ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 98 Číslo 18 Září 2014 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Evropská koalice pro zrak Informace a odpovědi na dotazy ze sociálně právní poradny SONS – 9 ZIRIS je na špici Genová terapie Když pes ztrácí zrak Neznámý hrdina Padesát plus: Lydie Jsou věci, které jsem začala dělat až jako nevidomá Filozofie všedního dne Další funkce ozvučené pomůcky Polský básník Černobílé problémy Olšar mistrem ČR Vůle, motivace, odhodlání # Evropská koalice pro zrak V únoru 2014 byla v Evropském parlamentu oficiálně odstartována Evropská koalice pro zrak (dále jen EKZ). Jde o sdružení profesních orgánů, pacientských skupin, evropských neziskovek, organizací zdravotně postižených a řemeslných spolků zastupujících dodavatele. Cílem EKZ je zviditelnit otázku očního zdraví a zraku, pomáhat v prevenci odvratitelných zrakových postižení, a zajistit rovnostářskou a inkluzivní společnost v Evropě pro ty, jejichž slepota či slabozrakost je neodvratná. Ačkoli jsou dnes dvě třetiny zrakových postižení v západní Evropě odvratitelné, mohly by být jednoduchým způsobem léčeny a zrak navrácen, nedostatečné a nerovnostářské služby způsobují, že 8,5 milionů osob v západní Evropě žije s invalidizujícím očním problémem. Jedním z cílů EKZ je vyzývat evropské instituce, aby těmto výzvám čelily. V roce 2010 byla provedena rozsáhlá revize epidemiologických údajů skupinou nazvanou globální zátěž ze ztráty zraku způsobené onemocněním. Tato studie odhaduje počet zrakově postižených osob v celé Evropě na 25 milionů, z toho činí 2,7 milionů nevidomí a 22,1 milionu slabozrací. Tyto údaje jsou založeny na studii expertní skupiny, která byla uveřejněna ve sborníku globálního zdraví Lancet pro rok 2014. Uvedené hodnoty představují 2,8 % z celkové populace 889 milionů obyvatel Evropy, avšak je známo, že mnohem větší počet osob (odhadovaný na více než 70 milionů) má oční onemocnění, které je v počátečních fázích, a jež, pokud nebude léčeno, způsobí invalidizující zrakové postižení. EBU již dříve pracovala na zvýšení povědomí o ztrátách zraku spojených se stárnutím jako závažné zdravotní otázce, a koalice potvrzuje, že jak současné zvyšování prevalence diabetu, tak i stárnutí populace zvětšují riziko navyšování počtu zrakových postižení, jimž se dalo vyhnout. Starší občané však nejsou jediní, kdo je dotčen tímto problémem; včasná prevence v raných fázích života, zejména v dětství, má obzvlášť vysokou důležitost. Vezměme si pro příklad tupozrakost. „Líné oko“ představuje jednu z nejčastějších příčin špatného zraku dětí. Tupozrakost může být vyléčena odstraněním refrakční vady pouze tehdy, pokud je diagnostikována před pátými až šestými narozeninami dítěte. V raných fázích dětství může být problém efektivně odstraněn, ale ztráta zraku na dotčeném oku je trvalá, pokud se nezjistí včas. EKZ se pokusí zvýšit povědomí široké veřejnosti o tomto problému, a také o rozšíření preventivních prohlídek tak, aby mnohem více dětí bylo diagnostikováno včas, a nepřenášelo si do dospělosti postižení, které šlo léčit. Vytvoření koalice je příležitostí pro zvýšení viditelnosti veřejných zdravotních výzev, jež mohou ovlivňovat osoby všech věkových kategorií. Hlavní důvody slepoty jsou dobře známy mezi odborníky, avšak nikoli mezi širokou veřejností: makulární degenerace, šedý zákal, nekorigovaná refrakční vada, zelený zákal, deabetická retinopatie. Je však důležité znovu a znovu opakovat, že dvěma třetinám dnešních zrakových postižení v západní Evropě se dalo vyhnout. Za zprávy na stránkách EBU http://www.euroblind.org/newsletter/2014/march-april/newsletter/online/en/newsletter/feature/ přeložil a zkrátil Jan Urbánek # Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 9 Následující článek věnujeme dvěma oblastem. Nejdříve se seznámíme s tím, jak se do legislativy zabývající se zaměstnaností opět vrátily osoby zdravotně znevýhodněné, tedy takové, které sice nemají nárok na žádný stupeň invalidity, přesto však mají zdravotní postižení, jež nepříznivě ovlivňuje jejich postavení na pracovním trhu. V druhé části pak zodpovíme dotaz týkající se povinností osob samostatně výdělečně činných, které ve své provozovně mají rozhlasový přijímač. Osoby zdravotně znevýhodněné Zákonem číslo 136/2014 Sb. došlo k novelizaci zákona o zaměstnanosti (z. č. 435/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a do zákona se opět vrátily osoby zdravotně znevýhodněné. Odcitujme si tedy ustanovení § 67 odst. 2 ve znění po novelizaci: „Osobami se zdravotním postižením jsou fyzické osoby, které jsou orgánem sociálního zabezpečení uznány a) invalidními ve třetím stupni (dále jen „osoba s těžším zdravotním postižením“), b) invalidními v prvním nebo druhém stupni, nebo c) zdravotně znevýhodněnými (dále jen „osoba zdravotně znevýhodněná“).“ Definici osoby zdravotně znevýhodněné přináší hned následující třetí odstavec: „Osobou zdravotně znevýhodněnou je fyzická osoba, která má zachovánu schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale její schopnosti být nebo zůstat pracovně začleněna, vykonávat dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat jsou podstatně omezeny z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu; osobou zdravotně znevýhodněnou však nemůže být osoba, která je osobou se zdravotním postižením podle odstavce 2 písm. a) nebo b).“ Skutečnost, že určitá osoba je osobou s těžším zdravotním postižením, resp. osobou se zdravotním postižením, je třeba doložit posudkem či potvrzením orgánu sociálního zabezpečení, tedy obvykle posudkem, který člověk získal při rozhodnutí o invalidním důchodu. U osoby zdravotně znevýhodněné bude třeba požádat taktéž okresní správu sociálního zabezpečení o posouzení zdravotního stavu, v němž v případě vyhovění žádosti bude přímo stanoveno, že se jedná o osobu zdravotně znevýhodněnou. Na osoby zdravotně znevýhodněné lze aplikovat všechna ustanovení zákona o zaměstnanosti vztahující se k osobám se zdravotním postižením, až na určité, dále vyjmenované výjimky. 1. Chráněné pracovní místo je možné obsadit i osobou zdravotně znevýhodněnou, ale na takovéto místo není možné čerpat příspěvek na částečnou úhradu provozních nákladů chráněného pracovního místa. Dovolím si jen připomenout, že jde o příspěvek v maximální výši 48 tisíc Kč ročně, který je možné čerpat až po 12 měsících provozování chráněného pracovního místa. 2. Rozdílná je i maximální výše příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, která u osob zdravotně znevýhodněných činí 5 tisíc Kč měsíčně, zatímco u osob se zdravotním či těžším zdravotním postižením činí maximum 8 tisíc Kč. 3. Zvýšení téhož příspěvku, které je možné čerpat taktéž až po dvanácti měsících od uzavření dohody o vytvoření či vymezení chráněného pracovního místa, činí u osob zdravotně znevýhodněných jeden tisíc korun, u ostatních osob se zdravotním postižením tisíce dva. Výše popsaná ustanovení nabydou účinnosti 1. ledna 2015. Řízení o žádosti o statusu osoby se zdravotním znevýhodněním v prvním stupni vede příslušná okresní správa sociálního zabezpečení, odvolacím orgánem je Česká správa sociálního zabezpečení. Maséři, zbystřete Dotaz: Jsem osoba samostatně výdělečně činná, jsem masérem. Mám pronajatu malou místnost, kterou užívám jako masérnu, nemám žádné zaměstnance. V masérně mám rozhlasový přijímač. Navštívil mě zástupce společnosti Intergram a žádal po mně, abych okamžitě uzavřela licenční smlouvu s tímto kolektivním správcem autorských práv, v opačném případě mi prý hrozí závažná pokuta. Jsem povinna této společnosti něco platit? Ke zodpovězení tohoto dotazu budeme muset nahlédnout do odvětví zabývajícího se autorskými právy. V České republice existuje šest kolektivních správců, jimž ministerstvo kultury udělilo oprávnění ke kolektivnímu zastupování nositelů autorských práv. Těmito správci jsou: DILIA (www.dilia.cz), zastupující autory děl literárních, dramatických, hudebně dramatických, choreografických a pantomimických, dále autory scénické hudby zvlášť vytvořené pro užití v díle dramatickém, choreografickém a pantomimickém a dále dabingové režiséry. OSA (www.osa.cz), zastupující autory hudebních děl s textem nebo bez textu, tj. hudební skladatele a textaře. INTERGRAM (www.intergram.cz), zastupující výkonné umělce, tj. hudebníky, zpěváky, tanečníky atd., a výrobce zvukových a zvukově obrazových záznamů. OOA-S (www.ooas.cz), zastupující autory výtvarných děl, tj. děl malířských, grafických, sochařských, fotografických a děl vyjádřených postupem obdobným fotografii, děl architektonických, včetně děl urbanistických, a dále výtvarné autory obrazové složky audiovizuálních děl, tj. kameramany, architekty, scénografy a ostatní výtvarníky audiovizuálních děl. GESTOR (www.gestor.cz), zastupující autory výtvarných děl při výkonu jejich práva na odměnu při opětném prodeji originálu díla uměleckého. OAZA (www.oaza.eu), zastupující zvukaře – autory, tj. mistry zvuku. Autorské právo se řídí zejména autorským zákonem (z. č. 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle ustanovení § 23 je podnikatel, který má ve své provozovně rozhlasový přijímač, tzv. provozovatelem rozhlasového vysílání. První věta předmětného ustanovení zní totiž takto: „Provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání.“ Třetí věta téhož ustanovení stanoví výjimku pro zdravotnická zařízení: „Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních.“ Velké právní bitvy jsou vedeny o to, kdy se o zpřístupňování děl provozováním rozhlasového či televizního vysílání jedná, a kdy nikoliv. Jednoznačně je to zákonem stanoveno pro ubytovací služby v hotelech či jiných ubytovacích zařízeních, u jiných provozoven to může být sporné. Např. v minulém roce vydal Ústavní soud nález, v němž rozhodl, že nebylo-li v určitém obchodě specializovaném na prodej jízdních kol a náhradních dílů k nim dostatečně dokázáno, že docházelo ke sdělování díla veřejnosti a že z toho právnická osoba provozující onen obchod měla přímý nebo nepřímý hospodářský prospěch, není možné vyhovět žalobě kolektivního správce autorských práv a stanovit povinnost uhradit žádaný poplatek. Jediný důkaz, který v tomto případě žalobce (kolektivní správce autorských práv) totiž uplatnil, byla existence radiopřijímače v prodejně po určitou dobu. Žalovaný obchod se bránil tím, že tento rozhlasový přijímač byl soukromým majetkem jedné ze zaměstnankyň a že tato jej používala pouze pro svoji vlastní potřebu, pro “ukrácení si pracovní doby”. Nicméně se domnívám, že v případě masérny, kde nejsou žádní zaměstnanci, by pouhá existence rozhlasového přijímače byla dostatečným důkazem ke stanovení povinnosti uzavření příslušné smlouvy s kolektivními správci autorských práv a zaplacení smlouvou stanoveného poplatku. Kterým kolektivním správcům je třeba platit? Z webové stránky MInisterstva kultury ČR plyne, že v současné době se kolektivní správci autorských práv dohodli tak, že dva z nich, OSA a Intergram, zastupují i správce ostatní. Konkrétně Integram zastupuje OAZu a OSA zbývající tři správce. Z toho plyne, že ten, kdo ve své provozovně má rozhlasový přijímač (ostatně o televizním to platí taktéž), měl by uzavřít smlouvu s Intergramem a OSou a každému kolektivnímu správci platit smlouvou stanovený poplatek. Ty, kterých se tato povinnost týká, by jistě zajímalo, kolik bude takový poplatek činit. Zde bohužel nemohu sloužit přesnými čísly, protože výše poplatku nezáleží pouze na počtu rozhlasových přijímačů či velikosti provozovny, ale také na počtu obyvatel obce, kde se provozovna nachází. Jen pro představu však mohu uvést, že poplatek za jeden rozhlasový přijímač ve městě s počtem od 50 do 100 tisíc obyvatel, činí ročně Intergramu 150 Kč, u správce OSA jde o poplatek cca ve stejné výši. Sazebníky poplatků lze nalézt na webových stránkách jednotlivých správců, viz. výše. A nakonec ještě upozorním, že OSVČ, která má ve své provozovně rozhlasový přijímač, je za něj povinna platit též koncesionářský rozhlasový poplatek, který podle zákona o rozhlasových a televizních poplatcích (z. č. 348/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů) činí za každý rozhlasový přijímač měsíčně 45 Kč. Abych předešel dotazům, zda se na tento poplatek nevztahuje osvobození od rozhlasového poplatku, jak je stanoveno v § 4 odst. 1 písm. g) příslušného zákona, uvádím, že na osobu samostatně výdělečně činnou, byť by byla úplně nebo prakticky slepou osobou samostatně žijící v domácnosti nebo žila v domácnosti společně s další stejně handicapovanou osobou, se osvobození od rozhlasového poplatku za rozhlasový přijímač, který užívá ve své provozovně, nevztahuje. Některé pasáže odpovědi na tento dotaz jsem citoval z webových stránek Ministerstva kultury ČR, dostupných na adrese: http://www.mkcr.cz/cz/autorske-pravo/caste-dotazy-508/ a též z webových stránek kolektivních správců, viz výše. Luboš Zajíc # ZIRIS je na špici Vsetínské Oční centrum ZIRIS patří mezi špičková pracoviště zabývající se odstraňováním očních vad pomocí excimerového laseru. K dispozici má nejmodernější diagnostické i operační vybavení, ale i zkušené lékaře, jež ve svém oboru patří mezi světovou elitu. Přesvědčili se o tom na nedávném světovém kongresu pořádaném německou firmou Schwind, která je špičkovým výrobcem excimerových laserů. Vsetínští lékaři Michal Ziegler a Jiří Siegel sem jeli čerpat další zkušenosti v oboru refrakční chirurgie. Zjistili však, že v některých oblastech patří mezi průkopníky nových metod. Sympozia se přitom zúčastnili odborníci z celého světa, například z Anglie, Japonska, Číny, Ruska či Ameriky. Setkání uživatelů excimerových laserů se koná každoročně a účastní se jej odborníci z celého světa. Loni se konalo v Evropě v Insbrucku, letos si pořadatelé vybrali Ameriku, přesněji kanadský Vancouver. „Toto sympózium se zabývalo komplexně refrakční chirurgií, tedy operativním odstraňováním očních vad. Každý z pozvaných zúčastněných odborníků prezentoval nějaký segment odborné činnosti, kterému se nejvíce věnuje,“ přiblížil náplň konference primář ZIRISu Michal Ziegler s tím, že spolu s kolegou Jiřím Sieglem chtěli v Kanadě získat především zkušenosti s využíváním jedinečné operační metody Presbymax. „Slibovali jsme si od účasti na konferenci načerpání dalších poznatků o této metodě a také to, že při diskusi probereme některé technické detaily s kolegy, kteří se této metodě také věnují. Zjistili jsme ale, že jedinou kolegyní, jež zde o této metodě přednáší, je profesorka Eskina z Moskvy. Diskutovali jsme pak tedy pouze s ní, neboť ostatní odborníci z celého světa se touto metodou ještě nezabývají nebo se na ni nedívají příliš optimisticky. Presbymax je totiž stále v začátcích,“ uvedl dále Ziegler, který tak zjistil, že právě vsetínské pracoviště je na špici dalšího vývoje této operační metody. „Všichni nás tedy sledují a vyčkávají. Na jednu stranu jsme byli rádi, že jsme se přesvědčili, že tuto technologii praktikujeme na světové úrovni, na druhou stranu jsme čekali, že nás někdo něčemu naučí a posune dál. Ale nikdo dál než my není,“ dodává jeho kolega Jiří Siegel, který se právě na Presbymax specializuje. Vsetínským lékařům se v Kanadě dostalo i ujištění, že jejich vybavení je stále na špičkové světové úrovni. „Při srovnání nejžhavější novinky firmy Schwind – laseru Amaris 1050 s našim přístrojem Amaris 750, které prezentoval jeden z věhlasných profesorů z Ománu, vyšlo najevo, že výsledek operací na obou přístrojích byl v celkovém počtu kvalitativně stejný. Víme tedy, že v současné době není bezpodmínečně nutné investovat do nové techniky, že ta naše je stále špičková,“ řekl Ziegler. V dalším průběhu sympozia si lékaři ze ZIRISu ověřili, že jejich cesta je správná, a to i v jiných oblastech refrakční chirurgie. „Za světem rozhodně nekulháme, jsme na rovnocenné odborné úrovni,“ je přesvědčen Michal Ziegler. jz # Genová terapie Genetické nemoci oka, kterých známe kolem 120, jsou většinou vzácné. V Česku jimi trpí několik tisíc lidí. Mezi nejčastější patří pigmentová retinopatie, při které pacient přestává vidět za šera, a navíc se mu zmenšuje zorné pole. „Když se mám podepsat, tak mi tam musí dát prst. Už nemůžu sama cestovat, nikam chodit ani přecházet silnici,“ popisuje své postižení pacientka Marie Koštová. V podobném stavu je i její desetiletý vnuk. I jim by mohla v budoucnu pomoci diskutovaná genová terapie. Podle lékařů z centra oční genetiky by se nová léčba mohla k pacientům dostat za deset až patnáct let. „Principem genové terapie je buď náhrada špatného genu, kdy ten špatný gen nejprve vypneme a nahradíme ho tím správným, anebo doplnění toho zcela chybějícího genu,“ vysvětluje Bohdan Kousal z Oční kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Již nyní lékaři kupříkladu zjišťují, zda choroba hrozí i dětem pacientů nebo jak rychle bude postupovat. Do budoucna výsledky pomůžou při výrobě léků. V krevních vzorcích hledají lékaři špatné nebo chybějící geny zodpovědné za to, že se lidem s dědičným onemocněním sítnice zhoršuje zrak nebo vůbec nevidí. „Hledáme chybu, která se v genu stala, abychom mohli tuto chybu v budoucnosti opravit,“ popisuje Petra Lišková z pražské Laboratoře biologie a patologie oka. Lékaři v současnosti oslovují oftalmology a studenty ve školách pro zrakově postižené a nabízejí genetické vyšetření. To poslouží nejen při vývoji léčby. Lékaři díky němu mohou dále stanovit riziko přenosu onemocnění na potomky nebo upřesnit prognózu vývoje zraku, což může zvlášť mladým slabozrakým lidem pomoci při výběru povolání. ČT24/red. # Když pes ztrácí zrak Stárnoucí psi mají obvykle silně oslabený zrak. Doma se však přesto většinou dokáží stále velmi dobře orientovat. Používají ostatní smysly, zejména čich a hmat. Jejich trasu jim můžete označkovat pomocí vůní a podložek s různými texturami. Je dobré zdůraznit všechny vchody a překážky, na které by mohli cestou narazit. Pokud přijde slepý pes do nového domu, záleží jen na vás, jak mu usnadníte orientaci. Americký instruktor Dawn Rehuš doporučuje první provedení slepého psa po domě na volném vodítku. „Napětí by mělo být použita pouze v případě, že pes míří do nebezpečí. Většina lidí je překvapena, jak málo se to stane. Psí instinkty mohou být úžasné,“ říká. Má-li pes potíže a naráží do zdí, dveří a nábytku, doporučuje Karen Belfi, prezident americké organizace Blind Dog, chránit čtyřnohého seniora lehkou konstrukcí s obručí. Obruč vede kolem přední části hlavy. Ve chvíli, kdy by mohl pes narazit do překážky, jej jemně upozorní, aby se otočil, a vyhnul se tak srážce. Někdy může mít nevidící pes problém najít svou misku na vodu. Můžete mu koupit vodní fontánku, aby slyšel zvuk tekutiny dopadající do misky. V nádobce ovšem musí být vždy čerstvá pitná voda. red. # Neznámý hrdina Za jednoho z největších židovských hrdinů 2. světové války je považován Oscar Schindler. Existuje však ještě jeden strhující lidský osud. Otto Weidt měl v Berlíně dílnu pro neslyšící a zrakově postižené a zachránil mnoho Židů před smrtí, přestože byl sám téměř slepý. Léto roku 1944. Pohlednice se povaluje na kolejích kdesi mezi koncentračním táborem v Terezíně a Osvětimí. Pohlednice je poslední nadějí 23leté židovské dívky Alice Lichtové. Prostrkala ji ven z přeplněného a špinavého vagonu, který ji spolu se stovkami dalších vezl na smrt. Spolu s ní byla ve vlacích smrti celá její rodina. Zatoulaná pohlednice se shodou náhod nakonec dostala ke svému adresátovi – majiteli malé berlínské továrny na výrobu košťat a kartáčů Otto Weidtovi, který byl bývalým zaměstnavatelem Alice. Když si přečetl naléhavou prosbu o pomoc, nelenil a vydal se směrem k Osvětimi. Tam se snažil zajistit propuštění své bývalé zaměstnankyně. Na oficiální úrovni však nepochodil. Alice byla přesunuta do jiného tábora a její rodina byla nemilosrdně zabita v plynových komorách. Weidt však boj o život Lichtové nevzdal. Zřídil pro ni úkryt a naplánoval útěk během jednoho z pochodů smrti. Plán vyšel a Lichtová se o několik týdnů později bezpečně vrátila do Berlína. Tam ji Weidt ukrýval až do konce války. Weidt bývá historiky přirovnáván k jinému hrdinovi 2. světové války – Oscaru Schindlerovi, jejich povahy se však podle všeho lišily. Schindler i přes záchranu Židů nikdy nezapomínal na chod své továrny, Weidt byl však téměř anarchistou a kovaným odpůrcem nacistů. Chránil slabé a i za války zaměstnával Židy, kterým hrozil transport do koncentračních táborů. Pracovali u něj nevidomí a neslyšící lidé, kteří by jinak zcela jistě neunikli smrti. Celkem zaměstnával v letech 1941 až 1943 třicet lidí. Výdělky z provozu továrny si navíc nenechával pro sebe. Kupoval za ně luxusní zboží, jímž následně uplácel příslušníky gestapa, kteří se pak drželi dál od jeho zaměstnanců. Vysoce postavení Němci, kteří se hlásili k nacismu, si tak užívali mnohdy nedostupného šampaňského, cigaret a celé řady dalších luxusních pochutin. V roce 1943 se měl Berlín stát „zónou bez Židů“. Weidt se však nezalekl a své pracovníky přesunul do důmyslných skrýší ve sklepeních. Tam museli vydržet až do konce války. Toho se dožila i Alice Lichtová. Její zachránce se do ní, i přes velký věkový rozdíl, zamiloval. Ona však krátce po válce emigrovala do Spojených států. Weidt zemřel 22. prosince 1947. Bylo mu 64 let. Za své hrdinské činy během 2. světové války si vysloužil mnoho poct. Jedna z jeho pracovnic Inge Deutschkronová v roce 1993 umístila pamětní desku na původní budovu továrny, později zde bylo založeno muzeum Otto Weidta . Největším oceněním je pak titul Spravedlivého mezi národy, který je udělován lidem nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů před holocaustem. Na velkou postavu ze své historie si v roce 2014 vzpomněli také Němci. Televizní stanice ARD odvysílala celovečerní dokument, ve kterém přeživší vzpomínali na hrdinské činy Weidta. Bez něj by zde dnes totiž zřejmě nebyli. iDNES.cz # Padesát plus: Lydie Lydie je muzikantka každým coulem. Zbytky jejího zraku jsou sice velmi slabé, málokdy použitelné, ale její vztah k hudbě a lidem všechno zlé vynahrazuje. Jak to tak bývá, zrak se i jí po padesátce zhoršil, ale ve srovnání s neobvyklými životními peripetiemi svůj zdravotní stav nepovažuje za nijak fatální. Vy jste, Lydie, vystudovala Deylovu konzervatoř, obor akordeon a flétna. Zde jste se potkala se svou životní láskou a s přáteli, kteří vám také zůstali až do současnosti. Co vás nejčastěji živilo? Po absolutoriu jsem se vdala a učila na „liduškách“, tedy na lidových uměleckých školách. Někdy to bylo na půl úvazku, někdy na celý. Vždycky hodně záleželo na tom, jestli jsem zrovna neměla malé dítě nebo jestli jsme neprožívali nějakou finanční krizi. Učila jsem v západních Čechách, na Slovensku, později v Mělníku a v Čerčanech. Záleželo na tom, jestli zrovna nejsem na mateřské s dalším miminkem. Dohromady mám čtyři děti, dnes samozřejmě již dospělé, s vlastními rodinami, což znamená šest vnoučat. Péče o děti je ale jedno z povolání, které mi zůstalo do současnosti, protože dost často vnoučata hlídám… (pobaveně vypráví Lydie. Realita ale bývá někdy složitá a ne vždy k pobavení. Lydie pokračuje ve vyprávění…) Jednoho dne jsme s mojí sestrou Milkou Mayerovou-Nehylovou dostaly nápad – půjdeme zpívat s kytarou na most, jako před lety, když jsme to zkoušely ještě s další kamarádkou, jako zábavu. Tento nápad jsme uskutečnily a měly z toho radost. Lidi to brali, líbilo se a bylo to velmi příjemné a inspirativní. Zcela něco jiného než výuka ve škole. Bylo to odreagování od starostí a běžných povinností. Co ale bylo nejdůležitější, získala jsem určitý zdroj peněz v době, kdy můj manžel přišel o zaměstnání. Rozhodovala jsem se pak mezi výukou ve škole a volným povoláním na mostě. Rozhodla jsem se pro zpívání na mostě. Mohla jsem tam být dopoledne a odpoledne vyzvednout syna ze školy a věnovat se jemu i rodině. Měla jsem z mělnické „lidušky“ příslib, že se mohu kdykoliv vrátit, a tak jsem byla docela klidná. Vrátila jste se někdy zpátky? Chtěla jsem. Bylo mi akorát padesát a já se rozhodla pro větší pohodlí v budově školy. Syn už mě tolik nepotřeboval. Jenže už mě nepotřebovali ani ve škole. Přišel mladší, profesor ze střední hudební školy. A tak jsem na tom mostě chtíc nechtíc zůstala. Jak se žije nevidomým hudebníkům na Karlově mostě? Všichni, kdo na mostě chtějí pracovat, se musí zúčastnit konkurzu. Magistrát hlavního města svolá komisi, před kterou se musíte prezentovat. Pak se teprve rozhodne o udělení licence, která má tříletou platnost. Když obdržíme licenci, musíme si zvolit, ve kterém časovém pásmu chceme mít svou produkci. Tento termín si musíme každý týden předplatit. Povolen je jeden tříhodinový termín denně v čase od 10 do 22 hodin. Já nejraději zpívám od jedné, hodně záleží na tom, abych byla pořádně vyspaná a odpočatá. Teď zpívám s dcerou Martou, která má malého synka ve školce, tak se snažím se přizpůsobit. Když je špatné počasí nebo dítě onemocní, předplatné nám propadne. Jediné, co je omluvitelné, je nemoc potvrzená od lékaře. Původně jste zpívala s doprovodem kytary. Jak je to teď, když zpíváte s dcerou? Dcera zpívá hodně sóla, já jí doprovázím na klávesy. Spolu zpíváme dvojhlasy. Uvažujeme o tom, že bychom přidaly i kytaru, aby to bylo zajímavější. A co repertoár? Zpíváme to, co se líbí, co je známé, počítáme se zájmem cizinců. Takže jakési „best of“, a to jak z oboru vážné, tak i duchovní nebo lidové hudby. Zajímavé je, jak se během dne mění atmosféra. Rády proto střídáme hodiny našich vystoupení. Dopoledne mi připadá, že si to lidi málo užívají, ještě jsou méně probraní. Odpoledne je to radostné, uvolněné. Pozdě odpoledne je atmosféra jaksi slavnostnější, čím později, tím je to znatelnější. Tak i tomu přizpůsobujeme repertoár. Samozřejmě také ročnímu období nebo církevním svátkům. Je to tak trochu sociální psychologie. Často zmiňujete svou sestru Milku Majerovou. Zpívaly jste spolu a měly jste se velmi rády, jak to u sester málokdy vidíme. Ano, to je pravda. S Milkou, která měla podobnou vadu zraku jako já, to bylo nejen pokrevní příbuzenství, ale přátelství na celý život, vlastně až do její smrti. Zemřela před dvěma lety, neočekávaně, na zanedbaný zánět srdečního svalu. My, kdo jsme ji milovali, jsme se s touto ztrátou ještě zcela nesmířili. Zůstala po ní velká mezera, místo, které je nenahraditelné. Ke ztrátám, které po padesátce prožíváte, patří také ztráta bývalého manžela Tibora a tři měsíce po něm i tragické úmrtí Přemka Donáta, vašeho dobrého přítele. To se málokdy stane, aby byl člověk v tak krátké době podroben tak silné zátěži. Jakou cestou jste se vydala, abyste nepropadla depresím nebo pocitu marnosti? Víte, já jsem přesvědčená, že nic se neděje jen tak, cítím zřetelně, že život mě chce něčemu naučit, že všechno, ať dobré či zlé, přispívá k tomu, aby můj život dával smysl. Mnozí si třeba mohou myslet, že moje rozvedené manželství bylo nějaký debakl, ale já si to nemyslím. Od svého manžela jsem hodně získala a i on ode mne, a to nemluvím jen o dětech a vnoučatech. Přes všechny ty krize, které jsme spolu prožívali, si myslím, že to manželství bylo dobré a nikdy jsem toho nelitovala. Ale déle, než trvalo, by to zkrátka nešlo. Všechny moje ztráty jsou asi dobré hlavně k tomu, že zpětně pociťuji velkou vděčnost za to, co jsem s těmi lidmi mohla prožít, čím vším byli – a vlastně jsou – pro mě důležití. Prožívám i uspokojivou radost, že jsem pro ně také byla důležitým člověkem. Jsem vděčná za všechno přátelství i lásku, kterou jsem kdy mohla dát nebo dostat – i s tím, že je to pryč a že to občas bolí. To prostě patří k životu a bez hlubokých a důležitých vztahů by byl život prázdný a bezcenný. Alespoň pro mne to tak je. Povídaly jsme si hlavně o vaší profesi hudebnice. Co děláte, když nezpíváte? Mám ráda dlouhá rána. Nejdřív se trochu zkulturním, udělám si snídani, a pak třeba čtu, rozjímám, medituji. Jsem šťastná, když nemusím nikam spěchat. Pak poklidím, dojdu na nákup, někdy něco vařím. Žiju se synem, který je hodně masožravý, tak on si raději vaří sám pro sebe a já jsem spíš na nějaké ty zeleninky. Moje prostřední dcera má dvojčata, a tak občas hlídám. Když nastane potřeba, pak se musím dost rychle vypravit a vystartovat za nimi, bez ohledu na představy o svém programu nebo režimu. Čím jsem starší, tím víc pociťuji, že je pro mne velmi blahodárné cvičit jógu. Cvičím každý den asi tak dvě hodiny, včetně dechových cvičení. Mám od přirozenosti málo energie a špatně se na leccos soustředím. Cvičení jógy mi hodně pomáhá ke koncentraci a k rozumnému zacházení s vlastní energií tak, abych sama sebe dobře zvládala. Samozřejmě k tomu patří i určitá životospráva, rozdělit spánek a bdění, klid a námahu. Je mi líto, že se jóga podle názoru křesťanů neslučuje s křesťanstvím. V tomhle jsme si zatím neporozuměli. Já se za křesťanku považuji, největším učitelem je pro mne Ježíš Kristus. Jóga mi v křesťanství nijak nepřekáží, ale jsem v tom asi výjimka. Souhlasím s morálními principy křesťanství i s cvičením jógy, které je zaměřeno spíš na životní styl, na tělesný i psychický stav člověka. Nezdá se mi, že by to šlo proti sobě. Jak se můžete naučit cvičit, když nevidíte na instruktora? Bylo mi asi třicet let, když se naskytla příležitost k týdennímu pobytu s cvičením jógy. Vedla ho Jindra Dohnalová ze Školy pro děti s vadami zraku ve Šporkově ulici. Bylo to velmi zajímavé, věnovalo se nám více instruktorů, a tak jsme pochopili základy. Teď chodím na cvičení s vidícími. Instruktor všechna cvičení detailně popisuje, ne proto, že jsem tam já, ale protože takhle to na cvičení jógy bývá obvyklé. A když máte základy, není vůbec problém to pochopit. Já to ještě jistím tím, že na každém kurzu (bývá to vždy v září a v únoru) řeknu cvičiteli, že nevidím, on mi vysvětlí, kde mám stát, aby mě měl pod kontrolou, a je to bez trapasů. Také ostatní kolegové mi pomohou třeba s uložením věcí a tak. Chodím tam bez asistence a zatím jsem nenarazila na nepřekonatelnou překážku. Co vás ještě baví? V první řadě ráda zpívám ve Vokál klubu, miluju koncerty, divadla. Ráda jezdívám s turisty – surfaři – do jižních Čech nebo na letní soustředění Vokál klubu někde v přírodě. Koketovala jsem s myšlenkou strávit dovolenou na jachtě, ale pak jsem od toho upustila, bývá mi špatně i v autobuse. Navíc, já nevydržím dlouho sedět a být na jednom místě. Možná bych ráda trávila nějaký čas v horách, ale zatím nemám asistenta a navíc nejsem v dobré kondici, takže jsem pořád hrozně nerozhodná. Proč nejste v dobré kondici? Myslím, že je to tím, jak na mne zapůsobila tři úmrtí mých nejbližších lidí. V roce 2010, přesně tři měsíce po mém bývalém manželovi, zemřel Přemek Donát, a já se trochu pověrčivě ptala – kdo bude třetí? Myslela jsem, že teď je řada na mně. Jenže přesně na den po dvou letech po Přemkovi zemřela Milka. Vyrovnala jsem se postupně a těžce s těmito ztrátami, ale přeci jen to bylo období dvou let, kdy šla jedna rána za druhou. To mě dost zdecimovalo, na čas se mi úplně zhroutil život. Dva roky se postupně dostávám do svých kolejí, snažím se, abych opět normálně pracovala, relaxovala, byla s rodinou, s přáteli. Jde to sice docela přirozeně, ale jsem ve věku, kdy mě to přeprogramování a oslabená přizpůsobivost více stojí než třeba před dvaceti lety. Co způsobilo, že jste v sobě našla zase sílu? Ještě v tom období, kdy jsem byla naprosto paralyzovaná bolestí a smutkem, jsem jednoho odpoledne prohrabovala kazety. V té době jsem nebyla ničeho schopná, jen jsem se povalovala a truchlila. Ani víra mi moc nepomáhala, to až později. Našla jsem kazetu s jógou pro každý den. To mě nakoplo. Najednou jsem zase nacházela jakési ozvěny normálního života. Dva dny na to mi rodina přinesla na hlídání morčata. Ponechala jsem si březí samičku, o kterou nestáli, a když se narodila mláďata, měla jsem vyhráno. Život mě pohladil, přišla jsem na jiné myšlenky, měla jsem v sobě takovou hlubokou radost. Začala jsem cvičit, znovu zpívat, chodit do kostela a všechno bylo stále lepší a lepší. Letos chci obnovit svou masérskou praxi. Já si totiž před lety – asi v jednapadesáti – udělala masérský kurz, a tahle práce mě hodně bavila. Měla jsem co dávat. A k tomu se chci zase vrátit. Já se totiž v tom masírování našla stejně jako v hudbě a zpěvu. Cítím se teď moc dobře, skoro bych řekla, že mladší než tehdy, když ty průšvihy začaly. Zatím zkouším masírovat příležitostně své přátele, ale možná si brzy otevřu živnost. V čem spatřujete naději, když už je nám přes padesát, šedesát a více? Já se považuji za velmi šťastného člověka, protože všechno, co jsem v životě dělala a dělám, tak to mám opravdu moc ráda – zpívání, hudbu, masírování, starat se o děti. Mám ale takové tajné přání – chtěla bych být jako moje sestra Milka. Milující, čistý člověk, který se dokáže povznést nad to, že mu třeba jiný ubližuje nebo že s ním nesdílí stejné názory. To neznamená nemít chyby, ty máme každý. Rozhodující je, neubližovat vědomě, snažit se napravit, co jsem pokazila. Být také připravena na to, že není všechno, co nás potká, příjemné a obrodné. Být připravena třeba i na tu smrt, která, jak se říká, k životu přirozeně patří. Tak to všechno je naděje. Rozmlouvala Jaroslava Novotná # Jsou věci, které jsem začala dělat až jako nevidomá „Na střední školu jsem chodila v Praze. Vystudovala jsem gymnázium pro zrakově postižené na Vinohradech. Na nedávném třídním srazu mě nepoznali. Já byla dřív taková nesmělá Ťuťka, a teď mě život vyškolil. I mi říkali, že mi to víc sluší a víc se usmívám.“ V cukrárně U Flašinetáře je zatím klid. U malého kulatého stolku přímo naproti mně sedí upravená dáma a upíjí ze svého šálku horkou kávu. Představí se mi jako Libuše Klustová, rodačka z Jičína. Věk, který mi sdělí, bych jí zdaleka nehádala. Naopak, působí na mne velmi energicky a vitálně. „Půl roku jsem jen ležela na gauči a přibrala šest kilo. Cítila jsem naprostou beznaděj. Bylo to krušné. Manžel mě nepodpořil, protože byl z toho bezradnej stejně jako já,“ začíná popisovat svoji situaci, kdy v roce 1985 oslepla. Libuše se narodila s vrozeným šedým zákalem. Po operaci se objevilo na levém oku šilhání, které se jí lékaři snažili odstranit zakrytím pravého oka takzvaným okluzorem, aby se okohybné svaly na levém oku více zapojily do činnosti. Po dvacátém roce věku se jí však zvýšil nitrooční tlak, objevil se zelený zákal a následovala další operace. Všechno nakonec dovršilo odchlípení sítnice a dostavila se úplná nevidomost. „Mám slabý světlocit bez projekce. Vidím, jako když si dáte prostěradlo před oči – bílou tmu,“ vysvětluje mi Libuše, jak vnímá očima své okolí. Přestože osmnáct let po ztrátě zraku nevyšla sama z bytu, vychovala dceru, které je dnes dvacet let a na kterou je nyní pyšná. „S narozením dítěte přišla náplň mého života. Dodnes mě ale mrzí, že nevím, jak moje dcera vypadá,“ dodává se zarmouceným výrazem ve tváři a já si marně snažím představit, že bych své dítě nikdy neviděla. Libuše se nenechá vyrušit houfkem starších dam, který vešel do cukrárny a pokračuje ve svém příběhu. „Postupně jsem si začala uvědomovat, že chci být samostatná, že se přece nebudu celý život nechávat doprovázet k lékaři a na blízká místa matkou nebo manželem.“ Rozhodla se proto využít služby Tyfloservisu, který jí dle jejích slov pomohl k částečné samostatnosti. Díky nabytí dovedností v prostorové orientaci a samostatném pohybu se v životě paní Libuši otevřely nové obzory. „Trasy jsem volila podle toho, co budu potřebovat navštěvovat nejvíce. Podle svých potřeb,“ vysvětluje Libuše začátek spolupráce s organizací. „Nejprve jsem se naučila, jak se orientovat a bezpečně pohybovat bez bílé hole především u sebe v domácím prostředí. Poté následovalo správné držení hole a techniky chůze s ní. Naučila jsem se vystoupat a sejít i ta nejnepříjemnější schodiště a přecházet různé druhy silnic od silniček vedlejších po silnice hlavní. Postupně jsem si začala osvojovat cesty z bytu na zastávku MHD, do lékárny, do masny, na poštu, do zdravotního střediska, do TyfloCentra, k mamince na návštěvu a další, které dnes již nechodím, proto jsem je pozapomněla.“ „Učit člověka prostorové orientaci a samostatnému pohybu s bílou holí není snadné a nemůže to dělat každý. Tím oprávněným je pouze člověk, který absolvuje dlouhý a poměrně náročný vzdělávací kurz, získá potřebné znalosti o metodice výuky, nabude schopnosti edukace při rozsáhlé praxi a složí teoretické i praktické zkoušky. Teprve pak se z něho stává Instruktor prostorové orientace a samostatného pohybu. Tento kurz je pro zaměstnance Tyfloservisu povinný,“ vysvětluje kolegyně Klára Bydžovská, pracovnice Tyfloservisu v Hradci Králové, která společně se mnou nedávno absolvovala první z běhů zmíněného kurzu v Brně a dodává: „Není to pouze o tom osvojit si didaktiku jednotlivých technik chůze s bílou holí, ale především si vyzkoušet v podmínkách simulované slepoty vše, co později budeme klienty učit, a tak se umět do jejich situace co nejvíce vcítit.“ Paní Libuše je dnes, díky svému odhodlání požádat Tyfloservis o pomoc, každý den na cestách. Jediné, co jí prý činí potíže, je silný vítr, déšť nebo chůze po frekventované ulici, kdy se mísí příliš mnoho zvuků. Dále pak nečekané překážky, jako je výkop či cedule, které ji překvapí v místech, kde běžně nebývají, nebo kde nestály, když se trasu učila. „Setkávám se také se situacemi, kdy stojím u označníku MHD a čekám na číslo svého autobusu, a on mi odjede z druhého místa stanoviště zastávky. Nemám však problém oslovit kolemjdoucí a požádat je o pomoc. Horší je, když nemohu nikoho nalézt, a tak jenom stražím uši, až někoho kolem sebe uslyším. Lidé mi mnohdy pomoc nenabídnou, protože nevědí jak. Anebo mě naopak čapnou za paži a než se vzpamatuji, stojím na druhé straně přechodu nebo v horším případě v místech mimo svoji naučenou trasu, kde to neznám a jsem ztracená. Nejlepší je, když mi prostě člověk sám nabídne pomoc, nesnaží se mě chytat, pouze řekne např. Pojďte, nic nejede, můžeme přejít. To je pak úplně nejúžasnější,“ rozvypráví se paní Libuše o zážitcích ze svých pravidelných cest Hradcem. Libuše zaboří lžičku do posledního sousta zákusku, a proto se rozhodnu položit již pouze dvě otázky. Tou první je dotaz, co kvůli ztrátě zraku nedělá a lituje toho. Ani chvilku se nezamyslí a hned odpovídá: „Velmi mne bavilo cestovat, ale teď už to není ono. Nestačí mi cítit vzduch, potřebuji zrakový zážitek. Vím, jak je krajina krásná a mrzí mě, že ji nevidím. Cestování jsem proto omezila. Už si to plně neužiju, protože vím, jaké to bylo, když jsem si to užila se zrakem. Přesto se turistice věnuji. Každý rok jezdím na Šumavu, kde to znám, umím si tu krajinu představit, protože jsem ji znala jako vidící. Navštěvuji také zámky, haptické výstavy, parky a muzea, kde jsou otevření úpravě podmínek prohlídky a výkladu pro nás nevidomé.“ Svou odpovědí Libuše navázala na můj druhý dotaz, tedy na její koníčky. Kromě cestování má ráda cyklistiku (tandemové ježdění). Svěřila se mi, že přestože dříve mockrát na kole neseděla, jezdí nyní na dvoukole s kamarádem kolem šedesáti kilometrů za den a její rekord je přes devadesát. Po mé otázce, zda se nebojí rychlé jízdy z kopce, se zamyslí a záhy mi odpoví překvapující otázkou: „Někdy situace porovnávám. Jela bych takovou rychlostí z kopce na kole, kdybych to viděla před sebou, nebo bych raději zavřela oči? Je více věcí, které jsem začala dělat až jako nevidomá. V životě jsem nedržela krajku a paličky v ruce a teď jsem si k tomu sedla a zkoušela to. Začala jsem se znovu učit tančit. V mládí jsem taneční doslova odtrpěla, nebavilo mě to. Dnes jsem to zkusila a bylo to něco úžasného. Zkoušela jsem také v Tyfloservisu skládat origami.“ Libuše je od dětství také vášnivou čtenářkou. Rozvypráví se mi snad o všech žánrech kromě fantasy, které přečetla a které se přečíst chystá. Ráda pravidelně cvičí, nejraději má jógu, ale jednotlivé pozice musí předcvičující dostatečně kvalitně slovně popsat. V cukrárně se začínají scházet maminky s dětmi a trousí se sem děti ze školy na zmrzlinu. Začíná tu být příliš rušno a příjemný rozhovor s příjemnou paní pro mne končí. Když zaplatíme zákusky a kávu, Libuše mi ještě sdělí: „S handicapem jsem se naučila žít, ale vím, že se s tím nikdy nesmířím. Užila jsem si toho dostatek, ale právě proto, že jsem si toho užila tolik, jsem smutná z toho, že si toho nemohu užít ještě víc. Uvědomuji si ale také čím dál víc, že všechno zlý je pro něco dobrý.“ Barbora Lamačová # Filozofie všedního dne Říká se, že často zjistíme, co jsme měli, až když to ztratíme. Občas si na toto moudro vzpomenu v poměrně banální situaci. Stojím v metru nebo v tramvaji u nějakého sedadla a nemám tu drzost se diskrétním dotykem ruky přesvědčit, zda na něm někdo sedí, či zda je volno. On se ten dotyk dost špatně plánuje, když nevidíte, kam přesně saháte. Nejjednodušší by samozřejmě bylo zeptat se „je tady volno?“, jenže pokud na sedadle nikdo nesedí, působí to asi trochu komicky, ptát se prázdného sedadla. Vím, že někteří nevidomí to řeší tak, že se prostě „nacpou“ na první sedadlo, na které narazí, ať je volno, nebo ne. Nezřídka tak sedící uskakuje na poslední chvíli před cizím zadkem. Jenže na to jsem já holt moc slušný nebo nesmělý. Často se tak dozvím, že bylo sedadlo volné až tím, že ho někdo jiný zasedne, v domněnce, že já o něj nestojím, když u něj jen tak stojím. A v tu chvíli se mi vždy vybaví shora zmíněný výrok. Takže pokud uvidíte nějakého nevidomého, jak stojí v MHD u prázdného sedadla, zkuste ho na to upozornit, třeba to neví. Možná si ani pak nebude chtít sednout, ale už to bude jeho volba. A pokud jste byli tak laskaví a místo mu sami uvolnili, nezapomeňte ho o tom také informovat, nemusel si toho všimnout. Zdeněk Rybák # Další funkce ozvučené pomůcky Následující novinky u multifunkčního diktafonu Eltrinex V12PRO uvítají hlavně lidé neužívající počítač. Nově je možné i bez počítače kopírování a přesouvání souborů. Je možno kopírovat a přesouvat mezi jednotlivými složkami, ale také z interní paměti na SD kartu a naopak. Operace je velmi jednoduchá a v podstatě obdobná jako s počítačem. Nejprve se u označeného souboru zvolí kopírovat, nebo přesunout, dále vybereme místo, kam chceme soubor uložit, a zvolíme vložit. Pro snadnější práci je přidána funkce pro rychlou změnu paměti, a to tak, že při otevřeném rychlém menu (které se otevírá podržením tlačítka stop) krátce stisknete tlačítko index. Tím změníte interní paměť na SD kartu a naopak. Lze si tak snadno zálohovat důležité nahrávky. Dále došlo k úpravám hlasového průvodce, drobným rozšířením a ladění detailů. Mimo jiné je nyní k dispozici také nový syntetický hlas Jiří, který je maximálně srozumitelný i pro seniory. Diktafon, přehrávač s rádiem, hodinami, budíkem a plánovacími funkcemi můžete zakoupit v prodejnách tyflopomůcek. Lze také požádat o příspěvek od úřadu práce. Již zakoupené diktafony lze snadno aktualizovat ze stránek Eltrinex. Na vývoji diktafonu se i nadále pracuje podle požadavků zrakově handicapovaných. J. L. # Polský básník Polský nevidomý básník Andrzej Bartyński se narodil 25. května 1934 v dnes ukrajinském městě Lvově Během druhé světové války byl jako devítiletý chlapec se svou rodinou zatčen za aktivní účast v hnutí odporu a při výslechu gestapem zcela připraven o zrak. V roce 1946 odešel ze Lvova do Vratislavi. Na tamější univerzitě vystudoval polskou filologii. V roce 1956 založil s kolegy uměleckou skupinu s názvem Proč ne, která sdružovala mladé básníky, spisovatele, herce a další umělce. V roce 1961 se stal členem polského svazu spisovatelů. Vydal několik básnických sbírek. V posledních letech se objevila poetická trilogie Tento svět (2001), Patnáct dní v Duszniki a Náš dům v Polanicy (2008). V roce 2009 vydal Výběr z poezie. Básník získal mnoho vysokých poct. V roce 2007 mu byla udělena výroční Cena ministra kultury a národního dědictví v oblasti literatury. V roce 2009 získal za vynikající výsledky v oblasti kultury titul maršál Dolního Slezska. V roce 2010 obdržel stříbrnou medaili za zásluhy o kulturu Gloria Artis. Andrzej Bartyński je prezidentem Dolnoslezské pobočky polských spisovatelů a čestným občanem města Polanica. V roce 2003 zde založil tradici každoročních mezinárodních básnických festivalů „básníků bez hranic“. Druhou profesí Andrzeje Bartyńskieho je psaní písní. Je členem Svazu polských umělců a hudebníků. Jeho knihy se prodávají i v celosvětovém internetovém obchodě Amazon.com. Jednu z krátkých básní přinášíme na ukázku: Hůl Vyšel z domu v němž nechal svou víru naději a lásku Popadl nenávist jako hůl do ruky Vykročil na konci cesty poznal že je na tom samém místě zabočil Dveře zamčené uhodil holí uhodil holí do prázdna dům není… red. # Černobílé problémy (Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 9 Stanislav Juříček (Vsetín) originál Bílý: Kh7, Da3, Va5, Vh8, Sa4, Sc7, Jb7, Jg8, Pf6 (9) Černý: Ke8, Dd7, Ve1, Sf7, Sh4, Ja6, Jc4, Pd5, g4 (9) Mat 2. tahem (C+) Když skladateli „zamrznou“ vlastní nápady, většinou se inspiruje nějakou ideou jiného úloháře. To je z hlediska vytvoření možného plagiátu velmi ošidné a taková úloha by se neměla zasílat zejména do skladebních soutěží, protože zkušení rozhodčí by ji zřejmě vyřadili. Je tomu tak i v dnešní dvojtažce. Jen velcí znalci by poznali, že zpracovaný námět je podobný jedné úloze Itala G. Guidelliho (1897–1924). Jenže, zatímco v italské dvojtažce je matů šest, v té dnešní jich bude o plnou třetinu víc, tedy devět a to je podstatné obohacení původní ideje. Řešení úlohy č. 7 ( Stanislav Juříček) z července 2014: Připravená hra: 1.-exd6/e5 [a] 2.Df7# [A]. Řešení: 1.De4! [2.Dxe7#] 1.-exd6 [a] 2.De8# [B], 1.-e5 [a] 2.Df5# [C], 1.-e6 2.Dh7#, 1.-Jc6 2.bxc6#, 1.-Jxd6/d8 2.V(x)d8#, 1.-Sxd6 2.Jb6#. Úloha obsahovala zajímavou záměnu – na obranu [a] pěšcem "e" a mat [A] v připravené hře šly v řešení dva rozdílné maty [B] a [C]. Další body za správné řešení v celoroční soutěži získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Rostislav Miller z Bludova, František Skoumal z Bludova, Petr Šíma z Chromče, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. red. # Olšar mistrem ČR Ve dnech 2. až 7. srpna se uskutečnilo v Olomouci Mistrovství České republiky jednotlivců v šachu zrakově postižených. Šampionát se konal v rámci Šachového olomouckého léta pod záštitou náměstkyně hejtmana Olomouckého kraje Mgr. Yvony Kubátové. Organizátoři připravili výborné zázemí v hotelu Flora Hrálo 10 hráčů systémem každý s každým, tempo hry 2 hodiny na 40 tahů plus 30 minut pro každého hráče. Mistrem ČR pro rok 2014 se suverénním způsobem stal Jaroslav Olšar z Baníku Ostrava s plným počtem devíti bodů (co partie, to vítězství!). Druhé místo se 7 body vybojovala loňská mistryně Kateřina Skočková ze Zory Praha. Nestačila jen na vítěze, s kterým odehrála několikahodinovou bitvu. Třetí místo obsadil její oddílový kolega Jan Kalík se 6 body. Remízovým králem turnaje se stal Roman Krčil ze Zory Praha, který s 5 remízami a 3 výhrami získal 5,5 bodu a v celkovém pořadí skončil na nepopulárním čtvrtém místě. J. P. # Vůle, motivace, odhodlání To vše má Miroslav Smrčka z Ústí nad Labem. Někdejší plavec, jemuž letos bude jednapadesát let, má jasný cíl: jet reprezentovat Česko na letní paralympijské hry v brazilském Riu. Mirek totiž nevidí. O zrak nepřišel postupně, ale náhle. Stalo se to před třemi lety; na ten okamžik si ale pamatuje dobře. „Ráno jsem šel rozsvítit. Myslel jsem, že mi praskla žárovka. Jenže jsem neviděl,“ popisuje. Předtím měl dva roky zdravotní potíže, bolela ho hlava, zvracel. Viděl ale pořád stejně a nikdo, ani doktoři, ho nevarovali před možností, že oslepne. Se svým nečekaným postižením se proto vyrovnával dost těžko. „Po ztrátě zraku jsem jednoho dne vlezl v lednu do Labe, mělo čtrnáct stupňů, nebyl jsem na tom psychicky dobře,“ přiznává. „Víte, měl jsem spoustu zájmů, záliby, a to všechno najednou zmizelo, tak jsem se upnul na plavání, to je to jediné, co mohu dělat. Upnul jsem se na to, když jsem v tom byl kdysi dobrý,“ říká. Mirek má k plavání opravdu blízko, je totiž bývalý reprezentant Československa, plaval závodně 200 metrů znak. Na mistrovství České republiky byl několikrát druhý. Startoval za nároďák třeba v Maďarsku, Rakousku, Holandsku. Když mi bylo 38, tak jsem byl ještě na mistrovství světa i veteránů v Anglii, tam jsem bez trénování plaval stovku na znak za 1:05," říká s tím, že když byl ve vrcholné formě, plaval ji dokonce za 57:82. I teď, v padesáti letech, by se rád dostal na čas kolem minuty. Mirek se na paralympijské hry připravuje v Děčíně. Musí. „Jsme z Ústí nad Labem, kde probíhá rekonstrukce bazénu. Musíme poděkovat Děčínu za to, že tady můžeme trénovat. Bude to trvat dva roky,“ říká Mirkův manažer Pavel Budínský s tím, že se Mirek připravuje na dvě trati, a to 100 a 200 metrů znak. Mirek má kolem sebe podle manažera vynikající realizační tým, který mu poskytuje nezbytné zázemí. Skupinu tvoří trenér Petr Thiel, kondiční trenér Milan Brigadoi a on, jako manažer a také asistent starající se, aby všechno fungovalo. „Trénujeme každý den dvě hodiny. Také o víkendu. V Ústí to bylo i dvakrát denně, ráno a odpoledne. Teď ale jezdíme každý den do Děčína. Mirek si potřebuje osahat bazén, jeho orientace je zatím hodně špatná,“ popisuje Budínský. „Důležité je zvládnout otáčky,“ dodává. „Mám asistenta, který mi pískne před obrátkou. Nebo je třeba mít napočítaná tempa, o to se teď snažím – je to sedm až devět temp na 25 metrů bazénu. Když jste unavený, tempa se liší, může jich být až deset. Ze začátku to bylo horší, teď už se to zlepšuje,“ popisuje Mirek. Kromě toho musí odstranit ještě jiný problém – takzvané šněrování po bazénu sem a tam. Musí se zkrátka naučit plavat rovně. Mirek je v tréninkové zátěži už přes pět měsíců a cítí se dobře. I když po svém postižení zatím ještě nezávodil. I proto pro něj jeho tým chystá řadu prověrek neboli ostrých závodů. „Budeme jezdit po závodech, po našich mistrovstvích, to budu plavat proti zdravým sportovcům,“ říká Mirek a jeho manažer dodává, že první ostrý závod je čeká v říjnu. To vše za jediným cílem: Kvalifikovat se do Ria. „Myslím i na medaili. Malé cíle nemají smysl. Udělám pro to všechno, co půjde,“ říká s tím, že svůj věk jako handicap nevidí. „Pořád v sobě tu elasticitu mám, dám ruce na zem. Mám i dobrou kloubní pohyblivost. Nutí mě i dodržovat životosprávu, alkohol nepiju,“ říká. Mirek přiznává, že plavání je nyní hlavní náplní jeho života, jehož se nechce vzdát ani po paralympiádě. Děčínský deník/red.