ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 97 Číslo 15 Srpen 2013 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Sociálně právní komise SONS ČR informuje Práva cestujících v autobusové dopravě Zvoneček pro MUDr. Jitku Řehořovou Kurz finanční gramotnosti Alarmující čísla z Francie Zahrada pro radost Zpráva z jihu Stopy 8 – Proměny Příběh nevidomého faráře Qardo 2013 ÚT Faraónovy poklady Šance na adopci Životní optimista Bojovník Tommy # Sociálně právní komise SONS ČR informuje Přinášíme informace z jednání sociálně právní komise SONS, které se uskutečnilo v pondělí 10. června 2013. Komise průběžně sleduje dění ohledně audiopopisu a netlumočení cizojazyčných zpravodajských vstupů. Co se týče audiopopisu, Rudolf Volejník vytvořil obecný návod na nastavení audiopopisu na televizních přijímačích (viz dubnová Zora 2013). Komise se shoduje, že je třeba informace průběžně aktualizovat jak v Zoře, tak v konferenci Vis-Imp. Co se týče nepřekládání cizojazyčných zpravodajských vstupů, na Republikové radě SONS byla dne 21. 6. 2013 vyhodnocena anketa, oslovující osoby, které sledují zpravodajství České televize. Na otázku „Vadí mi, když se v televizním zpravodajství cizojazyčné vstupy nepřekládají do češtiny?“ odpovědělo „ANO“ 507 respondentů, „NE“ 4. Podle statistických údajů používaných bývalým premiérem Petrem Nečasem žije v České republice 87000 nevidomých; číslo 507 tedy představuje téměř 0,6 % všech českých nevidomých; to na první pohled není moc. Porovnáme-li však takové procento s celkovým počtem obyvatel, naroste číslo rázem na 60000, a to je víc, než bylo zapotřebí k uznání kandidatury na prezidenta republiky. Další kroky byly záměrně pozdrženy v důsledku povodní, které jsou pro sdělovací prostředky daleko prioritnější. Komise stále sleduje návrh zákona o statusu veřejné prospěšnosti. Vedení SONS společně s Lubošem Zajícem se zabývají problematikou týkající se dalšího vývoje SONS spojeného se změnou občanského zákoníku. Viktor Dudr podal informaci o dosavadním ozvučení 130 bankomatů České spořitelny, okolo 600 bankomatů ČSOB. Aktualizovaný seznam bankomatů naleznete na webu SONS v položce Bankomaty (http://www.sons.cz/docs/bankomaty). Komise též byla informována o přítomnosti představitelů SONS (Polášek, Zajíc) jako jedné z několika organizací zastupujících zájmy osob se zdravotním postižením na jednání na MPSV ohledně průkazu pro osoby se zdravotním postižením a o příspěvku na mobilitu. S nástinem dalšího vývoje v této oblasti jste se mohli seznámit v červencovém čísle časopisu Zora a prostřednictvím konference Vis-Imp v článku Luboše Zajíce týkajícím se nejčastějších dotazů klientů sociálně právní poradny SONS. Komise byla též informována, že v číselníku VZP došlo u zdravotnických prostředků hrazených ze zdravotního pojištění ke změně u slepeckých holí. Změnila se položka životnost jedné hole z 12 na 4 měsíce, tudíž by neměl být již problém získat nárok na 3 kusy slepecké hole stejného druhu za rok. Detailně o tomto problému informuje rovněž článek Luboše Zajíce v červencovém čísle časopisu Zora, jakož i konference Vis-Imp a Inpora. V oblasti předepisování zdravotnických prostředků sledujeme vývoj návrhu zákona o zdravotnických prostředcích, především problematiku úhrad zdravotních pojišťoven, neboť v připomínkovém řízení ministerstvo zdravotnictví neakceptovalo náš požadavek plné úhrady slepeckých holí zdravotními pojišťovnami. Pavel Ptáčník seznámil komisi s novinkami z legislativy: 1. Novela zákona o sociálních službách: – u spolků již nebude omezení na poskytování sociálních služeb; – zpřesnění registrace sociálních služeb; – půjčovny kompenzačních pomůcek zůstanou u odborného sociálního poradenství. 2. S-Karty: ve sněmovně je nyní zákon na zrušení s-Karet. 3. Antidiskriminační zákon: je zakomponována ochrana toho, kdo ohlásí korupci. 4. Novela školského zákona: – nová definice speciálních potřeb zdravotně postižených dětí; – bylo by 5 stupňů podpůrných opatření; – podpora speciálních škol. 5. Novela zákona o zaměstnanosti: – bude opět obnoven statut zdravotně znevýhodněných se zpětnou účinností; – formální změny některých specializovaných příspěvků. 6. V době konání zasedání naší komise probíhá mezinárodní diplomatická konference Světové organizace pro duševní vlastnictví v Marrákeši ohledně smlouvy o přeshraničním pohybu autorsky chráněných uměleckých děl (zpravidla knih) ve speciálních formátech pro nevidomé. Luboš Zajíc k tomu poznamenává, že SONS poskytla ministerstvu kultury stanovisko k podpoře funkčních nástrojů v oblasti autorského práva. 7. Zákon o ochraně krajiny a přírody: řešen vstup speciálně označených vozidel bez poplatku (ministerstvo životního prostředí tuto úpravu zařadilo z vlastního popudu). 8. Byly otevřeny volební zákony: výsledně byl by jeden zákon společný pro volby do Poslanecké sněmovny, do krajských zastupitelstev i do místní samosprávy. Pro nevidomé zůstávají stále stejné právní úpravy jako dříve. 9. Nařízení vlády o minimální mzdě: snaží se zakonzervovat minimální mzdu pro držitele invalidních důchodů. Marcela Šmídová & Rudolf Volejník # Práva cestujících v autobusové dopravě V březnu začalo účinkovat nařízení 181/2011/EU o právech cestujících v autobusové a autokarové dopravě. Toto nařízení je platné v celé Evropské unii, a týká se zejména pravidelné linkové dopravy, a to jak té vnitrostátní, tak i mezinárodní. Pokrývá široké spektrum situací, včetně nehod, zpoždění či povinnosti informovat. My se však v tomto článku zaměříme pouze na práva specifická pro osoby se zrakovým postižením. Nejdůležitějším právem je zákaz jakékoli diskriminace, což v praxi znamená, že nám nesmí být odmítnuta přeprava z důvodu našeho postižení, a stejně tak nesmíme být diskriminováni ani vyšší cenou. Přepravu lze odmítnout pouze s odkazem na zdraví a bezpečnost, což je podmínka, která se bude u osoby postižené pouze na zraku odůvodňovat obtížně; nařízení navíc požaduje, aby v případě, že lze překážku odstranit průvodcem, přepravoval se tento bezplatně. Nařízení dále požaduje, aby dopravci i provozovatelé terminálů zavedli školení zaměřená na problematiku zdravotního postižení pro svůj personál, který přichází do styku s cestujícími. Po absolvování takového školení by personál měl mít povědomí o komunikaci a vhodném přístupu k osobám se zrakovým postižením, o tom, jaké překážky takové osoby překonávají, o úlohách a potřebách asistenčního psa, a u tras nad 250 km by měl znát i techniky doprovázení zrakově postiženého. Ačkoli je nařízení platné celoevropsky, umožňuje členským zemím zavedení školení odložit, a většina zemí této možnosti využila. Česká republika a např. Slovensko jsou však jedny z mála zemí, které odkladu nevyužily. Konečně nařízení zaručuje odpovídající informace v průběhu celé cesty. Dopravci a provozovatelé terminálů však takové informace poskytují v přístupné podobě pouze na žádost a pouze tehdy, je-li to proveditelné. Tím jsme vyčerpali nejpodstatnější práva, která jsou platná za všech okolností. Za zmínku, věřím, stojí ještě tři práva, která jsou však garantovaná pouze u spojů nad 250 km. Prvním z nich je bezplatná pomoc poskytovaná zaměstnanci dopravců a určených terminálů. Terminály, v nichž se pomoc poskytuje, si každá země volí sama. U nás pak ministerstvo dopravy určilo všechny zastávky, které mají vlastní personál a na nichž staví alespoň jedna mezinárodní linka. Jmenovitě je uvádíme na konci článku. Pomocí se myslí zejména doprovod k autobusu včetně nalezení sedadla, přestup z jedné linky na druhou, doprovod do čekárny a naložení či vyzvednutí zavazadel. O potřebě pomoci je nutné dopravce či provozovatele terminálu uvědomit nejméně 36 hodin předem a na terminál je třeba dorazit v půlhodinovém předstihu, není-li domluveno jinak. Při samotné jízdě pak má zrakově postižený nárok na získání nezbytných informací o cestě, a to v přístupné podobě. Druhým právem, které se vztahuje pouze na spoje nad 250 km, je právo vzít si do autobusu uznaného asistenčního psa. Kloníme se k výkladu, že jde o terminologickou nejednotnost, a že se takovým psem myslí i pes vodicí. Protože na vnitrostátních linkách je přeprava vodicích psů povolena dostatečně již dřívější legislativou, uvedení délky spojů nad 250 km lze vnímat jako rozšiřující právo. Třetím právem souvisejícím s délkou spoje je právo na přístupnost všech příslušných obecných informací týkajících se cesty a podmínek přepravy, případně včetně elektronické rezervace a informací poskytovaných on-line. Na závěr bychom vás rádi požádali, abyste nás informovali o svých zkušenostech a dali nám vědět, pokud budete čelit jakýmkoli nesnázím. Kontaktní mail je bariery@sons.cz, telefon 221 462 442. Pouze pokud se ozvete, budeme moci usilovat o nápravu. Je vhodné upozornit, že nařízení je poměrně nové, a zřejmě nelze očekávat, že o něm všichni budou hned dostatečně vědět a že bude vše od počátku fungovat dokonale. Se zdrženlivě položenou žádostí však lze jistě uspět často i tam, kde si všech nových povinností nejsou třeba ještě perfektně vědomi. Seznam terminálů, na kterých se poskytuje pomoc u spojů nad 250 km (telefonická spojení v současnosti postupně zjišťujeme): 1. Brno, ÚAN Zvonařka 2. České Budějovice, autobusové nádraží 3. Hradec Králové, Terminál HD 4. Jablonec nad Nisou, autobusové nádraží 5. Jihlava, autobusové nádraží 6. Karlovy Vary, Terminál 7. Liberec, autobusové nádraží 8. Mladá Boleslav, aut. st. 9. Pardubice, autobusové nádraží 10. Olomouc, autobusové nádraží 11. Ostrava, ÚAN 12. Plzeň, CAN 13. Praha, ÚAN Florenc 14. Teplice, autobusové nádraží 15. Zlín, autobusové nádraží Jan Urbánek Metodické centrum odstraňování bariér # Zvoneček pro MUDr. Jitku Řehořovou Ve středu 29. května uspořádal Nadační fond Mathilda a Tyfloservis, o. p. s., ve velkém sále Černínského paláce v Praze pod záštitou ministra zahraničních věcí ČR Karla Schwarzenberka a paní hraběnky Mathildy Nostitzové 12. ročník benefičního koncertu S jarem za ruku. Paní hraběnka poděkovala přítomným za poskytovanou podporu k realizaci projektů zaměřených na zlepšení kvality života nevidomých, slabozrakých a jinak zdravotně postižených osob. Jedná se zejména o projekty, na které nedosahuje financování ze strany státu. Ředitel Tyfloservisu PhDr. Josef Cerha v této souvislosti upozornil na zesilující trend ve společnosti, kde je sociální rehabilitace zrakově postižených chápána jen jako bohulibé hobby či snad záliba. Tradiční zvoneček vděčnosti letos z rukou ředitele Tyfloservisu a předsedkyně jeho správní rady, vedoucí Katedry speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy doc. PhDr. Ley Květoňové, Ph.D., převzala vedoucí lékařka Centra zrakových vad v Praze-Motole MUDr. Jitka Řehořová. V následujícím hudebním programu se nejdříve představilo dívčí vokální trio Makabara, které tvoří absolventky Konzervatoře Jana Deyla – Marie Vostatková, Kateřina Uličná a Barbora Janová. Lidové písně a spirituály v jejich podání uspokojily i náročného posluchače. Ten si přišel na své i poté, když nastoupil Ondřej Havelka jeho Melody Makers. Potěšila až přímo nadchla autentická interpretace populární hudby období raného a vrcholného swingu od počátku třicátých až k raným letům čtyřicátým. Připravený pestrý repertoár zahrnoval atraktivní skladby širokého žánrového spektra, sweet and hot, od hollywoodských muzikálů až po vrcholná čísla swingových big-bandů. Byl to zkrátka večer plný uznání a silných prožitků, právem odměňovaných bouřlivým potleskem i v průběhu skladby.   Jiří Reichel # Kurz finanční gramotnosti Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR podporuje těžce zrakově postižené občany v jejich zapojování do aktivního života. Velkou bariérou při začleňování osob se zrakovým postižením do společnosti a na trh práce je nedostatek informací ohledně nakládání s finančními prostředky a nebezpečí dluhové krize. Z iniciativy Ing. Alice Martinkové a dalších pracovníků SONS vznikl projekt s názvem Finanční gramotnost jako nástroj uplatnění na trhu práce pro osoby se zrakovým postižením. Dvouletý projekt byl zahájen 1. ledna 2013 a je financován z Evropských sociálních fondů prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR. Průběhy čtyřdenních kurzů (vždy jeden den v týdnu) v regionech ČR organizuje Lenka Koubová. Kurzy zajišťuje dodavatelsky firma Claritas, o. p. s., jejíž kvalifikovaný finanční poradce Jiří Hasman zahájil projekt červnovým kurzem v Mladé Boleslavi. O jednotlivých tématech už bylo v naších interních sdělovacích prostředcích psáno. Podmínkou realizace každého kurzu je účast maximálně 13 osob. Do kurzu v Mladé Boleslavi se přihlásilo 13 zájemců, kteří splňovali stanovené podmínky kurzu. Kapacita byla tedy naplněna. Jedna frekventantka dojížděla z Českého Brodu a jeden ze Semil, i z toho je vidět zájem účastníků. Frekventanti měli k dispozici materiály ve zvětšeném černotisku, v digitální podobě a nakonec bude zpracována i zvuková verze. K tomu, že byl kurz zajímavý a poučný, přispěl jistě lektor Jiří Hasman. Samotní účastníci vytvořili přátelské prostředí. O tom vypovídá téměř stoprocentní účast. Tento příspěvek by mohl motivovat ty z vás, kdo ještě váháte, zda se přihlásit. Je to pro nás, dovolím si říct, životně důležité. Zrakově postižení lidé patří do skupiny těch nejohroženějších občanů v oblasti financí. Pro ty, kteří nebudou kurz absolvovat a chtějí mít bezplatnou odbornou odpověď na svůj problém, doporučuji kontakt na poradnu. Finanční poradenství poskytuje Jana Rýdlová: pondělí až pátek 8–12 hodin telefonicky na číslech 221462492 nebo 774033497, e-mailem: rydlova@sons.cz František Krčma # Alarmující čísla z Francie Francouzští držitelé vodicích psů testovali, zda se mohou bez problémů dostat na veřejně přístupná místa. Výsledky únorového průzkumu, při něm 119 zrakově postižených se psy zkoušelo přístupnost 1044 míst, jsou alarmující, V patnácti procentech případů neměli psi a jejich držitelé volný přístup na místa přístupná veřejnosti: z toho v devíti procentech případů byl jejich přístup omezen a v šesti procentech případů jim přístup nebyl umožněn vůbec. Přestože zákon povoluje vodicím psům vstoupit na všechna místa přístupná veřejnosti, a to bez jakýchkoli dodatečných nákladů, na mnoha místech to není možné. Dokonce i přesto, že za porušení této zákonné povinnosti hrozí sankce od 150 do 450 eur. Problémy s přístupností se pravidelně opakují. V tabulce četnosti potíží patří nechvalné prvenství penzionům a taxíkům, nejlépe dopadly malé obchody. S vodicím psem nebylo možné vstoupit do: 3 % obchodů poskytujících místní služby (květinářství, lékárna aj.) 7,2 % prodejen s potravinami (pekárna, obchod s pralinkami aj.) 7,2 % veřejných budov (městský úřad, policie aj.) 8,4 % restaurací 12 % obchodních domů 15,4 % kin 16,8 % divadel a koncertních síní 23,9 % hotelů 32,9 % taxíků 40,2 % penzionů Toto jsou některé z hlášek, které držitelé vodicích psů měli možnost vyslechnout: - Prodavač v obchodním domě: „Dovnitř se svým psem nemůžete. Zakazuje to vedení naší společnosti.“ - Manažer kina: „Vstup psů, včetně vodicích, je přísně zakázaný.“ - Manažer hotelu: „Zákon nezákon, vodicí psi sem nesmí.“ Zrakově postižené taková situace velmi trápí. Často se musí odvolávat na to, že mají na přítomnost psa nárok ze zákona, mnohdy musí dokonce ospravedlňovat své postižení. K tomu, aby se život (nejen francouzských) držitelů vodicích psů zlepšil, bude třeba ještě mnoho úsilí. Z dubnového zpravodaje EBU/red. # Zahrada pro radost Mateřská škola pro zrakově postižené a vady řeči Ke špitálskému lesu v Plzni-Doubravce si výhradně „svýma rukama“ upravuje zahradu. Na postupné kultivaci se podíleli učitelé, rodiče i sami předškoláci. „Na zahradu nevstoupila jediná firma,“ prohlásila hrdě ředitelka školky Karla Kaprová při červnovém Víkendu otevřených zahrad. „To jsem nikde nezažila,“ pochválila výjimečný přístup architektka Jana Kadlecová, podle jejíhož návrhu zahrada postupně vzniká. Už na podzim tu mohly děti nasedat do dřevěného vláčku nebo autobusu a na horním konci zahrady pod lesem si prohlížet, jací broučci se jim nastěhovali do malého domečku – hmyzária. Největší změny se odehrály na jaře. Školka dostala vítaný příspěvek 90 tisíc od Plzeňského kraje a další peníze ze skautské sbírky, za které přibyly nové stavby do spodní části zahrady. „Vyhlásili jsme brigádu pro siláky a chlapi se chytli,“ popisuje s úsměvem úspěšné dokončení Karla Kaprová. Tatínci postavili dětem dřevěný domek na nářadí, přístřešek na obří pískoviště a klády kolem ohniště. Vedle mají malí „Indiáni“ čtyři týpí z vrbových proutků. K poznávání různých rostlin a bylinek jsou určeny nové záhonky a ovocný minisad ze čtyř jabloní a dvou švestek. Po prázdninách se školka pustí do projektu Voda – zdroj života, jehož největším lákadlem bude suchý rybník. „Zahradu chceme i nadále přetvářet svépomocí, finance jsou určeny především k nákupu samotného materiálu,“ připomněla ředitelka školky. red. # Zpráva z jihu Ve čtvrtek 6. června se děti ze Speciálně pedagogického centra (SPC) pro zrakově postižené v Českých Budějovicích proměnily v horolezce. Vypravily se na lezeckou stěnu, která je lákadlem v tělocvičně zdejšího Biskupského gymnázia J. N. Neumanna. Nechali ji tu postavit nadšení pedagogové se záměrem, aby ji mohli využívat i nevidomí studenti a žáci. Velkou výpravu z SPC doplnili asistenti tří školáků, integrovaných v běžných třídách, jejich rodiče i pracovnice SPC. „Chtěli jsme dětem nabídnout šanci vyzkoušet si zase něco nového,“ popsala vedoucí centra Mgr. Zdenka Dufková redakci Zory. Dětí se v tělocvičně ujali zkušení pedagogové gymnázia. Půjčili jim potřebné vybavení včetně bot a radili jim, jak stěnu zdolat. Dole samozřejmě vydatně povzbuzovali i všichni dospělí. Šesťák Karel Leskovec a páťačka Eliška Marešová nakonec stěnu úspěšně pokořili a dostali se až ke stropu, páťačka Natálka Aujezdská si lezení alespoň vyzkoušela. „Všichni byli nadšení, co dokázali,“ líčí Zdenka Dufková. Po sportovním zážitku na žáky ještě čekal kulturní program. Přidal se k nim i Jiří Holzinger, bývalý klient SPC, který už studuje Zdravotně sociální fakultu na Jihočeské univerzitě. V Jihočeské vědecké knihovně jim vedoucí hudebního oddělení Mgr. Kateřina Nováčková promítla komentovaný film Báječná léta pod psa. „Po prázdninách chceme dětem připravit zase nové sportovní zážitky. Rádi bychom se vrátili na stěnu. Děti se cvičí v koordinaci, je to pro ně dobrý sport a výborná motivace. K tomu ještě zkusíme showdown,“ plánuje Zdenka Dufková. Jen pro trénink lezeckých dovedností už mají vymyšlený malý fígl. Vytisknou dětem zmenšenou verzi všech úchytů na stěně, aby si je mohly předem osahat. Příště už budou na stěně posunovat ruce i nohy úplně najisto! Taťána Králová # Stopy 8 – Proměny Mám ráda české kopečky, česká údolí s českými zurčícími potůčky. Pravda je, že už jich moc není. O to víc si vážím těch, která zbyla, o to raději se vracím tam, kde se cítím nejlépe. Bylo nebylo – a stále je – roztomilé údolí, kterým protéká horský potok. Tohle místo jsem si už dávno oblíbila a vracím se sem tak často, jak je to možné, snad i kvůli stopám, které tu zanechali lidé, co tady žili a už nejsou. Na svahu pod lesem stála dřevěná chatička, taková bouda ještě z první republiky. Chatičku postavili z prken a z přitesaných soušek. Dveře na kožených pantech se nezamykaly. V chatičce byly dvě pryčny, nějaký slamník, částečně ohoblovaný stůl a maličká kamínka. Místo skříní pár polic a hřebíky ve stěnách na pověšení bundy. Nad kamny bidlo, na kterém se sušilo, co bylo mokré. Chatičku nikdy nikdo nevykradl, a pokud v ní přespal nezvaný host, měl na dveřích zevnitř papír s vypsanými pravidly o uhašení ohně, přinesení vody z potoka a dříví z lesa, aby majitel, až přijede, nemusel tyhle věci shánět. A také tam bylo pár svíček a zápalky v plechové krabičce, staré noviny na podpal a to je asi všechno. Chatička se mi moc líbila, já už sice trampování v klasickém smyslu nezažila, ale určitě to muselo být romantické a inspirativní. O pár let později chatička zmizela a místo ní vyrostla na stejném místě pěkná roubená chata. Jezdívala do ní manželská dvojice, paní dokonce umývala okna a zametala verandu. Dveře už byly na zámek a nezvaní hosté mohli přespat maximálně na kryté verandě. Na verandě se časem objevil dětský kočárek. Později dítě, které jeho matka neustále napomínala, chytala za ruku a různě chránila. Došlo mi, že dítě nevidí. Mám s tím určité zkušenosti. Časem se nad chatou objevilo další patro, na takových zvláštních dřevěných sloupech. Chatička začala vypadat trochu jako domek na kuří nožce. Nicméně, neotáčela se, snad proto, že jí k tomu nikdo nevyzval. Les kolem chatky vzal tak trochu za své, majitelé upotřebili vykácené stromy na přestavbu a také na ohradu, kterou oplotili svůj pozemek. Místo vykácených stromů zasadili nové stromky, a tak mé zelené srdce bylo spokojené. Z dítěte vyrostl mladý muž. Byl zcela slepý. Nikdy jsem ho neviděla chodit někde po lese, nikdy jsem neviděla, že by odešel od chaty dál než k ohradě. Mladík měl odjakživa nějakého psa, ale pravděpodobně jen jako společníka, pes nikdy nebyl v postroji, nikdy se netvářil jako průvodce. Chodívala jsem kolem ohrady, byla to má oblíbená procházka, se svým vodicím psem. Rádi jsme scházeli až do údolí k potoku, kde se můj pes dosyta vyráchal a pak jsme vystoupali na protější úbočí a otočili se směrem k domovu. Přešla zima – ani nevím, kolikátá – bylo jaro a já si chtěla poslechnout zurčící potok. Ale ouha! K potoku se jít nedalo, v cestě byly klády, navezený stavební materiál a spousta bahna. Ocitla jsem se v pasti naprosto nepřekonatelných překážek. Co se tady děje? Přišlo léto. Z údolí se ozýval hluk stavebních strojů. Musela jsem se vzdát své oblíbené trasy. Nemám moc ráda vyzvídat o sousedech nebo i o lidech z vedlejších vesnic, ale blokáda „mého" údolí mne dráždila a podněcovala mou rozčilenou zvědavost. Co se stalo s tou rodinou? Jak si ten slepý mladík poradí s takovým hlukem a rozbitou cestou? Příběh mi dovyprávěla paní, která také chodívá se svým psem do polí, lesů a strání. Pejskař pejskařovi málokdy odolá a tak jsem přišla té záhadě na kloub. Žil byl kdysi tramp, který si postavil malou boudičku, tu z první republiky. Tramp se oženil do Liberce, a když dostal doma volno, užíval si samotu ve své chatičce. Pak se mu narodil syn, a pro dva, přesněji pro tři, byla ta bouda malá. Postavil si tedy v Liberci domek a na chatičku už se nevracel. Po čase se jeho synovi zachtělo užívat si lesní samoty, a tak zakoupil kus lesa a postavil na místě tátovy trampské boudy chatu s verandou. Do chaty přivedl svou nevěstu, a když i jemu se narodil syn, přestavěl chatu na domek na kuří nožce. Slepé dítě mělo ještě další těžké postižení mozku, a tak by nejspíš skončilo v nějakém tehdejším ústavu. Nicméně jeho otec se svého podivného syna nechtěl vzdát, a tak si zadělal na problém. Žena od něho odešla a on se stáhl do ústraní, žil v údolí sám s postiženým chlapcem. Dřevěnou chatu obehnali ohradou, a tak byl nevidomý človíček v relativním bezpečí. Když dítě dospělo v mladého muže, vyřešila jeho nejistou životní perspektivu mozková embolie. Otec tehdy odvezl svého mrtvého syna v terénním autě a do chaty už se nikdy nevrátil. Uplynul rok. Údolí už je opět prostupné, z naší strany dokonce vede k potoku asfaltka. V údolí vyrostlo něco jako parodie na postmoderní zámek. Kdosi bohatý koupil veliký kus lesa, chatu na kuří nožce zboural, stromy vykácel a postavil z nich ohradu, kterou by nezdolal ani divoký jelen. Před zámkem vydlážděné parkoviště pro několik aut. Šušká se, že to všechno, co se v údolí změnilo, jsou vyprané peníze. Že by je zámecký pán pral v tom potoku, který naštěstí zůstal na svém místě? Nikdy jsem u nového domu nepotkala žádnou lidskou bytost. Je to asi dům duchů. Jen občas prý se po nové asfaltce přiřítí nějaká auta, luxusní motorky a u domu se vyrojí nějací rozjaření lidé. Do pozdní noci se odtud ozývá halas, divoká hudba a je cítit grilované maso. Druhý den je ticho a následně se návštěvníci vsunou do svých vozidel, osedlají motocykly a opustí komfortní objekt. Stýská se mi po té chatičce, která tu bývala, aby přijala poutníky, ať už jsou kdokoliv. Stýská se mi po slepém chlapci, který si hrál na verandě se psem. Stýská se mi po vyšlapané pěšině, která sice nebyla tak pohodlná jako nově vybudovaná příjezdová a odjezdová asfaltka, ale v létě kolem ní kvetly kopretiny. Stýská se mi po ohleduplnosti, kterou ještě docela nedávno měli lidé k místům, jež osidlovali, a s láskou a porozuměním užívali. Stesk, který pociťuji, je do určité míry vyvážen tím, že nad údolím stále zpívají skřivani a potok jim přizvukuje stejně, jako dřív. Delicie Nerková # Příběh nevidomého faráře Osmatřicetiletý Ondřej Kováč z Jindřichova Hradce překročil ve svém životě hodně Rubikonů. Pochází z Chomutova, je Rom, ve třech a půl letech přestal vidět. Přesto vystudoval teologickou fakultu, oženil se, má tři děti, stal se farářem evangelické českobratrské církve a rodina úspěšně překonala těžkou nemoc nejstaršího syna. V současnosti však svou profesi nevykonává. Už když se hlásil na vysokou školu, slyšel od zástupců církve, že studovat může, ale z jejich pohledu farářem českobratrské církve být nemůže. „Nikdo mi to nedal písemně. Tehdejší synodní senior tvrdil, že bych se, protože nevidím, nemohl starat o sbor, nemohl bych ho řídit, křtít, pohřbívat. Neuměl si to představit. Ať studuji, když mám o to zájem, ale nic víc,“ popisuje složité začátky.      Ondřej přesto školu s úspěchem vystudoval. Poctivě absolvoval, jak říká, minimálně devadesát procent přednášek. „Jinak to ani nešlo. Nosil jsem s sebou diktafon, všechno si nahrával, na koleji pak přednášky přehrával. Později získal příspěvek na počítač, získával potřebné texty a přehrával je zvukovým editorem. Jeho diplomová práce patřila k pozoruhodným počinům. Objel celou republiku, hovořil s faráři různých církví i s Romy a výsledkem byla studia zabývající se přístupem církví k Romům. „Tehdy jsem zjistil, že Romové měli o křesťanství zájem, že jim dalo naději na pozitivní budoucnost. Neviděl jsem však u církví jasnou koncepci v přístupu k Romům. To jsem ve své diplomové práci kritizoval,“ vzpomíná Ondřej Kováč. Po absolutoriu byl Ondřej zapsán na seznam farářů, musel si však najít sbor, kde by mohl absolvovat zkušební období. Dohodl se s farářem v Šumperku, rok prožil pod jeho dohledem a byl komisí uznán jako úspěšný absolvent praxe. Přesto nebylo vše bez potíží. V Šumperku zpočátku někomu vadilo, že ne všechny postupy běžné v evangelické církvi vykonává tak, jak byli věřící zvyklí. „Byly to maličkosti, že například nedělám ty pohyby, které bych jako evangelický farář měl při mši dělat.“ Při hledání vlastního sboru po praxi však narazil na skutečné problémy. Kandidoval do jednoho sboru na Českomoravské vysočině. Farníci však proti němu sepsali petici. Důvody odporu? Kdo se o něj jako o nevidomého bude starat a také – jako Rom by do obce přitáhl další Romy. Jeho spolužáci měli všichni už v tom čase místo, jen on byl stále „bezprizorný“. Naštěstí se v té době ucházel o svou budoucí ženu a černé myšlenky se mu tolik hlavou nehonily. Když se objevil sbor ve Mšeně u Mělníka, přihlásil se a uspěl. Přiznává, že malý sbor farníků byl rád, že se o jejich farnost vůbec někdo ucházel. Co je Ondřej zač, zjistili, až když osobně přijel. „Museli jsme oboustranně připustit každý nějaké kompromisy,“ vzpomíná Ondřej.      Jeho „licenci“ farníci v Mšeně obnovovali každý rok. Zvládal svatby i pohřby, evidenci a administrativu. Co mohl, psal na počítači, se zápisy do úředních knih mu pomáhala manželka. „Pochopitelně mě pozorovali, jak se pohybuji po kostele, jak se se vším vyrovnávám. Někteří měli výhrady, ale časem, když viděli, že jsem dobrý farář, mě přijali,“ ohlíží se zpět. Přesto ze Mšena v srpnu 2008 odešli. Příčinou bylo špatné ovzduší. Manželka začala mít problémy s dýcháním, neprospívalo to dětem. Nebylo snadné učinit rozhodnutí, ale zdraví rodiny bylo přednější než Ondřejova vytoužená práce faráře. Ondřej psal na sbory, kde sháněli faráře, ale tentokrát už neuspěl. Někde mu sdělili, že by jako nevidomý práci nezvládl, jinde slyšel, že by se s ním věřící těžko kontaktovali. Nakonec hledali jen nové bydlení, nové působení neřešili. Rok a půl žili v Humpolci, v bytě, který patřil církvi, ale bylo tam příliš vysoké nájemné. Pak se jim podařilo se jim sehnat byt v Jindřichově Hradci. Se stěhováním jim pomohl zdejší evangelický farář David Balcar. Ten byl také první, který je podpořil v těžkém období. Tři dny po přestěhování do Jindřichova Hradce začal mít syn Timoteus zdravotní problémy – lékaři diagnostikovali akutní leukémii. Chlapec strávil sedm měsíců v českobudějovické nemocnici, po celou dobu s ním Ondřej v nemocnici žil; manželka zůstala s mladším Vincentem a pětiměsíční Kristýnou v Jindřichově Hradci. „Když se synův stav stabilizoval a už mohl být víc doma než v nemocnici, začal jsem hledat možnosti pro nějakou práci ve sboru. Sice jsme se s farářem nedohodli, že bych třeba jednou za měsíc za dva kázal, ale když má dovolenou nebo někam musí jet, přebírám kázání za něj.“ Ondřej se naučil pohybovat po kostele bez bílé hole, našel si orientační body. „Nedělám to kvůli tomu, že by někomu vadilo, že bych ťukal holí. Ale jsem přesvědčen, že když je to možné, má se člověk přizpůsobit podmínkám jako zdraví lidé.“ Příležitostně proto káže buď v Jindřichově Hradci, nebo dojíždí do Tábora. „Lidé se někdy ptají, jestli jsem se už nevzdal. Jestli jsem možnost jednou se opět postavit před sbor jako farář zcela nezavrhl. Na to není snadná odpověď,“ rozvažuje Ondřej. Dobře ví, že tam, kde žije s rodinou nyní, je nesnadné sehnat práci i pro lidi bez handicapu. „Pro církve je těžké si představit ve svém středu někoho, kdo je nepochopitelný zevnějškem, svým životem, komu nerozumějí. Řekl jsem si: Proč se neustále někam cpát? Nikdo se ani nezajímá, co handicapovaní mohou a co už ne. Nechtějí takový problém řešit a jsou rádi, že ani já to neřeším,“ říká otevřeně Ondřej Kováč. Je šťastný, že se synův zdravotní stav hodně zlepšil, chodí do školy, může žít běžným životem. Farářem by byl rád, ví, že by to byla určitá stabilizace jejich rodinného života po všem, čím si prošli. Ondřej se alespoň částečně realizuje na svých webových stránkách bratrondrejko.cz. Vedle svých úvah tady sepisuje romsko-český slovník. „Myslím si, že je to pro lidi, kteří rádi poznají něco z romského prostředí, kultury a jazyka. Snažil jsem se tam dát věty a slova, která prozrazují něco o běžném životě Romů. Jak se pozdraví, jak se řekne romsky Bůh, Vánoce, aby lidé věděli, že co v češtině běžně používají, je stejně běžné i v romštině.“ Pavel Hrabica, z časopisu Můžeš – kráceno # Qardo 2013 Čtvrtý národní turnaj se v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro nevidomé Dědina v Praze konal v sobotu 18. května. Začínal za deště, ale i tak se jej zúčastnily na čtyři desítky hráčů, mnozí i s průvodci a řada z nich byli přespolní. Nejdále ze Zlína. Samozřejmě, šlo o hru Qardo. Tu, kterou její autor MgA. Václav Fanta vymyslel a navrhl speciálně pro nevidomé. Na Dědině tak úspěšně pokračuje tradice, která se zrodila před třemi lety. A všichni účastníci byli s průběhem turnaje spokojení – dokonce i prezident SONS Mgr. Václav Polášek, který přišel na chvilku a jen zahájit turnaj, leč hra ho chytila a už nepustila. Postoupil až do předposledního kola a získal dokonce i jednu z cen věnovanou sponzory. Princip hry, která si rychle získala oblibu nejen mnoha nevidomých a slabozrakých, ale i jejich přátel z komunity bez zrakového postižení, asi není třeba podrobně opakovat. Hraje se s kartami 5x5 cm, osm symbolů – každý na osmi kartách, tedy celkem 64 karet. Sbírají se dvojice, od každého symbolu lze shromáždit čtyři. Postupový „pavouk“ poslal od úvodních devíti stolů do druhého kola osmnáct hráčů, u finálového stolu seděli svorně napůl muži a ženy – dva a dvě. Jen připomínám – hra se dnes již hraje nejen u sousedů – na Slovensku, trochu v Polsku nebo Německu. Obliba Qardo v Kanadě je dána tím, že kanadská firma Creation Audiace byla prakticky u jejího zrodu. Své hráče ale má i ve Střední Americe a také v Austrálii. Letošní turnaj Dědina Qardo 2013 finančně i záštitou podpořil Nadační fond Českého rozhlasu Světluška, finančně přispěla a poslala i zdravici kanadská firma Creation Audiace, věcnými dary se prezentovala zlínská pobočka firmy Mitas a medailér Jiří Merhulík vytvořil – jako již dvakrát předtím – krásné medaile pro ty, co skončili „na bedně“. A kdo to tedy byl? Bramborovou medaili získal Pavel Petříček, bronzovou pak Michaela Blažková. Stříbrnou medaili vybojovala loňská vítězka Petra Ševčíková a na nejvyšším stupni stanul Lukáš Uher. Po rozdělení cen výhercům všichni účastníci turnaje zasedli k dobré večeři, při které nebylo nouze o debatu, „jak na to vyzrajeme příště“! Ale ještě předtím si všichni zazpívali, aby bylo jasné, že vítězové byli všichni, poražený ani jeden. Václav Senjuk # ÚT Jestlipak byl někdy v Zoře článek s takto krátkým názvem? Odvažuji se tvrdit, že ne! Ale abych nezdržovala: Ono ÚT znamená Úředníček Tupesy. Onen šikovný chlapík, Jaroslav Úředníček, původně strojní zámečník, se v Modré na Slovensku seznámil s výrobou keramiky, no a v roce 1914 s ní začal právě ve zmíněné vsi na Uherskohradištsku. Léta běžela, poměry se měnily, ale od té doby vznikaly na džbáncích, svícnech, mísách či květináčích pod šikovnýma rukama maléreček překrásné vzory. V mnohém původní, ale ze Slovenska byla převzatá tzv. bolerázská růže. Na ty ornamenty je nutné vidět, ale tvary zmíněných i jiných výrobků jsou příjemné i pro hmat. A proč o tom všem píši? Už léta nám vždy během jara přichází z kyjovské odbočky SONS pozvání na příjemné přátelské setkání zrakově postižených, jehož hlavním programem je výlet, často spojený se zajímavou exkurzí. No a tentokrát jsem se rozhodla onu milou nabídku konečně přijmout. Kyjovská SONS má pěkné prostory v tamější knihovně, mnohý ze čtenářů je jistě navštívil. Hned v devět ráno nás čekalo pěkné přijetí s chutným pohoštěním, pak odjezd autobusem do Tupes. V této obci mají areál místního muzea, kde si lze v původním, nyní obestavěném domku prohlédnout, jak vypadalo bydlení před sto lety – s kachlovými kamny a vysoko nastlanou postelí s vyšitým přehozem. Něco takového lze ještě sem tam potkat, ale to ostatní už ne. Párkrát jsem zaslechla, v souvislosti s turistikou v naší zemi, slogan Česko, země příběhů. A zrovna zde lze jeden potkat. Dáma, která nás očekávala v roli průvodkyně, Věra Marková, rozená Úředníčková, je vnučkou pana Úředníčka. První paní mu zemřela, to už měl 5 dětí, s druhou ženou pak 17, tedy všeho všudy (slovy) dvaadvacet. A všichni keramici. Nejstarší dcera Boženka pracovala na nových vzorech. Byla řeč i o vzestupech a pádech místní výroby. V 70. letech se stala tupeská keramika velice módní, což sama pamatuji. Po roce 1990 zas nastal útlum. Teď přijíždějí dost často mladí lidé, kupují si ji do svých nových domků či přestavovaných chalup. Džbánek jsem si tam nevyrobila, ale „vymalovala“ jsem si hrníček. Jsem zvědavá, jak bude vypadat, ale věřím, že originálně. Keramika byla i ke koupi, tak proč si nepřivézt třeba pěkný zvoneček? Není místo podrobně vylíčit celý tupesský příběh, ale možná je to typ na výlet pro dobrou partu? A ještě něco málo z všeobecně dobře známé kyjovské knihovny. Po návratu z příjemného výletu nás čekal skvělý oběd, španělské ptáčky s knedlíkem, výtvor zrakově postižené paní Julínkové a jejího manžela. A byl i čas se vzájemně představit, sešlo se nás kolem 30, a popovídat si. A že vládla slovácky srdečná atmosféra, jely nám autobusy i vlaky nějak příliš brzy! Tož nezbývá než poděkovat paní Haně Vrtkové i ostatním kolem za příjemně prožitý den. S těmi, kdo letos přijeli, i s jinými, kteří už dané prostředí znají a nevyšlo jim to nebo je zatím nenapadlo se za Kyjováky podívat, zas příští rok v červnu na shledanou se těší všichni tamější. A, bude-li živa a zdráva, i Eva Budzáková # Faraónovy poklady Pořadatelé výstavy Tutanchamon – jeho hrob a poklady, která se koná v Praze na holešovickém Výstavišti, nabídli na 1. srpen speciální termín prohlídek pro nevidomé. Návštěvníci dostanou jedinečnou příležitost si předměty z Tutanchamonovy hrobky osahat. Vystaveny tu jsou dokonalé repliky šperků, kultovních předmětů, amuletů, truhlic, křesel, zbraní, hudebních nástrojů či panovnických symbolů. „Akce bude po celý den. Každou půlhodinu bude k dispozici 10 vstupenek. Jedna vstupenka bude platit pro nevidomého a jeho doprovod, který bude zdarma. Cena bude 300 korun. Kromě výstavy s audioguidem bude k dispozici 15 artefaktů, které budou připraveny na dotekovou prohlídku. Bude k dispozici i egyptolog, Bude návštěvníkům vysvětlovat, který artefakt zrovna budou zkoumat,“ informoval Zoru za pořadatele výstavy Štěpán Janeček. Kromě této speciální jednodenní nabídky byla výstava prodloužena. Potrvá až do 22. září. Expozice v obřím stanu před hlavním pavilonem pokrývá všechny oblasti života ve starém Egyptě. Návštěvníci jsou vtaženi do příběhu Howarda Cartera, jenž zasvětil svůj život hledání egyptských památek. Při tom poznají, jak vznikla jedna z prvních vysoce civilizovaných společností, dozvědí se o magickém působení jejích rituálů, snahách pochopit posmrtný život i o záhadách obklopujících sfingu a pyramidy. red. # Šance na adopci Značné mediální popularitě se těší causa rakouského nevidomého páru, který se marně snaží adoptovat nevidomé dítě z Bulharska. Dietmar Janoschek (42) a Elfriede Dallingerová (47) usilují o adopci již tři roky. Místní úřad péče o děti je však označil za „osoby k tomu nevhodné“. Nyní okresní soud v Linci odsoudil zemi Horní Rakousy za diskriminaci. Dvojici musí potvrdit způsobilost k adopci a nahradit jí soudní výdaje. Vyjádření orgánu péče kvalifikoval jako nepodložené, učiněné „k zamaskování toho, že zásadním důvodem pro nepovolení je vlastně slepota partnerů“. Šance nevidomých uchazečů na adopci tím výrazně stoupla. red. # Životní optimista V červnové Zoře jsme mezi účastníky Běhu pro Světlušku zmínili jméno Ivo Budil. Jaký je 46letý sportovec v soukromém a profesním životě? Masér z pražské Bulovky, táta dvou dětí a sportovec tělem i duší se narodil se jako zdravé dítě. O zrak přišel v devíti letech, když po sobě s kamarády házeli klacky. Trefili ho do oka a on o ně přišel. Později se k tomu přidal zánět očního nervu. V jedenácti ztratil zrak úplně. „Až do 22 let to vlastně bylo jen takové čekání a přežívání. Nebylo to dobré období mého života. Nejhorší byla naděje, že se to zlepší, a tím pádem i odkládání všeho na potom,“ vzpomíná Ivo. V jeho případě to bylo čekání na operaci. Ta se uskutečnila, když bylo Ivovi 22 let. Jenže nebyla úspěšná. Když se probral z narkózy, lékař mu oznámil, že už nikdy vidět nebude. „Zhroutil jsem se a začal na něj křičet, bylo to strašné,“ vypráví a vzápětí dodává: „Nezbylo mi než se ke všemu postavit čelem.“ Jako mladý muž si Ivo zvolil masérskou profesi, které se věnuje dodnes. „Byla to trochu z nouze ctnost, ale na druhou stranu –biologie mě vždycky bavila,“ hodnotí s odstupem času. Díky dobrému hmatu umí vycítit napětí ve tkáních. Jako nevýhodu vnímá, že si nemůže člověka prohlédnout, nevidí, zda nemá například skoliózu. Jeho velkou vášní se stal sport. V zimě jezdí na běžkách, v létě na tandemovém kole. Chodí na lezeckou stěnu, plavat i hrát s kamarády bowling. Zúčastnil se i paralympiády v goalballu. „Neumím zpívat, tak sportuji. A vlastně závodím pořád, v čemkoliv,“ usmívá se Ivo. Jeho sportovním průvodcem je kamarád Petr. Několikrát spolu startovali na Jizerské padesátce, letos si vyzkoušeli dálkový závod La Transjurassienne ve Francii a závody v Polsku. „Běžecké lyžování je nejlepším sportem pro nevidomé. Na běžkách se mohu realizovat, jsou úseky, kde lze střídat techniku, jet soupaž. V tomto sportu je to parťák Petr, kdo se mi přizpůsobuje,“ porovnává Ivo. Sjezdové lyžování zkusil také, ale po čase raději pověsil na hřebík. S Petrem závodí i na tandemovém kole. „Petr řídí a já jen šlapu,“ popisuje dělbu práce. Velmi rád chodí i na lezeckou stěnu na pražský Smíchov. „Výhodou je, že tady člověk nemusí mít parťáka, stačí, když ho někdo jistí. Můžu jít třeba se svými dětmi, je to jeden z mála sportů, které můžeme dělat společně,“ pochvaluje si. Svou ženu Ivo potkal před lety, když s pejskem bloudil Kavčími horami. Stali se rodiči dnes šestnáctiletého Dana a patnáctileté Markéty. Jako tátu ho trochu mrzí, že s nimi nemohl naplno sportovat. „Musel jsem k nim přistupovat jinak. Věřit jim – třeba když byli malí a šli jsme po ulici, že mi nevletí pod auto,“ vzpomíná na rodičovské začátky. V posledních letech využívá Ivo s radostí všech dostupných technických vymožeností. Velmi dobré zkušenosti má s iPodem, který mu slouží k předčítání zpráv i knížek. Jen na dotykový telefon si zvyká těžko, zatímco starý telefon s tlačítky dokázal ovládat jednou rukou a za chůze. Pochvaluje si i GPS navigaci. „Rád chodím po Praze. Předtím to bylo utrpení, odvaha a velký risk. Teď je to s GPS a mým úžasným psem Pepi lehké,“ porovnává. „Je to, jako kdybychom právě objevili oheň. Naprosto zásadní revoluce,“ raduje se nezdolný optimista z nových technologií, které mu umožňují prožívat každý den ještě víc naplno. red. # Bojovník Tommy Španělský tenista Tommy Robredo (31) má křestní jméno, jež není v jeho zemi příliš obvyklé. Jeho otec jej pojmenoval podle nevidomého chlapce Tommyho – hrdiny písně a následně muzikálu britské rockové kapely Who. Slepý Tommy se stal pro tenistu symbolem bojovnosti a vytrvalosti. Není divu, že si Robredo vysloužil přezdívku Iron Man. Za svou dosavadní kariéru vyhrál devět turnajů ATP ve dvouhře a tři ve čtyřhře. Většinou vyhrává na antukovém povrchu. Poprvé však na antuce hrál až ve svých čtrnácti letech. Od pěti let se přitom tenisu věnoval, ovšem na betonových kurtech na předměstí Barcelony. V poslední době znovu potvrzuje železnou vůli, s níž se po zranění vrací na výsluní světového tenisu. „Vrátil jsem se. Nemyslím na minulost, na kurtu se snažím užívat si,“ prohlásil při květnovém turnaji French Open. V turnaji zdolával soupeře především svou houževnatostí. Byl nasazený na 32. místě, ale probojoval se až do čtvrtfinále, kde podlehl svému krajanovi Davidu Ferrerovi. Ve všech předchozích zápasech se mu však dařilo překvapivě otáčet nepříznivý vývoj. „Byl jsem strašně unavený, každý zápas mě bolel. Rameno mě bolelo tolik, že jsem měl pocit, že ani neudržím raketu v ruce. Ale zasnil jsem se, jaké by bylo ten zápas otočit, a vyšlo to,“ popsal Tommy, Tenista dělá čest nevidomému hrdinovi, který byl stejným bojovníkem jako on. red.