ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 98 Číslo 17 Září 2014 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Slepá spravedlnost v akci Josef Proksch – učitel Bedřicha Smetany Odešla nám předsedkyně Vzpomínání na Jana Sílu Průlomová novinka Akce pro Palatu Návštěva z Polska Běleč a la Orient Dovolená v Chorvatsku Autobusy do Mnichova, Norimberku a Mannheimu Darované iPhony Vezmi mě s sebou Kouzelný prsten Křiváčková překvapením turnaje Stříbrní fotbalisté Našim se dařilo Lovosické házení Inzerce # Slepá spravedlnost v akci Je šest hodin ráno, první paprsky slunce sice začínají ozařovat Václavské náměstí, ale všude kolem lze vidět postavy, kterým tu patří noc: prostitutky, pasáci, vulgární taxikáři, agresivní opilci. Do toho všeho přichází muž v černém saku a černé kravatě, jenž vypadá jako jeden z šéfů místní mafie. Což by stvrzovalo, že k němu jde na blízkost paže přitisknut statný doprovod, který mu co chvíli něco říká a působí jako ochranka. On sám se však s nikým do hovoru nedává. Rázným krokem přejde náměstí a zamíří před jedno ze zdejších největších kasin Happy Day. Ještě než do něj vstoupí, zabrzdí před vchodem několik aut, z nichž vyskakují ozbrojení celníci. Doprovod sděluje muži v černých brýlích, že „všichni už jsou tady“. Akce může začít. Na běžná jednání chodí s nevidomým náměstkem ministra financí Ondřejem Závodským obvykle jeho zlatý retrívr Chico. Teď ale kolem sebe potřebuje pobočníka, který ho v nepřehledném terénu provází a popisuje, co se kolem právě děje, aby mohl operativně reagovat. Závodský ví, že nemůže udělat nejmenší chybu. Právě totiž spustil velký zátah proti hazardní mafii, která je zvyklá hrát hodně tvrdě a dokáže využít jakéhokoli zaškobrtnutí. „Éra podvodů skončila,“ pobízí Závodský své podřízené, aby vtrhli do kasina. „Buďte rázní. Zákon je na naší straně.“ Život nekončí Ondřej Závodský vždy poutal pozornost. Už před deseti lety vyšel v Respektu jeho profil, když jsme jej zařadili mezi osobnosti, které v Česku boří hranice možného. V té době totiž vůbec nebylo běžné, aby nevidomí lidé pracovali ve státní správě (působil jako referent na ministerstvu vnitra) a spřádali velké plány. Závodský snil o tom, že jednou bude soudcem. „Je mi teprve pětadvacet let a počkám, jak se situace vyvine. Nic pro mě v tuhle chvíli nekončí, mám čas,“ řekl tehdy Respektu. Mírná skepse byla namístě. Česká justice nebyla elektronizovaná, řada spisů kolovala v písemné podobě, což byla pro Závodského komplikace. Moderní technika by mu sice jejich čtení již tenkrát umožňovala, na rozdíl od dneška však nebyla tolik dostupná. Proto si nakonec řekl, že se raději zkusí realizovat jinde. Řadu lidí by zhroucení snu mohlo zasáhnout, Závodský to ale nijak zvlášť neprožíval. Už od puberty mu bylo jasné, že kvůli svému handicapu bude jeho život složitější a že nemá cenu si s tím moc lámat hlavu. Na základní škole bylo sice ještě vše v pořádku, krátce před vstupem na obchodní akademii však přišel zlom. Podobně jako matku, i jeho postihla vrozená nemoc a oslepl. Urputnost, kterou v sobě má, zdědil evidentně po ní. Ta sice přestala vidět v mnohem méně vstřícné době – v sedmdesátých letech –, i tak se ale odmítla vzdát aktivního života. Absolvovala masérský kurz, postavila se znovu na nohy a svému synovi začala zdůrazňovat, že musí bojovat, dokud to jde. „Často mi povídala, že život nekončí,“ vzpomíná Závodský. V jeho případě to platí doslova. Nejdříve sice z opatrnosti absolvoval speciální střední školu pro zrakově handicapované, pak ale šel již na práva. Výuku zvládl i díky tomu, že technické pomůcky – například počítače, které dokážou nahlas přečíst naskenovaný text - byly čím dál dostupnější. K následné práci na ministerstvu vnitra mu nicméně pomohla náhoda, když se za něj přimluvil jeho známý. Ačkoli si většina kolegů myslela, že Závodský bude z vděčnosti mlčky plnit pokyny a nařízení, nikdy k tomu nedošlo. Před časem svým úřadem naopak pořádně otřásl. Místo katarze vyhazov Ondřej Závodský působí klidným dojmem, nijak zvlášť se nehlásí o slovo a vzhledem k handicapu se nabízí myšlenka, že leccos unikne jeho pozornosti. Realita je však odlišná. Zvlášť v posledních letech mu moderní technika umožnila udělat z handicapu přednost. Zatímco další úředníci přeskakovali stohy nudných papírů, on se jimi naopak pečlivě probíral, aby mu nic neuniklo a nikdo ho tak nemohl zaskočit nepřipraveného. Díky tomuto svému „ponoru“ začal postupně zakopávat o různé nesrovnalosti, které byly v dokumentech skryté. Závodský si brzy všiml, že při zadávání veřejných zakázek jsou oslovováni stále ti samí dodavatelé, přičemž někteří poskytují výrazně předražené produkty, jež navíc neměly nic společného s jejich činností. Závodský v té době už vedl právní oddělení jedné z organizací ministerstva vnitra, pod niž spadala část jeho majetku. Nechal udělat hloubkový audit a na jeho základě pak podal několik trestních oznámení. Tehdy zrovna ministerstvo řídil Radek John, který na něj nastoupil se silnou protikorupční rétorikou. Závodský proto očekával, že u něj najde podporu. Místo toho ale přišla studená sprcha v podobě vyhazovu ze šéfovského místa a anonymní vyhrožování jeho rodině, protože, jak se později ukázalo, ministr ani jeho lidé o žádné skutečné rozkrytí nepravostí nestáli. Pád dolů ale vzápětí odstartoval Závodského strmý vzestup. Díky tomu, že před nadřízenými necukl a začal o jejich selháních mluvit veřejně, si ho všimli zástupci protikorupčního fondu miliardáře Karla Janečka a jeho výkon ocenili. Závodský rozdal sérii rozhovorů a začal tak být veřejně známou osobou. To mu ulehčilo vstup do politiky a vyšvihnutí se až do současné pozice vlivného náměstka. Ondřej Závodský je věřící muž, a i proto mu byla vždy nejbližší KDU-ČSL. Dokud však v jejím čele stáli problematičtí lidé jako Miroslav Kalousek, nechtěl se s ní prý přímo svazovat. To se po Kalouskově odchodu do TOP 09 a propadu lidovců změnilo. Závodský chtěl oslabené partaji pomoci, a proto s ní začal spolupracovat. Učinil tak ve správný čas: tím, že se KDU-ČSL ocitla mimo sněmovnu, a tudíž i mimo vliv, opustila ji řada lidí. Lidovcům tak chyběli experti, zejména právníci. Závodský jím nejenže byl, ale měl již i známé jméno, takže v personálně vyprahlé straně začal brzy předsedat její komisi pro spravedlnost. A v loňských volbách za ni pak už kandidoval do parlamentu. Jeho kampaň, kdy Prahu oblepil plakáty se svým psem, jenž vyštěkává heslo „ohlídám svého pána, on pro vás ohlídá zákony“, patřila k těm nejviditelnějším. Závodskému sice parlament těsně unikl, ale právě díky tomu se nakonec dostal výš, než kam by jako řadový poslanec kdy dosáhl. K Babišovi na úřad Klíčová nabídka padla na začátku letošního roku od novopečeného ministra financí Andreje Babiše, kterému lidovci Závodského nabídli. Pro Babiše to byla ideální volba. Závodský totiž nikdy nebyl vnímán jako stranický kandidát, ostatně dosud není ani členem KDU-ČSL. Babiš tak mohl v souladu se svými prohlášeními, že nechce stranické náměstky, vydávat Závodského za experta. „Potřeboval jsem do svého týmu dostat někoho, kdo měl protikorupční renomé a zároveň zkušenost z praxe, aby se nemusel dlouho zaučovat. A kdo je akční, aby věděl, kde do toho říznout a jak,“ vysvětluje Babiš. Závodský vycítil, že podobná nabídka by už nemusela znovu přijít, a jakmile mu ji vicepremiér dal, okamžitě o ni projevil zájem. Týden nato již úřadoval na ministerstvu, nejdříve jako vicepremiérův poradce a posléze jako jeho náměstek. Na starosti přitom dostal právě boj s hazardem a nedávno i dohled nad movitým a nemovitým majetkem státu, v němž je dlouhodobě chaos, a který je právě kvůli němu úspěšně rozkrádán. Že tematika hazardu padla právě na Závodského, nebylo zase takové překvapení. Po svém konci na ministerstvu vnitra totiž začal více spolupracovat s několika neziskovými organizacemi, které se jím zabývaly. Jako jednu z priorit pak toto téma prosadil i do předvolebního programu lidovců. Od Babiše přitom na začátku dostal, jak tvrdí, jednoduché zadání – „chci z hazardu do rozpočtu více peněz“. Něco na tom skutečně je, jak totiž ve svých zprávách opakovaně uvádí kontrarozvědka BIS a řada dalších pozorovatelů, Česko bylo pro různé hazardní mafie donedávna zemí zaslíbenou. Stát jim umožňoval neplatit daně, obcím bránil i po opakovaných podpůrných nálezech Ústavního soudu rušit výherní automaty a nijak nereguloval nelegální hazard. Nejčastější vysvětlení bylo, že benevolence úředníků krytých politiky byla způsobena především tím, že hazardní mafie tajně sponzorovaly politické strany. Nikdy se to sice nepodařilo prokázat, existovala však pro to řada podezření. Například když několik politiků kývlo v testu MF DNES na předstíranou lobbistickou nabídku, že když budou torpédovat zákon znemožňující reklamu na hazard, dostanou úplatkem milion. „Něco takového dnes nepřipadá v úvahu,“ říká náměstek Závodský. Podobně silná slova pronášeli i jeho předchůdci, v tomto ohledu je tedy důvod být obezřetný. Na druhou stranu, náznaky, že tentokrát by nemuselo zůstat jen u obecných tvrzení, tu již jsou. Bezprostředně poté, co Závodský nastoupil, nechal zrušit dva a půl tisíce výherních automatů, což do té doby obce na ministerstvu neúspěšně urgovaly. Kromě toho padlo několik desítek trestních oznámení na nelegální provozovatele hazardu, především v Praze a Brně. Stát pak začal i s tvrdým potíráním daňových úniků z hazardu. A právě proto teď stojí náměstek Závodský před kasinem Happy Day. Společnost nyní provozuje několik poboček v různých městech, loňské výnosy stouply na osmdesát pět milionů, ale odvody do eráru z její strany stojí. Dvojí role „Už přijel?“ ptá se Závodský svého spolupracovníka před kasinem. Řeč je o jednom z šéfů firmy Happy Day Antonínu Šimkovi, jenž kromě provozování hazardu zároveň zastává post honorárního konzula Belize. Když se Závodský dočká nesouhlasné odpovědi, udílí další instrukce: „Jestliže jeho auto bude psané na firmu, zabavte ho.“ Vzápětí se nechává zavést do nitra kasina, kde to bliká stovkami světel a co chvíli tu cinká nějaký automat. Po půlhodinové obhlídce, při níž za ním chodí pracovnice celní správy s tím, co se jim už podařilo zabavit, hýří Závodský spokojeností. V poledne se suma uzavírá na pěti milionech. Další peníze následně stát získá z prodeje zabavených automatů. „Moje role je tu dneska dvojí,“ popisuje již před kasinem Závodský. „Vyslat podřízeným signál, že při podobných akcích za nimi stojíme, a to jak politicky, tak bezpečnostně. Proto je tu dnes i ozbrojený doprovod. Jedině tak totiž prolomíme jejich obavy, že se podobných akcí nemají bát, s čímž se mi řada z nich svěřovala. A pak dát hlavně najevo dalším neplatičům, že příště půjdeme i po nich, takže je lepší uhradit dluhy včas.“ O několik dní později, již uprostřed své pracovny na ministerstvu, si Závodský pochvaluje, že razie měla význam, protože se prý už začali ozývat různí hazardní dlužníci s tím, že o podobný zásah nestojí, a raději tedy zaplatí. Kancelář, z níž Závodský akci proti hazardu řídí, přitom nepřipomíná akční velitelství, jak je známe z filmů. Kromě čtyř velkých obrazů a sektorového nábytku tu lze spatřit jen počítač a telefon, jejichž prostřednictvím je Závodský propojen s okolním světem. A samozřejmě miska s vodou pro Chica. Moderní software pro nevidomé mu přitom celkem pohodlně umožňuje rychlé čtení, psaní e-mailů a dokumentů nebo telefonování. Třeba SMS Závodský vyťukává stejně rychle jako každý jiný člověk a jeho spolupracovníci i kolegové z politiky popisují, že reaguje v podstatě on-line. „Samozřejmě že se musím hodně spolehnout i na své okolí. Co mi říkají a jaká data mi dávají,“ přiznává Závodský. „Proto jsem si dal velký pozor na to, aby kolem mě bylo několik lidí, kterým můžu naprosto důvěřovat.“ Právě s nimi teď Závodský společně připravuje nový loterijní zákon, jehož schvalování nebude vůbec snadné. Počítá v něm nejen se zpřísněním podmínek pro provozování hazardu, ale podobně se hodlá zaměřit i na samotné hráče. „Chtěl bych, aby třeba pobírači sociálních dávek nebo dlužníci nemohli peníze v automatech utrácet a propadat se tak do ještě svízelnější situace,“ říká. Každý automat by proto nově měl mít zdířku na strčení občanky, kterou by se nejdříve hráči museli prokázat. Systém by pak měl být propojen s dalšími registry a snadno by tak detekoval, jestli dotyčný státu právě něco nedluží. Když ano, automat by mu odepřel hraní. Do připomínkového čtení jde norma teď a do konce roku do vlády. Pak by ji chtěl Závodský protlačit skrze parlament. Ondřej Kundra – Respekt # Josef Proksch – učitel Bedřicha Smetany Před 220 lety, 4. srpna 1794, se v Liberci narodil Josef Proksch. Významný hudebník a pedagog byl synem chudého libereckého tesaře Bernarda Proksche. Již v sedmi letech hrál Josef v kapele svého otce. Od osmi let trpěl vážnou oční chorobou a ve třinácti letech ztratil zrak úplně. V roce 1811 se stal jedním z prvních žáků soukromého Ústavu pro slepé děti a na oči choré v Praze na Hradčanech. Pobyl tu sedm let a učil se hře na klavír a klarinet. Jeho učitelem klavíru byl v té době v Praze známý Václav Koželuh. Po ukončení školy vystupoval Proksch několik let jako klarinetista například v Drážďanech, kde se seznámil a poté léta přátelil s Carlem Mariou von Weberem. Po návratu z cest založil Proksch se svou sestrou a bratrem hudební školu v Liberci. V roce 1831 ji přeložil do Prahy. Reputaci Prokschova učiliště zvyšovaly veřejné závěrečné zkoušky i slibné premiéry absolvovaných skladatelů a virtuosů. O významu Prokschova ústavu svědčí i to, že ho během svých cest navštívili i mnozí čelní skladatelé a umělci, například Ferenc Liszt, Clara Schumannová, Anton Rubinstein či Hans von Bülow. Na ústavních dýcháncích účinkoval i mladý pianista Bedřich Smetana. V letech 1843 až 1847 byl Prokschovým soukromým žákem v harmonii a skladbě. Do školy ho doporučila Anna Kolářová, matka Kateřiny Kolářové, jeho studentské lásky a pozdější ženy. Kateřina již u slepého pedagoga studovala a mladý Bedřich se jí chtěl vyrovnat. Josef Proksch sice učil především žáky z bohatých rodin, Smetanovi však slevil ze 3 na 1 zlatý za hodinu. Smetana ovšem v té době neměl ani krejcar a do školy začal chodit, aniž by se staral, jak zaplatí. Dřív než mohl být pro neplacení vyloučen, potkala ho další šťastná událost – ředitel konzervatoře Jan Bedřich Kittl ho doporučil hraběti Leopoldu Thun-Hohensteinovi, který sháněl učitele hudby pro svých pět dětí. Dvacetiletý mladíček začal bydlet u Thunů ve svém pokoji, stravovat se se šlechtou a dostávat 300 zlatých ročně. To mu umožnilo Prokschovu hudební školu v roce 1847 dálkově dostudovat. „Smetanův přirozený a divoký talent umělecky ukáznil, vtiskl mu kompoziční jistotu i smysl pro stavební logiku. Teprve po skončení tohoto studia vytvořil Smetana svůj první opus Šest charakteristických skladeb pro klavír,“ zhodnotil Prokschův přinos pro mladého Smetanu hudební vědec Ratibor Budiš. Jako učitel klavíru usiloval Josef Proksch do hloubky i šířky o prohloubení všeobecného hudebního vzdělání svých žáků. Spojoval klavírní vyučování se základy hudební teorie a harmonie, což prý bylo tenkráte v běžné výuce novinkou. Jeho žáky se kromě Bedřicha Smetany stali Josef Čermák, František Kavan, Jakub V. Hofheld a další. Pedagog Proksch vytvořil šestidílnou Velkou klavírní školu (1841/64, 1894). Pro její poslední díl napsal Bedřich Smetana koncertní etudu Na břehu mořském. Doplňkem této školy byla publikace Umění ensemblové hry (1859), tj. sbírka skladeb a úprav pro 3, 4 i více klavírů. Z četných německých teoretických prací vyšly Všeobecná hudební nauka (1857) a Aforismy o katolické hudbě chrámové (1858). Vedle prací pro svou školu složil Proksch řadu chrámových skladeb a písní, dvě opery, kantáty, klavírní sonáty aj. Dne 20. prosince 1864 Josef Proksch zemřel. Několik dní před smrtí napsal: „Právě nyní toužím nějak po svém rodišti. Chtěl bych tam v tichém zákoutí, nejraději v našem rodném domku, strávit zbytek svého života. Ten malý, nenáročný domek ležel přece, když jsem ještě mohl vidět, tak pěkně na úbočí Pastýřské ulice, kudy protékal zeširoka potok a kde jsme v dětství trhali květiny…“ Hudební školu pak vedli Prokschovi potomci – syn Teodor (zemřel r. 1876) a dcera Marie (zemřela roku 1900). Posledním ředitelem byl Robert Fr. Proksch (zemřel r. 1933), vnuk zakladatelova bratra Antonína. Hrob Josefa Proksche se nachází na Olšanských hřbitovech. O postavení důstojného pomníku se zasloužili jeho žáci. Nyní se však o místo posledního odpočinku, které vyžaduje náročnou opravu, nemá kdo starat. V květnu 2014 je proto Správa pražských hřbitovů zařadila do tzv. adopčního programu. red. # Odešla nám předsedkyně Oznamuji smutnou zprávu, že v neděli 29. června 2014 nás již navždy po dlouhé těžké nemoci opustila dlouholetá pracovnice SONS a kamarádka Waltraud Fuková z Chomutova, která podlehla zdravotním obtížím ve věku 70 let. Celý život pomáhala zrakově postiženým, zodpovědně vykonávala funkci předsedkyně a sociální pracovnice chomutovské oblastní odbočky SONS. Vždy byla nápomocná ke všem aktivitám i s manželem Karlem, který ji opustil před 7 lety. Spolu s dcerou pracovala nadále, i když sama byla těžce zrakově postižená. Celá naše odbočka ztratila ušlechtilého člověka, který byl oporou nás všech. V našich srdcích zůstává žít i dál. Čest její památce. Eva Bednářová # Vzpomínání na Jana Sílu (23. 12. 1955 – 1. 7. 2014) Dozvěděl jsem se tu překvapivou, smutnou zprávu o úmrtí Jana Síly počátkem července na počítačové rekondici pro zrakově postižené v Teplicích nad Bečvou. Hned se mi v hlavě vyrojilo pár vzpomínek na kamaráda Honzu. Byl čtvrtým dítětem nevidomých rodičů. Vyrostl z něho nejenom zdravý, fyzicky silný chlap, ale i člověk s  citem pro nezištnou pomoc obzvláště lidem s nějakým handicapem. A přece jaksi zůstával klukem. Poznali jsme se u nich doma v Praze na Smíchově někdy na jaře roku 1977, když společenská paní Sílová, Honzova mamka, pozvala několik lidí – jednak z první skupiny slepců, s nimiž tehdy mladý student Pavel Wiener trénoval prostorovou orientaci a samostatný pohyb po Praze, jednak částečně z jiné skupiny, s nimiž Krátký film natočil patrně první československý dokument o pohybu nevidomých venku. Mimochodem paní Sílová uváděla filmaře v úžas, protože když chtěli natočit, jak slepí lidé neudrží přímý směr, ona just šla rovně a opakovaně... Honza se nám chlubil, jak si se sourozenci v jejich vysokém bytě udělali ložnicové mezipatro. Neměl problém komunikovat se slepci (tehdy se slovo „nevidomí“ ještě moc nepoužívalo); věkem jsme si byli blízcí, ale hlavně jsme si sedli smyslem pro trochu drsný a peprný humor. Celý život se hrozně rád díval na večerníčky a ty nejhezčí znal skoro všechny nazpaměť. Rychle se vžíval do dětských duší a byl velmi oblíbeným vedoucím skautů. Jelikož jeho častou průpovídkou bylo: „To nevadí, tam přijde kredenc,“ zůstala mu Kredenc jako skautské jméno. Byl členem „Neloupežníků“ – party lidí, kteří měli rádi přírodu, rádi si zazpívali trampské písničky, při kterých Honza s basou či kytarou takzvaně tvrdil muziku. Byl manuálně šikovný, kromě vlaku a letadla řídil velmi rád a dobře všechny dopravní prostředky... Krátce po našem seznámení vznikla TJ Zora Praha (kdo si asi vzpomene, že prvním předsedou oddílu ZP turistů byl Láďa Šmejkal, telefonista z Památníku písemnictví na Strahově). S Honzou jsme se sešli na několika výletech, mimo jiné při víkendovém pobytu ve Zlenicích. Tam to někteří našinci přehnali s pitím, „vypůjčili“ si od ožralého hajného kulovnici, otevřeli okno ubytovny, práskali kamsi přes Sázavu a kochali se vskutku zajímavými zvuky, které vyluzují kule letící nocí. Nebýt ovšem Honzova včasného zásahu, kdoví jaké následky ta sranda mohla mít. Mnozí si ho možná připomenou jako autobusáka, který nás v roce 1997 rozvážel po výletech z kempu ve Veltrusích, kde turisté slavili dvacetiny Zory. Mému tchánovi stačí nadhodit jediné: trasu ze Mšena do Kokořínského dolu. (Tehdejší pocity mohu navodit svou první pubertální veršovánkou: „Vleču se po cestě, horko jako kráva, jazyk mám na vestě, v cíli volám – sláva! PIVO!“) Honza nás čekal u svého autobusu, spatřil uondaného poutníka, sáhl do chladicího boxu, vytáhl láhev, odzátkoval, vykročil, natáhl ruku a řekl jen: „Vidím to na vás.“ Tomu se říká – podat včas pomocnou ruku. A myslím, že na to měl Honza čuch a mentalitu... Poté, co jsem v roce 1984 obnovil své členství v lovosickém oddílu ZP sportovců a opět začal hrát kuželky, setkávali jsme se s Honzou a jeho nevidomou manželkou Aničkou při turnajích a ligových utkáních. V devadesátých letech nás navíc zaujala simulovaná zvuková střelba. Velmi brzo se Honza stal nejen výborným střelcem, ale se svým nevidomým švagrem Milošem Slavíkem i aktivním organizátorem a dnes již legendou našeho střeleckého sportu. A teď nám bude kamarád Honza nějak chybět... Vladimír Krajíček # Průlomová novinka Lékaři ze vsetínského očního centra ZIRIS mají za sebou unikátní operaci, která umožnila amatérskému pilotovi vrtulníku opět sednout za knipl. Bez ní by totiž svou vášeň musel kvůli špatnému zraku pověsit na hřebík. ZIRIS tak udělal další krok ve vývoji operační metody Presbymax, jež umožní její využití širším spektrem pacientů. Zmíněný podnikatel, jehož velkou vášní je létání, se potýkal se zhoršeným viděním na střední vzdálenost, což mu komplikovalo pozorování palubních přístrojů v jeho vrtulníku. V jednom z refrakčních center proto podstoupil operaci, při níž mu byla implantována víceohnisková čočka americké výroby. „Výsledkem operace bylo, že viděl dobře na 35 centimetrů na blízko a slušně na dálku. On ale nikomu neřekl, že je amatérským pilotem, a že 35 centimetrů mu na ovládání vrtulníku nestačí, že potřebuje dobře vidět na přístroje, které jsou od něj 65 centimetrů,“ přiblížil stav pacienta při příchodu do ZIRISu primář Michal Ziegler a pokračoval: „Přišel k nám zoufalý s tím, že v jiném refrakčním centru tento problém nebyli schopni vyřešit.“ Mladý lékař Jiří Siegel, který se v ZIRISu specializuje na operační metodu Presbymax, kterou vsetínské pracoviště aplikuje jako jediné v České republice, přišel s myšlenkou, že by právě tato unikátní metoda mohla muži pomoci. „Pacient nakonec operaci podstoupil na vlastní riziko. Byl to takový skok do tmy. Výsledkem ale je, že se zákrok podařil a on vidí na ty své budíky, může dále létat a je nesmírně šťastný,“ uvedl šéflékař ZIRISu. Vsetínskému očnímu centru se touto operací otevřela cesta do budoucnosti, která umožní rozšířit možný okruh pacientů, jimž může metodou Presbymax pomoci. „Doteď byla selekce pacientů, pro které bylo možné Presbymax použít, velmi přísná a pohybovala se kolem 20 % z celkového počtu zájemců. Nyní máme tedy další směr, a to možnost nabízet pacientům, kteří již mají voperovány umělé čočky, použití Presbymaxu. Výsledkem operace je to, vidění do dálky zůstává zachované, a navíc už nepotřebují brýle na čtení,“ vysvětluje Ziegler. Presbymax je unikátní metoda odstraňování vetchozrakosti, tedy špatného vidění na střední vzdálenost (na čtení a podobně), a to metodou tvarování rohovky pomocí laserového přístroje při odstranění krátkozrakosti (vidění do dálky) a zároveň zachování schopnosti oka vidět i na vzdálenost na čtení. Zatím se tyto operace prováděly v ZIRISu na nedotknutém oku, tedy na přirozené čočce oka, nyní se však otevírá možnost aplikace této metody i na oku s umělou čočkou. „Je to průlomová novinka, kterou zatím nikdo nevyzkoušel, a naši lékaři jsou jejími průkopníky. Příští rok by mohli tento případ prezentovat před odborným fórem na další konferenci, kterou pravidelně pořádá výrobce excimerových laserů Schwind, jenž používáme i my,“ chválí své lékaře majitel ZIRISu Jan Zlámalík. „Čeká nás ale ještě dlouhá cesta, musíme stanovit nová kriteria pro výběr pacientů pro tuto metodu. Věříme však, že je to cesta správná a postupem času se budeme pouštět do stále složitějších případů a budeme stále rozšiřovat okruh pacientů, kteří metodu Presbymax budou moci využít,“ uzavírá primář Ziegler. jz # Akce pro Palatu Česká spořitelna spustila kampaň, ve které jde z každé platby platební kartou pět haléřů na čtecí pomůcky a další vybavení pro lidi se zrakovým postižením z Domova Palata v Praze. Kampaň běží až do konce září 2014 a cílem banky je poskytnout minimálně milion korun. „Klienti České spořitelny provedli za první pololetí 2014 více než 36 milionů bezkontaktních plateb. I z tohoto důvodu jsme se rozhodli pro tuto netradiční charitativní kampaň, se kterou nám pomůžou naši aktivní klienti,“ uvedla Marie Hešnaurová, ředitelka odboru rozvoje platebních karet České spořitelny. Českou spořitelnu a Domov Palata pojí dlouhodobé partnerství. Právní předchůdci banky stáli jako hlavní iniciátoři už u jeho vzniku na konci 19. století a banka prostřednictvím Nadace České spořitelny podporuje Palatu dodnes. „Pokračováním již tradiční spolupráce mezi Domovem Palata, Českou spořitelnou a Nadací České spořitelny je poskytnutí financí na zakoupení čtecích pomůcek pro klienty Domova a dalšího vybavení. Zároveň jsme připravili výstavu jako poděkování všem našim pečovatelům za jejich každodenní práci,“ doplnil Jiří Procházka, ředitel Domova Palata. red. # Návštěva z Polska Od 18. května do 7. června pobývaly v Praze na pozvání SONS čtyři dámy z polské organizace zrakově postižených. Třítýdenního pobytu se zúčastnily dvě nevidomé dobrovolnice a jejich slabozraké průvodkyně. Mezinárodní výměnný pobyt se opět uskutečnil díky grantu z dobrovolnického projektu Grundtvig, vyhlášeného Národní agenturou pro evropské vzdělávací programy. Tato aktivita podporuje bilaterální výměnu dobrovolníku nad 50 let. Cílem projektu je umožnit občanům evropských zemí vyzkoušet si v rámci programu celoživotního vzdělávání dobrovolnickou práci v zahraničí. Dvojice se před cestou do Prahy neznaly. Průvodkyně Krystyna Korolczuk (63) vyjela z Bialystoku (téměř třistatisícové město na severovýchodě Polska), dobrovolnice Jadwiga Wiatrowska (68) ze Sandomierze (městom leží na východě Polska a má cca 81 000 obyvatel). Druhá dobrovolnice Krystyna Franaszek (66) přijela ze Szcytna (Štětína, přístavního města na řece Odře na severozápadě země, které má přes 400 000 obyvatel). Její průvodkyně Henryka Jura (73) přistoupila do stejného vlaku v Katovicích. Bydlí na jihu země v Czestochowe (Čenstochová – město s necelými 250 000 obyvateli, které se pyšní slavnou ikonou Panny Marie Čenstochovské). V pražském sídle SONS přivítal polskou návštěvu prezident Mgr. Václav Polášek. V hlavním městě byly návštěvnice ubytované v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro nevidomé Dědina, kde se mohly důkladně seznámit s pracovními aktivitami zdejších klientů. „Chtěly bychom Dědině moc poděkovat. Ubytování bylo vynikající a velmi se nám líbily věci, které zde vyrábějí například z kartonu nebo dalších materiálů,“ pochválila hostitele Krystyna Franaszek.   V domě SONS se polské dámy zabývaly pomocnými administrativními činnostmi. Kromě toho zvládly také navštívit i řadu památek. Prošly samozřejmě Hradčany i Karlův most. „Historii Prahy nám navíc sám do sebe v naší rodné řeči přiblížil Kamil Bodzik, student historie, kterého jsme tu poznaly v Polském institutu. Upozornil nás i na moc pěkné představení studentů konzervatoře, na které jsme se šly podívat do Divadla v Korunní,“ netajila nadšení Krystyna Korolczuk. Paní Krystyna se nám svěřila, že do divadla nebo při sledování televize používá lupové brýle. „Často využívám i speciální počítačové programy pro slabozraké a diktafon,“ popsala aktivní usměvavá dáma, která je v Bialystoku zaměstnaná v kanceláři tamějšího „kola“ (polská obdoba naší odbočky“ – pozn. red.). Zabývá se zejména vyhledáváním nejrůznějších informací, které jsou pro zrakově postižené užitečné. Její životní náplní a radostí je navíc ochotnické divadlo. Před osmi lety založila divadelní soubor, který se pravidelně schází dvakrát týdně na zkouškách. Zrakově postižení amatérští herci se již zúčastnili několika divadelních festivalů, a zaznamenali velký úspěch dokonce i v konkurenci souborů tzv. „zdravých“ divadelníků. „Na repertoáru máme například hry polských klasiků, Gogolovu Ženitbu nebo divadelní adaptaci známého britského komediálního seriálu Haló, haló,“ popsala zaníceně paní Krystyna, která se na jevišti potkává i se svým synem Kacperem. Je dokonce autorkou tří scénářů. Kromě divadla zpívá ve skupině s názvem Szept, zajímá se o tanec a vážnou hudbu. „Dělám u nás v podstatě obdobnou práci jako Krystyna,“ přiblížila nám pedagožka Jadwiga Wiatrowska. „Značnou část života, celých 31 let, jsem pracovala ve školství. Učila jsem malé školáky od první do třetí třídy a také ruský jazyk,“ popsala „emeritní učitelka“, která se nyní naplno věnuje práci pro nevidomé kolegy. Život v místním „kole“ paní Jadwigu velmi naplňuje. „Práce v kole mi zabere celý den, a tak už bohužel nemám moc času na další zájmy,“ svěřila se skromná a vlídná dáma, která trpí od narození onemocněním sítnice. „Zhoršuje se to, teď už vidím jen trošku a nemůžu sama číst, musím používat lupu a také diktafon,“ konstatuje statečná žena. Velkou oporou je jí manžel Tomáš, s nímž vychovala dva potomky, dnes dospělého syna a dceru, kteří již založili vlastní rodiny. Dobrovolnice ze Štětína Krystyna Franaszek se dříve věnovala také pedagogické profesi. Jejím oborem je němčina a švédština. Nejprve pracovala ve škole, ale poté, co jí vrozená genetická dispozice zcela připravila o zrak, zůstala věrná především kulturně osvětové práci. Nyní bydlí se svou dospělou dcerou Danutou. S bílou holí se dokáže dobře orientovat i v okolí svého domova a na cestách do práce. Lupa na čtení už pro ni ztratila význam, z pomůcek pro nevidomé je pro ni užitečný zvláště diktafon. „Naše kolo sdružuje 140 osob a jeho úkolem je řešení nejrůznějších problémů našich členů ve všech sférách, ať už jde o sociální a zdravotní problematiku či o finance,“ popsala paní Krystyna. Kromě zodpovědného přístupu k práci je pro milou dámu, ozdobenou šňůrkou bílých korálků, charakteristická i jedna téměř nečekaná záliba. Vášnivě ráda hraje karty a úspěšně se účastní turnajů v bridži pro nevidomé. „U vás mě velmi zaujala nová hra Qardo, rádi bychom ji rozšířili i v Polsku,“ plánuje nadšeně. Průvodkyně paní Krystyny, Henryka Jura, má za sebou také dlouholeté soužití s oční chorobou. „Onemocněla jsem v roce 1972, byl mi diagnostikovaný velký nitrooční tlak a léčila jsem se v Krakově,“ vzpomíná. Paní Henryka dnes již žije sama. Před šesti lety ovdověla a její dospělé dvě dcery, Dorota a Jadwiga, už mají vlastní profese a rodiny. „Všechno si zvládnu obstarat,“ podotýká energická dáma s růžovým šálem, která je v místním kole v Czestochowe duší kulturního a společenského života. S velkým zaujetím se věnuje práci v kulturní komisi „Organizujeme pro naše členy různé zájezdy do divadel, večírky a setkávání. Jednou týdně se u nás schází pěvecký sbor Špetlica. Velmi oblíbený je i sportovní klub, který má šachovou a střeleckou sekci,“ popisuje. „Jsme unavené, ale šťastné,“ loučila se s Prahou a přáteli v SONS paní Henryka. „Děkujeme za krásný pobyt a za to, jak se nám všichni po celou dobu krásně věnovali. Byly jsme tu velmi spokojené,“ dodala. „Po návratu chceme uspořádat setkání s našimi členy a povědět jim, co jsme v Čechách zažily, jaká je struktura SONS, co je u vás lepší i to, jak je zajímavá historie Prahy,“ plánovala před odjezdem Kristyna Franaszek. Taťána Králová Poznámka: Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor. Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem. # Běleč a la Orient Měli jste někdy chuť se na pár hodin či dní jen tak přesunout do nějaké daleké země a nechat na sebe dýchnout exotiku? A přitom se nestresovat úmorným cestováním, zdlouhavým balením nebo třeba povinným očkováním? Taková příležitost se nám naskytla druhý květnový víkend. Prostřednictvím tradičního pobytu v Bělči jsme na tři dny zakusili atmosféru Dálného Východu. Už v úvodu pobytu bylo jasné, že duch Orientu nás bude provázet doslova na každém kroku a naše smysly budou zaměstnány všemožnými vjemy. V kostýmech gejši a samuraje se jako průvodci představili pracovníci TyfloCentra Lu–xi Jurnikóo (Lucka Jurniklová) a Vojtóó Babki-tóó (Vojta Babka), kteří organizační náležitosti pobytu přednesli v japonštině. Role překladatelky se zhostila gejša Lí-an-náHašidóó (naše dobrovolnice Leona Hášová), díky níž se všichni dozvěděli vše potřebné k pobytu v naší mateřštině. Po představovacím kolečku všech zúčastněných přišla na řadu první zkouška ohněm v asijském duchu, a to konzumace večeře hůlkami. Pro většinu z nás to byl, i po prvotním zácviku, docela boj, ale našli se i tací, kteří čínu s rýží zvládli sníst typickým jídelním nástrojem do posledního sousta. Po večeři jsme se skrze vědomostní kvíz o Asii dozvěděli mnoho zajímavého. Boj mezi dvěma družstvy byl lítý a dosti vyrovnaný, ale vítěz mohl být jen jeden. Vítězné družstvo bylo za své znalosti patřičně odměněno, a to cédéčky se známými hity v čínštině. Ani poražení však nepřišli zkrátka a byli za snahu obdarováni čínskými nudlovými polévkami. Sobotní dopoledne nám zpestřila Marcela Novotná povídáním o svém měsíčním putování po Číně. Přednáška, která byla velice zajímavá a obohacená o veliké množství fotek, se nám protáhla až do oběda. Na vepřovou pečeni s knedlíkem a zelím jsme tentokrát použili příbory. Po obědové pauze jsme se vydali do oblíbené hospody U Hušků. Saké sice v nabídce nebylo, leč my jsme se rádi spokojili s místními pivními specialitami – dvanáctistupňovým Carem a medovou Včelkou. Večer následoval tradiční táborák s opékáním špekáčků. V průběhu soboty se zájemci mohli svézt na džunkách (lodičkách) na místním rybníku. Neděli jsme zasvětili čajovému obřadu. Poškádlili jsme chuťové a čichové buňky různými druhy čajů od bílého, přes zelený až k červenému rooibosu. Louhovalo se ostošest, konvičky praskaly ve švech a my si čekání na hotový nápoj zkrátili povídáním o čajích, jejich historii a původu. Velký zájem byl o zkoušku kostýmů gejš a samuraje a všem to moc slušelo. Na závěr našeho orientálního víkendu dostali účastníci malý dárek na památku – své křestní jméno psané čínštinou a jeho fonetický přepis vyrobený na fuseru, přístroji, který dokáže obrázky nebo texty na speciálním papíru zahřát tak, že vystoupí nad povrch, a tak se stávají hmatné. Všem, kdo jste s námi prožili krásný slunečný víkend, děkujeme. Arigató! Lucie Jurniklová # Dovolená v Chorvatsku Karlovarské TyfloCentrum ve spolupráci s Oblastní odbočkou SONS Karlovy Vary uspořádalo ve dnech 27. 6. – 8. 7. pobytový zájezd do Chorvatska, kterého se zúčastnilo celkem 40 osob. Po příjezdu do Kraljevice se nám však sen o báječné dovolené zcela rozplynul. Ubytováni jsme byli v hotelu Uvala Scott, který se nachází na skalnaté stráni v zátoce Dubno a je vzdálen cca 3 kilometry od Kraljevice. Hotelový komplex byl vystavěn v letech 1860–1870. Tvoří jej několik budov, každá nese jméno některé z květin. Naše skupina byla ubytována v budovách Orchidea a Agáve, a to ve dvou a třílůžkových pokojích se sociálním zařízením, televizí a klimatizací. Všechny pokoje byly bez balkonů, zato však alespoň s vyhlídkou na moře. Pro většinu z nás byl tento komplex opravdovým bludištěm s mnoha nepravidelnými schodišťovými stupni či zákoutími. Ráno i večer jsme museli absolvovat 90 schodů do restaurace, k moři jsme museli zdolávat dalších 70 kamenných, mnohdy zubem času, vykotlaných schodů, kde místy chybělo i část zábradlí. 1,5 metru široké molo u moře neskýtalo ani možnost slíbeného opalování na betonových plotnách. U hotelu bylo vyhrazeno pouze jedno jediné místo pro 8 lehátek, o které jsme se střídali podle pořadníku! Jediným plusem bylo opravdu jen klidné, čisté a teplé moře. Mnozí jsme tak občas polemizovali nad tím, zda jsme přijeli strávit báječnou dovolenou u moře v „nádherném“ letovisku, či zda šlo o rekondiční pobyt na prostorovou orientaci, nebo ozdravný pobyt na naše kolena a kyčle! Na straně druhé však musím přiznat i skutečnost, že se majitel Gatomtouru svou vstřícností, obětavostí a ochotou snažil uvedená negativa snížit. Většině z nás tu chyběly i věhlasné večerní promenády s obchůdky či kavárničkami, a tak jsme občas vyrazili do „Prdele“. Nemýlíte se, čtete správně. V hospůdce s názvem Prdela, vzdálené asi dvacet minut chůze od našeho hotelu, se dokonce točil i náš smíchovský Staropramen. V průběhu našeho pobytu byly připravené tři celodenní výlety. První výlet nás zavedl do asi 15 kilometrů vzdálené Crikvenice, kde jsme měli být původně ubytováni. Crikvenica je malé lázeňské letovisko s písečnými i oblázkovými plážemi. (Od konce 19. století se městečko rozvíjelo jako turistické centrum a klimatické lázeňské místo. V roce 1910 založila Češka Marie Stejskalová v pronajaté vile Zeleni gaj mezi Crikvenicí a Dramljem Českou dětskou ozdravovnu. Sem přijížděly mnohé československé děti k rekonvalescenci, léčení a na prázdniny až do roku 1948 – kromě válečných let. Tato tradice byla před několika lety opět obnovena – pozn. red.) Nechybí zde ani věhlasné promenády, zavítat můžete i do přístavu. Mile jsme byli překvapeni zjištěním, že jsme zde objevili i ozvučený semafor pro nevidomé. Toto město mělo i bohatou historii, navštívit zde můžete i mnohé římské památky. Dříve Crikvenica sloužila i jako spojnice mezi Terstem a Dalmácií. Dnes je město známé stavbou lodí a lovem tuňáků. Crikvenická riviéra je dlouhá 10 km a spojuje tři města. Druhý výlet byl nejen velmi lákavý, ale i časově náročný. Půvab a atraktivita Benátek jistě nenechá nikoho na pochybách. Po absolvování 250 km autobusem jsme dorazili na záchytné parkoviště v Benátkách, odtud jsme se přepravili motorovou výletní lodí do přístavu, kam ústí vodní kanály, protínající střed historického jádra města. Počátek města Benátky (Venezia) je datován již do 5. století. Dnes mají 271 000 obyvatel, v samotném centru žije asi 60000 obyvatel. Město se rozkládá na tzv. Benátské laguně, tvořené 118 ostrůvky. Město je protknuto mnoha vodními kanály, největším je Kanal Grande, dlouhý 4 km. Na něm je velmi čilý dopravní ruch, plují zde jak technicko zásobovací lodě, pravidelné dopravní linky či motorové čluny včetně pošty, taxi, první pomoci atd. K Benátkám patří i věhlasné, turisty oblíbené gondoly. V provozu je jich celkem 400, jsou černě zbarvené, pomalované sfingami. Gondolu obsluhuje gondoliér. Loď je dlouhá 11 metrů, šíroká 1,5m a svézt se na ní může 5 až 6 turistů. Dvacetiminutová jízda vás přijde celkem na 100 euro. Srdcem Benátek je Náměstí sv. Marka. Najdete zde mnoho významných kulturních a historických památek. Nejznámějším je jistě majestátní, Dóžecí palác, zdobený mnoha zlacenými arkádami. Uvnitř můžete obdivovat mj. i Schodiště obrů. Velmi významnou stavbou je zde i bazilika sv. Marka. Byla vystavěna v byzantském slohu, její půdorys tvoří řecký kříž. Kromě jiných památek v ní najdete i čtyři bronzové koně, pocházející z Konstantinopolu. Vedle baziliky stojí Kampanila – 98 m vysoká zvonice, dnes sloužící jako vyhlídková věž. Nezapomenutelnou je i zlacená socha svaté Sofie. Za zmínku stojí i zlacená hodinová věž, která kromě hodin ukazuje i znamení zvěrokruhu, fázi Měsíce a Slunce. Obdivovat můžete i palác Contariny s venkovním točitým schodištěm. Svou historii má i Soudní palác, propojený s Mostem vzdechů. Mezi významnými osobnostmi, které tu byly vězněny, lze jmenovat např. Napoleona či Casanovu. Celé náměstí zdobí malebná podloubí s mnoha kavárničkami a obchůdky se suvenýry. Naší pozornosti však neunikl ani most Rialto, pod nímž proplouvají všechny lodě na Kanalu Grande. Dříve byla tato část města přezdívána Benátský Manhattan. Cílem třetího výletu byl ostrov Krk. S pevninou je spojen mostem, který byl vybudován v letech 1976–1980. Most je dlouhý celkem 1390 m, nad mořskou hladinou je tvořen dvěma obloukovými pilíři, jeden je dlouhý 290 m, druhý 240 m, výška mostu nad mořskou hladinou je 59 m. V tubusu mostu je vedena jak elektřina, tak i vodovodní potrubí včetně dalších telekomunikačních kabelů. Ostrov Krk je největším ostrovem Chorvatska, jeho rozloha činí 405 km2. Nejdříve nás čekala procházka hlavním městem tohoto ostrova, kde najdete mnoho pozoruhodných památek na Římany, Avary a Benátčany. Poté jsme se přesunuli k prohlídce nedalekých krápníkových jeskyní Biserujka. Jelikož tato Perlová jeskyně není příliš hluboká, její krápníková výzdoba a vlhkost je závislá na dešťových srážkách tohoto ostrova. Na závěr jsme si ponechali léčivá bahna v jednom z největších zálivů ostrova – Solime, která blahodárně působí na onemocnění kloubů, kostí a revmatismus. Na poslední den v Chorvatsku jsme ještě přivítali nabídku plavby výletní lodí spojenou s ochutnávkou chorvatských vín a rakie. Co dodat? Počasí nám přálo, chorvatské sluníčko se na nás usmívalo po celou dobu našeho pobytu. O zpříjemnění naší dovolené se postarali také naši dva kytaristé, Hana Šimková a Stanislav Měchura, ale i oba řidiči z Dopravního podniku Karlovy Vary, Petr Hoch a František Koubek, kteří si zaslouží poděkování nejen za jejich bezpečnou jízdu, tak i za jejich vstřícnost a ochotu. Emil Miklóš # Autobusy do Mnichova, Norimberku a Mannheimu Na dálkových linkách Praha-Mnichov a Praha-Norimberk-Mannheim začaly jezdit dvoupatrové setry s logem Deutsche Bahn. Zrakově postižení cestující v nich nalezenou číslování sedadel v Braillově písmu. Autobusy pro německé spoje zajišťuje firma Student Agency. Jsou vyrobeny v bílo-červeném korporátním zbarvení DB Bahn, ale mají české registrační značky a nesou označení českého přepravce. Osm autobusů bude nasazeno v rámci turnusové potřeby, devátý bude určen pro posily a jako záloha. red. # Darované iPhony Maďarský svaz nevidomých a slabozrakých (MVGYOSZ) se připojil k občanské iniciativě, jejímž cílem je zprostředkovat použité iPhony nevidomým. Myšlenka darování použitých telefonů nevidomým přišla od tamního bloggera, který píše články o novinkách v iPhonu včetně těch, jež se týkají přístupnosti. Maďarský svaz se postaral o administrativní stránku projektu a o rozšíření povědomí o něm mezi zrakově postiženými. Kampaň přitom získala tak dobrou odezvu, že jeden ze servisů nabídl zkontrolovat darované telefony zdarma a případně je i opravit. Počet zájemců i dárců neustále roste. Do dubna se podařilo uspokojit již 30 ze 150 zájemců o přístupný telefon, který by si jinak nemohli dovolit. red. # Vezmi mě s sebou Indie vyvinula chytré boty. Stačí do telefonu zadat, kam chcete jít, a boty vás tam pomocí vibračních signálů samy dovedou. Společnost Ducere Technologies Pvt. dala botám název Lechal, což v hindštině znamená „vezmi mě sebou“. Chce pomoci zejména zrakově postiženým. Při testování bot vývojáři počítali ale i s lidmi bez zrakové vady, zejména s běžci, cyklisty a turisty. Sportovní boty jsou přes technologii bluetooth připojeny na web synchronizovaný s mapami Google Maps, kde lze zadat cíl cesty. Aplikace stažená do mobilu vyšle instrukce senzoru v podrážkách. Ty jsou vybaveny vibračním zařízením, jež majiteli napoví, kudy se vydat. Chvěje-li se pravá bota, doprava, chvěje-li se levá, doleva. Technologie byla původně vyvíjená pro zjednodušení života nevidomým. Boty Lechal by mohly být při orientaci doplňkem třeba i k vodicímu psovi. Novinka však může být určena prakticky pro každého. Má ambice nahradit satelitní GPS navigace. Měla by však být podstatně levnější. Zatímco např. navigace Google Glass stojí 1500 dolarů, za nové indické chytré boty by měli zájemci zaplatit částku v rozmezí 100 až 150 dolarů za pár. Firma začne chytré boty prodávat začátkem září. Mají být k dostání jako zboží „unisex“ v červené a černé barvě. Prozatím budou k dispozici vcelku. Společnost již také pracuje na speciální vložce do bot, která stejné vlastnosti zajistí jakékoliv obuvi. red. # Kouzelný prsten Výzkumníci z Massachusettského technologického institutu (MIT) vyrobili příruční čtecí zařízení (skener) pro nevidomé, které lze nosit podobně jako prsten na prstu ruky. Po přiložení skeneru k příslušnému textu uslyší strojový překlad v audio formě. Tvůrci skeneru doporučují nosit jej na ukazováčku, protože je poměrně důležité prsten přesně směrovat k danému textu a pak jím zvolna pohybovat ve směru čtení. Zařízení se jmenuje FingerReader a jeho plastové tělo je vyrobeno na třírozměrné tiskárně. Nahoře, na jeho přední straně, je umístěna malá kamera, která skenuje text. Pomocí softwaru na rozeznávání textu a následné strojové audiosyntézy je pak text transformován do slyšitelné formy. Zařízení umožňuje svému uživateli nechat si přečíst téměř libovolný zřetelný text, ať už se nachází v knize, na informační tabuli, na různých štítcích, na listech papíru nebo v elektronické čtečce. Radě nevidomých tato pomůcka umožní navštěvovat obchody, restaurace, školy, úřady nebo lékařské ordinace. Prsten má však problémy s pohyblivými texty na dotykových displejích. Zařízení pomocí speciálního softwaru sleduje pohyb ukazováčku podél textu a jeho plynulost a spojitost. Uživatel je speciálně upozorněn na pozice, kde text začíná, kde text končí nebo kde začíná nová řádka. Pokud náhodou sjede ukazováček někam mimo text, skener na to uživatele upozorní pomocí vibrací. Tvůrci předpokládají, že stejné technologie bude brzy možné zabudovat do mobilních telefonů. Nicméně bude trvat ještě nějaký čas, než budou podobná zařízení k dostání na trhu. V současnosti je dostupných více podobných čtecích zařízení, avšak zatím patrně žádné není tak rychlé jako FingerReader, který umí číst psaný text v reálném čase. Zdroj: Leonardo # Křiváčková překvapením turnaje I když Heleně Křiváčkové o prsa unikl bronz, ze Švédska odjížděla s pocity vítězky. Nepopulární „brambory“ totiž vykopala na jubilejním desátém ročníku Haninge Open, mezinárodním turnaji v showdownu, který se konal od 4. do 8. června. „Turnaj přilákal kompletní evropskou špičku, čtvrté místo je pro mě největší úspěch osmnáctileté kariéry,“ svěřila se nevidomá sportovkyně z Uherského Hradiště. Kousek od Stockholmu bojovalo o cennou trofej dvacet žen z deseti zemí, které pořadatelé rozdělili do pěti skupin. Brány play off odemkly vždy jen nejlepší dvě. „Do Haninge jezdím od samého začátku. Při premiéře jsem vybojovala stříbro, ale to byla podstatně slabší konkurence,“ vzpomíná Křiváčková, která bez větších problémů postoupila do vyřazovacích bojů. Ve čtvrtfinále narazila na Sabrinne z Francie, které se loni dvakrát poklonila na turnajích v Holandsku. Odveta však byla sladká. Po výhře 3:1 byla jedno vítězství od medaile. „Bohužel proti soupeřkám z Polska a Německa už jsem neměla šanci, hrály jako stroj. Všechny tři sety měly vždy jednoznačný průběh," uznala sportovně. O zklamání přesto třiapadesátiletí sportovkyně nehovoří. „Kdepak. Čtvrté místo je pro mě stejně cenné jako placka, navíc mě vyhlásili jako překvapení turnaje. Je to obrovský úspěch, kterému stále ještě nemůžu uvěřit,“ svěřila se úspěšná žena, která má na kontě čtyři tituly mistryně republiky! Poslední získala loni, v listopadu ji tak čeká obhajoba. Jejím dalším výrazným úspěchem je šesté místo na Top 12 v italském Miláně, kde se představilo 12 nejlepších hráček starého kontinentu! Jelikož po úspěchu ve Švédsku poskočila z 16. na 10. místo, přiblížila se opětovné účasti na tomto turnaji, který se letos bude konat v Dánsku. Vrcholem letošního roku je srpnové mistrovství Evropy ve Švédsku. Sportovkyně z Uherského Hradiště však s největší pravděpodobností účast oželí. „Bohužel, startovné a doprava pro mě a doprovod přijde na čtyřicet tisíc korun, což už je příliš. Showdown mám moc ráda, za léta hraní jsem do něj investovala nemalé prostředky, ale i velké moře má své břehy. To dám peníze raději vnoučatům,“ vysvětlila dvojnásobná babička. Dobrý den s kurýrem/red. # Stříbrní fotbalisté Fotbalový turnaj IBSA EURO Challenge Cup je největší sportovní akcí pro nevidomé v Česku za posledních deset let. Do Březiněvsi na území Prahy 8 se na turnaj, pořádaný v týdnu od 8. do 13. července, sjely reprezentační týmy šesti evropských zemí: Belgie, České republiky, Maďarska, Moldávie, Polska a Rumunska. Ve skupině se český tým utkal s Belgií a Moldávií. Hned v úvodním zápase porazili naši reprezentanti silné Belgičany. V osobních soubojích to mnohdy jiskřilo. Český obránce Miroslav Babický například během prvního zápasu přišel po nezaviněném střetu se soupeřem o zub. „K úrazům dochází, ale to je prostě sport,“ krčí rameny kouč českého týmu Jiří Kotrč. Tvrďák Babický se do hry brzy vrátil a zapojil se do několika akcí, při kterých diváci museli žasnout, co všechno fotbalisté bez pomoci zraku dovedou. Kličky, přesné přihrávky na dlouhou vzdálenost, tvrdé střely – nic není problém. Parádní rána Jana Mrázka do horního růžku nakonec Česku zajistila vítězství 1:0. Druhý turnajový den přinesl českým fotbalistům vítězství nad Moldávií 1:0 a postup do semifinále. V něm se utkali s Maďarskem a účast ve finálovém klání si zajistili díky stejnému skóre 1:0. V kádru národního reprezentačního týmu hráli čtyři fotbalisté z klubu Avoy MU Brno, kteří měli na postupu do finále obří zásluhu. Autorem všech tří branek, které prostřílely cestu k utkání o nejcennější kov, byl Brňan Jan Mrázek. Tento reprezentant si z turnaje odnesl si i ocenění pro fair play hráče. Ve finále narazili čeští fotbalisté na stejného soupeře, kterého porazili v prvním zápase – Belgii. Znova ho už bohužel překonat nedokázali. Utkání o zlato rozhodl dvěma góly Belgičan Vanderborgh. Výsledek 0:2 přinesl tedy domácímu týmu stříbro, se zlatými medailemi odjížděli z Březiněvsi belgičtí hráči. V boji o třetí místo byl úspěšnější polský tým, na čtvrtém místě skončili Maďaři. Reprezentanti Moldávie obsadili pátou a Rumunska šestou příčku. red. # Našim se dařilo Ve dnech 24. až 27. července se uskutečnil v malebném prostředí polského Szczyrku mezinárodní šachový turnaj nevidomých a slabozrakých. Zúčastnilo se 13 soutěžících a hrálo se švýcarským systémem na 7 kol s časem 30 minut na partii. Našim šachistům se dařilo. Josef Polnar nepoznal hořkost porážky a pouze dvakrát remizoval. S celkovým počtem 6 bodů obsadil první místo. Kateřina Skočková získala 5,5 bodů, což ji vyneslo na druhou příčku. Dosaženým výsledkem potvrdila svou stoupající výkonnost a připravenost na blížící se mistrovství ČR v Olomouci. Třetí místo vybojoval se 4,5 body Jerzy Kanach z Polska. J. P. # Lovosické házení Zdravím zejména vyznavače sportu, kterým také přijde líto, že se letos opět neuskutečnilo mistrovství České republiky zrakově postižených v lehké atletice, nebo i nějaká méně oficiální soutěž pro dospělé. Nezoufejte – budete si moci srovnat svou výkonnost alespoň v hodu diskem, hodu oštěpem a ve vrhu koulí v rámci mítinku Lovosické házení. A to v neděli 21. září na stadionu v Lovosicích. Nemusíte být ani členy nějakého sportovního klubu. Akci chápeme i jako příležitost třeba pro ty, kdož naposled sportovali v hodinách tělocviku ve škole, potažmo pro ty, kdož zanechali sportování po ztrátě zraku. Stačí mít chuť a odvahu si zasoutěžit. Jen doufejme, že nám mítink nezhatí povodeň, podobně jako vloni. Poprvé „Vrhačský trojboj zrakově postižených“ uskutečníme jako memoriál Ladislava Krajíčka, zasloužilého trenéra ČSTV. Jistě si na něj vzpomenou nejen naši starší atleti, ale i golbalisté, kuželkáři a turisté. Přibližně čtvrt století vedl tréninky severočeských nevidomých atletů, ať už na stadionu, či ve fitness centru. Do této činnosti zaškolil i řadu mladých asistentů z Červeného kříže, a díky tomu můžeme trénovat i nadále. Několikrát přivedl na republikový šampionát nejpočetnější výpravu ZP mužů. Byl u toho, když jsme se s Mirkem Beranem a Karlem Mihalovičem rozhodli v roce 1987 hrát golbal a hned napoprvé jsme v miniturnaji porazili zkušené borce z Karka Ústí a Poláky z Gdaňska; a o pár let později jsme se stali dokonce mistry Československa. Spoustu let dělal můj táta podavače a pomocného rozhodčího při turnajích a ligových utkáních ZP kuželkářů. Významně se podílel na pořádání českého šampionátu v roce 2000, který se stal součástí oslav 400. výročí povýšení Lovosic na město. (Mimochodem – letos si připomínáme 40 let, co právě se zrakově postižení v Lovosicích jako první v naší zemi začali zásluhou Vlastimila Procházky a Ludvíka Musila se začali věnovat kuželkářskému sportu.) Tátovu schopnost dobře se orientovat v mapách jsme mnohokrát využili při pořádání turistických výletů. Byl mým hlavním pomocníkem, když jsem v roce 1988 pořádal v Úštěku 4. celostátní sraz invalidních turistů, jenž byl vřazen do rámce oslav 100 let organizované české turistiky. Teď jsem vás asi zahltil přehršlí informací. Tak raději jen připomenu: v neděli 21. září si můžete sotva půl kilometru od lovosického nádraží zasoutěžit ve vrhačských disciplínách. A málem bych zapomněl: přihlásit se můžete do 15. září na telefon 732 256 217, nebo na e-mail krajicek@braillnet.cz Na setkání s letitými kamarády-soupeři a na mladší sportovce a sportovkyně se těší mnohonásobný mistr a přeborník republiky předseda Klubu ZP sportovců ASK Lovosice Vladimír Krajíček # Inzerce Prodám rychloběžku na měření teploty anglicky mluvící. Rychloběžka je na baterie a je umístěna v praktickém stojánku. Je téměř nepoužívaná. Cena: 500 Kč. Prodám psací stroj pro nevidomé Perkins, který má stejně řazené klapky, jako mívala Eureka. Je vyčištěný a ve velmi dobrém stavu. Cena dohodou. Máte už velké děti? Deskové hry pro nevidomé vám už jen tak leží ve skříni? Pokud tomu tak je a chcete, aby je lidé užívali dál na výstavě (Ne)viditelná Olomouc a vaše hry tak najdou využití, prosím ozvěte se. Cena dohodou, nebo dobrá čokoláda za poštovné. Kontakt pro všechny tři inzeráty: E-mail: Romana.hladisova@seznam.cz Tel: 603 927 949 Zrakově postižený 44/158/60 rozvedený otec 2 synů (20 a 8 let), majitel psa (14letý špic) hledá zrakově postiženou ženu. Dítě není překážkou. Od loňska (duben 2013) jsem dědou vnučky Štěpánky. Bydlím v Praze-Košířích. Pracuji na částečný úvazek (25 hodin týdně). Nechci zůstat sám. Máš-li zájem, volej 605 734 371.