ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 98 Číslo 14 Červenec 2014 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Ocenění pro Ladislava Dohnala Dny umění v Blansku Z olomoucké knižní nabídky Padesát plus…16: Cirkusák Národní turnaj Qardo Věštec Mobil z 3D tiskárny Dvacáté Slunce Duo se ctí obstálo Láska za lásku Legendární kytarista Nevidomý superhrdina Holubí zážitek z prostoru Voy, voy! Premiéra československého poháru # Ocenění pro Ladislava Dohnala Cenu Olgy Havlové si letos převzal nevidomý varhaník ze Sezimova Ústí Ladislav Dohnal, který už přes třicet let pomáhá seniorům. Na cenu ho opakovaně navrhli starostové tří měst - Sezimova Ústí, Tábora a Plané nad Lužnicí. Ocenění, které uděluje Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové (VDV), dostávají lidé s postižením, kteří se i přes svůj handicap věnují práci pro ostatní. Ladislav Dohnal si ho převzal v zaplněném sále Profesního domu v Praze. S diplomem si odnesl také plastiku Olbrama Zoubka s názvem Povzbuzení. Porota v tomto roce vybírala z 15 kandidátů a kandidátek. „Vždy je obtížné vybrat jednu z navržených osobností. Každá z nich má mnoho zásluh. Ale pan Dohnal dokáže povzbudit lidi kolem sebe. A to bylo také jednou z prvních zásad pro výběr kandidáta při založení Ceny Olgy Havlové,“ uvedla ředitelka VDV Milena Černá. Ředitelka je přesvědčená, že letošní cena je v těch nejsprávnějších rukou. „Když jsme cenu před dvaceti lety zakládali, jedním z momentů, které jsme přičítali budoucím laureátům, bylo také povzbuzení. Jednak šíření dobré nálady, optimismu, potom také povzbuzení ostatních lidí, aby se podobným způsobem stavěli k životu. Nejen ti, kteří jsou zdravotně postižení, ale i jiní lidé,“ vysvětluje. Právě Ladislav Dohnal podle ní krásným způsobem tuto podmínku splnil. „Všichni, kdo ho znají a poslali nám nominace, hovořili o jeho nezměrném optimismu a působení na jeho okolí. Po slavnosti jsem hovořila s různými lidmi a kandidáty ceny, kteří byli přítomni. A všichni vyjadřovali spokojenost a radost z toho, že to dostal právě on,“ dodala Milena Černá Láska k hudbě provází letošního osmdesátníka Ladislava Dohnala celý život. V pěti letech, kdy nastoupil do školy pro nevidomé v Praze na Hradčanech, začal hrát na klavír, později si přibral další nástroje – má absolutní sluch. Krátce po narození jej postihla ztráta zraku. „Já jsem se narodil jako zdravé dítě, měl jsem prý černé vlasy, modré oči, prostě kluk k světu. Jenomže jsem pak v jednom roce onemocněl spalničkami a těmi vysokými teplotami jsem ztratil úplně zrak,“ popsal nový laureát Ceny Olgy Havlové. „Později, když už jsem pak přišel na pražskou hudební školu při Deylově ústavu pro nevidomé, dnešní Konzervatoř J. Deyla, přibral jsem si ještě trumpetu, akordeon a housle,“ popisuje hudebník. K hudbě vedl i své žáky, jako učitel na základní umělecké škole jich měl stovky. Díky hudbě se seznámil i se svou ženou Marií. „On byl dobrý muzikant, úžasný. Každý mu říkal Zajíc, protože měl dobrý sluch,“ vzpomíná paní Marie, která působila jako učitelka hry na klavír. Manželé spolu mají syna a dceru, oba vystudovali konzervatoř a hudba je v jejich životech stále přítomná. Právě rodinné zázemí je to nejhezčí a nejvzácnější, co vedle hudby Ladislavu Dohnalovi život přinesl. „Především manželka mě celý život podporuje, stará se o mě, rozepisuje noty pro naše sbory, vozí mě autem,“ usmívá se. Hudební nadání podědili i oba potomci. „Dcera Jitka hraje na flétnu a učí hudbu v Praze. Syn Jiří vystudoval hru na tubu. V současné době pracuje v hudebním nakladatelství Českého rozhlasu,“ svěřuje se laureát, který si na slavnostním večeru při předání ceny mohl zahrát na oblíbené varhany. Ladislav Dohnal nepověsil hudbu na hřebík ani po odchodu do důchodu. Spolu s manželkou po letech oživili fungování pěveckého sboru Harmonie. Lidé si ho v současnosti mohou poslechnout také v kostele sv. Václava v Plané nad Lužnicí. „Největší radost asi mám z toho, když každé Vánoce, už od roku asi 1965, hraji osamělým důchodcům. Město Tábor pro ně vždycky pořádá slavnostní oběd a já jim k tomu hraji koledy a jejich oblíbené melodie. Každý měsíc hraji k narozeninám v pečovatelském domě v Táboře. Pro senior klub hraji na tanečních zábavách, kde je vždycky dobrá atmosféra. Všichni se pěkně baví, zpívají, tancují,“ popisuje oceněný hudebník. Spoustu plánů má Ladislav Dohnal i pro nejbližší měsíce. „Kromě kulatých narozenin, které mám v říjnu, mě letos čeká několik setkání se seniory,“ nastínil svůj další program hudebník, kterého před čtyřmi lety vyznamenal i ministr zdravotnictví za celoživotní přínos v oblasti zdravotně sociální práce. Ke gratulaci se připojuje i redakce Zory. red. # Dny umění v Blansku Dva koncerty v hudebním salonku a hmatová prohlídka historických předmětů. To vše čekalo ve čtvrtek 22. května na návštěvníky Muzea Blansko. 20. ročník festivalu Dny umění nevidomých na Moravě 2014 zahájila odbočka SONS Blansko ve spolupráci s muzeem dopoledním koncertem pro studenty středních škol. Vystoupila na něm zpěvačka Barbora Janová a klavírista Jiří Beránek. „Zde se Bára ukázala v plné parádě. Její osobitý hlas zněl celým salonem, střídala různé žánry, písně z čtyřicátých až šedesátých let minulého století (Oh, baby, baby, Slunečnice, Dívka v rytmu zrozená, Babičko, nauč mne charleston a jiné). Písničky z Rebelů dostaly každého. Bylo to vynikající. Studenti nadšeně aplaudovali,“ popsala Marie Reková ze SONS Blansko. Před druhým, odpoledním koncertem čekala na skupinu zrakově postižených návštěvníků tradiční hmatová prohlídka předmětů z jeho expozic. Výrobky z litiny, sošky, staré domácí nástroje. K tomu vyhrával funkční symfonion. Letos se konala již pošestnácté. „Už jsme tady za ta léta prostřídali kdeco. Vhodných exponátů na hmatovou prohlídku nemáme tolik, ale přesto se snažíme každý rok ji obměňovat,“ poznamenala ředitelka Muzea Blansko Eva Nečasová. „Paní ředitelka si vždy pro nás najde čas,“ poděkovala Marie Reková. Historické předměty si osahala také Nataša Blažková z nedalekého Klepačova. „Na hmatovou prohlídku se do muzea vždycky strašně těším,“ usmála se. Odpoledne pokračoval program v budově muzea koncertem pro veřejnost. Oba účinkující – Barbora Janová a Jiří Beránek – opět sklidili zasloužený potlesk. „Cílem koncertů v rámci festivalu Dny umění nevidomých na Moravě je přiblížit co nejširší veřejnosti umění předních nevidomých a těžce slabozrakých umělců. A to myslím se zde v Blansku zcela podařilo. Báro, díky!“ ocenila vystoupení Marie Reková. red. # Z olomoucké knižní nabídky Univerzita Palackého Olomouc vydala čtyři nové tituly, které se zabývají problematikou zrakově postižených. První z nich je věnovaný sociální práci. Pod názvem Specifika v přístupu k dospělým a seniorům se zrakovým postižením ji připravila autorská dvojice Dita Finková a Libuše Ludíková. Brožura se na 72 stranách zabývá otázkami práce s osobami později osleplými, obsahem činnosti neziskového sektoru směrem k dospělým osobám se zrakovým postižením a specifiky prostorové orientace u osob se zrakovým postižením. Další kniha je zaměřena na vzdělávání žáků se zrakovým postižením. Autorky Dita Finková, Libuše Ludíková a Kateřina Stejskalová zpracovaly příručku Specifika edukace žáků se zrakovým postižením na ZŠ a SŠ. Publikace je soustředěna na obsah, zásady, metody a organizační formy vzdělávání žáků se zrakovým postižením s důrazem na inkluzi. Stejná trojice autorek je podepsána pod knihou Teoretická východiska speciální pedagogiky osob se zrakovým postižením. Je věnována oftalmologickým a speciálněpedagogickým teoretickým východiskům pro práci s osobou se zrakovým postižením. Libuše Ludíková spolu s Ditou Finkovou napsaly rovněž knihu Speciální pedagogika osob se zrakovým postižením v raném a předškolním věku. Je zaměřena na specifické období raného a předškolního věku dítěte se zrakovým postižením. red. # Padesát plus...16: Cirkusák „Prosím tě, kdo to teď mluví?“ ptám se manžela a letím k zapnuté obrazovce, zrovna dávají zprávy. „To fakt nevím,“ odpovídá mi otráveně podřimující manžel. Přesto mám pocit, že ten hlas znám a začnu se pídit. Zvolna se přes několik kamarádů dostávám k prvnímu cirkusu na světě, kde akrobaté a žongléři jsou nevidomí. A co je nejlepší – většinu jich znám. Tak teď, když jsem vás vypátrala a přilákala ke svému mikrofonu, musíte mi všechno povědět. Vždyť už jsme se neviděli pár let – naléhám na svého hosta, „cirkusáka“ Jirku Machovce, který letos oslavil šestnáct + padesát. Můj život žongléra začal v přeneseném smyslu přibližně v době, kdy jsem po čtyřiačtyřiceti letech práce v Českém rozhlase musel z tzv. organizačních důvodů pro zrakové postižení opustit místo. Povolání zvukového technika jsem vykonával od maturity na SVVŠ v Koperníkově ulici, stalo se náplní celého mého profesního života. Práce, která byla zároveň koníčkem. To trvalo až do mých dvaašedesáti let. Málokdo má to štěstí, že i s vadou zraku najde ve svém prvním zaměstnání zároveň celoživotní lásku. Co se v té době, když jste z rozhlasu odcházel, všechno změnilo? Bylo toho hodně. S manželkou už jsme byli nějakou chvilku sami, dcery se odstěhovaly a mají své rodiny. Moje stará maminka byla v Domově pro seniory, tělo i mysl už jí vypovídaly službu. Nakonec zemřela a brzy po ní i můj bratr. Opustili jsme náš velký byt na pražských Vinohradech a odstěhovali se do menšího bytu na okraji Prahy. Všechny tyto změny mě paradoxně „nakoply“ a já úplně změnil svůj životní styl. Je tato změna k lepšímu? (zamýšlím se nad Jirkovým zajímavým osudem) Určitě ano. Práce v rozhlase mi sice na jedné straně působila potěšení ze seberealizace, ale s vývojem moderních technologií jsem se cítíval ve stresu. Stále nové a stále více digitalizované technologie mi umožňovaly pracovat se zvukem i po slepu, ale potřeboval jsem lepší vybavení svého počítače, abych to zvládal. Jenže to bylo drahé a tak se muselo hodně improvizovat, protože na potřebnou výbavu pro můj počítač nebyly peníze. Ve volném čase jsem si stres odreagovával šachy, později plaváním, cvičením a kurzy bojového umění nebo třeba vycházkami či pobytem na chalupě, kde rád čtu a poslouchám nahrávky hudby i rozhlasových her. Se zaměstnáním jsem trochu s lítostí opustil, co bylo v mém životě zajímavé a přínosné. Za dobu v rozhlase jsem přijal mnoho informací, znalostí i zkušeností nejen technických, ale všeobecně kulturních a společensky důležitých. Moje práce byla kreativní a hlavně užitečná pro posluchače i spolupracovníky. Po padesátce, natož pak po šedesátce, spousta lidí složí ruce do klína a věnuje se třeba četbě nebo počítači, vnoučatům nebo zelenině na zahrádce. Co jste podnikl vy? Když jsem se musel rozloučit s povoláním rozhlasáka, měl jsem najednou spoustu volného času sám pro sebe. Manželka v té době ještě pracovala. Zprvu mě bavilo, že mohu dosyta poslouchat rozhlasové hry, které mám snad ještě raději než četbu beletrie. Musel jsem se také učit nové trasy včetně dopravy metrem a autobusy. Na to jsem nebyl zvyklý, přes čtyřicet let jsem chodil do práce deset minut pěšky a do centra to bylo jen o kousek dál. Najednou jsem se ocitl v úplně novém prostředí, v neznámých podmínkách. Obrátil jsem se na Tyfloservis, jsou tam profíci. Zvládl jsem to dobře, dnes vidím, že jsem měl zbytečné obavy. Pohybuji se samostatně, naučil jsem se komunikovat s lidmi o tom, jakou pomoc potřebuji, a jakou ne. Lépe se orientuji i v domácnosti, nevařím sice, ale spoustu praktických dovedností jsem si osvojil. Nevadí mi ani stravovat se na veřejných místech, kde na mě třeba někdo civí. To, že by mě to frustrovalo a bránilo ve svobodném pohybu, to už mám naštěstí za sebou. Po nějaké době zvykání si na nový život jsem zjistil, že mi nestačí chodit na procházky a občas plavat. Nejprve jsem požádal o jednu a pak o další asistentku, která by mě občas vyluftovala. Moje přání se nad očekávání splnila. Jezdím na dlouhé výlety na tandemovém kole, bruslím na klasických bruslích, chodím plavat, dělám rekreačně turistiku, a teď ještě k tomu ten cirkus. Samozřejmě se snažím trochu se vzdělávat. V tomto ohledu vítám zejména workshopy a přednášky, které pořádá občanské sdružení Okamžik. Manželka nyní pracuje už jen pár dní v týdnu, a tak si užíváme prodloužené víkendy na chalupě v Jižních Čechách. Také se často stýkáme s vnoučaty, v zimě s nimi chodím i bruslit. Moc mi pomáhá, že začínají rozumět tomu, že děda nevidí. Děti mají přirozenou schopnost tyhle věci vnímat bez předsudků a obav, a to mě těší. Nevadí vám, že jste v orientaci ten pasivní člen tandemu? Vůbec nejsem pasivní. Vymysleli jsme s mojí úžasnou asistentkou Petrou geniální metodu, jak se naučit zvládnout své okolí. Ano, mohu mít určitou představu, mohu mít informace, ale v hlavě se mi to neposkládá do nějakého praktického systému. Asistentka ale zakoupila mapu mého bydliště a okolí, podlepila ji, na místa a cesty, které jsou důležité, našila různé druhy knoflíků. Já to doplnil vlastními ozvučenými značkami (jedná se o pomůcku Pen Friend – pozn. red.), které bych nejspíš použil i v reliéfní mapě nebo plánku. Z mapy, kterou jsme společně s asistentkou vymysleli, jsem získal perfektní pomůcku, díky které jsem schopen si představit a uvědomit trasu, na které se pohybuji, ať na kole, nebo pěšky. To bylo ještě v době, kdy nebylo možné si nechat vytisknout plastickou mapu. Jsem z toho úplně nadšený. Co povíte o tom cirkusu nevidomých akrobatů a žonglérů? (článek s názvem Cirkus naslepo jsme publikovali v červnové Zoře – pozn. red.) Ve světě i u nás v České republice existuje skupina lidí tzv. Cirqueon neboli Nový cirkus. Kromě vlastních představení a pouličního divadla vymýšlí projekty vhodné i pro osoby s handicapem. Moje asistentka to někde viděla na internetu a hned mě přemluvila, ať jdeme na jejich zkušební hodinu. Samotný nápad pracovat s nevidomými vznikl na workshopu. Ten měl mezinárodní účast, probíhal v areálu bohnické psychiatrické kliniky, protože původně to byl projekt zaměřený na psychiatrické pacienty. Náhodou se stalo, že mezi nimi byl někdo nevidomý, a tak se přišlo na to, že by mohly být tyto projekty i pro nevidomé. Je nás několik. Zkoušíme, co se dá – pozemní akrobacii, chůzi na laně, na chůdách, na kouli, žonglování. Je to úžasné, protože člověk se dostane do kontaktu se svým vlastním tělem, a to způsobem, který jsme nikdy nezakusili. Nejtěžší je naučit se držet rovnováhu, bez zrakové kontroly je to nesmírně těžké. Pro mne, jak jsem zjistil, je nepřekonatelná rychlá adaptace na změnu polohy těla. Udělám dva kotouly a mám mořskou nemoc. Ale žonglování s míčky, to mě chytlo! Necháváte si po těle cestovat tři až čtyři míčky, které máte na hlavě a současně se vám buď kutálejí po pažích, nebo hrudníku, anebo jsou krátkou chvilku mimo vaše tělo. Tím nemyslím, že musí spadnout. Tak tohle se mi moc líbí a to doma trénuji.“ A co bude, až budete mít natrénováno? Vylepšovat se dá neustále. Projekt bude pokračovat znovu od října a bude zakončen veřejným vystoupením, což bude pro mne asi problém, jsem trémista. Ale žonglování mi už zůstane. Myslíte si, že po padesátce se hůř navazují vztahy, hůř se komunikuje s neznámými lidmi? Já s tím problém nemám. S lidmi jsem rád a rád se seznamuji s těmi, které neznám. Jsem ale méně tolerantní, než jsem byl třeba ve dvaceti. Když mi někdo nesedí, tak už s ním vztah neprohlubuji, nestýkám se s ním. Mám rád lidi, o kterých jsem přesvědčen, že jsou zajímaví. Když ale přijdu například na to, že mi někdo lže, tak to má u mne prohrané. Už prostě nejsem tak důvěřivý a nechci s ním ztrácet svůj čas. Změnu vidím i v tom, že jsem na některé věci citlivější. Na pracovišti jsem byl průběžně „otřískáván“, v každém zaměstnání se neustále řeší nějaké konfliktní situace a člověk je přirozeně trénovaný. V důchodu se snáz mohu vyhnout střetům, ve kterých se cítím ohrožený, ale to způsobuje i větší přecitlivělost. Nicméně, jsem schopen odpouštět a lidi jsou schopni odpouštět i mně. A to všichni potřebujeme. Jaký máte názor na stáří strávené v zařízení pro seniory? Moje maminka dožila v Domově pro seniory, který byl v krásném prostředí vedle zámecké obory. Ve městě, ve kterém žila celý život. Měla zde svoji garsonku, vše komfortně vybavené. To, co považuji za naprosto zásadní, je mít zde svoje soukromí. Bydlet se spolubydlícím bych nemohl. Nicméně si myslím, že dokud nevidomému slouží hlava a nohy, měl by zůstat ve svém bytě, ve svém prostředí, stýkat se co nejvíc s přáteli a rodinou, a to nemyslím i na všechny aktivity, které nabízí nevidomým Praha nebo i jiná města. A na závěr – měl bych i vzkaz lidem, kteří tohle budou číst. Nebojte se stáří, důchodu ani slepoty. Zatím je to mnohem lepší a zajímavější, než jsem si dříve myslel! Rozmlouvala Jaroslava Novotná # Národní turnaj Qardo V sobotu 14. června se v pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro zdravotně postižené Dědina konal již pátý Národní turnaj Qardo. Turnaj byl poprvé věnován památce Vandy Rakové, která ve věku 26 let vloni v září náhle zemřela. Byla velkou propagátorkou této hry, mimo jiné k ní připravovala instruktážní video. Turnaje se letos zúčastnilo 28 hráčů. Trocha nervozity a nezbytné „zahřátí“ soutěžících byly na vině pomalejšího rozjezdu, tři hry základního kola u některých stolů trvaly skoro 150 minut. Ve hře Qardo rozhoduje především štěstí či smůla. Pomáhá však i dobrá paměť a soustředění, které mohou zmíněnému štěstí pomoci. U finálového stolu se nakonec ze „zlata“ radoval Pavel Petříček, mnohaletý věrný hráč Qarda. Stříbrnou medaili získala Lenka Čermková. Jedna ze dvou účastnic z největší dálky, Marta Zemanová ze Zlína, se mohla chlubit trvalou přízní Štěstěny – ve finále skončila „na bedně“ – byla třetí. Všichni finalisté obdrželi peněžní poukázky od hlavního sponzora, Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška. Dárkovým předmětem byl letos pro všechny zúčastněné pamětní, originálním potiskem opatřený hrneček od kanadského sponzora Creations Audiace. Dalšími sponzory byly Petra Clinic a medailér Jiří Merhulík, který přispěl svou prací i materiálem, takže mohly vzniknout tři krásné medaile pro vítěze. Předávání medailí a cen výhercům se ujaly ředitelka zařízení Dědina Marie Schifferová a zástupkyně Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška Dagmar Praisnerová. Václav Fanta, autor hry a hlavní organizátor, pak každému z vítězů poblahopřál a všem poděkoval. Zmínil i to, že nejen sláva vítězům a čest poraženým, ale čest, chvála a poděkování patří i týmu z Dědiny. Václav Senjuk/red. # Věštec Lidé nám nevidomým někdy přisuzují doslova nadpřirozené schopnosti. Mají pocit, že máme jakýsi vnitřní zrak, kterým nahlížíme do druhých a snad i do budoucnosti. Táhne se to s námi už od antiky, jelikož nejznámější řecký věštec Teiresiás byl slepý. Prý oslepl poté, co spatřil krásnou bohyni Athénu nahou. No, a já to mám z inkubátoru. A mimořádné schopnosti jsem u sebe zatím neobjevil žádné. Ale přisedla si ke mně tuhle v hospodě nějaká holka, co tím věštěním byla úplně posedlá. Všimla si mě prý, když jsem přicházel, a teď by ji jako zajímalo, jak vnímám její duši a co bych o ní řekl. Byla docela sympatická a čertík ve mně ihned ožil. Chvilku jsem ji oblboval předpovídáním krásné budoucnosti a pak jsem opáčil: „Víte, slečno, já nejradši věštím z telefonních čísel. Neřekla byste, co všechno o lidech vypovídají.“ Určitě mi to nežrala, ale číslo mi dala. V duchu jsem zajásal a pustil se do rozboru. Tři šestky v tom čísle jsem označil za ďábelsky smyslné a poukázal na fakt, že v některých jazycích se šest řekne nápadně podobně jako jiné slovo. Německy sechs, anglicky six a nejnepokrytější jsou Švédi, tam se šest řekne prostě sex. Smála se, ale dlouho mě kecat nenechala. „Víte, to číslo bylo na mého přítele. Zajímalo mě, co mi o něm povíte a jestli spolu zůstaneme.“ To jsem měl za to, že jsem lhal, ale když jsme si to vyjasnili, byl z toho nakonec celkem milý večer. Zdeněk Rybák # Mobil z 3D tiskárny Již v minulosti přišli výrobci s návrhy na telefony s Braillovým písmem. Britská společnost OwnFone je však první firmou, která takový přístroj uvedla na trh. OwnFone se zaměřuje na telefony pro specifické skupiny uživatelů, jako jsou senioři či nevidomí uživatelé. Jejich přístroje se mezi záplavou jiných vyjímají už jen tím, že nemají displeje. Nový telefon sice nemá moc funkcí, ale i tak může být dobrým pomocníkem. Celou přední stranu zabírají tlačítka s Braillovým písmem. Mají přednastavené funkce či uživatelem zvolené kontakty. Jinak upravený přístroj budou moci využívat i zrakově postižení uživatelé, kteří Braillovo písmo neumí číst. Pro ně firma nabízí možnost vytištění názvů hmatově rozpoznatelnými písmeny. Baterie telefonu prý v pohotovosti vydrží až sto dní. Zájemci o tento mobil mají možnost si ho na webových stránkách společnosti přizpůsobit. Mimo jiné tím, že si mohou vybrat personalizované popisky dvou až čtyř tlačítek. Ta jsou na telefonu předprogramovaná na to, aby vytočila například členy rodiny, přátele, opatrovníky či pohotovost. Tlačítka vznikají s pomocí 3D tiskáren. „3D tisk nabízí rychlou a nákladově efektivní možnost výroby personalizovaných tlačítek,“ říká vynálezce telefonu Tom Sunderland. Telefon je zatím sice k dispozici jen ve Velké Británii, ale společnost se chystá ho uvést celosvětově. Je k mání za 60 liber, což jsou v přepočtu zhruba dva tisíce korun. Nejde o úplně první telefon s Braillovým písmem. Na klávesách ho měly mimo jiné i některé prototypy Nokií a indický start-up Kriyate loni představil prototyp chytrého mobilu včetně represivního displeje, který umožňuje čtení dotykem. Tyto prototypy se však dosud nedostaly k zákazníkům. Svět mobilních zařízení je samozřejmě zrakově postiženým již dávno otevřený i bez použití Braillova písma – díky speciálním aplikacím umožňujícím používat běžné smartphony. Příkladem je čtečka obrazovky (s možností navigace po dotykovém displeji) VoiceOver společnosti Apple, s níž lze telefon ovládat. Technet.cz/e15/red. # Dvacáté Slunce Festival integrace Slunce slaví letos dvacáté výročí. Jeho posláním je dát prostor k setkávání lidí se zdravotním postižením se zdravými všech věkových kategorií. Umění a kultura se tak stává prostředkem ke vzájemnému chápání a odbourávání bariér. Festival se koná tradičně v pražském Paláci Akropolis v Kubelíkově ulici. Jeho hlavní pořadatelem je občanské sdružení SUKUS ve spolupráci s Junior klubem Na Chmelnici a Art Frame Palác Akropolis. Letošní ročník má opět jarní a podzimní část. První z nich se konala v týdnu od 19. do 23. května. „Festival nabízí už podvacáté prostor na pódiu i pod ním všem lidem bez rozdílu věku, pohlaví či zdravotního stavu, kteří se chtějí zapojit do kulturního dění. Chceme, aby letošní jubilejní ročník byl co nejbohatší,“ podotkla organizátorka festivalu Vlasta Rydlová ze sdružení SUKUS. Na pódiu tradičně nechyběli účinkující se zrakovým postižením. V úterý 20. května na jeviště statečně nastoupila desítka dětí z pražské Základní školy náměstí Míru. Jejich pěvecký sbor Míráček vede Veronika Jurišová, která usedla za klavír. Dirigování sboru, v němž převládají žáci 1. stupně s několika posilami z 2. stupně, se ujala paní učitelka Marcela Nováková. „Repertoár jsme přizpůsobili Dni matek, proto jsme zařadili skladbu pro maminky od Petra Ebena,“ podotkla Veronika Jurišová. Mladá absolventka Konzervatoře Jana Deyla vede na škole veškeré hudební aktivity. „Se sborem Míráček se scházíme každý týden a zkoušíme hodinu a půl. Děti to velmi baví a vedení školy nás plně podporuje,“ pochvaluje si vedoucí sboru. Ve sboru vyrůstá i několik nadějných sólistů, mezi nimi například osmačka Alena Hurtová či páťačka Johana Saicová. „Nejvíc se mi líbí zpívat Den je slunečný,“ usmívá se třeťačka Lucka Hřebíčková při představě oblíbené písně z filmu Ať žijí duchové, kterou Míráček své vystoupení na letošním festivalu radostně zakončil. Ve čtvrtek 22. května se do festivalového dění zapojil dramatický kroužek z Gymnázia pro zrakově postižené a SOŠ pro zrakově postižené v pražské Radlické ulici., který už deset let úspěšně vede paní učitelka Klára Eliášková. „Učím český jazyk a literaturu a v hodinách pracujeme s časopisem Tvořivá gramatika. Zalíbila se nám povídka od britského autora Briana Jacquese s názvem Vendelín a upíři, kterou jsme v našem kroužku zdramatizovali. V tomto školním roce jsme ji už hráli na vánočním vystoupení pro rodiče a znovu ji uvedeme 11. června v pražské Městské knihovně v rámci projektu Bezbariérová knihovna. Je to taková pohádka pro dětské i dospělé diváky,“ popsala Klára Eliášková. Děti v dramatickém kroužku se obměňují, v současné sestavě se na pódiu objevilo třináct mladých herců. Scházejí se jednou týdně a výsledek pilného zkoušení představí při zhruba pěti vystoupeních ročně. Chodí potěšit například pacienty do léčebny dlouhodobě nemocných. „Děti chodí do kroužku rády. Je to pro ně, hlavně pro ty, které žijí na internátě, vítaná náplň volného času,“ podotkla paní učitelka Miroslava Wagnerová, která velmi skromně přisuzuje veškerý úspěch divadelního vystoupení účinkujícím a své kolegyni v roli vedoucí kroužku i režisérky. Třetím dospělákem, doprovázejícím třináctku z Radlické, byl asistent pedagoga David Mácha. Na pódiu Paláce Akropolis se octl v poněkud netradiční roli. Pohotově se ujal alternace za studenta, který ve stejném termínu skládal maturitní zkoušku, a ve strašidelné masce se bravurně převtělil do postavy Upířice. Závěr jarní části Festivalu integrace Slunce patřil v pátek 23. května workshopu Hele lidi. Při něm si předškoláci pod vedením tvůrců z občanského sdružení Slepíši zkusili vyrobit vlastní sochařská dílka. Taťána Králová # Duo se ctí obstálo Dvojice nevidomých zpěváků Blanka Janečková (36) a Martin Svátek (33) skončila těsně před branami superfinále soutěže Hlas ČeskoSlovenska. Favorizované duo okouzlilo statisíce diváků i porotce. Během tří finálových večerů zvítězila pěvecká dvojice v souboji s Miroslavou Zuntovou a s duem Tomáš a Marek. Teprve ve třetím finálovém večeru je ve středu 11. června zcela nečekaně v přímém televizním přenosu „poslal domů“ nenápadný devatenáctiletý zpěvák se sametovým hlasem Martin Cisár, který si o týden později vybojoval ve finále třetí místo. Blanka a Martin se naposled představili s písní Don´t You Worry About A Thing. „Nevidomá dvojice (nikoli partnerská) uchvátila publikum i větší část porotců. Mně se líbí hlavně jemný hlas Blanky, Martin má určité nepříjemné nuance v hlase, například přespřílišné zdobení koncových tónů. Ale přesto byla z obou hlasů slyšet solidní sladěnost a životní příběh dokreslil zbytek,“ ohodnotil jejich výkon bez příkras DJ Vlado. Zpěváci, kteří prošli celou soutěží se ctí a probojovali se mezi osm nejlepších, si ale poražení nepřipadají. „Stejně jsme vítězové jeden pro druhého, a taky pro vás pro všechny!“ prohlásila ihned po vyřazení Blanka, která se okamžitě snažila povzbudit poněkud posmutnělého Martina. red. # Láska za lásku Malíř a grafik Jiří Anderle (1936) nahrává každý týden jeden díl úspěšného rozhlasového pořadu Láska za lásku. Rozhlasový pořad má doposud 283 dílů a výběr z nich vyšel i na CD. Dramaturgem pořadu je Vlado Príkazský, který při jeho přípravě často myslí na nevidomé posluchače. Nyní vydal Radioservis knížku, která obsahuje to nejlepší z rozhlasového pořadu. Při jejím představení na květnovém veletrhu Svět knihy Praha Vlado Príkazský „přiznal“, že je částečně barvoslepý a že se mu líbí, že Anderleho vyprávění je tak barevné, že i on ty barvy vidí. Jedna nevidomá posluchačka mu napsala dopis: „Děkuji za barevný svět, který mi pan Anderle zprostředkoval.“ Jiří Anderle slibuje, že bude psát i druhý díl knihy. V první knize se vypráví o dětství a mládí v rodném Pavlíkově na Rakovnicku. V pořadu zní i hudba, a to různých žánrů (jazz, dechovka i klasika), aby to odpovídalo atmosféře vyprávění. Výtvarník nahrává pořad přímo u sebe doma v ateliéru, se svým papouškem Žandou, který místo něho křičí „Už jdu“ (Anderlovým hlasem), když ho volá manželka Milada. „Nevidíš, že natáčím?“ říká malíř a manželka odpovídá, že by měl mít na dveřích červené světlo „Nahrává se“ jako v rozhlasovém studiu. Papoušek se tak stal nepostradatelnou součástí pořadu. Dopisy od posluchačů často začínají oslovením: „Milá Žando, vážený mistře“. Jiří Anderle i Vlado Príkazský připustili, že název pořadu Láska za lásku je na hraně kýče, ale vzápětí hrdě dodali že, se „kýči“ nebrání. „V dnešní rozbouřené době je pro mě natáčení pořadu už 17 let takovým zvláštním závazkem vůči posluchačům,“ prohlásil výtvarník na besedě. Při představení knihy Láska za lásku Jiří Anderle také prozradil, že v jeho rodném Pavlíkově je od 1. června otevřena nová Galerie Anderle Pavlíkov. Z pražské Pelléovy vily se do ní přestěhovala jeho stálá výstava obrazů, kreseb a grafiky a také primárního umění Afriky. red. # Legendární kytarista Kanadský kytarový velikán Jeff Healey byl nepřehlédnutelný nejen díky neobvyklému držení kytary, ale zejména absolutním emočním nasazením. „Hraju tak, jak se cítím v daném okamžiku,“ prohlašoval. Hudebník byl od prvního roku svého života nevidomý. Jeff, celým jménem Norman Jeffrey Healey, se narodil 25. března 1966 v Torontu. V dětství byl adoptovaný a své pravé rodiče nikdy nepotkal. Ještě mu nebyl rok, když onemocněl rakovinou očí (retinoblastomie), která sice nepostihla mozek, jak lékaři předvídali, ale zasáhla oči natolik, že mu je museli chirurgicky odstranit a nahradit očními protézami. Rodina se snažila odvést jeho myšlenky jiným směrem. Ve třech letech dostal svou první kytaru. Malý Jeff odmítal hrát ve stoje a podle jeho vzpomínek mu ani moc nešlo hrát na kytaru vsedě, pokud ji držel normálně, běžně: „Zkoušel jsem ji držet tak, jak mi řekli, že se má kytara držet. Ale to mi vůbec nevyhovovalo, ruce byly ještě příliš malé na to, abych dokázal obejmout celý krk, a tak jsem si už jako kluk položil kytaru na klín, na plocho a všechny akordy, všechny melodie jsem začal hrát tímto způsobem.“ Tento jeho styl držení nástroje se pro něj stal typickým. Celý život pokládal Healey svou levou ruku na hmatník shora, jako kdyby hrál na klavír. Zapojoval tedy i palec. Malý Jeff se do kytary tak zabral, že už v šesti letech začal hrát a zpívat veřejně. A to s velkým ohlasem. Jako dítě i dospívající mladík se stal vyhledávanou atrakcí klubů v Torontu a v okolí. Rád se účastnil společných vystoupení a jamování: „To bylo velmi inspirující. Učil jsem se tak naslouchat dalším a umět s nimi sladit svou hru, techniku a feeling,“ vzpomínal později. Jeff navštěvoval školu pro nevidomé v Branfodru. Hrál ve školní kapele, jejíž repertoár tvořily jazzové standardy. Snažil se do sebe vstřebat co nejvíc podnětů. Líbil se mu jazz, country, reggae, heavy metal, rhythm and blues i rock. Časem začal inklinovat hlavně k blues. Kromě kytary bravurně zvládl i hru na trubku. V patnácti založil první kapelu The Blues Direction, ale na rozdíl od jeho samostatných vystoupení nebyl o skupinu zájem. V osmnácti začal studovat hudbu na vysoké škole, rychle se však rozhodl věnovat hudbě spíš prakticky. Jeho vystupování po klubech vzbudilo pozornost velikána bluesové kytary, Alberta Collinse. Ten pozval devatenáctiletého mladíka, aby vystoupil během jeho koncertu v torontské Albert Hall. Pamětníci vzpomínají, že šlo v podstatě o triumf. Jeffovo jméno se stalo pojmem a ze dne na den si ho na pódium a k jamování začali zvát věhlasní muzikanti. Sešel se na pódiu se Steviem Ray Vaughanem i Bobem Dylanem. S baskytaristou Joe Rockmanem a bubeníkem Tom Stephenem založili vlastní kapelu s názvem Jeff Healey Trio, která postupně přešlo k názvu Jeff Healey Band. Kapela vyjela na kanadské turné. Ohlasy na koncerty byly tak nadšené, že si kluby skupinu objednávaly hned po vystoupení, a to na několik termínů dopředu. Turné se protáhlo na dva roky a zahrnovalo vystoupení na festivalech včetně Vancouveru. Skupina vydala vlastním nákladem singl se skladbou Adrianna, který vzbudil zájem fanoušků i gramofonových společností. S jednou z nich, Arista Records, skupina podepsala smlouvu. Výsledkem bylo vynikající blues rockové album See The Light, které v Kanadě získalo trojnásobnou platinu. Jednoznačnými hity se staly skladby Angel Eyes, Confidence Man, My Little Girl a See The Light. Skupina začala sbírat ceny a uznání, sám Jeff získával ocenění v kategoriích Nejlepší kytarista i Nejlepší zpěvák. Kapela natočila soundtrack pro film Roadhouse, kde hrál Patrick Swayze. „Po vydání našeho debutu to další tři roky byla prostě smršť,“ vzpomínal Healey. " Ke spolupráci na dalším albu, Hell To Pay, si skupina přizvala do studia některá hvězdná jména, mimo jiné George Harrisona. Právě Harrisonova While My Guitar Gentle Weeps je spolu s Healeyho Full Circle nejsilnější skladbou alba. Čiší z něj hluboký cit, a to nejen k blues, ale k muzice vůbec. Pro další album Feel This se Jeff rozhodl pro větší stylovou rozmanitost. Koncepční album Cover To Cover je zajímavou ukázkou práce s původním materiálem ve spojení s osobitým feelingem. Když měla skupina za sebou dvanáct vysilujících let, členové se dohodli, že si udělají prázdniny. Jeff ovšem nečinnost dlouho nevydržel a vedle producentské činnosti začal pohostinsky vystupovat s dixilandovým tělesem The Hot Five Jazzmakers, kde hrál na starou akustiku Gibson. Roku 1998 se skupina znovu sešla. Delší přestávka triu velice prospěla. Album Get Me Some vyšlo v roce 2000 a je plné síly. Healey se současně věnoval i jiným aktivitám. Byl ženatý a měl dceru Rachel, která se narodila roku 1995. Mimo jiné podporoval kanadský národní ústav pro nevidomé. Po čtyřicítce však uhodila zákeřná nemoc znova. V lednu 2007 podstoupil operaci, při které mu byly odstraněny metastatické tkáně z obou plic; v předchozích měsících mu byly z nohou odstraněny sarkomy. Zemřel na rakovinu plic 2. března 2008. red. # Nevidomý superhrdina V roce 2003 přišel do kin americký film Daredevil. Hraný příběh stavěl na popularitě komiksových superhrdinů. S tím rozdílem, že jeho hlavní postavou není mutant, ale nevidomý člověk s neobyčejně zbystřenými ostatními smysly. Na dlouhou dobu zapomenutá komiksová postava Daredevila dostala filmový prostor krátce po prvním  Spidermanovi a hodně se od ní očekávalo.  Bohužel, nadšení nebylo příliš naplněno. Nyní se agentura New Regenty, která film Daredevil vyrobila, chystá na nový projekt, jenž bude opět stavět na stejném hrdinovi. Daredevil se ve skutečnosti jmenuje Matt Murdock. Jako malý kluk se snažil pomáhat u nehody kamionu s radiaktivním nákladem. Při tom přišel o zrak. Jeho další smysly však znásobily svou intenzitu. Zanedlouho ztratil otce, který se stal obětí mafiánů. Chlapec touží po pomstě a spravedlnosti tam, kde justice zůstává slepá. O několik let později se dospělý Murdock, kterého hraje Ben Affleck, stane brilantním obhájcem. Jeho zásadou je obhajovat jen nevinné. Svět kolem Matta ve dne a jeho alter ega, maskovaného mstitele „Daredevila – muže beze strachu“, v noci, je nelítostný a krutý. Utká se s králem newyorského zločineckého podsvětí a dalšími chladnokrevnými zabijáky. Scéna za scénou, akce za akcí – celý New York žije existencí superhrdiny Daredevila v červeném plášti a jeho zázračnou schopností být všude, kde si to žádá spravedlnost. Nevidomý bojovník se zločinem má náhradní radarové vidění, špičkové akrobatické a bojové dovednosti. Jeho heslo zní: Pomsta bolest nevyléčí. Film Daredevil byl diváky hodnocený jako spíše průměrný snímek, který se tvářil více jako drama, než jako akční film. „Příběh o slepém   právníkovi, který v masce bojuje proti zločinu, byla ohromná výzva, která bohužel nebyla využita,“ podotkl jeden z diváků. „Slepec běhá v červeném oblečku po městě a trestá zločince. Myslím, že mám velkou fantazii, ale to je na mě trochu moc,“ podivil se jiný účastník internetové diskuze. Slabinou filmu byl zejména děravý scénář plný nelogičností. Bojové scény jsou v něm doplněny viditelně nerealistickou počítačovou animací. Tvůrcům se však poměrně povedlo zajímavé, zejména akustické ztvárnění způsobu vnímání nevidomého Daredevila.  Nyní tvůrci i diváci doufají, že připravovaný film o nevidomém akčním hrdinovi bude lepší než předchozí. Scénář k němu nyní píše David Scarp, který v roce 2008 napsal úspěšný remake slavného sci-fi filmu Den, kdy se zastavila země. red. # Holubí zážitek z prostoru Farář Michael Gnan (60) v bavorské obci Grainet provozuje tzv. „holubí hudbu“. Vypouští do chrámových prostor holuby, kteří nosí malé čínské zvonečky. Když vzlétnou, vydávají nedefinovatelné pískání. Agentura PNP uvedla, že z „vystoupení“ holubů v chrámech mají unikátní zážitek nevidomí, protože jim umožňuje vnímat hloubku prostoru. Zvukům vydávaným ptáky se zvonečky naladěnými v různých tónech se říká „hudba větru“. Farář Gnan ji „diriguje“ tím, že jednotlivé „hudebníky“ či skupiny postupně vypouští. Jeho hejno „hraje“ například při prvních přijímáních, svatbách a jiných obřadech. Na myšlenku se zvonečky přivedli faráře běženci z Blízkého východu, s nimiž pracoval. Později zjistil při cestě do Číny, že je známa i tam. Pak narazil na písemnost z roku 1532, v níž popisoval zvyk chválit Boha „zvoněním holubů“ už Maertin Luther. Dnes je Michael Gnan přesvědčen, že ozvučené létání bylo ve středověku velmi rozšířenou církevní tradicí. Koncem května tuto liturgii znovu představil při Německém katolickém dnu v Řezně. Při dvou mších doprovodila jeho „hudba větru“´ symfonii Antonína Dvořáka. Českobudějovický deník/red. # Voy, voy! O futsalu – neboli fotbalu pro nevidomé – jsem toho poměrně dost slyšel, avšak nedovedl jsem si tento paralympijský týmový kontaktní sport v praxi představit. Příležitost se mi naskytla v sobotu 31. května a v neděli 1. června, kdy Avoy MU Brno pořádal druhý ročník Bučovice Blind Football Cup. Kromě pořádajícího klubu se turnaje zúčastnilo sedm zahraničních týmů – převážně vítězů domácích soutěží. Záštitu nad touto významnou sportovní akcí převzala Masarykova univerzita v Brně. Avoy MU Brno vznikl v září 2008 při brněnské Masarykově univerzitě jako vůbec první tým futsalu v ČR. „Přibývalo nám hodně nevidomých studentů, kterým jsme v rámci povinné vysokoškolské výuky chtěli zpřístupnit sportovní aktivity. Z brazilské iniciativy jsme začali s futsalem,“ vysvětlil Petr Peňáz, ředitel Střediska pro pomoc studentům se specifickými nároky Teiresiás. V roce 2010 bylo založeno občanské sportovní sdružení, které se zaregistrovalo v ČSZPS. V současnosti u nás existují pouze dva kluby, kde se hraje futsal. Tím druhým je BSC Praha. V Brně se tomuto nejdynamičtějšímu sportu nevidomých věnuje desítka hráčů, kteří pod vedením trenéra Martina Jelínka trénují dvakrát týdně. S pražským klubem letos sehráli dva mistrovské zápasy a v obou zvítězili. Futsal se hraje zpravidla na venkovním hřišti o rozměrech 40x20 m. Branky jsou dlouhé 3 m a vysoké 2 m. Kope se do speciálně ozvučeného míče, v jehož útrobách jsou kovové kuličky, které při pohybu narážejí do plechové membrány a chrastí. Kolem celého hřiště jsou mantinely. Nehraje se na auty, mantinely na delších stranách jsou součástí hrací plochy a dobrým orientačním místem pro hráče. Pískají se pouze rohy a odkopy či odhozy brankáře od branky. Hraje se dvakrát dvacet minut čistého času. Na hřišti hrají za každý tým čtyři nevidomí hráči a vidomý brankář. Kromě ozvučeného míče pomáhají nevidomým hráčům s orientací na hřišti slovně trenér, navigátor za brankou soupeře a brankář. „V každém týmu fungují tři lidi, kteří jsou oprávnění navigovat. Jeden je navigátor za brankou soupeře, který naviguje útočníky. Může dávat pokyny hráčům jen, když se balon nachází v útočné třetině. V prostřední třetině podává informace trenér, který stojí za mantinelem v půlce hřiště a to také pouze, když je tam balon. Třetím je brankář, který vedle chytání organizuje obranu,“ upřesňuje navigátorka a organizátorka turnaje Jitka Graclíková. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušel téměř všechny sporty (kromě juda a právě futsalu), v nichž jsou pořádána Mistrovství Evropy či světa pro zrakově postižené, případně jsou v programu paralympiád. Futsal osobně považuji za nejnáročnější, a to jak pro nevidomého aktéra, tak i z hlediska požadavků na zajištění odpovídajícího zázemí a vyškolených dobrovolníků kolem. „Diváci sice musí být potichu, i tak je vjemů spousta. Dobrých půl roku trvá, než začnete hrát aspoň trochu na úrovni. Nejtěžší je naučit se vůbec vést balon,“ říká osmadvacetiletý Jiří Fenz, který pracuje v brněnském TyfloCentru jako lektor práce s počítačem a od podzimu navíc začne studovat sociální pedagogiku. Jitka Graclíková také klade velký důraz na vedení balonu, kdy hráč musí zvládnout rychlé a bezpečné zpracování míče a dát se s ním do pohybu, a to ještě správným směrem. A proč ten název článku? Hráč, který je v držení míče, musí stále nahlas volat „voy, voy“, což znamená „jdu“. Též protihráč, který je v pohybu a chce se zmocnit míče, se rovněž ozývá tímto pokřikem. Zabraňuje se tak zbytečným srážkám hráčů. Přesto čas od času je na hrací plochu povolána zdravotní služba k ošetření. „Orientace na hřišti mi problém nedělá, ale je náročné vnímat tolik podnětů najednou, protože musím poslouchat balon, trenéra, musím vědět, kde jsou spoluhráči a protihráči,“ přibližuje mi úskalí hry Jan Hegr. Velmi dobře, statečně i odvážně si počínala v obraně Honzova manželka Katka Hegrová. V týmu univerzity z Velké Británie je i čtyřicetiletý Darren Harris. Fotbal pro nevidomé hraje přes dvacet let. Za tu dobu se zúčastnil už paralympiád v Pekingu i v Londýně. Zkušeně dodává: „Ve futsale je to především o soustředění. Děje se tam hodně věcí, hráči na sebe mluví, občas slyšíme i lidi po stranách.“ A fanda pražské Slavie Jiří Fenz přitaká: „ Je to hlavně o tréninku. Ta koncentrace nepřijde hned a těch podnětů je opravdu hodně.“ V Bučovicích se hrálo v pěkném prostředí na umělém trávníku za poměrně hojné účasti veřejnosti. Diváci nešetřili slovy obdivu a uznání za předvedenou hru. „Podívej se, to není možné!“, „Ta přihrávka měla oči!“, „Jak může s míčem tak rychle běžet?“, „To je krásný slalom!“, „To byla šleha!“ Hodně takových a podobných uznalých ocenění šlo k hráčům, ale i k jejich trenérům-navigátorům. Kolegyně si na tribuně popovídala se zdravotní sestrou z bučovické oční ordinace nejen o futsalu, ale i o časopisu Zora. Já jsem se většinou pohyboval podél mantinelů, kde probíhalo hodně (mnohdy i tvrdých) soubojů o míč a odkud se zakládaly útoky. Více času jsem však trávil za brankou, kde jsem mohl sledovat přesné, jednoznačné povely brankového navigátora. Zvlášť zdatně si v této důležité roli vedla Jitka Graclíková. Vítězem turnaje se opět stali kouzelníci brazilského IBC Bahia, kteří suverénně vyhráli všechna utkání s impozantním skóre 22:0! V jejich týmu hráli tři reprezentanti z londýnské paralympiády 2012. Trenér IBC Bahia prozradil: „Trénujeme šest dní v týdnu, tři máme na fyzičku a tři na techniku.“ Brazilci o sobě víc vědí, dávají si přesné přihrávky. Jsou daleko jistější při pohybu na hřišti. Nenarážejí tolik do soupeře. „Jejich hra je na velmi vysoké úrovni a každé utkání s nimi nám proto hodně pomáhá se zdokonalovat. Je to vždy neopakovatelný zážitek a také nenahraditelná škola pro nás samotné,“ vyjádřil se s velkým uznáním ke hře vítězů Jan Mrázek, který se v utkání s FC St. Pauli (SRN) blýskl dvěma brankami. Třebaže ve finálovém utkání řecký Pirsos Thessaloniki obdržel čtyři góly, zaslouženě skončil na druhém místě. Bronzové medaile vybojoval několikanásobný mistr Bundesligy, kde hraje devět týmů, MTV Stuttgart před anglickým Worcesterem BFC. V boji o páté místo zvítězil Chemnitzer FC 1:0 nad Avoy MU Brno. Sedmé místo obsadil FC St. Pauli, který porazil LÁSS Budapest. Příjemnou pozornost připravili organizátoři turnaje pro zrakově postižené. Prostřednictvím zapůjčených sluchátek mohli v angličtině sledovat zasvěcené komentování všech právě hraných zápasů. Jiří Reichel # Premiéra Československého poháru Agilní oddíl TJ Jiskra Kyjov uspořádal premiérový ročník mezinárodního kuželkářského turnaje Československý pohár, který byl zároveň úvodním podnikem Českého poháru jednotlivců a dvojic. Příjemné prostředí a přátelská atmosféra – to byly kladné atributy tohoto klání, na něž se v sobotu 7. června do Ratíškovic sjelo celkem 36 hráčů a hráček z 11 oddílů. Mezinárodní punc obstarali tři hráči slovenského oddílu Jastrabi Inter Bratislava. Význam turnaje podtrhl svou účastí starosta obce Ratíškovice Ing. Josef Uhlík. Tradičně nejméně obsazená kategorie B1 přilákala 4 hráče. Své současné dominantní postavení potvrdil Josef Borýsek ze Sokola Brno IV ZP, který zvítězil velmi dobrým výkonem 656 bodů a od zbytku startovního pole se oddělil rozdílem doslova propastným. Na druhou stranu se jeho pronásledovatelé seřadili téměř do jedné roviny. Druhé místo obsadil domácí František Koplík z Jiskry Kyjov (420 bodů) a třetí skončila Kamila Vlasáková z SK Slavia Praha OZP (413 bodů). Ta navíc odsunula na čtvrtou příčku Zdeňku Borýskovou z Tandemu Brno rozdílem pouhého jednoho bodu. V  kategorii B2 se utkalo 13 soutěžících. Velkou favoritkou byla obhájkyně vítězství v Českém poháru, novopečená mistryně ČR a česká rekordmanka Anna Paulusová z SK Michálkovice ZPS. Ta tuto svoji úlohu splnila bezezbytku a vítězný výsledek 683 bodů ukazuje na úvod sezóny velice dobrou formu. Zdatně ji v na tomto turnaji sekundovala Žofia Škropeková ze Zraposu Opava (663 bodů). Čest mužů zachraňoval třetí Petr Mrkvička (rovněž ze Zraposu Opava) výkonem 648 bodů. Za zmínku stojí skvělé 5. místo nestárnoucího Blahoslava Kačírka ze Sokola Brno IV ZP výkonem 615 bodů. Početná kategorie B3 (13 hráčů) se postarala o nejhodnotnější výkony tohoto turnaje. Čtvrtá v pořadí této kategorie Ivana Vlachová se s výkonem 687 bodů stala nejúspěšnější ženou celého klání. Medailisté se rekrutovali pouze z hráčů, kteří překonali magickou hranici 700 bodů. Třetí místo obsadil Václav Webr (709 bodů) z Jiskry Ústí nad Orlicí II-Hylváty. Stříbro putuje zásluhou Petera Vrablece (714 bodů) na Slovensko a palmu vítězství za výkon 725 bodů získal Karel Pařil ze Sokola Brno IV ZP, což byl zároveň absolutně nejlepší výkon celého turnaje. Šest hráčů a hráček kategorie open se utkalo o body do Českého poháru. Další triumf do rodinné sbírky přidal Zdeněk Paulus z SK Michálkovice ZPS (622 bodů). Stříbro si ke kvalitní organizaci turnaje a navíc v pozici rozhodčího připsala Marie Gutová z  Jiskry Kyjov (598 bodů) a bronzovou pozici získal benjamínek turnaje David Maška (560 bodů) ze Sokola Brno IV ZP. Premiéru Českého poháru obstaralo také 13 dvojic. Úlohu vysokého favorita potvrdila dvojice Sokola Brno IV ZP Ivana Vlachová a Karel Pařil, jejich součet 1412 bodů má vysoký evropský punc. Stříbro putuje zásluhou Žofie Škropekové a Petra Mrkvičky do Opavy za výkon 1311 bodů a také bronzová příčka zůstala „na Moravě“ díky Anně a Zdeňkovi Paulusovým ze SK Michálkovice ZPS za výkon 1305 bodů. Čest české enklávy zachraňovala dvojice Jaromíra Nývltová s Jiřím Matějným ze Zory Praha, která součtem 1285 bodů obsadila 4. místo. Československý pohár se určitě vydařil a věřme, že si své postavení v termínovém kalendáři vybojuje. Václav Webr