ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 98 Číslo 5 Březen 2014 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Efektivita a sociální služby Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 3 Nevidomí horolezci nebo vydržovaní slepci? Syndrom „kancelářského“ oka Neprávem zapomenutý spisovatel Mezinárodní tábor pro mládež Jarní setkání a letní pobyt Revoluční čtecí zařízení oceněno Vzpomínka na režiséra Ostravská pohádka Mamut láká do muzea Skleněná krása v Petřvaldu Pozvánka na tradiční koncert Černobílé problémy # Efektivita a sociální služby II O financování a lepší organizaci sociálních služeb se debatovalo na konferenci v Hradci Králové. Do jaké míry je pomoc v tíživých sociálních situacích potřebná a kdy se už stává zneužitelnou? I odpověď na tuto otázku se snažili nalézt odborníci na konferenci nazvané Efektivita a sociální služby II. Hlavní témata konference, která se uskutečnila ve čtvrtek 13. února 2014, se týkala změn v typologii sociálních služeb, vývoje efektivity sociálních služeb a jejího financování. V debatě se experti zaměřili také na dílčí výsledky individuálního projektu Podpora procesů v sociálních službách. „V listopadu 2013 bylo v České republice registrováno 5 865 služeb, současná legislativa rozděluje sociální služby do 33 druhů a každý z nich obsahuje výčet činností, které musí poskytnout. V praxi se však ukázalo, že některé činnosti se dublují, jiné se překrývají,“ vysvětluje Radek Suda, pověřený řízením odboru sociálních služeb Ministerstva práce a sociálních věcí. Současný systém navíc zatěžuje administrativu poskytovatelů i následnou kontrolu. Pro jednu cílovou skupinu se například musí registrovat více sociálních služeb a na každou službu poskytovatel žádá peníze. To zbytečně zvyšuje náklady na celý systém. Navrhované změny v systému poskytování sociálních služeb se budou proto týkat typologie sociálních služeb. Sociální služby zahrnují nyní sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Každá kategorie je dále rozdělena na další druhy. Podle formy poskytování se jedná o služby pobytové, ambulantní a terénní. Cílem je tento systém zjednodušit. Aby nová struktura služeb byla efektivní a splnila svůj cíl, musí být nové druhy sociální péče navázány na další procesy tohoto systému, například na vykazování dat o poskytovaných sociálních službách, na financování sociálních služeb a také na proces plánování a rozvoje sociálních služeb. „V případě, že by nová typologie sociálních služeb byla schválena, jistě by pomohla snížit administrativu poskytovatelům. Taktéž by nová typologie pomohla přesněji zacílit a rychleji reagovat na potřeby cílových skupin. Základem pro určení sociální služby a konkrétních činností je navrhována charakteristika nepříznivé sociální situace,“ dodává Radek Suda. Připravovaný materiál sleduje i změny ve financování sociálních služeb z pohledu jejich udržitelnosti. Celkové náklady na sociální systém činí v České republice přibližně 28 miliard korun. Sociální služby jsou už hrazeny z více zdrojů a v současnosti se posuzuje několik variant financování. Nejradikálnější varianta počítá s důslednou analýzou potřeb cílových skupin či lokalit s volbou vhodných druhů sociálních služeb. Financování pak bude zajištěno buď plošnou dávkou, příspěvkem na základě hodnocení příjmů a majetku či financováním poskytovatelů sociálních služeb. Jak sdělil tiskový mluvčí MPSV Petr Sulek, projekt Podpora procesů v sociálních službách je financován z Evropského sociálního fondu prostřednictvím operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu České republiky. Více informací o projektu lze nalézt na webových stránkách www.podporaprocesu.cz. red. # Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 3 Přemýšlíte, zda se pustit do čtení dalšího článku z naší rubriky? Vašemu rozhodování by mohla pomoci informace, že se budeme věnovat dvěma tématům: 1. Přeprava vodicích psů nevidomých ve vlacích Českých drah 2. Změny v pravidlech pro nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením a na příspěvek na mobilitu Pokud jste se rozhodli ve čtení pokračovat, kéž vám jsou následující informace k užitku! Pro vlakem cestující držitele vodicích psů Zhruba před dvěma týdny se na nás obrátila držitelka vodicího psa s dotazem, jak je to letos s možností bezplatné přepravy vodicího psa nevidomého společností České drahy; prý se setkala s výkladem, že v tarifu Českých drah vydaném s platností od 15. prosince 2013 došlo k významné změně. Prý by mělo být možné vodicího psa nevidomého přepravovat vždy bezplatně, a to i tehdy, kdy je nevidomý kromě svým vodicím psem doprovázen i průvodcem dvounohým, tedy člověkem. Pustili jsme se tedy do ověřování, jak to skutečně je, a zde jsou zjištěné závěry. V tarifu Českých drah pro vnitrostátní přepravu osob a zavazadel, který nabyl účinnosti dne 15. 12. 2013, skutečně najdeme ustanovení, o které se výše uvedené tvrzení o bezplatné přepravě vodicího psa za všech okolností může opírat. Jde o ustanovení článku 77. 3. 4., které říká: „Vodící pes nevidomého nebo řádně označený asistenční pes je vždy přepraven bezplatně v 1. i 2. vozové třídě.“ Oproti tomuto ustanovení zde však stojí ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (z. č. 329/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů), konkrétně jde o § 36 odst. 3 písm. c), které zní takto: „(3) Osoba, která je držitelem průkazu ZTP/P, má nárok na bezplatnou dopravu vodicího psa, je-li úplně nebo prakticky nevidomá, pokud ji nedoprovází průvodce.“ Vzhledem k jasnosti zákonného ustanovení a na druhé straně pochybnostem o výkladu tarifu Českých drah, které by samozřejmě, pokud by to bylo jejich záměrem, mohly jít v poskytovaných benefitech nad rámec zákona, jsme se obrátili na pracovnici Českých drah Naděždu Bluďovskou. Paní Bluďovská pracuje jako systémový specialista v Odboru obchodu osobní dopravy Oddělení tarifů, předpisů a zkoušek. Pracovníci SONS o ní již z minulosti věděli, že je odbornicí na slovo vzatou v oblasti přepravování osob se zdravotním postižením. Paní Bluďovská nám e-mailem zaslala stanovisko Českých drah, z něhož jednoznačně vyplývá, že České dráhy neměly a nemají v úmyslu překračovat zákonný rámec a že nevidomý si musí vždy vybrat, zda je jeho průvodcem ve vlaku vodicí pes, nebo zda je doprovázen člověkem. Bezplatně může být jako průvodce přepravován buď vodicí pes, nebo jiná osoba, nikdy ne oba současně. Ve své argumentaci citovala ustanovení téhož tarifu, čl. 77.1.: „Držitel průkazu ZTP/P má kromě nároku na zvláštní jízdné ještě nárok na: a) bezplatnou přepravu svého průvodce ve 2. vozové třídě, a to i tehdy, uplatňuje-li držitel průkazu ZTP/P jiné jízdné,“ dále pak článek 77. 2. 1.: „Průvodce nevidomého držitele průkazu ZTP/P může zastávat i vodící pes nebo dítě mladší 10 let, ...“ Paní Bluďovská připustila, že tarif ČD v tomto směru není zcela přesný a uvedla, že věc projednala s garantem tohoto tarifu v tom směru, že v příští plánované novele dojde v této věci k upřesnění pravidel, nicméně trvala na interpretaci v souladu se zákonem. Pro doplnění informace si ještě popišme, jakou jízdenku je pro psa (a to i vodicího, není-li průvodcem nevidomého) třeba zakoupit. Cena jízdenky bude závislá na vzdálenosti, kterou cestující se svým psem pojedou, a to následujícím způsobem: Do 50 km:15 Kč Do 100 km: 20 Kč Do 150 km: 25 Kč Do 200 km: 30 Kč Do 250 km: 35 Kč Do 300 km: 40 Kč Do 350 km: 45 Kč Nad 350 km: 50 Kč Vodicí pes v lehátkovém či lůžkovém voze Protože v nedávné době se na naši poradnu obrátila jiná držitelka vodicího psa s otázkou, jak je to s možností přepravy vodicího psa v lehátkových a lůžkových vozech, využili jsme kontaktu s pracovnicí ČD i k probrání této záležitosti. Citací příslušných ustanovení přepravních předpisů paní Bluďovská doložila následující závěr: „Vodící nebo asistenční pes může být přepravován v lůžkovém nebo lehátkovém voze jedině za podmínky, že jeho držitel uhradí lůžkové nebo lehátkové lístky v celém oddíle.“ Toto omezení prý vychází z mezinárodních pravidel. Průkaz osoby se zdravotním postižením Jak jsme slíbili v některém z minulých článků této rubriky, seznámíme se se změněnou úpravou nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením v podobě, která nabyla účinnosti 1. ledna 2014. Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením byl novelizován zákonem č. 313/2013 Sb., kterým se mění zákon o sociálních službách, a další související zákony. Ke změně došlo u příspěvku na mobilitu, když nárok na něj byl spojen s nárokem na průkaz ZTP či ZTP/P. Pro jistotu přesně ocituji ustanovení § 6 odst. 1: „(1) Nárok na příspěvek na mobilitu má osoba starší 1 roku, která je držitelem průkazu osoby se zdravotním postižením ZTP nebo ZTP/P, který byl přiznán podle předpisů účinných od 1. ledna 2014, opakovaně se v kalendářním měsíci za úhradu dopravuje nebo je dopravována a nejsou jí poskytovány pobytové sociální služby podle zákona o sociálních službách v domově pro osoby se zdravotním postižením, v domově pro seniory, v domově se zvláštním režimem nebo ve zdravotnickém zařízení ústavní péče.“ K citovanému ustanovení připojím tři poznámky: 1. Splnění podmínek týkajících se opakovaného dopravování v kalendářním měsíci žadatel dokládá při žádosti o příspěvek svým čestným prohlášením. 2. Výjimku z pravidla nedostupnosti příspěvku na mobilitu pro osoby, jimž jsou poskytovány sociální pobytové služby, stanoví odstavec 4. Ten říká, že z důvodů hodných zvláštního zřetele může být příspěvek na mobilitu přiznán i osobě, které jsou poskytovány pobytové sociální služby, pokud splňuje ostatní podmínky nároku. Tak může tento příspěvek získat i osoba pobývající např. v domově pro osoby se zdravotním postižením, pokud se ovšem opakovaně v kalendářním měsíci za úhradu dopravuje. To platí třeba v případě, kdy musí navštěvovat lékaře a k těmto návštěvám používá hrazenou dopravu, např. taxi. 3. Osoby, kterým byl přiznán průkaz ZTP či ZTP/P podle předpisů s datem účinnosti předcházejícím 1. leden 2014, o příspěvek na mobilitu samozřejmě nepřijdou, nicméně jejich nárok na průkaz i na příspěvek musí být nově posouzen, a to do konce roku 2015, jak upravují přechodná ustanovení. Řízení o nároku na příspěvek na mobilitu i na průkaz osoby se zdravotním postižením by měl zahájit sám Úřad práce z vlastní iniciativy. Na praktická doporučení, jak se zachovat, pokud by k tomu nedošlo, a v jaké době před koncem roku 2015 je třeba se znepokojovat a jaké kroky případně činit, je dnes ještě příliš brzy, ale určitě o tuto informaci nebudete z naší strany ochuzeni. A teď již tedy k samotné úpravě nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením. V ustanovení § 34 odst. 1 se dovídáme, že: „Nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením má osoba starší 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra...“ Zákon dále třístupňově rozlišuje středně těžké, těžké a zvlášť těžké funkční postižení pohyblivosti nebo orientace, na roveň třetímu stupni, tedy zvlášť těžkému funkčnímu postižení orientace či pohyblivosti, je postaveno funkční postižení úplné. Uvedeným třem stupňům pak odpovídá nárok na průkaz TP, ZTP a ZTP/P. Zákon definuje, co se považuje za který stupeň funkčního postižení, pro naše potřeby uveďme definice týkající se postižení orientace: a) „Středně těžkým funkčním postižením orientace se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna spolehlivé orientace v domácím prostředí a zhoršenou schopnost orientace má jen v exteriéru.“ = průkaz TP b) „Těžkým funkčním postižením orientace se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna spolehlivé orientace v domácím prostředí a v exteriéru má značné obtíže.“ = průkaz ZTP c) „Zvlášť těžkým funkčním postižením orientace a úplným postižením orientace se rozumí stav, kdy osoba při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu není schopna samostatné orientace v exteriéru.“ = průkaz ZTP/P Zdravotní stavy, které lze považovat za podstatné omezení schopnosti pohyblivosti a orientace, stanoví prováděcí předpis, kterým je vyhláška 388/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zejména vyhlášky 388/2013 Sb. Posledně jmenovanou vyhláškou byla k předchozímu znění předpisu doplněna příloha č. 4, která vyjmenovává konkrétní zdravotní stavy. Z hlediska zrakově postižených je pak zásadní bod 2. l), který pro nárok na průkaz ZTP stanoví: „l) oboustranná těžká ztráta zraku, kterou se rozumí zraková ostrost s korekcí, kdy maximum je menší než 3/60, minimum lepší než 1/60,“ a dále pak bod 3. j), který pro nárok na průkaz ZTP/P stanoví: „j) neúplná (praktická) nevidomost obou očí, kterou se rozumí zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí 1/60, 1/50 až světlocit se správnou světelnou projekcí nebo omezení zorného pole do 5 stupňů kolem centrální fixace, i když centrální zraková ostrost není postižena, nebo úplná nevidomost obou očí, kterou se rozumí ztráta zraku zahrnující stavy od naprosté ztráty světlocitu až po zachování světlocitu s chybnou světelnou projekcí.“ V benefitech, které z držení průkazů TP, ZTP a ZTP/P plynou, nedošlo k žádným změnám. O řízení a povinnostech žadatelů a držitelů průkazu, popř. o dalších detailech budeme informovat později. Luboš Zajíc # Nevidomí horolezci nebo vydržovaní slepci? Jednou za rok či dva mi zatelefonuje jeden bývalý dlouholetý nevidomý funkcionář organizací nevidomých a trochu se do mne „pochlapsku“ ale stále přátelsky s něčím pustí, co že to dělám nebo děláme v Okamžiku i jinde, někdy i tam, kde se mě to netýká. Beru to tak, že to patří k mé práci v neziskovce poskytující služby lidem se zrakovým postižením a že uslyším odlišné názory. Tak třeba minulý týden mi zavolal – asi jako reakci na článek ze Zory o nevidomých a lezeckých stěnách. „Mirku, a víš, že ten známý nevidomý horolezec vlastně není nevidomý? A uvědomuješ si, že když budeme všichni lézt na stěny, malovat obrazy a skákat s padákem, že si nakonec lidi řeknou, že nevidomí nic nepotřebují?“ Musel jsem do jisté míry přitakávat. Ten nevidomý horolezec je prý spíš prakticky nevidomý. Ze své vlastní zkušenosti vím, že mezi úplnou a praktickou slepotou je v mnoha směrech velký rozdíl. Je rozdíl jít po ulici a zbytečkem zraku sledovat světla ve tmě, a tak řídit směr své chůze, a jít stejnou ulicí a nevidět vůbec nic. To bychom neměli zamlčovat. A některé prezentace mimořádně úspěšných nevidomých lidí někdy tak trochu připomínají filmové pohádky pro dospívající o různých superhrdinech se supervlastnostmi. Ano, takovéto prezentace tématu života se slepotou jsou dosti problematické, není-li k tomu ukázána i ona „odvrácená tvář“ slepoty, která je žel častějším jevem. Musel jsem tedy naši spoluúčast na projektu zpřístupnění lezeckých stěn ospravedlnit odkazem na naši novou osvětovou brožuru, kterou právě dáváme do tisku. Jmenuje se Praktická pomoc lidem ztrácejícím zrak a napsali jsme ji s vedoucí naší poradny Janou Vondráčkovou a také spolu s 16 nevidomými, kteří měli odvahu svěřit čtenářům anonymně své zkušenosti se ztrátou zraku. Jelikož brožuru možná nebudete číst, tak si dovoluji odcitovat, co jsem v předmluvě napsal: „Před dvaceti lety v porevolučních dobách jakoby lidé s různým zdravotním postižením vystoupili ze suterénů družstev invalidů na povrch našeho společenského života a stali se zajímavým tématem pro média. Alespoň ti úspěšní, kteří svůj handicap zvládají, se najednou objevili na stránkách časopisů a v televizi. Média ovšem nejraději informují o jejich překvapivých úspěších, výkonech a schopnostech, což vytváří matoucí dojem, že zdravotní postižení vlastně není žádný závažný problém, že stačí jen trochu se snažit a život člověka se zdravotním postižením je stejný jako život kohokoliv jiného. Tento názor může lidem ztrácejícím zrak a jejich blízkým a pomáhajícím osobám dosti zkomplikovat reálný odhad situace.“ Jenže existuje i jiný pohled na překvapivé výkony některých nevidomých. Nemůžeme si jako nevidomí lidé také dopřát trochu pozornosti a úspěchu? Je lezení na stěny a podobné svéráznosti jen cestou k nějakému sebeozvláštnění? Přečtěte si, co nám někteří zrakově postižení účastníci kurzů lezení napsali: „Úvodní lekce pro mě byla fyzicky a i psychicky náročná. Měli tam malé chyty na nohy a já zjistila, že se tam neudržím. Od druhé hodiny či lekce chodím na dětskou stěnu, kde jsou chyty na nohy větší a kde se už líp udržím. Každou další lekci vylezu trošku výš, z čehož mám radost. Posiluju si ruce i nohy. A i když je to pro mě namáhavé, bolí mě z toho ruce a trochu se bojím. Dobrovolnice, která se mnou leze, a všichni instruktoři jsou fajn…“ Nebo: „Lezení se mi líbí moc, je fajn mít pohybovou aktivitu. Jen je škoda, že to není každý týden. Na rozdíl od předchozích lezeckých zkušeností mám možnost vyzkoušet si i něco jiného, např. jištění. Každou hodinu je mi potvrzováno, že se lepším, z čehož mám radost. Sama to také cítím. Po úvodní hodině jsem měla obavy, že to nepůjde, že jsem si odvykla, ale opak je pravdou. Také je to tím, že mám výbornou dobrovolnici a lektorku.“ Co říkáte, tyhle zážitky z úst nevidomých přece nezní špatně. Takže proč by nevidomý člověk nemohl zkusit lézt na stěnu? Proč by si neprotáhl tělo a proč by se navíc neprocvičil v dovednostech potřebných pro běžný bezpečný pohyb? A proč by jiný nevidomý nemohl zkusit fotografování, malování nebo třeba skákat padákem? Problém není ani tak v těchto činnostech, ale ve způsobu jejich prezentace. Není-li vyvážená, možná by mohla i uškodit. Možná si některý potenciální dárce na ulici při sbírkách řekne, že ti nevidomí nic nepotřebují, když si dokonce lezou po skalách. Ale jiný si možná řekne, že nevidomým přispěje, aby si mohli také vyzkoušet takovou skvělou věc, jako je lezení. Kdo ví? Dost často nás oslovují studenti různých škol a chtějí rozeslat našim klientům výzkumnou anketu a přijít nás pozorovat, co to vlastně děláme. Napadlo mě, že by naopak mohl některý ze studentů sociologie zaměřit pozornost na vidící veřejnost a udělat nějaký průzkum, jestli má prezentace mimořádně samostatných a úspěšných nevidomých lidí pozitivní, negativní nebo vůbec nějaký dopad na vnímání nevidomých veřejností a na dárcovství. Mohlo by to být zajímavé a užitečné pro strategii práce s veřejností a získávání finančních zdrojů. Konec konců – prezentace může být i jiná. V rozhovoru pro jednu rozhlasovou stanici jiný nevidomý řekl: „Vzdělání je dle mého názoru jedinou reálnou cestou k integraci. Jinak to jsou plané řeči, lidi sedí doma, nic neumí, nemohou se nechat zaměstnat a jsou pouze státem ‚vydržováni‘.“ Ačkoliv těmito slovy chtěl především zdůraznit význam vzdělání, podařilo se mu mimoděk postavit nezaměstnané nevidomé do nepříznivého světla „vydržovaných“ lidí. To je poněkud sporná prezentace. Ačkoliv v ní není slovo „slepci“, přidal jsem ho do nadpisu, nějak se mi tam hodilo. Proti vydržování, byť v uvozovkách, by se asi ohradili i mnozí vidící lidé, kteří takzvaně sedí doma, protože nemají práci. Vydržovány bývaly třeba milenky, ale ne nevidomí lidé, ledaže by se jednalo o nevidomou milenku, ale to asi dotyčný neměl na mysli. Že si stát „vydržuje“ nevidomé sedící doma, to mohla být narychlo formulovaná a nedomyšlená slova. To se při natáčení rozhovoru nebo při živém vysílání může snadno stát. Občas tomu v případě novin ještě pomůže redaktor, který klidně něco přeformuluje a pak dá text do tisku bez autorizace nevidomého, který se pak diví. Nicméně na tomto příkladu je vidět, že prezentace naší tematiky je citlivá věc. Naštěstí zase ne tak moc citlivá, protože informace a texty se na čtenáře hrnou ze všech stran a lidé si zvykají jen tak klouzat po jejich povrchu a moc o nich nepřemýšlet. Jak tedy prezentovat nás, nevidomé lidi? Třeba jako nevidomé horolezce, umělce, piloty a jiné úžasné hrdiny, kteří dokáží neuvěřitelné věci poslepu? Nebo ještě jinak jako ty vydržované „darmojedy“? Doufám, že jsem na otázku trochu odpověděl v textu. Možná je to i tak, že značnou část veřejnosti by stejně ze všeho nejvíce zaujala prezentace příběhu nějaké vydržované nevidomé supermilenky… A ti, kteří přispívají ve sbírkách na projekty podporující nevidomé, ti možná ani moc prezentace nepotřebují. Kdo ví? Udělá někdo ten sociologický průzkum? Mirek Michálek # Syndrom „kancelářského“ oka     Stále více pacientů mladších 30 let postihuje syndrom suchého oka. Problém souvisí s rostoucím množstvím času, který mladí lidé tráví u počítačů. „Onemocnění už získalo i své specifické označení monitor nebo office eye syndrom. Už samotný název naznačuje, že potíže pacientů jsou dány nadměrným soustředěním na monitor počítače,“ upozorňuje doktorka Lenka Vaculová z Oční kliniky Fakultní nemocnice Ostrava. Syndrom suchého oka je onemocnění, jehož příčinou je buď porucha normální tvorby a toku slzného filmu, nebo abnormální složení slzného filmu. Trpí jím zhruba jedno procento populace a patří k nejčastějším potížím, s nimiž pacienti přicházejí k očnímu lékaři. „Potíže pacientů mají podobu pálení, řezání, pocitu písku nebo cizího tělíska v oku. Paradoxně si však lidé často stěžují na nadměrné slzení. To je způsobeno reflexním drážděním rohovky. Kvůli tomu oči více slzí, později bývají i zarudlé. U těžkého syndromu suchého oka mohou pacienti pociťovat až tlakovou bolest v oblasti oka, mají zamlžené vidění. Potíže většinou rostou při déletrvající námaze,“ popisuje doktorka Vaculová. Zhruba kolem 30 let začíná klesat u člověka vylučování slz. „Tento vývoj dosahuje kritické úrovně kolem pětačtyřicátého roku, v 60 letech mají suché oko všichni. Rozdíl je v tom, že ne všichni si to uvědomují,“ vysvětluje oční lékařka. Dodává, že první příznaky se mohou začít objevovat například při pobytu v zakouřených místnostech či klimatizovaných prostorách, při dlouhodobé práci s počítačem nebo i ve vysokých nadmořských výškách. Příčinou mohou být také hormonální vlivy, takže syndrom suchého oka častěji vzniká u žen v období menopauzy. Problém mohou způsobit také určité léky, konzervační látky v očních kapkách nebo mastech a paradoxně i v umělých slzách. Syndrom suchého oka se objevuje také u pacientů, kteří nosí kontaktní čočky, nebo u pacientů po očních operacích. „Příčinou objevení syndromu mohou být také chronické záněty víček nebo záněty postihující rohovku nebo autoimunitní onemocnění v podobě Sjögrenova syndromu,“ objasňuje lékařka. Doktorka Vaculová varuje před zanedbáním léčby syndromu suchého oka, mohlo by totiž dojít až k porušení povrchu rohovky a spojivky, což by mohlo vést k rozvoji suchého zánětu, který způsobuje defekty především na povrchu oka. Vše by mohlo dokonce skončit slepotou. Podle Vaculové existují podpůrná opatření, jejichž cílem je zabránit zbytečné ztrátě slz. „Při práci s počítačem by se měl člověk snažit častěji mrkat. Měl by dělat přestávky a nehledět na monitor neustále. Měl by se vyhýbat pobytu v zakouřených místnostech a klimatizovaných prostředích, snažit se o úpravu životního stylu i stravy, protože syndrom suchého oka může souviset i s nedostatkem vitamínu A,“ sděluje s tím, že léčba většinou spočívá v předepsání umělých slz, které mohou být ve formě kapek, masti, gelu i spreje. „Následovat mohou také úpravy víček nebo uzavření slzných bodů pomocí kolagenových nebo silikonových zátek, jež zabraňují zbytečné ztrátě slz,“ doplňuje oční lékařka. Právo # Neprávem zapomenutý spisovatel Jméno Oskar Baum (21. 1. 1883 – 1. 3. 1941) náleží nevidomému spisovateli. Patřil ke čtyřem autorům, kteří bývají společně označováni za tzv. Pražský kruh. Kromě Bauma jej tvořili Franz Kafka, Max Brod a Felix Weltsch. Prozaik, dramatik a hudební kritik Oskar Baum oslepl ve dvanácti letech. Okolnosti, za nichž ztratil zrak, se interpretují různě. Nejspolehlivějším pramenem je vyprávění samotného Bauma. Zřejmě již od dětství trpěl odchlípením sítnice, což nakonec vedlo k tomu, že na jedno oko neviděl od raného dětství. Přesto mohl bez překážek navštěvovat školu v Plzni, kde s rodiči bydlel. O zrak na druhém oku přišel ve dvanácti letech poté, kdy se přestěhovali do Prahy. Úraz se mu stal ve chvíli, kdy vojenský útvar rozptyloval studentskou demonstraci. Jeden z vojáků chlapce udeřil a v důsledku toho oslepl úplně. Pravděpodobně v roce 1895 byl přijat do vídeňského ústavu pro nevidomé izraelity na Hohe Warte. Od počátku tu výborně prospíval. Ústavní prostředí mu ovšem vůbec nevyhovovalo. Později tento způsob života velmi kriticky hodnotil. Již v této době projevil mimořádné nadání a zájem o všechno kolem. Měl sklon k osobitému hodnocení, které potom zpracovával ve svých povídkách a románech. Po ukončení školní docházky pracoval Baum v ústavních dílnách. Nejvíce se však věnoval hudbě. Plně využíval své výborné hudební nadání. V hudbě byl žákem věhlasného nevidomého hudebního pedagoga a známého klavíristy Josefa Labora. S úspěchem vykonal státní zkoušku z hudby na Vídeňské konzervatoři, obor hra na klavír a na varhany. Po odchodu z ústavu se vrátil do Prahy. Získal místo varhaníka v pražském templu (nejnovější synagoga). Oskar Baum byl bratrancem Maxe Broda, který k němu přivedl v roce 1904 poprvé na návštěvu Franze Kafku. V Baumově bytě se pak všichni čtyři autoři včetně Felixe Weltsche scházeli, četli si navzájem rukopisy a debatovali o nich. Baum žil plným životem, dokonce se ze čtveřice přátel jako první oženil. Jeho manželství bylo velice šťastné. Narodil se v něm syn Leo. Manželka Baumovi po celý život nadšeně pomáhala v jeho mimořádně rozsáhlé literární činnosti i v jiných oblastech. Jedním z jejích trvalých úkolů bylo opisovat všechno, co její muž napsal Braillovým písmem. Své ženě nediktoval, jak to činili někteří jiní nevidomí spisovatelé, k práci musel být sám. Jeho dochované literární dílo čítá na 17 románů a přibližně 45 článků. V románech a povídkách ze života nevidomých s autobiografickými prvky (např. Das Leben im Dunkeln – Život v temnotě) uvedl do literatury nové téma. Život v ústavu pro nevidomé vylíčil jako život v kasárnách. Psal i o nezaměstnanosti slepců. Jako první z nevidomých absolventů ústavu se pokusil protestovat proti idealizaci výchovy a proti zkreslování jejích výsledků z hlediska pozdějších zkušeností většiny absolventů. Bylo to velmi odvážné stanovisko, protože od nevidomých se v té době všeobecně očekávala jen chvála a k modlitbě sepnuté ruce, které měly vyjadřovat doživotní dík těm, z jejichž stolů padaly drobty, blahosklonně darované slepcům. O Baumově tvorbě se ihned od počátku v literárních kruzích bouřlivě diskutovalo. U lidí pracujících v zařízení pro nevidomé se setkával s odsouzením. V literárních kritikách se však objevily názory, že jde o vůbec prvního moderního myslitele a básníka mezi nevidomými. Další Baumova kniha, Proměnný svět, je vlastně fantastická idea světa nevidomého člověka. Podobně tento problém řeší H. G. Wells ve spisu Země slepých. Baumova povídka Nová skutečnost je věnována osudu válečných slepců. Jako doplněk k Psychologii slepců Ferdinanda von Gerharda napsal knihu Závislost a spolupráce smyslů. O románu Život v temnotě Max Brod napsal: „Je to kniha plná ohnivé síly. Problémy slepých nejsou Baumovi pouhou mrtvou látkou. Jedná se o zajímavé pojetí slepoty z psychologického hlediska. Přitom životní pravdivé příběhy jednotlivců nejsou tím hlavním. Zajímavé jsou různé postřehy. Je to román, ve kterém hlavní místo zaujímá ústav slepců. Zajímavé postřehy najdeme například tam, kde autor líčí, jak je malé nevidomé dítě překvapeno, že může svého nepatrného zbytku zraku využívat, což mu v ústavu nebylo dovolováno. Baum není slepým básníkem slepoty, nýbrž jde blíže k životu.“ S poznámkami k Baumově osobnosti a literárnímu dílu se setkáváme i v dalších pracích autorů Pražského kruhu. Nikdy ho nehodnotí z úhlu slepoty. Pozornost věnují jeho charakteru, vzdělání, literárnímu materiálu i způsobu jeho zpracování. S Franzem Kafkou vedli nejintenzivnější diskuze v zimě roku 1918 během osmi dnů společného pobytu u Franzovy sestry v zasněžené Siřemi u Podbořan. V pozdější vzpomínce Baum poznamenal, že se za dlouhých nocí o Kafkovi dozvěděl víc než za celých deset let předtím a pět let potom. Spisovatel se živě zajímal o kulturu nevidomých. Velmi zajímavý je například článek Slepci a umění. Zabývá se tím, jak hodnotí jako nevidomý to, co čte, jaký zájem v něm vyvolává divadlo. Ve dalších článcích se zabýval sociálním postavením nevidomých. Zdůrazňoval důležitost sportu pro zdraví nevidomého. Kolem roku 1933 se začal Baumův zdravotní stav nezadržitelně zhoršovat. Nepomohla ani operace žaludku. Tvorby rozsáhlejších prací se však nevzdal. V jeho pozůstalosti byla nalezena i řada připravovaných rozhlasových pořadů. V roce 1941 podlehl zákeřné nevyléčitelné chorobě žaludku. Pochovaný je na židovském hřbitově v Praze-Strašnicích. Smrt ho ochránila před nacistickým pronásledováním. Baumovo literární dílo z pozůstalosti předala jeho žena ihned po jeho smrti příbuzným, kteří je ovšem ve strachu před pronásledováním nacisty zničili. Brzy nato byla jeho paní zatčena gestapem a internována v Terezíně, kde byla umučena. Tak tragicky skončil šťastný život dvou lidí. Baumova práce se propadla do víru velké války. Německy píšící autor se poté prozatím vytratil z obecného povědomí. red. # Mezinárodní tábor pro mládež Středisko Teiresiás hledá zájemce o účast na akci International Camp on Communication and Computers 2014 (ICC 2014), která je pořádána pro mládež se zrakovým postižením ve věku od 16 do 21 let. Setkání bude probíhat formou praktických seminářů a uskuteční se ve dnech 3. až 12. srpna 2014 v lotyšském hlavním městě Rize. Celá výuka i doprovodný program letní školy bude probíhat v angličtině. Předpokladem účasti je schopnost práce na PC vybaveném speciálním software. Pokud vás tato akce zaujala, zašlete předběžnou přihlášku do 15. dubna na adresu icc@teiresias.muni.cz. Přihláška musí obsahovat tyto údaje: jméno, věk, škola, adresa trvalého bydliště, kontakt (e-mail, telefon). V první polovině května proběhne v prostorách brněnského Střediska Teiresiás národní výběrové kolo, během něhož budou testovány jazykové a počítačové znalosti uchazečů. Bližší informace podají: Jitka Graclíková graclikova@teiresias.muni.cz, tel. 549495775, Radek Pavlíček pavlicek@teiresias.muni.cz, tel. 549491110. # Jarní setkání a letní pobyt Členové i nečlenové SONS z řad Křesťanského sdružení zrakově postižených a jejich příznivců AVE vás zvou na letošní Jarní setkání. Kde se koná? V kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie a v jeho zázemí v Praze-Strašnicích. Kdy se uskuteční? V sobotu 5. dubna 2014 od 10 hodin. Jaký je program? V 10 hodin začne schůze, od 11 hodin mše svatá. Mezi 12:00 a 13:15 je přestávka na oběd. Poté následuje duchovní promluva Otce Koláře. Ve 14 hodin uvítáme hosta setkání – bude jím historik a redaktor František Srb. Téma: Naši letci v Anglii za 2. světové války. Kontakty: 1. Nahlášení účasti, zájem o oběd apod. na mobil Boženky Knížetové 774 290 103. 2. Dotazy různé na čísle 274 775 917 předsedy sdružení Josefa Kučery. 3. Výtky všeho druhu na hlavu zpracovatelky článku Drahomíry Hlaváčové 354 606 485. Stejné kontakty můžete použít v případě zájmu o náš letní pobyt. Místem konání je Mezinárodní duchovní centrum v Hejnicích (Liberecko, Jizerské hory). Začínáme večeří 17. srpna, končíme obědem (balíčkem) 24. srpna. Stravování restauračního typu s plnou penzí, ubytování v jedno a dvoulůžkových pokojích se sociálním zařízením. Částečně sponzorovaná cena činí 550 Kč na osobu a den. Členové sdružení a jejich průvodci mají tuto cenu dále zvýhodněnou. Zálohu ve výši 500 Kč můžeme zaplatit už na dubnovém setkání. Věřícím i hledajícím se v Hejnicích nabízí duchovní program (mše svaté, promluvy). Ostatní čas lze využít ke klidné rekreaci v místě (masáže, koupání) i v krásném okolí (procházky, turistika). Drahomíra Hlaváčová # Revoluční čtecí zařízení oceněno V soutěži o nejlepší exponát mezinárodního veletrhu oční optiky, optometrie a oftalmologie Opta 2014, který se konal ve dnech 14. až 16. února v Brně, zvítězilo revoluční zařízení na pomoc těžce slabozrakým a nevidomým lidem ReadEasy+ Move. Jeho výrobcem je Sagitta Brno. Toto zařízení se zabudovanou kamerou dokáže převádět jakýkoliv text na mluvené slovo. Přístroj přečte knihu, noviny, bankovní výpisy, etikety na potravinách apod. Čtecímu zařízení se podařilo se zvítězit v soutěži veřejnosti hlasující jak prostřednictvím internetu, tak přímo na brněnském výstavišti hlasovacími lístky. Sagitta však zvítězila také v nejprestižnějším hodnocení odborné poroty v kategorii speciální optika. Nestává se často, aby došlo k dokonalému souladu jak laiků, tak profesionálů při hodnocení jednoho produktu. „Obě prestižní ceny jsou pro nás závazkem a současně výzvou k další náročné práci ve prospěch našich nevidomých spoluobčanů,“ uvedl Ing. Jaroslav Majerčík, jednatel vystavující firmy. „Na rozdíl od všech dosavadních zařízení dokáže naše jednotka ReadEasy+ Move číst jak po sloupcích, tak z předmětů kruhového tvaru, a také data uchovávat na všech jednotkách, které současná technika nabízí,“ popsal oceněný produkt Jaroslav Majerčík. Zařízení lze propojit s monitorem, novější televizí či synchronizovat s PC. Díky této funkci lze vyfotografované texty převádět do formátu digitálních (MP3, doc. atp.) ReadEasy+ je přelomovou novinkou, která nemá na světových trzích konkurenci a všem uživatelům se zrakovým handicapem výrazně zlepšuje kvalitu každodenního života. Prodejní místa: Tyflopomůcky Olomouc, Sagitta Brno S čtecím zařízením je možné se seznámit na krajských střediscích Tyfloservisu. Je možné je vyzkoušet i doma po předchozí telefonické dohodě s Jaroslavem Kavanem, který se pak dostaví k zájemci a osobně mu pomůcku předvede. Kontakty: kavan@sagitta-brno.cz, telefon: 603 838 103. Jiří Reichel # Vzpomínka na režiséra V sobotu 25. ledna zemřel ve Varšavě Bohdan Poreba (79) polský filmový, televizní a divadelní režisér a scenárista. Jeho režijním debutem byl dokumentární snímek o nevidomých I dla nas swieci slonce (I pro nás svítí slunce). Natočil jej v roce 1955. Režisér se narodil 5. dubna 1934 v litevském Vilniusu jako syn důstojníka a učitelky. V jeho jedenácti letech rodinu vystěhovali do Polska. Poreba absolvoval Vysokou filmovou a televizní školu v Lodži. Z jeho filmografie je u nás známé například válečné drama Hubal (1973) nebo film Penelopy (1989) s českou herečkou Evou Vejmělkovou. red. # Ostravská pohádka Ojedinělý inscenační počin připravili ostravští loutkáři. Z iniciativy členů hereckého souboru a ateliéru DLO vzniklo představení, které není ani tak „k vidění“, jako ke vnímání ostatními smyslovými orgány – je určeno především dětem se zrakovým a kombinovaným postižením. Pohádka O Velikém, Maličkém a Sluníčku měla premiéru 5. února. Předlohou inscenace se stala kniha Daleko, nebo blízko?, kterou napsala polská autorka Anna Onichomowska pro děti od pěti let. Námět objevil člen ateliéru DLO Petr Dvorský, který pro celou inscenaci navrhl a vyrobil také loutky. Herec DLO Martin Legerski knihu přeložil do češtiny, vybral několik příběhů pro jevištní adaptaci a složil k nim hudbu. V týmu, který doplnila Pavla Masaříková, tak vznikla mimořádná inscenace, jejíž děj mohou malí diváci se zrakovým postižením vnímat a prožívat ostatními smysly – hmatem, sluchem i vůněmi. „Hru jsme zkoušeli dva měsíce. Předtím jsme museli vyrobit loutky a napsat k tomu hudbu. Původně jsme chtěli vytvořit dílnu, protože jsme si řekli, že nevidomé děti do divadla nechodí. Ale nakonec z toho vzniklo příjemné interaktivní představení,“ bilancuje Petr Dvorský. Hra učí děti formou zábavy vnímat relativitu dimenzí a úhlů pohledu. Maličký a Veliký jsou kamarádi. Maličký je tak malý a Veliký tak velký, že Veliký může Maličkého nosit na klobouku nebo v kapse. Z tohoto rozdílu mezi nimi někdy vznikají drobné spory: Bydlí teta Pelágie daleko, nebo blízko? Je jejího dortu pro ně příliš mnoho, nebo docela málo? Stojí sluníčko vysoko, nebo nízko? Je rybník, kam se jdou spolu koupat, hluboký, nebo mělký? Když si však oba uvědomí, že rozdíly mají i značné výhody, že jeden by nemohl být bez druhého a že oběma stejně svítí Sluníčko, poradí si v jakékoli situaci. Unikátnímu představení odpovídá i precizní zpracování speciálně vyrobených loutek, které jsou navíc vytvořeny z materiálu příjemného na dotek, nebo použití netradičních hudebních nástrojů. Patří k nim kalimba – jde o druh perkusního nástroje, na který se hraje pomocí palců brnkáním na kovové struny. Tradičně se používá v Africe jako doprovod při zpívání. Během představení se herci snaží vtáhnout malé diváky do děje pomocí nejrůznějších zvuků a smyslových vjemů. Největší úspěch u dětí měl zvuk čmeláka společně s jemnou ukolébavkou Vždycky když dort si dám, usínám. Pro nejmladší publikum mají větší význam jednotlivé části děje, kdy si mohlo na konkrétní loutky sáhnout a seznámit se s nimi. Příjemným překvapením pro všechny jsou opravdové koláčky s povidly, které loutkové postavičky začnou v poslední části hry rozdávat. Herci rodičům dětí umožnili, aby během představení byli v jejich bezprostřední blízkosti, díky čemuž se mohly cítit lépe a v bezpečí. Samotní aktéři zůstávají naprosto klidní, i když některé z dětí vstane a jen tak se začne po jevišti procházet. „Nikdy nevíte, jaké děti vám přijdou. Ve chvíli, kdy je to interaktivní, tak vás to překvapí vždycky. Dneska o to děti zájem měly, ale příště mohou reagovat zase jinak,“ uvedla po premiéře představitelka tety, hlemýždě a Sluníčka Pavla Masaříková. Celé představení je určeno maximálně devíti dětem. K tomu, kdy se nevidomí diváci dočkají další reprízy, s úsměvem podotýká Martin Legerski: „Až nám nábor nahoře v kanceláři sežene publikum.“ Moravskoslezský deník/red. # Mamut láká do muzea Výstavě s názvem To nejlepší z archeologie ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti dominuje replika mamuta. Zrakově postižení návštěvníci se tu mohou zúčastnit komentované prohlídky a mnohé exponáty si osahat. „To jsem vůbec netušila, že mamut má tak velkou nohu,“ sdělila nadšeně Eva Rochová poté, co si mohla sáhnout na figurínu pravěkého velikána. Navštívila muzeum spolu s více než desítkou zrakově postižených. Na výstavě s podtitulem 100 let objevů a výzkumů na Uherskohradišťsku brali s radostí do rukou například jednotlivé kousky starých nádobek, aby si vybavili jejich přibližnou podobu. Nebyla to první příležitost seznámit se s historií regionu sluchem a hmatem. „Měli možnost u nás už navštívit například výstavu o Egyptě,“ připomněla organizátorka výstavy o archeologii Dana Menoušková. Osmatřicetiletá návštěvnice Eva Rochová je nevidomá osm let. Stále se však věnuje mnoha koníčkům, k nimž patří české dějiny. „I dál poslouchám v televizi dokumenty, čtu knihy pro nevidomé a ráda navštěvuji podobné výstavy, které jsou i s možností hmatu,“ přibližuje své současné záliby. A jak sama uvádí, není jediná, koho podobné akce zajímají. „Je nás víc nevidomých, kteří na podobné podniky docházejí. Pokud se jedná navíc právě o prohlídku s pohmatem, je zájem vždycky větší,“ tvrdí Eva Rochová. Nicméně podobných akcí není podle ní nikdy dost. Sama by byla ráda, kdyby byla nabídka pro nevidomé ještě bohatší. „Dotekem může člověk na exponátu vycítit daleko více detailů, které mohou při obyčejném pohledu snadno uniknout,“ vysvětluje Dana Menoušková jeden z důvodů, proč do Slováckého muzea pozvali nevidomé. „Pokud se jedná o vhodnou expozici, vždy nevidomé rádi pozveme. V současné době konaná akce s replikou mamuta k tomu přímo vybízela,“ uzavírá organizátorka výstavy. Slovácký deník/red. # Skleněná krása v Petřvaldu Historická budova staré fary v blízkosti empírové stavby kostela sv. Jindřicha, nacházející se v centru města Petřvaldu, skrývá možná jedno z nejmenších technických muzeí regionu. Do 28. března zde můžete shlédnout výstavu Pozor, křehké! Velkým kladem této výstavy je její zpřístupnění zrakově postiženým. Některé exponáty lze vnímat dotyky prstů, doprovodnými popisky v Braillově písmu, případně pomocí zvukového záznamu. Exponáty jsou malou cestou do tajů výroby sklářských výrobků především užitkového, obalového a dekorativního skla. Hmatem tu je možné opatrně prozkoumat například různé sklenice, vázy i skleněné ozdoby. Otevírací doba muzea v Petřvaldu je pouze ve všední dny, a to v dopoledních i odpoledních hodinách do 16:30. Prohlídka je spojena s komentovaným výkladem průvodkyně, takže vaše otázky nezůstanou nezodpovězeny. Tomu, kdo bude chtít spojit návštěvu muzea s turistickou vycházkou, lze doporučit následující. Napojit se v Havířově u nádraží ČD na zelenou turistickou značku a projít Pežgovským lesem do Petřvaldu. Na okamžik se od značené trasy odpojit, navštívit muzeum a po zhlédnutí expozic se vrátit k zeleně značené cestě. Cestou můžete obdivovat jeden ze dvou památných stromů na území města Petřvaldu – Petřvaldský buk. Ten druhý – Petřvaldský dub, roste na ulici Závodní, kterou zelená turistická značka křižuje. Pokud k technickému muzeu odbočíte právě na této ulici, nemůžete jej minout. Telefon do muzea: 596 541 092 Novinky.cz/red. # Pozvánka na tradiční koncert Kdo pocházíte z Brna a jeho blízkého okolí, jste co nejsrdečněji zváni pracovníky oddělení dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně na již 21. tradiční koncert Vítání jara 2014. Bude ve středu 9. dubna v sále Konzervatoře Brno, Tř. Kpt. Jaroše 45 (vchod z ulice Lužánecké). Začátek v 17:00 hodin. Tradiční koncerty Vítání jara pořádáme již od roku 1993. Tehdy se nám podařilo obnovit tradici koncertů, které v Brně začal počátkem 70. let 20. století organizovat Josef Smýkal. Na dřívějších i současných koncertech tradičně účinkují bývalí žáci Základní školy pro nevidomé a slabozraké v Brně, pozdější posluchači nebo absolventi Konzervatoře Jana Deyla a Střední školy pro zrakově postižené v Praze. A nebude tomu jinak ani tentokrát. Účinkují: Eva Blažková, Barbora Janová, Simona Němcová a David Pražák. Koncert je věnován významnému slovenskému tyflopedovi Michalu Dzurňákovi, zakladateli Slepeckého muzea v Levoči. Vstupné dobrovolné. Eliška Hluší # Černobílé problémy - Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 3: Israel A. Schiffmann (Rumunsko) 1. cena Brisbane Courier 1929 Bílý: Kd1, Df8, Vb8, Vd7, Se2, Sh8, Jb6, Pa3, c6, d2, e4 (11) Černý: Kb3, Vd8, Vh5, Sf7, Sh2, Ja1, Pa2, a4, a5 (9) Mat 2. tahem (C+) Jméno autora nám jednoznačně napoví, že jde o skladatele židovské národnosti, tím spíše, že jeho druhé jméno je Abraham. Bohužel, tento nadaný úlohář zemřel velice mlád, v pouhých 27 letech (1903–1930). Dvojtažku, kterou máte dnes vyřešit, ocenil rozhodčí v australském deníku dokonce nejvyšší cenou a jsem přesvědčen, že právem. Klíčovou figurou je bílá Vb8, jenže první šachující svůdnost 1.Jc8? Vb5? 2.Vxb5# vyvrací 1.-Sxb8!, druhou 1.Jd5? Sxb8? 2.Vb7# zase 1.-Vxb8!. Takže motiv jsem vám nastínil a teď je už řada na vás. Myslím, že za nalezení správného 1. tahu budete odměněni dobrým pocitem. Řešení úlohy č. 1 (Juříček) z ledna 2014: Po svůdnostech 1.Jxf5? Dxh4!, 1.Vxg4? Dxg4!, 1.Jc4? Vxc4!, 1.Df2? gxf2!, 1.Df3? gxf3! jste jistě přišli na hezké 1.Jf3! [2.De5#]. Pak následovaly dvě varianty s odlákáním: 1.-Dh8 (dámy od krytí f5) 2.Vxf5#, 1.-gxf3 (pěšce od g3) 2.hxg3# a tři s přerušením působnosti: 1.-Sc4 (věže k c1) 2.Sc1#, 1.-Ve6 (střelce k d5) 2.Jd5#, 1.-Vc5 (střelce k d4) 2.Vxd4#. Jak vidíme, o maty se podělily všechny typy bílých kamenů: dáma v hrozbě, ostatní v oněch pěti variantách. První body za správné řešení v celoroční soutěži získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Rostislav Miller z Bludova, Jan Olejník z Mulkova, František Skoumal z Bludova, Petr Šíma z Chromče, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. Ocenění za rok 2013 V únorovém čísle jsme mezi čtenáři, kteří úspěšně vyřešili všech 12 úloh, zapomněli uvést jméno Antonína Maňáka. Úspěšnému řešiteli se omlouváme a poštou jsme samozřejmě i jemu zaslali zlatou medaili. red.