ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 97 Číslo 17 Září 2013 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Uctili jsme památku prof. A. Klara Sportující právník Oáza dovršuje dvacítku Špičkový oční lékař Nevidomý soudce Stopy 9 – Poprvé v nemocnici Vzpomínka na spisovatelku Barvy poznává rukama Primáš muziky Falešnica Ostravská maketa Vrchotovy Janovice Kostelecký zámek Stezka značená Braillem 1500 kilometrů za 77 dní Černobílé problémy Inzerce # Uctili jsme památku prof. A. Klara V letošním roce se k 250. výročí narození zakladatele slepeckého školství v Čechách prof. Aloyse Klara uskutečnila celá řada akcí. Také naše redakce k této příležitosti uspořádala v jeho rodném Úštěku týdenní rekondiční pobyt zaměřený na rozvoj pohybových aktivit těžce zrakově postižených. Ubytování v kempu na břehu jezera Chmelař při pěkném letním počasí nabízelo nejen plavání, ale i další vhodné vodní sporty. „Vodním radovánkám“ jsme se ovšem věnovali až v podvečer, kdy jsme se vraceli z tandemových vyjížděk či pěších tur, kdy jsme se seznamovali s pamětihodnostmi Českého středohoří a Kokořínska. V úterý 23. července se v 10 hodin seřadilo dvaatřicet účastníků pobytu i s koly na Mírovém náměstí před rodným domem profesora Klara. Přivítal nás starosta Úštěku Pavel Kundrát. Šéfredaktor Zory Jiří Reichel přiblížil osobnost prof. Aloyse Klara. Poté společně k domu položili květiny se stuhou: „Děkujeme, prof. A. Klare. Vděční zrakově postižení“. Po tomto pietním aktu nás starosta pozval do blízké budovy na výstavu Tys mne vedl věnované životu a dílu prof. A. Klara. Pozváni jsme byli i na malé občerstvení do kulturního domu, kde nás seznámil tamní kronikář Bohuslav Košťál se zajímavostmi Uštěka. Odpoledně jsme se vydali na prohlídku nedalekých Litoměřic, kde Aloys Klar studoval na gymnáziu, na kterém později působil jako učitel. To jsme už měli za sebou dva „cyklodny“. V neděli jsme zavítali na zámek v Ploskovicích. V pondělí se stal cílem našeho výletu Terezín. Vedle malé pevnosti jsme zavítali i na hmatovou expozici Křišťálové doteky, kde jsou ve skle provedené otisky dlaní významných osobností, např. prezidenta Václava Havla, Madeleine Albrightové, Nicholase Wintona, Jaromíra Jágra, Dominika Haška, Bolka Polívky… Ve středu jsme se vydali zdolat Říp, přidali jsme k němu ještě prohlídku veslařského kanálu v Račicích. Následující den patřil návštěvě skanzenu a železničního muzea v Zubrnicích. Závěrečnou vyjížďku jsme si naplánovali přes Štětí do Mělníka. Po prohlídce města a soutoku Labe s Vltavou jsme se vydali na zpáteční cestu, kde nás čekala lahůdka – opět vyšlápnout táhlé dvanáctiprocentní stoupání na Hošku. Byl to vydařený týden. Mnozí měli v nohách více než 300 najetých kilometrů, všichni však mnoho nových dojmů a zážitků, o kterých jsme si dlouho do noci vyprávěli při zpěvu za doprovodu kytary, klarinetu, ale i dud. J. R. # Sportující právník Pracovník právního oddělení Mgr. Luboš Zajíc je čtenářům Zory dobře známý jako pravidelný autor užitečné a vyhledávané rubriky Sociálně právní poradna. Méně se však už ví o všem, co přesahuje pracovní sféru našeho sympatického 38letého kolegy z kanceláře v 1. patře domu SONS v pražské Krakovské ulici. Není totiž jen právníkem, ale i vynikajícím muzikantem a sportovcem. Žije na Žižkově, je šťastně ženatý, má dvě dcery (18 a 15 let). Od narození nevidomý Luboš Zajíc se nejprve věnoval hudbě. Absolvoval Deylovu konzervatoř. Vyučování hry na klarinet a saxofon bylo jeho původní profesí, které se věnuje dodnes. Práva vystudoval dodatečně a světu pokroucených paragrafů a na jeho výklad ku prospěchu zrakově postižených se zaměřuje s nasazením a precizností sobě vlastní. Obdivuhodné a pro mnohé překvapující je zejména jeho zaujetí pro sport. Na sklonku léta jsme proto Mgr. Zajíce požádali o poněkud odlehčené povídání, které svým způsobem vyvažuje jeho seriózní, přísně odborné profesní zaměření. Naše otázky se točily kolem sportu. Na jaře jste se zúčastnil běhu pro Světlušku ve Stromovce, kde jste spolu s trasérem Františkem Prachařem absolvovali trať dlouhou pět kilometrů. Je taková trasa pro vás běžná, nebo spíše výjimečná? Musel jste na ni speciálně trénovat? Pět kilometrů opravdu neběhám denně, je to pro mě spíš delší trasa. Snažím se ale pravidelně udržovat v kondici, takže to takový problém nebyl. Mám vyzkoušené, že uběhnu třeba deset kilometrů. Ale pravda je, že pět kilometrů takto organizovaně, na čas, jsem běžel poprvé. V čem to utužování kondice spočívá? Dřív jsem hodně využíval posilovnu v přízemí domu v Krakovské. Tam jsem trénoval dvakrát týdně tak hodinu a půl. Hlavně na běžeckém pásu. Proto mě dost mrzí, že už nám posilovna přestala sloužit. Běh teď už trénuji jen venku. Jako traséry mám rodinné příslušníky – manželku nebo starší dceru, která taky velmi ráda sportuje. Pravidelný sportovní trénink mám teď, od loňského roku, v oddílu goalballu Zory Praha. Trénujeme jednou týdně. Už jsem se zúčastnil i několika zápasů. Kde jste se k pravidelnému sportování dostal? Navštěvoval jsem základní školu pro nevidomé na Hradčanech a bydlel na tamním internátě. Pak jsem studoval na Deylově konzervatoři. Na obou školách (na Hradčanech trochu víc) nás vedli ke sportu. Chodili jsme na tréninky, účastnili jsme se Sportovních her mládeže. Jakému sportu jste se kromě běhu a goalballu v životě nejvíc věnoval? Dřív jsem závodně hrával showdown. Máte ve sbírce nějaké medaile? Byl jsem druhý na mistrovství světa, první na mistrovství Evropy, získal jsem i titul mistra republiky. Ale přesné roky už si nepamatuji, bylo to v minulém desetiletí. Právě teď je pro mě na prvním místě místo showdownu goalball. Showdown si občas s chutí ještě zahraju rekreačně. Důležitější než medaile je radost ze sportu. To jsou tedy sporty, kterým se věnujete pravidelně. Prozraďte, co vše jste zkusil mimo ně. Docela pravidelně, vždy v sezóně, se věnuji i windsurfingu. Velkou zásluhu na tom má pan Robert Vachule z oddílu Zora Praha. Vždy v červenci se účastním pravidelných akcí s windsurfingem na rybníku Bezdrev v jižních Čechách. Je to něco, co můžu vřele doporučit všem zrakově postiženým, kteří se nebojí vody, nebo se bojí jen trochu. S pomocí trenérů a vidících sportovců se dá všechno naučit a strach překonat. S lidmi z okruhu kolem Roberta sjíždíme v Praze i divokou vodu – pravidelně pořádáme sázavské expedice, občas máme možnost zajezdit si na Trojském kanále. Jezdíme hlavně na raftu. Zkouším i jízdu na dvojkajaku, na kterém se mnou sedí vzadu vidící kormidelník. V bazénu v Suchdole jsme v minulých letech nacvičovali i eskymácký obrat. Je to úžasný zážitek. A co když sezóna letních sportů skončí? Věnujete se pro změnu těm zimním? V zimě mám velmi rád běh na lyžích. Když se pohybujete po běžecké stopě, používáte pro informaci ostatním nějaké speciální označení? Jednak jsme ve dvojici s trasérem, já i trasér máme na sobě reflexní vestu – já s označením „nevidomý – blind“, on (nebo ona) s nápisem „průvodce – guide“. Ale musím přiznat, že jsem se jednou na Kvildě trochu zapomněl, ujel jsem manželce dopředu a lehce jsem strčil do jednoho dítka, které stálo ve stopě a dívalo se na mě. Ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Manželka nebo dcera vás tedy doprovázejí nejen při běhu, ale i na běžkách. Zapomněli jsme na něco? Ano, ještě nás hodně baví i turistika. Máme prochozená mnohá místa v České republice, letos jsme byli ve slovenských Nízkých Tatrách. Jezdíme spolu i na inlinech. Máme rádi bruslařskou dráhu, která vede od nás ze Žižkova do Karlína. Vydáváme se bruslit také mimo Prahu. A plavat v Podolí lze bez ohledu na počasí celý rok. Zkusil jste i nějaké sporty, při kterých se v krvi prudce zvedá hladina adrenalinu? Jednou jsem zažil tandemový seskok padákem. Bylo to skvělé, ještě bych si to rád zopakoval. Láká vás tedy třeba i bungeejamping? To bych chtěl zažít taky, jenže zatím jsem se setkal s rozpačitými reakcemi mého „blízkého okolí“, tak uvidíme. Jaký sport byste tedy ještě rád zkusil? Moc mě láká tenis, kdyby se i tento sport dal přizpůsobit pro nevidomé... Prozatím fandím tenisu v televizi, občas chodím i na zápasy. Průběh hry vnímám sluchem – hlavně podle úderů rakety a dopadů míčku. Prozraďte na závěr, co je váš největší sportovní sen? Baví mě zkoušet nové věci. Ale mnohem důležitější je pro mě mít možnost sportovat pro radost, s rodinou nebo s kamarády. Přál bych si, abych se tomu mohl věnovat co nejdéle a ve zdraví. Děkuji za rozhovor a přeji, ať se vám toto přání splní. Taťána Králová # Oáza dovršuje dvacítku Občanské sdružení Oáza působí v Hodoníně již dvacátým rokem. Posláním tohoto střediska speciálních služeb je zlepšování životních podmínek zdravotně handicapovaných, seniorů, dětí a mládeže. Zaměřuje se na jejich vzdělávání, rehabilitaci, volnočasové aktivity, pracovní zařazení a sportovní, kulturní a společenské vyžití. Sdružení bylo založeno v roce 1994. Nyní má 47 členů. Předseda Oázy Hodonín Mgr. Josef Černý je sám těžce handicapovaný – prakticky nevidomý. Absolvoval magisterské studium na fakultě sportu Karlovy univerzity Praha, obor speciální výchova zdravotně postižených.  Oáza – to je skupina zdravotně handicapovaných osob, jež  nechce čekat, až pro ně společnost něco udělá. Chtějí sami přispět k řešení problémů handicapovaných formou péče mimo státní ústavy. Činnost Oázy je velmi bohatá. Pořádá  vzdělávací, kulturní a sportovní akce pro zdravotně handicapované, ale i pro širokou veřejnost. Organizuje poznávací i ozdravné pobyty u nás i v zahraničí.  Hlavním projektem občanského sdružení je výstavba bezbariérového víceúčelového areálu v Hodoníně–Rybářích. Zahrnuje vstupní budovy, šest dvojdomků a tábořiště se zastřešeným ohništěm. Areál slouží nejen k bydlení těžce zdravotně postižených osob, ale také k akcím Oázy i jiných organizací. Členové Oázy tu pracují sami, tato činnost se již stala některým z nich posláním a životní náplní. Protože si váží finančních prostředků od nadací, sponzorů a dárců z řad široké veřejnosti, ze kterých je stavba financována, všichni doposud vykonávají svou činnost bez nároku na mzdu. Po dobudování areálu zde najdou zdravotně postižení i pracovní uplatnění. Areál je výjimečný i tím, že v něm zdravotně handicapovaní nejsou izolováni od veřejnosti. Je propojený se sousedním víceúčelovým sportovním areálem Sokolu Hodonín a s městským koupalištěm s krytými i venkovními bazény. V září přispěje Občanskému sdružení Oáza dívčí Trio z Hodonína, které mu věnuje výtěžek koncertu. „S projektem jsme se chtěli zaměřit na nevidomé klienty Oázy a seznámit s jejich problémy i ostatní. Oáza navíc letos slaví dvacet let od svého vzniku, takže zářijový benefiční koncert, který pořádáme, bude i k jejich narozeninám,“ řekla jedna z účastnic projektu, hodonínská studentka Tereza Nguyenová. Ta se do organizace benefičního koncertu pustila společně s Barborou Hlávkovou a Klárou Koudelovou. Všem dívkám je jednadvacet let. Dívčí trio chce i okolí ukázat, jaký je život ve světě nevidomých. Kromě několika hudebních vystoupení čeká na návštěvníky i doprovodný program. „Půjde o ukázky kompenzačních pomůcek. Lidé si však mohou vyzkoušet pocit, když chvíli neuvidí. S rouškou se mohou projet na kole, zahrají si ping pong a také budou mít možnost namazat si s rouškou na očích chleba,“ popsala Teraza Nguyenová. Další zajímavostí benefiční akce je nápad trojice dívek, ukončit koncert ve tmě. „Posledních patnáct minut chceme, aby v sále byla úplná tma. Lidé si užijí hudbu jedné ze zpěvaček, která přislíbila svou účast na akci,“ sdělila Tereza Nguyenová. Původně s kamarádkami plánovaly, že by se celá akce konala ve tmě. „Z toho nakonec sešlo. Nějaké světlo by musel mít alespoň zvukař, což by už narušilo celý efekt,“ poznamenala organizátorka. Už kvůli poslední chvilce ve tmě bylo složitější najít v Hodoníně ten správný prostor. Nakonec poslouží sál na Horních Valech. Program vybírají pořadatelky samy. „Jelikož akce bude i k narozeninám Oázy, snažíme se řídit tím, koho by na ní chtěli mít její klienti,“ uvedla Tereza Nguyenová. Účast slíbila hodonínská zpěvačka Šárka Dumišincová, která svůj talent předvedla například v muzikálu Bídníci, operní zpěvačka Barbora Vinklárková a taneční skupina Black and White. Předběžně na svou účast kývl i zpěvák Jiří Zonyga. red. # Špičkový oční lékař Zlínský oční chirurg prim. MUDr. Pavel Stodůlka, Ph.D., působí na klinice Gemini (Zlín, Pančava 360). Špičkový lékař má dlouholetou praxe v nezvykle široké škále očních operací – od laserových korekcí očních vad až po transplantace rohovky a operace sítnice. Je mezinárodně známým inovátorem oční chirurgie. Několik očních operací provedl jako první oční chirurg na světě a řadu očních operací zavedl jako první v ČR. Přednáší na prestižních mezinárodních očních kongresech a vyučuje v kurzech pro zahraniční oční lékaře. Jako první oční chirurg na světě provedl doktor Stodůlka centraci vychýlené lidské čočky a laserovou operaci dalekozrakosti Dodickovou fakolýzou. Jako první oční chirurg v ČR zavedl laserovou operaci šedého zákalu laserem VICTUS, laserovou operaci očních vad LASIK, epi-LASIK, femto-LASIK, implantaci umělé rohovky Boston KPRO, laserovou operaci šedého zákalu Dodickovu fakolýzu a operaci šedého zákalu zmenšeným 1,5mm řezem. Týdeník Profit otiskl 22. července v rubrice Jeden den podnikatele velmi zajímavý příspěvek, v němž sám doktor Stodůlka popisuje průběh svého běžného dne: „Den začínám rychlou snídaní – typicky deci džusu buď ovocného, nebo rajčatového, chléb se sýrem a olivami a hrneček zeleného čaje nebo nálev ženšenu. Poté usedám na kolo. Bohužel mám před sebou jen kraťoučkou, méně než pětiminutovou cestu. Je to pro mě víceméně jakýsi strečink. Většinou šlapu část cesty vestoje, abych si trochu protáhl tělo. V 7.05 začínáme na klinice Gemini schůzkou s lékaři a sestrami, kde probíráme hlavní činnosti dne. Zatímco lékaři a sestřičky budou pacienty vyšetřovat a připravovat k operacím, já mám asi hodinovou schůzku s vedením kliniky nebo vývojovým týmem, se kterým pracujeme na zdokonalování operačních nástrojů a přístrojů. Podařilo se nám už úspěšně přihlásit několik patentů. Okolo deváté hodiny začínám operovat. Systém vyšetřování a operací je naplánován do podrobností, takže mohu provést i 30 laserových operací za den. Na klinice operujeme také nejrychlejším laserem na světě Amaris 1000 určeným pro operace očních vad. Tyto operace jsem v Česku zavedl a provádím je velmi rád, protože zbavují lidi brýlí a oni bývají z výsledku nadšení. Většinou střídám jeden den laserové operace na odstranění brýlí a následující den laserové operace čočky s implantací buď takzvané trifokální čočky, nebo mikročočky s názvem kapka rosy. Tyto operace umožní i lidem starším 50 let vidět bez brýlí jak do dálky, tak na počítač i na čtení. Okolo 14.30 mně manželka přináší oběd z nedaleké restaurace. Moje žena je zubní lékařkou a ordinuje ve stejné budově, kde je oční klinika Gemini. Kromě stomatologie se zabývá také akupunkturou, kterou léčí i některé oční pacienty. Společně poobědváme a následně míříme opět každý na své oddělení. Odpoledne mám jednu dvě složitější operace. Může to být například implantace umělé rohovky, díky čemuž jsme vrátili zrak několika lidem, kteří byli slepí celou řadu let. Nejdelší slepota, kterou se nám podařilo takto zvrátit, trvala plných 53 let. První pacientka, jíž jsme umělou rohovku implantovali, byla slepá 16 let a nyní už čtyři roky moc pěkně vidí, a dokonce čte bez brýlí. Z práce se vracívám domů na kole až navečer. Často si cestu trochu protáhnu a vyšlapu některý z okolních kopců. Po příjezdu domů nejčastěji hned skočím na 20 minut do bazénu. Rodinná večeře bývá zpravidla vegetariánská a v létě jíme nejraději na terase za domem. Poté mám trochu času na naše postpubertální děti a na manželku. Často je potřeba ještě večer vyřídit nikdy nekončící řadu emailů a připravit přednášky na mezinárodní kongresy, kde rád prezentuji poslední novinky v oční chirurgii. Kdysi jsem se jezdíval na nové operace dívat do zahraničí. Dnes mě těší, že se zahraniční lékaři jezdí na nové operace dívat na oční kliniku k nám do Česka.“ red. # Nevidomý soudce Rakouský deník Volksblatt přinesl zprávu, že do funkce soudce byl jmenován první nevidomý. Je jím dosavadní policejní právník Alexander Niederwimmer z Lince, který bude od příštího roku zasedat ve spolkovém správním soudu. Úspěšný právník je nevidomý od mládí, kdy přišel o zrak při dopravní nehodě. V Rakousku bude Alexander Niederwimmer zcela prvním nevidomým soudcem. V sousedním Německu už obdobně handicapovaní soudí několik desetiletí. Ve výběrovém řízení na úřad soudce spolkového sněmu musel Alexander Niederwimmer úspěšně absolvovat několikaměsíční vícestupňové posuzování. Do úřadu se v nynější vlně hlásilo 538 kandidátů – odborníků z ministerstev, státní správy a institucí. Z uchazečů bylo nakonec vybráno 42 žen a 38 mužů. Do nového úřadu nastoupí 1. ledna 2014. red. # Stopy 9 – Poprvé v nemocnici Nikdy jsem nebyla tak nemocná, abych musela do nemocnice. Jednoho dne jsem viděla silnou černou šmouhu a kromě ní jsem neviděla nic. Tedy, tím okem, v kterém byla šmouha. Řekli mi, že je to odchlípená sítnice a že se to dá spravit laserem. A že to možná vydrží, ale možná taky ne. Umíte si představit, jak se uprostřed noci probudíte a s hrůzou zjistíte, že na vás padá vlastní dům? Tak přesně takhle mi bylo, když jsem se odebrala na oční oddělení Vinohradské nemocnice. Prostředí bylo nevlídné, až na pana profesora, který byl vlídný, chápající, a ještě ke všemu velmi vzdělaný a šikovný chirurg. Jenže moc jsem si ho neužila. Chvilku na operačním sále a pak jednou při vizitě. Ženské, s kterými jsem byla na pokoji, byly staré, protivné, hašteřivé a naprosto nesympatické. Jedné vadilo, že v pokoji je dusno, druhé vadilo otevřené okno. Když jsem si pustila maličké rádio, jedna chtěla, ať to dám hlasitěji, další vyčítala, že ji moje rádio ruší. Nemůžete se tedy divit, že jsem z pokoje odcházela, jak to šlo nejčastěji. V nemocnici nebyla žádná společenská místnost, ale v mezipatře se rokovalo a přijímaly se zde i návštěvy. V mezipatře se probíraly diagnózy, postavy sestřiček, kromě drbů o doktorech zde kolovaly pivní láhve i buchty od maminky. Mezipatro bylo komfortní, vybavené dvěma stojacími popelníky. Mezipatro bylo bezpečné, protože nemocniční personál, aby nemusel zakazovat pacientské bakchanálie, raději jezdil výtahem. Co oko nevidí, srdce nebolí. To je dost dobré heslo i na očním oddělení. V mezipatře téměř nepřetržitě vysedával takový nenápadný chlapík. Takový houžvička, něco přes čtyřicet, modrý nemocniční župan a v ruce permanentně zapálenou cigaretu. Do rozhovorů se moc nevkládal, ale u žádného nechyběl. Jednou jsme tu seděli sami, on mi podal láhev s desítkou a nabídl cigaretu. Kdo by odolal? Tak jsem byla zdvořilá a zeptala se, s čím tady je. To je taková obvyklá otázka. Chlapík měl ovázané oko, jako většina nás. Stal se mu úraz, před časem mu na dílně prý vletěla do oka nějaká ostrá věc, a tak ho teď už poněkolikáté operovali. Byl tu už čtrnáct dní. Jediné, co jsme věděli, že pracoval nedaleko, v Koh-i-noorce. Nic zajímavého. „Tak to už asi brzy půjdete domů,“ nahrála jsem povzbudivě na rozhovor. „Ale kdepak domů. Já se musím vrátit do vazby.“ „Do čeho?“ neporozuměla jsem napoprvé. „No do vazby, do vězení, na Pankrác,“ zopakoval trpělivě ten člověk. „A mohu se vás zeptat, co jste provedl?“ „Ale jo, klidně. Tady se to stejně ví. Zabil jsem svou ženu.“ „To je strašné, takové neštěstí,“ kuňkala jsem v šoku. „Asi autonehoda?“ „Kdepak. Já jí zabil železnou trubkou. A nejhorší je, že jsem ji pak rozpustil ve vaně. To vypadá moc zle, protože to je úkladná vražda. Skoro na to nepřišli, ale pak se podělal odpad u sousedů pod námi, a našli tam něco, co mě prozradilo,“ povídal mi ten mužský a nevzrušeně potahoval z cigarety. „Jako vtip to beru, ale zas tak moc vtipný to není. A taky, přeci by vás tu nenechali jen tak, na volno,“ dodávám logicky a zamačkávám cigaretu. „Já tady nejsem na volno. Dole hlídá dozorce, střídají se tu po osmi hodinách. Jiný východ odtud není. Navíc na jedno oko nevidím a na druhé bez brýlí také skoro nic,“ upřesňuje můj společník v erárním negližé. O našem rozhovoru jsem se nikde nezmínila. Pan Josef za pár dní odešel. Někdo říkal, že viděl, jak ho vedou v poutech do policejního auta. Někdo říkal, že jde o vraha, ale já věděla své, Žádný vrah, jen milovník černého humoru. A ta pouta – kdo tady, prosím vás, vůbec něco vidí, a ještě k tomu ze třetího patra! Černá šmouha z mého oka zmizela, a tak mě vrátili z očního oddělení zpět do života. Už bylo načase! Moc jsem se těšila, až si dám kávu se sousedkou Olgou a probereme, co se za poslední dobu přihodilo. „Tak si představ Oli, že tam na tom očním byl nějaký Pepa Vokurka, který pracuje v Koh-i-noorce jako ty. Znáš ho? Podle mě je to takový divný patron. Chodívali jsme v nemocnici spolu kouřit.“ „Divný patron, jo, to bych řekla,“ rozehřívá se Olga. „Půl roku se nám na provoze ztrácely kanystry se silným louhem. Někdo je kradl, ale nepřišlo se na to, kdo to dělal. Až po roce. Policajti si přišli pro Pepu Vokurku a začalo se šuškat, že zabil manželku. On se nějakou dobu nechával slyšet, že se rozešli a manželka se odstěhovala za nějakým šamstrem. Pravda ovšem je, že Pepa kradl ty kanystry s louhem, který potřeboval do budoucna, aby se zbavil mrtvoly. Měl to celý pěkně připravený. Úkladná plánovaná vražda. A že jsi s ním chodila kouřit v nemocnici na chodbu? Tak to prostě a normálně kecáš,“ ukončila Olga toto téma. A co vy – také mi nevěříte? Delicie Nerková # Vzpomínka na spisovatelku Ve středu 7. srpna se v kostele obce Žitava konala premiéra literárně dramatického pásma, které představilo tvorbu Karoliny Světlé a ukázky ze Smetanovy opery Hubička. Pořadatelé ze Sdružení Via Sacra připomněli spojitost mezi významnou spisovatelkou 19. století a krajem Podještědí. Karolina Světlá zde často pobývala a nalezla inspiraci k pěti románům a šedesáti povídkám. V posledních letech života spisovatelka oslepla. Karolina Světlá (1830–1899) jezdívala do obce Světlá pod Ještědem od dob, kdy se jako mladá žena vzpamatovávala z deprese, vyvolané smrtí malé dcerky. Své milované zákoutí na úpatí hory Ještědu opouštěla naposledy v roce 1887. Bylo jí teprve padesát sedm let, ale již se cítila stará. Největší trápení jí působilo nejen nervové onemocnění, ale i postupující šedý zákal. V dopisech přátelům si stěžovala, jaké je to s jejím zdravím špatné. Většinu času trávila v zatemněném pokoji, hlava a oči jí odmítaly sloužit. Ani tehdy však nepřestala pracovat. Téměř nevidomá diktovala svoje práce neteři Anežce Čermákové-Sulkové. Dívka se jí stala oddanou společnicí a neocenitelnou pomocnicí – písařkou a sekretářkou. Jinak žila spisovatelka uzavřená do samoty. Letní vyprávění o Karolině Světlé a kraji Podještědí doprovodily v žitavském kostele úryvky z opery Hubička – prolog, ukolébavka, zpěv skřivánka a závěrečný chór. Komická opera dodnes dojímá námětem o svízelném hledání lásky, který vychází ze stejnojmenné povídky Karoliny Světlé. Pro Bedřicha Smetanu ji do podoby libreta v roce 1876 zpracovala spisovatelčina mladší přítelkyně Eliška Krásnohorská. red. # Barvy poznává rukama V době konání Mezinárodní letní školy pro nevidomé a slabozraké studenty v Telči začala v úterý 16. července v prostorách kavárny a knihovny v Univerzitním centru Masarykovy univerzity v Telči (objekt naproti zámku) vernisáž obrazů nevidomé malířky, která si uměleckým jménem říká Lea. Vernisáž výstavy s názvem Život je psina doprovodili hudbou a zpěvem pianista Ondra Vašata a zpěvačka Zatrestbandu Josefína Žampová. Malířka na vernisáži předvedla ukázku přímého malování prsty a vysvětlila způsob výběru barev a materiálů. Lea, celým jménem Beáta Lea Fakačová, začala malovat už v útlém věku, kdy ještě viděla. V sedmi letech se jí do cesty postavila těžká překážka, kterou ovšem Lea zdolala. „Oslepla jsem následkem reakce na očkování proti neštovicím. Vakcína vyvolala zápal mozkových blan, který mi poškodil zrakové centrum v mozku. Bylo mi sedm a půl,“ rozpovídala se Lea o okamžiku, kdy bylo jasné, že už nic nebude stejné jako dříve. Zrak jí od té doby postupně slábl, až oslepla úplně. Přesto však malování nezabalila. Naopak, stalo se pro ni hnacím motorem, se kterým svůj handicap snáze překonala. Mladým lidem, kteří se ocitli v podobné situaci, proto radí, aby se nevzdávali. „Je potřeba se v takové situaci vzchopit, nevzdávat život a nebát se začít zkoušet stále nové a nové věci. Člověk musí být v takové situaci odvážný a nebát se,“ vzkazuje sympatická a stále usměvavá Lea lidem se zrakovým handicapem. Díky svému mimořádnému citu v rukou dokáže Lea zcela sama rozpoznat barvy, které při své práci používá. „Barvy rozlišuji rukama a maluji pocitově pouze prsty,“ vysvětluje Lea způsob své tvorby. Při práci využívá různé materiály. „Používám různé materiály od textilií, přes plátna, kamení a podobně,“ vypočítává Lea. Malování je její životní radostí, kterou doporučuje všem. „Je to příjemné uvolnění a úžasná motivace. Například když člověk přijde po náročném dni domů a sedne k plátnu a barvám, tak se mu uleví,“ vypráví Lea o tom, jak může být malování i určitým způsobem relaxace. Obrazy, které vystavuje, jsou abstraktní a vždy mají jednoduchý název. Na chodbě u kavárny tak lidé najdou například paví pírko nebo harém. V rámci svého pobytu v Telči si Lea našla i čas, aby navštívila účastníky letní školy. Činnost ji přímo nadchla a nevylučuje, že by v nějakém dalším ročníku mohla být sama nápomocná. Lea není jen malířkou, ale také psychoanalytičkou. „Jsem zvyklá pracovat s mladými lidmi, a když slyším, co všechno se tady děje, tak bych se mohla také zapojit. Třeba bych mladým lidem mohla něco ze svých zkušeností také nabídnout,“ zvažovala možnosti zapojení do letních škol nevidomá malířka. Z programu letní školy ji zaujal například tanec nebo práce s počítačem pro nevidomé. Kdyby měla více času, ráda by se dozvěděla i něco více o fotografování. Výstava Život je psina potrvá v Telči do 31. října. Kavárna a knihovna bývají otevřeny ve všední dny (kavárna v době od 9 do 15.30 hodin). Havlíčkobrodský deník / red. # Primáš muziky Falešnica Cimbálová muzika Falešnica z Ostrožska má za sebou krátkou, ale zajímavou cestu. Patří k nejmladším cimbálovým muzikám na Slovácku, ale kde zahraje, dlouho si ji pamatují a zvou i na příště. Už po dvou letech se kolem ní schází velké publikum. Vede ji mladý nevidomý primáš Radim Vojtek z Boršic u Blatnice. Radim je studentem hry na klavír a housle Deylovy konzervatoře v Praze. Jeho prvním nástrojem byla ve čtyřech letech zobcová flétna. Když se ale ukázalo, že má velký talent i absolutní hudební sluch, v deseti letech přesedlal na housle. „Housle mně vždycky fascinovaly. Hodně mě bavilo i zpívat. Když jsem se naučil trochu hrát a mohl si u toho i zazpívat, byl jsem šťastný,“ přiznává primáš, který prožil pěkná léta v cimbálovce Pramének Františka Říhy. Na začátky Falešnice vzpomíná primáš s úsměvem. „Přišli za mnou kluci, že dali dohromady partu muzikantů – amatérů z Boršic u Blatnice, které baví scházet se u lidové písničky. Řekl jsem jim, že rád pomůžu, sem tam si s nimi i zahraju, ale na nějakou větší spolupráci nemám díky mnoha rozjetým projektům čas. Sedli jsme si perfektně, jak kamarádsky, tak i muzikantsky. Nakonec hraju nejvíc a nejraději právě s nimi,“ usmívá se primáš. Během počátečního stmelování se v muzice vystřídalo několik muzikantů, než se sestava ustálila na pěti až osmi z celého Ostrožska. Zkouší se jednou tam, příště zase někde jinde. „Dobrých lidí je všude dost, takže se vždycky domluvíme. Jednou zkoušíme v Blatničce v kulturním domě, v Ostrožské Nové Vsi v kině nebo například v Hluku na tvrzi. Nejraději hrajeme pro lidi, takže není výjimkou, že s námi zpívají a tančí do svítání,“ vypráví Radim Vojtek. Cibálovka Falešnica má široký a propracovaný repertoár. „Hrajeme písně z různých koutů, ze zábav – co kde zaslechneme a líbí se nám to. Upravím je, nahraji na diktafon a pak na zkoušce nadiktuji noty, které si každý zpracovává sám - zkoušíme pak do té doby, až to perfektně ladí,“ prozrazuje primáš. Muzikanti si spolupráci s primášem pochvalují. „Miluje čardáše a složité věci – svým přístupem a precizností je pro nás nejlepším příkladem,“ líčí cimbalista Jiří Galuška. Další muzikant Martin Deyl původně jako absolvent hry na kytaru působil v rockových kapelách a prošel i dechovkovým obdobím. Velmi se mu však líbily lidové písničky i atmosféra okolo folkloru, a díky tomu přešel od kytary ke kontrabasu. S kapelníkem Radimem si výborně rozumí. „Už při prvním setkání s Radimem jsem věděl, že se staneme dobrými přáteli. Ne-li nejlepšími. Seděl mně jeho humor i názory na život. Proto spolu podnikáme nejednu rošťárnu. Věnujeme se i normálním věcem, jako je jízda na dvoukole. Objeli jsme Horňácko i jiné části regionu. Založili jsme hudební duo, housle – kontrabas,“ vypočítává Martin, který Radimovi velmi fandí. „Kdyby viděl, létal by za babama a nebyl by tak skvělý huslista, jakým je,“ dobírá si primáše. red. # Ostravská maketa Už od jara slouží nevidomým obyvatelům a návštěvníkům Ostravy maketa nové budovy s obchody a kancelářemi Tieto towers. „Plastická maketa Tieto towers je vyrobena z bronzu. Navrhovalo ji Studio acht v čele s architektem Václavem Hlaváčkem a byla vyrobena Milošem Vackem. Průměr podstavce je čtyřicet centimetrů,“ popsala novinku projektová manažerka IQ Ostrava Office Park Markéta Kempná. Čtyřistapadesátkrát zmenšená budova projektu IQ Ostrava je opatřena popisky v klasickém i Braillově písmu. Označují aktuální stanoviště i blízké okolí návštěvníka. Vyznačený je například podchod od stanoviště městské hromadné dopravy, recepce budovy administrativního centra IQ a přilehlé ulice 28. října a Vítkovická. „Ohlasy na ni jsou velmi kladné,“ chválí maketu Markéta Kempná. red. # Vrchotovy Janovice Zámek Vrchotovy Janovice se nachází ve stejnojmenném městyse v okrese Benešov, konkrétně nedaleko Olbramovic a Votic. Dostanete se do nich za slabou hodinku jízdy z hlavního města. Patří mezi zajímavé památky, které jsou výborně připraveny na návštěvu zrakově postižených návštěvníků. Umožňují tu dotykovou prohlídku, kdy informace průvodce doplňují hmatové a prostorové pocity i dojmy. Zámek a park ve Vrchotových Janovicích nyní patří pod správu Národního muzea v Praze. Je to místo, kde prožila život baronka Sidonie Nádherná z Bohutína (1885–1950), mecenáška a organizátorka kulturního života, jež je v přilehlém zámeckém parku s některými dalšími členy rodiny pohřbena (její ostatky sem byly v roce 1999 přeneseny z Anglie, kam se vystěhovala v roce 1949). Nádherná na zámku provozovala umělecký salón. Vrchotovy Janovice byly místem setkávání předních osobností tehdejšího kulturního a politického života. Jezdili sem Karel Čapek, Alice Masaryková, Adolf Loos či Max Švabinský. Navštěvovali ji zde ale především dva osudoví muži jejího života – rakouský žurnalista a dramatik Karl Kraus a básník Rainer Maria Rilke, jimž byla přítelkyní a múzou. Kraus navštěvoval Nádhernou v Janovicích po dvacet let, Rilke byl na zámku nejspíš třikrát. Více o této výjimečné ženě a jejích hostech se dozví návštěvníci díky expozici Rilke, Kraus a Vrchotovy Janovice. O životě šlechty si udělají představu z expozice Společnost v Čechách v 19. století. Samostatná je prohlídka výstavy České zvonařství. Okolní krajinářský park má rozlohu 16,5 hektaru. Vyvíjel se 200 let a zásluhu na něm mají osvícení majitelé, např. František Arnošt ml. hrabě z Vrtby, Josef Vratislav, hrabě z Mitrovic či Karel a Sidonie Nádherní z Borutína. Pro tvorbu parku si vybrali nadané architekty – jakým byl např. Camillo Schneider. Svou plochou patří toto území k menším zámeckým parkům. Díky harmonii, která v něm panuje, kráse, schopnosti zapůsobit a díky příběhům, které ukrývá, je však jedním z nejobdivovanějších parků v Čechách. Při procházce mezi vzácnými stromy návštěvník přechází přes kamenné můstky. Nabízí se mu i posezení na některé z laviček, nebo dokonce u kamenného stolu Jana Nádherného. Může také postát a na chvíli se zamyslet u náhrobků na hřbitůvku Nádherných. Pro zrakově postižené není připravena speciální expozice, ale komentované prohlídky zámku a procházky parkem, při nichž návštěvníci různými smysly, zejména sluchem a hmatem, poznávají zdejší historii i současnost. Průvodce vypráví a skrze hmatové a prostorové pocity i dojmy, které vyvolávají vůně, zprostředkovává možnost seznámit se s dějinami tohoto zajímavého místa, setkat se s lidmi, kteří tu žili. Prohlídky pro nevidomé a slabozraké se konají v rámci běžné otevírací doby. Je třeba se na ně objednat minimálně týden předem. Jsou určeny pro skupiny i jednotlivce, trvají jednu hodinu. Do zámku je možné vstoupit s vodicím psem. Zdravotně postižení a jejich doprovod mají vstup do zámku zdarma. Zámek je ještě v září otevřen o víkendech: v době od 9 do 12 a od 13 do 17 hodin. Mimo sezónu od října do dubna bude budova zámku uzavřena, celoročně však zůstává přístupný zámecký park. Jeho brány jsou otevřené celý týden od 8 do 19 hodin. email: vrchotovy_janovice@nm.cz tel: 317 835 181 red. # Kostelecký zámek Zámek rodiny Kinských v Kostelci nad Orlicí nabízí svým návštěvníkům mnohé. Pokochat se zámeckou expozicí mohou i lidé se zrakovým postižením. Mají zde možnost se exponátů dotýkat. „Organizujeme prohlídky pro nevidomé. Mohou si při nich osahat vystavené exponáty,“ vysvětluje manažerka Ivona Jasníková. Po prohlídce si mohou návštěvníci odpočinout v rozlehlém anglickém parku či posedět v místní kavárně. Ta má otevřeno stejně jako zámek, tedy každý den kromě pondělí, a nabízí kromě kávy a zákusků i hlavní jídla. „Lidé se sem mohou vypravit třeba na rodinný oběd,“ popisuje Ivona Jasníková. Na své si však přijdou i milovníci kultury. Koná se tu totiž mnoho výstav a také koncertů všech hudebních žánrů. Po prázdninách se zámek rozvlní v rytmu swingu. V sobotu 7. září se bude v areálu parku konat swingový festival. V říjnu do Kostelce přijede držitelka několika hudebních ocenění Lenka Dusilová. Do 29. září bude v Galerii Kinský umístěna výstava obrazů, plastik, grafiky a fotografií předních českých výtvarných umělců, členů proslulého společenství umělců, filmařů i sportovců Paleta vlasti. Mezi vystavujícími jsou například Theodor Pištěk, Bedřich Dlouhý, Milan Ressel, Vladimír Suchánek, Jan Vachuda, Karel Kouba, Slávek Uiberlay, Hugo Demartini či Karel Nepraš. V zámeckém parku budou nadšení i obdivovatelé přírody. Roste tu mnoho vzácných rostlin, a zejména velmi staré duby. Hnízdí zde také několik vzácných druhů ptactva. „Díky blízkosti parku a zámku centru Kostelce se příroda v podstatě dostává přímo do města,“ pochvaluje si Ivona Jasníková red. # Stezka značená Braillem       Tipem na delší pěší výlet je třináctikilometrová naučná stezka, která se nachází mezi Plasy a Dolní Bělou v Plzeňském kraji. Jako první trasa svého druhu byla vybavena popisky s Braillovým písmem. Díky tomu je předurčena pro nevidomé. Vzhledem k jejímu umístění a terénu ji mohou absolvovat i lidé na vozíku. Stezka se dá jak projít pěšky, tak i projet na kole. Naučná stezka byla otevřena v roce 2009. Je celoročně přístupná. Začíná v Plasech, kam se mohou turisté dopravit autobusem nebo vlakem. Odtud je vede zelená značka. Naučná stezka je věnována Ludvíku Otčenáškovi (4. 8. 1872 – 10. 8. 1949), významnému místnímu rodákovi, který se věnoval raketové technice. Byl člověkem renesančního založení – vynálezcem, vzdělancem a velkým vlastencem. Stezka návštěvníky seznamuje s jeho životem a vynálezy, ale také s místní historii s množstvím dobových, situačních plánků historické krajiny a katastrů. Samozřejmě nechybí ani důkladné představení zdejší fauny a flóry. Třináct kilometrů dlouhá trasa nabízí třináct zastavení a dvě značené odbočky na Černou jámu a Dražeň. Jejich informační panely jsou doplněny zmíněnými popisky v Braillově písmu. Doplňkem stezky je i Muzeum těžby borové smoly, které se od roku 2006 nachází v renovované hájovně Lipovka v Lomanech. Zde je také informační středisko naučné stezky. Expozice muzea je zaměřena na historii těžby borové smoly na Plzeňsku a na pomůcky používané při její těžbě. Výstava je doplněna četnými dobovými fotografiemi a historickými nástroji. red. # 1500 kilometrů za 77 dní Je horký červnový den. Na plážích severokarolínského letoviska Outer Banks si lidé užívají léta. Je skoro 40 stupňů, na slunci ještě víc. Na konci přímořské stezky vychází rychlým a svérázným krokem muž, který se evidentně nejde opalovat na pláž. Na hlavě červený šátek, na nose černé brýle, khaki šortky, kotníkové pohory se silnými ponožkami. Na zádech nese velký batoh a na červeném vodítku vede labradora. Jen málokdo si uvědomí, že jde o historický okamžik.Ten muž v červeném šátku je slepý. Třiačtyřicetiletý právník Trevor Thomas ztratil úplně zrak před osmi lety a jako první nevidomý v USA prošel 1500 km dlouhou turistickou stezku zvanou Od hor k moři. Na pouť divočinou se Trevor vydal 6. dubna ve státě Tennessee, kde se ještě musel brodit i ve sněhu. Prošel ji za 77 dní pouze v doprovodu své labradorky Tennille. „Nedovedu si představit, že by se mnou nebyla. Pomohla mi tolikrát v orientaci i v tom, že jsem někde nespadl ze skály,“ popisuje svůj pochod. Stezka začíná v Kouřových horách v Tennessee a vede přes Apalačské hory a nejvyšší vrchol východního pobřeží USA Mount Michel (2030 m). V některých místech musí člověk šplhat po skalních stezkách a útesech, mnohdy zabezpečených lany jako provizorním zábradlím. „Ztratil jsem se jen desetkrát,“ přiznává Trevor. „Ta nejhorší část vůbec nebyla v horách, ale v okolí hlavního města Severní Karolíny Raleighu, kde cesta vede hned podél silnic a satelitních městeček,“ dodává. O zrak přišel kvůli vzácné oční chorobě. Dnes už nevidí ani stíny, světlo či tmu. V orientaci mu tak pomáhají sluch, hmat a čich. Trevor nedá dopustit na svůj GPS a iPhone, který dokáže e-maily převést do mluveného slova a naopak. Jen tak mohl být v kontaktu s rodinou, známými, přáteli a fanoušky, kteří jeho pouť bedlivě sledovali. Technické zázemí mu pomohlo i spočítat míle, čas i kroky, které zdolal. Bylo jich 2,1 miliónu. V roce 2005 na Trevora čekala úspěšná kariéra právníka. Najednou má pocit, že vše kolem vidí rozmazaně. Myslel si, že jde jen o rutinní záležitost, kterou vyřeší oční lékař. Ten ale stanovil diagnózu, že Trevor zůstane do konce života slepý. Jako nadmíru sportovně aktivní člověk se nesmířil s tím, že by zbytek života strávil na gauči. „Začal jsem chodit nejdříve sám v sousedství a v parcích. Když to šlo, vydal jsem se do horských stezek, a když i to vyšlo, rozhodl jsem se v roce 2008 zdolat apalačský 3500 kilometrů dlouhý maratón z Georgie do státu Maine na severovýchodě USA,“ popisuje Trevor. Zdolání Apalačské stezky je snem nejednoho zcela zdravého turisty. Ročně se o to pokoušejí stovky Američanů, ale jen jedna třetina to dokáže. Často se v divočině buď zraní, nesnesou samotu a začnou blouznit, nebo se jednoduše unaví tak, že už nemohou dál. Pochod totiž trvá kolem šesti měsíců, a to se musí jít doslova nonstop. Trevor se stal inspirací pro ty, kteří mají jakýkoliv zdravotní problém, a nemusí souviset jen se zrakem. Na konci stezky Od hor k moři byl trochu smutný, protože se tím naplnil další jeho cíl. Teď si musí odpočinout a naplánovat jiný. Hedvika Miller, red. # Černobílé problémy Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 9: Rudolf Büchner (Německo) 1. cena, Il Problema 1932 Bílý: Kb6, Dd6, Vh7, Sh4, Sh5, Jd8, Jf8 (7) Černý: Ke8, Dg6, Ve1, Vh6, Sa4, Sb2, Jd4, Pb3, c2, f3, f5 (11) Mat 2. tahem (C+) Jak je patrné z data úmrtí, skladatel Rudolf Büchner (1900–1942) padl zřejmě za 2. světové války v pouhých dvaačtyřiceti letech. Přesto se řadil mezi významné německé komponisty 1. poloviny 20. století, což dokazuje krásná dvojtažka vyznamenaná 1. cenou v italském časopise. Zajímavé je, že neobsahuje žádné svůdnosti a pouze dvě připravené hry (1.-Df7 2.Sxf7#, 1.-Je6 2.De7#). V její konstrukci však vidíme jak bílou, tak i černou vazbu figur a neobvyklé postavení černého krále na okraji. Všechno však vynahrazuje skutečně nečekaný úvodník. Řešení úlohy č. 7 (Juříček) z července 2013: 1.Sc3? Vf5!, 1.Sf7? Vxf7! - 1.Sc7! [2.Vxd6#] 1.-Dc6 2.Vxc6#, 1.-Dxa6/b6 2.Dxe5#, 1.-Kf6 2.Dg6#, 1.-Vd3 2.Sf7#, 1.-Vf8 2.exf8J#. V úloze byla jedna záměna obrany: ve svůdnosti na 1.Sc3? Ve3 [a] šlo 2.Sf7# [A], v řešení pak 1.-Vd3 [b] 2.Sf7# [A]. Ano, klíčem k řešení bylo napadení pěšce e5, jenže přímé ohrožení 1.Sc3? vyvracela obrana věží 1.-Vf5!. Proto musel jít střelec na c7 a napadnout nejen pole d6, ale skrytě i e5. S. J. Další body za správné řešení v celoroční soutěži získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, František Skoumal z Bludova, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. red. # Inzerce Koupím funkční diktafon na kazety. Nabídky prosím na telefon 777 143 712.