ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 97 Číslo 22 Listopad 2013 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Bílá pastelka 2013 Sociálně právní komise SONS ČR informuje Nevidomý aktivista Pro prevenci i léčbu Neodkoukané emoce Stopy 11 – Výročí Tma přede mnou Děčínská zoo čtyřmi smysly Místo 3D bude dotyk Tyfloart 2013 Výročí Edith Piaf Mladý muzikant Centrum oslavilo dvacátiny Putovní pohár doputoval do Brna Rozhoduje přesnost Sport učí člověka bojovat Třístovkou poslepu # Bílá pastelka 2013 Mezinárodní den bílé hole letos už čtrnáctým rokem doprovázela veřejná sbírka Bílá pastelka, kterou pořádá SONS ČR. V úterý 15. října se do ulic opět vydaly dvojice v bílých tričkách, obvykle složené ze studentů, pracovníků TyfloCenter a dalších dobrovolníků. Poznávacím znamením pro každého, kdo chtěl přispět koupí symbolické pastelky, byla jako každým rokem kromě trička také kasička na dvacetikorunové příspěvky. Hladkému průběhu vydatně napomohlo překrásné slunečné počasí, a tak většina dvojic vyprodala pastelky mnohem dřív než při oficiálním ukončení sbírky v 19 hodin. Loni se ve dvou stovkách českých a moravských měst povedlo za den vybrat téměř 2 miliony korun. Peníze jdou hlavně na rehabilitační programy pro ty, kdo přišli o zrak. „Začínáme je učit vracet se zpátky do života. Samostatně chodit s bílou holí nebo s bílou holí a s vodícím psem. Naučit se znovu pohybovat se ve vlastním prostředí, pracovat v kuchyni, postarat se sami o sebe. Posléze naučit se znovu číst a psát bodové písmo,“ popsal viceprezident Rudolf Volejník široké veřejnosti poslání sbírky v jednom z rozhlasových vstupů. „Podpory veřejnosti si nesmírně vážíme, svými příspěvky nám kladete do rukou nástroje, které nám vydatně pomáhají,“ poděkoval dárcům předem Václav Polášek, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR. „Reakce lidí jsou v drtivé většině pozitivní,“ shodly se studentky chebské Střední zdravotnické školy Aneta Hájková a Michaela Urbánková z Aše, které pastelky prodávaly v Chebu. „Někteří lidé nám dají příspěvek a ani nechtějí pastelku. Je vidět, že sbírku znají a věří jí,“ podotkla šestnáctiletá Michaela. Částečně opačnou zkušenost zaznamenali někteří dobrovolníci v Mladé Boleslavi. „Letos to nejde tak dobře jako v minulých letech. Velké množství podobných prodejců, kteří v posledních letech zastavují chodce přímo na ulici, přimělo lidi být opatrnější. Možná je to ale způsobeno všeobecným sklonem k šetření,“ zamyslela se Veronika Borovičková z TyfloCentra. Naopak v Pardubicích do kasičky automaticky přispěl i kolemjdoucí muž, který je sám nevidomý „Je úplně jedno, jestli já sám vidím, nebo nevidím. Je to pro ty, kdo potřebují nějakou pomoc,“ podotkl dárce a pokračoval v chůzi. Dobrovolnici Žanetu, kterou zastavili reportéři Radiožurnálu, přiměla k účasti v Bílé pastelce zajímavá osobní zkušenost. Nedávno si totiž pořídila slepého kocoura z útulku, kterého nikdo nechtěl. Začala přemýšlet, jaké to je překonat odstup a obavu z neznáma: „Když někdo v útulku vidí slepé zvíře, tak si řekne: ne, toho se bojím, ale měli by to třeba zkusit. My jsme to zkusili a už bych našeho kocoura nedala za nic.“ Na několika místech naší vlasti vyrostly toho dne také informační stánky SONS, Tyfloservisu a TyfloCenter, které přibližovaly kolemjdoucím život zrakově postiženým. Ten na Václavském náměstí poutal pozornost turistických výprav. Mladí Francouzi si tu například vyzkoušeli různé druhy brýlí simulujících typy očních vad a přitom do kasičky cinkaly koruny i eura. Nejštědřejší dárci však obvykle spěchali co nejrychleji dál. Podobně jako muž zabočující do pasáže, kterého dvacetileté studentky VOŠ sociálně právní v Jasmínové ulici Eliška Dvořáková a Zuzana Pachmanová ani nemusely oslovovat, a už vhazoval do papírové pokladny stokorunovou bankovku. „Za necelou hodinu jsme zatím prodaly pětadvacet pastelek,“ počítala rychle Eliška. Překvapivou dárkyní byla i nenápadná paní, která přistoupila k dvojici Eva Kotrlová a Anna Botková hned ráno na pražském hlavním nádraží: „Vhodila nám do kasičky tisíc korun a rychle zmizela. Nevíme ani její jméno,“ popsala Eva, která i se spolužačkou studuje 1. ročník Jabok – Vyšší odborné školy sociálně pedagogické a teologické. Od 16 hodin rozezněl Václavské náměstí koncert pro Bílou pastelku. „Vystoupil nevidomý zpěvák Radek Žalud a Milan Drobný, kteří v závěru akce dokonce zazpívaly společně. V závěru Milan Drobný pokřtil CD Pohádky a písničky z Matějské pouti. Kromě vystoupení těchto dvou zpěváků měli lidé také možnost sledovat ukázku výcviku vodících psů,“ popsal koordinátor sbírky Jan Frank. Taťána Králová # Sociálně právní komise SONS ČR informuje Přinášíme informace z jednání sociálně právní komise SONS, které se uskutečnilo v pondělí 9. září 2013. Komise průběžně sleduje dění ohledně audiopopisu a netlumočení cizojazyčných zpravodajských vstupů. Rudolf Volejník aktualizoval informace v časopise Zora. Měla by proběhnout schůzka SONS s představiteli Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), na níž bude problematika diskutována, zejména podnět TV Prima, zda se požadované procento ozvučení děl vyplývající ze zákona o mediálních službách na vyžádání týká každého programu. Pracovní skupina SONS k tomuto problému ve složení Rudolf Volejník, Luboš Zajíc, Marek Salaba již vytvořila pro RRTV stanovisko SONS, ve kterém SONS vyjadřuje podporu procenta z každého programu, doporučuje opatřit audiopopisem více filmy, méně zpravodajství. Své stanovisko zdůvodňuje nejednoznačným výkladem zákona, a tím pádem z toho vyplývající ztíženou kontrolou ozvučení děl. Na základě závěrů této schůzky SONS uváží, jak dále postupovat. Komise stále sleduje návrh zákona o statutu veřejné prospěšnosti, vedení SONS společně s Lubošem Zajícem se zabývají problematikou týkající se dalšího vývoje SONS spojeného se změnou občanského zákoníku. Viktor Dudr připomíná problémy s ozvučením bankomatů České spořitelny. Stále platí, abyste o poruchách informovali Viktora Dudra, jak jste již byli vyzváni prostřednictvím distribučních kanálů. Komise sleduje vývoj ohledně s-Karet a příspěvků pro zdravotně postižené. O této problematice jste byli podrobně informováni prostřednictvím časopisu Zora a pomocí konferencí pro zrakově postižené v článcích Luboše Zajíce. Komise byla informována o přijetí mezinárodní smlouvy o přeshraniční výměně autorských děl 27. 6. 2013 v Marrákeši. O této události a jejích důsledcích pro zrakově postižené jste byli rovněž informováni prostřednictvím distribučních kanálů. Komise byla informována o reakci úřadů na v některých případech předražené zvláštní pomůcky, na které je žádán příspěvek. MPSV vytvořilo metodický pokyn, který umožňuje úřadům práce zajímat se o ceny od různých dodavatelů, jaké komponenty cena zahrnuje. Podle pokynu nemá cena zahrnovat zaškolení s pomůckou, pokyn umožňuje provádět sociální šetření u žadatele, zkoumat situaci individuálně, odmítnutí součinnosti žadatele může automaticky znamenat negativní rozhodnutí apod. SONS bude v této oblasti spolupracovat s náměstkem generálního ředitele Úřadu práce Mgr. Martinem Žárským. SONS byla oslovena ČTÚ s dotazem, zda stále trvá situace, kdy je třeba poskytovat zvláštní ceny pro zdravotně postižené. SONS se vyjádřila, že potřebnost zvláštních cen trvá, jsme pro poskytování slev i přes jiné poskytovatele, též na jiné služby, např. na internet, zvláště internet v mobilu v souvislosti s podporou navigačních služeb pro zrakově postižené v mobilu. Komise se v souvislosti se zkvalitněním sociálního poradenství v SONS zabývala přípravou doškolovacího kurzu sociálně právních poradců pro zrakově postižené. Kurz se uskutečnil od 18. do 20. října 2013 v Otrokovicích. Pavel Ptáčník informoval o novinkách v legislativě: a) návrh zákona o Sbírce zákonů, vše bude elektronicky, blind friendly; b) novela zákona o dobrovolnické službě, technikálie, změkčení podmínek pro vysílající organizace; c) prováděcí předpisy k novému Občanskému zákoníku; d) novela zákona o zaměstnanosti, bude obnoven statut zdravotně znevýhodněných, na tuto skupinu bude příspěvek na zaměstnávání; e) školský zákon – speciální vzdělávací potřeby; f) minimální mzda jiná u příjemců invalidních důchodů. Marcela Šmídová # Nevidomý aktivista Pražské konference Forum 2000 se v září zúčastnil nejvýraznější čínský hrdina současnosti, nevidomý disident Čchen Kuang-Čcheng. Otevřeně se postavil tamní vládě a jako nepohodlný lidsko-právní aktivista strávil čtyři roky za mřížemi. „Vůči aktivistům nemá režim žádné morální zásady. Uplatňuje proti nim represe, jako jsou vazba, zadržení, veřejné ponížení. Je to nepředstavitelné,“ popsal disident. Čchen Kuang-Čcheng se narodil 12. listopadu 1971 v malé vesnici v provincii Šan-tung na severozápadě Číny. Choroba mu vzala zrak už ve věku šesti měsíců. Na univerzitu ho vzali jen na obor masáž a akupunktura. I tak se ale přiučil mnohé o právu. Ještě před vysokoškolským studiem se angažoval za práva postižených, respektive proti neoprávněnému vybírání daní od nich. Později hájil spoluobčany ze své vesnice, když se místní úřady snažily obohatit na jejich půdě či tajily obecní účetnictví. V roce 2005 se pustil do kontroverznějšího tématu, politiky jednoho dítěte. Dokumentoval případy násilím vynucovaných potratů a za doprovodu zahraničních novinářů jel se stížností do Pekingu. To už si vysloužil domácí vězení, po roce následovalo podle všeho vykonstruované obvinění. Po dvouhodinovém procesu byl odsouzen ke čtyřem letům vězení. Po odsezení trestu se ale stejně na svobodu nedostal, místní úřady rovnou jeho dům nechaly obklíčit policií. Po více než roce ale nevidomý disident dokázal odvážně uprchnout. Hned na začátku si však při přelézání zdi zlomil nohu. Díky několika pomocníkům se dostal až na americkou ambasádu. Ta se ho sice ujala, ale čerstvému velvyslanci Garymu Lockovi to zrovna nepomohlo ve snaze vylepšit vztahy obou velmocí. Po perném vyjednávání se Peking uvolil pustit Čchena studovat na New York University. Letos v červnu mu pobyt skončil.       „Rozhodně nechci opustit myšlenku podporování demokratizace a vylepšování lidských práv v Číně. Budu veškerou svou snahu napínat k podpoře těchto myšlenek,“ prohlásil aktivista v Praze. red. # Pro prevenci i léčbu Šéfka České oftalmologické společnosti Šárka Pitrová poskytla sítí regionálních deníků rozhovor o tom, co je dobré mít na paměti v zájmu zdraví očí. Jak často by měl člověk chodit na preventivní vyšetření zraku? Dát pacientovi kuchařku na prevenci je složitější. Jsou onemocnění, která jsou dědičná – například, když mají rodiče zelený zákal, měly by na prohlídky chodit i děti. Významnou úlohu mají oční lékaři u celkových onemocnění, například cukrovky, kde se předpokládá, že jí v budoucnu bude trpět každý desátý člověk. Tam by nám praktik nebo diabetolog měl pacienta poslat, nebo naopak, pokud nemoc odhalíme první, ho my pošleme jemu. Jinak člověk, pokud nemá problém, přijde poprvé třeba až v padesáti pro brýle na čtení. Vyskytují se některé nemoci častěji než v minulosti? Dnes se lidé dožívají vyššího věku, takže přibývá onemocnění souvisejících s věkem – například věkem podmíněná makulární degenerace. Podobné to je u diabetu druhého typu, který pacient ovlivňuje způsobem života. A co u dětí? Máme lepší diagnostiku a včasnější záchyt, takže dokážeme rychleji vady léčit a zabránit stadiím, kdy by bylo dítě ohroženo slepotou. Dnes je díky moderním technologiím možné vyléčit celou řadu očních vad a nemocí. Které ale zůstávají i nadále jen obtížně léčitelné? Právě věkem podmíněná makulární degenerace. Tam je možno léčbou ovlivnit deset, maximálně 15 procent případů, v nichž by se pacient bez léčby rychle ocitl na hranici slepoty. Průběh onemocnění tady můžeme na čas zastavit nebo zpomalit, vyléčit ale nelze. Zbylé případy není možno terapeuticky ovlivnit vůbec. Choroba je tak jednou z nejčastějších příčin slepoty. Ti, kdo ji mají v rodině, by měli chodit na preventivní prohlídky. Donedávna si mohli pacienti například při operaci šedého zákalu vybrat a doplatit lepší čočku. Poté, co Ústavní soud zrušil nadstandardy, už ale tato možnost není. Jak změnu hodnotíte? Nadstandardní čočky umí oproti těm klasickým něco navíc, například snižují závislost pacienta na brýlích. Musí se dobře vybírat, protože je nemůže mít každý – mozek si s nimi musí umět poradit. Chtěli jsme, aby pacient dostal standardní péči, a ten, u něhož by to bylo možné a vhodné, by si mohl legálně doplatit rozdíl – nešlo tedy o to, že by se pacienti rozdělili na ty, kdo dostanou podřadnou péči, a ty, kdo na to budou mít. Možnost ale byla zrušena, což nás velmi zaskočilo a mrzí nás to. Takže teď je to tak, že si pacient musí zaplatit celou operaci včetně čočky, případně pracoviště zakládají různé nadace, do kterých se vkládají peníze, a doplácí se rozdíl. Je to zkrátka problém. Existují nějaké preventivní rady, které je dobré dodržovat? Například co se týče doby strávené u počítače. U dnešní mladé generace, která vyrůstá s počítači, je těžké říkat, jak dlouho před obrazovkou může sedět. Jde o to, aby dítě nepoužívalo počítač několik hodin souvisle, a když sedí před obrazovkou, aby na ní nebylo přilepené – vzdálenost od očí by měla být 35 až 40 centimetrů. Určitě pak neuškodí oční cviky. Oční lékařství je rychle se vyvíjející obor. Můžete zmínit některé z posledních novinek? Stále se zdokonalují diagnostické metody například u zeleného zákalu, je tak možné dříve zahájit léčbu. Nejrozšířenější chirurgický zákrok je operace šedého zákalu, kde vstoupily do praxe femtolasery, které jsou krokem k robotizaci zákroku. Stávající techniku zatím nenahradí, ale výkon je bezpečnější, šetrnější a efektivnější než klasické operace. A vývoj i v těchto technologiích ještě půjde kupředu. Rozvíjí se nějak možnosti, jak navrátit zrak člověku, který o něj přišel? Zkouší se nahrazovat různé struktury na sítnici a používají se miniaturní teleskopy, které se snaží u lidí s výrazným poškozením alespoň částečně zrak obnovit. Jde zatím o předmět klinických výzkumů. denik.cz # Neodkoukané emoce Dnešní vědci navazují na starší výzkumy psychologů z univerzity v San Francisku, kteří poprvé zkoumali spojení emocí a genů. Podle nich jsou našimi geny pevně dány i výrazy tváře, prozrazující nejrůznější emoce. Základem tohoto tvrzení byla analýza výrazů tváře vidících a nevidomých sportovců podložená téměř pěti tisíci snímky. „Lidé, kteří od narození nevidí, se nemohli naučit napodobováním, jak své emoce kontrolovat. Musí tu tedy fungovat jiný mechanismus. Vypadá to, že naše emoce a způsob jejich regulace je ukryt v naší evoluční minulosti,“ řekl vedoucí výzkumu David Matsumoto. red. # Stopy 11 – Výročí Kristýna je atraktivní a silná osobnost. Nelze ji přehlédnout, i když třeba špatně vidíte. Ona nevidí vůbec, přesto máte pocit, že má oči všude. Kristýně prostě nic neunikne, ve všem se vyzná, v mnohém je nedostižná. Špatně snáší, když není středem pozornosti, ale to lze pochopit. Být od dětství nevidomá a být vychovávána pro ambice rodičů, to není snadný osud. Na společenském večeru se nás sešlo nad očekávání hodně. Po rozdělení Československa mi někteří přátelé ze Slovenska chybí, a tak jsem byla tím víc potěšená, že jsem se zde s několika setkala. Měli jsme si o čem povídat, protože zrovna probíhalo dvacetileté výročí samostatnosti Čechů a Slováků. V relativně malém světě zrakově postižených to tzv. osamostatnění dost znamená. Ztratili se nám z dohledu bývalí spolužáci ze středních škol, spoluklienti z levočského rehabilitačního střediska. Poztráceli jsme se navzájem s přáteli i z bývalého svazu nevidomých, z rekondičních a rekreačních pobytů, někam se vytratili dobří známí ze společných sportovních a kulturních akcí. A tak se snažíme nepropást žádnou příležitost k setkání a popovídání, které se pro nás stalo takovou mezinárodní vzácností. Nečekaně do mě někdo plnou parou vrazil, a byla to Kristýna, a hned se také omluvila. Poznaly jsme se a usadily pěkně stranou, aby nás nic nerušilo ve vyprávění a vzpomínání. Mělo mě tenkrát leccos trknout, ale netrklo. „To je super, že ještě jsou nějaké společné oslavy, i když se konkrétně netýkají dvacátého výročí osamostatnění,“ ukončila Kristýna naše posezení. „Nicméně, staří známí by se měli vidět častěji, co říkáš? Mám takový nápad – příští měsíc se uskuteční v Bardějově týdenní rekondice. Myslíš, že bys chtěla jet se mnou? Já budu mít s sebou sestru, která normálně vidí, takže bychom mohly jet ve třech. V tu dobu bude mít sestra třicáté páté narozeniny a my budeme mít dvacet let od maturity.“ Po kratším váhání jsem se rozhodla, že trochu změním prostředí i známé kolem sebe a na Slovensko pojedu. S Kristýnou jsme si vyměnily pár mailů, ona všechno zařizovala a já se takříkajíc vezla, jen jsem podepsala přihlášku a vyzvedla mezinárodní měnu, což je pro mne dosud neobvyklé. Za mlada se na Slovensko cestovalo nalehko, s průkazkou ZTP a s oboustranně platnými korunami. Jo, ale svět se mění. V Kristýniných mailech nikdy nechybělo upozornění na nějaké výročí nebo alespoň důležité datum, které zrovna následovalo nebo aktuálně probíhalo. Tak třeba – „Dnes ti píšu stručně jen pár poznámek ...,no a představ si, že mi přesně před dvanácti lety vytrhli první zub moudrosti. A příští víkend je to přesně dvacet let, co jsem byla poprvé v Tatrách, naši tenkrát měli stříbrnou svatbu, a tak jsme to tam oslavili.“ Při četbě těchto mailů jsem už měla lehkou závrať. Já na čísla nikdy nebyla, to, co jsem musela znát v dějepise, jsem většinou šťastně zapomněla, pamatuji si datum upálení Jana Husa, bitvu na Bílé Hoře a nevím proč rok 1812, kdy byl Napoleon poražen u Moskvy. Tedy, aspoň si to myslím. Celé mé dětství a mládí provázely většinou nucené oslavy různých státních výročí. Takové oslavy se mi doživotně zprotivily. Na data narozenin svých nejbližších mám počítač a mobil. Pokud něco přehlédnu, v nejhorším si zadělám na trapas. V hlavě mi skoro žádné z těch dat nevisí. Ne tak Kristýna! Pochodující kronika s bílou holí. To chce potlesk! A tak jsem v duchu zatleskala. A jela do Bardějova. Tam neminul den, neminulo ráno, neminul večer, abychom nevzpomněly nějaké výročí. Vypadalo to třeba takhle: „Zítra oslavíme Katčiny narozeniny. Ty je budeš mít až třináctého srpna, a já hned za týden po tobě. Už se těším, že je budu oslavovat v Bratislavě, mám tam slíbený výlet a oběd v nějaké superkrčmě. Máma mi slíbila mluvicí hodinky.“ Tyto informační vodopády sestra Katarina vždycky odměnila radostným jásotem a upozorněním na Kristýninu fenomenální paměť i na to, s jakou pozorností sleduje všechna jubilea svých bližních i vzdálenějších známých. „Na Mezinárodní den bílé hole bude mít Palo Sklenár – pamatuješ si ho, že –sedmdesátiny, no divím se, že se takového věku vůbec dožil s jeho způsobem života. A v prosinci – to bys měla přijet – pořádá Anica obrovský raut, bude jí šedesát, odchází do důchodu, ale to víš, i tak má pořád spoustu vlivných známých i v Česku, mohla by ses přijet zviditelnit, nikdy nevíš, kdy ti Anica může nějak prospět. Stačí se občas vhodně připomenout. Není problém, abych ti zařídila pozvání.“ Než jsem stačila otevřít pusu, hned se vložila Katarina s nadšeným souhlasem a pochvalou, jak Kristýnka na všechno myslí a jak se snaží pomáhat svým přátelům. V polovině tzv. rekondice jsem měla svou předchozí kondici totálně rozhozenou. Ráno jsem se snažila vyplížit do koupelny a na osamělou procházku dřív, než Kristýna procitne a v tu ránu vzpomene nějaké další šílené výročí. Když ji náhodou nic nenapadá, otevře poznámkovník v mobilu, a to je hned úrodička, jeden by nevěřil! Kdyby neměla s sebou tu svou patologicky submisivní sestru, snad bych to nějak zvládla a její vášeň utlumila. Ale takhle na mne byly dvě. Jakýkoliv obdiv ze mě vyprchal už druhý den, a tak jsem se jen přitrouble usmívala a říkala něco jako – „Ale to je zajímavé, super, seš fakt dobrá, že si to všechno pamatuješ...“ Na svých ranních dezercích jsem měla čas přemýšlet. Vrtalo mi v hlavě, co se za touhle posedlostí vlastně skrývá. Ke konci pobytu to bylo jasné. Všechna výročí jsou důležitá – ale pro koho? Pro Kristýnu samotnou. Z výročí a významných dat se staly jakési odrazové můstky, z nichž ona mohla naprosto přirozenou cestou mluvit o sobě, nějak se zviditelňovat, což bylo její oblíbené slovo. A nejen to – s velkou chutí zviditelňovala osobní nectnosti jubilanta, čímž se paradoxně zvýraznila její bezúhonnost hraničící s dokonalostí. Pokud o někom mluvila pozitivně, tak opět jen ve vztahu k sobě, čím je pro koho důležitá, co pro ni někdo udělal, jak ona komu pomohla. Poslední večer jsme si pochutnávali na slavnostní večeři a láhvince Modranského, k tomu hrála a zpívala živá kapela. „Představ si,“ začala Kristýna, „to je pátá rekondice, na které jsem s Vladem Spirochem. On tady má pokaždé jinou asistentku, ale kdo by věřil, že je to asistentka, že. Příští rok mu bude padesát, nevím, jak to ta jeho manželka může snášet, já už bych ho dávno vyhodila i s jeho asistentkami za dveře,“ deklaruje Kristýna svou morální nadřazenost a bezchybnost. „Něco ti povím,“ odvažuji se po dvou deckách, „měla by sis najít nějaké vhodné datum, a počínajíc tím dnem by sis mohla dát závazek, že přestaneš lidi pomlouvat. A rok po roce pak slavit výročí,“ dokončila jsem statečně svou myšlenku. „Cooože?“ vypadlo z Kristýny, zatímco její sestra se zmohla jen na vyprázdnění sklenky do dna. „A to mi říkáš ty, které jsem umožnila ten superpobyt tady, tomuhle se tedy říká přátelství a vděčnost,“ zasyčela jako zlá královna v pohádce. Nebudu popisovat zlověstné mlčení Katariny ani uštěpačné výzvy Kristýny. Nevypadalo to, že by mne chtěly ráno doprovázet na časný vlak do českého zahraničí. Nějak se nám to jubileum oddělení Česka a Slovenska nevyvedlo, to musím uznat. Objednala jsem si taxíka a ještě před rozedněním odjela. Koncem října přišel tak trochu omluvný mail od Kristýny, nechtěla, abychom se rozešly ve zlém. A zve mě na jubilejní raut Anicy, která jde do důchodu a kterou bych druhého prosince mohla obšťastnit svou přítomností a mít z toho i osobní výhody. Podívala jsem se do kalendáře a zjistila, že mám dobrý důvod pozvání odmítnout. Odepsala jsem tedy: „Milá Kristýno, děkuji ti, že i po našem konfliktu stále myslíš na moje dobro. Omlouvám se, že musím tak významné pozvání odmítnout. Anicin raut bohužel připadá zrovna na datum Mezinárodního dne zrušení otroctví, a tuto oslavu si fakt chci užít. S pozdravem Klára.“ Zhluboka jsem vydechla a následně použila klávesovou zkratku CTRL+M. Tak totiž odesílám elektronickou poštu. Delicie Nerková # Tma přede mnou Pod tímto názvem už podesáté připravila správa Krkonošského národního parku smyslovou akci pro zrakově postižené a školáky. Probíhala od 14.–20. září v Klášterní zahradě ve Vrchlabí. Na pěti stanovištích nabízela účastníkům plnění úkolů všemi smysly kromě zraku. „Na počátku jsme se inspirovali hmatovými výstavami, které pořádá Botanická zahrada v Praze-Tróji,“ uvedl odborný pracovník ekologické výchovy správy KRNAP ing. Daniel Bílek. Na prvním stanovišti si zájemci vylosovali kartu s jedním ze čtyř zvířat (jelen, divočák, vlk a liška) a jakmile uslyšeli charakteristický zvuk „svého“ zvířete, vydali se přes louku (pochopitelně s klapkami na očích a holí) k reproduktoru, z něhož se ozývaly zvuky. Po splnění úkolu čekala na ně odměna – prohlédnout si hmatem kůže a kožešiny oněch zvířat a dozvědět se od lektorů o nich hodně zajímavého. Na druhém zastavení bylo připraveno bludiště. Nestačilo jen jej zdárně projít, ale také spočítat pohozená polena a pásy koberce nacházejících se v koridoru bludiště. Další stanoviště se nazývalo Pohádka. Do čtené pohádky o zvířátcích byla současně v počítači namixována i písnička. Po skončení nahrávky moderátor přítomným položil k zodpovězení osm otázek z děje pohádky. Rozpaky byly i u stolu, na kterém se nacházely rozhozené listy krkonošských listnáčů a bylo třeba dát dvojice stejných listů k sobě – takové hmatové pexeso. U čtvrtého zastavení si přišli zejména na své hoši. Pořadatelé se motivovali golbalem – hra s ozvučeným míčem. Házelo se přesněji koulelo se a chytalo. Někdy s větším, někdy s menším úspěchem, ale zájem byl veliký. Závěrečné stanoviště se mohlo pochlubit novou nášlapnou stezkou. Chodilo se naboso a ve dvou metrových vzdálenostech se měnil povrch stezky. A co se dalo či nedalo nohami rozeznat? Střídal se písčitý povrch s přírodním hladkým kamenem, listy, ovsem naklíčeným i nevyklíčeným, netřeskem, drcenou kůrou, senem, rašelinou, smrkovými větvičkami, zámkovou dlažbou, drceným štěrkem, slámou, různými druhy šišek, mechem, dlažbou z valounů, tzv. labáků, dřevěnou dlažbou… Jistě dobrá osvěta hrou přibližující školákům problematiku nevidomých, ale také zajímavá interaktivní akce i z hlediska zrakově postižených návštěvníků. Jiří Reichel # Děčínská zoo čtyřmi smysly Děčínská zoologická zahrada oslavila v úterý 15. října Den bílé hole netradičním způsobem. Nabídla speciální program zrakově postiženým i těm, kteří chtěli na chvíli poznat svět tmy. „Protože děčínská zoologická zahrada již několik let hrdě hlásá heslo, že je místem, kde může návštěvník vnímat všemi smysly, tak připojení k tomuto dni byla jen otázka času,“ informovala mluvčí Zoo Děčín Alena Houšková. Akce probíhala v prostorách environmentálního střediska ZooŠkoly. Jak nevidící, tak zdraví s šátkem na očích, si mohli hmatem prozkoumat vybrané přírodniny i menší zvířata. Kdo měl zájem, mohl poslepu zavítat i do zvířecích výběhů a čichem prozkoumat některé typické vůně zvířat. Sluchové podněty pak návštěvníky zavedly do lesů, k rybníkům nebo na pole a umožnily jim řešit přímo detektivní úlohy. „Potom přišla na řadu i chuť, a to při drobné ochutnávce toho, čím se v naší zoo krmí vybraná zvířata,“ dodala Alena Houšková s úsměvem. red. # Místo 3D bude dotyk Společnost Disney chystá revoluci ve sledování zábavy. Vývojáři firmy pracují na technologii, která by měla 3D vizualizaci posunout zase o kus dál. Diváci se budou moci předmětů na obrazovce dotknout a jejich tvar cítit. Využít se dá i v reálném čase, tudíž by mohla významně pomoci i nevidomým. Díky ní by bylo možné například přes tablet s kamerou zprostředkovat vjemy z nejbližšího okolí. „Dotyková interakce se stala standardem pro chytré telefony, tablety, a dokonce i pro stolní počítače. Vývoj algoritmů, které převedou vizuální obsah do uvěřitelných hmatových vjemů, má tak obrovský potenciál,“ uvádí Ivan Poupyrev, šéf vývojářského oddělení Disney v americkém Pittsburghu. Lidský mozek registruje různou strukturu povrchů díky reakcím kůže na dotyk. Vývojáři Disney dosahují podobného efektu s využitím elektrického pole na dotykové obrazovce. Elektrostatické vibrace pak díky různé síle vyvolávají pocit tření a změny textur, ač obrazovka zůstává plochá. Technologie bude podle vývojářů dostupná jak pro obrázky, tak pro video. red. # Tyfloart 2013 V rozmezí čtyř dnů od čtvrtka 19. do neděle 22. září se už po jednadvacáté sešli nevidomí a slabozrací amatérští umělci na své tradiční přehlídce, která nese název Tyfloart. Letos ji podruhé pořádala Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR ve spolupráci s TyfloCentrem Karlovy Vary. Záštitu nad festivalem opět převzal Magistrát města Karlovy Vary a Městský úřad Ostrov. Město Ostrov, tedy prostory zdejšího zámečku a kulturního domu, bylo také dějištěm hlavních festivalových programů a setkání. Posezení se zpěvem, dobrým jídlem, ale hlavně povídáním s přáteli z různých koutů země, se převážně odehrávala v penzionu Hubertus, kde byla většina účastníků festivalu ubytována. Zahájení se tu večer 19. září ujali president SONS Mgr. Václav Polášek a ředitel TyfloCentra Karlovy Vary Pavel Rogaczewski. S přednáškou o Karlových Varech přispěl do programu Mgr. Jiří Klsák, náměstek primátora města Karlovy Vary. Pátek 20. září se odehrál ve znamení výstavy prací nevidomých a slabozrakých umělců pro školy a veřejnost, která byla instalována v prostorách Městské knihovny Ostrov v zámečku. Celodenní akci provázaly tvůrčí dílny vystavujících. Velký obdiv opět sklidily Helena Červenková a Jana Řepková z České Třebové, které kouzlí s látkami, jehlou a nití, nebo přízí, háčkem a jehlicemi. „Snažily jsme se nabídnout obměnu,“ popsala skromně Jana Řepková, která do ubrousků a prostírání šitých technikou patchworku zakomponovala převážně vánoční motivy a neváhala využít i netradiční materiály – například kousky látek z pánských kravat. V obležení zvědavých dospělých, ale hlavně školáků, byl i letos stolek, na němž rozložila tvůrčí dílnu Jaroslava Bendová z Chomutova. Doslova každý se tu mohl stát malířem, který během chvilky stvořil pomocí voskovek a horké žehličky obrázek technikou zvanou enkaustika. Nechyběl ani tvůrce dřevěných soustružených výrobků Jaroslav Straka z Roudnice nad Labem a další tradiční vystavovatelé zajímavých výtvorů šikovných rukou. Zdaleka to však nejsou ještě všichni, kteří by mohli v rámci festivalové přehlídky nabídnout svůj um a tvůrčí invenci, případně něco ze svých dovedností naučit ostatní. Program v ostrovském zámečku doplnila malá hudební přehlídka, která se stala ochutnávkou k sobotnímu hlavnímu bloku kulturních vystoupení. Ani drobný déšť neodradil účastníky od tématické procházky zámeckým parkem, s jehož historií a vývojem je seznámily Walburga Mikešová a Mgr. Zdeňka Čepeláková. Vzácným hostem festivalu se stal i senátor PhDr. Milan Pešák, jenž do pátečního večerního posezení dokonce neformálně přispěl několika písněmi s kytarovým doprovodem. Sobotní stále ještě nepříliš vlídné počasí provázelo festivalové účastníky také při autobusovém výletu s dvěma cílovými místy. První zastávkou se stalo městečko Jáchymov, kde výletníci vystoupali na vyhlídkovou terasu místního radiopaláce. „Musím moc poděkovat paní průvodkyni. Krásně a poutavě nám přiblížila historii zdejšího hornictví od 13. století,“ pochvaloval si Jan Pakoš, vedoucí oddělení pro oblastní odbočky, který organizačním umem a přátelským přístupem přispíval k dobré pohodě všech zúčastněných. Vzápětí autobus vyvezl výletníky na další vyhlídkové místo na Božím Daru. Třetí původně plánovaný cíl výletu, Klínovec, už účastníci vzhledem k počasí oželeli. Vrcholem festivalového maratonu bylo sobotní odpoledne v ostrovském kulturním domě. Zahájení se ujal Pavel Rogaczewski, tradiční moderátorkou byla i letos Martina Brožová, vedoucí pracovníků v sociálních službách z karlovarského TyfloCentra. Mezi významnými hosty přivítala radního Městského úřadu Ostrov Ing. Josefa Železného i hosty z Polska, účastníky bilaterárního výměnného pobytu dobrovolníků. O dynamický start kulturního programu se opět postaral kyjovský sbor Pastelky pod vedením harmonikáře Pavla Švorby. Letos přivezli z Kyjova kromě bílého vínka na ochutnání dvě písňová pásma – dožínkové a hodové. Členky pražského divadélka Verva Daniela Skalová a Hana Gaňová potěšily vkusným pásmem rozmarných veršů s názvem Galantní poezie aneb Když si povídají paní o lásce a milování. K nejúspěšnějším číslům patřily dvě scénky dua HuHu alias bratrů Tomáše a Jiřího Hubáčkových, zpěv Milana Hradila s vlastním kytarovým doprovodem i oba písničkové vstupy Petry Ševčíkové a Lenky Čermákové. Neuvěřitelně přesvědčivým dojmem, doslova efektem „husí kůže“, zapůsobila na posluchače zejména závěrečná píseň z repertoáru Edith Piaf Ničeho nelituji. Kulturní pásmo doplnil výklad o relikviáři sv. Maura s možností hmatové prohlídky této vzácné umělecké památky. V předsálí se také obdivovalo a nakupovalo u stánků s výrobky obyvatel střediska Dědina a klientů středisek TyfloCentra Karlovy Vary, Ostrov a Sokolov. Společenský večer v ostrovském kulturním domě uzavřelo vystoupení souboru Na poslední chvíli ze ZUŠ Ostrov, písně v podání kapelníka skupiny KTO Františka Hackera a vyprávění Milana Pitkina. Taťána Králová # Výročí Edith Piaf Před 50 lety, 10. října 1963, zemřela v Paříži žena, která se narodila jako Edith Giovanna Gassionová. Celý svět ji zná pod jménem Edith Piaf. Francouzská šansoniérka přišla na svět 19. prosince 1915. Znamení střelce jí dalo do vínku její krajní vlastnosti: charisma, optimismus, prostořekost i zálibu v riziku. Jako dítě z cirkusácké rodiny vyrůstala u babičky v nevěstinci v Bernay. Následkem nemoci byla do sedmi let nevidomá. Po uzdravení, které jí podle legendárního podání vyprosily slečny z veřejného domu v kostele u svaté Terezičky, už nemohla v dosavadním útočišti zůstat. „Dítě nesmí tu hanbu vidět,“ prohlásil prý tehdy místní pan farář Po návratu zraku tedy Editka putovala za svým tátou na ulici a s kloboukem v ruce mu vybírala na absint. „Ulice na vás vrhá zvláštní kouzlo a zpívání tam je jako být v nebi,“ říkala později slavná zpěvačka. V polovině 30. let začala poznávat úspěch. Poté, co ji objevil její první impresário Louis Leplée s nabídkou do kabaretu Gernys. Vymyslel jí také přezdívku „piaf“ – vrabčák. Ze stísněného baru vedla její cesta rychle do nejslavnějších kabaretů a šantánů. Už v dobách slávy pomohla zase prorazit jiným – třeba Charlesu Aznavourovi či Georgesovi Moustakimu. Za druhé světové války zpívala svým nezaměnitelným hlasem po zajateckých táborech. Její nejznámější písní je bezpochyby Non, je ne regrette rien – Ničeho nelituji. Edith Piaf ale měla čeho litovat. Zemřelo jí dítě a i její životní láska – ženatý boxer Marcel Cerdan – se zabil při leteckém neštěstí, když za ní spěchal z New Yorku. Osobní tragédie, nalomené zdraví a mocné dávky morfia křehké zpěvačce zkracovaly život. „Nechtěla bych umřít stará. Doufám, že umřu dřív, než přestanu být schopná zpívat,“ prohlašovala. Její přání se jí splnilo. Na vrcholu slávy se udržela až do smrti. Skonala na rakovinu jater v pouhých 47 letech ve svém domě v Plascassier poblíž jihofrancouzského města Grasse. Slávu si udržela i po půlstoletí. Na podkladě knihy Edithiny nevlastní sestry Simone Berteautové napsal slovenský dramatik Ľubomír Feldek citlivou komorní hru z posledních dnů života slavné šansoniérky pro tři herce a jednoho hudebníka Smrt v růžovém. Při přestaveních v pražském paláci Akropolis v ní v titulní roli exceluje Zora Jandová. Představitelkou malé Editky je hereččina dcerka Ester Mertová. red. # Mladý muzikant Patnáctiletý karvinský muzikant Petr Hudec je talentovaným klávesistou. Je upoután na invalidní vozík, jelikož trpí lámavostí kostí, a také je nevidomý. Přátelský a inteligentní chlapec předvedl svůj klavírní um už několikrát například návštěvníkům Státní opery v Praze. Na festivalu Colours of Ostrava vystoupil se souborem Šimona Ornesta The Tap Tap. Co tě přivedlo k hudbě? Hudba mě baví už od malička. Víc jsem jí ale podlehl až v devíti letech, kdy jsem se jí začal věnovat naplno. Hudba mě totiž především velmi uklidňuje. Jak ses dostal do souboru The Tap Tap a jak dlouho tam už působíš? Do kapely The Tap Tap jsem se dostal díky Janu Andeltovi, se kterým jsem se seznámil v pražské nemocnici v Motole. Lékaři zjistili, že se mi odchlípla sítnice, tudíž že už nikdy nic neuvidím. Do té doby jsem viděl alespoň trochu na jedno oko, ale bylo to lepší než nic. Když se Honza dozvěděl, co mě potkalo, chtěl mi nějak pomoci. Rodiče mi v té době chtěli koupit elektrické varhany a on se nabídl, že na ně uspořádá sbírku. Každoročně v pražských Kunraticích pořádá Divadlo v parku a na této akci pro mě vybrali peníze, za které mi koupili varhany. No a Honza se zná se Šimonem Ornestem, který se účastnil předání šeku s penězi a nabídl mi spolupráci. Teď už v Tap Tap působím dva a půl roku. Co tě na působení v souboru nejvíc baví a naopak? V kapele mě baví nejvíce to, že si nehraju sám pro sebe, ale mám posluchače, kterým se má muzika líbí. Na koncertech je úžasná atmosféra, která proudí kolem mě a nabíjí mě energií. Zatím není nic, co by mi na působení v kapele vadilo, naopak, kapela mě naplňuje. Jaké jsou tvé zájmy mimo soubor? Mimo kapelu velmi rád plavu, poslouchám rádio a skládám si písničky pro radost. Kde tě v nejbližší době můžeme vidět vystupovat? Další koncert s The Tap Tap se uskuteční v pondělí 2. prosince ve Státní opeře v Praze. Havířovský deník / red. # Centrum oslavilo dvacátiny V pátek 19. září oslavilo 1. Centrum zdravotně postižených jižních Čech dvacet let své působnosti v Českých Budějovicích. Příjemnou atmosféru zpestřil Rozhlasový swingový orchestr Václava Hlaváče a vystoupení žen z taneční školy Thurayya. Zakladatel a ředitel Jiří Smékal přítomným sportovcům a hostům připomněl průběh vývoje činnosti centra, které často reprezentuje naší zemi na významných světových soutěžích. Centrum v minulosti také třikrát hostilo mistrovství světa a Evropy v powerliftingu zrakově postižených sportovců. Ředitel centra zhodnotil historii nelehké cesty výstavby celého areálu a představil další plány do budoucna ve prospěch podpory paralympijských sportů. S radostí vyzdvihl úspěšné sportovce s handicapem z poslední doby, kteří přivezli medaile ze světových a evropských soutěží. Mezi ně patří zrakově postižený Martin Bihary, mistr světa v benchpressu z Pekingu. red. # Putovní pohár doputoval do Brna Ve dnech 18. až 20. října se konal v Rokycanech XXI. ročník kuželkářského turnaje zrakově postižených o Putovní pohár města Rokycany. Zúčastnilo se jej 54 soutěžících ze 13 oddílů, z toho 7 přijelo ze zahraničí. Protože se podařilo Sokolu Brno IV (dříve Lokomotiva Ingstav Brno) třikrát po sobě velmi dobře obsazený turnaj vyhrát, putoval pohár do moravské metropole. Zasloužilo se o to „áčko“ Sokola, které hrálo ve složení Vlachová, Pařil a Hladíková. Dosažených 2 130 bodů je velice hodnotný výsledek! Druhé místo vybojovalo trio z německého Wolfenu s 2 091 body před domácím družstvem, hrajícím ve složení Kemeny, Odstrčilík a Webr, které přehodilo dvoutisícovou hranici o 17 bodů. V soutěži jednotlivců si absolutorium jednoznačně zaslouží nevidomá Daniela Hladíková ze Sokola Brno IV. Za famózní výkon na velmi citlivých skládačkách – 741 bod! O druhý nejhodnotnější výsledek se zasloužil zkušený Ralf-Peter Lokat z Wolfenu – 721 bod. Jen o 9 bodů méně nasbírala jeho oddílová kolegyně Andrea Hardseil. Přes sedmistovkovou hranici se ještě o 9 bodů dostala česká stálice – Karel Pařil ze Sokola Brno IV. Hodnotnými mistrovskými dosaženými výkony se dále prezentovali: Adelheide Dorfert z německé Jeny Zvätzenu – 697 bodů, Václav Webr z SKK-ZP Rokycany – 695 bodů, Günter Grabowski z Riesy (SRN) – 691 bod, Jan Hrabák z SKK-ZP Rokycany – 683 body a Ivana Vlachová ze Sokola Brno IV – 680 bodů. Jiří Reichel # Rozhoduje přesnost Jediným kuželkářským turnajem zrakově postižených u nás, který se nejvíce přibližuje pojetí hry vidících kuželkářů, je turnaj ke Světovému dni zraku, který pořádá SK Slavia Praha – odbor zrakově postižených. Jeho 5. ročník se uskutečnil v sobotu 5. října za účasti 12 hráček a hráčů. Hrálo se 4 x 30 hodů, z toho vždy 15 do plných a 15 s dorážkou předního roha. Jednotliví soutěžící měli přidělené handicapy podle stupně zrakového postižení a pohlaví. První místo vybojoval Václav Webr z Jiskry Ústí nad Orlicí – Hylváty II. S 549 body před Hanou Jetelovou s 547 body a Robertem Jaderkem s 530 body – oba z pořádající Slavie. V soutěži přátel kuželek zrakově postižených na 2 x 30 sdružených, kde startovali 3 hráči, zvítězil Pavel Kilián ze Zory Praha s 235 body. Jiří Reichel # Sport učí člověka bojovat V sobotu 5. října se na pražské Ladronce konal poslední závod se série RunTour – běh na deset kilometrů. Na jeho start se spolu trasérem postavil i třiadvacetiletý zrakově postižený běžec Marek Moflar. V tréninku již uběhl stejnou trať za 35 minut. „Jsem rád, že si to zkusím na závodě, který je určený všem běžcům, začínajícím i zkušeným. Já sice běhám denně, ale jen v rámci tréninku. Před svou závodní premiérou nechci mít přehnané cíle. Pokud zaběhnu trať pod 40 minut, budu spokojený,“ plánoval Marek dopředu. Na trati ho doprovázel bývalý atlet Jakub Hodboď. Nakonec odhodlaný běžec doběhl v čase 40 minut, 48 vteřin. První otázka v cíli proto zněla: Spokojený? Ale jo, je to super. Nechal jsem tam na trati všechno. Trasér ze mě vytřískal maximum. Ke konci už jsem nemohl. Bohužel mě na sedmém kilometru začalo píchat v boku. A to byla konečná. Až do cíle jsem se s tím pral. Jste bojovník? Je to právě sport, který vás utužuje? Sport člověka naučí bojovat. Člověk musí do toho cíle doběhnout. Už nemůžete, ale nemůžete zastavit. Za vámi je sedm kilometrů, před vámi tři. Hlavou vám proběhne, že to přece nemůžete zahodit. Musí to dobojovat. Byl jste zvyklý takhle bojovat už odmalička? V podstatě ano. Jsem jediný z rodiny, kdo má nějaký handicap. Narodil jsem se v sedmém měsíci, takže se mi nevyvinula sítnice. Dneska už by to asi nebyl takový problém, ale říkalo se, že v tom roce 1990 ještě nebyly tak vyvinuté inkubátory... Ale díky tomu jsem, jaký jsem. Byl jste doma opečovávaný? Právě že ne. A to bylo dobře. Můj starší bratr říkal mámě: „Nech ho být, ať ten kluk žije. Když se praští do hlavy, tak se praští a bude řvát. Pouštěj ho ven!“ A tak se chovali všichni v rodině. „Marku, ty na to nevidíš? Počkej, já ti to udělám!“ Tuto větu jsem nikdy neslyšel. Naopak to bylo vždycky: „Jdi a udělej si to.“ Setkáváte se ještě někdy u okolí s lítostí? Nechci, aby mě lidi litovali, že nevidím. Já chci žít jako normální člověk. Samozřejmě, že o něco těžší to budu mít vždycky. To nepopírám. Ale nedám to lidem najevo. Proč? Chci žít, ne být zavřený doma a čekat co se stane. Chci si to užít naplno, dokud vidím. Nebudu čekat na to, až úplně oslepnu. Na pravé oko už nevidím, ale na levém mám zbytky zraku. Jenže je otázka času, kdy oslepnu úplně. Může to být za půl minuty, za minutu, ale také nikdy. Co ve vašem případě konkrétně znamená, že máte zbytky zraku? Vidím postavu, tvář, brýle. Nevidím ale oči ani jiné detaily. Zkrátka – co vidím, to mě zajímá. Co nevidím, to mě nezajímá. Ale to už tak je. A některé věci je lepší nevidět. (smích) Co studujete? Maséra v Krči. Jsem tam dokonce jediný, co špatně vidí. Ale jsem moc rád, že se nás ve třídě sešlo hned několik sportovců. Já dělám tandemovou cyklistiku, dále je tam sprinter, hokejista, beachvolleybalistka. Učíme se biologii, anatomii, jak tělo funguje. Určitě je dobré vědět něco o sobě. To mě právě hodně baví. Kdy budete maturovat? Tak to je ještě daleko, sice je mi 23 let, ale zatím jsem ve druhém ročníku. Předtím jsem totiž studoval obchodní akademii, ale kvůli paralympiádě v Londýně jsem se chtěl nominovat. Takže škola ustoupila sportu. Nominace však nedopadla. A tím padla i obchodka. I když to nedopadlo na paralympiádě, nasměrovalo vás to úplně jinam. Správně? Asi to tak mělo být. Protože když jsem na obchodní akademii šel, vlastně jsem pořádně netušil, co to bude v konečném důsledku znamenat. Že budu sedět v kanceláři u počítače. A to by mě asi moc nebavilo. Ale navíc – neuvědomil jsem si jednu zásadní věc. Kde v kanceláři zaměstnají člověka, který špatně vidí? Proto chci být do budoucna hlavně mezi lidmi. Deník /red. # Třístovkou poslepu Bývalý bankovní manažer Mike Newman (52) z Manchesteru vytvořil nový rychlostní rekord pro nevidomé řidiče. Jel rychlostí 300 kilometrů za hodinu. Působivé rychlosti dosáhl na Bruntingthorpe Proving Ground v Leicestershire při jízdě s vozem Porsche 911 GT2. Potřebné pokyny, které musely být dodrženy, dostával vysílačkou. Od narození nevidomý Mike Newman pracoval původně v manažerských profesích. Nyní se věnuje charitativní činnosti ve své společnosti Sight of Speed. Jeho cílem je pomoc osobám se zrakovým postižením, které se chtějí účastnit různých motoristických aktivit. red.