ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 98 Číslo 4 Únor 2014 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Buď rád, že nevidíš... Průkopník české oftalmologie Budou brýle vracet zrak? Příběh maséra Umění začíná ve školce Rozhovor s „Karlosem“ zvítězil Život paní Jaroslavy Zázraky z tiskárny? Audiopopisy v zahraničí Zrození elektřiny Sochařem kvůli slábnoucími zraku Ohlédnutí za výstavou Pozvání do galerie # Buď rád, že nevidíš… Já vím, že se to jen tak říká, že se to nemyslí doslova, ačkoliv se to říkává ve chvílích, které jsou nějak emočně nabité, takže to není jen bezvýznamná fráze. Tedy říkává se to nevidomým. Alespoň mně mnohokrát někdo řekl: „Buď rád, že nevidíš. Kdybys to viděl, tak bys…“ Jenže – proč bych měl být rád, že nevidím? Proto, že bych viděl něco nepěkného? A co kdybych to nepěkné přece jenom chtěl vidět. Přesněji řečeno, rád bych si sám určil, co chci vidět, a co ne. Nezáleží na tom, že bych stejnou věc možná chtěl vidět jednou, pro informaci, a jindy ne, nebo třeba v různých situacích různě – někdy ano, a jindy ne. To bych si určoval sám a užíval si svobodu volby. Možná něco pro někoho nevkusné, nepěkné či nezajímavé by pro mne mohlo být zajímavé, či dokonce esteticky přijatelné. Nemyslím tím pohled na člověka zraněného při klasických býčích zápasech nebo jejich moderní obdobě – při zápasech na vozovce, tedy při autonehodě, to bych vidět nechtěl. Překvapivě právě toto přitahuje pozornost mnoha vidících lidí. Myslel bych si, že takovou věc nechce vidět nikdo z lidí, že by všichni nejspíše chtěli v takovéto smutné situaci na chvíli oslepnout. Ale asi nechtějí, nezavírají oči ani si je nezakrývají. Mnozí dokonce natahují krky, aby z okýnka autobusu lépe spatřili tragédii jiných. Možná bych ale chtěl vidět věci, které většina lidí ani nijak zvlášť vidět nemusí. Nějak se mi stalo, že jsem člověk trochu kulturní, a tak bych chtěl vidět malířská díla, která mnoho lidí zajímají méně než autonehody. Nebo bych chtěl vidět mikrosvět v mikroskopu, což je také pro značnou část populace méně zajímavé než arogantně se hádající politikové v televizi. A asi bych ještě něco vymyslel. Zkrátka by to mělo být na mně, co chci, a co nechci vidět. Ale příroda, osud či Všehomír, nevím přesně kdo, tomu tak nechtěli. Když to vezmu kolem a kolem i bez kola, prostě nevím, proč bych měl být rád, že nevidím. Teď mě napadá, že začnu vidícím lidem říkat: „Buď rád, že vidíš.“ Přišel jsem totiž na to, že nevidět znamená nejen mít nedostatek informací, ale také nedostatek pozitivních emocí spojených s příjemnými zrakovými vjemy. Pokud zrakem přijímáme asi devadesát procent informací a pokud svou pozornost člověk zaměřuje na pozitivní zrakové vjemy, kterými mohou být třeba kolemjdoucí jednotlivci a jednotlivky opačného pohlaví, pak nevidomý trpí mnohaprocentním nedostatkem pozitivních emocí. Pokud se tedy v učebnicích speciální pedagogiky píše, že nevidomí lidé trpí informačním deficitem, pak by tyto učebnice měly také uvádět, že nevidomí lidé trpí deficitem pozitivních emocí spojených s vizuálním vnímáním. Tento deficit si nevidomý člověk nemusí uvědomovat, ale může mu škodit skrytě a dlouhodobě. Může vyvolávat špatnou náladu, pasivitu, rezignaci, deprese, no prostě nic pěkného. Nedostatek pozitivních zrakových vjemů by šlo nahradit čichovými vjemy, že bychom fasovali na lékařský předpis parfémy. Nebo by šlo zrakové vjemy nahradit vjemy hmatovými v nějakém zařízení nejstaršího typu „sociálních služeb“. Nebo by nám obchodní řetězce mohly poskytovat slevy na vybrané laskominy. Ačkoliv – to bychom mohli ke slepotě získat navíc obezitu, a to by nebylo to pravé. A kdo ví, jestli by takovéto kompenzace slepoty nevedly k zvýšení počtu nevidomých? Tato opatření ovšem nemohou projít, takže si musíme pomáhat svým pozitivním myšlením, představami a úsilím – například úsilím o maximální samostatnost, abychom se mohli radovat, že nepotřebujeme pomoc jiných lidí. Ostatně o tuto radost jsou vidící lidé ochuzeni. Zajímavé ale je, že vidící lidé jsou docela rádi, když za jistých okolností na chvíli nevidí. Dnes, v době počítačových her a telefonních požíračů dětského volného času, je už zapomenuta tradiční hra „na slepou bábu“. Ta se hrávala ještě v šedesátých letech dvacátého století, kdy jsem byl dítě i já. Hra spočívá v tom, že jeden hráč se zavřenýma očima kolem sebe hledá a snaží se dotknout jiného účastníka hry, který vidí, a může tedy snadno nevidícímu unikat. Dotykem se jinému hráči „předá slepota“ a v roli slepé báby je další hráč, který sluchem a hmatem zkoumá okolí a šátrá po dalším, aby ho na chvíli oslepil. No legrace… Dnes by tato hra ve školství asi neprošla kvůli diskriminujícímu označení „na slepou bábu“. Hra na „nevidomou seniorku“ by nejspíš nebyla pro děti lákavá. A proti moderním počítačovým střílečkám by to byla opravdu jen taková nezajímavá legrácka. Jako školák jsem na rozdíl od ostatních hráčů už docela tušil, co to je slepá bába, neboli jaké to je, když člověk nevidí. Byl jsem totiž šeroslepý, a tak jsem venku při soumraku pravidelně „přicházel o zrak“. A za tmy při měsíčním svitu a svitu hvězd jsem byl nevidomý vlastně úplně. To bylo velmi nepříjemné. Například jsem párkrát sešel z chodníku a skončil „ve škarpě“, tedy v bahnitém zarostlém neudržovaném výkopu, jaké tehdy byly podél silnic. Když byli rodiče na dovolené, přespával jsem u dědy na okraji města. Odpoledne a v podvečer jsem si chodil hrát s kamarády k rodnému domu. No a když byli všichni odvoláni svými rodiči domů, čekala mě cesta podél neosvětlené silnice a škarpy k mému letnímu bytu u dědy na temné periferii. Šel jsem trochu po paměti a trochu s pomocí zbytků světla z oken domů roztroušených podél cesty. Napínal jsem sluch, vnímal, co je pod chodidly v teniskách a nasával vzduch prozrazující přítomnost zahrad a mokřiny vedle mne. Ano, hned vedle vyšlapaného chodníku totiž číhala ta odpudivá škarpa, která uměla bez varování spolknout obuv a vydat ji až po boji a odporně páchnoucí bahnem… To byla předzvěst mé budoucí slepoty. Zážitek nevidění je pro vidící i dnes, na začátku jednadvacátého století, stále dosti romantická a vzrušující záležitost. Když po vlastech českých putuje kavárna Potmě, tedy černý autobus rozvážející absolutní tmu a dobrou kávu pro zvídavé i zvědavé, pak bývá vždy plno a někdy zájemci stojí i ve frontě. Je to dobrá osvěta a někteří z návštěvníků kavárny Potmě se pak stávají empatičtějšími a aktivně pomáhajícími lidmi, třeba dobrovolníky, z nichž některé mám tu čest školit v dovednostech bezpečného doprovázení nevidomých. Příjemná záležitost, kterou si vždycky užívám, protože najednou jsem díky slepotě ve výhodném postavení téměř vševědoucího, nemluvě o milé pozornosti mladých dam, které ovšem budou doprovázet jiné nevidomé a ne mne. Ano, při školení dobrovolníků pro pomoc nevidomým jsem vlastně na chvíli málem rád, že nevidím, protože mohu pomáhat pomáhajícím, aby kvalifikovaněji pomáhali. Ovšem nechci nikomu nic nalhávat, mimo tyto krátké chvíle, a vlastně ani při nich nejsem rád, že nevidím. Proto, když už tomu tak je, chci z toho něco mít, něco z toho vytěžit, přesněji řečeno něčemu se vyhnout. Oč jde? Když už nevidím, tak alespoň nemusím, či spíše nechci znát to, co mě netěší, nebaví, nezajímá. Dokonce někdy říkám svým bližním, že když už tedy nevidím, když už jsem nevidomý, ba přímo slepý, tak ať mi nečtou a nepopisují všechny ty všudypřítomné ohlupující reklamy. Nemusím znát reklamní slogany trčící nad hlavami lidí na eskalátorech, na oknech vozů metra a tramvají, nemusím vědět, jaké běží reklamy v televizi ani co je nejnověji „in“ v oblékání. A tak si říkám, když už nevidím, a nemohu si zavřením očí sám určit, co uvidím a co ne, a když naše uši nebyly vybaveny nějakými víčky či víky pro přerušení dodávky zvukových informací, že když to je tak, jak to je, že si budu šetřit mozek a bránit se jeho přeplnění nebo emoční otravě informacemi pro mne nadbytečnými nebo dokonce nepříjemnými. Zkrátka že je budu důrazně odmítat. Dobrovolně tak setrvám v informačním deficitu, který si ovšem budu sám řídit. Chcete-li, vyzkoušejte to také. Pokud jste člověk nevidomý či člověčice nevidomá a nechcete, aby vám průvodce četl a popisoval věci, které vás opravdu nezajímají, vyzkoušejte asertivitu. Klidně například řekněte: Vážím si tvé snahy přečíst mi všechny reklamní nápisy, ale budu raději, když mi je číst nebudeš. Vzhůru do řízeného informačního deficitu! A pokud jste vidícím člověkem a jste přesvědčen nebo přesvědčena, že váš známý nevidomý musí za každou cenu vědět vše, co zajímá vás, ubezpečte se, jestli tomu tak je. Pokud vás nevidomý člověk zklame odmítnutím vámi nabízených informací natolik, že mu už nebudete chtít pomáhat, pak se vrhněte na ochranu zvířat, to je taky záslužné a v tomto směru bezpečnější! A pokud jste pracovník reklamní agentury, tak nevím, třeba byste mohl zařídit sponzorský dar vaší firmy na pomoc nevidomým, to taky není k zahození. Mirek Michálek # Průkopník české oftalmologie Kdo by neznal jméno rožmitálského kantora Jana Jakuba Ryby, autora České mše vánoční. Ale je dostatečně známé i jméno jeho syna Josefa Arnošta Ryby (1795–1856), ve své době vyhledávaného očního lékaře a profesora tohoto oboru na pražské lékařské fakultě, který byl významnou osobností naší medicíny 19. století? Mladý Josef se po studiích na gymnáziu v Praze rozhodl pro vstup na lékařskou fakultu Karlovy univerzity. Možná jej k tomu vedly i vzpomínky na dětství v Rožmitále. Jeho obyvatele často sužoval opakovaný výskyt neštovic. Mezi závažné komplikace tohoto onemocnění patřila ztráta zraku. Při postižení oka skončila nemoc zšednutím a zajizvením rohovky, výjimečně až atrofií bulbu. Medik Josef Arnošt Ryba záhy projevil zájem právě o oční lékařství. Již během studií navštěvoval oční kliniku a tento obor se stal jeho celoživotní specializací. V poslední čtvrtině 18. století bylo oční lékařství na univerzitách v Rakousku přednášeno na společné katedře s anatomií a fyziologií. Po rozhodnutí o zakládání specializovaných klinik pro léčbu onemocnění očí (roku 1818) byl i v Praze vypsán konkurs na místo profesora oftalmologie a přednosty právě založené oční kliniky, která se nacházela v areálu Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí. Vítězem se stal uznávaný odborník Jan Nepomuk Fischer. Po promoci působil Josef Arnošt Ryba krátce jako asistent na klinice. Následně byl po několik let domácím lékařem v rodině hraběte Františka Antonína Desfourse. Poté získal místo stavovského očního lékaře, které zřídili čeští stavové pro ošetřování nemajetných nemocných. Z místa stavovského lékaře přešel znovu na fakultu. Tam přednášel, operoval, pomáhal budovat čítárnu, ujal se vydávání fakultního časopisu. V roce 1840 byl vyslán do Jindřichova Hradce, kde ve vojenském ústavu vypukl oční zápal a roku 1848 z téhož důvodu do Josefova. Ve školním roce 1847/1848 byl již jako docent očního lékařství zvolen děkanem fakulty. V Praze bydlel Josef Arnošt Ryba v domě Veselých na rohu dnešní ulice Perlové a Národní třídy, číslo 1. S rodinou Veselých se během let sblížil, a tak byl požádán, aby se stal svědkem na svatbě jejich 28leté dcery Rozálie, která se konala v roce 1841. Rozálie však po dvou letech ovdověla a s roční dcerkou se vrátila k rodičům. Následujícího roku se za svého svatebního svědka provdala a Ryba její dceru adoptoval. Z tohoto manželství se narodily tři dcery a syn Mikuláš, který si rovněž zvolil lékařské povolání. Josef Arnošt Ryba byl svými kolegy i pacienty představován jako čestný muž, hluboce vzdělaný, pilný a svědomitý lékař, bystrý klinický pozorovatel a zručný operatér. Měl i velké matematické nadání a zájem o filozofii. Ve vystupování byl doktor Ryba velmi skromný a téměř nesmělý, následkem čehož byl často „odsunován“ a předbíhán i méně schopnými. Když mu po odchodu profesora Fischera bylo nabídnuto uvolněné místo přednosty kliniky, odmítl. Josef Arnošt Ryba, uznávaný jako jeden ze zakladatelů české oftalmologie, zemřel v domě Veselých v roce 1856. Operace katarakty v polovině 19. století Nejčastějším výkonem tehdejšího očního lékařství byla operace šedého zákalu. O postupu při tomto výkonu máme podrobné zprávy: Před operací se lékař sešel s pacientem, aby mu vysvětlil, co jej čeká, získal si jeho důvěru a zbavil jej obav ze zákroku. V den operace nemocný jen lehce posnídal polévku. Lůžko nemocného bylo upraveno pro pohodlnou polohu na zádech tak, aby k němu byl snadný přístup ze všech stran. Někdy při operaci pacient seděl v křesle. Záclony v pokoji byly spuštěny a nemocný umístěn tak, aby nebyl osvětlen ani při otevření dveří. Operatér si před výkonem ověřil ostrost nástrojů na jemné ovčí kůži. Pokud bylo operováno jen jedno oko, druhé bylo zakryté obvazem, aby nemocný nebyl postrašen pohledem na chirurgické instrumentarium. Pacient seděl proti lékaři, přičemž jeho oči byly v úrovni prsou operatéra, přes jehož ramena dopadalo denní světlo na oko pacienta v takovém úhlu, aby rohovkový reflex nerušil při operaci. Pacient přiklonil hlavu k operatérovi, který jeho nohy sevřel svými. Asistent stál za nemocným a opíral jeho záhlaví o svou hruď. Jednou rukou ovládal jeho hlavu, ukazováčkem přidržoval zdvihnuté horní víčko. Operatér odtahoval dolní víčko neoperující rukou, operující ruku opřel čtvrtým a pátým prstem o tvář nemocného. Víčkový rozvěrač byl používán výjimečně. Po obloukovitém řezu rohovky v dolní polovině otevřel čočkové pouzdro jehlou nebo kopíčkem, pak čočku exprimoval jemným tlakem prstů zdola, přičemž nemocný hleděl vzhůru. Jakmile prošel zákal zornicí, Davielovou lžičku odstranil zbylé hmoty. Skončil, když byla zornice zcela černá. Po úspěšné operaci ihned zkoušel vizus tím, že ukazoval prsty, šátek a podobně. Pak upravil dolní víčko, aby lehce stlačovalo operační ránu, a přiložil obvaz. Po výkonu ležel nemocný 24 až 36 hodin na zádech a pak už ho posadili k jídlu. První převaz se dělal za 4 až 5 dní, předtím se měnily kompresy. Nemocný dostával tekuté pokrmy, aby nemusel žvýkat. Po sejmutí obvazu dostal zelený štítek, po 3 až 5 týdnech byl propuštěn. Otakar Brázda, Zdravotnické listy plus / red. # Budou brýle vracet zrak? Americký televizní kanál CNN se rozhodl vybrat deset vynálezů, většinou technologických, které mohou podle něj hrát významnou roli v lidských životech. Na prvním místě uvedl prototyp brýlí, které slibují návrat zraku nevidomým. Lidem, které postihla degenerativní oční vada, by mohla pomoci úspěšně se vyvíjející metoda oční protézy Argus II. Přístroj vyvinula kalifornská společnost Second Sight Medical Products. Loni v únoru se sítnicová protéza Argus II. jako první dočkala schválení od amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv. Výkonný ředitel společnosti Robert Greenberg věnoval vyvíjení pomůcky více než dvacet let života. Argus II. funguje jako umělá sítnice (retina), která se chirurgicky zasadí do oka. Obsahuje anténu připojenou na brýle s kamerkou. Ta vysílá informace o obraze skrz spojovací kabel do očního implantátu. Výsledkem je alespoň částečný návrat vidění. Vynález je aktuálně dostupný pro pacienty starší 25 let jen v několika amerických optických centrech. Protože jde o vcelku nákladnou pomůcku – v přepočtu necelé tři miliony korun – očekává se, že ji budou hradit zdravotní pojišťovny. Už tak zázračný nástroj se bude v příštích letech jistě dál vyvíjet. „Jde o počítačově založený systém, takže si dovedete představit kam se technologie posune za dalších deset let,“ řekl Greenberg. iHNed.cz  (kráceno) # Příběh maséra Sedmatřicetiletý masér Jan Bauer má salon naproti Galerii Harfa. Ve dvaceti letech začal mít problémy se zrakem, o který nakonec zcela přišel. Lékaři dodnes příčinu jeho slepoty neznají. Vlastní masérský salón provozuje Jan Bauer v Libni už několik let. S přítelkyní vychovává tříletého syna a sedmiletou dceru. V radničních novinách Naše Praha 9 s ním vyšel obsáhlý rozhovor, z něhož vybíráme: Zmínil jste, že jste o zrak přicházel postupně. Co se vám stalo? Sám nevím. Do dvaceti let jsem viděl normálně. Byl jsem workoholik a najednou v práci jsem zjistil, že se mi nějak rozjíždějí písmenka. V té době jsem hrál squash a balonkem dostal do oka, což byla možná příčina toho, že se mi spustil šedý zákal. Potom přišly peripetie operací očí, kterých mám teď za sebou přes padesát. Díky lékařům jsem až donedávna viděl alespoň obrysy, takže se ta nevidomost alespoň o něco oddálila. Zcela nevidomý jsem asi dva roky. Doktoři mi nakonec řekli, že je to pravděpodobně autoimunitní onemocnění, takže za to žádný úraz nemůže. Jak se člověk, který dvacet let vidí, vyrovná s tím, že je najednou slepý? Řekl bych, že se s tím vyrovnat nedá, ale dá se s tím naučit žít. Největší problém je orientace v prostoru, vlastně pořád do něčeho narážím. Tento problém se ale časem zlepšuje, protože člověk se přirozeně začíná orientovat ve známém prostředí, i když nevidí. Je pro mne tedy důležité, aby všechno mělo svoje místo a řád, potom jsem schopen se pohybovat bezchybně. Ale co mi vadí asi nejvíc, je to, že nevím, jak vypadají moje děti. Všichni mi říkají, že je to nevratné, ale tím, jak jde technika a věda dopředu, pořád doufám, že třeba za 20 let se může něco vymyslet a mohl bych alespoň částečně znovu vidět. Je něco, co vám slepota dala? Určitě mě hodně naučila. Žil jsem hodně rychlý život. Tím, že jsem dělal v gastronomii, žil jsem dost hospodsky, byl hodně materiálně založený a nedokázal se radovat z maličkostí. Slepota mě posunula jinam. Život si možná užívám víc, než když jsem viděl. Jak jste se nakonec rozhodl, že budete masér? V gastronomii jsem dělal asi 15 let, potom ale nastal okamžik, kdy už to kvůli zraku nešlo. Zůstal jsem doma, ale protože jsem byl workoholik, byl jsem hrozně nespokojený a začal hledat, co bych mohl dělat dál. Přemýšlel jsem, co může dělat slepý, abych se nějak realizoval, abych jen neseděl někde v kanceláři a nedělal práci, kterou mi někdo dal z lítosti. A protože mě vždycky zajímalo lidské tělo, tak jsem se ve třiceti letech rozhodl pro práci maséra. Když zrovna nepracujete, jakým způsobem trávíte volný čas? Můj největší koníček je maséřina – a to je dřina. Svůj volný čas se snažím věnovat rodině a sportu, sledování televize už pro mě není ta správná zábava. S parťákem jezdím na tandemovém kole, na kterém není problém ušlápnout stodvacetikilometrový výlet. Nově se snažím s kamarádem připravovat na pražský půlmaraton v běhu. Na něj trénuji také díky Praze 9 na atletickém stadionu Sparty na Podvinném mlýně, který je volně přístupný. Dalším mým koníčkem je výpočetní technika, kdy s pomocí hlasového výstupu a díky mému kamarádovi, který mi se vším stoprocentně pomáhá, neztrácím krok s dobou ani kontakt se vzdálenějšími přáteli. Kontakt: Masáže U slepejše, Ocelářská 13, tel.: 608 92 93 94 Naše Praha 9 / red. # Umění začíná ve školce Modelování z plastelíny nebo hlíny již v raném věku může dětem ukázat cestu k umění. Stejně tak tomu bylo u nevidomé dívky z Olšan u Šumperka. Petra Voglová je nevidomá sochařka, která svým uměním dělá radost po celé České republice. Jak se nevidomý člověk stane sochařem, mi Petra odpověděla v několika otázkách. Jak jste se k modelování dostala? Já to tak nějak počítám už od školky, kdy mi paní učitelka dala poprvé do ruky plastelínu. Nejen že mě to bavilo, ale když jsem něco uplácala, bylo snad i trochu poznat, co tím chtěl básník říct. Také si pamatuju, jak nám paní vychovatelka četla Honzíkovu cestu a měli jsme potom modelovat Honzíka. Já jsem tenkrát uplácala takového baculatého panáka – mělo to tělo, ruce, nohy a hlavu a bylo poznat, že to měl být člověk. Právě ve školce bych asi viděla své začátky. Také ve škole jsme dost pracovali s moduritem, ten už se dal uvařit a vše, co jsem vyrobila, už bylo trvalé. Kam jste chodila na základní školu? Chodila jsem jak do školky, tak i do školy pro nevidomé a slabozraké děti v Brně. Podporoval vás někdo v modelování? V páté třídě pan učitel výtvarné výchovy byl právě ten, který nás hodně nechal tvořit. On mi dal poprvé hlínu do ruky, abych si s ní zkusila pracovat. Potom jsem chodila do výtvarného kroužku, který vedl Štěpán Axman, u kterého jsem potom dlouhá léta pracovala. Kromě modelování máte ještě nějaké koníčky? Koníčkem a zároveň mým povoláním se stala muzika. Vystudovala jsem akordeon a klarinet na Konzervatoři Jana Deyla v Praze. Ale ani tam jsem modelování neopustila. Pan Axman mě vedl dál a svá díla jsem začala i vystavovat. Ale mám i koníčky další, u kterých si odpočinu. Poslech dobré muziky, luštění sudoku, sledování skoků na lyžích. Já sama ale neskáču, jsem jen pasivní pozorovatelka. Naprosto úžasné je, když potkám bezva lidi, se kterými si mám co říct, můžu se s nimi zasmát, popovídat si a vyčistit si hlavu. Máte nějaké sny, které byste si ráda splnila? Mým prvním snem bylo samostatně výtvarně pracovat. Chci mít práci, kde budu já sama sebou a mohu tak lidem ve svých sochách rozdávat radost. Určitě bych ale chtěla mít svou dílnu na nějaké úrovni, pořídit si vlastní vypalovací pec a hlavně bych byla ráda, kdyby práce, která mě baví, dělala radost i druhým a byla jim k užitku. Chtěla bych rozjet výrobu funkčních hmatových a rehabilitačních hraček, které by dělaly radost nejen handicapovaným dětem. A v neposlední řadě bych byla ráda, kdyby se mi občas naskytla příležitost nějaké lektorské činnosti, protože mě baví práce s lidmi, která se podle mě nikdy nemůže stát rutinní záležitostí. A vlastně i můj druhý sen se už splnil. Vždycky jsem si přála vodicího psa. Mám fenku flat coated retrievera a jmenuje se Týna. Moc mi pomáhá. Ale jinak si nedávám žádné přehnané cíle a plány, protože ty se pak snadno bortí. Co vám na lidech vadí? Na lidech mi vadí přetvářka, sobectví a řitní alpinizmus. Naopak mi imponují lidi, kteří jsou přirození, bezprostřední, umějí používat zdravý selský rozum a jsou zkrátka sami sebou za jakýchkoli okolností. A protože vím, jak je to někdy těžké, o to víc si takových lidí vážím. Petra Voglová bude vystavovat svá výtvarná díla v prostorách výstavy Neviditelná Olomouc. Kdy: 18. 2. 2014 od 17:00 hod. Kde: Neviditelná Olomouc, Křížkovského 5, Olomouc. Tel: 585 242 621, e-mail: vystava@tyflocentrum-ol.cz. Romana Hladišová # Rozhovor s „Karlosem“ zvítězil Na sklonku loňského roku získal významné ocenění článek o zrakově postiženém chlapci z jihočeského Újezdu u Vodňan Karlu Lehovcovi. V jubilejním 20. ročníku soutěže o Cenu Vládního výboru pro zdravotně postižené občany vybojoval jeho autor, redaktor Radek Gális, první místo v tiskové kategorii! Jeho text zvítězil v konkurenci 44 přihlášených příspěvků. Rozhovor, který Radek Gális vedl s tehdy třináctiletým Karlem loni v březnu, vyšel v Českobudějovickém deníku pod titulkem Nevidomý školák píše o lásce a milování. Kdy tě zpívání začalo bavit? Přesně vám to nepovím, ale odmala jsem byl okouzlený zpěvem. Poslouchal jsem různé umělce, třeba i Karla Gotta. Chtěl jsem být také slavným zpěvákem, tak mě v devíti letech přihlásili do sboru. Napřed jsem se věnoval jen sborovému zpěvu, pak jsem začal dělat i sólový zpěv. Máš talent po tátovi nebo po mamince? Kdo u vás doma nejvíc zpívá? Taťka moc nezpívá, ani maminka. Jsem sice skromný, nebudu se vytahovat, ale doma zpívám nejvíc já. Z jakého svého vystoupení jsi měl zatím největší radost? Největší radost jsem měl na podzim z účasti na koncertu Světlo pro Světlušku, který dávali v televizi. Cítil jsem lidi, kteří mi tleskali, a to bylo pro mě něco nádherného. Ve třinácti letech tě baví zpívat. Chtěl by ses písničkám a muzice věnovat i nadále? Chtěl bych být hudebním skladatelem, a když ne skladatelem, tak aspoň textařem. Chtěl bych být i učitelem hudby a muzikantem. Rád bych vystupoval s nějakou skupinou, hrál bych třeba na klávesy nebo na harmoniku. Na ni jsem začal hrát před lety a dneska už mi každý říká, že jsem se s harmonikou narodil. Dřív jsem hrál i na flétnu, ale už jsem přestal, protože toho bylo moc. Teď se věnuji hlavně zpívání, mám i anglické písničky. Myslel jsem si napřed, že to bude náročné, protože v písních jsou některá slova, která ještě neznám. Ve škole se ale učím angličtinu, tak mi učitelka vysvětlila jejich výslovnost. Zpíváš podle not? Noty znám, teta mi je vysvětlila. Podle not ale spíš hraji, než zpívám. Musím se hlavně naučit texty. Mám zpěvník, který jsem dostal od pana učitele Šimoníka z hudební školy ve Vodňanech. Jsou v něm většinou country písně a ne ty ostatní, jako třeba rockové. Jaké hudební žánry máš rád? Baví mě snad všechny kromě hodně těžkého metalu. Mám rád hudební skupiny, jako jsou například Arakain, Vypsaná fixa nebo Divoký Bill, prostě různé skupiny a žánry. Kromě muziky a zpívání jsi úspěšný také v recitování. S čím jsi loni zaujal ve finále recitační soutěže? Recitoval jsem Popletenou pohádku, kterou mi vybrala teta. V pohádce dědeček vypráví holčičce pohádku o Červené Karkulce, jenže všechno plete, takže místo Červená Karkulka říká Zelená Karkulka nebo Žlutá Karkulka, vlka si zase plete s koněm. Je to celé opravdu popletené. Zmínil jsi, že chceš psát písňové texty. Máš už nějaké? Už jsem nějaké texty napsal, mám i svoje vlastní album, tedy desky s texty písniček. Píšu texty o svém životě, směšné texty pro děti, píšu o duši, o lásce, o milování. Psát texty písní je bomba. To jsi hodně kurážný, když v šesté třídě píšeš texty o milování a o lásce… Jsem okouzlený Tomášem Klusem. Tak jsem se už pokusil napsat asi čtyři texty o lásce, a podařily se mi. Nechceš si s Tomášem Klusem společně zazpívat? Při benefiční akci Světlo pro Světlušku jsem se s ním už setkal, ale nevystupovali jsme spolu. Samozřejmě, že bych si s ním chtěl zazpívat, ale nevím, kdy. Líbilo by se mi zazpívat jeho písničku Nina, která ten večer byla v televizním přenosu. Kromě muziky sklízíš úspěchy i v četbě textů v Braillově písmu. Jsem vášnivý čtenář. V roce 2012 jsem při soutěži ve čtení Braillova písma vyhrál, když jsem přečetl 221 slov za dvě minuty. (Loni v říjnu Karel opět zvítězil výkonem 229 správně přečtených slov, pozn. red.) Používáš hmat, kterým čteš písmena. Kdybys hrál na kytaru a měl ztvrdlá bříška prstů od držení strun, asi by se ti četlo špatně, že? Při čtení zjišťuji, jak písmenka vypadají. Ještě nikdy jsem na kytaru nehrál, ale dovedu si představit, jaké by to bylo. Kdybych měl tedy mozoly na prstech, četlo by se mi skutečně blbě. Jakou knížku máš rozečtenou? Začetl jsem se do Řeckých bájí, kterou jsem dostal od tety Evy. Neláká tě četba k tomu, aby ses jel podívat do Řecka? Strašně moc. Chtěl bych se podívat hlavně na Olymp, kde žili bohové, vidět zdejší řecké chrámy. Bylo by krásné, kdybych se jednou do Řecka mohl vypravit. Mít peníze, tak tam s sebou vezmu i celou rodinou. Spolužáci budou mít asi radost, že jsi teď uspěl v soutěži Talent Jihočeského kraje, že? To víte, že se s tím ve třídě pochlubím. Někdy mi říkají: My ti, Kájo, závidíme, jak jezdíš na samý soutěže. Jenže vím, že to nemyslí vážně, spíš ze srandy, a že mi to přejí. Radek Gális/red. # Život paní Jaroslavy V Příbramském deníku vyšla těsně před Vánoci reportáž o životě zrakově postižené Jaroslavy Kuncové (40) ze Sedlčan. Vybíráme z ní několik pasáží. Ještě před rokem či dvěma by paní Jaroslava nevěřila, že dokáže i se zbytky zraku zase úplně normálně fungovat. „Rozeznávám světlo a tmu. O nemoci a všech jejích důsledcích jsem se dozvěděla týden před Štědrým dnem. Předtím jsem si myslela, že půjdu na nějakou operaci očí, která to vyřeší. Najednou jsem byla v Praze postavena před realitu, že žádné takové východisko neexistuje. Naprosto mě to srazilo na kolena,“ přiznává. „Nemoc si dělala, co chtěla. Dávala o sobě postupně vědět víc a víc. Celý rok jsem vůbec nevycházela z domu, o slepecké holi jsem nechtěla ani slyšet. Říkala jsem si, proč se to stalo právě mně a často jsem plakala,“ připouští spontánně. Jedním dechem však dodává, že měla zároveň dostatek času přehodnotit životní hodnoty a pochopila, co je a není důležité. Tou pravou oporou je rodina.      Jarka na sebe prozrazuje, že byla zvyklá být celý den v pohybu a dělat vše, co si naplánovala, co nejrychleji. To dnes neplatí. „Pochopila jsem, že se svět nezboří, když mi jde něco pomaleji,“ dodává. Vypráví o svých plánech, o studiu ekonomického směru, které nedokončila o zaměstnání v úpravně vody v Kosově Hoře, kde pracovala od roku 1991. „Práce a ten cvrkot mně samozřejmě chybí,“ přiznává popravdě. „Manžel Jaromír je zámečník, pracuje v Dobříši.“ Jarka se postupně učí číst Braillovo písmo a zároveň vysvětluje: „V dnešní době je pro nevidomé a slabozraké tolik možností, tolik pomůcek. O tom, co všechno existuje a co mi může ulehčit život, jsem se dozvěděla v Tyfloservisu. Tam mě nasměrovala oční lékařka Martina Lišková. Například mohu dál používat počítač. Mám speciální program, který mi přečte přijaté zprávy a stejně tak oznamuje, která písmena na klávesnici používám já. Je to úžasná věc. Když jsem hodně nedočkavá, tak si dokument naskenuji a počítač mi ho přečte,“ usmívá se. Dobrým pomocníkem je pro ní také speciální mobilní telefon. Vánoce byly u Kunců o to svátečnější, že 25. prosince slavil deváté narozeniny jejich syn. „Myslím si, že právě Jaromírek bere moji nemoc nejlépe a dělá mi radost. Chodí do Základní umělecké školy v Sedlčanech, hraje na akordeon, zpívá v souboru Zábojáček,“ usmívá se láskyplně. „Víte, já se snažím fungovat jako jakákoliv jiná maminka. I uvařím. Každá věc má ale v naší domácnosti svoje místo a tam musí být. To syn i manžel dodržují. Občas se ale stane, že třeba přehodí mouku a já pak připravím knedlíky z té hladké,“ připouští.      Na otázku, jaké jsou z jejího pohledu největší překážky při chůzi po městě, odpovídá: „Pohybovat se s bílou holí mě přijela naučit asistentka Terezka z Tyfloservisu. Vysvětlila mi, že nemohu projít náměstí tak, jak jsem byla dříve zvyklá. Ono stačí, když na mě někdo promluví, já se trochu jinak natočím a už nevím, kde jsem. Chodím podél domů. Hodně mi pomáhá, že Sedlčany znám. Nechodím už jen kolem náměstí, ale asistentka mě naučila trasy k rodičům mým a rodičům manžela. Také zvládám cestu do knihovny, kde si půjčuji knihy namluvené známými osobnostmi. Čtení – to byla jedna z věcí, která mi moc chyběla. Zvládám dojít také na poštu a do 1. ZŠ,“ chlubí se. Zmíní se, jak se změnil její přístup k vnímání času. „Čas je hrozně relativní. Dřív se mi nedostával, teď ho mám dost. Na to jsem nebyla zvyklá. Nečekala jsem, že se něco stane. Život plynul v pohodě a já si od něj brala, co nabízel. Asi mě chtěl poněkud drsněji naučit větší pokoře,“ připouští. Nejpříjemnějším obdobím roku je pro Jarku léto. „Jezdíme na chalupu, kde mě sousedky znají, povídají si se mnou, cítím vůni hlíny i květin... Milujeme chůzi, minulý rok jsme dokonce s oběma Jaromíry podnikli s rodinou túru k Plešnému jezeru,“ ohlíží se Jarka. „Sníh nemusím. Když je rozhrnutý do stran, je pro mě bariérou a já ztrácím orientaci,“ vysvětluje. Její nechuť k zimě neplatí ale bez výjimky. „Její kluci“ si plánují, že budou opět lyžovat ve ski areálu Monínec. Ona si tam prý sedne do restaurace a bude čekat, až se k ní po hodině, po třech hodinách vrátí. Dají si horký čaj a budou vyprávět. Bude šťastná, když ucítí jejich čerstvým vzduchem provoněnou pokožku. „Se synem, hůlkou a manželem zvládnu všechno,“ udělá tečku za vyprávěním Jarka Kuncová. Příbramský deník /red. # Zázraky z tiskárny? Britští vědci údajně dokážou vytisknout nové oční buňky, díky kterým by mohli některým nevidomým navrátit zrak. Zatím to však dokážou jen s těmi zvířecími a neproběhlo testování na lidech. Výzkum dává naději pacientům se zasaženou sítnicí. Krysy nesou naději      Odborníci z Univerzity v Cambridge neskrývají naději, že by jejich zjištění v budoucnu mohla pomoci lidem, kteří ztratili zrak. Upozorňují však zároveň, že jde pouze o předběžné výsledky a stojí před nimi ještě hodně práce. Za vším stojí speciální inkoustová tiskárna, která dokáže vytisknout dva druhy buněk ze sítnice dospělých krys – retinální gangliové a gliové buňky. Obojí buňky dokáží přenášet informaci z oka do určitých částí mozku a podporují neurony. Vytisknutí zatím buňky přežily a úspěšně rostou. „Ztráta nervových buněk v sítnici stojí za mnoha chorobami, které vedou ke slepotě. Naše studie poprvé ukázala, že buňky získané z oka mohou být vytisknuty za pomoci piezoelektrické inkoustové tiskárny. Ale stále je to jen počáteční zjištění a je ještě třeba vykonat mnoho testů. V budoucnu chceme tuto technologii využívat právě v opravě sítnice,“ uvádějí Keith Martin a Barbara Lorberová z výzkumného týmu cambridgské univerzity. V plánu mají také vytváření fotoreceptorických buněk známých jako tyčinky a čípky. Zatímco čípky umožňují barevné vidění, tyčinky zase vnímání kontrastů. Loni v létě už britští vědci dokázali kmenovými buňkami, které aplikovali do sítnice, navrátit zrak laboratorním myším. A nejde o jedinou studii tohoto druhu. Zdá se, že výzkum oka začíná připomínat sci-fi a v budoucnu bychom se mohli dočkat velmi zajímavých výsledků. V Japonsku slouží tiskárna školákům 3D tisk je jednou z nejrychleji se rozvíjejících technologií. Již nyní mohou díky speciální tiskárně zrakově postižení teoreticky poznávat, jak přesně některé věci a místa vypadají. Mezi běžnými uživateli nejsou však 3D tiskárny prozatím rozšířené. Důvodem je jejich vysoká cena. Ve vyspělém Japonsku se již začíná nová technologie využívat jako důmyslná pomůcka pro zrakově postižené děti. Firma, která 3D tiskárnu vyvinula, neplánuje vyrábět další exempláře, ani svůj nápad nějak zpeněžit. Začala ji půjčovat školám. Každá si ji může ponechat po dobu jednoho měsíce. „Na školy pro zrakově postižené jsme se zaměřili, protože jejich žáci tuto službu potřebují nejvíce,“ prohlašuje Šinja Učida, zástupce výrobce tiskárny. Tiskárna umí vyrobit až 100 tisíc předmětů, ať už je to model hory Fudži, sněhová vločka nebo nejrůznější zvířata. „Tento přístroj pomáhá zrakově postiženým dětem rozšířit svou představivost a porozumění světu. Mohou se dotýkat věcí, které jsou moc velké, malé, nebo nebezpečné na to, aby se braly do ruky,“ pochvaluje si učitelka Minako Wakajama. red. # Audiopopisy v zahraničí K filmům a televizním pořadům, které by byly přístupnější nevidomým a slabozrakým divákům, se v různých evropských zemích přistupuje různě. Obecně se ale dá říci, že ve většině zemí probíhají snahy opatřit alespoň nějakou část televizního vysílání a filmové produkce speciálním komentářem nebo chcete-li audiopopisem pro nevidomé a slabozraké. Tyto snahy však v některých zemích narážejí na nejrůznější překážky, a to hlavně technického či řekněme lidského charakteru. Ve většině evropských zemí totiž zatím chybí zákon, který by televizním společnostem stanovoval, kolik procent svojí produkce musí opatřit audiopopisem pro nevidomé. Z neformální ankety, která na toto téma v několika evropských zemích proběhla, vyplynulo, že takový zákon existuje např. v Chorvatsku, na Slovensku a ve Velké Británii. Zatímco v Chorvatsku ani na Slovensku se tento zákon příliš nedodržuje, ve Velké Británii se audiopopisům daří víc než dobře. Díky iniciativě tamější organizace nevidomých a slabozrakých (RNIB) se podařilo prosadit normu ukládající televizním stanicím opatřit 10 % své produkce audiopopisem. A nemalý počet britských stanic zvládá opatřit audiopopisem i dvakrát tolik pořadů, tedy celých 20 %. Uvažuje se, že by se tomuto vývoji přizpůsobily i zákonné normy. Úplně špatně na tom v porovnání s ostatními zeměmi nejsou ani ve Francii – zhruba deset stanic s diváckým podílem nad 2,5 % musí opatřit audiopopisem alespoň jeden pořad týdně. V praxi to znamená, že je ve Francii každý týden ke zhlédnutí zhruba deset pořadů s audiopopisem. Za zmínku stojí i Rakousko, kde se ročně odvysílá zhruba 740 hodin televizní produkce s audiopopisem. Možná vás toto číslo na první pohled úplně neohromilo, ale představme si, že 740 hodin je skoro 31 dní, tedy jeden měsíc nepřetržitého vysílání s audiopopisem v jednom roce. Veřejnoprávním televizním stanicím na Slovensku zákony ukládají opatřit plných 20 % pořadů audiopopisem a soukromým stanicím alespoň 3 %. Zdá se ale, že jediná společnost, která se alespoň snaží tento zákon dodržet, je soukromá stanice Markíza. Poměrně neslavné je to s audiopopisy překvapivě i ve skandinávských zemích. Tam se ale musí navíc vypořádat ještě s dalším problémem, a tím jsou ozvučené titulky k cizojazyčným pořadům a filmům. Ve skandinávských zemích stejně jako např. v Holandsku či v Estonsku se totiž tradičně příliš nedabuje. To má jistě příznivý vliv na rozvoj jazykových dovedností u tamějších obyvatel, ale pro nevidomé to může představovat zásadní problém při sledování televize či návštěvě kin. Třeba právě v Estonsku, ale i v jiných zemích, tento problém řeší tak, že se titulky načítají hlasovou syntézou a tento zvuk se pouští v separátním kanálu. K tomu ale bývá zapotřebí zvláštní technika, ať už nějaký settopbox nebo televize, která tyto funkce podporuje. Proto se v některých zemích využívá pro vysílání těchto speciálních stop klasických rádiových vln. Asi nejkurióznější řešení praktikují v Portugalsku – k pořadu, který běží v televizi, vysílají komentář pro nevidomé na starých dobrých středních vlnách v rádiu. Při této variantě však může docházet ke zpoždění oproti televiznímu vysílání, a tak rozhodně není ideální. Podle již zmiňované ankety to vypadá, že nejhůře jsou na tom s audiopopisy v Maďarsku, Řecku, Litvě a na Kypru. Zatím jsme hovořili převážně o audiopopisech televizních pořadů. Jak to ale vypadá s komentovanými filmy na DVD či v kinech? Snad kromě Řecka, Kypru a Litvy mají v každé zemi z ankety alespoň nějaký film s audiopopisem. Maďarsko uvádí, že doposud vyšla tři DVD s filmy s komentářem pro nevidomé, v Rakousku jsou to 2–3 filmy a Holandsko jich má okolo pěti. Kromě vlastního opatřování filmů audiopopisem se hledá řešení, jak tento popis zprostředkovat nevidomým divákům v kinech, aby mohli film sledovat spolu s ostatními návštěvníky a vzájemně se nerušili. Zdá se, že cesta vede přes bezdrátová sluchátka, která se nevidomým návštěvníkům v kinech rozdají a do kterých se pustí speciální stopa s komentářem. Jiná možnost spočívá ve využívání chytrých telefonů, do kterých by bylo možné si popis nebo zvukové titulky k cizojazyčnému filmu předem stáhnout a v kině poté přehrát. Absolutní špičku v opatřování filmů audiopopisem představuje velká Británie. Od ledna do září 2013 se v Británii objevilo 164 nových anglickojazyčných filmů, z nichž 118 jich bylo opatřeno audiopopisem. V Británii mají navíc přes 300 kin, která jsou vybavena speciálním zařízením pro nevidomé, pomocí něhož mohou sledovat filmy s audiopopisem. K silným zemím, co se komentovaných filmů týče, patří i Německo. Tam navíc přijali užitečný zákon – požádá-li filmový producent o příspěvek z Německého fondu na podporu kinematografie, bude za to muset od ledna 2014 svůj film opatřit audiopopisem. Německo má navíc archiv, který čítá víc než stovku filmů s komentářem pro nevidomé. V mnoha ostatních zemích vznikají filmy s audiopopisem často jen ke zvláštním příležitostem a vysílají se pak jednorázově např. na festivalech. Zpracoval Zdeněk Rybák # Zrození elektřiny Mezi nejrozšířenější typy elektráren na našem území patří nepochybně elektrárny vodní a tepelné. V posledních desetiletích se k nim připojily i elektrárny jaderné, větrné nebo solární. Odborníci a často i politici se přou, které jsou bezpečnější, šetrnější k životnímu prostředí. Hlavním ukazatelem však je jejich funkčnost a výkonnost. Období socialismu bylo obdobím konjunktury těžby hnědého a černého uhlí. Tím bylo dáno i zaměření na tepelné elektrárny. Našly své místo v severní části Čech a Moravy a je o nich známo, že nebyly k životnímu prostředí nikterak šetrné. Ba právě naopak. Dokladem jejich negativního působení jsou jizvy na vzhledu krajiny zejména v ústeckém a moravskoslezském regionu. I když došlo v posledních dvou desetiletích k omezení činnosti, je výroba elektrické energie v tepelných elektrárnách dosud nepostradatelná. Alespoň v těch regionech, kde se stále těží uhlí jako základní topivo. Jednou z takových elektráren a zároveň největší tepelnou elektrárnou na Moravě je dětmarovická elektrárna v severovýchodní části České republiky. Dětmarovice jsou obec ležící v nivě řeky Olše v severovýchodní části ostravské pánve mezi městy Bohumín a Karviná. Zhruba čtyřtisícová obec prošla za 700 let své existence mnoha majiteli. Od těšínských knížat přes držení orlovským klášterem, fryštátskými, rychvaldskými a dolnolutyňskými pány až po uhlobarony Larisch-Mönichovi v 19. a 20. století. Tepelná elektrárna v Dětmarovicích byla uvedena do provozu v roce 1973. Měla výkon 800 MGW. Základní dopravní tepnou je dosud železnice. Aby sem mohlo být dováženo uhlí z Ostravska, musela být v roce 1965 vybudována trať z Bohumína do Českého Těšína jako náhrada za poddolovanou trať Orlová-Karviná. Vodním zdrojem pro napájení elektrárny se stala řeka Olše. Rozlehlý elektrárenský areál v Dětmarovicích působí vskutku monstrózně a budí respekt. Vše, co v něm stojí, má monumentální rozměry – chladicí věže, komíny, turbíny, strojovna, administrativní budovy, řídicí centrum a technické zázemí. Objekty jsou v nadstandardních dimenzích. A jak to vypadá s elektrárenským provozem po 40 letech fungování? Tak to si mohli nevidomí a slabozrací turisté z odboru zrakově postižených KČT Ostrava osahat a otestovat na vlastní kůži. Po předchozí domluvě s pověřeným pracovníkem jsme areál navštívili 3. ledna 2014. Po příchodu do elektrárny se nás ujalo několik zaměstnanců – profesionálů s letitými zkušenostmi v čele s vedoucím řídicího provozu. Velké množství informací jsme od nich získali hned ve vstupní expozici s maketou areálu i prostřednictvím panelu s namluveným textem o jednotlivých částech elektrárny. Dověděli jsme se například, že za jeden den se v elektrárně spálí jeden vlak s plně naloženými vagóny uhlí, že elektrárna pracuje na třetinu svého výkonu. Doplňkovým programem se v současné době stalo zásobování teplem měst Orlové a Bohumína pomocí horké vody. Zpracované topivo tak neproletí nazmar komíny. Těmi však odchází do ovzduší známý popílek. Imise jsou ovšem přísně kontrolovány a redukovány. Část popílku se recykluje ve formě žádaných omítkových směsí. Mluvicí panel domluvil, my fasujeme ochranné přilby a vydáváme se spolu se zasvěceným průvodcem na prohlídku. Seznamujeme se s fungováním řídicího centra s množstvím monitorů, kamer a tlačítek. Následuje procházka obří strojovnou s bezpočtem mechanismů. Je možné se dotýkat vyčnívajících trubek, ventilů a šroubů, ale jen s pomocí rukaviček. V další místnosti nás informují, jak se v kotli spaluje hmota, obsahující nejnekvalitnější uhelný prach, dřevěný odpad apod. Spalování kontroluje kamera a počítače. Cesta vede dlážděním, ale i po železných roštech. Vrcholem haptické elektrárenské stezky je procházka kolem tří fascinujících chladících věží. Tak to stojí za fotku! Pohyb uvnitř areálu i v jeho okolí je takřka bezbariérový. U vstupu do elektrárny je šikmá plošina. Jednotlivá patra spojují rozměrné výtahy. Elektrárenská „hantýrka“ však pojem patro nezná. Zde se hovoří o metrech. Deset metrů = 5. patro. Prohlídka dětmarovické elektrárny nás zaujala, o čemž svědčí velké množství našich dotazů, na které museli naši ochotní a trpěliví průvodci odpovídat. Pokud vás tato neobvyklá technická stavba rovněž zajímá, domluvte si prohlídku u paní Plachetkové na telefonu 591 102 889. Milan Linhart # Sochařem kvůli slábnoucímu zraku Francouzský malíř Edgar Degas (1834–1917) byl ke konci života zcela nevidomý a částečně hluchý. Zemřel jako starý mládenec uprostřed první světové války. V mládí a středním věku vytvořil tisíce obrazů. Poté, co mu začal výrazně slábnout zrak, se zaměřil na sochařské umění. Sám prohlásil, že modelování soch považuje za „zaměstnání pro slepce“.    Do konce života vytvořil na dvě stě soch. Jen jednu z nich však vystavil – slavnou Čtrnáctiletou tanečnici. Vzniku jeho vrcholného díla předcházely dlouhé dny a měsíce. Umělec dívku skicoval, občas oblečenou, většinou však nahou. Mnohé detaily byly ze skutečných materiálů. Degas svou baletku oblékl do skutečné sukýnky, na nohy jí dal saténové baleríny, na hlavu paruku z pravých vlasů a cop svázal hedvábnou stužkou. S hotovou sochou se pochlubil na šesté výstavě impresionistů v Paříži roku 1881. Tehdejší společnost tím naprosto šokoval. Někdo se před Tanečnicí šíleně smál, jiný ji chtěl okamžitě rozbít. Posledních šest let života prožil Degas v bytě na bulváru de Lichy, kde si nikdy nezvykl. Osamocený nevidomý muž již v té době na tvorbu rezignoval. Jeho pohřeb na podzim 1917 proběhl bez jakékoli pozornosti. Ve zlatém fondu citátu slavných osobností zůstala uchována jeho slova: „Jenom ten, kdo umí celou svou bytostí milovat každodennost, kdo zná krásu nejvšednějších malých činností, jen ten umí milovat a ocenit krásu.“ red. # Ohlédnutí za výstavou Výstava sezóny. Tak se mluví o nedávné expozici berlínské galerie s názvem Vídeň-Berlín, která srovnávala umělecký svět obou metropolí na počátku 20. století. Od října do ledna ji vidělo přes 100 tisíc lidí. Několik obrazů reprodukovala galerie jako hmatové modely, aby je přiblížila zrakově postiženým návštěvníkům. Autory originálů jsou například známí malíři Egon Schiele nebo Gustav Klimt. Plastiky z bílé sádry byly umístěny pod vybranými obrazy v takové výši, aby byly pohodlně dostupné k prozkoumání hmatem. Cena každého haptického modelu přesahovala v přepočtu 130 tisíc korun. red. # Pozvání do galerie Galerie Anderle má sídlo v Pelléově vile v Praze 6. Jako stálou expozici nabízí průřez africkým uměním v průběhu několika století. Vybraná kolekce těchto exponátů je zpřístupněná nevidomým a slabozrakým návštěvníkům. Jsou tu sochy vyřezané ze dřeva, masky používané k rituálům a další předměty. Pocházejí například z Pobřeží slonoviny, Mali, Kamerunu, Konga, Guiney nebo Burkiny Faso. Umění Afriky je v galerii konfrontováno se současností. Až do konce března tu budou instalovány dvě expozice. První z nich je výstava akademického malíře Jiřího Anderle s názvem Výběr z díla 1954–2013. Souběžně jsou vystaveny obrazy akademického malíře Michala Burgeta. Jeho expozice má název Cesta k Červenému jezeru. Pelléova vila je situována v rozlehlé zahradě rezidenční čtvrti Bubeneč, v těsném sousedství dalších architektonicky krásných vil, které v současné době slouží převážně diplomatickým účelům. Do galerie se lze jednoduše dostat metrem A do stanice metra Hradčanská, odkud je galerie vzdálena cca 300 metrů. Galerie Anderle ukončí 30. března svou činnost v Pelléově vile. Vstup do galerie je nyní zdarma. red.