ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 98 Číslo 10 Květen 2014 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Tady stojíte dost blbě Křesadlo pro malíře Chytré telefony škodí zraku? Pomůcka pro Nikolku Taková normální hodina Padesát plus …33: Jožka Hmatové mapy na Seznamu Obrazy jako představy Zemřela Sue Townsendová Exkurze do divadla Koncert v podkroví Po stopách krále Karla Bludné kameny Sedm medailí z Norska Evropská elita v Praze O pohár Doubravky Inzerce # Tady stojíte dost blbě Je sobotní ráno, mrzne, čas povánoční, v menší samoobsluze jen my s manželkou, nějaká paní a stejný počet prodavačů. Na hlavě mám naraženou dětskou čepici, která se doma objevila při úklidu a která je na jinou hlavu, pro mne je malá, ale k zasmání poslouží. Tedy manželka se směje a já taky, hrajeme si tak trochu na bezdomovce, kupuju totiž tři láhve vína, což děláme jen výjimečně. Hlasitější smích, čepice, bílá hůl, v košíku tři láhve… Manželka mi polohlasem říká, že za námi nenápadně pochodují všichni, tedy oba prodavači, asi vypadáme podezřele. Platíme, tedy já ne, já čekám opodál. „Tady stojíte dost blbě,“ houkne mi do obličeje nepříliš oduševnělý hlas přicházející starší zákaznice. „To se tak někdy stává,“ řeknu mimoděk a zasměju se asi inspirován svou čepicí. Paní nic neříká, nejspíš trochu zalapá po dechu. No mohl jsem říct: „Tak mi prosím ukažte, kde bych měl stát, místa tu moc není.“ Nebo: „Omlouvám se, hned vám uhnu.“ Ale někdy nějak není čas na omluvu, spíše na zasmání. „Pojďte dál, pane Michálek,“ říká ženský hlas. Jenže kam? Hlas ode dveří rychle odešel do nitra panelákového bytu, který slouží jako pracoviště lékařské posudkové komise. „Haló, nevím, kam mám jít, nevidím, jsem nevidomý, slepý…“ vysvětluju způsobem, který někdy nazývám „blbovzdorný“. Možná byste takovýto přístup pracovníků na tomto místě nečekali, a možná jste jej taky zažili. Tady už místo pro omluvu asi není, s obtížemi pro zasmání, ale musím zachovat slušnost. Jednak jsem slušný člověk, a jednak mám před sebou mocnou instituci, která je si svého majestátu vědoma a ještě mi ho dá v dalším průběhu návštěvy znát. Připadám si jako podvodník, který porušil pravidlo, že slepec (tak jsem nazýván jedním členem komise) nesmí pracovat a mít jiný příjem, než je důchod, jinak že okrádá stát a zejména osoby právě přítomné na jednání. Tady jsem si poseděl fakt dost blbě, říkám si ještě po letech, to se nedá zapomenout. Na vzdělávacím semináři známé agentury se pracovnice velevýznamné státní instituce, nyní v roli lektorky, rozčiluje nad tím, co si pan Krása vymyslel a jak ti zdravotně postižení už nevědí, co by chtěli. Zvedám ruku a hlásím se o slovo, které dostanu. I když mám u stolu na zemi složenu bílou hůl, raději svou slepotu zadeklaruji a vysvětluji, že život poslepu je fakt jiný a mnohem náročnější, než se to může zdát za stolem v úřadu. Ale nikdo mě moc neposlouchá, vzdělávací akce je primárně určena pracovníků sociálních referátů místních úřadů a ti mezi sebou polohlasem řeší, jestli jim po převedení agend na úřady práce zbydou počítače, nebo nezbydou. Lektorka radí úředníkům, aby si nechali agendu klientů, aby později měli vůbec s kým pracovat. Vida, vida, jak jsme my postižení lidé najednou důležití. Padesátka úředníků a my dva zabloudivší do tohoto prostředí z neziskovky odcházíme z drahého semináře o hodinu dříve bez náhrady, jelikož paní lektorka má důležité jednání. Silná káva. Tady jsme seděli fakt hodně blbě, říkám si, a rád bych si nasadil šaškovskou čepici, ale nemám ji. A ještě jednou a nejaktuálněji. Sedím na úřadu práce proti úřednici, která říká: „A ještě přineste potvrzení o příjmu a nabídku dvou firem. My vám dáme tu levnější.“ Ptám se: „Proč mám nosit potvrzení o příjmu, když jsem se zavázal, že zaplatím spoluúčast a podle zákona ode mne potvrzení nemáte požadovat? A to mám jet do dvou firem, když každá je specialista na jiný software a já používám jeden z nich už asi dvanáct let? Není to nesmysl? A jakým právem po mně vyžadujete něco nad zákon?“ Paní úřednice nabírá na hlase a říká mi: „Teprve žádáte a už děláte problémy.“ Tady jsem si poseděl jen chvilku, snad jsem si měl před úřednicí poklečet, abych uspěl. Ale nakonec jsem přece jen uspěl – po pouhých třech a půl měsících jsem obdržel kladné rozhodnutí a peníze budou už příští měsíc! Opravdu drábové a drábkové nám život zjednodušili. No a jak to děláte vy, když už to nejde – zasmát se tomu, co vlastně k smíchu není, co je k naštvání nebo k něčemu horšímu? Zhluboka dýcháte? Vynadáte někomu jinému nebo třeba koši na odpadky? Napíšete článek nebo alespoň mail kamarádovi, kde přetlak vypustíte? Sednete na rotoped a vybijete energii nebo nasadíte na hlavu šaškovskou čepici a skočíte se svou bílou holí do hospody na panáka? Ano, možná by dnes tolik diskutovaná a již zapomenutá sociální reforma měla zavést ještě jednu dávku – kompenzační dávku na snížení stresu a negativních emoci alkoholem. Ale vážně, nedávno mi jedna nevidomá spolupracovnice navrhla staronovou myšlenku – zřídit terapeutickou skupinu osob se zrakovým postižením. Možná by to nebylo špatné, kdysi v devadesátých letech jedna paní psycholožka takovouto skupinu vedla a zvala mne do ní. Tehdy jsem to odmítl, ale po dvaceti letech sociální práce bych tuto příležitost možná uvítal. Třeba to není špatná idea. A tak jsme se asi na dvě stovky klientů sdružení Okamžik obrátili s dotazem, jestli by měli zájem se s terapeutem či jiným průvodcem skupiny scházet nad všemožnými a často neuvěřitelnými situacemi, sdílet a hledat řešení pro překonání podobných situací navenek i uvnitř v sobě. Přišly čtyři odpovědi, z nichž dva pisatelé ocenili nápad, ale současně ho odmítli s tím, že by se ve skupině nejspíše setkali s lidmi, se kterými se znají. Ano, to je doporučovaný přístup k terapeutickým skupinám. Třetí pisatel nám s nadšením nabídl, že takovouto skupinu rád povede. A tím to zatím skončilo. Ale na základě své poslední zkušenosti si říkám, že nám stále se zase musí přijít nějaká vše vylepšující sociální reforma a že možná přijde i čas na svépomocnou terapeutickou skupinu, nebo alespoň na panáka a šaškovskou čepici pro ty, kteří pro okolí „stojí dost blbě“. Mirek Michálek # Křesadlo pro malíře Organizace HESTIA již počtrnácté odměnila deset pražských dobrovolníků, kteří nezištně věnují svůj čas druhým, obecně prospěšným činnostem, postiženým či znevýhodněným lidem. Mezi letošními deseti vítězi dobrovolnické ceny Křesadlo byl i Sabahudin Dino Čečo, který tráví svůj čas s nevidomými v Nadaci Artevide. Akademický malíř Dino Čečo je tak trochu netypický dobrovolník. Při své tvorbě vymyslel nový způsob malby, tzv. haptickou metodu. „Jeden galerista někdy řekl: no tak, tak jak vy malujete, tak to by mohli jako, to by mohlo být krásně jako uplatněný u nevidomých. A tím, tak to začalo,“ vzpomíná malíř. Práci s nevidomými se Dino Čečo věnuje už osm let. Jeho metoda je originální v tom, že obraz je možné převést do trojrozměrného modelu, který si pak malíř může osahat a získá tak představu o svojí tvorbě. „Já jsem k tomu přistoupil jako k jakémusi odpočinku od mé vlastní tvorby. Nevidomí mají potřebu sdělit něco z vnitřních, hlubokých zážitků,“ uvedl malíř v televizním rozvohoru. „Mně se hlavně líbí, že ukážu lidem, co ve mně je, protože to většinou neumím popsat slovně. Chci ukázat, jak si třeba představuji přírodu nebo lidi,“ dodala nevidomá malířka Iva Zuchová. Nadace v tomto roce plánuje otevřít galerii, ve které by nevidomí nejen vystavovali, ale mohli v ní také pracovat a zapojili se tak do běžného života. red. # Chytré telefony škodí zraku? Příliš časté sledování displejů chytrých telefonů může vést k nenapravitelnému poškození zraku, varovali britští oční lékaři. Stejné riziko prý hrozí i těm, kdo se dlouho dívají na obrazovky tabletů, iPadů a podobných zařízení. Varování vychází z údajů od dvou tisíc vlastníků chytrých telefonů, kteří kontrolovali své přístroje dvaatřicetkrát denně. „Modrofialové světlo je potenciálně nebezpečné pro oči,“ uvedl na serveru BBC Andy Hepworth, jeden z autorů výzkumu. Toto záření hraje úlohu v řízení „biologických hodin“, ale nadměrné dávky mohou narušit spánek a negativně ovlivnit náladu člověka. Modravé světlo z obrazovek může vést i ke zvýšenému riziku tzv. makulární degenerace, což je onemocnění vedoucí k slepotě. „Právě tomuto světlu jsou vystaveny oči každého, kdo sleduje displej smartphonu, a jde-li o dlouhodobou expozici, mohlo by dojít k poškození sítnice,“ upozornil Hepworth. I když lékaři nemají jistotu, zda tu existuje přímá souvislost, laboratorní experimenty tomu nasvědčují. „Roli hraje i obvyklý způsob sledování displeje - dotyčný se snaží nemrkat a dívá se na kratší vzdálenost než při normálním pohledu na předměty," vysvětlil. Podle ankety průměrný držitel smartphonu věnuje jeho sledování denně až sedm hodin. Téměř polovina (45 procent) pětadvacetiletých je podrážděná či nervózní, jestliže nemůže svůj přístroj kontrolovat, kdykoli chce, a více než polovina (55 procent) označila únavu očí jako důsledek příliš častého sledování displeje. Alana Chineryová (18) z Essexu připustila, že od doby, kdy má notebook a mobil, mívá bolesti hlavy a bolí ji oči. „Bez mobilu ale nemůžu být,“ přiznala. Právo # Pomůcka pro Nikolku Předsedkyně správní rady Nadace prof. Vejdovského Olga Sýkorová ve středu 2. dubna předala Nikolce Klárové, žákyni 6. třídy Základní školy V. Vejdovského v Olomouci, digitální přenosnou lupu, která ji umožní číst text z učebnic nebo si přečíst jízdní řády na zastávce. Nikolka má vážnou zrakovou vadu pohybující se na hranici střední a těžké slabozrakosti, avšak podle nového zákona už nemá na příspěvek od státu nárok. „Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) patří slabozrací a nevidomí lidé k nejvíce postižené skupině z hlediska možnosti najít společenské uplatnění a jejich  nezaměstnanost dosahuje až 87 %. Částečnou nebo úplnou ztrátou zraku je díky civilizačním chorobám ohroženo stále více lidí v produktivním věku,“ říká Olga Sýkorová. Zákonem číslo 329/2011 Sb., který nabyl účinnosti v roce 2012, ztratila řada těžce slabozrakých lidí možnost získat příspěvek na pomůcky, které jim alespoň částečně kompenzovaly zrakovou vadu a usnadňovaly každodenní život. Ten oproti předchozí vyhlášce č. 182/1991 Sb. umožňuje získat, zjednodušeně řečeno, příspěvek jen lidem nevidomým nebo se zbytky zraku. Lidé se středním či „středně těžkým“ zrakovým postižením si tedy musí nejspíš na pomůcku ušetřit. „Jsem ráda, že Nadace prof. Vejdovského mohla pomoci Nikolce při její cestě za vzděláním, ale takových školáků i dospělých je spousta, a proto jen doufám, že jde o omyl, který bude napraven novelou zákona. V době moderních informačních technologií a techniky není možné, aby vyspělá společnost trvala na tak bezohledném postoji vůči zrakově handicapovaným lidem,“ dodala Sýkorová. red. # Taková normální hodina Nevidomá studentka pedagogiky na liberecké Technické univerzitě Andrea Klozová chodí na praxi do školy v liberecké čtvrti Doubí. Dívka z Frýdlantu, jež zvládla bakalářské studium a pokračuje v magisterském, si vybrala obory dějepis a výchovu k občanství. „Chováme se k ní slušně, líp než v jiných hodinách, kdy jsme někdy na pecku,“ přiznává jeden z jejích žáků, třináctiletý kluk.“ „To, že jsme ji poznali, je pro nás dobrá zkušenost, jak se chovat ke slepým lidem,“ dodává další. Ředitel školy Pavel Zeronik si všiml, že ve srovnání s většinou učitelů mluví Adrea tiše. „Ale nevadí to. Mile mě překvapilo, jak krásně dětem říká, co právě přečte Braillovým písmem," upozorňuje Zeronik. „Trochu jí při výkladu chybí chození po třídě, což ale nejde kvůli uspořádání lavic do řad. Mohly by se ovšem postavit do kruhu nebo do obdélníku.“ Ředitel bere budoucí učitelku jako výzvu pro svou školu. Pouze se bál, co provede s hodinami vodicí pes. Je ale hodný, žáci kolem něj chodí, překračují ho a ani se nehne. Dvouletá labradorka Elysia pomáhá studentce pedagogiky od loňského listopadu. Andrea pracuje na Technické univerzitě v akademické poradně a centru podpory, které slouží handicapovaným studentům. Se zrakovým postižením se již narodila, do osmi let však viděla částečně alespoň na jedno oko. Pak zcela oslepla. Do základní školy i na gymnázium chodila se zdravými spolužáky. „Učebnice pro mě přepisovala do Braillova písma maminka,“ prozrazuje Andrea. „Teď už se učím hlavně ze speciálního počítače.“ Na škole v Doubí učila budoucí kantorka například o revolučním roce 1848, o sjednocení Itálie, o vědeckých a technických objevech, o ukrajinské krizi nebo o demokracii v Česku. Uprostřed hodiny, věnované volebnímu systému, přešla Andrea ke škole hrou. „Rozdělte se do čtyř skupin. Každá má za úkol vymyslet název politické strany, vymyslet jí program a pak ho před ostatními prezentovat,“ vybídla žáky. Měli na to sedm minut. Nikdo si z úkolu neudělal legraci, všichni opravdu vytvořili stranu se základní filosofií.Ve třídě se tak rázem objevili zástupci strany LBPN (Lepší budoucnost pro nás), SPS (Spravedlivá politická strana), Ochránců přírody a Věcí soukromých. Každá krátce představí, o co jí jde. Pak následují volby, mají být do zastupitelstva. V nich nakonec vítězí LBPN, která má v programu omezení kácení stromů, méně obchodních domů nebo třeba vznik ubytoven pro bezdomovce. „Překvapilo mě, že tři ze čtyř stran se zabývaly přírodou,“ hodnotí později praktikantka. Ředitel Zeronik pro to ale má vysvětlení. „Může to být i tím, že snažíme získat statut ekoškola, a tím pádem se na ekologii snažíme zaměřovat,“ podotkl. Ředitel si umí představit, že by Andrea po ukončení studia v Doubí učila. Ona sama však nejspíš zůstane věrná dosavadní práci. „Svou budoucnost vidím spíše na Technické univerzitě," svěřuje se. „Také bych mohla dělat pro dospělé kurzy francouzštiny. Věnuji se jí deset let,“ dodává optimisticky. MF DNES/red. # Padesát plus ... 33: Jožka Josefu Kučerovi, který vyrůstal ve skromných, leč idylických podmínkách šumavského venkova, se ve třinácti letech přihodil osudový úraz oka. Po několika operacích došlo paradoxně ke ztrátě zraku i na druhém oku. Roční pobyt v nemocnicích i doma ukázal, že Jožka touží už jen po tom, aby mohl dál chodit do školy. Psal se rok 1945 a jediná možnost vzdělání pro nevidomého chlapce byla v Praze na Hradčanech. Rodina se smířila s nečekanou realitou a Jožka zdárně prospíval. Po základní škole vystudoval tehdejší Střední školu učitelů hudby, dnes Deylovu konzervatoř. Jeho nástrojem číslo jedna je akordeon, ale hraje také na lesní roh, klávesy a trubku. Akordeon se však stal jeho chlebem i osudem. Po ukončení studia se oženil se svou první láskou a zůstali spolu až do Jožkových šedesáti let. Potom jeho hodná a věrná manželka Ola zemřela. Jožka se musel naučit žít sám a spoléhat se v mnohém na pomoc rodiny. Je tomu už nejméně dvacet let, kdy jsme se s Jožkou Kučerou seznámili ve zkušebně pěveckého souboru Ave, který brilantně vedl profesor hudby Ladislav Dohnal ze Sezimova Ústí. Dnes je Jožkovi Kučerovi, tenorovi souboru a jeho současnému předsedovi, pouhých padesát + 33 let. Je ve výborné kondici, zajímá se o život ve světě hudby i ve světě lidí. Kdo si představuje starého vetchého pána v zanedbané domácnosti, je vedle jak ta jedle. Byl jsi někdy zklamaný, že život se odvíjel v rozporu s představami tvých rodičů i tebe samotného? Čím bys asi byl, kdybys nebyl učitelem hudby? Míval jsem vždycky blízko ke dřevu. Těšil jsem se, že budu truhlářem, ale ve třinácti tomu mladý kluk nepřikládá takový význam. Slepota mě nechala velmi rychle dospět a snad i zmoudřet. Nikomu jsem nic nevyčítal – ani doktorům, ani Pánu Bohu. Vím od té doby, že všechno, co mě potkává, má svůj řád a cíl, jakkoliv mi to třeba zprvu vadí nebo není jasné. Kdybych neoslepl, nevystudoval bych konzervatoř, neměl bych svou manželku Olu, která mě doprovázela už na střední škole. Neměl bych s ní své dcery a syna, které mám moc rád a oni mne také. Neměl bych tak blízko k hudbě. Neobjevil bych své poslání v povolání učitele. Slepota mi poskytla nejen zaměstnání, ale povolání, které jsem vždy miloval a vlastně dodneška se cítím s hudbou bytostně spojený. Původně jsem učil v Ledči nad Sázavou klavíry, trubky a samozřejmě akordeon. V Praze jsem ještě asi čtyři roky učil ty trubky, ale nakonec jsem zcela přešel k akordeonům. Tehdy byly v módě a dnes jsou zase. Když ti bylo padesát, určitě jsi ještě učil, staral ses o manželku a o rodinu. Míval jsi čas i na něco jiného? Pravda je, moc času nazbyt jsem neměl. Vyučoval jsem na hudební škole, říkalo se jí Liduška - Lidová škola umění. Rád bych podotknul, že hodně záleželo, a v současné době ještě víc záleží, jak učitel hudby vypadá, jak je oblečený, upravený a jaké má společenské vystupování vůči dětem, rodičům i učitelskému sboru. Moji zrakově postižení kolegové na to vždycky nedbají a tím si ubližují a přicházejí o respekt. Péče o svoje chování a vzhled dá docela zabrat, ale ve finále se to vyplatí. Jenže to chce čas a energii. Kromě povinností ve škole a doma jsem co nejčastěji jezdil za rodiči na Šumavu a pomáhal, jak jsem dovedl a co bylo třeba. Manželka bývala dost nemocná se srdcem, a v tomto období se její stav rapidně horšil. Když byla už upoutaná na lůžko, musel jsem si ve škole upravit rozvrh tak, abych mohl přijít v poledne domů a postarat se o ni. Odpoledne jsem zase utíkal zpět do školy. Bylo to velmi náročné. Nechtěli jsme dát mou milovanou Olu do nemocnice, ona se toho velmi bála. Byla vlastně doma skoro do konce... Vím, že jsi velmi soběstačný, ale přeci jen – učit ve škole, starat se o domácnost a o sebe, ještě zpívat v souboru Ave a dojíždět za starými rodiči, to jsi asi nemohl bez pomoci zvládnout. My jsme jako rodina vždycky žili dost semknutě, měli jsme se rádi a vážili si jeden druhého a hlavně rodičů. Mám ještě sestru a i s tou máme velmi blízký vztah. Moje dcera Hana se, když jsem ovdověl, nastěhovala ke mně a bydlela se mnou dvanáct let, tedy zhruba do mých 72 let. V tu dobu ovdověla moje maminka a vystřídaly si s Haničkou místo. Dcera se až teprve pak provdala a měla mou poslední vnučku a nejmladšího vnuka. Celkem mám osm vnoučat a třináct pravnoučat. Tvoje maminka se na doslovně stará kolena přistěhovala ze Šumavy do Prahy, aby se o tebe starala? Kolik jí bylo let? Mamince bylo osmaosmdesát, když opustila Šumavu a vlastně i moji sestru, která moc chtěla, aby maminka byla u ní. Maminka se o mě starala sedm let a ke konci jejího života jsem se o ni staral já. Zemřela v 95 letech. Byly to velmi krásné roky, kdy jsme mohli být spolu a užít si, co jsme za celá ta léta odkládali. Uvažoval jsi někdy o novém vztahu, když jsi opravdu zůstal sám? Myslíš si, že je těžké navázat přátelský nebo partnerský vztah tak hluboko po padesátce? Není těžké navázat přátelství, když jsi mezi lidmi, kteří mají stejné zájmy a podobné osudy. Jednu dobu jsem se zabýval myšlenkami na nové manželství. Došel jsem ale k názoru, že bez kompromisů a silné tolerance to nejde. Přeci jen – v tomto věku mají oba partneři už dávno zajeté zvyklosti a nezměnitelné rodinné vztahy, které mohou tomu druhému připadat nedůležité nebo nějak překážet. A to je potom opravdu problém. Člověk nemůže svou rodinu někam odsunout a začít stoprocentně chápat rodinu toho druhého, zvlášť když se jedná o tolik příbuzných, jako je tomu u mne. Takže na ženění opravdu nepomýšlím (úsměv od ucha k uchu). Je vás asi opravdu hodně. Jak se scházíte? Když jsme slavili moji osmdesátku, sešlo se nás v pronajatém sále u Františkánů čtyřicet dva lidí, a to se tři omluvili pro nemoc. Není to maličkost si třeba jen pamatovat, jak se všichni jmenují a kde žijí. Zatím se mi to ale daří, i když někdy chvilku přemýšlím (usmívá se Jožka spokojeně). Vánoce a běžné narozeniny slavíme po jednotlivých partách, do panelákového bytu se najednou nevejdeme a syn nebydlí v Praze. Když jdu někam na návštěvu, nerad tam přespávám. Mám svůj pelíšek, svůj rytmus, své návyky, a tak se snažím, abych to nemusel porušovat. Svou učitelskou kariéru jsi kolem sedmdesátky zvolna opouštěl tak, jak ti ubývalo žáků. Neopustil jsi však pěvecký soubor Ave. Co dnes může nabídnout mladým nebo i starším muzikantům? Stále pořádáme tématické zájezdy, kde vystupujeme. Jezdíváme také na společnou dovolenou, během které nacvičujeme nové věci a kdo chce, může se zde věnovat i duchovním cvičením, kterým se říká exercicie. Pěvecký sbor vede Lenka Bayerová, já zpívám tenor a jako předseda, původně prozatímní (úsměv) se již deset let věnuju organizačním věcem. Jsem rád, že na to nejsem sám. Muzika je mi mnohem bližší než ta administrativa. Ještě doplním, že jsme se snažili o ekumenické seskupení Ave, ale to se nepodařilo a už asi nepodaří. Jsme tedy převážně katolíci a produkujeme výhradně duchovní hudbu. Zpíváme na kůrech při mších nebo na menších koncertech. Jak vypadá tvůj obyčejný všední den? Vaříš si a nakupuješ s asistentem nebo dochází pečovatelka s obědy? Ale kdepak. Žádná pečovatelka, žádné obědy. Snažím se občas si něco uvařit, míval jsem nahrávku, na kterou mi maminka nadiktovala základní jídla. Ta magnetofonová nahrávka se ale zničila. Dcera mi nosívá obědy, mám mrazák se zásobami hotových jídel. Nákupy neobstarávám, to je na mne složité, ale asi bych se to naučil, aspoň v tom základním rozměru. Jenže tady blízko není žádné nákupní centrum. Vím, že mi mladí mohou objednat potraviny a drogerii na internetu, kdyby byl s nakupováním problém. Co společenský život? (ptám se dotěrně) (Jožka se mile usmívá, jak to umí jen on) Mám dvě kamarádky z našeho katolického kostela. Jsou fajn, chodí každá jednou týdně. Naučil jsem se dělat pudinkový pohár, a tak mám co nabídnout. Povídáme si o životě, o víře, ony jsou moc hodné a čtou mi nějakou zajímavou knihu nebo třeba z časopisů. Bývají to pěkné chvíle. Někdy jdeme na procházku. U mne kolem domu je to trochu složité s orientací, a tak jsem rád, když mám s kým jít. Používáš nějaké speciální pomůcky? Myslím, že jsem prošvihnul tu dobu, kdy začala Euréka. Někdo mi tehdy řekl, že je to jen taková nadbytečná hračka. A později, když přišly počítače, už jsem se nechytal. Používám pichťák, tabulku a bodátko, přehrávač MP3 a smutně vzpomínám na šikovné kazety, na kterých se nahrávky snadno hledaly. To už je ale pryč. Ano, zapomněl jsem na bílou hůl, svou kamarádku nejvěrnější. Hraješ někomu nebo sobě pro radost? Musím se učit nové věci pro vystupování Ave. K tomu nejvíc využívám klávesy. Občas hraju na akordeon a poslouchám cédéčka. Můj život se dost zpomalil, nemusím spěchat, nemusím se nikam štvát, když mám chuť, mohu si i zdřímnout po obědě. Úžasně mi to vyhovuje a ani v nejmenším nestojím o všechny ty vymoženosti a nabídky toho uspěchaného, trochu šíleného světa mladých lidí. Jsem smířený se sebou, s lidmi i se vším, co mě potkalo. Raduju se z každého dne, který mi Pán Bůh přidává, a snažím se, abych mu nedělal ostudu nebo zbytečné starosti. Moc přeji každému, kdo se dožije zralého a nejzralejšího věku, aby se mu žilo tak dobře, jako to mám já.“ A to my ti, Jožko, také ze srdce přejeme. Rozmlouvala Jaroslava Novotná # Hmatové mapy na Seznamu Díky projektu střediska Elsa při pražském ČVUT jsou od letošního dubna na internetu připravené k vytištění hmatové mapy celé České republiky. Projekt je završením společného několikaletého úsilí středisek Elsa na ČVUT, Teiresiás na Masarykově univerzitě v Brně a společnosti Seznam.cz, která spustila samostatný portál hmatove.mapy.cz. Unikátní nová metoda umožňuje automatickou úpravu klasických mapových podkladů tak, aby byly po vytištění na speciální papír čitelné hmatem. Plastické tmavé čáry a body představují ulice a domy, popisky jsou v Braillově písmu. „Jsou to listy ve formátu A4, které se skládají k sobě. Mapa sama o sobě na té A4 zobrazuje poměrně malé území, konkrétně je to měřítko 1:1500, kde jeden centimetr se rovná 15 metrům. To je nezbytné právě pro to, aby mapa byla rozlišitelná hmatem,“ popisuje Radek Seifert ze střediska Elsa. Na papíru lze nahmatat vystouplé reliéfy. I bez pomoci zraku tak lze zjistit, jak vypadají osy jednotlivých ulic nebo bloky domů. Jsou v nich dokonce i popisky ulic, i když ve zkrácené podobě. Třeba Rašínovo nábřeží je v haptické mapě zaneseno zkratkou ršn. „Používáme první písmeno z názvu a dvě následující souhlásky. Všechny zkratky jsou pevně dané, žádná se nesmí opakovat, aby bylo možné podle názvu rozeznat například Karlův most od Karlova náměstí,“ detailně vysvětluje Radek Seifert. Mapy přiblíží i skutečnou podobu trasy, kudy nevidomý běžně chodí. „Teď se na to dívám a zjišťuji, že vlastně nechodím rovně, jak jsem si doteď myslel, ale chodím po takovém dlouhém oblouku, po takové táhlé zatáčce. To jsem až tak nevnímal,“ upozorňuje při porovnání své trasy s haptickou mapou nevidomý uživatel Petr Novák. Na ČVUT mají také speciální tiskárnu (fuser) s takzvaným mikrokapslovým papírem. Ta vyrobí mapu během několika sekund. Předloha vybraná z internetového portálu se natiskne na teplocitlivou vrstvu a poté se zahřeje pomocí infračervené lampy. Tím tmavé kontury nabydou na objemu, vystoupí nad povrch papíru a vytvoří hladký, dobře hmatný reliéf. Výroba hmatových map tedy již nemusí být záležitostí zdlouhavé manuální práce jako dosud. Samotná myšlenka se zrodila v roce 2007, tedy době, kdy Centrum podpory samostatného studia zrakově postižených Tereza na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze – dnešní Středisko podpory studentů se specifickými potřebami Elsa – bylo nejen v úzkém kontaktu se Střediskem pro pomoc studentům se specifickými nároky Teiresiás, jež s ním myšlenku sdílelo, ale navázalo i těsnější spolupráci se společností Seznam.cz. „Klíčovou osobou na Seznamu byl dlouhá léta Lukáš Marvan, nyní se projektem zabývá Aleš Vittinger. Hlavním spolupracovníkem ze střediska Teiresiás byl Petr Červenka, u nás v Else jsme se na přípravě haptických map podíleli zejména s kolegou Karlem Břindou,“ jmenuje Radek Seifert. U zrodu převratné myšlenky přitom bylo před lety nechtěné pousmání pracovníků Seznamu, že všechny portály asi nemohou být „přátelské“ k nevidomým uživatelům. „Když jsme probírali jednotlivé možnosti, řekli, že mapy jistě ne – a pokračovali dál. Tehdy jsem si řekl – a proč by to nešlo? Od té doby jsem se touto myšlenkou nepřestal zabývat. Já osobně si mapy pamatuji z doby, kdy jsem ještě viděl, a velmi jsem po nich toužil,“ vzpomíná třiačtyřicetiletý Radek Seifert, který přišel o zrak ve 25 letech. „V záplavě technologií, které se nabízejí nevidomým, se tyflografie vlastně vrací k základům. Dnešní nevidomé děti nejsou zvyklé vzít do ruky mapu. Nejde jen technologii, ale o osvětovou činnost, začít pracovat nejen ušima, ale i rukama. Jde vlastně o jakýsi návrat k bazální gramotnosti,“ konstatuje zdánlivě jednoduchý fakt Radek Seifert. Internetové hmatové mapy mají sloužit nevidomým lidem, kteří ale ve většině nikdy neměli přístup k mapám v takové míře, aby je považovali za přirozený zdroj informací. „Ti, kteří před ztrátou zraku pracovali s běžnými mapami, nejspíš nebudou pochybovat ani o užitečnosti map hmatových a zahrnou je do repertoáru možností, jak se kvalitně obeznámit s vybraným územím, porozumět jeho prostorovým vztahům a ujasnit si rozmístění klíčových objektů. Avšak nevidomí, kteří s mapami zkušenosti nemají, budou při jejich zkoumání mnohdy tápat nebo užitečnost map dokonce zpochybňovat. Řešení je v takovém případě pouze v trpělivé osvětě a průpravě, které by měly nedostatek zkušeností a případnou nedůvěru překonat,“ nastiňuje budoucnost Radek Seifert. Při návštěvě střediska Elsa jsme se zajímali i o to, zda může být nová služba dostupná běžným uživatelům. „Nákupní cena fuseru se pohybuje v rozmezí 25 až 40 tisíc korun. Jeden mikrokapslový papír stojí zhruba jedno euro. Vytištění jednoho mapového listu tedy vyjde na necelých 30 korun,“ vypočítává Radek Seifert. „Byli bychom rádi, aby střediska s fuserem, ať už vysoké školy nebo instituce zabývající se servisem pro zrakově postižené, našla způsob, jak tuto službu nabídnout veřejnosti. Pro zrakově postižené je to úplně nová možnost, jak se dostat k něčemu, co dřív nebylo vůbec možné,“ konstatuje Radek Seifert s tím, že v současnosti je možné si nechat žádanou mapu bez problému vyrobit v pražském středisku Elsa (Trojanova 13) a brněnském Teiresiás (Šumavská 15). „Mezitím avizovali další dva až tři provozovatelé, že by tisk haptických map také rádi nabízeli jako součást svých služeb,“ popisuje Radek Seifert počátky začlenění nového projektu do praktického života. „Moje vize je taková, že by tuto službu neměla nabízet jen speciální zařízení, ale i veřejné knihovny. Mají různé doplňkové programy pro práci s nevidomými čtenáři – kdyby měli k dispozici fuser, mohli by tisknout mapy přímo v knihovně. No a moje druhá vize spočívá v tom, že by tisk haptických map mohl být součástí informačních služeb na obecních a městských úřadech,“ představuje si Radek Seifert. „Jsme na počátku, ale začínám být optimistický,“ uzavírá představení nové služby, která má šanci být velkým přínosem a otevřít nevidomým uživatelům doslova nové obzory. Taťána Králová # Obrazy jako představy Začátkem dubna navštívil Prahu britský malíř Jonathan Huxley (48), který letos vystavoval v Olomouci v rámci Dnů umění nevidomých na Moravě (jak jsme informovali v minulém čísle). Při této příležitosti jsme jej požádali, aby čtenářům časopisu Zora několika slovy přiblížil svůj život a obrazy. Jak vlastně začala vaše spolupráce se SONS, kterou nyní zviditelňuje olomoucká výstava? Oslovila mě pracovnice SONS, která se dozvěděla o mé loňské účasti na výstavě v Kolíně nad Rýnem. Výstava s názvem Blind und Kunst se tam konala na jaře 2013. Výzvu prezentovat své obrazy v rámci Dnů umění nevidomých na Moravě jsem velmi rád přijal. Vaše zrakové postižení se zdá být téměř nepostřehnutelné. Příčinou mého oslabeného zraku je albinismus. Mám oči velmi citlivé na světlo. Sluneční svit je pro mě tak ostrý, že je pro mě složité vyjít z domu na ulici. Souvisejícím postižením je nystagmus, tedy mimovolné pohyby očí a velmi ztížená schopnost zaostřit. Musím nosit silné brýle, nemůžu se dívat do světla, při práci musí světlo dopadat jedině zezadu. Během studia na akademii, kde byly učebny osvětlené žlutými zářivkami, jsem například požádal, zda by je mohli vyměnit za zářivky imitující denní světlo. Vyhověli mi, a nová světla se tak osvědčila, že je dokonce vyměnili na celé akademii. Můžete, prosím, studium na prestižní londýnské Královské akademii zmínit poněkud podrobněji? Absolvoval jsem na této škole postgraduální studium, na které jsem byl přijat již po absolvování pětileté vysoké umělecké školy ve 23 letech. Na toto studium se každoročně hlásí 1500 umělců, byl jsem mezi 12 přijatými. Mými profesory na akademii byli vynikající umělci Norman Adams a Peter Blake. Své obrazy nazýváte figurálními krajinami. Čím je vaše tvorba ovlivněna a jaké obrazy jste vybral pro olomouckou výstavu? Vycházím z moderního umění dvacátého století. Už Pablo Picasso říkal, že skutečné je vše, co si dokážeme představit. Není tedy tak důležitá samotná schopnost vidět zrakem, ale představivost. To je trend, který při své tvorbě plně využívám. Nic neplánuji, tvořím spontánně podle svých vnitřních představ. Mé obrazy jsou a instalace jsou vždy projevem okamžité inspirace. Obvykle mají velké rozměry, jak se budou moci přesvědčit i návštěvníci Dnů umění nevidomých na Moravě. Pro tuto výstavu jsem vybral ty nejtypičtější a nejosobitější figurální krajiny. Kromě rozměrných obrazů a instalací se však věnujete i knižním ilustracím. Kolik knih jste dosud doprovodil svými obrazy? Zatím to byly ilustrace ke čtyřem knihám. Svými kresbami jsem doprovodil například složité dějové fantazie autora Roberta Couvera. Jakého druhu jsou vzdělávací projekty, na nichž nadále spolupracujete s londýnskou  Královskou akademií? Učím malovat mladé lidi se zdravotními handicapy včetně nevidomých. Setkáváme se na kurzech jednou týdně. Prozradíte nám i něco ze svého osobního života? Pracujete doma, nebo máte svůj ateliér? Kvůli rodině pracuji doma. Jsem rozvedený, starám se o sedmiletého syna. Obyčejně mu ráno dělám snídani a vodím ho do školy. Jsem úplně obyčejný tatínek. Taťána Králová # Zemřela Sue Townsendová Ve věku 68 let zemřela 10. dubna nevidomá spisovatelka Sue Townsendová, kterou proslavily hlavně fiktivní deníky Adriana Molea. Britská humoristka ztratila zrak v roce 2001 v souvislosti s onemocněním silnou cukrovkou. V roce 2009 prodělala transplantaci ledviny. Nedávno utrpěla mrtvici a po krátké nemoci skonala doma v anglickém Leicesteru Autorka rozesmála svými kousavými satirickými prózami z britského každodenního života i politiky milióny čtenářů. Miliónových nákladů dosáhla s knihami o Adrianu Moleovi. Tajný deník Adriana Molea, fiktivní zápisky 13letého chlapce, vyšel poprvé v roce 1982 a stal se bestsellerem. Po úspěchu knihy Townsendová napsala dalších sedm pokračování, která nepraktického podivína provázejí až do dospělosti a středních let. Díla vyšla i v češtině včetně posledního, osmého, s názvem Adrian Mole – léta prostoty. Townsendová se narodila 2. dubna 1946 ve středoanglickém Leicesteru, odešla v patnácti letech ze školy bez jakékoliv kvalifikace, v osmnácti se vdala a ve 23 letech už zase jako samoživitelka vychovávala tři děti. Celkem budoucí spisovatelka vychovala čtyři děti, pracovala střídavě v továrnách, obchodech a garážích. Plných 20 let byla ženou v domácnosti a psala do šuplíku: „Nemůžu říct, že by mě to tak uspokojovalo, ale smířila jsem se s tím, že to tak bude. Nesnesla jsem představu, že by někdo mé dílo četl,“ tvrdila později. Fenomenální úspěch příběhů o poďobaném teenagerovi a jeho lásce Pandoře ale z Townsendové v 80. letech udělal slavnou a bohatou autorku. O pozdvižení se Townsendová – známá kritička monarchie – postarala románem Královna a já (1992), v němž líčí satirický obraz britské královské rodiny, která se po zrušení monarchie musí začít starat sama o sebe. Fiktivní královna Alžběta II. v tomto příběhu tráví stáří v levném nájemním bytě. Autorka nepřestala psát ani navzdory těžké nemoci a ztrátě zraku. S pomocí rodiny dokončila nejen poslední díly Adriana Molea, ale například také román Královna Kamila (2006), další dílo, v němž satiricky kritizovala monarchii. ČTK/red. # Exkurze do divadla Ve čtvrtek 22. dubna pořádala olomoucká odbočka SONS komentovanou prohlídku do běžně nepřístupného zákulisí divadla. Odpoledne se zájemci sešli před divadelní budovou. Do prostoru divadelního „zázemí“ jsme plni očekávání vstoupili zadním vchodem. Prvním překvapením byla sama naše průvodkyně, známá olomoucká herečka Ivana Plíhalová. Její vyprávění o historii až po současnost divadla jsme si vyslechli v 5. patře budovy. V prostorné zkušebně jsme se usadili a nechali se unášet představami o herectví. „I já jsem chtěla být herečkou,“ prozradila jedna z přítomných dam. „A  v jaké roli se cítíte nejlépe?“ pokračovala. Pod palbou zvědavých dotazů se naše průvodkyně cítila snad jak ryba ve vodě. Vtipně a pohotově reagovala. Všechny nás pozvala na divadelní hru Královny, v níž hraje roli tělesně postižené pacientky a kde taktéž vystupuje postava nevidomé dívky. Pomalu přicházeli zájemci o divadelní zkoušku a my jsme opustili zkušebnu. Po chodbě jsme nakukovali do dílniček švadlenek, kloboučkářů, maskérek atd. U výtahu čekaly klobouky na vyzkoušení a my se mohli převtělit do postav divadelních her. Paruky, výroba a materiály k jejich stvoření byly náplní návštěvy v dalším zajímavém prostoru. Dílnu, kam se dováží pravé kvalitní vlasy z asijských zemí, již předpřipravené k výrobě paruk, jsme si prohlédli a typovali jejich role. Někteří si je i vyzkoušeli. Potom jsme v tmavém a tajemném zákulisí zkoumali nápovědní budku, protipožární i klasickou látkovou oponu. Úchvatný obrovský vysokánský prostor jeviště a prkna, která znamenají svět – konečně, i když za oponou. I zde jsme si vyslechli mnoho zajímavého nejen o tomto prostoru. Posledním zastavením byly herecké šatny. Zde jsme „dovyčerpali“ připravené otázky a prohlédli si nevelké prostory herecké šatny paní Plíhalové. Rozloučili jsme se s naší průvodkyní, která nás poté dovedla „zkratkami“ až k pokladně divadla, abychom neměli daleko k našemu dalšímu cíli – kavárně Divadelní klub. Prohlédli jsme si obrazy britského slabozrakého malíře Jonathana Huxleyho vystavené v rámci festivalu Dny umění nevidomých na Moravě. Někteří z nás zde v klidu poseděli u kávy. Akce se velmi zdařila,  určitě se budeme snažit o další podobnou v budoucnosti. Za všechny nevšední zážitky patří velký dík nejen paní Ivaně Plíhalové, ale i řediteli Moravského divadla, dříve Českého rozhlasu Olomouc, Mgr. Pavlu Hekelovi, jehož přičiněním se exkurze uskutečnila. M. K. # Koncert v podkroví Ve středu 23. dubna pořádala odbočka SONS Prostějov Dny umění nevidomých. Již třetím rokem jsme se sešli v knihovně. Tentokrát vystoupilo více účinkujících než v minulých ročnících, a tak praskal podkrovní sál Městské knihovny ve švech. Naši odbočku prezentovali tři naši členové – Jakub Vevera, Jana Brožková a Liduška Veselá. Mezi hosty nechyběl početný soubor Pastelky z Kyjova, paní Hošková se skupinkou členů z Přerova, pan Macourek z Kojetína a zpěvák Milan Hradil ze Zlína. Kulturní pásmo se konalo v odpoledních hodinách. Celý den trvala prodejní výstava náušnic, výrobků z keramiky a pedigu. Hudební vystoupení proložené mluveným slovem opět moderoval ředitel knihovny Aleš Procházka. Technické zabezpečení včetně ozvučení bylo v režii pana Knejpa za asistence manžela Zuzky Znojilové. Organizačně se na této náročné akci podíleli pracovnice místní odbočky za skvělé asistence našich osmi dobrovolnic ve spolupráci se zaměstnanci knihovny. Koneckonců účast kolem sedmdesáti lidiček hovoří za vše. Redaktor magazínu Naše šance Petr Mašek pořídil zvukový záznam do dalšího čísla a byl z této akce nadšen. Kulturní písmo si dokonce nenechal ujít ani Mgr. Svozil ze sociálního odboru Městského úřadu v Prostějově, který obdaroval účinkující propagačními materiály. Pavlína Bartošková # Bludné kameny  Návštěvníci novojičínského parku se mohou dovědět něco více o geologickém vývoji svého regionu. Prozradí jim to informační panely u bludných kamenů v Janáčkových sadech. Bludné balvany v Janáčkových sadech v Novém Jičíně doplňuje informační panel, který přibližuje pozůstatky čtvrtohorního zalednění na našem území. Návštěvníci novojičínského parku se tak mohou dovědět něco více o geologickém vývoji regionu. „Na panelu je vyobrazena mapa severní Evropy. Vedle ní jsou vzorky hornin, takzvaných ledovcových souvků. Popisky jsou také v Braillově písmu,“ prozradila mluvčí novojičínské radnice Marie Machková. Chvályhodného počinu se ujalo občanské sdružení Hájenka. „Chceme lidem přiblížit horniny, které jsou typické pro bludné kameny. Interpretační panel v Novém Jičíně byl instalován v rámci programu Geopark Podbeskydí,“ uvedl Dalibor Kvita z občanského sdružení s tím, že území na východním okraji Beskyd je geologicky velmi pestré. red. # Sedm medailí z Norska Začátkem dubna se do Norska vypravila skupina pěti nevidomých sportovců s traséry. Zúčastnili se zimních závodů pro tělesně a smyslově postižené – Ridderrennet 2014, které se každoročně konají v lyžařském středisku Beitost?len v Norsku. Z Česka dorazila skupinu 5 nevidomých sportovců: Marek Šimíček, Luboš Vachutka, Kristýna Koyšová, Ivo Budil a Vlastimil Macháček s traséry. Skupinu doplnila šestice vidících účastníků, kteří se podělili o trasování, vaření, mazání a technickou údržbu lyží, asistenci nevidomým a koordinaci akce. Pět našich sportovců se zúčastnilo celkem 7 závodů. Celkem získali 7 medailí. V obřím slalomu žen obsadila Kristýna Koyšová (trasérka Magda Nováčková) 2. místo. V běhu mužů na 10 km vybojoval stříbro Luboš Vachutka (trasér Miloš Svárovský) a bronz Ivo Budil 41:25 (trasér Zbyněk Kovář). V biatlonu si pro nejcennější kov dojel Marek Šimíček (trasér Ivo Haničinec), druhý byl Luboš Vachutka (trasér Miloš Svárovský) Hlavní závod týdne na 20 kilometrů vyhrál Luboš Vachutka (trasér Zbyněk Kovář). Na stupních vítězů s ním stanul i třetí Marek Šimíček (trasér Ivo Haničinec) Česká výprava byla pro organizátory i ostatní účastníky velkým překvapením. Naši sportovci dokázali, že je v nich skryt velký potenciál. Novinky.cz/red. # Evropská elita v Praze Po osmi letech se 18. až 20. dubna v Praze sešla evropská golbalová špička. Vedle tří domácích se v Praze představili kluboví mistři z Německa, Belgie, Portugalska, Švédska, Velké Británie, Litvy a Holandska. Pohár pro nejlepší tým si však nikdo neodvezl, zůstal doma. Pořadatelský klub BSC Praha ve finále totiž porazil litevský Saltinis v prodloužení 15 : 14. Třetí místo v konečné tabulce obsadil SSG Blista Marburg z Německa. Druhý náš zástupce skončil již ve čtvrtfinále, kde těsně prohrál s anglickým Nordsee 12 : 11. Třetí Pražáci narazili ve čtvrtfinále na vítěze a v konečné tabulce na ně zbylo osmé místo. Soutěž střelců vyhrál s přehledem Honza Božek s 61 zásahy a průměrem 17,6 procenta. Na druhém místě ovšem o dva zápasy méně skončil Lukáš Valer s 43 góly a průměrem 16 procent. Vašek Svoboda sice skončil „až“ pátý, ale zato ho může hřát jeho vítězný gól ve finále. Další domácí střelci se seřadili pěkně na 12., 13. a 14. místě v tomto pořadí: Franěk (20), Duda (20), Budil (18). Střelci se opravdu snažili. V porovnání s naší ligou mnohem víc proměňovali penalty. Z 166 nařízených penalt bylo 104 proměněno. Nejlepší střelecký průměr měl Litevec Henrik Pavliukianec, který skončil na děleném třetím místě s 37 góly s průměrem 20,4 procenta. Uspořádat takový turnaj není jednoduchého a pořadatelé se vskutku vytáhli. Bylo by škoda na tak krásný turnaj nenavázat a nepokračovat v dalších letech. Pochvalu však zaslouží i diváci, kteří ve finále vytvořili hráčům bouřlivé domácí prostředí. Karel Novotný # O pohár Doubravky Poslední dubnový víkend se sešli mladí golbalisté v Plzni. Čekal je zde 12. ročník turnaje o pohár Doubravky, kterému předcházel intenzivní trénink. Bojů v Plzni se zúčastnilo celkem devět trojčlenných týmů. Turnaj neproběhl jeden, ale hned dva. Žáci byli rozděleni do dvou skupin na starší-zkušenější a na mladší-začínající. Turnaj starších po deseti letech vyhrálo Brno s pohyblivým a tvrdě střílejícím Danem Přikrylem. Na domácí zbylo až druhé místo, přestože Jaroslav Levý byl vyhlášen s 27 góly nejlepším střelcem turnaje. Třetí skončily Hradčany, čtvrtý Liberec a pátí golbalisté z Prahy – náměstí Míru. Mezi těmi nejmenšími si nejlépe vedli domácí, druhá skončila Praha – náměstí Míru, třetí Brno a čtvrtý Liberec. Goalball juniorů se opět stává sportem nevidomých a slabozrakých. V soupisce oddílu najdeme dost hráčů, kteří nenavštěvují školu pro zdravotně postižené, ale jsou v integraci. Ještě jedna zajímavost na závěr. Málokdy se stává, že by o pořadí musel rozhodovat až čtvrtý ukazatel – poměr branek. V Plzni však poměr branek rozhodoval u velkých o čtvrtém místě a u menších o druhém místě celkového pořadí. Vyhlašování výsledků se již tradičně zúčastnil zástupce z radnice Doubravky. Chválit pořadatele mi přijde už skoro zbytečné, ale neudělat to by bylo asi nespolečenské. Karel Novotný # Inzerce Mám 41 let a hledám přítele ve věku 35 až 43 let, nejlépe z Jihomoravského, Olomoucké a Zlínského kraje. Moje zájmy jsou: práce s dětmi, hudba, cestování, společnost. Hodně se zajímám o astrologii a psychologii. Tel. 731 850 691. Věnuji knihy v Braillově písmu (romány, kuchařky aj.) Zájemci se mohou hlásit na tel. 731 850 691.