ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 97 Číslo 19 Říjen 2013 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Letní škola v Telči Jakub uspěl v angličtině Ortoptika Špičkový přístroj v Prostějově Stopy 10 – Prach jsi... Využití navigace Vydařený konec léta Podhájská 2013 Dobrá zpráva z Brna Pozvánka na prezentaci Haptické mystérium Hexenšus Černobílé problémy Velký úspěch našich bowlerů Francis Karanja opět v Praze Inzerce # Letní škola v Telči Mezinárodní letní školu ICC (International Camp on Communication and Computers) pro zrakově postižené studenty z celého světa každoročně pořádá mezinárodní asociace se sídlem v rakouském Linci (www.icc-camp.info). Cílem je usnadnit nevidomým a slabozrakým studentům přechod ze střední na vysokou školu a zvýšit jejich šance při profesním i osobním uplatnění. Letos se konal již devatenáctý ročník. Národním koordinátorem ICC za Českou republiku bylo původně Centrum Tereza na FJFI ČVUT (dnes je součástí Střediska ELSA), od roku 2001 převzalo tuto roli Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky Teiresiás, které působí na brněnské Masarykově univerzitě. Díky němu se organizace ICC již podruhé ujali Češi. ICC 2013 Tentokrát se mladí lidé z 18 zemí sjeli do města Telč. V prostorách zdejšího Univerzitního centra a v malebných historických kulisách prožili týden od 15. do 24. července. Záštitu nad akcí poskytli ministr školství, hejtman kraje Vysočina a Jihomoravského kraje, rektor Masarykovy univerzity a starosta města Telče. K hlavním sponzorům ICC 2013 patřil evropský program Mládež v akci a Fond vzdělávací politiky MŠMT. Dr. Petr Peňáz, ředitel brněnského Teiresia, vysvětlil, proč se české vysoké školy mohou chlubit vysokou kvalitou péče o studenty se speciálními potřebami. „Daří se nám udržovat kontakt mezi servisními středisky a ministerstvem školství, tak aby servis bylo možné zajistit tam, kde je potřeba,“ řekl při zahájení letošního ICC v Telči. „Musíme studenty oslovit ještě před nástupem na vysokou školu. ICC vyplňuje mezeru mezi střední školou a univerzitou a umožňuje zrakově postiženým získat představu, jak bude studium vysoké školy vypadat,“ představil poslání letní školy jeden z jejích zakladatelů, Klaus Miesenberger z univerzity v Linci. Letošní 19. ročník byl v dějinách ICC zatím největší. Do Telče přijelo 72 účastníků ve věku 16 až 24 let. Věnovalo se jim 30 odborných lektorů, kteří vedli více než 60 seminářů. Tým spolupracovníků doplnilo 24 techniků, asistentů a dobrovolníků. Výjimečný byl také přesah na jiné kontinenty. Kromě Evropy byla na letní škole zastoupena jako pozorovatel i Jižní Afrika a početná skupina studentů z Japonska. Největší zastoupení – kolem deseti studentů – měly letos výpravy z Rakouska, Německa, Velké Británie, Nizozemí a Polska. Letní škola komunikačních dovedností se již v minulosti konala například v Rumunsku, Rakousku či ve Velké Británii, v roce 2005 v Brně. Příští ročník se bude odehrávat v lotyšské Rize. Dalšími pořadateli se má stát Nizozemí a Německo. Odbornost, komunikace, sebevědomí Během červencového pobytu v Telči se nevidomí a slabozrací studenti seznamovali zejména s nejnovějšími informačními technologiemi a prohlubovali si komunikační dovednosti. Úvodní den samozřejmě patřil nácviku prostorové orientace. Telčské Univerzitní centrum je od počátku vybaveno orientačním systémem v Brailleově písmu. Pracovníci střediska Teiresiás připravili navíc řadu podrobných hmatových plánků města a přivezli i maketu celého areálu telčského zámku, aby se s ní všichni mohli seznámit hmatem. Budoucí a začínající vysokoškoláci si v Telči prohlubovali dovednosti při práci se speciálním softwarem, k němuž patří především čtečky obrazovky, hlasová syntéza, digitální lupy, editory matematických vzorců aj. Pro nevidomé je také důležité naučit se efektivně ovládat software běžný, například složitější funkce textových editorů, webových vyhledavačů, prezentačních aplikací, ale například také prostředí sociálních sítí apod. Několik seminářů dalo studentům možnost blíže poznat soudobý hardware, zejména tablety a chytré telefony s hmatovým displejem. Část seminářů byla zaměřena na prohlubování komunikačních dovedností a nezávislosti. Na předním místě jsou dnes pro člověka na prahu profesní seberealizace jazykové dovednosti – zejména znalost angličtiny. Další kurzy byly specializované například na žurnalistiku. Ve výtvarných dílnách či při dramatické výchově rozvíjeli účastníci i umělecké dovednosti. Měli také možnost si zatančit. „Učíme se základní kroky jivu,“ smála se Fuzuki Tabuchi, dvacetiletá studentka z japonské Univerzity Kansai. „Přijela jsem, i když už jsem ve druhém ročníku univerzity. Studuji vzdělávání a literaturu a na letní škole bych ráda zlepšila schopnosti komunikace,“ vysvětlila jedna z nejvzdálenějších účastnic ICC 2013. Mezinárodní společnost byla pro studenty ideální příležitostí poznat vrstevníky z celého světa. „V Evropě jsem poprvé a moc se mi tady líbí. Potkala jsem spoustu nových lidí a zažila pár kulturních střetů. V Evropě se například všichni objímají, i když se vůbec neznají,“ popsala Fuzuki Tabuchi novou zkušenost. V programu telčského týdne nechyběla nabídka sportovních příležitostí: cyklistika, vodní sporty, míčové hry pro nevidomé. Jakousi prověrkou sportovních i společenských dovedností byla celodenní hra časově zařazená do dob Zachariáše z Hradce, moravského hejtmana, jemuž Telč vděčí za své renesanční skvosty. Nevidomé týmy stavitelů hradu, který na louce za Telčí skutečně vyrostl, se postupně učily řemeslu kovářskému, tajům renesanční kuchyně i léčivých a vonných bylin, šplhat při stavbě po laně i orientovat se v noci podle hvězd. Tato bohatá náplň letní školy byla pro budoucí vysokoškoláky vynikající průpravou. Jejich osobnostní profil musí kromě znalostí a dovedností zahrnovat i zdravé sebevědomí, kombinované s potřebnou dávkou sebereflexe. To vše je dnes nezbytným předpokladem k úspěchu nejen při dalším studiu, ale později i na trhu práce. Díky cílené podpoře studentům se specifickými nároky významně stoupají šance zrakově postižených vysokoškoláků v Česku. Patří k nim i Vojta Polášek z Rožnova pod Radhoštěm, který studuje na Masarykově univerzitě informatiku. „Jsem tam naprosto spokojený hlavně díky středisku Teiresiás pro pomoc studentům, které zajišťuje, abychom nebyli ochuzeni o žádnou část výuky,“ pochvaloval si student, jenž v Telči sám vedl dva workshopy o Linuxu a jeho přístupnosti pro nevidomé. „Náročnost práce se studenty stoupá úměrně s klesající znalostí angličtiny. To nás někdy ve výuce zdržuje,“ zamyslel se Vojta nad tím, že využívání techniky a speciálních programů musí jít ruku v ruce s jazykovou vybaveností. Vojta se účastnil již loňského ročníku ICC v Rumunsku, který ho nadchl. „Setkal jsem se s lidmi z různých kultur, procvičil jsem si angličtinu, naučil se spoustu nového a našel si přátele,“ zhodnotil přínos letních setkání. Na školu do Telče se těšil ze stejných důvodů a byl nadšený. „Navazuji tu kontakty a dozvím se i o tom, jaké jsou možnosti studia pro nevidomé v ostatních zemích,“ dodal student. Zásluhy střediska Teiresiás Vojta Polášek patří ke spokojeným studentům Masarykovy univerzity, kterým ve studiu pomáhá středisko Teiresiás. „Zpřístupňují nám výuku a upravují materiály pro naše potřeby,“ popsal hlavní směry pomoci studentům se specifickými nároky. „Na brněnské univerzitě je nyní 485 handicapovaných studentů. Z toho je 95 zrakově postižených – nevidomých či slabozrakých,“ vypočítává dr. Petr Peňáz, který středisko Teiresiás v roce 2000 založil a dodnes úspěšně vede. Díky podpoře jeho týmu 40 zaměstnanců a velkého počtu spolupracovníků mohou zrakově postižení vysokoškoláci v Brně vystudovat téměř jakýkoliv obor. Středisko Teiresiás je výjimečné tím, že slučuje technologickou i pedagogickou podporu handicapovaným studentům. Kromě nácviku orientace a práce se speciální technikou zajišťuje i specializovanou výuku těch vysokoškolských předmětů, u nichž profesionalita práce nevidomého vyžaduje specifické pracovní postupy. „Tradičně mívala největší relativní počet studentů se zrakovým postižením fakulta informatiky (téměř 1 % celkového počtu). V současné době je to necelého půl procenta, podobně jako na pedagogické fakultě. Desítky vysokoškoláků máme i na dalších fakultách – filozofické, sociálních studií, právnické či ekonomicko-správní. Poněkud obtížněji je řešitelné třeba absolvování lékařské fakulty, kde jsou jen dva studenti se zrakovým postižením. Nízké jsou zatím i počty studentů na fakultě sportovních studí. I to se však může změnit. Nejvíc se nám osvědčuje individuální komunikace a spolupráce s jednotlivými pedagogy, kteří se nebojí něčeho nového,“ popisuje dr. Peňáz průkopnickou zkušenost brněnského střediska. Dnes má brněnské středisko Teiresiás charakter centrální univerzitní instituce, která ? je výukovým centrem s rozsáhlou vlastní výukou (lektorské kurzy doplňující nebo nahrazující řádnou výuku, kurzy celoživotního vzdělávání), ? má vlastní celouniverzitní studijní oddělení, které v případě studentů se specifickými nároky průběžně sleduje průběh studia v informačním systému univerzity, ? je i poradenským a metodickým centrem pro středoškolské studenty ? je výzkumným pracovištěm s vývojem vlastních technologických řešení, ? a jako jediné v republice má charakter brailleského vydavatelství, celostátní vysokoškolské knihovny, tlumočnického centra a asistentského dispečinku. K úspěšným zrakově postiženým absolventům Masarykovy univerzity patří například právník dr. Radim Charvát, pracovnice Technického muzea v Brně mgr. Eliška Hluší nebo senátor a čestný prezident SONS dr. Milan Pešák. „Ti, kdo nemají žádné zkušenosti, si na začátku kladou otázku, proč vést nevidomého k práci filologa či informatika. Jejich přístup se změní, pokud uvidí, že to jde a že to je přínos nejen pro nevidomého,“ vysvětluje dr. Peňáz. Na tomto příkladě je názorně znát nabourávání stereotypů a hledání nových cest. A o to právě středisku Teiresiás jde. Taťána Králová # Jakub uspěl v angličtině Jakub Blažek, nevidomý student První jazykové základní školy v Praze 4 – Horáčkova, úspěšně složil mezinárodní zkoušku z angličtiny Cambridge ESOL na British Council v Praze. Tato zkouška je obtížnější než současná státní maturita z angličtiny. Jakub ji skládal spolu s ostatními uchazeči. Zkouška měla stejný formát, zadání i jednotlivé úlohy, pouze převedené do Braillova písma. Jakubův úspěch je o to větší, že se ve svých patnácti letech stal nejmladším nevidomým Čechem, který zkoušku na British Council složil. red. # Ortoptika Od letošního roku nabízí lékařská fakulta Masarykovy univerzity v Brně jako jediná v České republice absolventům středních škol, očním optikům ale například i stávajícím optometristům studium nového oboru ortoptika. Ortoptika je specializovaný oční obor, který se zaměřuje hlavně na správný vývoj zrakové ostrosti a na obnovu již porušeného jednoduchého binokulárního vidění. V roce 2004, kdy Česká republika vstoupila do EU, nastala změna zákona 96/2004 Sb., kde byl zapsán požadavek na bakalářské studium všech nelékařských zdravotnických povolání, kteří mohou pracovat bez odborného dohledu, tedy i ortoptistů. Nyní se i přes dlouhá jednání, která předcházela, podařilo katedře optometrie a ortoptiky LF MU v Brně výuku ortoptiky akreditovat. Tříleté profesně zaměřené prezenční studium ortoptiky vychází z doporučených plánů České společnosti ortoptistek a návrhu požadavků Ministerstva zdravotnictví ČR. „Hlavní náplní nově vzniklého oboru jsou kromě základních matematicko-fyzikálních a optických předmětů, i předměty ortoptické, optometrické a oftalmologické,“ představila nový obor Mgr. Irena Wernerová, manažerka vnějších vztahů lékařské fakulty MU Brno. Studium se zaměřuje i na péči o dětského pacienta a zahrnuje neméně důležité odborné praxe v pleoptice, ortoptice a praxe související se základy ošetřovatelství. „Absolventi nově vzniklého oboru budou moci najít uplatnění jako ortoptisté ve zdravotnických zařízeních, především u očního lékaře-strabologa, ve stacionáři pro děti s poruchami vidění, ortoptických ambulancích nebo na specializovaných strabologických pracovištích,“ předestřela Mgr. Irena Wernerová šance ortoptistů na široké profesní uplatnění Příbuznými obory ortoptiky jsou optika a optometrie, které našly zázemí na LF MU již v roce 1993. Přemístění výuky do reprezentativních prostor na Komenského náměstí 2 bylo spojeno s modernizací a inovací výukových pomůcek a přístrojů, která v současnosti kontinuálně pokračuje. Založení nového oboru ortoptika, a tedy jeho 1. ročník, je symbolicky spojen s 21. ročníkem založení bakalářského oboru optika – optometrie na lékařské fakultě MU v Brně. Za dlouhou dobu svého působení úspěšně absolvovalo studium optometrie přes 600 studentů bakalářského studia a okolo 260 studentů navazujícího magisterského studia. Od letošního roku se může fakulta chlubit i prvními absolventy čtyřletého doktorského studia oboru lékařská biofyzika se zaměřením na optometrii. Tím se rozšiřuje a zvyšuje odborná erudice přednášejících pedagogů, jejichž cílem je předávání nejnovějších poznatků oboru i vlastních zkušeností z praxe. Celých 20 let se katedra optometrie a ortoptiky spolu se studenty velmi snaží o aktivní rozvoj oboru, zkvalitnění výuky i studijního prostředí. Důkazem toho je pravidelná úspěšná prezentace studentů na kontaktologických sjezdech, pořádání letos v pořadí již 4. celostátní studentské konference optometrie nebo každoroční prezentace školy a oboru na mezinárodním veletrhu oční optiky, optometrie a oftalmologie OPTA. Je třeba také připomenout spolupráci studentů i pracovníků katedry optometrie a ortoptiky s kolegy z Chorvatska, kdy si vzájemně vyměnili praktické zkušenosti, a celkově tak obohatili pohled do optometrie obou zemí. Jako dárek k loňskému kulatému výročí si katedra kromě nově akreditovaného oboru nadělila nové specializované vybavení, které rozšíří studentům optometrie i ortoptiky možnosti vyšetřovacích postupů a zvýší podíl praktické výuky, aby přechod do profesního života byl plynulý a bez obav. red. # Špičkový přístroj v Prostějově Oční oddělení prostějovské nemocnice se může pochlubit novým speciálním přístrojem k odstranění šedého zákalu. Novinka za více než jeden milion korun zkrátí operační výkon i následnou rekonvalescenci. Nemocnice Prostějov je zatím jediná v Olomouckém kraji, která tento nový typ přístroje vlastní. Šedý zákal, odborně zvaný katarakta, znamená sníženou průhlednost normálně čiré oční čočky. Pacienti si nejčastěji stěžují na zamlžené vidění, zhoršené vidění na slunci a při řízení auta. Někdy trpí i zdvojeným viděním a defekty barevného vidění. Díky novému přístroji prostějovské nemocnice se nyní mohou lidé z Olomouckého kraje nepříjemného onemocnění zbavit během pár desítek minut. „Zhruba dvacetiminutový zákrok může lidi těchto problémů zbavit,“ říká primář očního oddělení MUDr. Petr Frgál s tím, že k odstranění čočky postižené šedým zákalem využívají lékaři technologie, která spočívá v konstrukci takzvaného fakoemulzfikačního hrotu. Díky němu klesá riziko poškození nitroočních tkání. „To se v konečném důsledku odrazí v nekomplikovaném hojení, rychlé obnově vidění a rekonvalescenci oka po zákroku,“ doplnil dr. Frgál. Špičkový přístroj pro operaci šedého zákalu za více jak milion korun umožnuje zkrácení operačního výkonu, zvýšení bezpečnosti a rychlejší zrakovou rehabilitaci. Při zákroku vstupuje operatér do oka dvěma drobnými řezy dlouhými 1,8 až 2,6 milimetru. Po otevření předního pouzdra čočky je použit ultrazvuk k jejímu rozbití. Tento proces se nazývá fakoemulzifikace. Rozdrcená čočka je následně odsáta. Na její místo se do původního pouzdra implantuje nová umělá čočka. V závěru operace je oko přelepeno sterilním obvazem, který na oku zůstává do následujícího rána. V současné době neexistují žádné léky, kapky či speciální brýle, které by mohly vzniklý zákal odstranit a vidění zlepšit. Jedinou možností obnovy vidění je operace, při níž se z oka odstraní zkalená čočka a nahradí čočkou umělou. „Obvykle se operuje nejprve jedno oko a po dvou až čtyřech týdnech druhé. Vidění pacientů je výborné zpravidla již druhý den po operaci, které hradí zdravotní pojištovny,“ uvádí primář s tím, že operace šedého zákalu se dělají ambulantně, zcela výjimečně se provádí v celkové anestézii. Riziko onemocnění stoupá s věkem, častěji trpí šedým zákalem obézní lidé, kuřáci nebo lidé s různými chorobami jako například s cukrovkou. Onemocnění může souviset i s dlouhodobým užíváním některých léků. Nejčastější je stařecký šedý zákal. Mezi pacienty jsou ale i mladí lidé. U nich většinou vzniká šedý zákal jako komplikace jiných očních nebo i celkových onemocnění. Šedým zákalem mohou být postiženy i děti. U nich jde o vrozené onemocnění, pokud matka v těhotenství prodělala například zarděnky. Odstranění šedého zákalu je v současnosti nejčastějším zákrokem v oční chirurgii. Ročně se v Česku uskuteční přes 70 tisíc těchto operací, přičemž před 20 lety jich bylo jen asi 11 tisíc. „Naše oční oddělení ošetří ročně 13000 pacientů z celého okresu Prostějov a okolí. Každý rok provedeme 650 až 750 operací pacientů se šedým zákalem,“ dodává primář Petr Frgál. (Zdroj: Prostějovský deník) # Stopy 10 – Prach jsi... Paní Kloudová patří k těm vzácným sociálním pracovnicím, s kterými si nejen rádi povídáte, ale které vám vždy poskytnou správnou informaci i užitečnou službu. Paní Kloudová je milá, empatická a nedělá problémy svým zrakově postiženým klientům. Vždycky mi pomohla vyplnit formuláře, poskytla mi správnou radu ve správnou chvíli, a dokonce mi i blahopřála, když jsem jí před lety přivedla ukázat svého prvního vodícího psa. Paní Kloudová musela změnit pracoviště, když se reorganizovaly sociální služby. Nyní chodím na úřad práce, kde je jiná referentka, která se svou vstřícností příliš neliší od tiskopisů, které tam rozdávají až s maniakální náruživostí. Tam si popovídat nechodím, to mi věřte! „Paní Delicie, jste to vy? A tenhle pejsek, to je Majda, že ano?“ zastavuje mne milý hlas paní Kloudové. Zrovna vycházím z vestibulu metra, a tak jdeme kousek spolu. Ubírám se do blízkého kostela na podzimní koncert Werner kolegia a paní Kloudová jde se mnou. Vstupenky pro obě jsme dostaly a zpáteční cestu jsme po krásném zážitku absolvovaly spolu. Probraly jsme všechno, o čem ženy sní i nesní, mimo jiné i moji křesťanskou víru. Neuplynula dlouhá doba a paní Kloudová mi telefonuje na mobilní číslo, které jsem jí dala: „Nezlobte se, paní Delicie, já bych s vámi něco ráda probrala, čistě soukromě. Udělala byste si pro mne trochu času?“ Příběh, který mi moje bývalá sociální referentka odvyprávěla, je neuvěřitelný. Jenže já mám na neuvěřitelné příběhy zvláštní štěstí, a tak jsem se nijak nedivila. „Chodila jsem na pravidelné šetření ke staré paní, která pobírala příspěvek na péči,“ začíná vyprávět paní Kloudová. „Respektive, příspěvek pobírala sousedka, která se o tu babičku starala, protože to byla pečovatelka. Jednou mi moje klientka předala nějaké papíry a poprosila mě, jestli bych se jí nepostarala o pohřeb, že vůbec nikoho nemá, žádné příbuzné ani přátele. Plakala ve své posteli a mně jí bylo hrozně líto. Slíbila jsem, že zařídím, aby ji pohřbili do hrobu, který měla zaplacený v Motole na hřbitově. Brzy na to opravdu zemřela a já se vydala na Pohřební službu vyřídit, co je třeba. Tam mi řekli, že bych musela mít plnou moc k otevření hrobu, a tu jsem samozřejmě neměla. Na to jsme vůbec nepomyslely. Pohřební služba mi nabídla pohřeb žehem a následně rozptyl. Co jsem měla dělat? Slib, že klientku nechám pohřbít do země, jsem prostě nemohla splnit. Ona byla katolička a tak jí na tom záleželo. Po kremaci jsem si musela vyzvednout urnu, a tu mám už přes rok doma, protože nevím, co si počít. Je mi hrozně líto, že jsem té staré paní nevyhověla a že ji, vlastně její popel, jen tak někdo rozháže po trávníku“ smutně vyprávěla paní Kloudová. „Když jsme jely z koncertu, říkala jste, že jste také křesťanka. Mohla byste mi nějak poradit, co mám dělat, aby to bylo křesťanské a abych v něčem nepochybila?“ Paní Kloudové jsem hned neporadila, ale nechala jsem si pár dní na rozmyšlenou. Pak jsem jí řekla, aby objednala rozptyl a ostatní, že zvládneme samy, hezky po křesťansku. Byl krásný říjnový den, na hřbitově v Motole nás očekával muž ve středním věku, který se tvářil tak formálně, jakoby vypadl z nějaké příručky pro oficiální pohřby. Měl černé sako a v levé ruce důstojně nesl urnu, kterou paní Kloudová už předtím znovu svěřila pohřební službě. Utvořili jsme malý průvod, v čele muž s urnou, za ním paní Kloudová a po úzké cestičce ťapala moje fenka Majda a za ní jsem cupitala já, držíc se vodítka. Přišli jsme k upravenému trávníku a muž, který byl za vše zodpovědný, chtěl vědět, jaký bude program. Paní Kloudová zapálila dvě svíčky , nainstalovala hezkou kytičku a vytáhla z kabelky mnou poskytnutý Žalm 23, který trochu ztrémovaným hlasem bezchybně přečetla. Pán s urnou vyňal odkudsi malou lopatičku a pietně rozséval popel po trávníku. Trochu se zvedl vítr, a tak jsme si všimly, že popel ulpívá na černých kalhotách pohřebního muže. Sotva znatelným pohybem si oprášil nohavice, pak se nám uklonil a zeptal se, co pro nás může ještě udělat. Řekla jsem mu, že už chceme být o samotě. Fenka Majda ležela na pískové cestičce a lehce pospávala. Pomodlila jsem se nahlas za pokoj té zemřelé paní i za to, aby už paní Kloudovou netrápilo, že nemohla dostát slibu pohřbít svou klientku do hrobu. Zakončila jsem větou – prach prachu, zem zemi. Paní Kloudová byla dojatá a já vlastně také. To se mi každý den nestává, abych strojila pohřeb. „Paní Kloudová, a jak se vlastně jmenovala ta dobrá duše, kterou jsme právě pohřbily?“ „Jmenovala se Violka Fialová,“ odpověděla paní Kloudová a otřela si oči. Z Motola jsme se vracely tramvají číslo devět. Když jsme přejížděly most Legií, řekla paní Kloudová: „Vlastně bychom měly mít ještě slavnostní hostinu, to bývá po pohřbu zvykem, co říkáte, paní Delicie?“ Vystoupily jsme u Národního divadla a zašly do kavárny Slávie. Na památku paní Fialové jsme si objednaly obrovský zmrzlinový pohár a velikánskou kávu, které tam říkají basein. Odpočívejte v pokoji, paní Violko, řekly jsme obě skoro najednou a pustily se do zmrzliny. Bylo to v pátek, a národ se zrovna chystal ozdobit k Dušičkám hroby svých blízkých. Delicie Nerková # Využití navigace V termínu 17. až 24. srpna pořádala Žďárská odbočka SONS rekondiční pobyt na Třech Studních. Program byl zajímavý. Každý den cvičení v bazénu, cvičitelé byli z našich řad, poznávání nejbližšího okolí a ve středu celodenní výlet na Vírskou přehradu, prohlídka elektrárny a úpravny vody. Bylo nás tam 21 členů a jejich průvodců a dva vodicí pejsci. Osazenstvo přicestovalo z celé Moravy. Dobrým nápadem je při orientaci nevidomých používat navigaci. „V pátek dopoledne jsem se rozhodla, že se vydám s kamarádem a vodicím pejskem Rubbynkou na procházku. Protože jsme si vyrazili sami s pejskem a bílou holí, tak jsme se rozhodli využít naší pomůcky, navigace v ozvučeném telefonu. Bylo krásné počasí, a tak se nám šlo hezky. Najednou jsme si řekli, že už jsme dost daleko od hotelu, a proč nezkusit zapnout navigaci a zadat si název hotelu a hurá na cestu zpět. Navigace neselhala a dovedla nás bezpečně zpět k hotelu. Moc se nám toto putování líbilo a určitě si ho někdy příště zopakujeme znovu. Budu moc dlouho vzpomínat na hezké zážitky z této rekondice.“ Popsala svůj zážitek s navigací jedna účastnice z Jihlavy. Předseda žďárské pobočky, sám nevidomý, k tomu dodává: „Navigaci jsem schválně párkrát zkusil ve mně dobře známém prostředí a dá se podle ní jít, jen člověk nesmí zpanikařit, když mu navigace třeba zahlásí „okamžitě odbočte doprava“, a třeba je tam obrubník nebo stěna, musí se jít opravdu podle vodicí linie. Navigace je nastavená pro auto, tak hlásí trochu dopředu, aby řidič stihnul přibrzdit, takže slovo „okamžitě“ nelze při chůzi brát doslova. Chodec musí jít především podle vodící linie. Když ale třeba potřebuji v dané lokalitě najít restauraci nebo něčí adresu, není to problém. Zadám si do mobilu ulici a číslo domu, navigace mě relativně dobře navede, a pokud jdu špatně, tak hned začne přepočítávat trasu a nabídne mi nové řešení.Taky se dá nastavit optimální rychlost popisu trasy. Ještě nemám prozkoumané všechny možnosti.“ Tento způsob orientace v prostoru mě velice zaujal. Jsem ráda, že v rukách některých lidí technika dokáže opravdu zázraky. Pro nevidomé je to velký krok kupředu. Už se těším na další zážitky s touhle partou. Ilona Ptáčková # Vydařený konec léta Vsetínská odbočka SONS za účasti prvního místostarosty města Valašské Meziříčí MUDr. Miroslava Krchňáka a téměř šedesáti zúčastněných osob v pátek 30. srpna ve sportovním areálu FC Lhotky nad Bečvou ukončila akce konané v rámci festivalu Dny umění nevidomých na Moravě. Letní koncert a pestrou paletu akcí, které mu od dubna předcházely, jsme obdivovali a rozhodně se nenudili. Za slunného odpoledne jsme si nejen rozšiřovali obzor poznatků o kompenzačních pomůckách, předváděnými firmami Sagitta z Brna a Ergonesem z Olomouce. Zájemci individuálně přistupovali k malým i větším zvětšovacím a mluvícím zázrakům. Ostatní zároveň sportovali při simulované střelbě a soutěžích v dovednostech zrakově postižených. Všichni jsme pozorně sledovali kulturní program, kde nás opravdu rozezpívali dva nám již velmi dobře známí písničkáři Jožka Černý z Hodonína a Milan Hradil ze Zlína. Sympatická Marie Valášková doprovodila neméně známého manžela Vencu z Frýdlantu nad Ostravicí nejen k mikrofonu, ale i výstižným přednesem jeho humorných povídek. K pěkné pohodě nechybělo bohaté občerstvení, kde po křupavě opečeném buřtu od Sagitty se doplnily žaludky kopci lahodné zmrzliny, věnované cukrárnou U Saliho. Díky místním sponzorům jsme mohli na závěr ocenit nejlepší borce cenami za um i snahu v soutěžích, ale též rozdat pěkné dárky za zakoupené losy. Velký dík patří členkám oblastní rady a dalším dobrovolníkům za neúnavnou práci. Vždyť uspořádat v krátkém časovém období pět koncertů a dvě výstavy v oblasti hodně rozčleněné, kde se nachází v regionu tři města, bylo docela náročné. Tato práce nás ovšem velmi těší a naplňuje, neboť, ve všech městech se zmíněné akce těšily vždy hojné účasti nejen členů, ale i návštěvníků z řad veřejnosti. Cílem tohoto úsilí je nejen sdružovat zrakově postižené, ale také předvést zdravé veřejnosti talent, ale i ctižádost handicapovaných osob. Již dnes se těšíme a plánujeme festival 2014 a doufáme ve stejnou podporu nejen Zlínského kraje, ale i dalších regionálních měst a obcí. Ludmila Pavelková # Podhájská 2013 TyfloCentrum Karlovy Vary ve spolupráci s Oblastní odbočkou SONS připravilo pro své klienty a další zájemce velmi zajímavý a hodnotný pobyt ve známém středisku Podhájská na Slovensku, který se uskutečnil v termínu od 24. do 31. srpna. Pro velký úspěch v loňském roce jsme tento pobyt zopakovali znovu, zájem o něj projevilo celkem 48 osob. Ubytováni jsme byli v komplexu pensionu Quatro 2 a 3, který se nachází 300 metrů od světově proslulých venkovních termálních bazénů. Za vodou v nich o teplotě 34–38 st. Celsia, svým složením připomínající Mrtvé moře, přijíždějí lidé s onemocněním zánětů horních cest dýchacích, revmatismem či cévními chorobami. Tato voda blahodárně působí i při doléčování zlomenin, bolesti kloubů i páteře, v neposlední řadě léčí různé kožní ekzémy a lupénku. V areálu se nachází celkem 10 bazénů, z toho jsou čtyři bazény napuštěny termální léčebnou vodou. Kromě nich se v areálu nachází také rekreační bazén s výřivkami a tobogánem, plavecký bazén s hloubkou jak do 130, tak i do 180 cm. Malé děti si zde přijdou také na své, pro ně je zde vybudováno dětské brouzdaliště. V případě nepříznivého počasí jsou zde i kryté římské lázně, které mají stejnou termální vodu. Jejich součástí jsou i další lázeňské procedury jako například masáže, 5 druhů sauny, Kleopatřina koupel apod. Během dne jsou zde pro návštěvníky připraveny i různé animační programy, jako je aquazumba, relaxační cvičení ve vodě apod. Kromě odpočinku na lehátku můžete také zavítat do malého amfiteátru, který je součástí tohoto léčebného komplexu. Pravidelně se zde konají mnohá kulturní vystoupení. Nás zaujala např. dechovková kapela Váhovanka, kterou známe z televizního programu Šlágr. Velmi příjemně na nás zapůsobil i dětský soubor Melódia, který vystupuje nejen na Slovensku, tak i v Čechách; za sebou má i řadu koncertů po celé Evropě i v zámoří. Nouze tu však nebyla ani o cimbálovku či country. Počasí nám vcelku přálo, každý si mohl vybrat bazén, jaký mu v danou chvíli lahodil. Celodenní permanentka s možností návratu zpět do areálu vyhovovala všem. V celém objektu se rovněž nachází mnoho občerstvovacích stánků či restaurací, ve kterých se můžete chutně najíst za dvě až tři eura. Kromě běžných jídel zde můžete ochutnat speciality slovenské kuchyně, mezi něž jistě patří halušky s brynzou a klobáskou, pravá slovenská kapustnica či živáňská. V pondělí zde probíhal sanitární den, a tak jsme vyrazili na celodenní výlet do Komárna a Kolárova. Na místě, kde se Váh vlévá do Dunaje, leží město Komárno, které patří mezi nejstarší města na Slovensku. Městská práva mu udělil král Béla IV. už v roce 1265. Přes to, že město opakovaně ničily války a živelné pohromy, se zde zachovaly cenné kulturní památky. Nejvýznamnější je Komárňanská pevnost, která je největším pevnostním systémem rakousko-uherské monarchie. Pro svou historickou a architektonickou hodnotu byla pevnost prohlášena národní kulturní památkou. Historické jádro města je památkovou rezervací, tvořenou čtyřmi desítkami různých památek. Jednou z nich je Důstojnický pavilon, vybudovaný v letech 1858–1861. Na jeho fasádě je nápis: VIRIBVS VNITIS – V jednotě je síla – heslo Františka Josefa I. Mimořádnou turistickou atrakcí Komárna je Nádvoří Evropy, které vyrostlo v historickém centru města v letech 1999–2000. Na nádvoří stojí domy představující typickou architekturu 45 evropských zemí a regionů. Komárno je rodištěm jednoho z nejslavnějších operetních skladatelů, Franze Lehára. Památku skladatele si město každoročně připomíná Lehárovým festivalem, mezinárodní soutěží v přednesu operetních melodií. Město je také rodištěm velikána maďarské literatury Móra Jókaiho. Druhým cílem tohoto zájezdu bylo nedaleké Kolárovo, kde se nachází technická národní památka Slovenska. Jde o plovoucí vodní mlýn. Je rekonstrukcí původního Radvaňského vodního mlýna, který pracoval na řece Dunaj u obce Radvaň nad Dunajem. Původní mlýn byl postaven kolem roku 1920. Mlýn však existoval do roku 1945, kdy za záhadných okolností vyhořel. Jeho zánik byl zánikem také vůbec posledního plovoucího tělesa na celém toku Dunaje. Staré obrazy a rytiny potvrzují, že v minulosti na Váhu a na Dunaji plavaly desítky podobných mlýnů. Na rozdíl od klasických vodních mlýnů, budovaných nastálo na břehu potoků a řek, byly lodní mlýny vlastně čluny, ukotvené od jara do podzimu dále od břehu, aby využívaly co nejsilnější proud v řece a s břehem je spojovala jen lávka. V Kolárově můžete obdivovat ještě jednu velmi zajímavou technickou památku – motorový pletací stroj na výrobu rybářských sítí, pocházející z počátku 20. století. Na vrcholu slávy se odtud vyvážely rybářské sítě do osmadvaceti zemí světa, mezi nimi i do Kanady či USA. Co ještě k našemu pobytu v Podhájské dodat? Domů jsme se vraceli příjemně odpočatí, cestou zpět jsme ještě vychutnávali blahodárné účinky léčivé „mořské“ vody z Podhájské. Pokud jsme vás trochu navnadili, tak neváhejte a pojeďte s námi příští rok také! Náš pobyt se zde uskuteční v době od 16. do 23. srpna 2014. Emil Miklóš # Dobrá zpráva z Brna Pracovníkům světelné signalizace Brněnských komunikací a.s. se podařilo docílit toho, aby nevidomé osoby mohly tzv. tlačítka poptávky na přechodech pro chodce aktivovat vysláním povelu č. 5 z vysílače VPN současně s aktivací akustického signálu na semaforech. Díky financím, které uvolnilo město Brno, aby byl projekt realizován, mohli takto v Brně upravit již všechny přechody s těmito tlačítky. Jediný přechod, kde bude nadále nutno tlačítko poptávky aktivovat ručně, je na přechodu přes ulici Štouračovu. Pro upřesnění uvádím, že tlačítka poptávky se instalují na relativně málo používané přechody přes hodně frekventované silnice. Na sloupku semaforu je pak mechanické nebo dotykové tlačítko, které je nutno stisknout, aby chodcům naskočila zelená. Ale to nás, zrakově postižené uživatele vysílačů VPN, dnes už nemusí zajímat. Protože poptávka na světelném přechodu, jak je psáno výše, se aktivuje současně s akustickou signalizací po stisku tlačítka 5 na vysílači povelů. Pokud chcete vyřešit problém s nutností dohledávání sloupků s tlačítkem poptávky i ve vašem městě, pak se nechejte inspirovat brněnským řešením. Pracovníci světelné signalizace Brněnských komunikací, a. s., vám vyjdou vstříc s realizací řešení, které je v provozu více než půl roku bez jediné závady. Josef Konečný # Pozvánka na prezentaci Tyflocentrum Praha, o. p. s., a Spektra, v. d. n., vás srdečně zvou na společnou prezentaci svých služeb, určenou pro lidi s těžším zrakovým postižením. Akce se bude konat v úterý 15. října od 13 do 17 hodin v klubovně SONS, Krakovská 21, Praha 1. Klubovna se nachází v suterénu budovy. Na co se můžete těšit? - Představení služeb TyfloCentra Praha, o. p. s., což je průvodcovská a předčitatelská služba a také služba sociální rehabilitace. Služby budou představeny formou individuálních konzultací. - Představení moderních elektronických pomůcek pro těžce zrakově postižené s možností konzultace s pracovníky družstva Spektra. - Přednášky o nejnovějších elektronických pomůckách pro zrakově postižené, např. o telefonech a tabletech firmy Apple (iPhone ovládaný z braillské klávesnice), o mluvících i kapesních kamerových lupách a o odečítacích a asistenčních programech. - Nebude chybět malé občerstvení. Těšíme se na vaši návštěvu. Tyflocentrum Praha Spektra # Haptické mystérium Když byly koncem 19. století zbořeny v Praze městské hradby, vedení města se rozhodlo na uvolněných parcelách vystavět honosné vily s rozlehlými zahradami a parky ve stylu anglických krajinářských parků. V okolí bývalé Bruské brány v dnešní Mickiewiczově ulici na Hradčanech vznikla po roce 1911 jedna velmi zajímavá stavba. Je jí Bílkova vila, kterou od 60. let minulého století spravuje Galerie hlavního města Prahy. Autorem návrhu byl sochař, architekt, malíř a ilustrátor František Bílek, představitel českého symbolismu a secese z přelomu 19. a 20. století. Vnější a vnitřní řešení vily vybízí návštěvníky k zamyšlení, pochopení duchovní podstaty a k mystickému splynutí s universem. Bílkovou inspirací pro návrh vily v Praze a dalších dvou staveb v rodném Chýnově (1892) a v Táboře (1902) bylo studium organické struktury rostlin, živočichů a člověka a literární tvorba básníka Otokara Březiny. Půdorys vily připomíná stopu kosy sklízející obilí. Vila měla vyjadřovat motto „Život plný zralých klasů skýtajících výživu bratří na každý den“. Bílkovo náboženské pojetí našlo uplatnění v řešení interiéru, který je spojením lidského a božského chrámu, dílny a života. Režná cihla a hrubě opracovaný kámen přibližují dílo přírodě. Nepravidelnému členění interiéru dominuje vysoký ateliér jako přirozené pracovní a duchovní středisko stavby. Od roku 1963 je v objektu umístěna expozice s původním mobiliářem a s Bílkovými sochařskými díly z vrcholného tvůrčího období. Život a dílo Františka Bílka František Bílek se narodil v roce 1872 v Chýnově u Tábora. Už od dětství se u něj projevovaly vrozené umělecké vlohy. Během studií malířství na Akademii výtvarných umění v Praze mu byla objevena vážná zraková vada, tzv. daltonismus, která znemožňuje rozeznávat některé barvy. Od malířství přešel ke studiu sochařství v Praze a Paříži. Ranou Bílkovu sochařskou tvorbu doprovázel nezdar v podobě negativního hodnocení (s názvy Golgota – hora lebek a Orba je naší viny trest) komisí v čele s J. V. Myslbekem. Hluboká zbožná vroucnost a symbolika se skrytými významy doprovázely celou uměleckou tvorbu Františka Bílka. Uznání se mu dostalo mnohem později. Zemřel v Chýnově v roce 1941. Náboženské cítění se postupem let měnilo v téměř mysteriózní vztah k víře v Boha. V roce 1920 se rozešel s oficiální katolickou církví a konvertoval k církvi československé. Svou uměleckou tvorbu chápal jako službu a oběť bratřím. Jako náboženský mystik a myslitel spojoval křesťanské a orientální náboženství v mystickou jednotu světa. Na návštěvě v Bílkově vile Bílkova vila se nachází jednu tramvajovou zastávku nad stanicí metra Malostranská v Praze na Hradčanech. Expozici jsme navštívili v rámci 18. letního srazu odboru ZP KČT Ostrava v Praze v červenci letošního roku. Na místě se nás ujala zkušená a mimořádně fundovaná průvodkyně. Nebyl to jenom vodopád informací o díle Františka Bílka, ale i fascinující doprovod s výkladem významů a symbolů. A to vše doprovázela záplava zvídavých prstů, které se nedočkavě dotýkaly povrchu zdejších plastik. Kustodka popisovala, vysvětlovala a trpělivě naváděla dlaně a prsty našich nevidomých členů k novým haptickým zážitkům, k novým objevům a empirii. Postavy Bílkových soch a reliéfů vystupují výrazně do prostoru, mají realistické ztvárnění s výrazně expresivními gesty a postoji, podtrhujícími jejich spiritualitu a mystiku. Exponáty jsou rozmístěny v prostorných místnostech přízemí. Ateliér a galerie nabízí bohatou sbírku náboženských námětů novozákonních i starozákonních příběhů, např. Golgota – hora lebek, Zloba času, Naše věno, Orba je naší viny trest, Tanec kolem zlatého telete, Krása mládí je ve svém boji, Úžas, Slepci, Život je boj, Jak neomezeno jest naše duchovní království. Na dveřích pokojů jsou vyřezány reliéfy ptáků a rostlin. Obytné místnosti 1. patra jsou vybaveny původním nábytkem a vybavením, bustami Bílkovy ženy Berty a jejich dětí. Doplňují je umělcovy grafické práce s námětem vody, ohně, měsíce nebo kněze u oltáře. Bílkovy sochařské práce najdeme v některých pražských kostelech a na Mánesově mostě. Zahradu jeho vlastní vily zdobí socha Komenského loučícího se s vlastí. Pravděpodobně nejznámější Bílkovou prací je socha Mojžíše před Staronovou synagogou na pražském židovském městě. Expozice Bílkových sochařských děl, neobyčejné architektonické řešení, náboženské cítění v umělecké tvorbě i pověstného génia loci může najít každý uměnímilovný návštěvník, včetně těžce zrakově postižených. Ti se mohou s pomocí svého hmatu dobrat i k duchovnímu mystériu zprostředkované uměleckým odkazem Františka Bílka. Mgr. Milan Linhart # Hexenšus Nedělní večer veřejnoprávní televize patřil 15. září komedii britského dramatika Johna Grahama Hexenšus. V rámci cyklu televizních přepisů divadelních hříček Komedie o manželství a sexu ji režisér Karel Smyczek převedl do české současnosti. Základní zápletkou je záměr mladé ženy (Jana Pidermanová), která si s moderátorem Petrem (Saša Rašilov) chce v manželské ložnici pojistit budoucí pěveckou kariéru. V duchu situační komedie se malý prostor po chvíli zaplní svéráznými postavami, k nimž patří opilá letuška, Petrova televizní šéfka, lékař s akupunkturními jehlami a – slepý ladič pian, kterého představuje Pavel Liška. Figurka nevidomého ladiče je charakterizována tmavými brýlemi a bílou holí. Herec k ní ze své civilní vizáže přispěl divokým porostem vlasů a vousů. Jeho outfit korunovala placatá čepice, kterou na rozdíl od zmačkaného pláště zprvu neodložil ani v místnosti. Neforemné tesilové kalhoty, košile doplněná starosvětsky ručně pletenou vestou a motýlkem, ale též sportovním batohem přes rameno – to vše tvořilo podivnou koláž, jíž dominovaly „nemocniční“ návleky přes boty. Režisér zkrátka vybavil postavu prvoplánově směšnými atributy, což odpovídá stylu hry. „Všichni se sice chovají potrhle, nelogicky a dětinsky, nicméně v rámci přiznané a ze strany herců zjevně vítané stylizace pod vlajkou ztřeštěné zábavy,“ zhodnotila hru kritička Mirka Spáčilová. K postavě slepého ladiče dodala, že „naštěstí s nástupem Pavla Lišky o bílé holi scéna ožije“. Někteří účastníci internetové diskuse však toto nadšení nesdílejí. „Liška je skvělý, ale nějak příliš stejný, jako ve svých předchozích skečích,“ podotkl Patrikus. Gilmour93 napsal(a): „Liška začíná jednakostí svých výstupů povážlivě nudit.“ „P. Liška odvádí standardní výkon (stejně mi vždy připomene idiota,“ připojil(a) GeusX se vzpomínkou na hercovu první úspěšnou roli. Je zřejmé, že potrhle se v komedii chovají všechny postavy. Jen kombinace této ztřeštěnosti s „nemoudře“ vyhlížejícím slepcem dezorientovaným v cizím prostředí se zdá přece jen třeskutá až příliš. red. # Černobílé problémy Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 10: Stanislav Juříček (Vsetín) Bílý: Kc3, Db7, Ve7, Se4, Sh4, Jd4, Jh5, Pe3, g4 (9) Černý: Ke5, Dh8, Va5, Ve6, Sa4, Sa7, Je1, Jh3, Pc4, d6, f4, f7 (12) Mat 2.tahem (C+) originál Původní záměr, realizovaný v dnešním diagramu, autor několikrát přepracoval, aby matovaly všechny druhy bílých kamenů a aby docílil maximálního počtu variant. To se mu nakonec podařilo a vyřešíte-li tuto tzv. strategickou úlohu, najdete jich celkem osm. Už na pohled je klíčová nejdelší diagonála a8-h1 a v obsahu půjde především o odlákání černých figur od krytí několika polí v okruhu černého krále. Řešení úlohy č. 8 (Visserman) ze srpna 2013: 1.-Df7? Kc5!, 1.Jxc7? Jxc7! - 1.a5! [2.De6 Kc5 3.Dc4#] 1.-Jb6 2.Jc3 dxc3 3.Je3#, 1.-Dxa5 2.c4 dxc3 e.p. 3.Je3#, 1.-Ve5 2.c4 dxc3 e.p. 3.Jxc3#, 1.-Sg4 2.Je3 dxe3 3.c4#. Dvojí braní en pasant (tj. mimochodem) se ve trojtažce jen hned tak nevidí! Pro milovníky miniaturek: Wójcik W (POL 1800) – Juříček S (CZE 2250), Krnov 1997, [D38] Ragozinova obrana: 1.d4 Jf6 2.c4 e6 3.Jf3 d5 4.Jc3 Sb4 5.cxd5 exd5 6.Sg5 h6 7.Sxf6 Ke komplikovanější hře vede 7.-Sh4 g5!? 8.Sg3 Je4 9.Vc1 h5 10.Da4 Jc6 11.Je5 Sd7 12.Jxc6 Sxc3 13.bxc3 Sxc6 14.Da3 g4 15.Se5 f6 16.f3 fxe5 17.fxe5 dxe5 (Rejfíř - Nedeljković, 1957) 7.-Dxf6 Mladičký Polák měl tuto pozici před sebou asi poprvé, poněvadž se na mne udiveně podíval, blicl tři tahy 8.Da4 Jc6 9.Je5 Sd7 10.Jxd7 a nepochybně čekal „vynucené“ 10.-Kxd7. Když ale přišlo 10.-Dxd4, zamyslel se na celých 10 minut! Aby ne, když hrozí ztráta dámy po 11.-Sxc3. 11.Dc2 Dg4 Ani teď jsem jezdce nevzal, tak mi bílý alespoň rozbíjí strukturu pěšců. 12.Jf6 gxf6 13.e3 d4! 14.exd4 Jxd4 15.Da4 c6! Samozřejmě ne 15.-Jc6? 16.Sb5! Dxg2 17.0-0-0 a bílý může být spokojen. 16.f3? Určitě nešlo 16.Dxb4?? Jc2!, jenže co vůbec hrát? Např. 17.Dd1 De4! je rovnou na vzdání a po tahu v textu to bude také jako na pouťové střelnici. 17.-Jxf3 17.Kf2 Sc5 18.Ke2 Jd4 19.Kd3 0-0-0 A na závěr důstojná rošáda. 0-1 [glos. SJ] Další body za správné řešení v celoroční soutěži získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, František Skoumal z Bludova, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. red. # Velký úspěch našich bowlerů Ve dnech 23. srpna až 1. září se na dvanáctidráhové herně v Praze-Zličíně konalo Otevřené mistrovství Evropy zrakově postižených v bowlingu. Zúčastnilo se jej 44 hráček a hráčů z Austrálie, Česka, Finska, Izraele, Japonska, Malajsie, Polska, Singapuru, Slovenska a Velké Británie. Protože tento „mladý“ sport si u nás, ale i v Evropě získává mezi zrakově postiženými zájem, rozhodli se organizátoři přizvat k účasti vyznavače tohoto sportu i z jiných světadílů. Zejména v Asii se bowling mezi zrakově postiženými těší velké oblibě. Českou republiku reprezentovalo 7 sportovců, kteří potvrdili svou výkonnost na mistrovství republiky a na soustředěních širšího reprezentačního výběru. Zrakově postižení se řídí stejnými pravidly bowlingu jako vidící hráči s tím, že hráči kategorie B1 (nevidomí) a případně B2 (prakticky nevidomí) používají tzv. zábradlí pro udržení přímého směru při odhodu koule. O postavení zbylých kuželek pro druhý hod informuje hráče jeho asistent. První mezinárodní soutěž zrakově postižených se uskutečnila v korejském Soulu v roce 2006. Hned první hrací den, kdy byla na programu soutěž jednotlivců, se stal pro český sport zrakově postižených významným. Josef Gruncl v kategorii B3 (slabozrací) vybojoval výkonem 1 134 body 3. místo a zasloužil se tak o historicky první medaili z kvalitně obsazeného mezinárodního kolbiště. Mistrem Evropy se stal Grzegorz Kanikula z Polska (1 285 bodů!). Věra Macháčková ve své mezinárodní premiéře obsadila výkonem 866 bodů 13. místo. V kategorii B2 (prakticky nevidomí) obsadil Roman Matouš s 1 028 body sedmé, Jaromír Hasala s 1 002 body osmé a Karel Macháček s 896 body jedenácté místo. Mistryní Evropy se stala Jadwiga Szuszkiewicz rovněž z Polska (1 104 body). Mezi nevidomými (kategorie B1) si opět nejlépe vedl Polák, a to Zdzislaw Koziej, který vybojoval evropský titul výkonem 825 bodů. Michal Krch skončil desátý se 627 body a Štefan Čulík s 543 body skončil na 13. místě. Také druhý hrací den byl pro naše hráče úspěšný. V soutěži dvojic B2 + B2 vybojoval tandem Roman Matouš a Jaromír Hasala druhé místo výkonem 2 146 bodů. Mistry Evropy se opět stali Poláci za součet 2 215 bodů. Rovněž v soutěži dvojic B1 + BX dominovali Poláci (2 005 bodů před naší dvojicí Michal Krch a Josef Gruncl (1 964 body). Dvojice Štefan Čulík a Karel Macháček obsadila 7. místo (1 780 bodů). Následující den v soutěži trojic vystoupali nejvýše Japonci, kteří dosáhli 2 138 bodů. Naše tria (Krch, Matouš a Gruncl – 1 823 body) obsadila páté a (Čulík, Macháček a Hasala – 1 577 bodů) deváté místo. Radost Japonců umocnil ještě slabozraký (kategorie B3) Masatoshi Kiyosugi utvořením skvělého světového rekordu v hodnotě 299 bodů (z 300 možných)! Dokázal hodit 12 striků po sobě a při posledním hodu zůstala stát jedna kymácející se kuželka, která ne a ne spadnout. Ve čtvrtý hrací den vybojovalo naše kvarteto ve složení Krch, Matouš, Macháček a Gruncl bronzovou medaili za 3. místo v soutěži čtveřic výkonem 2 688 bodů. Zlatou si odvážejí Malajci za výkon 2 768 bodů. V pořadí pátou medaili, a to stříbrnou získal Roman Matouš za 2. místo v kategorii B2 za celkové umístění po 20 odehraných vyrovnaných hrách. Nejúspěšnější zemí mistrovství bylo Polsko se sedmi zlatými, dvěma stříbrnými a dvěma bronzovými medailemi, následovala Malajsie se dvěma zlatými a dvěma bronzovými medailemi, Japonsko s jednou zlatou, dvěma stříbrnými a třemi bronzovými kovy. Na slušivém 4. místě se umístila naše reprezentace se třemi stříbry a dvěma bronzy. Svědomitou a důkladnou přípravu i hladký průběh mistrovství pod režií Luboše Krapky vysoce hodnotil velmi náročný předseda bowlingové sekce IBSA Toshiaki Aomatsu z Japonska. Ano, byla to vydařený šampionát po všech stránkách! Jiří Reichel # Francis Karanja opět v Praze V sobotu 7. září se v pražských ulicích konal noční běh Grand Prix Praha, další z akcí doprovázející Pražský mezinárodní maratón. Mezi 6 500 účastníky bylo i několik zrakově postižených běžců – mezi nimi jako hlavní hvězda Francis Karanjase svým bratrem-trasérem Jamesem z Keně, kteří do České republiky přiletěli na pozvání neziskové organizace Světlo pro svět. Na tiskové konferenci na otázku, s jakým časem na desetikilometrové trati by byl spokojen, uvedl 36 minut. Záměr se mu v tandemu s Jamesem splnil. Časomíra u jeho čísla se zastavila na třicáté páté minutě a jedenapadesáté vteřině, což znamenalo slušivé 61. místo v celkovém pořadí. Neztratil se ani prakticky nevidomý Jan Říha s časem 47:33 minut, který našemu horolezci vynesl 808. místo. Francis Thuo Karanja se narodil 6. dubna 1975 v Nandi, vesnici v západní Keni. Ve věku osmi let přišel o zrak po prodělané malárii. Začal chodit do školy pro nevidomé, po třech letech ji však musel opustit, protože jeho rodiče si nemohli dovolit platit školné. Peníze jim často nestačily ani na teplé jídlo jednou denně. Francisův mladší bratr James se živil jako rolník a svou šanci na lepší život našel, podobně jako mnoho dalších lidí v Keni, v možné kariéře vrcholového běžce. James tedy začal s běžeckým tréninkem a své dva bratry brával s sebou. James s Paulem každý den uběhne více než 30 kilometrů. Vždy je doprovází i stejně talentovaný nevidomý bratr Francis. Kolem pravého zápěstí má uvázanou pásku, jejíž druhý konec je omotaný kolem levé ruky jednoho z jeho bratrů. Tak se Francis postupně propracoval z postavení znevýhodněného slepce mezi seriózní vrcholové sportovce. V roce 2004 bylo tréninkové úsilí bratří Karanjových poprvé odměněno velkým mezinárodním úspěchem: na paralympijských hrách v Aténách bronz na 5 000 metrů (16:05:38). Na mistrovství světa v atletice zdravotně postižených v nizozemském Assenu v roce 2006 Francis a James získali zlato v závodech na 5 000 a 10 000 metrů. Následoval rok 2007: v Rakousku na Graz Marathonu čekal na bratry zatím největší kariérní úspěch – Francis Karanja, kterého tentokrát vedl jeho bratr Paul, stanovil nový světový rekord v půlmaratonském běhu nevidomých s časem 1:10:02. V roce 2008 získal stříbrnou medaili na 5 000 metrů (15:32:28) na Paralympijských hrách v Pekingu. V roce 2009 se poprvé představil v Praze na půlmaratonu, kde vybojoval v silné konkurenci skvělé 19. místo. V roce 2011 přidal stříbro na 5 000 metrů (16:00:00) na mistrovství světa zdravotně postižených na Novém Zélandu. V roce 2012 se pak Francis zúčastnil paralympijských her v Londýně, kde skončil čtvrtý v závodu na 5 000 metrů s časem 15:56:67. „Snažím se být vzorem pro ostatní lidi se zdravotním postižením v rozvojových zemích. Jako patron organizace Světlo pro svět také běhám za všechny nevidomé. Chci ukázat, že i oni to mohou dotáhnout daleko, stačí jim jen trochu pomoci,“ řekl Francis Thuo Karanja. Bratři Karanjové byli patrony hlavního sobotního závodu Metro běh na 10 km, který byl ve spolupráci s organizací Světlo pro svět zařazen do programu Běh proti slepotě. Výtěžek z celé charitativní akce půjde na podporu léčby nevidomých v Africe. Díky již vybrané částce za startovní čísla bude vrácen zrak 35 lidem. Další možností, jak pomoci přispět na operace, bylo zakoupit si speciální svíčku a jejím zapálením při vyvrcholení běhu pak poslat symbolické světlo nevidomým do Afriky. Jiří Reichel # Inzerce Prodám skener Astra 550i. Perfektní stav. Nejlépe pro Win XP. Prodám ZOOM TEXT XTRA 7.1 včetně manuálu ve zvětšeném tisku – Spektra. Prodám velice pěkný (stříbrné provedení) stereo zesilovač 2 X 50 Wat – vyroben v Německu, má sloty SD karet a flashdisků, další vstupy, korekce, dálkové ovládání s reproboxy 36 Wat. Prodán gramochasi ITTUS 10, výstup jak pro nf zes., tak USb 2, má další Jack 3,5 jako vstup pro další zdroj signálu – mgf. apod. + náhradní jehla v ceně 750 Kč. Vše velice pěkné. Informace na telefonech 602 859 888 nebo 481 313 031. E-mail: vodak@braillnet.cz