ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 98 Číslo 2 Leden 2014 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Kurz finanční gramotnosti Americký diplomat Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 1 Opavské oční oddělení Oftalmologie ve střední Africe Trénink se zvukovými brýlemi Padesát plus... 15: Žofie Mouchová – Generálka Dotýkati se doporučuje Rubikova kostka Úspěch Trnavanů Inzerce # Kurz finanční gramotnosti V rámci projektu OPLZZ, který je financovaný Evropskou unií, připravila SONS ČR ve spolupráci s TyfloCentrem Karlovy Vary Kurz finanční gramotnosti pro zrakově postižené karlovarského regionu. Tento kurz byl pořádán penzionu Hestia v Karlových Varech od srpna do listopadu 2013 a zúčastnilo se jej celkem 11 osob. Cílem tohoto projektu bylo pomoci zrakově postiženým osobám získat co nejvíce praktických rad a informací z oblasti finančnictví. Kurz byl rozdělen do čtyř tematických celků: První téma bylo zaměřeno na rodinný rozpočet, porovnávání a plánování všech příjmů a výdajů. Doporučeno nám bylo i využití možnosti dávek sociální péče, získání jednorázových příspěvků včetně dávek důchodového pojištění. Klientům přišla vhod i užitečná informace, týkající se např. darovací daně z pohledu rodinných vztahů či daně z převodu nemovitostí atd. V závěru tohoto prvního dne jsme obdrželi i domácí úkol,ve kterém jsme si měli sestavit svůj vlastní rodinný rozpočet. Další téma z oboru finanční gramotnosti bylo věnováno hlavním institucím českého finančního trhu, bankám a spořitelnám a jejich finančním produktům. Do této oblasti lze zahrnout i pojišťovny a různé leasingové a nebankovní společnosti. Za zmínku zde jistě stojí i praktická informace o Fondu pojištění vkladů. Hlavní rolí tohoto fondu je ochrana bankovních vkladů a tím také posilování důvěry bankovních vkladů. Náhrada se poskytuje do 100 %, avšak do limitu 100 tisíc euro na jednoho klienta v jedné finanční instituci. Toto se vztahuje na vklady vedené u bank, stavebních spořitelen, či družstevních záložen se sídlem na území ČR. Pojištěny však nejsou směnky, cenné papíry, mezibankovní vklady a podřízené dluhy. Z úst lektora jsme se dozvěděli i mnohé další informace o tuzemském platebním styku, zprostředkovávaném „clearingovým centrem“. Rozlišujeme dvě základní platební operace – hotovostní a bezhotovostní, které se uskutečňují formou platebních a kreditních karet nebo elektronickým převodem z účtu. Převod všech platebních příkazů probíhá v tzv. zúčtovacím centru. Mezinárodní platební styk je prováděn pouze v euru, je založen na propojení jednotlivých národních platebních systémů zemí Eurozóny + Dánska, Švédska a Velké Británie. Aby nedocházelo k „praní špinavých peněz“, stojí jistě za zmínku i informace, týkající se omezení provádění hotovostních operací. Toto je např. ustanoveno zákonem č. 254/2004 Sb. o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona o správě daní. Limitem pro provedení platby je ekvivalent 15 tisíc eur na jeden den a osobu (mezi dvěma subjekty nesmí za jeden den dojít k hotovostním platbám, nebo jedné platbě převyšující částku celkem 15 tisíc eur). Třetí tématický celek byl zaměřen na finanční produkty a jejich využití. Do této oblasti patří různé typy životního či úrazového pojištění, pojištění domácnosti a nemovitostí, pojištění odpovědnosti za škodu v běžném občanském životě či při výkonu zaměstnání. Jmenovat můžeme i další druhy pojištění jako je např. pojištění motorových vozidel nebo pojištění odpovědnosti z provozu osobního vozidla apod. Další důležitou kapitolou zde byla i důchodová reforma a spoření na penzi. Zajímavým finančním produktem je i stavební spoření se státním příspěvkem či hypotéky a úvěry na bydlení. Pozornost zde byla upřena i na různé podílové a nemovitostní fondy, kapitálový trh, cenné papíry a dluhopisy. Při posledním setkání s Jiřím Hasmanem, lektorem našeho kurzu, jsme se ještě zaměřili na dluhy jako takové. Do této oblasti patří směnky nebo písemné uznání dluhu s doložkou o přímé vykonavatelnosti, tedy osobní výpůjčky mezi fyzickými osobami. Dále jsme se zaobírali průběhem exekučního řízení a vyhlášením insolventního řízení či úpadku-osobního bankrotu. Úpadek může kromě jiného nastat i tehdy, pokud všechny vaše dluhy v souhrnu převýší váš majetek (jeho hodnotu) – tedy budete-li dlužit tolik, že i kdybyste chtěli platit, váš majetek na to zkrátka nebude stačit. Způsob řešení úpadku: konkurzem, oddlužením nebo reorganizací. Institut oddlužení je určen pro dlužníky-nepodnikatele, kteří jsou schopni svým nezajištěným věřitelům jednorázově nebo ve splátkách po dobu nejdéle 5 let uhradit alespoň 30 % jejich pohledávek. Na závěr jsme nahlédli i do insolventního rejstříku, abychom věděli, jak takový zápis v praxi vypadá. Dlužno ještě dodat, že tyto kurzy finanční gramotnosti neprobíhaly jen na Karlovarsku, ale i v dalších regionech celé ČR. Jak jste mohli z výše uvedených řádků sami posoudit, informace získané v těchto kurzech byly jistě velmi zajímavé a užitečné. Proto věřím, že si v řadách zrakově postižených našel tento kurz své opodstatnění. Pokud by se chtěl někdo více o tuto problematiku zajímat, má možnost absolvovat další nadstavbový kurz, po jehož absolvování se může stát finančním poradcem. Emil Miklóš # Americký diplomat Na ambasádu USA v Praze nastoupil loni v létě nevidomý diplomat. Alexander Barrasso, seniorní tajemník politické sekce velvyslanectví, má na starosti hlavně českou domácí politiku. V následujících letech bude mít výrazný vliv na to, jaký dojem si Američané vytvoří o dění v Česku. Americký diplomat je nevidomý od narození. Jde tak o jednoho z nejvýše postavených státních úředníků s handicapem, kterého lze v českých veřejných vodách potkat, ale nezaměstnává ho český stát.      Do české metropole přijel Alexander Barrasso se slušnou znalostí češtiny. Podle svých slov se ji učil deset měsíců před svým nástupem, a to pět hodin denně. A zaujme jeho vynikající výslovnost. „Čeština je rozhodně nejtěžší jazyk, jaký jsem se učil,“ říká diplomat, který má ve svém jazykovém portfoliu také španělštinu, italštinu, němčinu a thajštinu. Na ministerstvo zahraničí USA nastoupil Barrasso v roce 1999. Na začátku jeho snu o kariéře diplomata byla návštěva Washingtonu, když byl ještě student. Zamířil tehdy také na americké ministerstvo zahraničí, kde se shodou okolností zúčastnil i přednášky o změnách, které se začátkem 90. let odehrávaly ve střední a východní Evropě. „Už tehdy jsem si řekl, že je to fantastická práce. Můžu cestovat, žít v různých zemích, poznávat různé kultury, učit se jazyky, sloužit své zemi a ještě za to být placený. Od začátku jsme věděl, že to je práce pro mě,“ říká Barrasso. Dnes už má za sebou několik misí, především v Asii. Naposledy byl zástupcem velvyslance USA v Bruneji. „Samozřejmě není jednoduché projít všemi vstupními zkouškami ministerstva zahraničí. Naštěstí ale máme v USA zákony, které lidem s handicapem umožňují se o takovou práci ucházet,“ podotýká diplomat. Zároveň otevřeně vypráví o tom, jak vypadá jeho pracovní náplň: „Jako součást své práce coby nevidomý beru i to, že vysvětluji, jak ,funguji'. To doufám přispěje k pochopení, jak nevidomí lidé žijí,“ říká Američan. S denním provozem mu pomáhá asistent. Jeho počítač je vybavený speciálním softwarem. Má také svůj ,iPad', zařízení, které mu umožňuje dělat si poznámky na schůzkách. Na ty ale bere i svého asistenta a s ním pak probírá mimo jiné to, jak lidé reagovali neverbálně. „Samozřejmě to nemůžeme probírat před nimi. Ale po schůzce se třeba zeptám svého asistenta, jak vypadala řeč těla při konkrétní otázce,“ vysvětluje Barrasso. V Praze si pochvaluje hlavně hromadnou dopravu a ochotu Čechů mu pomoci. Podle jeho zkušeností se místní lidé nepozastavují nad jeho handicapem. „Myslím, že v Česku to není vnímané jako něco zvláštního,“ domnívá se Američan. A jaká je situace v našich státních službách? V souvislosti s příchodem nevidomého amerického diplomata jsme se zajímali o to, kolik lidí s výrazným zrakovým handicapem působí na takto vysokých pozicích v české veřejné sféře. Na Ministerstvu zahraničí ČR pracuje zrakově postižená diplomatka Kateřina Šromová, rozená Teplá. Je známá i jako vynikající reprezentantka ve sjezdovém lyžování a držitelka medailí z paralympiády. V letech 2004–2006 působila na české ambasádě v Irsku. S vedením týmu lidí ve státní instituci má bohaté zkušenosti JUDr. Štefan Čulík z Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Pracuje jako vedoucí oddělení politiky sociálního začleňování. Prošel již mnoha pozicemi, je zde už od roku 1995. Jeho agenda má mezinárodní přesah, jeho oddělení připomínkuje dokumenty na mezinárodní úrovni. Manažerská zkušenost mu podle jeho slov říká, že řízení se dá v dnešní době označit jako správné sladění nových zdrojů a zkušeností. Tedy mladých lidí, kteří přinesou okysličenou krev a naopak přístupu zkušených „bardů“, bez jejichž nadhledu a znalosti situace by šlo kvalitní práci bez chyb odvádět jen těžko. Doktor Čulík není typickým úředníkem, který si splní na teplém místečku povinnosti od- do: „Chci, aby se lidé posouvali dál. Nekontroluji, kdo kdy přišel a zase odešel. Pro mě jako pro úředníka je nejsvětějším zákonem termín a požadovaná kvalita odvedené práce.“ Z devadesátých let vzpomeňme působení těžce slabozrakého JUDr. Jaroslava Muroně, který byl prvním náměstkem ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky. Ve veřejném sektoru pracuje také zrakově handicapovaný Ladislav Rada. Je zaměstnancem ministerstva vnitra. Na ministerstvu pro místní rozvoj, se otázkami územního plánování a stavebního řádu zabývá zrakově postižený referent Ing. Petr Novák. Nevidomý právník JUDr. Pavel Ptáčník pracuje od roku 2004 jako vedoucí sekretariátu Vládního výboru pro zdravotně postižené občany, poradní orgán vlády pro problematiku podpory zdravotně postižených. Hlavní náplní jeho práce je příprava a sledování plnění Národního plánu vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením. Doktor Ptáčník se účastní připomínkových řízení k veškerým návrhům legislativních norem z hlediska možného dopadu na osoby se zdravotním postižením. Ve státní správě donedávna pracoval také nevidomý senátor PhDr. Milan Pešák. V letech 2006–2010 byl radním hlavního města Prahy pro oblast zdravotnictví. Výraznou osobností je nevidomý právník, Ondřej Závodský, vedoucí právního oddělení Zařízení služeb pro ministerstvo vnitra. Proč je podle něj na vysokých postech státní správy poměrně málo zrakově handicapovaných? „Jestliže tu není více zdravotně postižených ve veřejném prostoru a na úřadech, nemusí to být jen problém majority. Předsudky nesmí mít ani jedna strana. Pokud se ale chce člověk se zdravotním postižením prosadit, vyžaduje to psychickou odolnost k překonání překážek, na kterou nemá každý kapacitu,“ míní Ondřej Závodský. red. # Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 1 Pro letošní rok 2014 jsem mírně upravil název článků rubriky tak, aby co nejvíce korespondoval se skutečným obsahem. V rubrice se tedy budou objevovat – jako dosud, odpovědi na dotazy našich klientů, ale i informace ze sociálně právní oblasti, které by mohly cílovou skupinu zrakově postižených, na niž je naše poradna zaměřena, zajímat. Se začátkem roku 2014, na rozdíl např. od začátku roku 2012 nedochází v legislativě, která je předmětem našeho zájmu, k tak převratným změnám, aby jim musel být věnován celý článek. Tím nechci říci, že nás novinky nečekají, např. dojde ke změně posuzování nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením, ale k těmto novinkám se dostaneme v průběhu roku. Rozhodně nenastávají žádné změny, které by od zrakově postižených vyžadovaly podniknutí nějakých nestandardních aktivních kroků. Bude-li třeba něco provést, budete k tomu vždy úřadem práce vyzváni. Proto se dnes můžeme podívat, jaká nová opatření nabízí nový občanský zákoník zletilým osobám při narušení schopnosti samostatně právně jednat a odpovíme si na dotaz, zda a jaký existuje limit výdělku, při jehož překročení by došlo k odnětí invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně. Již před časem jsem slíbil, že se budeme po částech seznamovat s novým občanským zákoníkem, tedy zákonem č. 89/2012 Sb. (jak opakuji již poněkolikáté, v prosinci 2013, v době přípravy lednového čísla Zory, stále nemáme stoprocentní jistotu, že nabude účinnosti 1. ledna 2014). Považuji za rozumné, dříve než se pustíme do objasňování jakýchkoliv otázek, na něž nový občanský zákoník (dále NOZ) přináší odpovědi, abychom si uvedli některé nové pojmosloví, jež tento zákoník zavádí. NOZ i přes množství novot, jež přináší, zůstává u osvědčeného dělení osob na osoby fyzické a právnické. K tomuto dělení snad není třeba podrobného vysvětlování, každý čtenář má jistě představu, co se pod těmito pojmy skrývá. Fyzickou osobou je každý člověk, pod právnickou osobou si představme nějaký subjekt (organizační útvar), který může samostatně jednat. Ovšem schopnost tohoto subjektu mít práva a povinnosti a možnost právně jednat musí být dána či uznána zákonem. Právních forem právnických osob je poměrně mnoho, NOZ přináší některé nové co do názvů, jiné i co do obsahu. To, co právníci dosud nazývali způsobilostí k právům a povinnostem, NOZ pojmenovává jako právní osobnost. Této vlastnosti se nikdo nemůže vzdát, nemůže být ani nikým omezena. Jinak je tomu ovšem se „svéprávností“. NOZ do českého právního řádu navrací pojem, který byl sice de jure občanským zákoníkem z roku 1964 nahrazen výrazem „způsobilost k právním úkonům“, ovšem v běžném jazyce stále přetrvával. Svéprávností má tedy NOZ na mysli způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat). Svéprávnosti se také nelze vzdát, a to ani z části, ovšem svéprávnost omezena být může. Svéprávnost může omezit toliko soud, oproti současnému stavu však již nemůže dojít k úplnému zbavení svéprávnosti. Omezit svéprávnost lze jedině člověku, jemuž by jinak hrozila závažná újma a nepostačovala-li by mírnější a méně omezující opatření. Pojďme si ukázat, jaká mírnější opatření NOZ oproti jejich neexistenci v dosavadní úpravě nabízí. Jde o „předběžné prohlášení“, „nápomoc při rozhodování“ a „zastoupení členem domácnosti“. Předběžné prohlášení „V očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat může člověk projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem“ (§ 38). Tento institut bude patrně vhodný v případech, kdy člověk např. ví předem, že mu hrozí nějaká závažná nemoc, která by mohla mít vliv na jeho způsobilost právně jednat, která výrazně omezí jeho mentální schopnosti. Předběžné prohlášení lze buď učinit ve veřejné listině (např. notářský zápis), nebo v listině soukromé. V případě soukromé listiny je nutné, aby tato listina obsahovala datum a podpis dvou nezúčastněných svědků. Svědci pak musí být schopni potvrdit, že člověk, kterého se prohlášení týkalo, byl schopen v době prohlášení jednat. Z možnosti být svědkem jsou výslovně kromě neslyšících, němých a osob neznajících jazyka, v němž je prohlášení činěno, vyňati nevidomí. Pokud je člověkem činícím prohlášení nevidomý, musí mu být prohlášení přečteno svědkem, který jej nepsal, zároveň musí být před těmito svědky potvrzeno, že přečtené prohlášení odpovídá jeho skutečné vůli. Výhodou tohoto opatření, kterým se člověk může vzdát některých možností ovlivňovat své právní postavení, je jeho snadná odvolatelnost. Prohlášení může být odvoláno, a to ve stejné formě, v jaké bylo učiněno. Tedy buď veřejnou listinou, nebo soukromou listinou za pomoci dvou svědků. Stejné účinky má i zničení listiny osobou, která prohlášení učinila. Nápomoc při rozhodování Jde o institut, který člověku, jemuž duševní porucha činí obtíže při rozhodování, a z toho důvodu při něm potřebuje nápomoc, umožňuje sjednání smlouvy s podporovatelem či podporovateli, aby mu takovou pomoc poskytovali. Podporovaným může být člověk, u něhož přitom nedošlo k omezení svéprávnosti. Podpůrce se ve smlouvě zaváže, že bude přítomen při jednáních podporovaného, že mu obstará potřebné informace, že mu bude nápomocen radami. Účinnosti však smlouva nabude až okamžikem, kdy ji schválí soud. Je stanoveno, že podpůrce nesmí ohrozit zájmy podporovaného, nesmí ho nevhodně ovlivňovat, nesmí se na jeho úkor obohatit. Podpůrce může připojovat svůj podpis k podpisu podporovaného. Odvolání podpůrce je možné na návrh podporovaného či „bez návrhu“, učinit to však může vždy jen soud. Zastoupení členem domácnosti „Brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.“ (§ 49 odst. 1). Zastupovanému musí být zástupcem vysvětleno, kým a proč má být zastupován, má právo toto zastupování odmítnout. K takovémuto zastoupení je nutné předchozí rozhodnutí soudu. Zastoupení se vztahuje na obvyklé záležitosti s přihlédnutím k poměrům zastoupeného. Manipulace zástupce s příjmy zastupovaného je opět omezena obvyklými poměry zastoupeného, manipulace s peněžními prostředky na účtu je dokonce omezena měsíčním limitem životního minima jednotlivce, tedy v současné době částkou 3410 Kč. Zastoupení zaniká, pokud se zástupce zastoupení vzdá nebo pokud zastoupený zastupování odmítne. Omezení svéprávnosti Až tehdy, pokud by nepostačovaly výše stručně popsané instituty, přichází na řadu omezení svéprávnosti. „Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.“ (§ 57 odst. 1). Zároveň je stanoveno, že samotné obtíže při dorozumívání nemohou být důvodem k omezení svéprávnosti. Omezit lze svéprávnost pouze na období tří let, poté musí dojít k přezkoumání, zda stále důvody pro omezení trvají. Pokud by do čtyř let nedošlo k přezkumu, omezení svéprávnosti automaticky končí. Omezení svéprávnosti člověka nezbavuje práva samostatně jednat v běžných záležitostech každodenního života. Navíc pokud opatrovanec jedná samostatně, je možné neplatnost jednání prohlásit jen tehdy, způsobilo-li by mu újmu, zplatnit ho lze i schválením opatrovancova jednání opatrovníkem ex-post. Pravidla o opatrovnících, opatrovnických radách a dalších souvisejících institutech jsou jednak částečně pojednána v dalších ustanoveních NOZ, jednak je připravován návrh speciálního zákona, který by se měl touto problematikou podrobně zabývat. Závěrem považuji za nutné uvést, že nevidomost nebo jakékoliv méně závažné zrakové postižení samo o sobě nemá být důvodem užívání opatření uvedených výše. Tato opatření jsou určena lidem, u nichž dochází k omezení schopnosti právně jednat s ohledem na jejich duševní poruchu. Instituty může být vhodné užít tam, kde je zrakové postižení kombinováno s dalšími postiženími. Úpravu jednání v písemné formě, tedy platnost podpisu nevidomých probereme v některém z příštích článků, ovšem pro klid zejména nevidomých čtenářů předesílám, že v této věci nedošlo k žádným významnějším změnám. Dotaz: Existuje nějaká limitní částka, kterou si nesmím vydělat, abych neztratil nárok na invalidní důchod III. stupně? Zcela lakonická odpověď by v tomto případě zněla tak, že v právních předpisech neexistuje žádná takováto limitní částka, dokonce by se dalo říci, že neexistuje souvislost mezi příjmem a nárokem na invalidní důchod. Ale hned dodávám, že by takováto informace mohla být zavádějící. Stupeň invalidity je přímo odvozen od poklesu pracovní schopnosti pojištěnce vyjádřeného v procentech, jehož důvodem je dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Pracovní schopností se pak rozumí „schopnost pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ Takto je pokles pracovní schopnosti definován v ustanovení § 39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění (z. č. 155/1995 Sb., v platném znění). Z této definice lze samozřejmě dovodit, že kromě jiných faktorů má výše příjmů značný význam pro stanovení procentní míry poklesu pracovní schopnosti. Obecně lze říci, že pokud pojištěnec bude schopen svojí výdělečnou činností (bez ohledu na to, zda půjde o činnost závislou či samostatnou) vydělávat měsíčně např. 50000 Kč, jen těžko bude v posudku stanoveno, že jeho pracovní schopnost poklesla o 70 %, což je nejnižší hranice pro nárok na III. stupeň invalidity. To by bylo teoreticky možné snad jen tehdy, pokud by příjem tohoto pojištěnce předtím, než u něj došlo ke změně zdravotního stavu činil cca 165 tisíc korun českých, což by zhruba odpovídalo onomu 70% poklesu; ale pojďme znovu zpět na zem. Chci tím říci, že ačkoliv v zákonu není přímo stanoveno, že pokles pracovní schopnosti přímo odpovídá schopnosti pojištěnce vydělat nějakou určitou částku, jistou závislost velmi dobře dovodit lze. Kromě výše příjmů jsou samozřejmě důležité pracovní podmínky, za nichž by byla výdělečná činnost při pobírání důchodu vykonávána. Za velmi podstatný ukazatel lze považovat výši pracovního úvazku, speciální vybavení pracoviště atp. Z výše uvedeného je třeba vyjmout pojištěnce pobírající invalidní důchod pro invaliditu III. stupně, u nichž bylo stanoveno, že jsou schopni výdělečné činnosti „za zcela mimořádných podmínek“. U osob s tímto statusem by nemělo při případném přeposuzování docházet ke zkoumání výše jejich výdělku. Zcela mimořádné podmínky jsou pak popsány v ustanovení § 6 vyhlášky o posuzování invalidity (359/2009 Sb., v platném znění): „Zcela mimořádnými podmínkami, za nichž je pojištěnec schopen výdělečné činnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 %, se rozumí zásadní úprava pracovních podmínek, pořízení a využívání zvláštního vybavení pracoviště, zvláštní úpravy stávajících strojů, nástrojů, používání zvláštních pracovních pomůcek nebo každodenní podpora nebo pomoc na pracovišti formou předčitatelských služeb, tlumočnických služeb nebo pracovní asistence.“ Luboš Zajíc # Opavské oční oddělení Očnímu oddělení Zemské nemocnice v Opavě je letos 90 let. Bylo založeno v roce 1924. Na počátku svého působení nemělo oddělení vlastní lůžka, pacienti leželi na jiných odděleních – především na chirurgii a interně. V roce 1927 byl očnímu oddělení přidělen pavilon v areálu Léčebny pro duševně choré (pavilon XVI.) Oddělení mělo 22 postelí, na kterých se o pacienty staraly 2 řádové sestry a 1 služebná. Prvním primářem byl dr. Zdeněk Moravec z Brna, kterého v r. 1929 vystřídal dr. Jan Šabata. V roce 1929 bylo oční oddělení přestěhováno do prostor klauzury sester. V r. 1934 prim. doc. dr. Jiří Franta rozšířil oční oddělení a získal pro něj pavilon F, kde byla dosud umístěna interna. Při okupaci Sudet na podzim roku 1938 všichni lékaři včetně doc. Franty odešli z oddělení a zůstaly jen řádové sestry. Doc. dr. Franta v průběhu 2. světové války zemřel v koncentračním táboře a jeho žena (též oční lékařka) dr. Milena Frantová byla popravena po atentátu na Heydricha. V roce 1939 se vedení očního oddělení ujal německý lékař dr. Jauernig, který dovybavil oddělení přístroji a operačním instrumentáriem. V této době bylo na oddělení prováděno mnoho ošetření a operací, velkou část pacientů tvořili ranění němečtí vojáci. Na oddělení se léčili nejen pacienti z Opavska, ale i z polského Ratibořska, protože tam nebyl oční lékař. Před příchodem Rudé armády byla celá nemocnice včetně očního evakuována. Řádové sestry uložily všechny optické přístroje a instrumentárium do železných beden. Těsně před válečnými událostmi odešel z oddělení veškerý personál. Během války bylo přízemí pavilonu F používáno nějakou dobu jako konírna, celá budova byla velmi poškozena – a značně zdevastována ostřelováním. Po válce se od 1. 8. 1945 z pověření Zemského národního výboru ujal vedení očního oddělení MUDr. Josef Štefek. Dokud nebyly prostory pavilonu F schopné provozu, byly ambulance a nejnutnější operace prováděny na chirurgii v dřívější nemocnici řádu německých rytířů. V této poválečné době se na oční oddělení vrátily řádové sestry, které tam pracovaly již před válkou. Na oddělení se po válce začínalo pracovat prakticky od nuly, řádové sestry uklízely, sháněly a donášely nábytek, který byl rozházen po zahradě nemocnice. Nejnutnější instrumentárium bylo vypůjčeno z Městské nemocnice v Ostravě. Postupně se podařilo vrátit evakuované optické přístroje a nástroje. Nejprve se podařilo zprovoznit válkou méně poškozené první patro pavilonu F, později pak přízemí. V polovině října 1945 se již začalo operovat na operačním sále. Oddělení v té době mělo 56 lůžek. Část optických přístrojů pro práci na oddělení se podařilo získat z akce Unrra, dva aparáty ze Švýcarska. V prvním patře budovy F byla ambulance, dva vyšetřovací boxy, temná komora, místnost pro světloléčbu a dvě místnosti sloužící jako trachomové krajské izolační středisko. V prvním patře byl operační sál s přípravnou. Vybavení operačního sálu s instrumentáriem bylo bohaté, provádělo se celé spektrum operačních očních zákroků. V poválečné době se o pacienty staraly řádové sestry, které byly postupem času nahrazovány sestrami civilními. V 50. letech pracovali mimo přednosty na oddělení i dva sekundární lékaři. V roce 1950 bylo hospitalizováno celkem 1 190 pacientů, průměrná ošetřovací doba byla 13,65 dne, bylo provedeno 514 očních operací. V té době se na oddělení prováděly všechny moderní oční operační zákroky jako intrakapsulární extrakce šedého zákalu, operace šilhání u předškolních dětí, operace odchlípení sítnice a transplantace rohovek. Od 1. 11. 1951 došlo k reorganizaci sjednocení zdravotnictví. Všichni bývalí zaměstnanci Okresní státní pojišťovny se stali státními zaměstnanci Okresního ústavu národního zdraví (OÚNZ). Oční ambulance byla spolu s odbornými ambulancemi ostatních oborů přestěhována do ambulantního pavilonu C. V roce 1952 byly z funkcí vrchních sester odvolány všechny řádové sestry a nahrazeny sestrami civilními. Pro nedostatek personálu řádové sestry u lůžek pacientů zůstaly, postupně byly také ony nahrazovány civilními sestrami. Všechny řádové sestry byly z opavské nemocnice odvolány k 1. 6. 1960. V roce 1956 byla oční ambulance pavilonu C přemístěna do budovy polikliniky. Byla umístěna v prvním patře a měla dva vyšetřovací boxy, ve kterých pracovali vedle sebe dva lékaři. Protože tyto prostory kapacitně nestačily počtu pacientů, byla po dokončení přestavby polikliniky v roce 1969 otevřena další oční ambulance ve druhém patře této budovy. K očnímu oddělení v Opavě patřila i oční ambulance ve Vítkově, která byla zřízena v roce 1948, a oční ambulance v Hlučíně, která spadala pod Opavu od roku 1962 po zrušení hlučínského okresu. 1. 9. 1959 byla založena oční mateřská škola na Havlíčkově ulici, která byla zaměřena především na léčbu tupozrakosti a šilhání u předškolních dětí. Pracovala pod odborným dohledem prim. Štefka. 1. 12. 1959 byla založena základní devítiletá škola pro slabozraké děti, která byla zaměřena na výuku dětí s těžkými vrozenými vadami zraku. V červenci roku 1960 byl prim. MUDr. Štefek vyslán do Guinejské republiky jako oční specialista, aby pomáhal rozvojovým zemím při budování zdravotnictví. Po dobu jeho nepřítomnosti vedla oddělení MUDr. Věra Štruplová a ambulance MUDr. Václav Hrachovina. V roce 1961 proběhly adaptační práce v budově očního oddělení, zřídila se další temná komora, oddělení se podařilo vybavit dalšími přístroji (Lancasterovo plátno, anomaloskop, štěrbinová lampa, retinoskop). Další adaptace očního oddělení proběhly v roce n 1971. Po rekonstrukci se v pavilonu F nacházelo v každém patře pět pokojů, v přízemí dvě temné komory a jedna prostorná ambulance, v prvním patře byl umístěn operační sál. Jako novinka bylo na pokojích a na sesterně umístěno rozhlasové zařízení, pomocí kterého mohla sestra komunikovat s pacienty na pokojích. Přes všechny, na tehdejší dobu moderní, úpravy chyběl výtah, což velmi ztěžovalo práci na oddělení a na operačním sále. V 70. letech po rekonstrukci disponovalo oční oddělení 53 lůžky, ročně bylo hospitalizováno okolo 1 100 pacientů, o které se staral tým čtyř lékařů a dvanácti sester. Na poliklinice ošetřili ročně dva lékaři okolo 30 tisíc pacientů. Pro pacienty nemocné zeleným zákalem byla založena glaukomová poradna, která zpočátku fungovala jako součást ambulance při oddělení. Ale protože počet sledovaných a léčených pacientů narůstal, byla ustanovena samostatná ambulance.  K 1. 10. 1980 odešel v 67 letech z funkce primáře oddělení MUDr. Josef Štefek a na jeho místo nastoupil MUDr. Jaroslav Meisels, který vedl oddělení až do roku 2008. Na přelomu 90. let probíhala čtyři roky trvající kompletní rekonstrukce pavilonu F s provedením přístavby ambulantního traktu v přízemí, sálu a části oddělení v prvním patře stávající budovy. Přetrvávaly problémy s ukončením rekonstrukce, které limitovaly další rozvoj oddělení a rozšíření poskytovaných služeb. Přestože v únoru 1992 byla rekonstrukce dokončena a oddělení se přestěhovalo do nových prostor, chybělo několik miliónů na zakoupení přístrojů (operační mikroskop, laser, ultrazvuk) a hrozilo uzavření oddělení. Převážně díky sponzorským darům se nakonec podařilo peníze shromáždit a přístroje zakoupit. V lednu 1992 proběhlo několik organizačních změn – oční ambulance na poliklinice v Opavě, v Hlučíně a ve Vítkově začaly pracovat samostatně a odděleně od očního oddělení. Specializovaná mateřská škola přešla z nemocnice pod soukromý subjekt. V tomto roce získala nemocnice nový název – Slezská nemocnice Opava. V této době nadále vedl oční oddělení primář MUDr. Jaroslav Meisels, který v roce 1993 zavedl při operaci šedého zákalu i v Opavě implantaci umělé nitrooční čočky. Tento nový operační postup velmi zlepšil pooperační vidění a zkvalitnil život pacientům. Oddělení v té době mělo 28 lůžek, doba hospitalizace se díky novému operačnímu přístupu mohla zkrátit ze 7–10 na 3–5 dnů. V roce 1994 se podařilo zakoupit argonový laser, a mohla tak být zahájena činnost sítnicové poradny, která se starala především o pacienty s očními komplikacemi diabetu. Dále se podařilo oddělení dovybavit YAG laserem a počítačovým perimetrem. Na počátku 21. století se postupně začala měnit koncepce oboru oftalmologie – díky rozvoji operačních technologií se minimalizovala invazivita operačních zákroků, a to postupně umožnilo přesunout oftalmologickou péči do ambulantního režimu. V roce 2005 byla zrušena lůžková část očního oddělení, oddělení zůstalo k dispozici několik lůžek na chirurgii. Protože stávající stavební dispozice nevyhovovaly organizačním změnám oddělení, byly provedeny dvě rekonstrukce. První proběhla v roce 2008, původní lůžkové pokoje při ní byly přeměněny na vyšetřovny a celé oddělení se přestěhovalo do prvního patra pavilonu F. V druhé fázi se v roce 2012–2013 uskutečnila rekonstrukce očního operačního sálu. Obě rekonstrukce byly financovány z prostředků Krajského úřadu MSK a podařilo se oddělení upravit nejen po stavební stránce, ale i dovybavit potřebnou přístrojovou technikou. Rekonstrukce a doplnění přístrojového vybavení zařadily oční oddělení Slezské nemocnice v Opavě mezi velmi dobře vybavená oddělení v kraji. V současné době vede oční oddělení prim. MUDr. Zdeňka Wandrolová, která navazuje na práci svých předchůdců snahou o neustálou modernizaci oddělení a zavádění nových technik a technologií jak v operačních přístupech, tak v diagnostických a léčebných metodách. Práce všech zdravotníků očního oddělení směřuje k tomu, aby pacienti byli ošetřováni v souladu s nejnovějšími trendy v oboru a aby byli s péčí na očním oddělení spokojeni. Region Opavsko / red. # Oftalmologie ve střední Africe Rwanda se nechvalně proslavila genocidou v 90. letech minulého století. Postupně se z ní vzpamatovává a modernizuje se. Na vzestupu je také zdravotní péče, kterou si díky pojištění může dovolit čím dál tím více lidí. Oftalmologie je ve střední Africe ovšem stále v začátcích. Ve rwandském městě Kabgay vznikla jedna z největších očních klinik, kde pracují špičkoví odborníci. To je ve střední Africe stále velká vzácnost. Většina lékařů musí vystudovat v zahraničí, ať už v Evropě, nebo alespoň v sousední Ugandě. Navíc na této klinice není zdravotní péče tak drahá jako na soukromých klinikách. Sjíždějí se sem proto pacienti z celé země i z okolních států. Každoročně na kliniku zamíří 30 000 pacientů. „Každý rok provádíme 4 000 operací, z toho přibližně polovinu tvoří operace šedého zákalu,“ vyčísluje maďarská lékařka Gizella Patkai, která na místní klinice pracuje. Operace trvá ani ne hodinu a trachom se při ní odstraní. „Hlavně pro pacienty, kteří měli zákal dlouhou dobu, je to krásné. Druhý den po operaci jim sundáme obvazy a oni znovu vidí. Někteří z těchto lidí dokonce po mnoha letech,“ usmívá se lékařka.  „V celé Rwandě je jenom 12 oftalmologů. Při počtu 10,5 milionu obyvatel si snadno spočítáme, že to není moc. Jenomže v celé zemi není škola, kde by se odborní lékaři učili,“ říká Belgičanka Mayliss Francois. Někteří z nich, jako třeba doktor Edison, studovali v zahraničí. On konkrétně v Belgii. „Pracoval také ve Francii a v Belgii. Pak se ale vrátil domů, a ačkoli by si mohl založit vlastní kliniku. Je tady v malém městečku, hodinu cesty od Kigali. Pracuje deset hodin denně,“ potvrzuje Mayliss. Doktor Edison se ale usmívá. Svoji práci má rád. Na dotaz, proč si neotevře vlastní praxi, kde by vydělával několikanásobně více, jen krčí rameny: „To bych nemohl pomáhat tolika lidem.“ Sestra (kráceno) # Trénink se zvukovými brýlemi Britští vědci pracují na technologii, která přeměňuje obraz na zvuk. Projekt má umožnit nevidomým lépe se orientovat v prostoru. V rámci výzkumu testují vědci brýle, které se umí samy dívat, či spíše poslouchat. Zatím jde spíše o tréninkovou metodu. Lidé se učí rozpoznávat, jaký zvuk popisuje danou věc a kde v prostoru se nachází. „Zařízení vezme obrázky z brýlí a každému tvaru přidělí jinou zvukovou frekvenci. Postupuje zleva doprava. Vysoké objekty mají vysoké tóny a nízké objekty mají nízké tóny,“ popisuje vedoucí výzkumu Michael Proulx. Pacienti se učí pracovat se zvukovými vjemy a také se svou představivostí. Netrvá to dlouho a jsou schopni se naučit pohybovat například po neznámém bytě. „Nezkušení uživatelé byli ve většině našich pokusů po čtyřech hodinách schopni rozlišit a lokalizovat objekty daleko za hranicí náhody. Čím více trénujete, tím lepší to samozřejmě je,“ pochvaluje si dosavadní výsledky výzkumník Dave Brown. Orientaci v prostoru napomáhá stereofonní systém. Zvuk, který popisuje objekty nalevo od člověka, jde z levého sluchátka a věci napravo z pravého sluchátka. Zdokonalováním této technologie, která je určena především pro používání uvnitř budov, chce britský tým dosáhnout alternativy k zatím nepříliš efektivním operacím očí. red. # Padesát plus......15: Žofie Mouchová – Generálka Známe pořady v televizi na téma krásný ztráty nebo žijeme dvakrát. Potěšující je, že se v nich nevyskytuje nikdo mladší padesáti let. Jako by autoři chtěli říci – nezoufejte, nedoufejte, realita se jmenuje stáří. Myslím ale, že realita se může jmenovat také zralost, sklízení plodů, naplněný život a usebrání. Vydejme se tedy hledat dobré známé, kteří sice asi nepřijdou do baru Krásný ztráty, ale spolu s námi posedí u časopisu, který máme rádi. K Žofii domů jsem se vetřela i se svým psem. Naše povídání celou dobu doprovázel zpěv kanárka a tichá společnost mé sestry Bětušky. Jak to bylo s vaším zrakem, když jste byla dítětem školou povinným? Nejdřív to vypadalo, že to zvládnu v první lavici běžné školy. Ale nešlo to. Tak mě od šesté třídy teplický oční lékař doporučil speciální školu. Dali mě do internátní školy na Hradčanech, kde byla speciální třída pro děti se zbytky zraku. Na černotisk už jsem skoro neviděla, bodové písmo jsem se dosud neučila, ale nakonec jsem to všechno dohonila a základní školu dochodila na Hradčanech. Odtud jsem pokračovala na škole pro telefonisty v Krči, ale matka po roce usoudila, že musí dát přednost mému bratrovi, a tak jsem toto studium nedokončila, zatímco bratr studoval průmyslovku. Pocházím z osmi dětí, u nás bylo potřeba každé ruky. Otce jsme brzy ztratili, a tak jsem pomáhala v domácnosti, jak to šlo.V osmnácti jsem se vdala, před mateřskou jsem pracovala jako telefonistka ve Sklo Union Teplice, po mateřské jsem se naplno věnovala dětem. Manžel se rozhodl jít do zemědělství, a tak jsem zatajila, že špatně vidím, a šli jsme na venkov za rodiči a za vidinou vlastního baráku. Manžel jezdil na traktoru, já dělala krmičku býků, potom kuřat. To bylo hodně vzrušující (směje se paní Žofie). Měli jsme to vydržet deset let, ale to nešlo. Byla to hrozná dřina a žádné peníze. Tak šel manžel pracovat k policii – možná i kvůli tomu, že jsem měla ráda uniformy – dostali jsme byt v Mostě a potom v Praze. Kromě svých tří kluků jsem si přibrala i další dětičky na hlídání, takže se dá říct, že jsem celkem úplně nebo částečně vychovala sedmnáct dětí. Dodneška mě mnohé i z těch cizích navštěvují a svěřují mi své děti, třeba k občasnému hlídání. A tak jsem se vlastně stala au pairkou dávno před tím, než jsme Čechách tohle slovo znali. Říká se, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Co jste našla a jaké jsou zisky? Bylo nás hodně dětí, ale máma se moc nestarala. Tak jsme se naučili starat jeden o druhého. Od mládí umím šít, zašívat, plést, starat se o domácnost. Dokud jsem viděla, starala jsem se o děti. Teď se snažím pomáhat starším lidem, umím zorganizovat spoustu věcí a sehnat pomoc nebo informaci o pomoci. Ne nadarmo mi říkají Generálka. Mně to nevadí, hlavně, že je z toho užitek. A zisky? Mám tři hodné syny, kteří mě, stejně jako můj manžel, nenechali nikdy na holičkách. Umím se v domácnosti postarat skoro o všechno, nejsem líná, a hodně praktických věcí mě vyloženě baví. Po čtyřicítce jsem už skoro přišla o zrak, vrátila jsem se i k bodovému písmu, které jsem se musela doučit, protože jsem je nepoužívala celé roky. Po šedesátce se mi zrak ještě citelněji zhoršil v důsledku několika degenerativních vad, ale vždycky tu byla rodina a přátelé, kteří mě podporovali. Já vím, paní Mouchová, že vy se ani teď nenudíte. Dvacet let vás znám jako předsedkyni oblastní odbočky SONS na Praze 4. Myslíte, že jste se nějak změnila? Ale kdepak. Jen musím dávat víc pozor při přecházení a v terénu. Chodím s holí anebo se sestrou, manželem nebo nějakou kamarádkou. Nedokážu si sama nakoupit. Děti už hlídám sporadicky, už mě tolik nepotřebují. Jenže zase se mi hodí to, že jsem se již před lety naučila rozumět starším lidem, to bylo ještě v Mostě a v Teplicích. Tak se teď zajímám především o seniory se zrakovým handicapem, vyřizuju jim spoustu věcí, třeba s úřady, vymýšlím pro ně také aktivity pro volný čas. Jsme s manželem v Baráčnické rychtě, chodíme hlavně na taneční zábavy. Kdo chce, ať vidí nebo ne, může jít také, je tam vždycky veselo a dobrá dechovka. (Vypráví Žofie, skoro bez oddechu. Má toho hodně co říci a hodně co nabídnout, včetně rekondičních pobytů a rekreací od jara do zimy.) Pořád něco děláte pro jiné. Co děláte ráda sama pro sebe? Mám ráda kanáry, měli jsme jich od dětství už mnoho, a skoro všichni zpívali. Příležitostně zajdu na nějakou kulturu, ale ze všeho nejraději čtu. Dá se říct, že čtu při všem, co doma dělám, protože neustále vařím, peču, starám se o domácnost. Knížky v braillu moc nečtu, nejraději mám odjakživa zvukové knihy. Naučila jsem se také na počítači, i když zatím ještě nezvládám internet. Ale hodně lidí mi píše maily a já jim odpovídám. Chtěla bych také vodicího psa, abych s ním mohla chodit na procházky, ale reálně vzato, asi bych ho nezvládla a stejně by s námi někdo musel. Jak zvládáte domácnost, když nevidíte třeba na pytlíky nebo dózy s potravinami? Tak na tohle je opravdu nejlepší Braill. Když přijdu z nákupu, manžel mi všechno nadiktuje a já si udělám polepky. Jsem nadšená, že léky jsou označeny bodovým písmem, to snad vymysleli kvůli mně! Když jsem už nemohla číst černotisk, půjčovala jsem si dětské knihy v bodovém písmu s výraznými znaky, na tom jsem se nejvíc naučila. Teď to moc využívám. Nutím taky naše lidi, ať se učí bodové písmo, že se jim to bude vždycky hodit, když třeba nebudou mít doma nikoho, kdo jim pomůže. Je ale trapné, že mnozí jsou líní a učit se nechtějí. Jaké další pomůcky používáte – co nejvíc? Tak mám mluvící mobil, mluvící váhu, teď i mluvící počítač. Hodně mi pomáhá mluvící tlakoměr a hodinky, také diktafony. Nevím, co bych si bez těch hraček počala, byla bych hrozně závislá na manželovi a rodině, a to nechci. Pomáhá vám nějaký asistent, třeba z Okamžiku nebo ze SONS? V žádném případě. Moc lidí má s asistenty špatné zkušenosti, vím o několika případech, kdy naprosto selhal objednaný doprovod, odřekli to na poslední chvíli, a co má ten chudák dělat, když je objednaný třeba na odběry nebo má něco důležitého vyřídit? Kdepak, to se raději domluvím třeba se sousedkou nebo s někým známým, když rodina nemůže, ale asistenty nechci! Ani s úklidem vám nikdo nepomáhá? (ptám se nevěřícně, protože všude je krásně uklizeno) Dělám co umím a jak to jde. Chlap na to moc není, to víte. Občas přijede ségra a dáme spolu byt do kupy. Je u vás nějaký rozdíl mezi všedním dnem a nedělí? Ani ne. Ráno vstávám brzy, dělám snídani manžílkovi do postele. Musím mu všechno načančat a nakrájet na kousíčky, protože teď nemá zuby. A už nám hraje televize nebo rádio. Já mám ráda Radiožurnál a v televizi nejvíc cestopisné nebo naučné dokumenty. Kolem osmé vezmeme tašku na kolečkách a jdeme za slevami, ale taky kvůli pohybu, abychom pořád nedřepěli doma. Mám sice spoustu cvičítek, takové ty hračičky pro zdravý pohyb, ale necvičím. Vařím každý den. Všechno, co dělám, je v podstatě podle potřeby a podle příležitostí. Po obědě nespím, mně stačí šest hodin denně spánku. Odpoledne něco vyřizuju nebo přijde návštěva. Dost času mi také zabere ta Baráčnická rychta, připravuji různé kulturní programy, loterii, organizaci zábav a tak. O víkendu chodí na návštěvy rodina, to víte, v týdnu jsou všichni, včetně vnoučat, úplně vytížení. Do kostela nechodím, tak jakápak neděle (směje se moje hostitelka a přistrkuje talíř s pečenými dobrotami). Vidíte, koupila jsem korpus na dort, sama jsem to napatlala domácím krémem, ale bývá lepší Jenže se mi nechtělo péct, a tak to není ono. Seniorský věk s sebou přibírá také různé neduhy nebo choroby. Určitě i vám něco nadělil. Zajímalo by nás, jestli je z těch nemocí staršího věku nějaká horší než slepota. Slepota je nejhorší. Na všechno ostatní mám prášky, ale slepota, to je bezmoc a závislost, a to se mi nelíbí. Někdy je potíž, že i člověk s handicapem se musí starat o nemocné nebo bezmocné rodiče. Jak to bylo u vás? Když maminka zestárnula a nemohla už být prospěšná svému synovi, tedy mému bráchovi, přijela sem k nám do paneláku, kde ještě byli naši dva synové. Byla u nás deset let, do 86, než zemřela. Bratr ji k nám nejdřív přivezl na návštěvu, pak za ní poslal její oblečení a vzkaz, abych se starala já, že s mámou není k vydržení. A tak jsme ji s manželem dochovali. Nebylo to nic idylického, maminka už měla demenci, ale přece bychom ji neposlali umřít do nějakého ústavu? Sama jste tedy zažila, jak je náročné, když se o seniora musí starat rodina. Šla byste třeba na Palatu, kdybyste zůstala sama? ptám se realisticky. V žádném případě! Do ústavu – to nikdy. Tam chodí lidé jen umřít. Ještě tak někam do domova důchodců, kde je trochu živo a něco se tam děje, ale nikdy ne tam, kde jsou slepí a bezmocní lidé, kteří žijí jen od jídla k jídlu a od rána k večeru. (Snažím se podat nějaká vysvětlení i povědět o lidech, kteří na Palatě nebo v Chrlicích našli druhý domov a žijí zde plnohodnotný život, ale Generálka má svůj názor, a nepovolí.) A co byste tedy poradila osamělým lidem, když se o sebe už nedokážou postarat? Ať se co nejdéle snaží být mezi lidmi, to je jedno, jestli v důchoďáku nebo v nějakém klubu, hlavně, ať nejsou ponecháni sami sobě a svým myšlenkám na smrt, nemoci a stáří. Povídání s paní Žofií Mouchovou bylo velmi inspirativní, alespoň pro mne. Budeme rádi, když nám i vy napíšete něco o svém životním zaměření po padesátce. Jaroslava Novotná # Dotýkati se doporučuje K obleženým panelům Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou patří hravý projekt Dotýkati se doporučuje. Představuje výrobu a rafinaci skla. Zájemce se může vlastnoručně hmatem přesvědčit, co to ve sklářské huti znamená kupříkladu opřádání, lisování nebo pískování. Jedinečné jablonecké muzeum dozajista patří k tipům na zajímavý výlet. Severočeský Jablonec dělí od významných rekreačních středisek Bedřichov, Severák, Špičák, Jizerka či Harrachov pouhých pár kilometrů. V průběhu 19. století se Jablonec stal světově respektovaným sklářským a bižuterním centrem. Patřil mezi deset největších měst Čech a ročně vítal desetitisíce zájemců o koupi bižuterie ze všech kontinentů. Jablonecku se v té době začalo přezdívat „rakouská Kalifornie“, jen místo zlata zde příchozí hledali skleněné „diamanty“. K této době se váží i začátky působení úspěšného inovátora výroby broušených skleněných kamenů Daniela Swarovského (1862 Jiřetín pod Bukovou – 1956 Tyrolsko). Muzeum skla a bižuterie najdeme ve skvostné secesní vile v ulici U Muzea 4. Muzeum své sbírky prezentuje ve třech budovách. Ta hlavní nabízí návštěvníkům stálé expozice Kouzelný svět bižuterie a Čarovná zahrada – České sklo sedmi století. Panel s názvem Dotýkati se doporučuje se nachází v hlavní budově. Druhou z budov muzea je Galerie Belveder, kterou najdeme nedaleko centra na adrese Mlýnská 27. Galerie nabízí například stálou expozici empírového salonku a expozici historických šperků, spínadel a oděvních doplňků. Po prohlídce obou částí muzea v Jablonci nad Nisou neváhejte a udělejte si ještě výlet na třetí – do památníku sklářství v osadě Kristiánov, vzdálené od Jablonce 14 kilometrů. Muzeum v roubené chalupě vystavuje model bývalé sklářské osady. Expozice je upravena i pro zrakově postižené návštěvníky s textem v Braillově písmu. red. # Rubikova kostka Rubikovu kostku zná svět již od roku 1974. Na sklonku loňského roku však maďarský výrobce Rubik Enterprises představil nový model slavného hlavolamu, určený speciálně pro nevidomé. Nejde o úplně první krychlový hlavolam pro nevidomé, ale určitě o první originál. Dřívější verze kostek nabízené ke skládání poslepu již také měly jednotlivé krychličky označené geometrickými tvary či braillskými znaky. Nebyly však autorizované přímo výrobcem. Maďarská firma si od novinky slibuje výhodu oproti konkurenci v podobě čínských kopií. Na nové originální Rubikově kostce lze každou ze šesti barev rozeznat díky výstupkům. Na zelené barvě je kroužek, na modré malý vyplněný kroužek, červenou označuje čtverec, žlutou čtverec z devíti bodů, oranžovou křížek. Bílé kostičky jsou na omak zcela hladké. red. # Úspěch Trnavanů Ve dnech 4. až 7. prosince uspořádala TJ Zora Praha 27. ročník Mikulášského turnaje v kuželkách. Zúčastnilo se jej rekordních 63 soutěžících ze 12 oddílů, z toho 3 ze Slovenska. Nečekanou, ale zcela zaslouženou vítězkou se stala Anna Strižová z Trnavy se skvělým ziskem 699 bodů. Také druhou příčku společného pořadí vybojovala žena, a to Žofia Škropeková ze Zraposu Opava, když na 120 hodů do plných docílila 673 body. Třetí místo se 670 body obsadil Jan Kemeny z SKK-ZP Rokycany. Do top-desítky se ještě dostali: čtvrtý Jiří Matějný ze Zory Praha, pátý Josef Gruncl ze Slavie Praha – OZP (oba po 670 bodech), šestý Pavel Kilián ze Zory Praha, sedmý Karel Pařil ze Sokola Brno IV ZP (oba po 658 bodech), osmá Jaromíra Nývltová ze Zory Praha (657 bodů), devátý Petr Mrkvička ze Zraposu Opava a desátý Leopold Brückner ze Sokola Brno IV ZP (oba po 652 bodech). V soutěži dvojic zvítězilo trnavské duo Anna Strižová a Robert Sliva výkonem 1 338 bodů. Z druhého místa se těšil tandem ze Zraposu Opava (Žofia Škropeková a Petr Mrkvička), který dokázal nasbírat 1 325 bodů. Třetí místo obsadila dvojice ze Slavie Praha (Josef Gruncl a Luboš Sychra) s 1 319 body. V soutěži tříčlenných družstev, kde startovalo 17 celků, si také prvenství vybojovali Trnavané, kteří hráli ve složení Strižová, Sliva a Kováč a dosáhli 1 965 bodů. Druhé místo obsadila Slavia Praha „A“ (Sadílková, Gruncl a Jaderko) se ziskem 1 946 bodů a na třetím místě skončilo „áčko“ Zory Praha (Kilián, Nývltová a Aleš), které mělo součet 1 939 bodů. Jiří Reichel # Inzerce 40letá nevidomá hledá k sobě přítele ve věku 35–45 let z Moravy. Mám ráda hudbu (aktivně i pasivně), práci s dětmi a společenský život. Telefon: 721 728 154.