pro přípravu jídel a vaření bez zrakové kontroly. Využívá nejmodernějších technologií v této oblasti. „Klienti Tyfloservisu si zde mohou vyzkoušet, jaké možnosti se jim v péči o domácnost nabízejí a nápady si přenést do vlastního prostředí. Mohou si zde také nacvičit potřebné dovednosti pro zvládnutí kuchyňských prací bez zrakové kontroly,“ sdělila vedoucí střediska v Hradci Králové Daniela Morávková. V Tyfloservisu vytváří zázemí pro individuální i skupinovou výuku dovedností spojených s vedením domácností, prostor pro předávání zkušeností mezi lidmi se zrakovým postižením a pro odzkoušení si nových postupů a pomůcek pro zvýšení jejich samostatnosti a soběstačnosti. Nabízí však také inspiraci pro příbuzné, přátele a další zájemce o problematiku zrakově postižených, pro architekty a projektanty, kteří se zabývají návrhy bezbariérových interiérů. V královéhradecké cvičné kuchyni jsou realizovány všechny principy pro zajištění přístupnosti takového prostoru pro nevidomé a slabozraké osoby. Kuchyň se skládá z různě barevných prvků, které spolu navzájem kontrastují (stěny, podlaha, kuchyňská linka a vnitřní prostory skříněk, spotřebiče, dveře, vypínače, zásuvky atp.). Barevnost kuchyně dále zapadá do celkového barevného konceptu střediska po rekonstrukci, kde je dodržen stejný princip. Barevný kontrast vytváří vodicí linii, která zejména slabozrakým lidem umožňuje pohybovat se v prostoru kuchyně efektivněji a bezpečněji. Zlepšuje orientaci v celém prostoru kuchyně, stejně tak na lince nebo ve skladovacích prostorách (skříně, zásuvky apod.). Pro zajištění bezpečnosti při práci je prostor kuchyně vybaven různými typy ochranných prvků, např. s měkkým a tichým dovřením, speciálním nábytkem, který umožňuje otevírání dveří skříněk mimo zónu pohybu člověka, zaoblenými rohy pracovní desky i úchytek u skříněk atd. V kuchyni si klienti mohou vyzkoušet celou škálu typů úchytek, které jsou hmatově zajímavé a barevně kontrastují s čely skříněk. Realizátoři kuchyně však mysleli i na vnitřní uspořádání skříněk, které by mělo být pro osoby se zrakovým postižením co nejlépe dostupné a přehledné. Pro tyto účely jsou skříně kuchyně vybaveny systémy vnitřního členění, rohovým výsuvem a potravinovou skříní s výsuvem polic. Speciálně je řešeno i osvětlení kuchyně, neboť lidé s různými typy zrakového postižení potřebují odlišné nasvícení prostoru. Kuchyň je tedy takovou malou laboratoří, kde si klienti mohou vyzkoušet, jaký typ osvětlení jim bude vyhovovat, v jaké barevném tónu a intenzitě. Těmto účelům jsou v kuchyni instalovány různé druhy svítidel umístěných tak, aby daný prostor zasvěcovaly centrálně i lokálně a aby se u nich dala měnit intenzita světla (speciální LED diodové pruhy v lištách se stmíváním). Pravá strana kuchyně je nasvícena v teplém barevném tónu, a naopak levá ve studeném denním tónu. Posledním principem, na kterém je postavena přístupnost kuchyně pro osoby se zrakovým postižením, jsou kuchyňské spotřebiče a další předměty jako součást vybavení. Spotřebiče mají tlačítkové ovládání nebo jsou označeny speciálními hmatovými značkami. Jsou vestavěné, aby nepřekážely pohybu klientů, nebo mají jinou vhodnou úpravu (např. nezáhřevná varná konvice apod.). Na úterý 16. září připravily pracovnice Tyfloservisu pro návštěvníky Neviditelnou prohlídku. Nabízela projití prostoru střediska v malých skupinách s průvodcem v podmínkách simulované slepoty. „Prohlídka aktivně zapojila všechny zbylé smysly návštěvníků do poznávání prostor, a tím zprostředkovává vidícím lidem úplně jiný zážitek, než jsou zvyklí. Probíhala standardně, jak lidé zažívají při prohlídce zámků s tím rozdílem, že prostory ani vystavené exponáty zrakem neviděli,“ upřesnila Daniela Morávková. Následující den byla pro návštěvníky připravena v prostorách cvičné kuchyně, která je k tomuto účelu přizpůsobena, Temná kavárna. Pracovnice tím reagovaly tím na velkou poptávku po návštěvě kavárny ve tmě, která v Hradci Králové velmi úspěšně proběhla v minulých letech v rámci festivalu Divadlo evropských regionů. red. # Za Miroslavem Borisem Dne 26. června nás navždy opustil Miroslav Boris, významný speciální pedagog, který dlouhá léta působil ve funkci zástupce ředitele na Základní škole pro nevidomé a slabozraké v Brně. Miroslav Boris se narodil dne 12. prosince roku 1916 v Rosicích u Brna. Po absolvování brněnského učitelského ústavu působil od roku 1937 na různých školách v okolí Brna. V září roku 1949 nastoupil jako pedagog do školy při Ústavu pro nevidomé v Brně. Brzy poté, co se tu v roce 1950 stal ředitelem Drahomír Hanák, byl jmenován jeho zástupcem. V této funkci působil až do svého odchodu do penze. V padesátých letech bylo pro zrakově postižené žáky k dispozici jen minimum učebnic, metodických textů a pomůcek. Miroslav Boris se začal systematicky podílet na jejich přípravě. Účastnil se např. prací na vytvoření učebních osnov pro řadu předmětů, zejména matematiku a fyziku. Po celou dobu působení ve Škole usiloval o obnovu a doplnění sbírek zhotovováním učebních pomůcek pro matematiku, fyziku a pro elementární výuku. Velmi intenzívně spolupracoval s elementaristkou Žofií Zdražilovou (Borisovou). Spolu připravili slabikář, početnici a herní pomůcky, určené hlavně pro žáky první třídy. Obě učebnice autoři opatřili obrázky v podobě kontur jednoduchých předmětů. Se základním tvarem brailleského písma se žáci seznamovali pomocí didaktických hraček (např. tzv. hruštiček či kačenek). V sedmdesátých letech se Miroslav Boris podílel na návrhu úprav učebních osnov fyziky a matematiky pro první stupeň. Sám vypracoval návrh nových učebních osnov výtvarné výchovy. Mimo tvorby metodik se také stal autorem několika příspěvků do časopisu Otázky defektologie. Jako kantor vyžadoval od žáků, kteří projevovali nadání, vždy důslednou přípravu. Pouze v individuálních případech povolil výjimečně úlevu. Přitom byl učitelem velmi oblíbeným. Nesnášel lhaní, preferoval upřímné jednání. Pamatuji, že Miroslav Boris úzce spolupracoval s mým tatínkem, který celý svůj aktivní život pracoval jako stolař se dřevem a do školy pro zrakově postižené dodával tzv. odpad. Z něj pak žáci při hodinách pracovního vyučování vyráběli různé předměty. Dřevo obráběli pomocí rašple, hoblíku a pilníku, řezali a učili se zatloukat rovně hřebíky. Můj otec také podle návrhů tohoto učitele vyráběl různé pomůcky pro prvňáky – např. elementární geometrické tvary. Po odchodu do důchodu v roce 1978 Miroslav Boris ve škole ještě tři roky učil pracovní výchovu, fyziku, zeměpis a matematiku. Ze školy definitivně odešel v roce 1981. Do poslední chvíle svého života měl zájem o dění v životě nevidomých a slabozrakých žáků. Zúčastňoval se setkání absolventů, které pořádá Klub nevidomých a slabozrakých žen v Brně. Navštěvoval i další kulturní akce, např. tradiční koncerty Vítání jara, které každoročně pořádá oddělení dokumentace slepecké historie Technického muzea v Brně v koncertním sále Konzervatoře Brno. V expozici Kultura nevidomých zmíněného muzea je vystaveno několik pomůcek, které Miroslav Boris vytvořil. Je mezi nimi např. stovkové počitadlo, pomůcky pro nácvik brailleského písma v předslabikářovém období či částečně zachovaná pomůcka pro výuku množin. Mým záměrem je uspořádat v roce 2016, ke stému výročí jeho narození, v expozici Kultura nevidomých speciální výstavu, na níž představím dochované archívní dokumenty i předměty upomínající na Miroslava Borise. Čest jeho památce. Eliška Hluší # Bionické oko už není science fiction Bionické oko již není hříčkou světa science fiction. Tento elektronický implantát umístěný na sítnici již umožnil několika desítkám nevidomých vidět alespoň částečně. „Díky bionickému oku mohou lidé, kteří oslepli, znovu rozeznávat tvary, světelné kontrasty, předměty střední velikosti a dokonce dokážou přečíst písmena a slova velkých rozměrů,“ vysvětluje profesor José-Alain Sahel. „Není to přirozené vidění, ale užitečný vizuální vjem,“ upřesňuje tento renomovaný expert, který v Paříži vede Institut zraku, výzkumné centrum spadající pod oční kliniku Quinze-Vingts. Systémy „umělé sítnice“, které vyvinuly tři společnosti, ve Spojených státech, v Německu a ve Francii, dnes slouží stovce lidí ve světě. „Můj život se změnil,“ prohlašuje francouzský pacient, jemuž profesor Sahel voperoval implantát Argus II kalifornské společnosti Second Sight. Muž může nyní rozlišit i pootevřené dveře. Přístroj tvoří pár jakýchsi slunečních brýlí vybavených miniaturní kamerou, elektronickým zařízením zpracovávajícím vizuální údaje zachycené kamerou a systémem, který je předává až k očnímu implantátu. Implantát elektrickými impulzy stimuluje poškozenou sítnici osob postižených dědičným onemocněním retinitis pigmentosa, jímž jen ve Francii trpí 20 až 40 tisíc lidí. „Implantáty Argus II, které v Evropě stojí 115 tisíc eur (3,1 milionu Kč), slouží v Evropě a ve Spojených státech 86 osobám,“ vysvětluje viceprezident Second Sight pro Evropu Grégoire Cosenda. Ve Francii jej hradí pojišťovna. „Tento systém nám otevřel cestu,“ říká profesor Sahel, který se podílel na vývoji francouzského zařízení Iris vyvinutého Institutem zraku a společností Pixium Vision. Toto elektronické oko made in France dostalo prvních pět pacientů a výsledky jsou velmi povzbudivé, zdůrazňuje. Další výrobce bionického oka, německá společnost Retina Implant, uvedla na evropský trh vlastní systém implantátů, který funguje bez vnější kamery. Elektronický implantát je umístěn na sítnici a sám zachycuje obraz a stimuluje oko. „Čtyřicítka nevidomých s tímto zařízením, které stojí 100.000 eur (2,7 milionu Kč), vidí různé odstíny šedé,“ uvádí generální ředitel společnosti Walter Wrobel. „Vizuální vjem je stabilní a odpovídá reálnému vidění,“ ujišťuje.“ V Evropě a ve Spojených státech je 350 až 400 tisíc pacientů postižených onemocněním retinitis pigmentosa. Tato technologie by mohla rovněž pomoci osobám postiženým věkem podmíněnou makulární degenerací, jichž je jen ve Francii více než milion. Lidovky.cz # Budou v brněnském podzemí nevidomí průvodci? Běžné průvodce v části brněnského podzemí by mohli od příštího roku doplnit i nevidomí. Turistické informační centrum (TIC) to plánuje spolu s místními servisními organizacemi pro zrakově postižené, se kterými dlouhodobě spolupracuje. Podle ředitelky TIC Petry Kačírkové si musí budoucí průvodci trasu detailně nastudovat. Zatím není jasné, zda by služby poskytovali stále, nebo jen občas. „To se musíme ještě domluvit. Zatím jsme trasu nekomunikovali úplně do detailu. Ale zdá se to velmi zajímavé, protože je to něco, co v žádném podzemí nikde v České republice aplikované není. A ani nevím o tom, že by bylo někde v zahraniční,“ řekla Kačírková. Nevidomé průvodce si ředitelka TIC dokáže představit nejen při klasických prohlídkách, ale i některých kulturních a společenských akcích v podzemí. red. # Návrat ve vzpomínkách do Harmonie Vrátili jsme se do všedních dní života. Ale od 3. do 9. srpna 2014 tomu bylo jinak. A proč? Skupina 23 lidí – členů Oblastní odbočky SONS a jejich průvodců – se zúčastnila pobytu v Regeneračním centru a Hotelu Harmonie. Kde to je? Uprostřed nádherné přírody na úpatí Hostýnských vrchů. Hotel Harmonie má polohu, která umožňovala vidícím výhled na všechny strany od východu po západ, na Hostýnské vrchy, jejichž dominantou je Svatý Hostýn s  bazilikou Nanebevzetí Panny Marie. Kromě přírodních krás nás čekalo i setkání s báječnými lidmi z různých míst domova, rozdílného věku. První setkání, seznámení se. Nejprve s panem Ernestem, majitelem centra, který nám poskytl informace o hotelu Harmonie a našich možnostech využití služeb k regeneraci organizmu. Také s námi každé ráno cvičil. Byli jsme ubytovaní ve dvou lůžkových pokojích se sociálním zařízením a vstupem na terasu. Stravování jsme měli zajištěné přímo v budově  v restauraci s barem. Strava byla přizpůsobená potřebě nastolení harmonii duše i těla, se zachováním živin, vitaminů, stopových prvků. Podle vedoucího pana Ernesta dbají na zásobování čerstvými produkty. V areálu je krásná bylinná okrasná zahrada. Byliny po sklizni využívají v procedurách a v aromasauně. Přitažlivým prostorem je terasa s jezírkem u čajovny. Doplňuje a vytváří příjemnou atmosféru pobytu. Škoda, že čajovna byla během našeho pobytu zavřena. Další zajímavostí jsou pyramidy. Pyramida má energetickou sílu, která ovlivňuje vitalitu životních sil, ale zmírňuje i některé zdravotní potíže. A tak nám v tomto prostředí začal regenerační pobyt s wellness procedurami. Měli jsme možnost využívání saunového světa, whirlpoolu, solné kaskády, bazénu s protiproudem, Priessnitzova chodníku a neomezeně venkovního vyhřívaného bazénu. Hodně byla navštěvována aromasauna, asi proto, že má teplotu do 40 stupňů, a je proto vhodná pro každého. Díky bylinným směsím detoxikuje lidské tělo. Oblíbený byl i pobyt ve whirlpoolu. Spolu se saunou působí na zklidnění organizmu. Solná kaskáda s polohovacími lehátky slouží k relaxaci a inhalaci vzduchu prosyceného solnou esencí. Pobyt má vliv na dýchací cesty a psychiku. Každý dostal jako bonus částečnou masáž zad. Všichni byli s úrovní masáže velice spokojeni. Někteří z nás využili možnost zakoupení dalších procedur. Čekala nás tu také kultura a turistika. Za kulturou jsme cestovali, někteří chodili pěšky do blízké Bystřice pod Hostýnem. V deštivém pondělním dni jsme navštívili Thonetovu vilu, která byla postavena v letech 1873–1877 jako obytný dům synů továrníka na výrobu nábytku Michaela Thoneta. Nyní je zde moderní prodejní expozice nábytku firmy TON, a. s., kterou jsme si prohlédli. A kde jsme skončili? No přece v cukrárně. V horkém úterním odpoledni jsme navštívili Svatý Hostýn. Je to nejvýše položené mariánské poutní místo na Moravě. Leží ve výšce 735 m n. m. Zajímavostí tohoto vrchu je známá Jurkovičova křížová cesta a historická rozhledna stojící na vrcholu Hostýna. Pochází z roku 1897 a poskytuje výhled na Bystřici pod Hostýnem a na vzdálenější Hanou. Dále je zde Svatohostýnské muzeum, které v expozicích představuje historický vývoj Hostýna. Svatý Hostýn je sítí poutních stezek spojen s dalšími mariánskými poutními místy – s Velehradem a Svatým Kopečkem u Olomouce. Vrcholu Hostýna se připisuje velmi silně působící energie V dalším dni, tedy ve středu, jsme si užili dobrodružství při turistickém výletě na Rusavu. Krajina krásných lesů, skal, cest plných balvanů, kořenů, písčitých úseků, kde to klouzalo, nám nečekaně přinesla test turistické zdatnosti. Strmý kopec jsme všichni statečně zdolávali. Nebylo to jednoduché jak pro zrakově postižené, tak i pro průvodce, kteří nás usměrňovali, jak a kam jít. Asi přání všech bylo, aby všichni došli na Rusavu v pořádku. To se nám splnilo. Možná někteří zvítězili sami nad sebou a zjistili, až kam se dá dojít. Byli jste všichni úžasní! Večer hrála venku u hotelu hudba. Bylo příjemné posezení při zpěvu hudebníka Karla. I přes únavu jsme zvládali i tanečky a moc se nám líbil Kuba z Lanškrouna, kterému dovolil Karel zpívat. Kubo, jsi jednička! Ve čtvrtek jsme zabrousili na zámek v Bystřici pod Hostýnem. Toto šlechtické sídlo se v průběhu času měnilo. K původním renesančním budovám byly připojovány další nové stavby. Měnili se i majitelé. Poslední šlechtický rod Loudonů se dostal do finančních problémů a v roce 1933 majetek přešel do majetku státu. Armáda zde zřídila vojenské sklady zdravotnického materiálu. A tak došlo k degradaci staveb i parku. Od roku 1991 patří zámek městu, které jej postupně opravuje. V pátek skupina lidí navštívila hřbitov s rodinnou hrobkou Loudonů, kterou založil v roce 1894 Ernst, svobodný pán z Loudonu. Večer bylo opět venkovní sezení za doprovodu živé hudby i s tancováním. Po dva večery jsme mohli poslouchat přednášky vedoucího pana Ernesta. První směroval na zažívání a seznámení s tzv. konstitučními typy. Dostali jsme vytištěné materiály pro možnost prostudování, kdo jsme. Další večer byla přednáška směřována na duši, energii, kterou máme každý v sobě. Nevnímáme ji a neumíme s ní pracovat. Z přednášky vyplynula moudrá slova a to, že všude kolem nás je láska. Tuto větu by měl každý člověk vědomě nosit v sobě a tuto lásku nenechat uniknout mezi prsty. Také je zajímavá energie jang, kterou nás aktivuje Slunce. Během dne ubývá. Energii jin doplňuje Měsíc. Je to energie zklidňující. Byly krásné večery pod pyramidou, která nám přinášela energii a posilovala nás za svitu měsíce. Tak, lidičky. Byli jste báječní, úžasní. Díky všem, kteří podávali pomocnou hřejivou ruku a dodávali světlo do srdce těm, kteří to potřebovali. Na závěr Motto Harmonie: Dejte šanci každému dni, aby se stal tím nejkrásnějším ve vašem životě. Zkuste hledat společně s námi své vlastní já. Přeji vám všem, aby se vám to podařilo. A hlavně milujte svůj život a přijímejte se takoví, jací jste. Zachyťte tu lásku, která je všude kolem vás. Eva Zatloukalová # Zahrada jako setkání Pracovníci Národního památkového ústavu opakovaně připravili pro členy Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR z Kroměříže a ze Zlína speciální programy, které jim umožnily vychutnat si krásu kroměřížských památek UNESCO. Na jaře mohli nevidomí navštívit Rotundu v Květné zahradě a v létě zámeckou Sala terrenu. Obě prohlídky byly plné příležitostí dotýkat se, poslouchat, hrát na hudební nástroje, vnímat chutě a vůně. Vytvořené vztahy a zájem nevidomých přivedly lektory vzdělávacích programů na myšlenku výměny rolí. Mohli by být těmi, kdo prezentují památky návštěvníkům, nevidomí průvodci? Dělat kroky do neznáma je často jejich údělem a jeden takový krok se podařilo učinit. Ve dnech 6. a 7. září se čtyři nevidomí a slabozrací v roli průvodců zapojili do prezentace obnovené Květné zahrady v Kroměříži. Během dvoudenního festivalu barokní kultury Hortusmagicus umožnili návštěvníkům zahrady seznámit se se štukovou výzdobou Rotundy v Květné zahradě prostřednictvím štukových modelů. Prohlídka byla současně příležitostí seznámit návštěvníky s tím, jak vnímají památku nevidomí: štukové plody totiž poznávali poslepu, pouze hmatem. Řada návštěvníků se při této příležitosti zajímala také o Braillovo písmo a způsob života nevidomých. V krásném prostředí zahrady se tak odehrálo mnoho pěkných setkání. Jeden z organizátorů akce ocenil výkon lektorů takto: „Naši nevidomí přátelé jsou těmi nejlepšími lektory. Jsou velmi pozorní k příchozím návštěvníkům, umí si s nimi povídat a šíří kolem sebe dobrou náladu. Kéž by všichni průvodci dokázali návštěvníky památky takto plně vnímat.“ Petr Hudec # Den otevřených dveří v Jinonicích Před 17 lety, 9. října 1997, bylo za podpory Ministerstva práce a sociálních věcí a Rotary klubu Praha-Staré Město dostavěno a slavnostně otevřeno Středisko výcviku vodicích psů pro nevidomé SONS ČR v Praze Jinonicích. Jedná se o nejstarší středisko tohoto druhu u nás, které je již od začátku svého působení členem Mezinárodní federace vodicích psů. Zajímá vás, komu slouží vodicí psi dnes? Chcete vidět, jak probíhá jejich výchova a výcvik či jak to vypadá ve středisku, které již vycvičilo a předalo nevidomým klientům přes 400 vodicích psů? Den otevřených dveří se koná ve čtvrtek 9. října od 10 do 17 hodin ve Středisku výcviku vodicích psů, Klikatá 2a, 158 00 Praha 5 – Jinonice. Akcí bude provázet modelka a moderátorka Hanka Mašlíková. Čeká vás prohlídka střediska s odborným výkladem jeho dlouholetých pracovníků, setkání se zdejšími psími studenty i zasloužilými vodicími psy, prodejní výstava triček s originálními potisky se psí tematikou od předních českých výtvarníků a od 11, 13 a 15.00 hodin ukázky výcviku vodicích psů. Více na www.vodicipsi.cz , tel. 251611154. SVVP # Tiskárna Braigo Braigo, zkrácenina z Braille+Lego, je koncept braillské tiskárny vyvinuté dvanáctiletým belgickým žákem žijícím v Kalifornii, Shubhamem Banerjee. Ke své školní práci použil robotickou stavebnici Lego Mindstorms EV3 a podařilo se mu z jeho dílů vyrobit braillskou tiskárnu, jež je vhodná pro domácí či výukové účely. V současné době pracuje na druhé verzi, která by měla být vhodná pro běžného spotřebitele. Návod na výrobu je k dispozici volně ke stažení na internetu. Cena takto sestavené tiskárny se pohybuje v přepočtu okolo 7000 Kč, je tedy zhruba šestkrát levnější než základní modely běžných braillských tiskáren. red. # Chytrý klips Nedávno spatřil světlo světa malý vynález, který by mohl pomoci slabozrakým, nosícím brýle. Vynálezci slibují, že už nikdy nebudou muset optickou pomůcku hledat. Převratná mininovinka má podobu speciálního úchytu. Stačí jej připnout na nožičku brýlí a díky propojení s telefonem je možné je kdykoli vypátrat. Malého pomocníka vymyslel izraelský designérský tým Dafna Ariely. „Napadlo mě to, když jsem nemohl najít svoje brýle. Potom, co jsem je dlouho a frustrovaně hledal, pomyslel jsem si, že by bylo dobré mít něco, co by mi pomohlo, a já se tak mohl vyhnout tlaku a ztrátě času. Když jsem nenašel nic takového na trhu, rozhodl jsem se stvořit vlastní,“ popsal šéf týmu. Chytrý klips může být s telefonem v kontaktu dvěma různými způsoby. S chytrým telefonem se dokáže spojit pomocí signálu Bluetooth. Majitelé starších typů mobilu budou navíc potřebovat ovladač v podobě přívěsku. V případě zmizení brýlí stačí jen zmáčknout knoflík, a ony zapípají. Nový vynález prý dokáže vyhledat brýle až na vzdálenost patnácti metrů. Váží méně než dvacet gramů a bez problémů ho lze připnout i k vnitřní straně nožičky brýlí. Malé rozměry (10 × 40 × 6 mm) navíc podle výrobce nositele nijak neovlivní. Tým, který novinku představil, nyní sbírá částku 50 tisíc dolarů (přes milion korun), která je potřebná k odstartování výroby a prodeje. Pokud se to povede, bude chytrý klips k mání za 28 dolarů (asi 600 korun). K dostání by pak měl být v několika designových i barevných provedeních. red. # Rozdávali radost a pohodu Nutno dodat, že s velkým nasazením a s plnými hrstmi, v tomto případě přesněji řečeno svými kultivovanými hlasy. V rámci festivalu Dnů umění nevidomých na Moravě uspořádala vsetínská odbočka SONS pod vedením agilní předsedkyně Ludmily Pavelkové v druhé polovině srpna dva koncerty, na nichž vystoupili tenorista Marián Bango z Bratislavy a barytonista Radek Žalud z Českých Budějovic. První koncert se uskutečnil ve čtvrtek 21. srpna v amfiteátru Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Ve dvouhodinovém programu zazněly náročné operní árie, operetní melodie, sakrální písně, jakož i písně z muzikálů a populární hudby. Maroš Bango s Radkem Žaludem zpívali sólově i v duetu. Jejich hudební přátelství vzniklo před rokem a hned si padli do oka. Během tohoto krátkého období spolu absolvovali v projektu Mosty snů již třináct koncertů na Slovensku a v Česku. Koncerty velmi pěkně moderuje nevidomá Saša – Mariánova manželka, která je současně jeho koncertní manažerkou. Maroš se na profesionální dráze pohybuje už pět let, zpívá v 13 jazycích a úspěšná vystoupení měl také v Kanadě, USA, Rusku, Itálii, zpíval i papeži. Společně s Radkem koncertovali i na unijní akci v Bruselu. Radek Žalud získal po absolvování Konzervatoře Jana Deyla v Praze v roce 2008 stipendium na Mezinárodní pěvecké kurzy Antonia Carangely. Studiu zpěvu se v současné době věnuje soukromě pod vedením významného českého pěvce Romana Janála. Je vítězem řady pěveckých soutěží. Rád vzpomíná na koncerty s Danem Landou, Petrem Dvorským, Bárou Basikovou či Evou Urbanovou. Je častým účinkujícím na festivalu Dny umění nevidomých na Moravě a na dalších akcích pořádaných SONS. I následující den byl prosycen hudbou. Už potřetí ve Lhotce nad Bečvou uspořádala vsetínská odbočka ve spolupráci s místním fotbalovým klubem, kterému šéfuje obětavý Arnošt Pavelka, manžel předsedkyně Lidky, hudebně sportovní odpoledne k ukončení léta. Pozvání redaktora zvukového magazínu Naše šance časopisu Zora Petra Maška přijali k živému natáčení zrakově postižení zpěváci: Lenka Čermáková z Prahy, Milan Hradil ze Zlína, Petr Bazala z Valašského Meziříčí, Jožka Černý a Irena Kratochvílová z Hodonína. Jednotlivá vystoupení na prostorné zastřešené terase sportovního klubu potleskem doprovázeli členové ze zlínské, uherskohradišťské, přerovské, prostějovské a pochopitelně i vsetínské odbočky. Vedle poslechu měli možnosti si zahrát showdown a vyzkoušet si simulovanou střelbu. Mnozí navštívili i stánek Sagitty, kde si mohli vyzkoušet optické pomůcky i trhák letošního roku – čtečku textů. Od 16 hodin se ve zdejším sportovním areálu uskutečnil druhý koncert Mariána Banga a Radka Žaluda. Po vydařeném koncertu nezmar Radek zasedl ke klávesám a hrál k poslechu i k tanci. Třebaže Marián měl příští den další koncert na východním Slovensku, nedalo mu to, a těsně před odjezdem dal k dobru ještě pár temperamentních čardášových a cikánských písní. Jiří Reichel # Obrazy, fotografie a harmonie Od 2. září do konce října hostí pražská galerie Futura výstavu obrazů a fotografií slabozraké malířky Jaroslavy Bendové. Výtvarnice působí jako pedagog společenských věd a občanské nauky na střední škole v Chomutově. I přes těžký zrakový handicap se věnuje umění, v jejím případě malování obrazů enkaustikou a fotografování přírodních scenérií. Z úvodního slova na vernisáži Jarka Bendová je moje přítelkyně a já si toho velmi vážím. Její obrazy jsou ve vzácné harmonii s celou její bytostí. Podle časové osy se vlastně známe poměrně krátce. Jarku jsem poprvé potkala před dvěma lety v Karlových Varech na festivalu Tyfloart. Jarka se tehdy nenechala zastrašit cizím slovem „workshop“ a skutečně – na rozdíl od většiny zúčastněných – obsadila stoleček, rozložila papíry a voskovky, nažhavila žehličku a na místě předváděla, jak snadno – jen zdánlivě snadno – vznikají enkaustické obrázky. Byla obklopená hroznem lidí a působila tak bezprostředně a přívětivě, že jsem ani tak nechtěla s ní udělat pouhý oficiální rozhovor, ale zůstat s ní v kontaktu. Tehdy jsme ovšem ještě nepřekročily zdvořilostní bariéru. Ještě jsem nevěděla, že se Jarka za pouhý týden chystá vdávat, jak žije doma v Chomutově, jak dokáže udržet pozornost a kázeň ve třídě dospívajících mladíků ve škole pro budoucí automechaniky a logistiky (dříve skladníky). Nevěděla jsem, jaké dělá pozoruhodné fotografie třeba jen při procházce po parku, jak zvládá dálkově studovat na dvou vysokých školách (přestože už před mnoha lety absolvovala pedagogickou fakultu), jak má ráda kočky, nesnáší igelitové tašky, pozéry, hrubiány, podrazáky. Hned jsem vytušila, že Jarka je sice vlídná, laskavá a vstřícná, ale rozhodně nepatří k falešně pozitivním lidem. Později jsem poznala, že by se sice pro druhé rozkrájela – učí třeba ve volném čase enkaustiku, děti i dospělé – ale na druhou stranu umí zcela jasně říct stop, když narazí na lhostejnost, hloupost, neférovost nebo jiné přístupy, které jen zdržují a odvádějí od toho hlavního. Jarka se nezdržuje malichernostmi a různými omezeními. Nemarní čas. Žije tak naplněným životem, že mnozí lidé ani nemají přesnější představu o jejím zrakovém postižení. Známí se třeba diví, proč je nepozná na ulici, své žáky nemůže rozeznávat podle tváří, ale podle toho, že nosí třeba oranžovou mikinu. Jednou, když se vracela z vyšetření na klinice a měla rozkapané oči, mi svěřila, že nevidí nic – jen obrysy modrých stromů. Neustále vstřebává nové podněty, učí se nové věci – třeba grafické programy, další výtvarné techniky, jazyky, právo, psychologii, historii, etiku a jiné předměty, ze kterých dobrovolně skládá zkoušky. Její harmonie není znát jen v obrazech, ale i v jejím myšlení, ve vztazích s lidmi, v prostředí, které vytváří kolem sebe. Doma, kde mají na zdi její mozaiku z porcelánových úlomků, na chalupě, kde letos celé léto stavěli krásnou pergolu. Tak dlouho trávili s manželem spoustu času v posilovně, až si nedávno přeměnili na posilovnu celý pokoj. Spousta lidí mluví o harmonii ducha a těla, ale pro Jarku je to každodenní samozřejmost. Ale ne všechno je tak jasné a patrné. Spousta věcí zůstává jako tajemství nebo jen náznak, který můžeme zachytit, když jsme připraveni vnímat a sdílet. Jsem Jarce velmi vděčná, že se se mnou o tyto záblesky intuice a poznání dělí – že jsem třeba jako první mohla vidět její klíčový obraz Modrý strom. Tu zmíněnou hradbu formální zdvořilosti jsme s Jarkou před dvěma lety překonaly velmi rychle. Dokončila jsem v té době rukopis sbírky, kterou jsem pojmenovala Oči za očima. Najednou jsem věděla, že potřebuji ilustrace právě od někoho, kdo umí vnímat to, co je podstatné, právě tímto způsobem. Požádala jsem tehdy Jarku a vybraly jsme spolu do knížky její obrazy. Odtud se v podstatě začala odvíjet myšlenka současné výstavy. Na vernisáži zahrála mladá japonská umělkyně, houslistka Satomi Nishimura. Žije v naší zemi již osm let, vystudovala tu hudební akademii a nyní hraje v České filharmonii a v orchestru Národního divadla. V jejím podání zazněla skladba Kánon, jejímž autorem je Johann Pachelbel, a Melodie od Petra Iljiče Čajkovského. Taťána Králová # Devítiletý talent Na bolívijské hudební scéně na sebe upoutal pozornost nevidomý chlapec, který se chce stát jazzmanem. Devítiletý klavírista Jose Andre Montanho začíná být zván na jazzové festivaly po celé Latinské Americe. Krátká ukázka z jeho vystoupení v bolivijském hlavním městě La Paz se díky internetu rozšířila do světa. Ve čtyřech letech začal hrát Montanho na bicí a brzy přešel ke klavíru. V pěti letech založil jazz trio. Je schopný hrát jazzové skladby s osobitou lehkostí a stylem. „Miluji jazz, hodně ho poslouchám, inspiruje mě. Už jsem dost známý, protože hodně cestuji,“ říká malý klavírista. Odborníci se shodují, že v budoucnu o chlapci ještě určitě uslyšíme. Populární bolivijská jazzová zpěvačka Vero Perez (26) vyslovila na jeho adresu slova obdivu: „Hraje takovým způsobem, že ostatním muzikantům předvádí, co to vlastně jazzová hudba je, že znamená naprostou svobodu. Hraje třeba v určité tónině, kterou zničehonic změní. Opravdu byste měli být připraveni hrát s ním tu hru, kterou je jazz, brát vážně.“ red. # Trpaslík Slepak a ti druzí Před historickou budovou radnice v polské Vratislavi stojí malý Slepak, tedy postavička s tmavými brýlemi a holí. Poblíž jsou jeho kamarádi – hluchý trpaslík Gluchak a trpasličí vozíčkář W-Skers. Všichni tři mají humorně zviditelňovat projekt Město bez bariér, jímž se radnice pokusila zpřístupnit Vratislav handicapovaným návštěvníkům. Bronzové sošky trpaslíků v poslední době Vratislav zcela opanovaly. Po městě už jsou rozmístěny téměř tři stovky humorných figurek znázorňujících různé profese, činnosti, vlastnosti, problémy či vtipné situace. Jsou miláčky místních obyvatel a lákadlem pro turisty. Trpasličí sošky jsou zajímavým a úspěšným pokusem vytvořit městu novodobou originální mytologii. Její původ sahá teprve do roku 1987, kdy v městě začalo působit recesistické hnutí studentů Oranžová alternativa. Tehdy se na Den dětí sešla na hlavní Svídnické ulici asi tisícovka studentů převlečených za trpaslíky. Trpaslík se polsky řekne krasnoludek, což znamená doslova „červený človíček“. Když začali tehdejší policisté studenty zatýkat, volali na ně: „Trpaslíci existují!“ nebo „Všechnu moc trpaslíkům“ (červeným mužíčkům). První bronzový trpaslík, který měl připomínat happeningy Oranžové alternativy, se ve Vratislavi objevil roku 2001. Říká se mu Táta trpaslík. Jací trpaslíci stojí kromě Slepaka a jeho kolegů za hledání? Velmi oblíbené je sousoší dvou opilců s velkou lahví, Sysifové, kteří po vzoru antického hrdiny valí obrovský kámen, trpaslík na pohovce sledující televizní obrazovku s nápisem Dialog či trpaslíci na lampách. Spousta scén má vtipný podtext. Tak třeba budova banky na náměstí má vlastní malý vchod a bankomat pro skřítky. Vratislav byla vybrána pro rok 2016 jako Evropské město kultury, což do města nad Odrou přivede další statisíce turistů. O trpaslíky se budou nejspíš zajímat stejně či víc než o středověké památky města v čele s malebnou radnicí a výstavní katedrálou. Až na místě však bude zřejmé, zda má soška Slepak právě kompletní vybavení. Prozatím jsme zjistili, že na některých fotografiích je zachycený bez hole. Že by byla tyčinka z bronzu pro někoho natolik vítanou kořistí, aby se nestyděl okrást ani trpaslíka? red. # Komentované filmy již i v letadle Společnost Emirates, státní dopravce Spojených arabských emirátů a jedna z největších aerolinek na světě, myslí při poskytování zábavy během cesty i na zrakově postižené. Donedávna nemohli využívat nabídky pro vidící pasažéry, která obsahuje 400 filmů. Audiopopisy bylo prozatím vybaveno šestnáct vybraných filmů z produkce Walta Disneye včetně např. všech dílů Pirátů z Karibiku. Vedení společnosti by nabídku filmů opatřených popisy scén v budoucnu rádo rozšiřovalo. Některá sedadla této společnosti disponují 27palcovou obrazovkou namísto standardní 12palcové. S velkou nadsázkou bychom tedy mohli hovořit i o „místech vhodných pro slabozraké“. Jejich využití ovšem brání jedna „maličkost“. Takto vybavená sedadla jsou jen v první třídě. Do ní se ovšem letenky prodávají za částky, jež v korunách mívají 6 číslic... red. # Černobílé problémy - Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 10 Karol Wojtyla (Polsko) 2300 R. S. K. 1946 Bílý: Kd5,Dd4,Ve6,Ve8,Sb8,Jc4,Pb5,e4 (8) Černý: Kd7,Sc8,Sd8,Jb7,Pc7,f6 (6) Mat 2. tahem (C+) Diagram dvojtažky staré bezmála 70 let představuje klasickou práci, které se běžně komponovaly v polovině minulého století a byly velmi oblíbeny. Abyste ji vyřešili, je dobré si nejdříve ujasnit, je-li hrozbová, či tempová, což není tak složité. Upozornil bych jen na připravenou hru 1.-Ja5/c5 [a], kde následuje 2.K(x)c5# [A], v samotném řešení ale se objeví na tutéž jezdcovou obranu jiný mat [B], půjde tedy o jednu záměnu matu. Daleko překvapivější je jméno autora této úlohy. Pokud vám „něco“ připomene, jste na správné adrese. Ano, sestavil ji tehdejší krakovský biskup a pozdější oblíbený papež Jan Pavel II., který byl letošního roku svatořečen. Ten velmi rád sportoval a kromě lyžování a horské turistiky měl ve velké oblibě také šachy. Ve světové databázi úloh jsou zachovány čtyři jeho práce, z nichž jsem vybral právě tu dnešní. Kromě toho hrával vcelku solidně i praktický šach, konečně z ukázky, kterou jsem našel v databázi „chessgames.com“, je to jasně patrné. Pro milovníky praktické hry: Wojtyla K. – Ropstorff H., Krakow 1938, [B22] sicilská: 1.e4 c5 2.c3 d5 3.exd5 Dxd5 4.d4 e6 5.Jf3 Jc6 6.Se2 Jf6 7.Ja3 cxd4 8.Jb5 Sd6 9.Sc4 De4 10.Se3 Sb8 11.cxd4 a6 12.Jc3 Dg4 13.0-0 Sd6 14.h3 Df5 15.Sd3 Da5 16.Je4 Jxe4 17.Sxe4 Sd7 18.d5 exd5 19.Sxd5 Dc7 20.Jg5 0-0 21.Dh5 Sf5 22.Jxf7 Sh2 23.Kh1 Je7 24.Vac1 Dd7 25.Sb3 Jd5 26.Vfd1 g6 27.Jh6 Kg7 28.Dh4 Vf7 29.Jxf7 Kxf7 30.Dxh7 1-0. Řešení úlohy č. 8 (Ladislav Vetešník) ze srpna 2014: Klasická trojtažka ve stylu české školy úlohové měla především vynikající úvodník 1.Ve2! [2.Dxd3 Kxd3 3.Sb5#, 2.-Kb3 3.Dd5#]. Z několika obran vyberme ty nejhezčí: 1.-Vxh3 2.Ve4 fxe4 3.Df7# (2.-Kb3 3.Dd1#, 2.-Kd5 3.c4#), 1.-dxe2/d2 2.Jb6 Kc5 3.De3/f2# (2.-Kb3 3.Sa4#), 1.-Jd8 2.Dxd3 Kxd3 3.Sb5# (2.-Kb3 3.Dd5#) a podobně je tomu i v případě 1.-Sb4/c5/e5 2.Dxd3 atd. Další body za správné řešení v celoroční soutěži získali: Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Rostislav Miller z Bludova, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. red. # Turnaj kuželkářů v Blansku Ještě novotou vonící šestidráha v blanenské kuželně přivítala v sobotu 30. srpna třináct tříčlenných družstev zrakově postižených kuželkářek a kuželkářů z Česka a Slovenska. 7. ročník tohoto mezinárodního turnaje ZP se lišil od předchozích ročníků tím, že ZP kuželkáři otestovali jako vůbec první nové plastové dráhy, které jsou velmi citlivé na přesnost hodů. Dvě sedmistovky a dvacet výkonů nad 600 bodů dokazují, že většina soutěžících si s novými dráhami poradila. Soutěž družstev se stala kořistí trojice hráčů Sokola Brno IV. (Vitouch, Pařil a Vlachová), kteří výkonem 2065 bodů přehráli druhé SKK Rokycany o 45 bodů. Třetí skončila Zora Praha výkonem 1965 bodů. V jednotlivých kategoriích byl nejvyrovnanější boj o umístění v kategorii B2. Tuto vyhrála Anna Paulusová z Michálkovic výkonem 683 bodů. Druhý byl Petr Mrkvička z Opavy (673 bodů) a třetí Vladimír Odstrčilík z Rokycan (671 bodů). Mezi druhým a devátým hráčem byl rozdíl pouhých 30 bodů. V kategorii B1 si pomyslnou „bednu“ vybojovali první Daniela Hladíková z Brna výkonem 626 bodů. Druhý byl Pavel Petříček ze Slavie Praha, který výkonem 593 odsunul dalšího Brňana Josefa Borýska (563 bodů) na třetí místo. Sedmistovky padaly v kategorii B3, kde zvítězil Václav Webr z Rokycan výkonem 745 poražených kuželek před Karlem Pařilem ze Sokola Brno, který porazil 726 kolků. Bronzový stupínek obsadila jeho oddílová kolegyně Ivana Vlachová velmi solidním výkonem 696 bodů. V kategorii Open obsadila prvá tři místa stejná trojice jako v minulých turnajích jenom trochu v jiném pořadí. První Marie Gutová – Jiskra Kyjov (672 bodů), druhý David Maška – Brno (630 bodů) a třetí Zdeněk Paulus – Michálkovice 616 bodů. A nakonec celkové pořadí jednotlivců bez rozdílu kategorií. Poháry vybojovali: první Václav Webr (745 bodů), druhý Karel Pařil (726 bodů), třetí Ivana Vlachová (696 bodů). Do první desítky se ještě dostali: 4. Anna Paulusová – Michálkovice 683 bodů, 5. Petr Mrkvička – Opava (673 bodů), 6. Marie Gutová – Kyjov (672 bodů), 7. Vladimír Odstrčilík – Rokycany (671 bodů), 8. Jaroslav Aleš – Zora Praha (669 bodů), 9. Josef Gruncl – Slavia Praha (666 bodů), 10. Róbert Jaderko – Slavia Praha (662 bodů). K. P. # Inzerce 51letá rozvedená z Prahy, zájmy příroda, plavání, tanec, hledá pohodového a férového muže pro pěkný vztah, a pokud to bude ten pravý, tak pro celý život. Tel. 777 977 728 nebo pište do redakce Zory a na obálku uveďte: Zn.: Střední Čechy. Nevidící SŠ 53/169 by ráda poznala přítele na toulky životem. Ve dvou je hned veseleji. Zn.: tel. 608 326 628