ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 97 Číslo 24 Prosinec 2013 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Pět statečných Odešel básník laskavé fantazie Nejčastější dotazy klientů Sociálně právní poradny SONS – 12 Pokroky v neurovědách Světluška pomáhá Historie Betlémského světla Stopy 12 – Modré Vánoce Navigace zaujala v Paříži Vesmír a nevidomí Naslepo Festival v Akropolisu Ohlas na koncert Koncert ve tmě Ocenění pro sochaře Všechny barvy duhy opět zazářily Ostravští turisté v Kutné Hoře Centrum oslavilo dvacátiny Do nového roku # Pět statečných Míra nezaměstnanosti mezi zrakově postiženými v produktivním věku dosahuje kvalifikovaným odhadem 75–80 %. Mezi hlavní příčiny počítá viceprezident SONS ČR Rudolf Volejník obavy zaměstnavatelů z neznámého a z finančních nákladů na pracovní vybavení zaměstnance. Tyto často neopodstatněné předsudky se snaží vyvrátit projekt Pět statečných, který realizuje SONS ČR ve spolupráci s Business Leaders Forem. Třebaže agentura oslovila s nabídkou spolupráce téměř stovku společností, ochotné překonat předsudky vůči zrakově postiženým byly jen tři. Z více než dvacítky uchazečů bylo do pilotního projektu vybráno pět. Ti absolvovali ve druhé polovině října týdenní praxi v České spořitelně, Českém rozhlasu a v internetové firmě Seznam.cz. Tři z pětice se na pracovní stáže dostali do poboček České spořitelny v Berouně, Českých Budějovicích a Plzni. Vyzkoušeli si například pozici administrativní pracovnice, telefonního operátora či recepčního. „Dlouhodobě se snažím uplatnit na pracovním trhu, ale i přesto, že mám vysokoškolské vzdělání, nedaří se mi najít odpovídající práci. Při pohovorech se setkávám s obavami ze strany zaměstnavatele, zdali práci mohu vykonávat,“ uvedla Taťána Polnarová, 36letá účetní z Loděnice na Berounsku, která pracuje na poloviční úvazek v Tělovýchovné jednotě zrakově postižených v Praze. „Tady v Berouně jsem se hlavně seznamovala s chodem pobočky a zastávala drobné administrativní práce. Pracovní místo jsem měla dobře připravené, potřebuji především počítač s programem pro zvětšování textů,“ pochvalovala si slabozraká stážistka. Její přístup k práci ocenili i zaměstnanci pobočky: „Musím se popravdě přiznat, že jsem si na začátku nedovedla představit, že by mohl zrakově postižený člověk zastávat nějakou pozici v České spořitelně. Teď již vím, že nevidomí lidé mohou dělat jakoukoli práci, jen k tomu potřebují speciální pomůcky. Paní Polnarová svou úlohu zvládla velmi dobře. Z mého pohledu je škoda, že stáž trvala pouze jeden týden,“ shrnula manažerka pobočky Jana Dolenská. Platným členem dočasného pracovního týmu se stal i nevidomý stážista Radek Žalud. Jeho hlas během týdne slyšely desítky klientů budějovické pobočky České spořitelny. Díky hlasovému výstupu z počítače mohl pozorně číst soubory, na jejich základě volat klientům a sjednávat jim schůzky s poradci. „Jsem zvyklý pracovat s hlasem a komunikace s lidmi je mi blízká. Snažím se přitom o přístup, který by nevadil mě samotnému,“ popsal 28letý hudebník z Kaliště u Českých Budějovic. Na dočasném pracovišti byl příjemně překvapen: „Setkal jsem se tu s příjemnými lidmi, s úžasným přístupem. Je skvělé, že se tu nebojí spolupráce, nemají předsudky, s jakými se bohužel setkávám v běžném životě velice často,“ pochvaloval si Radek. A úsměvy nešetřila ani vedoucí obchodního týmu Hana Petroušová, s níž sdílel kancelář. „Je to úžasný kolega. Dokázala bych si představit, že by Radek byl členem týmu. Ze začátku jsem měla strach, nikdy jsem nebyla v kontaktu s nevidomým člověkem. Ale naše spolupráce funguje bezvadně. Radek se dokonce daleko rychleji než já vypořádal s počítačovým systémem,“ ocenila manažerka. V plzeňské pobočce spořitelny našel na týden svůj pracovní stůl, přesněji recepční pult 36letý inženýr z Plzně Jiří Pardubský: „Tahle stáž byla pro mě velmi zajímavá, protože já jsem původně strojař, takže k bankovnictví jsem přičichl úplně poprvé. A byla to hodně zajímavá zkušenost. Je tady styk s klienty. Ti jsou různorodí, mají různorodé potřeby. Je to velmi kreativní práce, to se mi na tom líbilo nejvíc,“ vylíčil stážista své dojmy z praxe. A hned dodal, s čím se musel potýkat: „Byl jsem na recepci, kde jsem se snažil vypomoci a něco jsem úplně přenechával recepční. Třeba ověřování podpisů člověk s tímto handicapem nezvládne. Ale pokud šlo jen o to, vyhledat karton, to bylo bez problémů,“ zdůrazňuje třetí ze statečných. Zaměstnanci banky si na dočasného kolegu rychle zvykli. „Ze začátku tam byly obavy z toho handicapu, ale ty pan Pardubský rychle odboural tím, že se chová velmi přirozeně, mile, je velmi pozitivní. Zaujalo mě hlavně to, že si sám ze sebe dokáže udělat legraci. Velice rychle zapadl do týmu. Jeden kolega se až po týdnu podivil, že je pan Pardubský těžce slabozraký, prý o tom vůbec nevěděl,“ popsal vedoucí obchodního týmu na plzeňské pobočce Ivo Slavík. „Zaujaly mě pomůcky pana inženýra, třeba elektronická lupa. S její pomocí dokázal vyhledat klientovi kartu,“ přesvědčil se Ivo Slavík o tom, jak lze zrakový handicap eliminovat. Nevidomý Zdeněk Rybák si na týden vyzkoušel práci rozhlasového reportéra. Protože studuje tlumočnictví na vídeňské univerzitě, mohl také využít své dokonalé znalosti němčiny. První novinářské zkušenosti tak získával v německé redakci Českého rozhlasu. A jak přiznává, novinářský pohled na práci s textem pro něj byl rozhodně zajímavý: „Tím, že se pohybuju spíš v oblasti překládání a tlumočení, tak v té novinařině se s texty zachází přece jenom trošku jinak. V překládání je člověk dost často věrnější autorovi,“ porovnal Zdeněk. Během jednoho týdne v německé redakci zpracovával články pro web a natočil i vlastní reportáž o oblíbeném sportu zrakově postižených – goalbalu. Zdeňkova stáž byla zajímavá zkušenost i pro jeho redakčního kolegu Floriana Oertela: „Já jsem se s nevidomým člověkem vlastně nikdy nesetkal, tak to pro mě bylo nové. A podle mého názoru je rádio jako stvořené pro to, aby v něm pracoval někdo, kdo nevidí. Je to určitě dobrý nápad,“ myslí si novinář. Do projektu Pět statečných se zapojil i Seznam.cz, hlavní partner sbírky Bílá pastelka. Vzal na stáž nevidomou 38letou Danu Škvárovou. Mladá žena do svých 23 let normálně viděla, během roku pak kvůli diabetu přišla o zrak a vzápětí i o zaměstnání. Ve firmě, kde začala pracovat, jí zaměstnavatel nevyplácel mzdu. Slepeckou restauraci, kde následně pracovala jako servírka, zavřeli. Nyní je téměř dva roky bez zaměstnání, v invalidním důchodu. Proto si s chutí vyzkoušela pozici pomocnice v personálním oddělení Seznamu.cz. „Týden utekl velmi rychle a jsem ráda, že jsem do tohoto projektu byla vybrána právě já. Od začátku mi kolegyně ukazovaly práci a mohla jsem se seznámit s chodem celého HR oddělení,“ popsala svou zkušenost. Personální ředitelka Seznamu.cz Helena Kuklíková situaci zhodnotila následovně: „Určitě byla užitečná. Já si dovedu představit, že nevidomý člověk muže pracovat ve společnosti, ale musí se mu najít činnosti, které odpovídají jeho schopnostem.“ Velké firmy se obecně do zaměstnávání handicapovaných zrovna nehrnou. První tři vlaštovky ze stovky oslovených firem jsou však příslibem do budoucnosti. Zrakově postižení by si jistě troufli i na kvalifikované pracovní pozice. „Spíš by mě lákala pozice bankéřky. Takovou práci by podle ní zvládl jak slabozraký, tak nevidomý člověk. Tedy pokud by mu zaměstnavatel byl schopen a ochoten zajistit vhodné pracovní podmínky,“ popsala Taťána Polnarová. Obstarat adekvátní prostředí je největším problémem i podle Rudolfa Volejníka: „Myslím si, že ze strany zaměstnavatelů většinou nejde o zlovolné předsudky. Problém je ten, že nevědí, jak s postiženými nakládat. Jak jim uzpůsobit pracoviště nebo kolik stojí vybavení, které potřebují,“ zhodnotil. Přitom by většinou stačilo, aby zaměstnavatel investoval několikatisícové částky do lup, zvětšovacích nebo mluvících softwarů. Díky projektu Pět statečných už kolegové prvních stážistů poznali, že prolomit bariéry může být mnohem snadnější, než se zdá. red. # Odešel básník laskavé fantazie Dne 18. října zemřel, v nedožitých 92 letech, ing. Čestmír Vidman. 18. listopadu byl by řekl (jako každoročně): „Tak zítra tomu bude 9 let, co žiju zde, v Domově Palata pro zrakově postižené, Na Hřebenkách...“ Tehdy musel odejít do péče tohoto domova pro seniory, protože jeho schopnost vidění i chůze se stále zhoršovala (před čtyřmi léty byl upoután na invalidní vozík). Ale jeho duševní vzepětí neochabovalo, možno říci, že „strom vydával zralé ovoce.“ Denně psal své „ťukopisy“ (záznamový deník, básničky) na starém psacím stroji, který si přinesl ze svého celoživotního zaměstnání ve Strojimportu. Jeho prsty byly s klapkami takřka „srostlé“, takže mohl psát popaměti. Pravda, v poslední době se už „nestrefoval“ tak přesně, a proto bylo potřeba i pomoci jiných, aby se jeho básničky, zejména ze života Palaty, mohly objevit v dvouměsíčníku Zpravodaj. Tento svůj nový domov měl rád a vážil si ho, k jeho poctě psal svou každoroční P. F. („péefku“), což bylo součástí jeho publikační tvorby. Bylo tomu tak proto, že se upřímně zajímal o život každého, s kým zde přišel do styku; inspiračním zdrojem mu byl krušný osud ukrajinské či kazašské uklízečky, jakož i mladý život studentek sociální školy, které na Palatě praktikovaly. Mnohé z nich si odnesly básničku „šitou na míru“ své osoby, a jistě si ve svém srdci odnesly i silný dojem z tohoto laskavého člověka, který mladým rád vyprávěl svůj životopis. Však také první kniha, kterou v Palatě vydal, jsou paměti s názvem Než padne mlha docela. Díky Bohu, na jeho oči nikdy mlha docela nepadla, takže práce-spolupráce mohla pokračovat; až vydala svůj výsledek – celkem osm svazků. Sám se radoval: „Za 9 let mého pobytu v Palatě – 9 knih.“ (Ta devátá se připravuje, bohužel, už jen in memoriam). Přidejme je k devíti básnickým svazkům, které vyšly za jeho aktivního života (tj. „do éry Palaty“). Pro objasnění nutno dodat, že tyto „palaťácké“ jsou odlišné; nejsou to jenom verše, ale i prózou zpracované – viz Paměti, a hlavně divadelní „monodramata pro jednu herečku“. Vlastně nyní už pro dvě herečky! Tento skromný, leč velmi vzácný muž byl dlouholetým dramaturgem profesionální herečky Evy Seemannové, a po její smrti (1999) je (byl!!) v téže úloze pro amatérskou herečku Stanislavu Hoškovou. Tématem těchto dramat jsou osudy velkých českých žen – např. čtyř královen (Kunhuta Uherská, Eliška Přemyslovna, Alžběta Rejčka, Johana Poděbradská), osudy žen osvícenských (Božena Němcová, Karolina Světlá, Eliška Krásnohorská), ale i „moderních“... A také amatérští herci z okruhu jeho přátel zatoužili mít svá „monodramata“ – a bylo jim vyhověno: jako zatím poslední vyšla kniha Tři bardové (velcí čeští básníci). Ještě něčím se odlišují „palaťácké“ knihy od těch předešlých: několik z nich je zpracováno „zrcadlově“ – česko-esperantsky. Nemělo by být překvapením, že se vyznavač harmonie a mírumilovnosti stal hlasatelem těchto hodnot prostřednictvím mezinárodního jazyka. Protože jej sám dokonale neovládal (ale zato jiné 4 světové jazyky), výběr jeho veršů přebásňoval Jaroslav Krolupper (člen pražského E-klubu). Básník byl dojatý a hrdý na to, že se tímto způsobem dostala česká slovesnost, kousek české kultury do světa, i když jen do toho esperantského. My, jeho přátelé, víme, že nám nezemřel... odešel jen od svého „redakčního stolu“ v Palatě do vyšší redakce, kam si vždycky přál – do redakce Jana Nerudy, aby tam pracoval jako elév při vydávání „Nebeského zpravodaje“. Margit Turková Poznámka redakce: Čtenáři Zory si – hlavně ti v seniorském věku – jistě pamatují živé a chlapecky dychtivé vyprávění Čestmíra Vidmana, který se v Českém rozhlase i v příloze Zory Naše šance s námi dělil o své zážitky z cest. Ti, kdo ho měli rádi, mohou si dnes stáhnout vyprávění Čestmíra Vidmana na webových stránkách archivu Českého rozhlasu. Děkujeme za váš laskavý humor, inteligentní popisy i krásné básně, pane Vidmane. Je nám líto, že už s námi nejste... # Nejčastější dotazy klientů Sociálně právní poradny SONS – 12 V dnešním článku se věnujeme problematice související s invalidními důchody. Až dosud jsme se více soustředili na poživatele invalidních důchodu pro invaliditu třetího stupně, ovšem dnes se nejdříve zaměříme na osoby invalidní v prvním a druhém stupni. Druhá část článku bude patřit zákonnému přechodu z invalidního do starobního důchodu a otázkám, které s tímto přechodem vyvstávají. Invalidita prvního či druhého stupně a doba důchodového pojištění Dotaz: Započítává se mi doba invalidního důchodu pro invaliditu prvního nebo druhého stupně do doby pojištění pro nárok na starobní důchod? Okruh osob, které jsou považovány za osoby „důchodově“ pojištěné, upravují ustanovení § 5 a § 6 zákona o důchodovém pojištění (z. č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z poměrně rozsáhlého seznamu obsahujícího okruh pojištěných osob vyplývá, že pojištěni jsou poživatelé invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně (§ 5 odst. 1 písm. t), ale poživatelé invalidního důchodu prvního ani druhého stupně ve výčtu pojištěnců uvedeni nejsou. Stejně tak ani do ustanovení upravujícího náhradní doby pojištění (tedy § 12) nejsou poživatelé invalidního důchodu prvního a druhého stupně zahrnuti. U poživatelů těchto invalidních důchodů se předpokládá, že vzhledem k tomu, že u nich je stanoven pokles pracovní schopnosti v rozsahu od 35 % do 69 %, mají možnost využít svůj „zbytkový“ pracovní potenciál, a tak si dobu důchodového pojištění zajistit. Tomu odpovídá např. i ustanovení zákona o zaměstnanosti (z. č. 435/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů), které až na určitou výjimku zapovídá osobám invalidním ve třetím stupni být vedeny v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, ovšem s osobami pobírajícími invalidní důchod prvního či druhého stupně se zde počítá. K čemu je vůbec doba pojištění pro tyto osoby potřebná? Je patrné, že invalidní důchody v prvním a druhém stupni jsou nižší než důchody ve třetím stupni, zákonodárce předpokládá, že tyto osoby mají možnost a potenciál svůj příjem vlastními silami zvýšit. Určitá doba pojištění je přitom jednou ze základních podmínek nutných pro splnění nároku na starobní důchod, ale i např. při změně stupně invalidity. Poživateli důchodu pro invaliditu prvního nebo druhého stupně by se mohlo stát, že by u něj sice došlo k takovému zhoršení zdravotního stavu, z něhož by plynul nárok na zvýšení stupně invalidity, ale vzhledem k tomu, že během pobírání invalidního důchodu pro invaliditu nižšího stupně nebyl důchodově pojištěn, nesplnil by všechny podmínky pro nárok na invalidní důchod vyššího stupně. Přesně totéž lze říci i o splnění podmínek pro nárok na důchod starobní – dovršení důchodového věku – ještě ke získání starobního důchodu opravdu nestačí. Z výše uvedeného tedy plyne, že lze všem poživatelům invalidních důchodů pro invaliditu prvního nebo druhého stupně doporučit, aby se snažili zajistit si dobu důchodového pojištění. Kromě získání doby pojištění zaměstnáním či výkonem samostatné výdělečné činnosti je to možné i dalšími způsoby, v omezené míře např. evidencí na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, dobrovolným přihlášením se k důchodovému pojištění, péčí o jiné osoby. Výčet v předchozí větě byl samozřejmě jen zkratkovitý, vyčerpávající a přesná pravidla, co je považováno za dobu pojištění, obsahuje zákon o důchodovém pojištění. Přeměna invalidních důchodů v důchod starobní Dotaz: Byl jsem poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, v letošním roce dosáhnu věku 65 let. Co vše to pro mě bude znamenat? Tento dotaz patří v naší poradně k jedněm snad z nejčastějších a mohu říci, že je i poměrně náročný na vyčerpávající odpověď. Pojďme si tedy uvést alespoň některá z poměrně mnoha úskalí, s nimiž se naši klienti v této situaci setkávají. S účinností od 1. ledna 2010 se nám v zákonu o důchodovém pojištění objevila nová ustanovení s nadpisem Přeměna invalidního důchodu na starobní důchod a zánik nároku na invalidní důchod. I tato ustanovení již byla od té doby dvakrát mírně pozměněna, dnes v zásadě platí toto: Dovršením věku 65 let se pojištěnci automaticky invalidní důchod kteréhokoliv stupně mění na důchod starobní. U pojištěnců, kteří by v 65 letech ještě nedosáhli důchodového věku, dojde k této změně později, ale to se týká pojištěnců narozených nejdříve 1. ledna 1965, a ti by se svého důchodového věku měli dožít až v roce 2030. Je více než pravděpodobné, že do té doby dojde přinejmenším k několika „málo“ legislativním změnám, takže touto eventualitou se není třeba zatím zabývat. Zákonný přechod platí i pro účastníky důchodového spoření. Zákon dále říká, že výše tohoto nově vzniklého starobního důchodu je stejná, jako byla výše dosavadního invalidního důchodu. Ovšem zároveň platí, že vznikem nároku na tento důchod nezaniká nárok na starobní důchod podle ustanovení § 29 odst. 1, 2 a 3, tedy „klasický“ starobní důchod. Jestliže pojištěnec o výpočet starobního důchodu nepožádá, je mu od dovršení věku 65 let tedy vyplácen důchod ve stejné výši, ale již se nenazývá důchodem invalidním, nýbrž starobním. Pokud pojištěnec požádá o výpočet starobního důchodu a jeho výše by byla nižší, bude mu vyplácen důchod původní. Jestliže pojištěnec při pobírání invalidního důchodu pracoval, resp. prováděl samostatnou výdělečnou činnost a z těchto činností odváděl důchodové pojištění, může požádat o výpočet starobního důchodu, a to bez obav, že by tím došlo ke snížení jeho dosavadního důchodu, naopak mu tak může být důchod zvýšen. Přechod na starobní důchod však s sebou nese i některé další důsledky. V případě, kdy takovýto invalidní/starobní důchodce pracuje u zaměstnavatele, který na něj dosud pobíral příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle ustanovení § 78 zákona o zaměstnanosti, zaměstnavatel na tento příspěvek za tohoto zaměstnance ztrácí nárok (§ 78 odst. 7 písm. b). Připomeňme, že jde o příspěvek pro zaměstnavatele zaměstnávající na chráněných pracovních místech více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců. Starobní/invalidní důchodci a slevy z daně z příjmů Několik klientů se na nás obrátilo s otázkou, zda se na starobní (dříve invalidní) důchodce vztahuje sleva z daně z příjmů upravených v ustanovení § 35ba, zákona o daních z příjmů (z. č. 586/1992 Sb., v platném znění). Nejdříve se zaměřme na slevu z daně „na daňového poplatníka“ dle písmene a). Zákon stanoví, že poplatníkům se za zdaňovací období daň snižuje o: „a) 24 840 Kč na poplatníka; daň se nesnižuje u poplatníka, který k 1. lednu zdaňovacího období pobírá starobní důchod z důchodového pojištění nebo ze zahraničního povinného pojištění stejného druhu“ Toto „znevýhodnění“ tedy dopadá na všechny poživatele starobního důchodu, ať vznikl z jakýchkoliv důvodů, bez výjimek. S účinností od 1. ledna 2013 tedy i těm, kteří dříve pobírali invalidní důchod, ale byl jim přeměněn na starobní, nemůže být sleva na daňového poplatníka ve výši 24840 Kč uznána. Jiná je však naštěstí situace u slevy v ustanovení § 35ba písmena c) a d). Jde o slevu ve výši 2520 Kč pro poživatele invalidních důchodů prvního a druhého stupně a 5040 Kč pro poživatele invalidních důchodů třetího stupně. Zde zákonodárce na možnou přeměnu invalidního důchodu na starobní pamatoval, protože sleva je v písmeni d) formulována takto: Poplatníkům se za zdaňovací období daň snižuje o „d) 5 040 Kč, pobírá-li poplatník invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně nebo jiný důchod z důchodového pojištění podle zákona o důchodovém pojištění, u něhož jednou z podmínek přiznání je, že je invalidní ve třetím stupni, zanikl-li nárok na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně z důvodu souběhu nároku na výplatu invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně a starobního důchodu nebo je poplatník podle zvláštních předpisů invalidní ve třetím stupni, avšak jeho žádost o invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně byla zamítnuta z jiných důvodů než proto, že není invalidní ve třetím stupni“ Zdá-li se vám ustanovení trochu krkolomné, nezoufejte, z praxe vím, že jeho aplikace činila obtíže i některým mzdovým účetním. Podstatné je, že z něj vyplývá, že zanikl-li někomu nárok na invalidní důchod kteréhokoliv stupně z důvodu automatické přeměny na důchod starobní, může uplatnit slevy z daně na pobírání invalidního důchodu, jako by stále předchozí invalidní důchod pobíral. Výše slevy se bude samozřejmě řídit tím, jaký stupeň invalidního důchodu mu předtím náležel. Nárok na tuto slevu bude v případě, že ji uplatňujete formou slevy již při záloze na daň, třeba potvrdit rozhodnutím o invaliditě, které vám vystaví Česká správa sociálního zabezpečení. Dotaz: Musí se mnou, jsem-li ve starobním důchodu, zaměstnavatel uzavírat pracovní poměr pouze na dobu určitou, maximálně na jeden rok? Zde lze dát velmi jednoznačnou odpověď – rozhodně ne! Od 1. ledna 2010 pozbylo účinnosti ustanovení zákona o důchodovém pojištění, které pravilo: „Výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 29, náleží osobám vykonávajícím výdělečnou činnost na základě pracovněprávního vztahu, jen pokud tento vztah byl sjednán na dobu určitou, nejdéle však na dobu jednoho roku, lze-li jej podle zvláštních právních předpisů na tuto dobu sjednat.“ Zákoník práce (z. č. 262/2006 Sb., v kterémkoliv dosud platném znění) nikdy nečinil rozdíl v zacházení se zaměstnanci pobírajícími či nepobírajícími starobní důchod. Důvod odlišného sjednávání doby, na něž byly pracovní poměry uzavírány, byl dán citovaným ustanovením zákona o důchodovém pojištění. Ovšem v současné době toto omezení dávno neplatí. To znamená, že pravidla pro stanovení určité či neurčité doby trvání pracovního poměru jsou zakotvena pro všechny v ustanovení § 39 zákoníku práce. Z těchto ustanovení vyplývá, že pokud doba není sjednána, jde o pracovní poměr na dobu neurčitou. Dále že pracovní poměr na dobu určitou může být sjednán nejdéle na tři roky a může dojít k nejvýše dvěma opakováním, resp. prodloužením pracovního poměru mezi týmiž smluvními stranami. V zásadě lze tedy říci, že nejdéle může pracovní poměr na dobu určitou trvat nejvýše 9 let, to za předpokladu, že by na sebe pracovní poměry navazovaly. Pak by již nemohl vzniknout další pracovní poměr na dobu určitou. Vzhledem k tomu, že se v letošním roce jedná o článek pro tento časopis z naší poradny poslední, přeji Vám pěkné prožití Vánoc a vše dobré do roku 2014. Těším se s Vámi nad Vašimi dotazy a našimi odpověďmi na slyšenou, viděnou či hmatanou – podle toho, jaký způsob čtení volíte – v roce příštím. Za Sociálně právní poradnu SONS Luboš Zajíc # Pokroky v neurovědách V polovině září proběhla v pražském Kongresovém centru výroční regionální konference Federace evropských neurovědních společností (FENS). Konferenci organizoval Ústav experimentální medicíny AV ČR, Česká společnost pro neurovědy, Slovenská společnost pro neurovědy a Rakouská alzheimerovská společnost. Diskutovat o nových poznatcích z neurovědního výzkumu přijelo na 600 odborníků z 60 zemí světa. Kongres zahrnoval celou šíři neurovědních poznatků získaných ze základního i aplikovaného výzkumu. Jedno ze sympozií se věnovalo interakci mezi zrakovým a sluchovým systémem. „Víme, že u neslyšících lidí se výrazně rozvine zrak, naopak nevidomí lidé mají jako kompenzaci daleko lepší sluch. U lidí pro to ještě nemáme důkazy, ale z pokusů na zvířatech již vyplynulo, že se příslušné nervové dráhy v mozku přepojí a získají novou funkci,“ vysvětlil vedoucí oddělení neurofyziologie sluchu Ústavu experimentální medicíny AV ČR prof. MUDr. Josef Syka, DrSc. Další sympozium bylo zaměřeno na plasticitu senzorických systémů během vývoje jedince. „I zde dosavadní pokusy na potkanech naznačují, že by v budoucnu mohlo být možné ovlivnit kvalitu sluchového či zrakového systému u člověka v prvních měsících postnatálního vývoje,“ upozornil profesor Syka. V praxi by se tyto poznatky mohly uplatnit například u předčasně narozených dětí, které v pozdějším období často trpí zhoršeným sluchem či zrakem. red. # Světluška pomáhá Pražskou Lucernu rozsvítil v sobotu 2. listopadu již 10. jubilejní benefiční večer Světlo pro Světlušku. Organizátoři na něm opět vybrali několikamilionovou částku, určenou na pomoc zrakově postiženým. Na obrazovkách České televize a na rozhlasových vlnách jsme mohli sledovat živý přenos slavnostního koncertu. Ve Velkém sále Lucerny zářila Aneta Langerová, která je zároveň patronkou celé akce, a další umělci. Všichni vystupovali společně se zrakově postiženými talenty. Večerem provázela dvojice Adela Banášová a Pavel Liška. Mezi vzácnými hosty koncertu byli Hana Maciuchová, Marta Kubišová, Táňa Vilhelmová, Ivan Trojan, Jana Kirschner, Vojta Dyk, Matěj Ruppert, Ondřej Brzobohatý, Eliška Balzerová, BUTY, Hradišťan či Bára Hrzánová. Zrakově postižené reprezentovali mladí talentovaní zpěváci, mimo jiné Mário Bihári, Karel Leskovec, děti Školy J. Ježka a Školy pro zrakově postižené na Nám. Míru a další. Letošní koncert byl výjimečný tím, že se na něm kromě zpěvu také tančilo. Večer začal tancem Anety Langerové s nevidomým Alešem Příborským. Ondřej Brzobohatý a Matěj Ruppert přitančili v průběhu přímého přenosu přímo ze soutěže StarDance. Netradiční duety renomovaných umělců se zrakově postiženými talenty vznikly speciálně jen pro tento večer. Doprovázel je obrovský 160členný Světluščí sbor vidících a nevidících. Na kontě 11. ročníku sbírky Světlo pro Světlušku byla v době uzávěrky tohoto čísla Zory (22. 11.) částka 12 146 802 Kč. Sbírka Světluška je otevřená všem těžce zrakově postiženým lidem v České republice. Žádosti jednotlivců jsou přijímány a projednávány v průběhu celého roku. Formuláře žádostí jsou ke stažení na stránkách www.svetluska.centrum.cz. red. # Historie Betlémského světla Také na sklonku letošního roku si lidé v různých místech naší vlasti budou moci zapálit vlastní svíčky od takzvaného Betlémského světla. Zajímavé je, že novodobá adventní tradice vznikla původně jako sbírka pro zrakově postižené děti. Když pracovníci rakouského rozhlasu v Linci v roce 1986 přemýšleli, jak ozvláštnit sbírku pro děti se zrakovým handicapem, nazvanou Světlo ve tmě, zaujala je nejspíš pověst z italského města Florencie. Ta vychází z historické skutečnosti, že římský papež Urban II. (1088-1099) vyzval evropské rytíře, aby zorganizovali válečnou výpravu do Palestiny a osvobodili od mohamedánů především Betlém a Jeruzalém – rodiště a hrob Ježíše Krista. Podle červených křížů, které si připevňovali na oděvy, se jim říkalo „křižáci“. Pověst praví, že se na výpravu dalo najmout i několik mládenců z Florencie. Jeden z nich při odjezdu přísahal, že když se v pořádku vrátí, donese do rodného města plamínek ohně z věčného světla, které hoří v Betlémské basilice. Málokdo mu tehdy věřil. Po několika letech, těsně před Vánoci, se před branami města objevilo několik otrhaných a zubožených postav, v jejichž čele šel jeden s hořící svící. Těžko v nich Florenťané poznávali své syny, kteří před lety odešli z domova. Všichni ale přísahali, že plamínek na svíci, kterou nesli, je skutečně přímo z Betléma. Ochránili ho v každém počasí, vezli ho po souši i po moři, jen aby splnili svůj slib. Ve středověku to tak bylo první a zároveň poslední Betlémské světlo. Starou pověstí se inspiroval novodobý nápad. Jeho znění bylo prosté: Dopravit před Vánocemi do Rakouska světlo z Betléma. jako poděkování těm, kteří ochotně a rádi přispívají postiženým dětem. V roce 1986 ovšem nikdo netušil, že za pár let se z tohoto symbolu zrodí jeden z novodobých vánočních zvyků. Jak světlo z Betléma putovalo? Musela tu být spojitost se zrakově postiženými dětmi, protože sbírka Světlo ve tmě byla určena především pro ně. Z fondů sbírek se prostředky uvolnit nemohly, a tak se tehdy pracovníci rozhlasu obrátili s žádostí na leteckou společnost AUA a cestovní kancelář Raiffeisen. Ty zajistily, že jedno dítě a malý televizní štáb pojedou do Betléma pro světlo zdarma. V osmdesátých letech k tomu byla ještě zapotřebí spousta povolení. Navíc se natáčelo v Izraeli, v zemi přísně dbající na bezpečnostní opatření. Díky ochotě všech zainteresovaných se ale podařilo vše zvládnout včas. A tak od roku 1986 začala novodobá éra dovážení Betlémského světla. U nás se jeho šíření po vlasti ujali skauti. Každoročně se vydávají do Vídně, aby od rakouských skautů převzali světlo pro Českou republiku. Přivážejí je do Brna a za spolupráce dalších skautů rozvážejí vlaky po celé vlasti, kde bývá světlo rozdáváno při místních akcích. Z původního poděkování za pomoc zrakově postiženým dětem se tedy stalo poselství o šíření světla jako symbolu lidské vzájemnosti. red. # Stopy 12 – Modré Vánoce Neměla mnoho přátel. Lesbická orientace trefně zkombinovaná s poruchou sítnice jí nedávala moc šancí stát se oblíbenou lvicí salónů. Nicméně, žila svůj život tak odevzdaně a realisticky, že v něm nacházela uspokojení i smysl. Původní povolání knihovnice už vykonávat nemohla, ale docela dobře zvládala práci v domově pro seniory. Tam ji měli rádi, snad jim uniklo, že je tak trochu menšinová. Jednoho sychravého odpoledne jsme se potkaly v rozbředlém parku na konci ulice. Já jsem omrzele venčila psa a ona měla chuť na romantickou zkratku na cestě z práce. Ani jedna jsme netušila, že na parkových cestičkách bude sníh, a ještě ke všemu mokrý a těžký jako cement. Lámala jsem si hlavu, jak dlouho bude doma trvat absolutně mokrému psu, než uschne, a najednou mne oslovila zmoklá postava brodící se sněhem naproti mně. „Tedy paní doktorko, jestli jsem dnes někoho chtěla potkat, jste to právě vy,“ pronesla. Nebylo to hlaholivé nadšení, co znělo z jejího hlasu, ani formální lichotka. V tom lehce ochraptělém a posmutnělém hlase byla zcela v pozadí upřímná radost a snad i uspokojení z náhodného setkání s dávnou známou. Šly jsme k nám domů, Lenka si zula promáčené lodičky a stulila se v křesle s hrnkem grogu. Já naslouchala a starala se o to, aby nám třem, tedy Lence, psu i mně, bylo dobře. Vždyť je advent, to mají lidé být plni radostného očekávání Vánoc. „Víte určitě moc dobře,“ začala Lenka lehce popotahujíc, „že se stává, když máte někoho ráda, že uvěříte, že tenhle vztah nemá chybu a že je to navždy. Je mi skoro padesát a já jsem pořád stejně naivní, jako když mi bylo dvacet. Prostě, seznámila jsem se se Simonou, která byla po nějakou dobu hvězdou mého života. Je v invalidním důchodu, přestála náročné léčení rakoviny. Do práce se vrátit nemohla a jinou nehledala, protože trpí těžkou chudokrevností. To má za následek určitou zpomalenost a únavu. Za čas jsem se k Simče nastěhovala, také tak trochu, abych jí pomohla. Můj byt jsme pronajaly, a tak jsme si po finanční stránce žily dobře. Jezdily jsme na dovolené – já nebyla u moře už patnáct let – pořídily jsme si psa, všechno mé bylo její a naopak. Před čtrnácti dny jsme se rozešly. Já bydlím přechodně u své staré matky, než se mi uvolní byt. Simona si ponechala psa a televizi, ostatní jsme si spravedlivě rozdělily. Jsem teď úplně na hromadě, což si nemohu dovolit. V domově, kde pracuju, se chystají Vánoce, a to víte, jakkoliv mne ty letošní Vánoce fakt nezajímají, musím být fit,“ pokouší se Lenka pod slzami o úsměv. „Lenko,“ snažím se přesvědčivě, „Vánoce nemohou za to, že jste se rozešla s partnerkou, ať už jsou ty důvody jakkoliv bolestné a nečekané. Nenechte si ukrást svoji radost!“ „Žádnou radost nemám. Vidím čím dál hůř, a jestli to takhle půjde dál, přijdu o svou práci. Mojí matce je přes osmdesát, je panovačná a přestává o sebe dbát. Můj vlastní byt je obsazen a holka, kterou miluju, mne akorát zneužívala a už to nešlo vydržet. Jakou radost si nemám nechat ukrást, prosím vás,“ fňuká naštvaně Lenka. „Nebudu vás poučovat. Prostě si uděláme program a vy mi pak řeknete, jestli jste měla radost, jakkoliv vám vaše ztráty nebudu umět nahradit,“ navrhuji, nevšímajíc si Lenčina pochybovačného výrazu. Adventní čas, který mě opět pohltil svou nabídkou naděje, víry a lásky, jsme s Lenkou strávily tak, že jako odměnu za všelijaké kvaltování jsme si určily společně strávené soboty. Byly jsme na adventním výletě se zrakově postiženými, který skončil prohlídkou výstavy s ukázkou výroby adventních věnců a vánočních ozdob. Dále jsme si dopřály návštěvu Českého muzea hudby s vánočním koncertem. Byly jsme také ve Veletržním paláci podívat se na moderní umění. Pro tuto příležitost jsem ke společnému prožitku pozvala i svoji asistentku, která nám pomohla vnímat nebo i vidět to, co bychom samy s naší zrakovou výbavou nezvládly. Zúčastnily jsme se tvořivé dílny, kde jsme vyráběly reliéfní vánoční pohlednice. Za zmínku stojí i návštěva pizzérie, kde jsme si dopřály dobrou večeři a italské červené. K tomu jsme ještě stihly normálně chodit do práce, starat se o své blízké a občas i něco uklidit nebo upéct, v míře, která nám byla příjemná. Cukroví jsme pekly u nás, aby Lenka nepropadala sebelítosti. Můj manžel nám k tomu chystal svařené víno a něco slaného, abychom to neměly tak těžké. Hodný člověk je ten můj manžel. Ponechal nám tu lehčí část vánočních příprav. „Na Štědrý večer jsem si vzala službu,“ oznamuje Lenka, abych si snad nemyslela, že se chce nějak vnucovat k nám. „Nacvičily jsme s babičkami koledy a vánoční příběh v kostýmech. Zaangažovala jsem pro to i svou matku, která se na představení těší. Bude hrát zlou hostinskou,“ lehce se ušklíbne Lenka. „Ještě musím sehnat mimino a aspoň jednoho dědečka ukecat, aby vzal roli mlčenlivého Josefa. Když se mi to podaří, někteří se přidají, aby dělali tři krále nebo pastýřský kompars,“ líčí Lenka zaujatě a téměř nadšeně. Poslední adventní neděli jsme šly do Národního divadla. Dávali dobře placenou procházku, a my si obě vzpomínaly na Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v Semaforu. Tam bylo toto představení mnohem méně výpravné, ale zato v době, kdy byla chytrá kultura vzácnější než diamanty. Po představení jsme přemýšlely, kam půjdeme, abychom si darovaly nějakou tu radost v trojrozměrném formátu. Obě jsme měly s sebou malý balíček s ozdobnou stužkou a těšily se na předání někde v kavárně. Na prostranství mezi Novou scénou a budovou Národního divadla stál krásný, modře nasvícený vánoční strom. Vyjímal se na tom místě nádherně, ale zdálo se, že si ho málokdo všímá. Kolemjdoucí spěchali s očima upřenýma ve směru tramvajové zastávky. Řekly jsme to skoro najednou: „Pojďme, půjdeme k tomu modrému stromu a popřejeme si.“ U stromku byl nějaký obrubník nebo snad kamenná lavička. Obě máme poruchu vidění v šeru, a tak vlastně ani nevíme, na čem jsme to seděly. Nic jsme neříkaly, koukaly jsme na modře rozzářený strom a každá z nás myslela na své věci. Pak mne napadlo zeptat se: „Máte radost, Lenko?“ „Jo, dá se říct, že mám. Nic z toho, co jsem tento advent prožila, si nenechám ukrást. Dala jsem vám do balíčku cédéčko s Beethovenovou Devátou. Neberte to jako nějaké klišé, ale jako důkaz toho, že člověk může mít opravdickou radost z člověka, aniž by nutně museli být partneři, příbuzní nebo tak něco.“ „Vánoce jsou super, když máme modrý strom,“ odpověděla jsem trochu nelogicky. Nikomu to však nevadilo. Delicie Nerková, která všem čtenářům Zory přeje dobrý a modrý advent # Navigace zaujala v Paříži      Čeští technici se rozhodli spojit síly a vytvořit navigační systém pro nevidomé, který jim usnadní pohyb po městě. Projekt zahrnuje zdokonalení systému mobilní navigace, návrh speciálního náramku pomáhajícího s orientací v neznámém prostředí a v neposlední řadě také vytvoření hry komunikující s hráčem pomocí hmatu a tepla. „Náš výzkumný projekt je výjimečný v tom, že si nevidomí vlastně pomáhají sami mezi sebou a používají jejich vlastní navigační a orientační klíče,“ vysvětlil Jan Balata z Fakulty elektrotechnické ČVUT. Základem tohoto projektu je navigační systém NaviTerier, za nímž stojí doktor Zdeněk Míkovec z Katedry počítačové grafiky a interakce. Navigační systém funguje na podobném principu jako běžné GPS. Tento systém nevyžaduje žádné specializované technické zařízení a spoléhá se na mobilní telefony s hlasovým výstupem, které zrakově postižení běžně používají. Systém v principu funguje tak, že pečlivě připravený popis budovy nebo exteriéru je po jednotlivých částech zrakově postiženému zprostředkováván pomocí hlasového rozhraní mobilního telefonu. Na rozšiřování popsaných míst technici spolupracují s Navigačním centrem SONS. Čeští výzkumníci se navíc rozhodli na základě rozhovorů s nevidomými a popisu jejich pravidelných tras po hlavním městě vytvořit navigační mapu a uložit ji do speciálního náramku, který se nasazuje na spodní část prstů. Nevidomý ho při chůzi městem objímá prsty a podle jeho teploty a povrchu pozná, zda je ve frekventované zóně a jiný nevidomý by mu případně pomohl s navigací a orientací. Pokud se totiž nevidomí dostanou do části města, kterou neznají, ocení spíše pomoc od člověka se stejným postižením. Ten přesně ví, jak podobně handicapovaného jedince navigovat. „Náš systém zaznamenává místa, kde se nevidomí často vyskytují a je tudíž velká pravděpodobnost, že ztracenému jedinci někdo pomůže,“ vysvětluje Balata. V neznámém prostředí, kde se příliš nepohybují, náramek zchladne a zvrásní se. Stejně jako se zvířata při obraně naježí, náramek změnou povrchu svého držitele upozorní na možné nebezpečí. Pokud se však nevidomý nachází v místě, kde se ostatní handicapovaní často pohybují, náramek zteplá a jeho povrch zůstane hladký. „Projekt byl prezentován na prestižní mezinárodní konferenci CHI 2013 v Paříži v rámci workshopu Explorations in Social Interaction Design a měl úspěch. Není jednoduché se na tyto workshopy dostat, pořadatelé si velmi dobře hlídají, koho na ně pustí,“ popisují úspěch návrhu Anna Kutíková a Kateřina Pražáková z Ústavu průmyslového designu ČVUT, které se na návrhu také podílely. „Momentálně pracujeme na tom, aby se použití náramku a mobilu propojilo. Pokud se nevidomý ztratí a náramek mu napoví, že je ve frekventované zóně, chceme mu dát možnost zaslání kontaktu na dalšího nevidomého, který dané místo dobře zná a může mu pomoci. Proto potřebujeme, aby s námi spolupracovalo co nejvíce nevidomých lidí, kteří by byli ochotni poskytnout své údaje dalším lidem bez zraku,“ přibližuje plány výzkumného týmu Balata. Týden.cz (kráceno) # Vesmír a nevidomí Nevím, jak vy, ale já mu nebo tomu říkám „Vesmír“, tedy s velkým V. Čemu? No přece tomu záhadnému, co je kdesi všude či tam nahoře a za vším, a co mi občas něco „přifoukne“ do života. Nějaká nevyzpytatelná přitažlivost, projevy ducha nebo třeba synchronicita, jak tomu říká psycholog Jung. Tedy že člověka potká něco, co by z hlediska pravděpodobnosti nemělo nastat a přece se to stane. Něco mi přifoukne na mou životní cestu nějakou osobu, věc, epizodu, situaci, a nemusí to zase tak moc znamenat, třeba jen to, že se některé věci potkávají bez příčiny, a jiné mohou mít příjemné i nepříjemné souvislosti. Tak to mými slovy řečeno „dělá Vesmír s velkým V“. Například ve středoškolských letech jsem si koupil dlouhohrající desku černošského saxofonisty Rollanda Kirka, kterou vydal Supraphon a která se mi moc líbila. Nedávno jsem dostal chuť si ji znovu poslechnout a tak jsem se obrátil na moderního děda Vševěda, na internet, a ten mi vyguglil nejen jeho hudbu, ale také překvapivou informaci, že totiž Rolland Kirk byl nevidomý. Jako mladík jsem ještě nic netušil o tom, jaké to je nevidět, jen to, že mě to jednou zřejmě potká. A z jazzové hudby jsem si nejvíce oblíbil Kirka, nevidomého černošského muzikanta, o jehož slepotě jsem neměl tehdy tušení. Prý míval až sedm nástrojů zavěšených kolem krku, uměl hrát dokonce až na tři nástroje najednou. Děd Vševěd-Internet uvádí: „V roce 1975 ho ranila mrtvice. Ochrnul na celou jednu stranu těla. To ho ale neodradilo. Upravil si nástroje, aby mohl hrát pouze jednou rukou a pokračoval v mezinárodním turné a objevil se i v televizi. V roce 1977 dostal po koncertě další záchvat mrtvice. Ten už nepřežil. Dožil se pouhých 41 let.“ Pak odešel do hudebního vesmíru a tam, doufám, hraje skvělou hudbu dál. Kirk za sebou zanechal nesmazatelnou stopu, jeho „přefukovanou flétnu“ později hojně využíval Jon Anderson z rockových Jethro Tull a mluvením do flétny (podobně jako Kirk) bavil publikum třeba i Jiří Stivín. O pár let později jsem hrál pořád dokola desku černošské dvojice Sonny Terry a Brownie McGhee a vida, dnes jsem si po letech zapomnění díky dědovi Vševědovi-Internetovi připomenul, že ten první byl také nevidomý, a to po úrazu od svých šestnácti let. Hráli takové veselé venkovské blues. Vůbec – těch černých muzikantů, kteří hráli poslepu, bylo prý v první polovině dvacátého století v USA víc než dost. Ve spižírně děda Vševěda-Interneta se ukrývají dokonce různé stránky obsahující informace o zdravotně postižených nebo jen zrakově postižených amerických top muzikantech. Nevidomí bluesmani se mezi nimi dobře najdou, ti z první poloviny dvacátého století tam totiž mívají jako součást svého uměleckého jména slovo „blind“, tedy slepý. Dnes by taková přezdívka asi nebyla, jak se říká, relevantní. Jen si představte, že by se slavný koncertní pěvec jmenoval Andrea Blind Bocelli nebo že by mladý talentovaný muzikant a zpěvák Martin Svátek měl umělecké jméno „Nevidomý Svátek“, to by vypadalo téměř jako „Den nevidomých“, to by mohlo některé nevidomé pobouřit. Kupodivu ti nevidomí černí američtí bluesmani i přes tuto diskriminaci hráli docela milé spokojené blues, ne to smutné až tragické blues, jak to hráli bílí nediskriminovaní vidící rockoví muzikanti v šedesátých letech v Anglii. Možná v USA ve dvacátých a třicátých letech minulého století měli nějaké úřady práce, které nevidomým černochům proplácely rekvalifikační kurzy na bluesmany, a tak se jim dobře vedlo? Nebo uměli být spokojení i s méně penězi a mírnou diskriminací? Kdo ví. Málokdo si dnes pamatuje, že dokonce jeden z těchto „blind“ bluesmanů Blind Willie Johnson to dotáhl až do skutečného vesmíru, a to ve společnosti Mozarta, Beethovena či Beatles. Nahrávka jeho písně je totiž na pozlaceném disku, který za hranice Sluneční soustavy vynesla americká sonda Voyager. Tak se dostal první nevidomý do vesmíru s malým V a kdo ví, třeba i do Vesmíru s V velkým. Nedávno mi ten Vesmír s velkým V přifoukl do života dalšího nevidomého bluesmana, tentokrát kanadského, bílého a dnes docela populárního. Zapnul jsem Radio Beat zrovna ve chvíli, když moderátor mluvil o nevidomém pětiletém klukovi jménem Jeff Healey, kterému dal kdosi na klín kytaru, aby si ji osahal. A ten kluk se na ni pak učil hrát tak, jak mu ji dali na klín, tedy jako na klavír s oběma rukama seshora a tak hrál až do konce svého krátkého života. Čtěte, co o něm děd Vševěd slovy publicisty J. Máry píše: „Víčka zakrývají oči. Překrásné, ale hledící nikam. Považujme to za dar, jelikož on vidí mnohem dál, než většině z nás oči dovolí. Sedí a je ticho. Kytara typicky položena na kolenou. Nedočkavá. Doufá v dotyk prstů svého pána. A pak to přijde. Vytouženou nabídku přijímá a na oplátku rozezní své tělo kakofonií barev. Úsměv na rtech. Energie prostupující celým tělem nedovoluje být v klidu. Hudbu žít. Hudbu vidět. S hudbou zemřít.“ Jeff Healey zemřel ve svých 42 letech v roce 2008. Rakovina mu vzala nejen zrak v dětství, ale nakonec i život. Ještě dodám že při návštěvě prodejny Bontonland jsme našli několik jeho hodně drahých CD. Prodavač se divil, proč to jediné levnější obsahující výběr jeho písní zmizelo během dvou dnů, inu lidé poslouchají Radio Beat a Jeff je zaujal. Ale ještě k nevidomým ve velkém umění, v klasické hudbě. V dobročinném obchůdku mi Vesmír přifoukl za pouhých 30 korun CD s pozoruhodnou varhanní symfonií číslo 5 od Charlese Widora. Doma mě ještě více zaujal druhý skladatel na tomto disku – Louis Vierne. I zeptal jsem se děda Vševěda-Interneta na tohoto skladatele a dozvěděl jsem se, že byl nevidomým a přitom hlavním varhaníkem ve slavném chrámu Matky Boží v Paříži, jak by řekl Viktor Hugo, tedy v chrámu Notre Dame, pro jehož obnovu po válce absolvoval velmi náročné turné po USA a ve kterém hrál až do konce svého života. Vierne ztrácel zrak postupně, v životě ho potkal rozchod s manželkou, těžký úraz nohy, který ho na rok vyřadil z práce varhaníka, pak přišel ještě tyfus a zelený zákal a s ním úplná slepota. Z následujícího mi přeběhl mráz po zádech: „V průběhu svého 1750. varhanního recitálu v chrámu Notre Dame dne 2. června 1937 dostal srdeční infarkt. Dokázal ještě dohrát hlavní skladbu recitálu, aniž by kdokoliv něco zpozoroval. Při pokračování recitálu, improvizaci, se zhroutil, jeho noha stiskla pedál varhan a zemřel za zvuku jediné noty u svých milovaných varhan.“ Proč vám to všechno píši? Vždyť těch méně i více známých skladatelů a hudebníků je jistě mnohem víc a Vesmír fouká a děd Vševěd-Internet pomáhá dohledat o nich informace či poslechnout si jejich hudbu. Možná jsem jen chtěl sám za sebe poznamenat, že tomu záhadnému Vesmíru často děkuji za to množství krásné hudby, kterou mohu poslouchat, a některým nevidomým tvrdícím, že slepota je to nejhorší na světě, chci tímto vzkázat, že mně by se asi hůře žilo beze sluchu. A taky jsem chtěl napsat pár řádek o několika nevidomých skladatelích a hudebnících, kteří svým nadšením pro hudbu a svým uměním přispěli k integraci nevidomých lidí na Zemi i za hranicemi naší Sluneční soustavy, tedy pokud si nějací mimozemšťané poslechnou jeden pozlacený disk. Velmi bych jim to přál. Ať vám Vesmír fouká dobré věci do příštího roku a ať vám hudba vždy přináší radost, to vám přeje níže podepsaný nevidomý posluchač. Mirek Michálek # Naslepo Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých ve spolupráci s Městskou částí Prahy 3 uspořádal od 6. listopadu do 4. prosince v Galerii pod radnicí výstavu Naslepo. Vedle děl už známých nevidomých sochařů Boženy Přikrylové, Petry Voglové, Vandy Vlček a Pavla Slámy měli návštěvníci možnost seznámit se s pracemi klientů Hmatateliéru (Jiřiny Holeňové, Halky Crhové, Libuše Petrášové, Alice Horné a Jarmily Adámkové), pod jejichž rukama vznikají zajímavá řemeslná až umělecká díla. Výstavu doprovázely fotografie zrakově postižené Jany Morávkové, které přibližují činnost Hmatateliéru a zachycují nevidomé autory při tvorbě. Příjemnou atmosféru vernisáže navodilo pěvecké trio Makabara. Jiří Reichel # Festival v Akropolisu      Přehlídka s na první pohled mírně znepokojivým názvem Festival integrace Slunce je především dobrá příležitost vidět snahu a výsledky těch, kdo mají chuť hrát divadlo, zpívat či tančit – bez rozdílu věku, pohlaví či zdravotního stavu. Od 11. do 15. listopadu se v Paláci Akropolis konal už devatenáctý ročník této akce. Dopoledne vždy patřilo jeviště amatérským souborům, večer převážně „profíkům“. Do času vymezeného profesionálním výkonům pořadatelé zařadili na třetí festivalový večer soubor zrakově postižených herců Verva. V pásmu Když si povídají paní o lásce a milování se mohli pražští diváci zaposlouchat do melodie veršů, přeložených ze starofrancouzské poezie 16. až 18. století. Takzvanou „galantní poezii“ provázely hudební vstupy, zdůrazňující laskavý a radostný přístup k milostné tématice. Ve čtvrtek 14. listopadu se na jeviště Akropolisu po roce vrátili studenti Gymnázia a SOŠ pro zrakově postižené z Radlické ulice. Předvedli vtipný skeč na motivy textu Artnošta Lustiga s názvem Zloděj kufrů. Do třetice se soubor zrakově postižených zapojil do dění posledního festivalového dne – pátku 15. listopadu. S pásmem lidových písní při něm vystoupil soubor klientů z domova Palata. Zúročil tak dlouhé hodiny, které senioři věnují písním, provázejícím jejich mládí, i nácviku slov a melodií méně známých lidovek. red. # Ohlas na koncert V úterý 22. října 2013 se v Divadle Bolka Polívky U22 v Praze – Uhříněvsi konal koncert operního a muzikálového zpěváka Mariána Vojtka, jehož hostem byla zrakově postižená zpěvačka Monika Mašková. Všem zúčastněným bychom ještě jednou rádi poděkovali za vstřícnost a pomoc při jeho přípravě a realizaci, protože ten velký dík vám právem patří. Ohlasy byly více než výborné, ze všech stran jsme slyšeli jen samou chválu. Pro všechny bylo velmi milým překvapením krásné komorní prostředí divadla a excelentní výkony obou zpěváků. Co se týká repertoáru, každý si tam ten večer něco našel. Zazněly populární písně, operní i muzikálové hity, ale obecně si nejvíc všichni pochvalovali část, kdy účinkující zpívali za vynikajícího klavírního doprovodu paní Radomíry Šlégrové, a pak společné duety, to prý byla třešnička na dortu. Podle kladných reakcí měl celý večer skvělou atmosféru a pozitivní energii, prostě milé pohlazení pro duši. Oba interpreti zpívali jako o život! Vyšlo to na výbornou, příprava byla náročná, ale stálo to za to. Spokojení diváci byli tou nejlepší odměnou. Pořadatelé # Koncert ve tmě Benefiční koncert ve tmě s názvem Oči hudby se v sobotu 16. listopadu uskutečnil v Národním domě v Třebíči. Pod vedením Heleny Noskové se představilo pěvecké studio Cantus. Na pořadu byl repertoár sestávající se převážně z tradičních lidových písní, ale také gospelů a spirituálů a tvorby současných i klasických skladatelů. Celý koncert proběhl v úplné tmě, posluchače uvedli na místa nevidomí průvodci. Po skončení koncertu následovalo ve tmě také občerstvení, opět za asistence nevidomých. „Našim cílem je přiblížit svět nevidomých nejširší veřejnosti," podotkl za pořádající Rotary klub Tibor Szabó. „Návštěvníci se tak mohou přesvědčit, že prostředí naprosté tmy a bez jakéhokoliv rozptylování prožívá posluchač hudbu mnohem intenzívněji, než obvykle.“ Výtěžek akce, dary sponzorů a Rotary klubu společně přispějí na zakoupení přístroje pro automatické určení optických parametrů oka dětské Oční školy v Třebíči. Třebíčský deník / red. # Ocenění pro sochaře Ve čtvrtek 24. října večer získala desítka významných osobností Medaile Kraje Vysočina. Mezi oceněnými byl sochař Štěpán Axman (1956), který založil v roce 2001 Soukromou školu modelování pro nevidící. Škola sídlí v Tasově a sochař na ní učí svou speciální techniku, která umožňuje nevidomým lidem modelovat z hlíny. Umělec je autorem řady vzdělávacích projektů. V roce 1994 založil sdružení Slepíši, které se věnuje výtvarným a kulturním aktivitám nevidomých osob. Vede Mezinárodní centrum ATM pro lidi se zdravotním postižením, jež se zaměřuje na výuku a pracovní uplatnění v oboru řemeslně-výtvarném. Nevidomí žáci-absolventi Štěpána Axmana dnes pracují jako učitelé techniky modelování, lektoři vzdělávacích programů a řemeslní mistři. red. # Všechny barvy duhy opět zazářily      Petra Janů, „slovenský Bocelli“ Marian Bango, cirkusoví umělci a hlavně lidé se zdravotním postižením vystoupili na koncertu Všechny barvy duhy. V pondělí 11. listopadu se ve vyprodaném sále Divadla Antonína Dvořáka konal již sedmý ročník této akce zasvěcené handicapovaným. Svůj um předvedlo více než 150 účinkujících. „Vystupování nevidomých zpěváků zvedalo diváky ze židlí. Děti a dospělí ze Čtyřlístku byli úžasní. Na koncertě vyšlo najevo, že mají i netušené vlohy. To je vlastně princip Všech barev duhy. Dát handicapovaným šanci dostat se na prkna, která znamenají svět, i po boku profesionálů,“ vysvětlila organizátorka Bohdana Rywiková. red. # Ostravští turisté v Kutné Hoře Podvaadvacáté se sešli nevidomí a slabozrací turisté z odboru ZP KČT Ostrava na tradičním podzimním srazu. Místem konání se stalo město stříbra a unikátních pamětihodností Kutná Hora. Od čtvrtku 10. do neděle 13. října jsme absolvovali řadu prohlídek v samotném městě a jeho okolí. Nechyběly ani ty hmatové, kterých bylo požehnaně. Hned první prohlídka na empírovém zámku Kačina poblíž Kutné Hory prokázala, že místní průvodci a kasteláni jsou na nás těžce zrakově postižené velmi dobře připraveni. Majestátní kačinský zámek nechali na počátku 19. století postavit Chotkové. Kromě obvyklé zámecké expozice s nevšedním výkladem zdejší knihovnice v něm sídlí muzeum zemědělství. Pro nevidomé je připravena hmatová expozice s modelem zámku a vybranými artefakty. Druhý den dopoledne patřil návštěvě romantického zámku ve Žlebech u Čáslavi. Jeho posledními majiteli byli Auerspergové, kteří ho nechali přestavět do dnešní podoby. Interiéry zdobí sály s bohatými sbírkami nábytku, zbraní, porcelánu, portrétů a na nádvoří se můžete kochat patrovými arkádami. Odpoledne vyplnily dvě prohlídky z putování po Kutné Hoře – Kamenného domu a Vlašského dvora. Měšťanský, tzv. Kamenný dům je jedním z nejkrásnějších pozdně gotických domů v Čechách. Na místě původní gotické stavby ho nechal přestavět na sklonku 15. stol. důlní podnikatel Prokop Kroupa. Honosné průčelí vyzdobil reliéfy a plastikami kamenický mistr Brikcí z Vratislavi. Dům je sídlem jedné z expozic Českého muzea stříbra, věnované měšťanskému bydlení 15.–19. století, lapidária a expozice pivovarnictví. I tady mezi námi kolovaly mísy, poháry, džbány či formy na bábovky. V dobách největší konjunktury dolování stříbra v Kutné Hoře ve 14. – 16. století sloužil Vlašský dvůr jako mincovna a byl rovněž královským sídlem. Razily se zde mince tzv. pražské groše a tady se shromažďovala veškerá vytěžená stříbrná ruda a měď. Rád zde pobýval při svých návštěvách města král Václav IV. Ve Vlašském dvoře byl v roce 1471 korunován na českého krále Vladislav II. Jagelonský. Z interiérů dýchá atmosféra středověku v Preghausu, kapli sv. Václava a sv. Ladislava i v královských komnatách s gotickými prvky. V suterénu byla zřízena expozice Odhalení tajemné tváře Kutné Hory (expozice tortury). Osahat si můžete všechny vystavené předměty – skřipec, pranýř, železnou pannu, další nástroje určené k mučení a rovněž v husitské expozici zbraně a prapory. V sobotu 12. října jsme zamířili do blízkého Sedlce. V roce 1142 zde založili cisterciácký klášter. Od roku 1300 začali se stavbou katedrály Nanebevzetí P. Marie a na sklonku 14. stol. nechali vystavět hřbitovní kapli Všech svatých s kostnicí. Areál kláštera prošel četnými dramatickými událostmi od husitských bouří přes třicetiletou válku ke zrušení kláštera za josefínských reforem. Katedrála i kostnice byly přestavěny na přelomu 17. a 18. století v duchu barokní gotiky Janem Blažejem Santinim Aichlem. Zbylá část cisterciáckého kláštera slouží tabákové firmě Phillip Moris. V kapli Všech svatých je unikátní výzdoba složená téměř výhradně z lidských kostí. Když kapli odkoupili v 19. stol. Schwarzenbergové, nechali ji řezbářem Františkem Rintem vyzdobit z lidských ostatků – mohutný lustr, monstrance a Schwarzenberský kříž jsou zhotoveny z lebek a kostí cca 40 000 lidí. Katedrálu je možné prohlédnout si ve všech vnitřních prostorách – v lodích, na kůru, na galeriích. V sedleckém infocentru vám milá a ochotná pracovnice Dagmar Holá umožní dotknout se lidské lebky a v podobě lidských ostatků jsou i místní suvenýry. Muzeum tabáku zahrnuje moderní expozici výroby tabáku. Jedním z vrcholů srazu se stala odpolední návštěva Muzea českého stříbra v tzv. Hrádku. Bývalý měšťanský dům přestavěl v honosný renesanční palác důlní magnát Jan Smíšek. Dnešní expozice zahrnuje výstavu těžebních strojů a důlního zařízení ze středověku – proutěných košů na stříbrnou rudu, kožených vaků na vodu nebo tzv. trejv. Doplňuje ji procházka podzemní štolou v dobových úborech – pertyklu s přilbou a kahanem. Neděle 13.10. byla závěrečným dnem pobytu. Procházka městem měla několik zastavení – mariánský morový sloup z počátku 18. stol. s plastikami P. Marie a morových patronů od jezuitského sochaře Františka Bauguta, Sankturinovský dům s infocentrem a Alchymistickou dílnou na Palackého náměstí, unikátní kašna s pozdně gotickou výzdobou kameníka, architekta a bakaláře na pražské Týnské škole Matěje Rejska, jezuitská kolej z r. 1700 s galerií a 14 barokních soch před ní, která je obdobou výzdoby Karlova mostu v Praze, klášter sv. Voršily, v němž je dnes umístěno biskupské gymnázium. Vrcholem putování se stala prohlídka chrámu sv. Barbory – perly vrcholně a pozdně gotické architektury. Kutná Hora v dobách své největší slávy často soupeřila s metropolí českého království. Původně zamyšlená pětilodní sakrální stavba vznikala od r. 1388. Jejími staviteli byli členové dvorské huti v zastoupení syna stavitele pražské svatovítské katedrály Petra Parléře Jana. Po stavební odmlce, způsobené husitskými válkami, nastala druhá nejslavnější etapa výstavby chrámu. Matěj Rejsek zaklenul chór síťovou klenbou. Pokračovatelem byl autor výzdoby Vladislavského sálu na Pražském hradě, královský architekt Benedikt Rejt z Piestingu. Ten změnil původní dispozici na trojlodní a klenbu lodi vyzdobil krouženým žebrovím. Chrám poté čekal celá čtyři staletí na svou dostavbu. Stalo se tak v roce 1905 zásluhou místního vlasteneckého spolku Vocel. V interiéru najde návštěvník kaple se zachovalými nástěnnými gotickými a renesančními malbami – Smíškovskou, Hašplířskou nebo Mincířskou a řadu vzácných uměleckých doplňků. Před chrámem sv. Barbory se nachází nedostavěná kaple Božího těla se vzácnými vrcholně gotickými prvky, která měla sloužit jako kostnice. Nad ní se nachází vyhlídková terasa. Ve městě lze navštívit ještě několik památek – kostel sv. Jakuba s 85 metrů vysokou věží, kostel na Náměti, barokní kostel sv. Jana Nepomuckého od F. M. Kaňky, Tylův dům s muzeem stříbra, Tylovo divadlo nebo Galerie středočeského kraje v bývalé jezuitské koleji. Návštěva bývalého hornického města nás nadchla. Po skončení těžby stříbra v 17. století její sláva a bohatství upadaly a Kutná Hora se měnila v malé provinční město. Neprošla tedy bouřlivými stavebními a průmyslovými proměnami následujících staletí. Díky tomu se město dochovalo téměř v intaktním stavu a dnes se může předvést návštěvníkům ve své původní kráse. Zažít její jedinečnou atmosféru můžete i vy. Milan Linhart # Centrum oslavilo dvacátiny V pátek 19. září oslavilo 1. Centrum zdravotně postižených jižních Čech dvacet let své působnosti v Českých Budějovicích. Příjemnou atmosféru zpestřil Rozhlasový swingový orchestr Václava Hlaváče a vystoupení žen z taneční školy Thurayya. Zakladatel a ředitel Jiří Smékal přítomným sportovcům a hostům připomněl průběh vývoje činnosti centra, které reprezentuje naší zemi na významných světových soutěžích. Centrum v minulosti také třikrát hostilo mistrovství světa a Evropy v powerliftingu zrakově postižených sportovců. Ředitel centra zhodnotil historii nelehké cesty výstavby celého areálu a představil další plány do budoucna ve prospěch podpory paralympijských sportů. S radostí vyzdvihl úspěšné sportovce s handicapem z poslední doby, kteří přivezli medaile ze světových a evropských soutěží. Mezi ně patří zrakově postižený Martin Bihary, mistr světa v benchpressu z Pekingu. red. # Do nového roku Redakce Zory přeje svým čtenářům krásné Vánoce a v roce 2014 hodně zdraví, štěstí a dobrou náladu!