ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 97 Číslo 21 Listopad 2013 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Žijete autonomní život? Nevšední dar Finále soutěže ve čtení a psaní Český lékař v Malawi Hmyzí oči Superčipy budoucnosti Co rozeznají prsty Což takhle dát si komentovaný film Nevidomý konstábl na stopě Wonder zpíval proti chudobě Dva nevidomí jazzoví pianisté Van Goghovy reliéfy Patronka nevidomých Sláva správným tvarům Černobílé problémy Inzerce # Žijete autonomní život? „Jste připraven na vše?“ ptalo se mne telefonní sluchátko hlasem mé známé badatelky. „No jak na co, zkuste to,“ odpověděl jsem rádoby šalamounsky. „Dobře. Žijete autonomní život?“ zazněla otázka. „Cože?“ vyšlo ze mne. „No autonomní život, samostatný, podle svého,“ zaznívalo upřesnění. „No úplně autonomní život nežije nikdo z lidí, teda pokud nežije sám na pustém ostrově a vlastně ani ten ne…“ získával jsem čas na toto komplikované téma. A přišly ještě další otázky: „A jak se vám vlastně se slepotou žije, jaké je to žít jako nevidomý autonomní život? S čím se musíte potýkat?“ Nebo tak nějak ty otázky zněly. Přiměly mne k zamyšlení a psaní, třeba pro další zvídavé vidící i jako výzvu pro jiné nevidomé. Tak vznikl dlouhý text, který jsem zkrátil pro Zoru, celý je na stránkách www.okamzik.cz. Nejprve jsem zjistil, že řecké slovo „autonomos“ znamená řídící se vlastními zákony, tedy samosprávný nebo samostatný, v našem případě by se dalo říct řídící se vlastními zákony bez ohledu na zrakové postižení, jakoby vůbec nebylo. Žiju tedy autonomní život? Mohu beze zraku činit svobodná rozhodnutí o svém životě, aniž bych musel na zrakový handicap dbát? Jak tedy zrakový problém zasahoval do mého života? Co si pamatuju z dob, kdy ještě nebyla slepota ani zdaleka na obzoru? Jeden z mých nejrannějších zážitků se skutečně týká zrakového handicapu. Ve školce jsem běžel temnou chodbou a nezpozoroval jsem schodiště dolů, takže jsem najednou padal kamsi do neznáma a dopadl na pěkně tvrdou dlažbu. Ze školy si vzpomínám na spolužáka, který pochopil, že nevidím text na tabuli, a pro zábavu mi napověděl jakýsi nesmysl, který vytočil k nepříčetnosti učitele domnívajícího se, že si z něj dělám legraci. Rodiče ani netušili, že při cestě ze školy za tmy se řídím jen hlasy spolužáků a světly pouličních lamp, protože po setmění kromě zdrojů světla jinak téměř nic nevidím. Kolik zakopnutí, nedorozumění, menších či větších pádů to bylo a proč to připomínám? Tyto epizody různě zasahovaly do mého života, do jisté míry mne vyčleňovali z kolektivu vrstevníků, ale možná mne přiměly přemýšlet o životě dříve, než je na konci dětství obvyklé. A tak v době, kdy většina mých spolužáků sbírala vojenské odznáčky, já jsem začínal číst vážnou literaturu a poslouchat hudbu a jsem za to dodnes rád. Pak přišla léta středoškolská. Odešel jsem do speciální školy v Praze. Dostal jsem se z konzervativního prostředí malého města do Prahy. Bylo to dobře nebo špatně? Co mi handicap přinesl? Lákala mě literatura a hudba – a kde jí bylo víc? Dospíval jsem a tady jsem potkal svou životní partnerku. Našel jsem tu práci, což bych jako zrakově postižený v malém rodném městě zřejmě nenašel. A dokonce jsem do své práce „zabudoval“ i svůj handicap založením občanského sdružení, které poskytuje služby nevidomým. To by se na malém městě asi v takové míře nepodařilo už proto, že by tam nebyly ty stovky klientů, kterým poskytujeme služby. Ale handicap také velmi nepříjemně „bral“. Třeba když jsem v dávné minulosti kvůli slábnoucímu zraku přišel o práci a soudruzi z národního výboru mi řekli, že jako invalida mám sedět doma. Naštěstí se díky přátelům práce našla – vyráběl jsem doma kolíčky na prádlo, strkal obaly na čokoládové bonbony mezi čtyři hřebíky na prkýnku a dělal z nich úhledné balíčky. Nic moc, ale pak si na mne vzpomněl nevidomý doktor Šarbach, a já jsem se ocitnul v prostředí zrakově postižených lidí, ve kterém po několika letech vzešel nápad založit ono výše uvedené sdružení. To už třináctý rok plně náleží do mé životní dráhy. Dalo by se říct, že sdružení Okamžik je výsledkem mé autonomie a autonomie dalších několika lidí a že mne Okamžik přiměl k mnoha autonomním krokům, o nichž jsem předem neměl ani tušení a z nichž bych si i leckteré rád odpustil. Jak to tedy s autonomií bylo? Kdybych postupně neztrácel zrak a nakonec neoslepl, měl bych asi poskládány svoje životní hodnoty jinak a řídil bych se možná jinými vnitřními zákony. Dá se říct, že kdyby mi handicap nenastavil do cesty různá omezení, nebo jak se dnes moderně říká, kdyby pro mne nepřipravil různé výzvy, fungoval bych asi jinak. Totiž „já“ by byl někdo docela jiný. Pokud bychom ale chtěli srovnat míru samostatného rozhodování „s handicapem“ a „bez něj“, pak by otázka měla znít, jak by se mi rozhodovalo o mém životě, kdyby do něj nevstoupil handicap. Jaké by to bylo, kdybych postupně neztrácel a nakonec úplně neztratil zrak? Po revoluci bych asi chtěl být knihkupcem či antikvářem, doma jsem měl přes pět tisíc knih včetně vzácných exemplářů, stačilo jen pronajmout si malý krámek a začít prodávat. Dnes ale většina antikvářů zkrachovala nebo jen přežívá krizi této komodity. „Komodita nevidomých a slabozrakých“ nezaniká, a proto mám práce stále víc než dost. Někdo by se mohl tedy domnívat, že jsem rád nevidomý. Kdepak, kdyby to šlo, tak bych slepotu ze svého života přímo vykopl! Nepatřím k těm nevidomým, kteří říkají, že už by ani vidět nechtěli. To já bych teda chtěl, možná proto, že jsem viděl, a tedy moc dobře vím, co nevidím. Tak jak to je, žiju ten „autonomní život“? Myslím, že docela ano a přitom moc ne, a zároveň si uvědomuju, jak moc to nejde nejen kvůli handicapu, ale také obecně bez ohledu na něj. A ještě k dalším otázkám – jak se mi se slepotou žije? Jaké překážky musím překonávat? Žije se mi docela dobře. Jsem asi docela spokojený člověk. Ale stejně tak mohu s klidným svědomím napsat, že mě ta slepota stále víc otravuje. Nebaví mě pořád zkoumat okolí rukama, něco nahmatávat, bystřit sluch na ulici, kde se co na mne žene. Někdy mne unavuje i dobrá vůle vidících vkládat mi něco do ruky se slovy, že si to mám prohlédnout. A já (pokud to neodmítnu) prohlížím, namáhám představivost, a často z toho nic nemám, buď to nepoznám a nebo taky poznám, ale je mi to jedno, třeba mi to ani není hmatově příjemné a nebo mě to nezajímá. Netěší mne neustálé seznamování se s novými prostředími, kde si musím pamatovat kdejaký přihlouplý turniket či jinou banalitu, které si vidící člověk ani nevšimne, natož aby si ji ukládal do paměti. A kolik energie bych ušetřil, kdybych mohl přepnout náhradní smysly na minimální zatížení, kdybych nemusel bombardovat paměť dotazy na trasy pohybu nebo rozmístění předmětů, kdybych nemusel zapínat vizuální představivost, kterou vidící nepotřebuje, protože nemá důvod si představovat to, co prostě a bez námahy vidí, kdybych mohl své mysli odlehčit od neustálého rozhodování na základě zlomkových informací?! No to je nějakých stížností, až jsem se sám lekl! Domnívám se, že mne známí vnímají jako spíše veselého a pozitivního člověka, a teď tohle. Jenže tento text píšu především pro vidící, aby alespoň trochu tušili, v čem je život nevidomého odlišný od jejich. Ne, nejsem utrápený tragik. Zažívám jiné radosti, o kterých bych jako vidící možná neměl ani tušení. Je to jen věc životního příběhu. Kdybych neoslepl, nejspíše bych se nestal pravidelným návštěvníkem pražského Rudolfina, nevyslechl bych více než dvě stovky koncertů klasické hudby, neobjevil bych potěšení z této oblasti lidského snažení. Nepoznal bych například šestnáct pozoruhodných symfonií Allana Petterssona. Kdo ho zná? Řekl bych, že devadesát devět procent čtenářů ne. Ani já bych ho neznal, nebýt právě životního příběhu, do kterého plně přináleží slepota. No a ten mimochodem po celý život velmi vážně nemocný Pettersson se mi moc líbí… Někdo je nadšený, když vystoupí na vrchol hory a rozhlíží se, já jsem nadšený, když vystoupím do sfér úžasné symfonie a rozhlížím se v ní. Tam se mnoho lidí nedostane, tak jako se já nedostanu na vrchol hory. Takže život se slepotou je v podstatě stejný, jako by byl bez ní? To určitě ne. Když mi někdo vidící říká, „všichni máme své problémy,“ tak s oblibou říkávám, „tak, tak, máte pravdu, i my máme problémy jako druzí – a k nim máme navíc ještě tu slepotu“. A nedá se tedy naopak říct, že slepota je svého druhu dar? Ne, pěkně děkuji, ačkoliv jsem potkal v životě věřící, kteří o takovéto dary prosili s myšlenkou na spásnou roli utrpení. Ale já netrpím, jen žiju se slepotou. Ale někdy se slepota jako zvláštní dar prezentuje. To když se nevidomým automaticky připisují zvláštní schopnosti, jako je absolutní sluch, všezvládající šikovnost, naprostá morálnost nebo třeba nadlidské hrdinství. A někteří nevidomí to rádi přiživují, neboť jejich handicap jim bez námahy přičaruje různé výhody, nebo alespoň pozornost okolí. A některým vidícím se tohle také hodí, jelikož je to zbavuje povinnosti být solidární, když ti úžasní nevidomí jsou přece tak schopní, že už vlastně nic nepotřebují. A jaké překážky musím jako nevidomý překonávat? Určitě je jich dost třeba na ulici, a nalézám jich dost i v sobě, ale ty si ponechám pro sebe. Ale přece jen něco uvedu. Tak například odmítání pomoci, když ji nepotřebuju, nebo když mě dokonce obtěžuje. Třeba takový „spravedlivě rozhněvaný“ moralista, který se v tramvaji pustí do napravování mladíka, který mi neuvolní místo, o něž nestojím. Moralista zvedá hlas, mladík podrážděně přilévá olej do ohně – a já se snažím od všeho distancovat. Ale to je celkem banalita. Méně dramatické, ale o to složitější, může být křížení rolí, když mám využít pomoc někoho, s kým nemám zrovna jednoznačně pozitivní vztah. To může být v rodině, v práci, na úřadě a kdo ví, kde ještě. A nejtěžší je to s nejbližšími. Leckterý bližní se za nevidomého v rodině stydí, jiný neví, co s tím, a handicapovaný ve složité spleti vyvíjejících se vztahů možná také ne. Za svou profesní dráhu jsem naučil stovky vidících správnému vedení nevidomého, v původní a širší rodině jsem to nenaučil vlastně nikoho. Nějak to nešlo a nemá smysl dnes rozplétat, proč. A co nejbližší, tedy manželka? Kolik času a energie mi věnuje? Už ani nechci jet k mému oblíbenému živlu, k moři, protože moje dovolená v neznámém prostředí je docela náročná práce pro vidící partnerku. Po návratu jsem vždycky říkával: „Teď by sis měla vzít pár dnů dovolené ty, jen to moře už tu není.“ O těchto věcech se moc nepíše, ačkoliv tu poslední kdysi pojmenoval jiný nevidomý jako „skrytou asistenci“. A těch skrytých asistencí jsem za dvacet let práce v prostředí nevidomých viděl přece jen poněkud víc, než by se mohlo zdát. V několika případech by se dalo mluvit spíše o „vykořisťování vidícího partnera nevidomým partnerem“ nebo o „dětské práci“. Ale to vykořisťování jsem viděl i naopak – „vykořisťování nevidomého vidícím“, kterému handicapovaný vlastně sloužil jako oběť potřeby ovládat druhého člověka. Tak jak to s tou autonomií vidím? Zhodnotit, do jaké míry žiju autonomní život – to je možná totéž, jako chtít po řidiči, který jezdí celý život v osobním automobilu, aby zhodnotil, jak se mu jezdilo v náklaďáku, nebo naopak. Prostě – zrakový handicap byl zabudován do mého volantu a dalších ovládacích prvků na pultu řidiče. Do jaké míry jsem tím řidičem byl já, neboli do jaké míry jsem byl autonomní, to neumím změřit a pochybuji, že to někdo změřit dovede. Handicap naprosto určitě v mnoha směrech mou autonomii omezil. Na druhé straně jsem si bez ohledu na handicap (nebo dokonce „ve spolupráci s ním“) prosadil ve svém životě mnoho autonomie, kterou nemají jiní lidé – ať vidí, či nevidí. Je to ale jen moje autonomie, mnou vnímaná a prožívaná a pro mne důležitá, tatáž autonomie nemusí být pro jiné vůbec důležitá nebo pochopitelná. A jestli se cítím autonomní, jestli pocit autonomie prožívám? Určitě někdy prožívám nesnesitelnou neautonomii, třeba když se nemohu bez cizí pomoci někam dostat. Na druhé straně – proč bych pociťoval jakoukoliv neautonomii, když poslouchám mou oblíbenou hudbu? To cítím velkou svobodu a s ní asi souvisí autonomie, i když o ní zrovna vůbec nepřemýšlím. Život mě učí brát věci tak, jak jsou. Žít tady a teď a netrápit se tím, co bylo nebo bude, jelikož v přítomném okamžiku většinou o slepotě ani nevím. A jestli jde změřit, jak jsem na tom ve srovnání s vidícími lidmi, zda moje míra samostatnosti v rozhodování o mých záležitostech je větší či menší, než je tomu řekněme u průměrného vidícího člověka? To tedy nevím. A pokud někdo ví, ať napoví. Rád si to přečtu. Milé telefonní badatelce-tazatelce děkuji za nelehké inspirativní otázky. Přiměly mne k přemýšlení i psaní. A třeba na ně odpoví ještě někdo jiný. P. S. aneb malé dovysvětlení Mohlo by se zdát, že jsem si badatelku čili tazatelku v textu vymyslel. Ve skutečnosti článek vznikl na základě otázek speciálního pedagoga, který odpovědi potřeboval do své práce o životě lidí s handicapem. Když jsem ale dotyčnému pedagogovi článek poslal, upozornil mne s úsměvem, že původní otázka nezněla „žijete autonomní život?“ ale „jestli jsem autonomní nebo jestli se cítím autonomní“ a že jsem význam otázek tedy posunul. Tak jsem text trochu upravil, tazatele ukryl do anonymity a text vypustil do světa. Snad to nebyla marná námaha. Mirek Michálek # Nevšední dar V posledních letech je v našich městech na vesnicích vidět dost nevidomých s vodicími psy. Ovšem pouze v Kyjově mají sousoší slepce s vodicím psem. Nachází se na důstojném místě poblíž vchodu do Městské knihovny na poměrně frekventované Komenského třídě ve středu města, kde má ve druhém patře i sídlo tamní Oblastní odbočka SONS. Slavnostní akt odhalení sochy se uskutečnil za hojné účasti široké veřejnosti i za početné skupiny zrakově postižených v pondělí odpoledne 16. září. Příjemnou a důstojnou atmosféru, jak už je na Slovácku dobrým zvykem, umocňovaly hudbou a zpěvem cimbálová muzika Stužka a pěvecký sbor Pastelky. Autorem myšlenky a současně i donátorem projektu sousoší je šestaosmdesátiletý těžce zrakově postižený Viktor Hlaváč, rodák z nedalekého Domanína a člen kyjovské odbočky. Sousoší z objemného bukového kmene vytesal řezbář a kamarád mecenáše Jiří Kostiha z rovněž nedalekých Sobůlek. „Jsme rádi, že sochu Viktor věnoval naší odbočce,“ uvedla jednatelka OO SONS Kyjov Hana Vrtková, která spolu s předsedou kyjovské odbočky Pavlem Švorbou předali panu Hlaváčovi na památku jako poděkování plaketu a předseda Pavel Šorba dodal: „Děkuju Viktorovi a vážím si toho co dělá pro zrakově postižené, a to nejen v naší kyjovské odbočce, ale i v současné době v Centru sociálních služeb v Brně-Chrlicích.“ Za potlesku sousoší slavnostně odhalili prezident SONS Mgr. Václav Polášek a místostarosta města Kyjova Antonín Kuchař. Sousoší symbolizuje přátelství mezi člověkem a psem, ale také účinnou pomoc vodicího psa nevidomému. Vytvářejí spolu nerozlučnou dvojku. Viktor Hlaváč se narodil 24. ledna 1927 v Domaníně v rodině stolařského dělníka. Již během obecné školy mu byla zjištěna zraková vada – silná krátkozrakost. Ve Škole lidového umění se vyučil malířem porcelánu. Tuto práci vykonával, pokud mu to dovolily zrakové možnosti. Po nevydařené operaci v roce 1958 mu byl přiznán plný invalidní důchod. V roce 1974 nastalo další zhoršení, konečný verdikt – praktická slepota ukončila jeho pracovní uplatnění. A tak ve svých padesáti letech se začal věnovat svému koníčku – malování, tentokráte obrazů. Zvolil si pastel jako techniku, při které se uplatňuje malování prsty, protože mu trochu připomínalo modelování. Postupným zhoršováním zraku, kdy v terénu nerozeznával detaily krajiny, na kterou se zaměřoval, musel i této záliby zanechat. Od roku 2005 se zapojil do aktivit nabízených Oblastní odbočkou SONS Kyjov a nejvíce k srdci mu přirostl kroužek keramiky. Jak dostal hlínu do ruky, tak se mu postupně vracely představy, vzpomínky na dětství, mládí, prsty se samy pouštěly do tvořivé činnosti. „Opět jsem zažil pocit štěstí, po tolika letech se vrátit k mé milované profesi,“ řekl Viktor Hlaváč a dodal: „Byla to opravdu šťastná náhoda, že v kyjovské odbočce pracuje takový kroužek. Sám bych tuto možnost ani nevyhledával a ani nenašel odvahu s ní opět začít.“ I když už šest let bydlí v Centru sociálních služeb pro zrakově postižené v Brně-Chrlicích, kde v rámci pracovní terapie ve svých 80 letech denně pracoval s hlínou a opět se vrátil ke kresbě obrazů, i když už jenom za pomoci asistence, je s ním odbočka neustále v blízkém kontaktu, v přátelském vztahu. „To, že u nás našel prostor k návratu toho, co mu kdysi bylo milé, že našel své místo pro uplatnění svého nadání a že našel cestu, jak se umělecky vyjádřit i se zbytky zraku, je zřejmě důvod jeho rozhodnutí – věnovat „své“ odbočce hmatatelné poděkování,“ uvedla Hana Vrtková. Jiří Reichel # Finále soutěže ve čtení a psaní V neděli 6. října zavítali nevidomí z Čech a Moravy do stověžaté Prahy, kde se v hlavní budově Městské knihovny uskutečnilo celostátní finále soutěže ve čtení a psaní zrakově postižených. Konalo se pod mottem Braillovo písmo – symbol gramotnosti nevidomých. Do čtyř disciplín se kvalifikovali vítězové krajských soutěží plus nejlepší podle dosažených výsledků. Pátou disciplínou, která měla jen finálové kolo, bylo psaní na Easylinku a editace textu za pomocí produktů Apple. Kromě finále nás do Prahy poháněla zvědavost, koho asi potkáme, jak se naši spolužáci změnili? Pan doktor Jiří Reichel nás přivítal a hurá do soutěžení. Čekání jsme si krátili různě. Povídáním při kávě a laskominách, Václav Fanta nám předvedl hru Qardo, která mě osobně pohltila. V našem případě byla velice příjemným zpestřením také procházka po Praze. Čas plynul jako voda ve Vltavě a bylo tu vyhlášení. A kdo stanul na pomyslné bedně vítězů? V Easylinku získal první místo Petr Čermák s počtem 660 bodů. Místo druhé obsadil správce konferencí pro nevidomé Zdeněk Bajtl s celkovým počtem 637 bodů. Na třetím místě byl Jiří Sádovský s počtem bodů 608. Všichni „medailisté“ jsou z Prahy. Tito tři nejlepší se také zúčastní mezinárodní soutěže, takže 10. listopadu jim prosím přejme hodně štěstí a hbité prsty. Ve čtení Braillova písma se v kategorii A (nevidomí, kteří se s Braillovým písmem seznámili již na 1. stupni ZŠ) sešlo čtrnáct čtenářů. A kteří byli ti nejrychlejší? Prvenství v této kategorii obsadil mladík, který si říká Karlos, jinak se jmenuje Karel Leskovec a je z Újezdu u Vodňan. Tento hoch, jak se zdá, nepropadl jen čtení přes hlasové výstupy, jak by se od této generace čekalo, ale láska k bodovému písmu zvítězila s počtem správně přečtených slov 229. Měla jsem za Káju i já velikou radost, že bodové písmo je stále tolik oblíbené. Druhým nejrychlejším čtenářem byl Roman Holík z Českých Budějovic s počtem správně přečtených slov 217. Třetí pilnou čtenářkou se stala slečna Michaela Málková z Prahy s počtem 213 správně přečtených slov. V kategorii B (později osleplí) se zúčastnilo 7 lidí, z nichž tři se ukázali jako nejlepší čtenáři. První místo patřilo Miroslavě Kneslové z Uherského Hradiště s velikým bodovým předstihem – 106 správně přečtených slov. S počtem 90 slov na druhém místě skončil Václav Bejček z Opavy. Třetí místo si odnesla Věra Vondráčková z Prahy s počtem 87 slov. Následovala pražská tabulka. Tady se bodátko pisatelům povedlo roztančit na tabulce takto: První místo s ťukacím koncertem o hodnotě 144 znaků získal doktor Ondrej Čanecký z Doks. Marta Zemanová ze Zlína s počtem 140 znaků získala místo druhé. Robert Hrabal z Liberce získal třetí místo za 114 znaků. Pichtův psací stroj na prvním místě rozezvučela Zuzana Třeštíková s počtem 467 úhozů. Druhé místo patřilo Monice Krchovové s počtem 427 úhozů. Třetí místo si odnesla Hana Miklošová s počtem 398 úhozů. A jak si naši soutěžící vedli v psaní na klávesnici? Nejhbitější prsty patří slečně Zuzaně Třeštíkové z Písku. V limitu tří minut dokázala zvládnout 1158 čistých úhozů. Stříbro vybojoval Tomáš Hromádka z Prahy s počtem 1125 čistých úhozů. Na třetím místě se umístila Petra Dvorská ze Zlína s počtem 988 úhozů. Velké uznání patří i mladým účastníkům, kteří v těžké konkurenci zkušených matadorů na medailové pozice nedosáhli. Pomyslnou bramborovou medaili vybojoval Lukáš Tyrychtr, bojového ducha a velmi dobrý výkon, srovnatelný s dospělými účastníky, předvedli také školáci Martin Jozífek (14) i nejmladší finalistka Nikol Bukóciová (12). Potěšilo mě, že se nás na samotném finále sešlo tolik. Počítačová technika je sice našim velkým pomocníkem v životě. Ale Braillovo písmo je to, co k nám patří. Jsem ráda, že se mezi námi najdou ti, co se rádi konečky prstů dotýkají papíru s Braillovým písmem. Právě dotek v konečcích prstů je náš zrak. A ten můžeme díky tréninku ve čtení a psaní bodového písma posilovat. Za dva roky na shledanou. Romana Hladišová / red. # Český lékař v Malawi Zástupce primáře očního oddělení Nemocnice ve Frýdku-Místku Tomáš Utíkal z Českého Těšína se právě vrátil z mise v Malawi, kde odoperoval desítky pacientů se šedým zákalem. Za rok se chce vrátit, mezitím zahájil v regionu sbírku brýlí. První dodávka do země, kde je zraková korekce pro valnou většinu obyvatelstva nedostupným luxusem, poputuje v listopadu. Letos jste dovolenou použil na cestu do Afriky, a to ne abyste ji strávil jako turista. Proč? V rovníkové oblasti Afriky, obdobně jako v jiných rozvojových zemích, lidé trpí nebo dokonce umírají na následky chorob u nás považovaných za banální. Kromě celkových onemocnění, která je ohrožují na životě přímo, jsou zde nemoci, které pacientům výrazně zhoršuji kvalitu života a velmi často vedou k předčasné invaliditě a smrti. Mezi ně počítáme i slepotu, jejíž nejčastější příčinou je šedý zákal. Druhou nejčastější příčinou ztráty zraku je infekční onemocnění, kdy bakterie napadají povrchovou oční tkáň a postupným jizvením snižují zrakovou ostrost. Toto onemocnění končí slepotou jedince ve věku kolem 40 let. Ve vyspělých zemích lze oba tyto problémy velmi úspěšně odstranit , ale pro většinu Afričanů tato léčba zůstává nedostupnou. Tak slepota ještě zhoršuje jejich obživu a vede k těžkým úrazům. Jak jste se do rovníkové oblasti dostal? Do Malawi jsem vycestoval prostřednictvím organizace International Humanity, která zakoupila od naší nemocnice už nepoužívaný přístroj pro operace šedého zákalu. U nás se již jedná o výběhový typ, v Africe jej lze považovat za špičkový. V zemi s 15 miliony obyvatel byl druhý svého druhu po fakultní nemocnici v hlavním městě. V českých nemocnicích jich je asi sto. Kde jste působili? Operovali jsme ve městě Mchinji blízko hranic se Zambii v nemocnici s 350 lůžky, která slouží spádové oblasti s více než 400 tisíci obyvateli. Zařízení mají na starosti dva lékaři. Již druhý den se po okolí rozkřiklo, že přijeli lékaři z Evropy. Čekárna praskala ve švech a my museli vymyslet klíč pro výběr pacientů. Z technických důvodů šlo denně provést 8 operací, zájemců jsme měli dvacetkrát více. Mnozí za námi cestovali desítky kilometrů, pešky, na povoze, na kole. Nakonec jsme vybírali nemocné s oboustranným šedým zákalem, kteří nedohlédli dále než metr před sebe. Přednost dostávaly i ženy s početnými potomky. Jak probíhaly operace? Ty problémy zná každý, kdo někdy operoval na černém kontinentu. Často při zákroku vypadává elektřina a operační tým se modlí, aby naskočil generátor. Někdy přestane jít dodávka vody. V těchto situacích je třeba nepoužitelný parní sterilizátor. K úspěšně provedené operaci tým potřebuje i další materiál, především nitrooční čočky, gel a neméně důležité je i pooperační podávání antibiotických kapek. V oblasti, kde jsou hygienické návyky na podstatně nižší úrovni, o to více. Velký dík patří firmám, které nám dodaly veškeré tyto materiály formou daru. Dorota Havlíková, Horizont (kráceno) # Hmyzí oči       Vědci ve Švýcarsku, Německu a Francii zkoumali fungování hmyzího zraku a poté navrhli a zkonstruovali první funkční miniaturní senzory fungující jako zakřivené složené „oči“. Projekt s názvem Curvace (zakřivený) obdržel z prostředků EU podporu ve výši 2 milionů eur. V budoucnosti by mohly být senzory použity v mnoha oblastech. Díky jejich tenkosti a pružnosti mohou být zabudovány do textilu, z něhož by se mohly vyrábět „inteligentní“ oděvy. Vzniknou tak například chytré pokrývky hlavy, které by zrakově postiženým pomohly vyhýbat se předmětům, stojícím v cestě. Flexibilní umělé oči najdou uplatnění všude tam, kde je výhodou panoramatické vidění. Mohly být například umístěny kolem karoserie automobilu. Řidič by tak lépe odhadoval překážky při parkování a měl lepší přehled o jiných okolních vozidlech a chodcích. Senzory by mohly být také připevněny na stěnách či na nábytku „inteligentních“ domů a zajišťovat detekci pohybu. Tím by plnily velmi důležitou funkci například při péči o děti či seniory v domácím prostředí. „Na řadu problémů nám příroda sama poskytuje mnoho nesmírně vyspělých řešení. Výzkumné programy financované Evropskou unií nám umožňují nechat se Matkou Přírodou inspirovat, porozumět jejím výtvorům a napodobit je v průmyslovém měřítku, čímž můžeme zlepšovat kvalitu života našich spoluobčanů,“ uvedla místopředsedkyně Evropské komise Neelie Kroesová. Složené oči mají podobné vlastnosti a funkce jako oči mušky octomilky rodu Drosophila a jiných členovců. Průmyslově vyrobené „oko“ má válcovitý tvar, měří 12,8 mm v průměru, váží 1,75 gramu a skládá se z 630 „oček“ nazývaných ommatidia, která jsou uspořádána do 42 sloupců po 15 senzorech. Každé ommatidium obsahuje čočku (o velikosti 172 mikronů) napojenou na elektronický pixel (30 mikronů). Tato čidla se vyznačují vyspělými optickými vlastnostmi a fungují v celé škále světelných podmínek. (Zdroj: prvnizpravy.cz ) # Superčipy budoucnosti Vědci z laboratoří IBM Research představili v srpnu na mezinárodní konferenci o neuronových sítích IJCNN 2013 v Dallasu průlomový software ekosystému určeného pro programování křemíkových čipů, jejichž architektura je inspirována funkcí, nízkou spotřebou a kompaktním objemem mozku. Tato technologie by mohla vést k nové generaci inteligentních senzorových sítí, které napodobují mozkové schopnosti pro vnímání, akce a poznání. Jde o zcela novou generaci experimentálních počítačových obvodů, navržených tak, aby simulovaly schopnosti mozku vnímat, poznávat a jednat. Nejsou předem naprogramovány, ale jsou schopné učit se a rozhodovat na základě interakce s okolím. Pomocí algoritmů realizovaných křemíkovými obvody kopírují procesy, které se odehrávají mezi neurony a synapsemi v biologických systémech, například v lidském mozku. Tato technologie by mohla nabídnout až o několik řádů nižší spotřebu energie a místa ve srovnání se současnými počítači. Moderní počítačové systémy byly navrženy před 20 lety pro sekvenční zpracování podle předem nastaveného programu. Přestože jsou klasické počítače rychlé a přesné, jsou omezovány výkonem a velikostí při provozu za snížené účinnosti u aplikací zaměřených na zpracování v reálném čase z velkých objemů dat. Na rozdíl od mozku, který pracuje poměrně pomalu a s nízkou přesností, ale zato vyniká při úkolech, jako je rozeznávání, interpretace a jednání na základě vzorů, přičemž spotřebuje stejné množství energie jako 20 V žárovka a zabírá objem jako dvoulitrová láhev. V srpnu 2011 v IBM úspěšně předvedli stavební kámen, nové mozkem inspirované architektury čipu, založený na škálovatelné, propojené, nastavitelné síti „neurosynaptických jader“. Každé jádro obsahuje paměť (synapse), procesory (neurony) a komunikaci (axony) v těsné blízkosti, vykonávající činnost řízenou událostmi. Tyto čipy slouží jako platforma pro emulaci a rozšíření schopnosti mozku reagovat na biologické podněty a analyzovat velké množství dat z mnoha zdrojů najednou. Cílem je vytvořit systém, jenž dokáže nejen analyzovat složité informace z různých druhů senzorů, ale zároveň se bude schopen i dynamicky přizpůsobovat na základě interakce s prostředím.      Dlouhodobým cílem výzkumníků je vybudovat čipový systém s 10 miliardami neuronů a sto biliony synapsí, který by ale spotřeboval pouze 1 kW energie a zabíral objem méně než dva litry. Systémy postavené z těchto čipů by se mohly spojit a zajistit v reálném čase sběr a analýzu různých typů dat blíže k místu odběru. Ony by nejen sbíraly symbolická data, která jsou stanovená pevnou textovou nebo digitální informací, ale také shromažďovaly tzv. subsymbolická data, založená na senzorickém, smyslovém vnímání, jejichž hodnota se neustále mění. Tato nezpracovaná data odráží aktivitu světa všeho druhu v celém rozsahu od obchodu, sociálních aspektů, logistiky, umístění, pohybu až po podmínky okolního prostředí. Příkladem mohou být třeba lidské oči – denně přes ně projde přes TB dat. Lehké brýle s nízkou spotřebou energie, určené na pomoc zrakově postiženým emulující zrakovou kůru (cortex), by mohly být vybaveny video – a sluchovými senzory, které zachycují a analyzují tento tok optických informací. Tyto senzory by umožňovaly shromažďovat a interpretovat rozsáhlé objemy dat a pomáhaly tak např. signalizovat, kolik jedinců je před uživatelem, jaká je vzdálenost k nejbližšímu chodníku, počet vozidel v křižovatce, výšku stropu nebo délku přechodu pro chodce. Jako vodicí pes by subsymbolické informace vnímané brýlemi umožnily zobrazit nejbezpečnější cestu přes místnost nebo venkovní prostředí a pomohly uživateli orientovat se v prostředí pomocí vestavěných reproduktorů nebo ušních sluchátek. Tech Magazín (kráceno) # Co rozeznají prsty Třináct nanometrů. To je hloubka vrásek, které je člověk schopen zaznamenat svým hmatem. Zjistili to vědci z Royal Institute of Technology ve Stockholmu. Účastníci pokusu měli přejet dominantním ukazováčkem po různě zbrázděném povrchu (v rozmezí od sedmi nanometrů do 4,5 mikrometru). Výsledek 13 nanometrů je překvapující a také obtížně představitelný. „Kdyby byl lidský prst veliký jako Země, člověk by byl schopen hmatem rozeznat domy od aut,“ přiblížili výsledky své studie sami vědci. Jejich poznatky mohou pomoci například při navrhování dotykových ovládacích ploch pro nevidomé. (Víkend HN) # Což takhle dát si komentovaný film Do svých dvaceti let, kdy jsem po úrazu přišel téměř o zrak, jsem zhlédl mnoho filmů. Jednak v televizi, ale zejména pak v kině. Především kino bylo pro mne a mou generaci místem kultury, osvěty a společenského života. Jako dítě jsem chodil na sobotní odpolední kino, pak přišla puberta a s ní nezapomenutelné „májovky“ s Pierre Bricem a Lexem Barkerem a komedie s Louis de Funésem. V dospívání jsem si oblíbil filmy s Alainem Delonem, Jeanem Gabinem, Gérardem Philipem, Sophií Loren, Romy Schneiderovou. Fascinovaly mne a dodnes obdivuji herecké výkony Liz Taylorové, Richarda Burtona, Paula Newmana, Roberta Redforda a Dustina Hoffmanna. Z českých filmů mám rád filmy Miloše Formana, Juraje Herze, Otakara Vávry a Karla Kachyni. Vyhledávám filmy, v nichž excelují naši známí herci a herečky. Na samém vrcholu oblíbenosti stály u mě filmy s Petrem Čepkem, Jaromírem Hanzlíkem, Rudolfem Hrušínským nebo s Milošem Kopeckým. Některé tituly znám téměř nazpaměť a nikdy se mi neohrají. Například české kultovní filmy Černý Petr, Kočár do Vídně, Petrolejové lampy, Morgiana, Romance pro křídlovku, Všichni dobří rodáci, Skřivánci na niti a z novějších Černí baroni, Vesničko má středisková, Postřižiny, Dědictví aneb…, Tankový prapor a další. Filmy, které jsem zhlédl v době, kdy jsem ještě bezchybně viděl, zejména vícekrát, si pamatuji detailně. Vybavují se mi jednotlivé scény, dialogy, gesta, gagy. Horší je to s těmi, které jsem spíš slyšel, než viděl. U nich si dobře pamatuji dialogy, hudbu, ale unikají mi obrazy, mimika, akční scény, záběry bez komentáře atd. A to už vůbec nemluvím o záběrech, které se na monitoru střídají v bleskových kmitočtech. Pokud jsem sledoval film doma společně se svou rodinou, musel jsem se často ptát na situaci, kterou jsem neměl šanci postřehnout. Všichni ze mne „rostli“ a jediným trpělivým spolusledovatelem byla moje paní. I mě samotného to často natolik rozladilo, že jsem se buď vůbec nedíval, nebo jsem od filmu odešel a neviděl ho až do konce. Navíc, komu by se líbilo sledovat oblíbený film, když mu těšně před obrazovkou sedí těžce zrakově postižený člen rodiny. Ani dnes nemají v domácnostech televizní přijímač ve všech místnostech. Filmová technologie mezitím postoupila o velký kus dopředu. Možností, jak si dohledat a přehrát ten či onen filmový hit, doma, ve vlaku, v letadle atd. je mnoho. S modernizací a pokrokem přišel ovšem i úpadek kin jako nositele kultury. Některá česká města o svá kina přišla úplně. Zachovalo se jich několik ve velkých městech. Vznikla nová s moderní 3D projekcí. Naštěstí se i nám zrakově postiženým v posledních letech otevřely nové možnosti v oblasti filmu. Jedna z nich se jmenuje komentovaný film. Tak, jak si už několik desetiletí mohu v teple doma přehrávat zvukové knihy, mi Knihovna a tiskárna pro nevidomé nabízí v digitální podobě zvukový záznam filmu s komentářem. Ten mi prostřednictvím hlasu známého herce přibližuje pasáže, v nichž neprobíhají dialogy nebo zřetelné zvukové efekty. Dávno zhlédnuté, zapomenuté, staré i nové filmy, ale zejména ty, na něž jsem „nedosáhl“ vizuálně, se pro mě stávají něčím novým, objevným. Je to o to přínosnější, neboť komentář má do značné míry velmi vtipnou a nápaditou formu, značně připomínající tzv. „hlášky“ ze známých českých filmů. Připomeňme si některé z nich, např. Kemrovu „Chčije a chčije“ ze Samoty u lesa, Labudovu „Vy jste se zase kochal, pane doktore!“ z Vesničky mé střediskové, Kopřivovu „Sodoma, Gomora, Cecilko. A už i u nás!“ z trilogie Slunce, seno..., Landovského „Čo bolo, to bolo. Terazky som majorom.“ z Černých baronů, Kodetova „Soudruzi v NDR museli udělat někde chybu.“ z Pelíšků, „To bude zase v alejích nablito“ nebo „Se zelím nebo se šípkovou omáčkou“ z Hrabalových Slavností sněženek atd. Ze zahraničních filmů se u nás nejvíce ujaly „hlášky“ z ruské pohádky Mrazík. Komentář ke zvukovým záznamům filmů je pro nevidomé milovníky kinematografie skutečným požehnáním a obrovským přínosem. Alespoň pro nás, kteří jsme část svého života mohli vnímat svět kolem nás zrakem a film byl a zůstal i po ztrátě zraku nedílnou součástí našeho života a velkým koníčkem, zdrojem zábavy a poučením. Komentované kino pomáhá rozšiřovat obzory, informuje o tom, co při projekci nevidíme. Mnohdy jde o popis děje, který nepostřehne ani sebevnímavější vidící divák. Všichni milovníci filmu vědí, že máme nejlepší dabing na světě. Díky autorům komentáře máme i vynikající verbální doprovod filmů pro milovníky filmu z řad těžce zrakově postižených. Pokud to ještě někteří z vás nikdy nezkusili, doporučuji k poslechu. Mé tvrzení podpořila nedávno moje „koukavá“ dcera, která si jeden z filmů (byl to Ducháček to zařídí s Vlastou Burianem) poslechla a okomentovala ho slovy „Tatínku, to je lepší, než se na to dívat na dívídíčku!“ Na závěr jsem vybral několik úryvků z komentářů známých komedií a tím vás také zvu do filmového klubu nevidomých u vás doma. Limonádový Joe Komentář ke scéně ze saloonu s hráči pokru: „Jeho bratr stojící za hráči pokru vypouští z doutníku obrazy sestávající ze čtyř po sobě jdoucích osmiček.“ Komentář k  jiné scéně z téhož filmu: „Limonádový Joe jede poklidně nehostinnou krajinou na koni a kochá se pohledem na Tower Bridge.“ A do třetice westernová parodie Limonádový Joe ve scéně ze hřbitova: „Na náhrobku Raye Good Mana se objevuje obrázek Limonádového Joa a Winnifred ve svatebním.“ Svěrákův Oscarem oceněný Kolja – komenář ke scéně z vlaku: „Louku otlouká dítě gumovou pískací hračkou.“ Zdeněk Svěrák jako František Louka ve svém bytě: „Na otáčející se cívku magnetofonu položí několik zátek od sektu. Ve chvíli, kdy se pásek dotočil, se cívka roztočila tak rychle, že se jedna ze zátek vymrští a praští Louku do čela. Louka magnetofonu pohrozí.“ Malý ruský hoch ve vaně: „Kolja drží růžici sprchy a jako do telefonu do ní mluví.“ Z jiného českého filmu Černí baroni se z komentáře dozvíte, že: „Vojáci sedí ve světnici, zpívají Tichou noc a mezi nimi stojí na podstavci Gottwaldova busta,“ že „major Borovička spadl do žumpy, kterou zapomněli zavřít kuchařští lempli“ apod. A že až se vás napříště někdo z vidících zeptá, zda jste ten film viděli, můžete mu s klidem odpovědět, že ANO! Milan Linhart # Nevidomý konstábl na stopě Na pátek 8. listopadu připravilo Slovácké divadlo v Uherském Hradišti na Malé scéně zajímavou premiéru. Půjde o tajemný příběh jihoafrické autorky Rezy de Wet s názvem Pohřešované. „Poetická detektivka“ balancuje mezi naturalismem a temnou pohádkovou fantazií a pojednává o tom, že se v jednom malém jihoafrickém městě ztrácejí dívky… Odešly z domova dobrovolně? Nebo pohřešované dcery unesl úkladný vrah? Je pachatelem otec, který žije už sedm let na půdě? Případ přichází vyšetřit nevidomý konstábl van der Riet. Hostující režisér Libor Hanzalík obsadil do role nevidícího detektiva Tomáše Šulaje. Pětici herců dále tvoří Irena Vacková, Jitka Josková, Klára Vojtková a Štěpán Goiš. V listopadu budete mít ještě další tři možnosti (12., 21. a 28.) Pohřešované na Malé scéně vidět, vždy od 18 hodin. red. # Wonder zpíval proti chudobě Newyorský Central Park hostil 28. září jednu z největších hudebních dobročinných akcí roku. Festival Global Citizen je známý také jako koncert proti chudobě. Mezi největšími hvězdami večera se objevil nevidomý zpěvák Stevie Wonder. Zazpíval píseň Imagine od Johna Lennona. Všechny hvězdy vystoupily bez nároku na honorář. Akce byla výjimečná i v tom, že organizátoři nikoho nenutili platit přemrštěné vstupné. „Tady každý z těchto šedesáti tisíc lidí přispěl jak mohl. Důležité je, že se akce zúčastní a že bojují proti světové chudobě,“ prohlásil organizátor festivalu Hugh Evans. red. # Dva nevidomí jazzoví pianisté Medailonek v srpnové Zoře představil nevidomého katalánského pianistu jménem Tete Montoliu. Zmínili jsme, že v počátečních fázích kariéry ovlivnil jeho hru Američan tmavé pleti Art Tatum. Dnes blíže představíme tohoto legendárního jazzmana, který byl rovněž od narození téměř nevidomý. K plejádě špičkových nevidomých pianistů patří i jeho bílý krajan Lennie Tristano. Art Tatum (1910–1956) Narodil se v americkém Toledu ve státě Ohio. Od dětství byl kvůli onemocnění šedým zákalem na jedno oko slepý a špatně viděl i na to druhé. Disponoval však absolutním sluchem a mimořádnou akustickou pamětí. Pocházel z hudební rodiny a vzdělával se na řadě škol. Nejdříve v Jeffersonově škole pro handicapované v Toledu, pak ve škole pro nevidomé ve městě Columbus v Ohiu a Toledské hudební škole, kde se vedle houslí, klavíru a kytary učil i notový záznam v Braillově písmu. Chtěli z něj mít koncertního klavíristu, jeho vzorem ale byl Fats Waller, černošský pianista dvacátých let a swingových let třicátých a čtyřicátých. V roce 1927 začal hrát v místní rozhlasové stanici a v roce 1932 se přestěhoval do New Yorku. V newyorských barech vzbudil jako čtyřiadvacetiletý mladík pozornost napodobováním harlemských stride pianistů Earla Hinese i Fatse Wallera. Jeho virtuózni styl, odvíjející se z dlouhých kaskád osminových a šestnáctinových not či rozevlátých arpeggií nad neomylně swingující levou rukou, nejlépe vynikl při sólovém hraní. Byl rovněž vyhledávaným doprovazečem zpěváků. V roce 1941 nahrál spolu se zpěvákem Big Joe Turnerem několik skladeb pro Decca Records. V roce 1943 založil trio, ve kterém ho doprovázeli kytarista Tiny Grimes a kontrabasista Slam Stewart. Na vrcholu své slávy, před plánovaným druhým evropským turné, Art Tatum zemřel v roce 1956 v Los Angeles na urémii. Z ohlasů Tatumovy hry čerpala řada pozdějších pianistů moderního jazzu včetně Buda Powella, Oscara Petersona nebo Adama Makowicze. Neméně zapálené obdivovatele měl Tatum i mezi českými pianisty od Jiřího Verbergera až po klasicky orientovaného prof. Ivana Moravce. Lenie Tristano (1919–1978) Tatumův o devět let mladší nevidomý kolega Lennie Tristano je po právu považovaný za nejdůležitějšího hráče cooljazzové školy. Narodil se v Chicagu. Byl vybavený mimořádnou technikou srovnatelnou s Tatumem, který patřil v době Tristanova uměleckého zrání k jeho největším favoritům. Svými abstraktními melodickými liniemi, bohatým polyfonickým předivem hlasů a překračováním hranic obvyklé chorusove periodicity předznamenal Tristano v nejednom ohledu ideje a estetiku pozdějšího free jazzu. Jeho sóla začínala jakoby z ničeho a stejně nenápadně a neočekávaně i končila. Podobně jako Tatum spolupracoval Tristano s mnoha hudebníky. Patřili mezi ně například Lee Konitz a Warne Marsh. red. # Van Goghovy reliéfy Van Goghovo muzeum v Amsterdamu začalo tisknout kvalitní 3D reprodukce původních obrazů. Prozatím především proto, aby si je mohli osahat nevidomí návštěvníci a studenti uměleckých škol. Muzeum doufá, že je zároveň začne ve velkém prodávat zájemcům, kteří si nemohou dovolit utratit miliony za originál, zároveň ale nechtějí mít na zdi levnou kopii. Muzeum na vývoji reliefografie pracovalo sedm let společně s belgickou pobočkou Fujifilmu. Princip je přitom jednoduchý: po hloubkovém 3D skenu původního obrazu se na speciálních tryskových tiskárnách Fujifilm UV natiskne věrná kopie celého díla, a to včetně plátna či zadní strany. Každou reprodukci musí osobně zkontrolovat a posvětit muzejní kurátor. Technologie za den umožňuje vyrobit tři reprodukce. Muzeum své skeny nechává vyrábět v limitovaném počtu 260 kopií na jeden obraz. „Jde o další generaci reprodukcí, která má o jednu prostorou vrstvu navíc. Pro většinu lidí jsou tyto kopie zcela neodlišitelné od originálu, pozná je jen naprostý znalec, a to teprve při bližším přezkoumání obrazu,“ tvrdí ředitel muzea Axel Ruumlger. „Van Goghova díla jsou pro tuto technologii ideální, protože mají bohatou vrstvu nánosů barev. Hodně jsme pracovali na tom, aby technologie věrně kopírovala použité barvy i texturu díla,“ upozorňuje šéf muzea na osobitost, která přibližuje vnímání obrazů i pomocí hmatu. Skeny přesně kopírují každý pohyb štětce a každou plastickou vrstvu barvy na obraze. Proto jsou takové kopie i poměrně drahé. Muzeum je prodává za cenu 25 tisíc eur za kus. Nabízí i umělcova vrcholná pozdní díla Slunečnice z roku 1889 či o rok starší malbu Pšeničné pole pod bouřkovými mraky. Peníze, které muzeum z prodeje děl bude mít, hodlá investovat do fondu, ze kterého jsou čerpány prostředky na zachování Van Goghových originálů. 3D kopie jsou nyní k vidění či prozkoumání hmatem ve Van Goghově muzeu v Amsterodamu až do 12. ledna 2014. red. # Patronka nevidomých Patronkou nevidomých a jinak handicapovaných je nazývána svatá Luitgarda. Tato světice, žijící na přelomu 12. a 13. století, byla sama na sklonku svého života slepá. Vlámská řeholnice Luitgarda (či Lutgardis) se narodila roku 1182 v Tongerenu. Pocházela z bohaté měšťanské rodiny, která ji ve 12 letech poslala do nedalekého benediktinského kláštera poblíž Sint Truiden. Hlavní změna v jejím životě nastala kolem jejího sedmnáctého roku. Měla vidění Krista, který ji ukazoval svou ránu v boku. Později prožila další mystická vidění a extáze. V jednom vidění si od Ježíše přála rozumět více latinsky, aby lépe chápala slovo Boží. Brzy však Krista požádala, zda by dar nemohla vyměnit za jiný. Přála si jeho srdce. Ježíš vyjmul její srdce, vložil místo něj svoje a její vložil do své hrudi. Vidění bývá považováno za první středověké zjevení Nejsvětějšího srdce Páně. Později Luitgarda odmítla stát se abatyší a odešla do přísnějšího cisterciáckého kláštera Aywiers poblíž Waterloo. Ve frankofonním prostředí se rodnou vlámštinou nedomluvila a soustředila se na své duchovní poslání. S přibývajícími léty přišla o zrak. Posledních dvanáct let života v opatství Aywiers strávila v mlčení a pokoře. Zde také roku 1246 zemřela. Kult svaté Luitgardy založil dominikánský teolog Tomáš z Cantimpré, její mladší současník, který se s ní osobně setkával. Roku 1270 sepsal životopis Zázračný Život Luitgardy. Mnoho nevidomých i jinak handicapovaných lidí žádá Luitgardu o pomoc i dnes. Putují k její schránce s ostatky ve farním kostele Bas-Ittre. Patronka nevidomých se také stala častým námětem uměleckých děl. Mezi nejznámější patří obraz španělského malíře Francisca Goy. Obrazy a sochy představují Luitgardu v cisterciáckém šatě s křížem v rukou nebo klečící před křížem. Z českého prostředí je Luitgarda známá především sousoším na Karlově mostě. Zpodobnění ochránkyně zrakově postižených z dílny barokního sochaře Matyáše Brauna dominuje nejnavštěvovanější pražské památce a patří k nejhodnotnějším chloubám našeho kulturního dědictví. Nad jiné sochy vyniká svým kompozičním pojetím a expresivním laděním. Sousoší znázorňuje vidění sv. Luitgardy, kdy se k ní sklání z kříže Ježíš, aby ji objal a dal jí políbit svůj probodený bok. Na podstavci vzadu je latinský nápis, který hlásá, že sochu dal ke cti svaté Luitgardy postavit cisterciácký klášter v Plasech roku 1710. Sochař Braun (1684–1738) zpodobnil Luitgardu jako šestadvacetiletý umělec, který přišel do Čech teprve nedávno. Stačil však již oslnit několika překrásnými díly, mezi nimiž byla roku 1708 socha svatého Iva pro Karlův most na objednávku právnické fakulty. Vzápětí chtěli mít na významném mostě sochu cisterciáci a Braun byl pro ně nejvhodnějším kandidátem. Objednavatelem Luitgardy byl opat cisterciáckého kláštera v Plasích Eugen Tyttl. Při zpodobnění patronky nevidomých vzniklo dílo, které dodnes upomíná na bravuru a bezstarostnost, s jakou mladý umělec vládl dlátu. Před sochou Luitgardy museli smeknout i nejznámější mistři tehdy početné sochařské komunity v Praze. A smekají dodnes. Po dokončení této mostní práce se Braun stal uznávaným a vyhledávaným umělcem. V současné době připravuje zajímavý projekt k oslavě této patronky nevidomých nezisková společnost Apollon art. Hlavní součástí oslav svaté Luitgardy bude série koncertů vážné hudby. Uskuteční se ve spolupráci s Konzervatoří Jana Deyla a střední školou pro zrakově postižené v Praze. red. # Sláva správným tvarům Badatelé – snad placeni cukrárenskou lobby – se nám dlouho snažili vštípit, že atraktivní ženská postava se nutně musí podobat přesýpacím hodinám včetně majestátního spodku. Prý proto, že takto stavěné ženy jsou plodnější a díky širší pánvi jim méně hrozí rizikový porod. Jenže jak už to ve světě vědeckých výzkumů bývá, co výzkum, to jiný výsledek, a protože se zdá, že vědci by bez vědeckých grantů na běžné zadky nedosáhli, každý rok se objevuje množství nových a nových zasvěcených studií, které se snaží mužský vztah k ženským zadnicím nějak vědecky ukotvit. Je to sice činnost chvályhodná, ale také tak trochu pošetilá, protože co se týká ženského těla, tak co muž, to názor. Rozhodující bod pro glorifikaci ženského pozadí podle nás skórovali v roce 2010 pánové Gordon Gallup a David Frederick. Ti ve svém přehledu literatury o přitažlivosti mezi mužem a ženou přišli s poměrem mezi pasem a boky (WHR – Waist-to-Hip Ratio), který podvědomě muži na ženy aplikují. Podle autorů je ideálním poměrem asi 0,7, což znamená, že šířka pasu by se měla rovnat zhruba sedmi desetinám šířky boků. To potvrdilo, že si svým zrakem vybíráme ty nejpříjemnější ženské tvary, včetně pěkného zadku. Že vás ani to nepřesvědčilo? Máme trumf! Vše totiž potvrdil test s nevidomými muži. Když před ně postavili modelky s různým poměrem pasu a boků, tak k překvapení všech i slepci si po hmatu vybrali přesně ta samá těla a zadky jako jejich kolegové, kteří vybírali očima. Jinými slovy – ženský zadek nemáme v oku, ale jeho ideální tvar je v nás hluboce zakořeněn. Sláva mu! Lukáš Novák, Maxim (kráceno) # Černobílé problémy - Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 11: Josef Cumpe (Bohumilice) Bílý: Kd2, Vb7, Se3, Sg4, Jc4, Pc2 (6) Černý: Ke4, Jh1, Jh8, Pb3, e7 (5) Mat 3.tahem (C+) Čs. šach 3/1931 Páter Josef Cumpe (1868–1943) patřil ke skupině našich prvních skladatelů-průkopníků, komponujících především trojtažky, a je-li údaj v Almanachu českých skladatelů pravdivý, pak celkový počet jeho skladeb dosahuje úctyhodných tří tisíc! Ta dnešní trojtažka obsahuje jednu svůdnost a dvě pěkné varianty zakončené modelovými maty. V matových sítích budou pole v okolí černého krále kryta pouze jednou, což bylo výsadou české školy úlohové. Řešení úlohy č. 9 (Büchner) ze září 2013: Absenci svůdností vynahradil krásný úvodník 1.Vh8! [2.Jh7#] a šest variant: 1.-Vxh8 2.Sxg6#, 1.-Vxh5 2.Dxg6#, 1.-Jc6 2.Dd7#, 1.-Je6 2.De7#, 1.-Jb5 2.Dc6#, 1.-Je2 2.De6#. V polovině 20. století se takové úlohy cenily hodně vysoko. Další body za správné řešení v celoroční soutěži získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, František Skoumal z Bludova, Petr Šíma z Chromče, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. red. # Inzerce Daruji dvě třídílné publikace o pletení v Braillově písmu od L. Jakubů. „Zn. Daruji.“ Info na tel. redakce 221 462 473.