ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 98 Číslo 6 Březen 2014 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Španělské losy dávají obživu Dědictví tajemné mecenášky Víte, že... Padesát plus... 18: Alice Moje oblíbená Den plný zážitků Park pro čtyři smysly Ekonovinka v Litoměřicích Domovní znamení s příběhem Rozhlas jako divadlo pro slepé Chyťte zloděje Cena pro slepého maséra Památky v Písku Sáhněte si, poslouchejte Kameny k dotýkání Muzeum Kopřivnice Jméno jako přesmyčka Sychra opět přeborníkem Prahy Inzerce # Španělské losy dávají obživu Ricardo Velesar přišel o zrak v dětství. Dnes je jedním z 20 tisíc prodavačů losů loterie ONCE (Organización nacional de ciecos espaňoles – Organizace nevidomých Španělska). ONCE byla založená před 75 lety s cílem pomáhat nevidomým vydělávat si na živobytí. Nyní zajišťuje zaměstnání pro 20 tisíc nevidomých a slabozrakých po celém Španělsku. Instituce je financována z prodeje losů své loterie. Mohutná organizace španělských nevidomých rozšířila svou charitativní působnost na všechny postižené. Loni obdržela Cenu prince asturského za svornost, považovanou za španělskou Nobelovu cenu. Porota ocenila „mimořádnou činnost“ ONCE, díky níž miliony postižených ve Španělsku znovu nalezly důstojnost a dosáhly lepší kvality života. Dílo ONCE je příkladem pro mnohé mezinárodní iniciativy, dodala porota. Ve své vytápěné budce nedaleko východu z metra na náměstí Manuela Becerry v Madridu žertuje šestačtyřicetiletý Ricardo se zákazníky čekajícími ve frontě. „Začal jsem žít normální život. Nevím, co by se mnou bylo, kdyby nebylo ONCE,“ říká. Má progresivní degenerativní onemocnění sítnice (retinitis pigmentosa), zrak ztrácel postupně poté, co vyšel ze střední školy. ONCE ho zaměstnává od roku 1990. Dnes ze své mzdy živí manželku, rovněž nevidomou, s níž se seznámil prostřednictvím této organizace, a šestiletou dcerku. Ještě dokázal našetřit na koupi bytu. „Jsem jim velmi vděčný, protože dokážu uživit rodinu a mám slušnou a trvalou práci,“ pochvaluje si dnes. První roky, předtím, než vstoupil do ONCE, byly velmi těžké, zaměstnavatelé před ním zavírali dveře. Roční příjem z loterie se pohybuje kolem 1,9 miliardy eur (asi 53 miliardy korun). Polovina z této částky jde na výhry, zbytek je vyčleněn na zajišťování pracovních míst a na specializované učební a přeškolovací programy. ONCE nejen poskytuje práci prodavačům loterie, ale také vlastní 29 společností zaměstnávajících postižené osoby. Patří k nim tisková agentura, velkoprádelna, řetězec hotelů a zprostředkovatelská agentura, která zajišťuje hospodyně a hlídače budov. Loni ONCE vytvořila pro postižené 7100 pracovních míst, a to v době, kdy ve Španělsku vrcholí vysoká nezaměstnanost dosahující 26 procent. Instituce celkem zaměstnává přes 65 tisíc osob. „Myslím, že jsme značně ulevili sociálnímu systému. Založili jsme svůj model na předpokladu, že jsme aktivními osobami, na myšlence, že si zasloužíme úctu za to, co dokážeme, nikoli za to, čeho se nám nedostává,“ vysvětluje prezident ONCE Miguel Carballeda, který sám kdysi začínal jako prodavač losů. ONCE převádí do Braillova písma knihy pro studenty přející si studovat na univerzitě a řídí školu fyzioterapie pro slepce. Každoročně tu získá diplom nejvýše 24 osob, které obvykle všechny naleznou práci. „Není to proto, že by nevidomí měli vyvinutější hmat, jak si mnozí mylně myslí, ale proto, že jejich vzdělání je důkladnější než na jiných školách,“ zdůrazňuje ředitel školy Javier Sainz de Murieta. „Kdyby neměli hlubší vzdělání, vybral by si zaměstnavatel raději někoho bez handicapu,“ dodává. Třiatřicetiletá Isabel Chacónová, která v květnu završí studium závěrečnými zkouškami, tvrdí, že tato škola dala jejímu životu nový smysl. Zrak ztratila před šesti lety v souvislosti s komplikacemi při cukrovce. „Jsem opravdu šťastná. Jednají s námi velmi citlivě, je to nejlepší způsob, jak pomáhat handicapovaným. Vytváří se mezi námi velmi úzké pouto,“ svěřila se. ČTK/red. # Dědictví tajemné mecenášky Nečekané dědictví spadlo do klína Základní a mateřské škole profesora Vejdovského pro nevidomé a slabozraké v Olomouci. Rodačka z Olšan u Prostějova Anna Bednářová jí odkázala vkladní knížku s milionem a 406 tisíci korun a také sbírku mincí. Sedmaosmdesátiletá žena, která měla trvalé bydliště v Praze, zemřela v květnu loňského roku. Vztah štědré dárkyně k nevidomým dětem se zpočátku zdál být velkou záhadou. Když se však šéfredaktor Zory dozvěděl, že paní Bednářová měla nevidomého manžela, ihned jej napadlo jméno Jaroslava Bednáře, který byl dlouholetým sazečem, později korektorem Knihovny a tiskárny pro nevidomé K. E. Macana. Této domněnce, která v současné době čeká na potvrzení, by odpovídal i fakt, že pan Bednář býval vášnivým numismatikem. Ředitel školy Jiří Müller se nejprve se zdráhal zprávě o dědictví uvěřit. „Přiznám se, že jsem byl v telefonním hovoru trochu nedůvěřivý. Pak to ale přišlo písemně. Protože se nestává každý den, že vám někdo cizí zatelefonuje a řekne vám, že vaše instituce zdědila nějaké peníze,“ vysvětlil opatrnost ředitel. Součástí odkazu je přitom sbírka 392 mincí prvorepublikových mincí, pocházejících kromě Československa například z Bulharska, Dánska a Holandska. Dědictví bylo překvapením i pro olomoucký krajský úřad, který tento právní úkon pro školu vyřizuje. Podle náměstka hejtmana Zdeňka Švece se budou zabývat i zhodnocením sbírky mincí. „Jedna varianta je, že by mohly být zpeněženy. Další, že by zůstaly na škole, případně byly dočasně zapůjčeny muzeu, ale zůstaly by v majetku kraje,“ řekl Zdeněk Švec. Jakou hodnotu může sbírka mít, musí určit odborník. „Cenu si netroufnu odhadnout, ale jsem názoru, že hodnota některých mincí z období první republiky může přesahovat i částku na vkladní knížce, tedy 1,406 milionu korun. Jsou to například určité ročníky českých pětikorun, které byly raženy v období 1928–1933. Jsem trochu numizmatik," řekl krajský radní Švec, jenž sám sbírá mince české a německé." Peníze zatím na účet školy nedorazily, takže o jejich využití se tu teprve začíná uvažovat. „Školu máme novou, takže na opravy nejsou třeba. Upřednostnil bych, abychom pro školu pořídili něco, co by se stalo trvalou upomínkou na šlechetnou dárkyni. Potřebovali bychom další přístroje i věci do mateřské školky. Uvažujeme i o novém mikrobusu,“ přiblížil Jiří Müller.  Plány na nákupy doplňuje i vedoucí internátu Miloš Dobeš. „Potřebujeme nářadí do dílen. A pak také nádobí do cvičné kuchyňky, ve které se děti učí vařit. Zatím nemáme ani talíře ani příbory, všechno nosíme z domu,“ řekl. Ve hře je i nákup hracích prvků na hřiště nebo vybudování odpočinkové zóny, kde by děti mohly trávit volný čas. O tom, jak škola milý a neobvyklý dar nakonec využije, vás budeme informovat v některém z příštích čísel Zory. red. # Víte, že... ? Na světě žije s vážnými zrakovými vadami a nemocemi na 800 milionů lidí. Z toho v 80 % případů jde o poruchy preventabilní (léčitelné). 90 % těchto pacientů žije v rozvojových zemích. ? Glaukomem (zeleným zákalem) trpí 60 milionů lidí po celém světě, makulární degenerací 25 milionů. ? 18 milionů případů slepoty je důsledkem onemocnění kataraktou (šedým zákalem). Jedná se tedy o hlavní preventabilní důvod slepoty. ? Ve světě se každý rok provádějí více než 3 miliony těchto operací ročně, v České republice je to kolem 80 tisíc. ? Díky moderním materiálům nitroočních čoček a špičkovým přístrojům se operace šedého zákalu stává velmi bezpečnou, přesnou a rychlou. Dříve trvala 2 hodiny, dnes několik minut. Provádí se v lokální anestezii. ? Nitrooční čočky Dnes se nejčastěji vyrábějí z hydrofobního akrylátu, který nabízí dobrou snášenlivost, výbornou dioptrickou stabilitu, přilnavost k očnímu pouzdru, a tím i vynikající dlouhodobé výsledky. Současné technologie umožňují ochranu očí nejen před UV zářením, ale také před modrou částí světelného spektra, které je na jednu stranu důležité pro skotopické vidění, napomáhá udržení melatoninu a má některé protektivní účinky, ale může také poškozovat sítnici. Čočky z hydrofobního akrylátu navíc dokáží korigovat širokou škálu zrakových vad (astigmatismus, presbyopie atd.). # Padesát plus... 18: Alice Není to tak dávno, co jste mohli potkat hyperaktivní dámu, tak něco po padesátce, jak rozdává letáky pro prevenci AIDS, zastává se práv homosexuálů a lesbiček v občanském sdružení Lambda nebo se účastní přednášek a podpůrných akcí Gender Studies. Přišla do Prahy až z Havířova a zůstala tu, dokud jí to zdravotní stav dovolil. Nikdy nezahálela, nikdy nenechávala věci náhodě nebo spádu. Vždycky se snažila, aby spravedlnost a rovnost vítězila nad diskriminací a nenávistí. Tento povahový rys jí neopustil, jakkoliv ji do značné míry opustily fyzické i duševní síly. Paní Alice, vám letos život nadělil již osmnáctý rok nad padesát. Deset let žijete v domově seniorů, kam jste se rozhodla odejít ještě před šedesátkou. Co vás k tomu vedlo? Vždycky jsem měla trochu problém s očima, byla jsem poměrně silně krátkozraká. To mi ale nebránilo vystudovat střední školu a celý život koukat do nějakých účtů. Dá se říci, že většinu svých povolání jsem strávila jako účetní nebo ekonomka, ponejvíc v restauračních zařízeních. Zrak se mi kazil, ale já to nevzdávala, co možná nejdéle jsem řídila auto, byť po paměti. Moje poslední zaměstnání bylo správcovství v Domě světla společnosti AIDS pomoc v Praze. Cítila jsem se tam dobře, byla jsem užitečná na mnoha frontách, a to mne hodně bavilo. Postihlo mne však onkologické onemocnění, spoustu času jsem trávila v nemocnicích a léčebnách. Přišla jsem o své zaměstnání a místo něj jsem dostala důchod a vyhazov z deputátního bytu. K tomu jsem hůř a hůř viděla. Bylo mi jasné, že se všemi neduhy, které mám, nemohu žít sama. U dcer to také nešlo, nemají nijak dobrou bytovou situaci, a já ani nechtěla být na nich závislá. Tak jsem volila domov pro seniory. Jak jste se tu cítila? Domov je v malé vesnici, zůstala jste odtržená od všech svých dosavadních aktivit. Musela to být dramatická změna! Vzpomínám si, že nejdříve to byla úleva. Někdo o mne pečoval, po zdravotní stránce jsem se dostávala postupně do normálu. Byl tu klid, Praha mi v tu dobu vůbec nechyběla, potřebovala jsem odpočívat a odstřihnout se tak trochu od nepříjemností, které se tehdy na mne v Praze sesypaly. Horší ale bylo, že jsem sestrám tady v domově pořád říkala, že na jedno oko už nic nevidím, vypadalo to, že mi nevěří. Já jim ve všem pomáhala, vlastně jako obyvatelka domova jsem tu byla nejmladší a nejschopnější. Samozřejmě jsem pomáhala s drobným účetnictvím, s evidencí léků a zdravotnického materiálu, i s obsluhou ostatních obyvatel, například při společném jídle v jídelně, nejevila jsem se jako zrakově postižená. Nakonec mě poslali na odborné oční pracoviště a tam zjistili, že mám odchlípenou sítnici. To už jsem měla odoperované šedé zákaly na obou očích. Vidění se sice po operacích trošku zlepšilo, ale s tou sítnicí se moc dělat nedalo. Teď nevidím na jedno oko vůbec a na druhé hodně špatně jak na dálku, tak i do stran a v šeru. Můžu vám říct, že jsem z toho byla hodně špatná. K tomu se ještě přidružily podivné záchvaty, kdy mě buď strašlivě bolí hlava nebo se zamotám a upadám do takového lehkého bezvědomí. Vnímám, co se kolem mne děje, lidé na mě volají, berou mě za ruku, pomáhají mi uložit se na postel, ale já nemohu ani promluvit a všechno mám v takové husté mlze. Někdy je to opravdu hrozně těžké. Kolik seniorů, kteří nevidí, je tady s vámi pod jednou střechou? Je jich tu pár, ale většinou už trpí silnou demencí, takže se pro ně dá jen málo udělat. Je tu jedna paní, které půjčuji křesťanskou četbu ve zvětšeném černotisku, ale nevím, jestli tomu vůbec rozumí. Jiné paní jsem zařídila, aby jí také posílali z knihovny zvukové knihy, a to ji moc těší. Když jste ztratila většinu zraku, měla jste tady v domově nějaké nabídky na speciální pomůcky nebo knihy pro zrakově postižené? Ani náhodou! Tady se nic nepřizpůsobuje lidem, co nevidí. Ne, že by se k nám špatně chovali, ale nemají kapacitu na to, aby nám třeba něco předčítali, takže ani korespondenci nemohu dostávat, ledaže to někdo napíše fixou a já to pak luštím silnou lupou. Vůbec je to tu dost odříznuté od světa, včetně toho, že nemáme ani mobilní signál a z pevné linky nesmíme volat. Když nám někdo zavolá na pevnou, je tam nastaven limit a po pěti minutách vás odpojí. Jak jste se tedy dostala k těm zvětšeným tiskům? Chtěla byste třeba odebírat náš časopis Zora? Mám v Praze kamarádku, s kterou jsem spolupracovala v Domě světla. Ona tam chodívala pomáhat jako dobrovolnice. Když se dozvěděla, že ztrácím zrak, obstarala mi zasílání kazet s knihami, teď dostávám empétrojky. Zařídila mi i ty křesťanské časopisy, přivezla mi silnou lupu a já sama jsem se naučila chodit na internet. To je ale velmi omezené, je to služební počítač a já si tam jednou za čas s pomocí sestry vybírám knížky z katalogu knihovny K. E. Macana. Zoru neodebírám, protože tam není nic pro moji cílovou skupinu. Představovala bych si povídky, zeměpisné, historické a sociologické zajímavosti, třeba něco z politologie nebo filozofie, nácvik cizího jazyka nebo nějakou psychologickou poradnu a tak podobně. Zprávy z organizací zrakově postižených tady nikoho nezajímají, ani recepty, ani sport. To jsou informace pro lidi, kteří jsou soběstační a žijí v běžném prostředí. Na psaní používám fixy, jako linka mi slouží hrana stolu. Píšu popaměti. I ty fixy mě naučila používat moje kamarádka, ale sama jsem musela vychytat, jak udržet řádek. Jak trávíte všední dny? Když je mi dobře, nemotám se, nebolí mě hlava a nemám záchvaty, tak se od rána snažím pomáhat lidem, kteří jsou mnohem starší a bezmocnější než já. Když jsem ještě trochu lépe viděla, učila jsem se zpaměti chodby na patrech, pokoje a kdo v nich bydlí, zasedací pořádek v jídelně, jak to vypadá na chodbách, v okolí domu. Při té příležitosti jsem si oblíbila polodivoké kočky, o které se také starám. Každá má jméno, sleduji, která je březí, která je třeba nemocná. Čistím jim misky, a když potřebují pelíšek, nějaký jim udělám. Nemám moc prostředků, abych jim přilepšila, protože celý důchod padne na zaplacení pobytu a na léky. Kočky mám ale moc ráda a píšu o nich jejich příběhy. Skoro každý den chodím na poštu pro časopisy, známky, posílám dopisy – prostě, co kdo potřebuje, to obstarám, třeba také čerstvé ranní pečivo v malém obchodě, který tady ve vsi máme. Kamarádka mi na mé přání pořídila takovou tu řvavě červenou vestu, co nosí silničáři, aby mne auta zdaleka viděla, protože tu nejsou chodníky, jen silnička. S bílou holí nechodím, protože to neumím a mám k ní takový dost negativní vztah. A není kdo by mě s ní naučil chodit. Asi by mi vadilo, že jsem nápadná a vedení domova by mi možná zakázalo ty pochůzky, protože by se o mne báli. Jaké máte možnosti v okolí domova? Můžete někam jít nebo odjet? Bez průvodce nesmím prakticky nikam. Odsud je složitá doprava. Když jedu k doktorovi, mám s sebou asistentku nebo mě odveze dcera. Kousek odtud je kostel, tam občas zajdu, ale teď tam nemají faráře, tak tam nechodím. Naopak sem do domova chodí evangelická farářka jednou za týden a má tu biblické hodiny a pastorační rozhovory. To se mi líbí. Ráda také občas zajdu na návštěvu k sousedům, s kterými jsem se seznámila ve vsi. Ale to je jen jedna rodina. Pro cestování mi nejvíce slouží televize, mám ráda cestopisné dokumenty, ani mi nevadí, že málo vidím, často mi stačí slyšet a domyslím si, co potřebuji. I jiné dokumenty mám ráda a na rádiu především Vltavu a ČR2. Myslíte si, paní Alice, že je snadné navázat vztahy po padesátce? Určitě to není snadné. Čím jste starší, tím jste nedůvěřivější. Už mě třeba pár lidí okradlo, ještě když jsem byla ve světě, zneužili, že jsem něco neviděla nebo nepostřehla. A tady v domově je to hodně těžké, lidé jsou tu velmi staří a na vztahy už nehrají. Mám ráda canisterapeutku, která mi občas půjčuje svého psa, občas za mnou někdo přijede z Prahy, rozumím si s některými sestrami, ale ne se všemi. Byla jsem šťastná, když jsem mohla bydlet sama na pokoji a mít klid, jít za lidmi jen když se mi chtělo. Jenže nemám peníze na singlový pokoj. Tak mi dali spolubydlící, mentálně postiženou paní, která neví, co je za den, neudržuje čistotu a pořád mluví nesmysly kolem dokola. Byla jsem z ní úplně zničená, měsíc jsem si poležela na psychiatrii, což byl otřesný zážitek, z kterého se dodnes vzpamatovávám. Pak mi tu spolubydlící vyměnili. Teď je to o něco lepší, Libuška pořád někde lítá, takže je tu klídek. Když je mi zle, tak mi pomůže. Díváme se společně na televizi, ona mi říká, když něco nevidím, co tam je, já jí zas vysvětluju, když něčemu nerozumí. Milujeme kvízy, soutěže, publicistické pořady. To máme zaškrtnuté v časopise a vždycky se moc těšíme. Musím vědět, co se ve světě děje, hodně prožívám volby, ale i olympiádu. Nejsme si s Libuškou nijak blízké, ale je to snesitelné soužití. Rozlišujete tady v domově všední den a neděli? Jistěže, v neděli mám mnohem víc práce, protože je tu méně ošetřovatelek. Pomáhám v jídelně, při různých pracích, připravuji třeba materiál pro ergoterapii na příští týden. Kdo potřebuje, tomu uvařím čaj, oloupu jablko. Tyhle věci jsem se naučila, měla jsem nevidomé rodiče, a tak jsem pochytila, co oni dělali a jak to dělali. Teď se to hodí. Jen nalévání čajů do hrnku mi dělá potíž, asi budu muset někoho požádat, aby mi koupil hladinku. Trochu se ale bojím, že ji někam zahrabu, mívám totiž kolem sebe tak trochu chaos. V celém domě je spousta kytek, o ty se také starám. Na procházky moc nechodím, ono ani není kam. Když je hezky, bývám v parku a povídám si s kočkami nebo hledím, komu bych mohla nějak prospět. Samozřejmě se také moc těším na návštěvy, mám dvě dcery, vnoučata i pravnoučata. Nedávno jsem ale pochopila, proč druhá dcera za mnou málo jezdí: začíná se u ní projevovat to samé sítnicové onemocnění, co u mne, a ona špatně snáší pohled na to, jak občas někde tápu, něco shodím, nemohu přečíst dopis nebo si prohlédnout pořádně fotku. Tak s ní mluvím opatrně, chápu, že ji to frustruje, ale co můžu dělat? Výčet vašich onemocnění je větší, než jsme tady zmiňovali. Berete spoustu léků, jste po několika operacích a zákrocích, míváte velké bolesti a záchvaty bezvědomí. Co z těchto neduhů je horší než slepota? Nic není horšího než slepota. Nemohu sama přejít ulici v nějakém městě, neorientuji se v cizím prostředí, nemohu číst a sto tisíc na počítač mi nikdo nedá. A dokonce pochybuji, že bych se naučila číst a psát na počítači, protože sem by za mnou stejně žádný instruktor nemohl přijet. Jeden autobus odsud odjíždí v sedm ráno, zpátky přijíždí pozdě odpoledne. Bez auta se tu nedá nic podnikat, a já nemám nikoho, kdo by mne někam vozil na kurzy. Braillovo písmo se nenaučím, protože kvůli tomu poškození mozku mám hodně nedokonalý hmat. Mám jedinou výhodu – ještě mi to myslí a mohu mluvit s lidmi a s kočkami. To je pro mne priorita. Kdybyste se měla znovu rozhodnout, kde budete trávit svůj čas, nezvolila byste raději jinou alternativu než domov seniorů? Určitě ne. Přes všechno, mám tu jakési soukromí, což bych u dcer neměla. Je tu všechno bezbariérové, nemusím mít strach z úrazu. U postele mám tlačítko, když potřebuji pomoc. V rodině bych byla celý den sama a večer nápor na nervy, když se všichni vrátí a mluví jeden přes druhého, do toho televize a požadavky každého člena rodiny. Na to bych opravdu neměla nervy. Tady mám, co potřebuji a mohu i leccos zlepšit v životě druhých. Nenudím se, pořád mám nějaké zaměstnání. A když jsem nemocná, tak se nemusím o nic starat. Jen bych si přála, aby bylo víc peněz, abychom měli třeba i více a kvalitnějšího jídla, aby bylo dost prostředků i na kulturu nebo vzdělávání seniorů. Tyhle věci se v posledních letech dost pohoršily, ale určitě za to neviním vedení domova. O co by měli usilovat senioři v zařízeních sociálních služeb, jakým je i váš domov? Měli by usilovat především o to, aby k nim byl personál vstřícnější, aby pracovníci na všech postech věděli aspoň základy o zrakových vadách. To, že nevidím, neznamená, že neslyším, nevnímám, že jsem blbá. Jde přece o lidskou důstojnost a seberealizaci. To, že žiju v domově seniorů – ať by to bylo kdekoliv – a mám zrakový handicap, to by mě nemělo řadit na vedlejší kolej. Myslím, že všichni pracovníci takových zařízení by měli projít nějakým školením. A také by měli být odměňováni nejen za odvedenou povinnost, ale i za odborný přístup ke klientům. A také by měli vědět, jak naučit nevidomého klienta třeba se najíst a dbát o hygienu. Přesto všechno bych nechtěla být sama doma. Doma je to hrozné, člověk čeká a čeká. Čekáte, kdy někdo přijde, pečovatelka nebo rodina, ale taky čekáte na smrt. Nejhorší je být sama mezi čtyřmi zdmi, ale tady nemám čas na chmury, jsem docela v pohodě a těším se na každý nový den. Jaroslava Novotná # Moje oblíbená Miluji hořkou čokoládu i její název, který je zvláštní. Jak může něco chutnat sladce, když chuť je hořká? Je to asi jako v životě. Když něco hořkého překonáte, často vás to posílí, obohatí a najednou se hořkost přetaví ve sladký pocit naplněný blahodárným pokojem. Byla jsem s mojí průvodkyní Julkou pozvána oblastní odbočkou SONS ve Vsetíně k účasti v malé soukromé výrobně čokolády Carletti ve Vizovicích. Ve čtvrtek 6. února se nás sešlo kolem 50 a vskutku mám ještě nyní chuť čokolády na jazyku. Pro velký počet jsme byli rozděleni do dvou skupin. Nejdříve zaznělo vyprávění majitelky s  praktickou ukázkou výroby figurek a belgických pralinek. Krásně to tam vonělo a jak velmi lahodně chutnalo! Ochutnávku nelze popsat – doporučuji jedině osobně zakusit. Úžasné je, že nejsou firmou, která by si přála donekonečna růst v množství, nýbrž si velmi zakládají na lásce, se kterou vše poctivě ručně vyrábějí a kvalita je stále stejná jako při vzniku. Namlsaní jsme shlédli film o historii čokolády ve světě a chutnali malé kousky čokolád, hořké, mléčné a bílé, které jsou základní surovinou výroby dodávanou z Belgie. S poděkováním i přáním všeho dobrého jsme se pak mnozí prošli k vizovickému zámku, kde je speciální čokoládová prodejna. Objednávali jsme si skvělou čokoládu s různými příchutěmi, na jaké naše mlsné jazýčky projevily chuť. Někteří popíjeli kávu či zámecký čaj. Neodolali jsme a nakoupili alespoň maličkosti pro naše drahoušky domů. Vládla pohoda, čilé rozhovory, humor a radost z pěkných okamžiků dne. Závěrem chci poděkovat vedoucím členům naší odbočky za skvělý nápad a jejich práci s přípravou exkurze. Byla více než povedená a měla pro mě chuť hořké čokolády, kterou miluji. Marta Benešová # Den plný zážitků V úterý 25. února se klienti obecně prospěšné společnosti TyfloCentrum Olomouc z celého olomouckého kraje vydali do výcvikového prostoru Vojenské policie na prostějovském letišti, kde pro ně místní posádka připravila den plný neobvyklých a velice zajímavých zážitků. Během dopoledne se klienti s různým stupněm zrakového postižením spolu se svými průvodci rozdělili do několika „pracovních skupin“ a po „rozkazu“ pana plk. gšt. Ing. Miroslava Murčeka, velitele VelVP Olomouc, a jeho zástupce pplk. Ing. Romana Gottfrieda jsme se vydali za svým dopoledním „zaměstnáním“. Na jednotlivých stanovištích nám představili svoji práci členové vojenské policie, jejichž výstroj a výzbroj jsme si mohli osahat, potěžkat a některé části dokonce obléct. Kdo by býval řekl, že neprůstřelná vesta a vesta na nejrůznější drobné nezbytnosti, společně s kevlarovou helmou bude vážit 20 kg? Na dalším stanovišti nás čekali psovodi se svými čtyřnohými kolegy cvičenými na vyhledávání drog a výbušnin. Tady jsme se dozvěděli, že základní výcvik těchto psů na speciální pachové práce probíhá podobně jako výcvik psů vodících a asistenčních. Jako jedno z dalších „pracovišť“ kde jsme se zastavili po „rozkazu na změnu zaměstnání“, byli pyrotechnici vojenské policie, kteří nám ukázali svoji výstroj, která váží asi tolik, co první skafandry pro potápěče. Také nám půjčili na potěžkání různé druhy střel, které musí umět zneškodnit. Pokud si někdo rád hraje na robota, doporučuju si obléct oblek pořádkových jednotek. My jsme mohli vyzkoušet na jednom ze stanovišť výstroj pořádkové jednotky vojenské policie, a pokud na sebe dáte všechny části výstroje včetně helmy, štítu a tomfy opravdu se začnete pohybovat jako pravý robot. Naši členové oddílu zvukové střelby si přišli na své u zvukových terčů firmy LOGO System, s. r. o., kde si mohli vyzkoušet střelbu z pušky i pistole. Po pravém vojenském guláši, který jsme dostali k obědu podávaném stylově v polním stanu, jsme se všichni spojili zase dohromady a čekali jsme na odpolední program, který už zde probíhal pro všechny skupinky dohromady. Při odpoledním programu jsme měli možnost podívat se na ukázku výcviku jednotek vojenské policie. Jako bonus k celému dni se mohli dobrovolníci z řad klientů zúčastnit tohoto výcviku ve dvou ukázkách. V první ukázce, napadení kolony, figurovali jako V. I. P. V druhém zásahu tedy zajištění hledané osoby v budově, už byli přímo členy zásahového týmu. Protože byl celý den skvěle naplánovaný a připravený do nejmenších detailů, byl pro všechny klienty a jejich průvodce skvělým zážitkem. Doufáme, že nebyl poslední akcí, kterou Velitelství Vojenské policie Olomouc a TyfloCentrum Olomouc, o. p. s., společně připravili. Martina Rybaříková # Park pro čtyři smysly Zahradník Jaroslav Hobík se chystá vybudovat v Chramostku u Lužce nad Vltavou veřejný přírodní park. Bude velmi výjimečný. Zkušený zahradník ho chce totiž upravit tak, aby si procházku v něm užili také nevidomí návštěvníci. Na nápad ho přivedla kamarádka, která je od narození slabozraká. Se zahradnickými pracemi chce Jaroslav Hobík začít letos na jaře. Počítá s tím, že než bude park kompletní, potrvá to dva až tři roky. Zhruba hektarový pozemek patří obci, zahradník však má s jejím vedením uzavřenu dohodu o několikaletém pronájmu. Kdo se těší na pěstěný anglický trávník, okrasné stromy a úhledné záhony plné květin, bude zklamán. Místo by mělo mít zcela přírodní ráz. „Bude to divočina, kde budou udržované jen cesty. Porostou tam kopřivy, houštiny, zlatobýl... Mám připraveny také spousty takzvaných motýlích keřů, které krásně voní a kvetou až na konci sezony jako poslední,“ popsal Jaroslav Hobík své plány. Zahradník už promyslel trasy parkem, které bude možné absolvovat poslepu. „Natáhneme provazy, které pomohou určit správný směr cesty. Celý park pak bude vytvořený tak, aby potěšil nejen oko, ale také sluch, hmat a čich,“ plánuje Jaroslav Hobík s tím, že užít si procházku bez zrakových vjemů budou moci samozřejmě i ostatní návštěvníci. „Zavážeme jim oči a necháme je, aby si tu trasu prošli. Budou si moci sednout a zaposlouchat se do zpěvu ptáků, třeba slavíků, nebo kvákání žab,“ přiblížil. S výsadbou některých stromů začal majitel zahradnictví už loni. Pak ale přišla povodeň a většinu jich odnesla. Narušila také úmysl postavit v parku čajovnu. Jaroslav Hobík se však svého snu ještě nevzdal. „Je tam jeden široký pruh, kde dříve plánovali postavit hráz. Možná by se tam dala udělat čajovna v malajském stylu,“ představuje si. Záměrem zarytého odpůrce pečlivě udržovaných trávníků je vytvořit místo, kde si budou moci hrát děti a kde budou lidé poznávat krásu divoké přírody a původních druhů rostlin. Plánuje také obnovit rybník, který na pozemku kdysi býval. „Nedávno jsme byl na výletě mezi Litoměřicemi a Skalkou, kde kolem potoka vede pěší zóna s malými ohništi. Když zavřete oči a zaposloucháte se do zpěvu potoka, je to nádhera. A něco takového bych chtěl i já,“ těší se Jaroslav Hobík. Benešovský deník/red. # Ekonovinka v Litoměřicích V Litoměřicích se osvědčilo sbírání tříděného odpadu do kontejnerů, umístěných v podzemí. Letos přibylo již druhé kontejnérové stání. Jsou to ve třímetrové hloubce usazeny tři nádoby, každá o objemu pět kubíků na separaci plastu, papíru a skla. Kontejnery byly osazeny tabulkami s Braillovým písmem. Výhodou podzemního kontejnerového stání je, že místo není znečišťováno. Kolem je pořádek a v létě nezapáchá, protože odpad je uložen pod zemí, kde je výrazně nižší teplota. „Naopak nevýhodu představují poměrně vysoké náklady na realizaci,“ připomněla mluvčí litoměřické radnice Eva Břeňová. Zároveň se stavbou podzemního kontejnerového stání došlo v jeho bezprostředním okolí k vybudování nového chodníku. „Celkové náklady dosáhly 764 tisíc korun,“ upřesnila výši investice Eva Břeňová.      „Naším cílem bude každý rok vybudovat jedno nové podzemní kontejnerové stání. V tuto chvíli již máme vytipováno dalších dvacet vhodných míst,“ poznamenal litoměřický starosta Ladislav Chlupáč. red. # Domovní znamení s příběhem V pražské galerii Perla na Jánském vršku se v únoru konala výstava Domovní znamení s podtitulem Očima nevidomých studentů konzervatoře Jana Deyla. Majitelka galerie Josefa Potfajová přivítala při vernisáži 11. února v překrásných historických prostorách studenty a pedagogy konzervatoře i iniciátorku výstavy, galeristku Pavlu Vaňkovou, která se již mnoho let věnuje přípravě expozic nevidomých umělců. Spolu s otcem Jiřím, známým a vyhledávaným uměleckým restaurátorem, připravili v minulosti řadu výstav ve své pražské galerii Oliva. Výstava v Perle nyní na tuto tradici úspěšně navazuje. Konala se za finančního přispění Hlavního města Prahy a Městské části Praha I. „Domovní znamení jsou neodmyslitelnou součástí pražské architektury a provází nás v každodenním životě svou symbolikou i výtvarným zpracováním,“ uvedl vedoucí vychovatel PaedDr. Evžen Perout, který se studenty jednotlivé exponáty připravoval. Protože jsou domovní znamení většinou hmatově nedostupná, seznámili se studenti s nejznámějšími náměty pomocí pracovních listů. Na nich byly jednotlivé motivy převedeny do reliéfní podoby. Následovala vlastní tvorba. „Nebyla zamýšlena jako pouhé převedení reliéfních vzorů, ale upřednostněn byl tvůrčí přístup a originalita. Jako materiál byla použita šamotová hlína, která po vypálení získala podobu kameniny,“ popsal Evžen Perout kreativní postup. V atelieru konzervatoře postupně vznikla řada různě vysokých reliéfů, ale i prostorových objektů. Na nich se projevil odlišný autorský vklad jednotlivých autorů. Vedle dekorativního pojetí, nejčastěji v podobě květinových vzorů, byly na výstavě zastoupeny také reliéfy, skrývající určitý příběh. Ten byl často evokován poetickými názvy, které byly součástí díla a písmo tak zapadalo do celkové kompozice. Autorkami reliéfů charakteristických převážně náměty z říše zvířat či rostlin byly Wanda Hradecká a Milena Neklová. Fantazijní domovní znamení s názvy Dům u tisíce tónů, Dům u pomíjivé slávy či Dům u věčné lásky slávy vytvořila Simona Němcová. „Nevěděla jsem, že se srdce dělá špičkou dolů,“ popsala nevidomá tvůrkyně s úsměvem důvod proč je její symbol lásky umístěný „vzhůru nohama“. Její netypické srdce tak nečekaně dostalo nový význam, protože může připomínat třeba i měšec, naplněný nejcennějšími poklady. Kromě reliéfů, umístěných na stěnách i na okně výstavní místnosti, doplnily expozici také prostorové objekty. Kristýna Zapletalová vytvořila jednoduché kameninové mísy, v nichž zářily okvětní lístky v kontrastní červené barvě. Zatímco dno kulaté nádoby zakrývala hrstka sušených kvítků, oválná mísa byla naplněna vodou, na jejíž hladině vznešeně pluly tři plátky růži. V květinovém duchu se neslo i dílo Pavla Slámy. Jeho hliněný Dům vůně se dvěma vázami zdobily čerstvé bílé květy. Slavnostní atmosféru vernisáže dokreslila flétistka Eva Blažková, která přednesla skladby Johannese Brahmse a G. P. Telemana. Vystavený soubor byl první ukázkou z práce na domovních znameních. „Již nyní ve školním ateliéru na konzervatoři vznikají další zajímavé podoby reliéfních domovních znamení. Je potěšitelné, že toto téma našlo u nevidomých studentů oblibu. Zároveň dokládá jejich schopnost citlivého a tvůrčího uchopení témat s dávnou historií,“ uzavřel Evžen Perout. Taťána Králová # Rozhlas jako divadlo pro slepé Léta dvacátá a třicátá jsou v rozhlase vnímána jako léta experimentů. Někteří autoři rozhlasových her přijali charakteristiku rozhlasu jako „divadla pro slepé“ a zkoušeli ve svých textech vnímat svět skrze nevidomé. Sem patří i hra Neviditelný most (1938), kterou napsal spisovatel František Erik Šaman (vl. jm. František Schamann). Ještě v rakousko-uherské armádě dosáhl důstojnické pozice, v Československu byl pak zaměstnán jako úředník ministerstva národní obrany a poté v kontrolním úřadě v Praze. V literárním světě byl znám jako autor naturalistických próz, největší ohlas měl jeho román z pražské periferie Dělník Závada (1937) nebo Tělo člověka (1937), román o lékaři, který vzkřísí nevinně odsouzeného a popraveného, aby na něm mohl konat pokusy k objevení příčiny rakoviny.      Svou bohatou rozhlasovou činnost zahájil hrou Mater Regum – Laeticia. Dobovou slávu mu však zajistil až Neviditelný most, v němž – jak píše Miloslav Havel v knize Od rozhlasové hry k rozhlasovému dramatu – „dovedl pochopit, co potřebuje rozhlas na rozdíl od divadla“. Ostatně – hra získala první cenu v soutěži firmy Philips o rozhlasovou hru. Oč v inscenaci jde? Již léta spolu v manželství žijí Emil Roden a jeho žena Jana. Roden je slepý a jeho žena „je jeho očima a on její duší“. Zvykli si již na svůj život, který však naruší příjezd Emilova přítele z dětství – lékaře Dana. Tváří se, že jde o pouhé setkání starých přátel, Jana však ví, že Dan je téměř zázračným očním lékařem, který vrací slepcům zrak. Podle všeho by z takové návštěvy měla mít radost; Jana má však strach, že navrácením zraku přijde její manžel o iluze o ní; už tři roky jej totiž podvádí a postupně jej s milencem připravují o peníze. Roden se nakonec nechá přesvědčit k operaci, nechce být svým okolím nadále litován. Chce prohlédnout, vidět skutečnost. To samozřejmě děsí jeho ženu, při niterném rozhovoru s ním se však dozvídá, že manžel již dávno všecko ví, nesoudí ji však: „Spravedlnost je slepá, ale slepec nemůže být soudcem.“ V náhlém vzepětí citů chce svou ženu vidět okamžitě, a tak si předčasně sundává obvazy. Jeho nadšení z vidění zcela přehluší to, že první, koho spatřil, byla jeho žena – a ani ji nepoznal. V následujících dnech poznává zrakem svět, který od narození znal jen hmatem: „Chléb? Chléb náš vezdejší dejž nám dnes... Tak tedy vypadá ta vymodlená věc...? Věříš, že se do něho bojím kousnout?“ Předčasné sejmutí obvazů mu však nakonec zrak znovu vezme. Jana zatím navrací svému muži ukradené peníze, zříká se své minulosti a smiřuje se s Rodenem. Šamanova hra dnes již neposkytuje výrazný umělecký zážitek, navíc svou dějovou linkou silně připomíná román Josefa Kopty Hlídač č. 47, který vyšel již roku 1926 a o jedenáct let později byl zfilmován. Je pravděpodobné, že Šaman Koptův román znal a jeho látka – nevidomý muž podváděný vlastní ženou – mu jistě připadala velmi vhodná pro rozhlasové zpracování. V textu se objevují četné úvahy o vnímání světa nevidomými. V jedné z nich popisuje Roden své setkání se smrtí: „... Dotkl jsem se toho studeného těla... Ne, není to nic pěkného. Zvláště pro člověka, který smrt nevidí a může ji jen hmatat. Pamatuji se, když zemřela moje matka, ohmatával jsem také její obličej.. Bylo to studené, tuhé, hrozné...“ V postavě sluhy Jakuba jako bychom se potkávali s Alquistem z Čapkovy hry R. U. R. Ve druhé polovině hry vší silou svého prostého rozumu protestuje: „Neměli jste to dělat (...) Kdo vám dovolil, abyste bourali jeho štěstí? Mohl spokojeně žít, mohl dojít nevědomě a šťastně až na samý okraj propasti (...). Proč potřebuje člověk vidět, když ho vedou na jatky?“ Hru Neviditelný most nastudoval režisér Václav Sommer a premiéru měla 29. dubna 1938. V roli Emila Rodena vystoupil „lyricky laděný“ Eduard Kohout. Režisér dal hře „neustálou, až křečovitou nervozitu, ač bylo možno pracovat také s tichem a zámlkami“. Přemysl Hnilička (kráceno) # Chyťte zloděje Denně musím projít přes jedno celkem nepřehledné autobusové nádraží se spoustou sloupů, cedulí a stánků, kterým není lehké se s bílou holí vyhýbat. Vymyslel jsem metodu – z jedné zastávky, přes kterou musím od metra projít, odjíždějí i busy na letiště, a to znamená zvýšenou koncentraci lidí s kufry na kolečkách. Ty pěkně rachotí, a tak si vždycky nějaký vyčíhnu, „pověsím“ se na jeho zvuk a v klídku si za jeho rachotem šlapu. Kudy projede kufr, tudy snad projdu taky. Většinou to funguje dobře a majitelé kufříků netuší, že mi svým drkotáním ukazují volnou cestu. Jednou bylo na nádraží zase husto, a tak jsem si chtěl opět počkat na nějaký doprovodný kufřík. Nějak jsem se ale zasnil nebo co a najednou slyším, jak se nějaký už vzdaluje. Vyběhl jsem za ním, aby mi neujel z doslechu. Vtom mě ale zastavila nějaká paní a nabídla mi pomoc. Jak jsem byl fixovaný na zvuk před sebou, vyhrklo ze mě: „Já musím za támhletím kufrem,“ a neurčitě jsem máchl rukou před sebe. „To je váš? Oni vám ho ukradli?“ Paní na nic nečekala a rozeběhla se za ním. Rázem jsem si připadal jak ve špatném filmu. Nakonec jsem doběhl paní i kufr a vše se vysvětlilo, ale chvíli mi bylo pořádné horko. Zdeněk Rybák # Cena pro Slepého maséra Na filmovém festivalu v Berlíně v únoru nečekaně zabodovaly asijské filmy. Stříbrného medvěda za mimořádný umělecký výkon si z 64. ročníku Berlinale odvezl čínský snímek Tui na (Slepý masér).  Přitom ještě v polovině února odhadovala filmová kritička Eva Zaoralová šance tohoto snímku velmi skepticky: „Značné rozpaky budí hlavně čínské filmy a z nich především Slepý masér, protože záměr zachytit svět nevidomých je nepochybně ušlechtilý, ale vše nazírá optikou režimu,“ představila film ze svého pohledu. Asijská kinematografie nakonec na Berlinale slavila velký úspěch, když získala celkem čtyři z osmi festivalových cen. Kromě „stříbra“ pro Slepého maséra putuje na východ dokonce i Zlatý medvěd pro nejlepší film. Získalo jej čínské kriminální drama Bai Ri Yan Huo, v překladu Černé uhlí, tenký led. red. # Památky v Písku Ve dnech 3. až 5. dubna se bude konat XXIV. konference Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, tentokrát na téma Památky bez bariér. Na programu setkání zástupců historických sídel budou přednášky, moderované diskuze, semináře a workshopy. Pracovníci Národního památkového ústavu, architekti, majitelé památek i zástupci neziskových organizací budou diskutovat a hledat společně odpovědi na otázky, jaké mají památky v ČR bariéry, jak mohou být přístupné i pro handicapované návštěvníky nebo zda se s historickým předmětem mohou seznámit i lidé, kteří špatně vidí nebo nevidí vůbec. Jednu z odpovědí na poslední otázku může dát výstava, která bude součástí doprovodného programu konference a bude určena také pro veřejnost. V jedné z Malých výstavních síní muzea bude instalována výstava Praha haptická. „Zahrnuje třináct modelů architektonických ikon hlavního města pro nevidomé. Je to například Hrad, Anežský klášter, letohrádek sv. Anny, Národní divadlo, Müllerova vila, Veletržní palác nebo Tančící dům. Tvůrci jsou studenti Fakulty architektury ČVUT,“ uvedl Jiří Prášek, ředitel Prácheňského muzea, které je spolupořadatelem doprovodného programu ke konferenci Sdružení historických sídel v Písku. Čtyři modely budou k dispozici pro účastníky konference v místě jejího konání v kulturním domě. Účastníci konference a veřejnost uvidí v Malých výstavních síních muzea i dotykový model relikviáře sv. Maura ve skutečné velikosti. „Po korunovačních klenotech jde o druhou nejcennější movitou památku na území České republiky,“ doplnil Jan Kouba, etnograf Prácheňského muzea v Písku. red. # Sáhněte si, poslouchejte Speciální prohlídky metropole nabízí od konce minulého roku Praha zrakově postiženým. Díky novému projektu s názvem Touchable Prague poznávat metropoli různými smysly během specializovaných prohlídek. Během vycházek s vyškolenými průvodci tak nevidomí kromě historického výkladu poslouchají i typické zvuky metropole a svými doteky prozkoumávají zajímavé architektonické detaily jako historická klepadla, ozdobné kachle, kašny nebo plastiky. Představu o tom, jak vypadají stěžejní pražské památky, pak získávají z knih, kde jsou budovy i domovní znamení zobrazeny ve vysokém reliéfu. Svými doteky pak prozkoumávají zajímavé detaily jednotlivých objektů. „Tak tohle je ta diamantová bosáž,“ pronese asi padesátiletá Hana a pečlivě osahává zdivo Černínského paláce. Ruce ostatních účastníků prohlídky ji opatrně následují. „Praha je jedna velká galerie pod širým nebem, plná věcí k dotýkání, ochutnávání i poslechu. Mým cílem je zprostředkovat nevidomým Prahu tak, aby měli z prohlídky maximum zážitků,“ vysvětluje Lea Skanderová z cestovní agentury Accessible Prague, která za celým projektem stojí. „A teď je čas sundat si rukavice,“ zavelí průvodkyně. Z reliéfní knihy vyndá jeden list s maketou této stavby. Vypadá jako odlitý z čokolády. Skupina si jej předává, představivost pracuje. O chvíli později už soustředěně osahávají zeď Schwarzenberského paláce. Prsty jim kloužou po typicky renesanční proškrabávané omítce zvané sgrafito. „Mami, to jsou takové lupínky,“ hlásí devítiletý Tomáš v černých brýlích. Ale to už celá výprava míří směrem k jedné z pražských hmatových expozic. Zatímco na běžných výstavách hlásí všudypřítomné nápisy Nesahat!, tady jsou naopak doteky žádoucí. idnes/red. # Kameny k dotýkání Přibližně čtyřicet až padesát kamenů bude již od léta k vidění v kutnohorském lomu na dolním Žižkově, známém jako Čížkova skála nebo Práchovna. Právě na tomto místě bude stát geologická expozice. Kameny budou přizpůsobeny i nevidomým. „Na kamenech společně se jmenovkami a cedulkami, které budou odkazovat na naučné tabule, budou názvy kamenů v Braillově písmu, aby si mohli nevidomí osahat strukturu kamene,“ uvedl Martin Starý z občanského sdružení Denemark. Ke kompletnímu dokončení geologické expozice zbývá k Čížkově skále svézt zhruba sedm kamenů. „V současné době čekáme na svoz posledních kamenů, které máme vybrané v opukovém lomu v Přibyslavicích, žulu ze Ctětína a nějaké kameny máme dohodnuté ještě z Barchovic, Kořenic a Roztěže,“ informoval Martin Starý. Do tohoto projektu výrazně přispělo i město Kutná Hora. „Městu bychom chtěli velice poděkovat, protože jsme teď od nich dostali čtyřicet tisíc korun. Oslovil jsem celou řadu sponzorů a od některých z nich máme přislíbené nějaké finanční částky. Chceme dát dohromady zhruba sto tisíc korun, abychom expozici mohli dokončit,“ popsal Martin Starý. Cena umístěných kamenů má nespecifikovatelnou hodnotu, kterou umí ocenit spíše geologové, odborníci. Ovšem dlouhé hodiny mravenčí práce a těžké techniky by se daly vyčíslit na tři sta tisíc korun. „Budeme se snažit, aby expozice byla do konce června dokončena, aby se z ní mohli těšit nejen obyvatelé Kutnohorska, ale i turisté,“ dodal Martin Starý. red. # Muzeum Kopřivnice Tipem na májový výlet může být Technické muzeum v Kopřivnici. Nabízí poutavou expozici zaměřenou na vývoj automobilů a jiných dopravních prostředků značky Tatra. Muzeum zve na návštěvu i zrakově postižené. Jsou pro ně zpřístupněny některé exponáty k prozkoumání hmatem a zajištěn plný výklad průvodce. Takovou exkurzi je třeba rezervovat alespoň 10 dní předem. Těšit se můžete na exponáty již z doby Rakouska Uherska, kdy byl vyroben první automobil značky Präsident. V muzeu jsou vystaveny osobní, sportovní i nákladní automobily, různé typy podvozků i motorů, nechybí ani sportovní letoun a železniční vagon. Technické muzeum Tatra má otevřeno od května do září denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. Vstupné pro ZTP činí 70 korun, držitelé průkazky ZTP/P mají vstup zdarma. red. # Jméno jako přesmyčka Jméno Homér vzniklo údajně přesmyčkou z řeckých slov ho mé horón (nevidící muž). Nejstarší řecký básník, autor eposů Ilias a Odyssea, bývá tradičně označován za slepého. Jiné důkazy než jeho jméno však pro toto tvrzení neexistují. Ani ve starověku nebylo o Homérově životě známo nic určitého. Jako jeho rodiště se uvádělo mnoho míst, mezi nimi i Athény, nejčastěji však město Smyrna na maloasijském pobřeží nebo ostrov Chios. Legendu o Homérově životě zaznamenal v 5. století př. n. l. antický historik Hérodotos. Podle tohoto otce dějepisu se Homér narodil jako nemanželské dítě u řeky Meles nedaleko Smyrny a jeho původní jméno bylo Melésigenés (narozený u Melesu). Zemřel údajně na ostrově Íos. Na základě domnělého významu Homérova jména jej umělecká vyobrazení většinou představují jako slepého starce. Pokud se vůbec jedná o historickou osobu, potom působil mezi léty 1200 až 700 př. n. l. Obvykle se jako nejzazší hranice jeho života uvádí počátek osmého století. Byl Homér skutečně chudý a slepý? Proti této obvyklé představě putujícího pěvce mluví jeho důkladná znalost života horní aristokratické vrstvy, již prokázal ve svých dílech. Takovou mohl jen stěží mít nemajetný básník bez domova. Za domněnkou, že byl Homér nevidomý, také již zůstane věčný otazník. red. # Sychra opět přeborníkem Prahy V sobotu 1. března uspořádala TJ Zora Praha na nové čtyřdráhové kuželně Sokola Žižkov 38. ročník Přeboru Prahy v kuželkách zrakově postižených. Zúčastnilo se jej 20 hráček a hráčů z obou pražských oddílů – Zory a Slavie. Přebornický titul i pro rok 2014 obhájil Luboš Sychra ze Slavie výkonem 633 body. Jen o jediný bod méně dosáhl Pavel Kilián ze Zory. Třetí místo vybojovala Marie Sadílková ze Slavie se 628 body. Na velmi citlivých drahách šestistovku ještě překonali: čtvrtá Jaromíra Nývltová ze Zory (625 bodů), pátý Josef Gruncl (624 body), šestý Robert Jaderko (606 bodů) – oba ze Slavie a sedmý Jiří Matějný ze Zory (605 bodů). Jiří Reichel # Inzerce Je mi 47 let. Jsem nevidomý a bez závazků. Jsem zaměstnaný, moje profese je masér. Bydlím v Brně. Moje koníčky jsou cestování, turistika, hudba a velice se zajímám o sport. Hledám ženu od 35 do 55 let. Tíží mě samota, tak bych se velice rád seznámil s někým, s kým bych trávil volné chvíle. Mobil: 604 878 308.