ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 97 Číslo 14 Červenec 2013 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Jste nevidomý, nebo slepý? Nejčastější dotazy klientů Sociálně právní poradny SONS – 7 Zlatý dárce Anketa Víte, že... Stopy 7 – Jako dcera Moje cesta Zas na shledanou v Brně Nadějné vynálezy Automaty vyhledají spojení Viděno srdcem Desetitisíce za obrazy Láska je láska Evoluce slepců Kanibal ho připravil o zrak Inzerce # Jste nevidomý, nebo slepý? Na naší poradnu v Okamžiku – sdružení pro podporu nejen nevidomých se obrátil s dotazem student, který při své práci a komunikaci narážel na nejasnosti s užíváním slov „nevidomý“ a „slepý“ a na další specifické výrazy z tohoto prostředí. Jak to tedy je? Je správné používat označení „slepec“, nebo raději „nevidomý“, nebo „osoba se zrakovým postižením“? Jaké další termíny se v prostředí naší cílové skupiny vyskytují a jakým slovům se raději vyhnout? V současnosti se v prostředí poskytovatelů sociálních služeb běžně používá termín „osoby se zrakovým postižením“ navazující na termín „osoby se zdravotním postižením“, což je pojem postupně se ujímající koncem 80. a zejména počátkem 90. let minulého století tak, jak se pozvolna opouštělo používání společného označení „invalidé“ nebo-li „invalidní osoby“. Používání víceslovného označení „osoby se zrakovým postižením“ se plně a nevratně zabydlelo v prostředí poskytovatelů sociálních služeb v návaznosti na vydání a zavedení do praxe zákona o sociálních službách z r. 2006 a na další související administrativní oblasti (terminologie grantových řízení apod.). Výraz „slepý“ začal být nahrazován výrazem „nevidomý“ přibližně v polovině 20. století. Podle některých názorů se tento jazykový posun pojil se snahou socialistického režimu a jeho představitelů ve školství a zdravotnictví o určité zastínění nebo zpozitivnění negativní skutečnosti, že si moderní socialistická věda a medicína neví rady se ztrátou zraku. Tento podprahový trend nelze prokázat nějakými hmatatelnými fakty, ale to neznamená, že ho lze snadno vyloučit. Vždyť někteří pamětníci uvádějí, jak obtížně se zejména v 50. letech vypořádávali politici se skutečností, že i v „pokrokové a ke všeobecnému blahobytu směřující a veskrze pozitivní společnosti“ existují lidé, kteří nemohou chodit nebo nevidí, neslyší a mají dokonce různé tělesné deformace. Určitý negativní nebo alespoň rozpačitý postoj ke zdravotnímu postižení je patrný i z jeho neobratného pojmenovávání. Ještě v 70. letech se pedagogický obor věnující se naší cílové skupině oficiálně nazýval „defektologie“, což některé zdravotně postižené jednotlivce uráželo. Podobně problematický byl také např. název podniku Drutěva s podtitulem „družstvo tělesně vadných“. Kdo by chtěl být „defektní“ nebo „vadný“? Ale uvedené jazykové necitlivosti nejsou jen minulostí. Ještě v prvním desetiletí 21. století se např. v televizním pořadu objevil pojem „lidské zrůdy“ označující lidi s kombinovaným tělesným a mentálním postižením, což je zřejmě mnohem významnější etický problém než používání slov „slepí lidé“ či „slepci“. Reakce na výše uvedenou rozpačitost a možná i nedostatek citlivosti a tolerance v minulých dobách způsobily opačnou porevoluční snahu v maximální míře zdůraznit, že jsme všichni především lidmi a pak teprve máme nějaká specifika. Proto se namísto spojení slov „zdravotně postižené osoby“ někdy prosazovalo „osoby se zdravotním postižením“, přičemž důležité bylo pořadí slov. Příkladem může být dodnes užívaný název sdružení Asociace rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých, který na úkor přirozenosti řeči zdůrazňuje předsunutím slovo „děti“ před charakteristiku zrakového postižení. Určité ujasňování pojmů a jazykový vývoj dokládá např. skutečnost, že ještě v 90. letech 20. století se v prostředí osob se zrakovým postižením někdy vedly vážné diskuze, zda lidé nevidomí jsou také lidmi se zrakovým postižením, když ve skutečnosti (podle názoru některých jednotlivců) žádný zrak už nemají a v tomto smyslu tedy nemohou zrak mít postižený. V 90. letech se označení „slepí lidé“ ještě poměrně často objevovalo v poloprofesionálním prostředí, např. v grantových výzvách začínajících nadací. V médiích se dodnes mísí používání obou výrazů „slepí lidé“ a „nevidomí lidé“, ale postupně druhá varianta převažuje. Výraz „slepci“ z médií už sice mizí, ale ani ten z našeho jazyka úplně nezmizel. Dodnes se na některých semaforech umísťuje nápis „tlačítko pro slepce“, což je asi vyvoláno potřebou krátkého nápisu (pro slepce je kratší než pro nevidomé). V hovorové mluvě se také vyskytuje poněkud kuriózně znějící termín „zbytkaři“, což je zkrácená verze pro „osoby se zbytky zraku“, což je označení sice ustupující, ale srozumitelné a používané například v  v zákulisí profesionálních pracovišť. Slovo „zbytkař“ v hovorové, nikoliv spisovné a pracovně oficiální mluvě někdy používají sami lidé se zrakovým postižením mezi sebou, nikoliv však při označování pro vidící společnost a odborníky. Ještě hovorověji asi zní výraz „zrakáči“, používaný zcela neformálně uvnitř prostředí zrakově postižených, ten má téměř slangové zabarvení. Oba výrazy mohou skutečně vyvolávat negativní emoce u některých osob se zrakovým postižením, pokud jsou používány veřejně nebo ze strany vidících jednotlivců. Nelze je např. oficiálně použít při sociální práci nebo na konferenci. Ale zpět k pojmům „nevidomý“ a „slepý“. Každopádně se ukazuje, že mnozí nevidomí na slovo „slepý“ a ještě více na slovo „slepec“ reagují s nepříjemnými pocity, zatímco výraz „nevidomý“ je pro ně přijatelnější, měkčí, diskrétnější či ohleduplnější. Na druhé straně se někteří nevidomí lidé slovu „slepý“ nevyhýbají a používají ho s odůvodněním, že nepotřebují nic skrývat, zaobalovat nebo změkčovat. Také celostátní Knihovna a tiskárna pro nevidomé změnila svůj název ze Slepecká tiskárna a knihovna až v roce 1990. V 90. letech existovala organizace Fond slepých založená nevidomým člověkem. Podobně až na přelomu tisíciletí se změnilo Slepecké muzeum v Brně na Oddělení pro nevidomé tamního Technického muzea. V době psaní tohoto textu bylo možné na stránkách České pošty najít formulaci, která dokonce v jedné větě používá oba pojmy – slepec i nevidomý: „Služba je určena k přepravě písemností pořízených hmatným písmem nebo zvukových záznamů pro osobní potřebu slepce za podmínek, že odesílatelem nebo adresátem je nevidomý nebo zařízení pro nevidomé.“ Zajímavé také je, že si malé děti snadněji a rychleji zařazují do svého slovníku slovo „slepý“ než slovo „nevidomý“, které začínají používat někdy i o pár let později a které je méně „přirozené“, snad pro své úvodní „ne“ a další málo pochopitelný výraz „vidomý“ obsažený ve slově „nevidomý“. Dodnes někteří nevidomí mezi sebou používají výraz „slepci“, hodně záleží na situaci, kontextu a osobnosti řečníka. V některých případech užití slova „slepci“ z úst zkušeného řečníka, který ví, kdy ho použít, a je vybaven dobrými řečnickými schopnostmi, může zaznít velmi funkčně a účinně, v jiných případech může vzbuzovat nelibost nevidomých ale i vidících posluchačů, např. rodinných příslušníků zrakově postižených osob. Ani nechci domýšlet, jak zní slovo „slepec“ nebo „slepý“ pro někoho, kdo právě ztratil zrak nebo pro jeho příbuzné. „Nevidomý“ snad zní přece jen měkčeji, ohleduplněji. Slovo „slepota“ ale zůstává dosud a bez problémů zcela regulérním a nenahraditelným výrazem ve zdravotnictví, úplná ztráta zraku není nazývána „nevidomost“, ale „slepota“. Starší verze slovníku spisovného jazyka např. slovo nevidomost nezná. Stále lze v prostředí nevidomých slyšet „slepecká hůl“ namísto „hůl pro nevidomé“ nebo dokonce ještě diskrétnějšího „bílá hůl“. Celkem běžně se v hovorové češtině používá „slepecké písmo“, ale určitě nikdo nepoužije výraz „nevidomecké písmo“. Proces ztráty zraku se běžně označuje „oslepnutí“, a nikoliv „znevidomění“, jak by se mohlo čistě logicky zdát správné. Dalším specifikem užívání pojmů „nevidomý“ a „slepý“ je jejich užívání při překladech starší literatury, např. se nevžilo používání spojení „nevidomý prorok“ ve Starém zákoně nebo jiných starých spisech, ale běžně se používá „slepý prorok“, jakoby se výraz „nevidomý“ nehodil do „staré doby“, což může být způsobeno tím, že ho starší čeština neznala či téměř nepoužívala. Obdobně se nevžilo využití slova „nevidomý“ u označení nevidících zvířat, prostě krtek je slepý a nikoliv nevidomý. Už vůbec nedošlo k posunu v užívání slova nevidomý v přenesených významech, kde se používá slovo „slepý“, např. „slepá ulička“, nebo „být slepý k nějakým skutečnostem“ (nikoliv „nevidomá ulička“, nikoliv „být nevidomý k nějakým skutečnostem“). Slovo „nevidomý“ by zde působilo dokonce komicky a oslabovalo by význam takovýchto slovních spojení. Určitá nejistota v používání slov „nevidomý“ a „slepý“ možná vede někdy k obdobné nejistotě s používáním výrazů „vidomý“, „vidící“ a „vidoucí“. Slovo „vidoucí“ bývalo dříve používáno pouze pro označení člověka se zvláštními schopnostmi či posláním ve smyslu náboženském či esoterickém (vizionář, prorok) a jeho použití pro vidící osoby může být matoucí. Slovo „vidomý“ je opět zřejmě výraz plynoucí z nepříliš obratné práce se slovem „nevidomý“, avšak zatímco výraz „nevidomý“ se užívá již desítky let, výraz „vidomý“ se objevuje zřídka a spíše v posledním desetiletí. Tento výraz starší slovníky opět českého jazyka neznají. Ale významový posun slov je běžnou součástí vývoje jazyka. Možná někde v odborné literatuře existuje hlubší jazykový a historický rozbor daného tématu. Jako zajímavost ještě uvádím zprostředkovanou informaci, že obdobné používání dvou pojmů pro stejnou skutečnost „nevidění“ je údajně vlastní i pro jiné slovanské jazyky, nikoliv však pro angličtinu nebo němčinu. Co uvést na závěr? I nevidomý autor tohoto textu v některých situacích používá výraz „slepci“, třeba s humorem, nadhledem, uvnitř uzavřené skupiny. V jiných situacích (např. pracovních) by tento výraz nikdy nepoužil a důsledně používá výraz „nevidomí“, aniž by tuto jazykovou dvojakost cítil jako nějaké jazykové pokrytectví či profesionální nedůslednost. V životních situacích vyžadujících rychlé jednání se ale mnohdy jako praktičtější ukazuje použití slova „slepý“, neboť svou lapidárností urychluje komunikaci. Používání obou pojmů „nevidomý“ a „slepý“ tedy sice činí někdy problémy, ale na druhé straně dává větší možnosti odlišení různých významových odstínů v řeči a nemusí tedy být vnímáno problematicky či negativně, ale jako příklad bohatosti a vývoje naší mnohovrstevné řeči. A tak, kdyby mi někdo položil otázku z nadpisu článku, jestli jsem nevidomý, nebo slepý, možná bych řekl: Především jsem člověk – a to ostatní je až na druhém místě. Vhodná slova si zvolte podle sebe. Třeba vám k tomu pomůže jeden článek z časopisu Zora. Miroslav Michálek # Nejčastější dotazy klientů Sociálně právní poradny SONS – 7 V dnešním článku se budeme věnovat následujícím třem tématům: 1. Co nového se chystá v oblasti průkazu osoby se zdravotním postižením a příspěvku na mobilitu 2. Předepisování bílých holí a jejich úhrada z veřejného zdravotního pojištění 3. Vstupní lékařské prohlídky pro osoby ucházející se o zaměstnání V den, kdy píši tento článek, ještě není (alespoň z hlediska platných právních předpisů) úplně jasné, jak bude naloženo s sKartou, nicméně lze s velkou pravděpodobností říci, že její šance na přežití v podobě, jak byla původně koncipována, je malá. Jednou z funkcí, kterou měla tato karta plnit, byl též průkaz osoby se zdravotním postižením. Koncem května tohoto roku se na Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých ČR, jako na jednu z několika organizací zastupujících zájmy osob se zdravotním postižením, obrátilo Ministerstvo práce a sociálních věcí s žádostí o připomínkování věcného návrhu změn legislativy v oblasti průkazu osoby se zdravotním postižením a příspěvku na mobilitu. Velmi jsme ocenili, že MPSV se pokusilo zjistit názory těch, kterých se navržené změny týkají ještě předtím, než byly tyto návrhy posunuty do dalšího legislativního procesu. Ještě než si v hrubých rysech nastíníme, jaké změny jsou MPSV nově navrhovány, je třeba upozornit na to, že nebylo projednáváno paragrafované znění právních předpisů, pouze určitá koncepce vtělená do „zásad“, které však byly poměrně podrobně rozpracovány a odůvodněny. I nadále by měly být zachovány tři stupně průkazu osoby se zdravotním postižením – TP, ZTP a ZTP/P. Nárok na tento průkaz by měla mít osoba starší jednoho roku s těžkým smyslovým, tělesným nebo duševním postižením, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace. Stupeň průkazu by pak měl být závislý na tom, zda jde o středně těžké (TP), těžké (ZTP) či zvlášť těžké (nebo úplné (ZTP/P) funkční postižení pohyblivosti nebo orientace. U zvlášť těžkého či úplného funkčního postižení pohyblivosti či orientace pak musí jít o osoby s potřebou průvodce. Protože zrakové postižení s sebou přináší zejména problémy s orientací, popišme si ještě, jak návrh definuje tři stupně průkazu s ohledem na funkční dopady zdravotního postižení právě na ni. - Středně těžké postižení bude takové, kdy osoba je schopna spolehlivé orientace v domácím prostředí, ovšem zhoršena je orientace v exteriéru (průkaz TP). - O těžké postižení půjde tehdy, je-li osoba schopna orientace v domácím prostředí, značné obtíže má v exteriéru (průkaz ZTP). - Zvlášť těžkým či úplným postižením se rozumí stav, kdy osoba není schopna samostatné orientace v exteriéru (průkaz ZTP/P). Z výše uvedeného vyplývá, že posuzování nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením by mělo být zcela odděleno od posuzování závislosti na pomoci jiné fyzické osoby pro účely příspěvku na péči. Navíc je navržen nový prováděcí předpis, který by vymezil stavy, které odůvodňují přiznání jednotlivých typů průkazů. A předpis, jež je MPSV navrhován, je v ustanoveních týkajících se postižení zraku naprosto totožný se zrušenou – s jistou nadsázkou můžeme říci starou známou – vyhláškou č. 182/1991 Sb., ve znění účinném do konce roku 2011, tedy před spuštěním sociální reformy. Příspěvek na mobilitu Nárok na tento příspěvek by měl být i nadále vázán na průkaz ZTP nebo ZTP/P. Osobám využívajícím sociální pobytové služby by byl jako doposud příspěvek poskytován jen výjimečně. Další podmínkou je opakované dopravování se (možné je i dopravování jinou osobou) v kalendářním měsíci, ovšem oproti současnému stavu je navrhována podmínka, že musí jít o dopravování za úhradu. V tuto chvíli se dostáváme k zásadním připomínkám, které SONS uplatňovala v rámci jednání s MPSV. Ovšem je třeba říci, že právě v tomto bodu byl postoj MPSV poměrně striktní. Hlavním argumentem pro tuto novou podmínku je tvrzení, že již průkaz ZTP či ZTP/P přináší výrazné slevy v dopravě a že pokud by se držitel průkazu nedopravoval opakovaně za úhradu, jednalo by se o zdvojení dávky či benefitu se stejným účelem, a v tom případě nemá příspěvek na mobilitu opodstatnění. Nakonec se nám podařilo dosáhnout alespoň slibu, že bude v předpisu jednoznačně upraveno, že za dopravování za úhradu bude možné považovat i dopravování rodinným příslušníkem či např. asistentem sociální péče. Všechny podmínky nároku na příspěvek na mobilitu se budou (jako dosud) prokazovat při podání žádosti o příspěvek, a to formou čestného prohlášení. Výše příspěvku zůstává stejná, tedy částka 400 Kč měsíčně, navrhuje se možnost vyplácení i v delších než měsíčních intervalech. Druhou připomínkou, kterou SONS uplatnila, bylo jasné stanovení pravidla, že pokud dojde ke ztrátě či odcizení průkazu osoby se zdravotním postižením, bude průkaz automaticky znovu vydán bez posuzování nároku, a to na dobu, jaká byla stanovena při původním vydání průkazu. S akceptací této připomínky MPSV žádné problémy nemělo. Dodejme, že průkaz by měl být u osob nad 18 let vydáván maximálně na 10 let. Řízení o průkazu by se mělo přesunout z Úřadu práce do kompetence okresních správ sociálního zabezpečení, odvolacím orgánem by byla Česká správa sociálního zabezpečení. Detailní popis nové úpravy a informace o způsobu, jak bude řešen přechod mezi průkazy v nynější podobě a těmi novými si necháme na dobu, až bude k dispozici paragrafované znění. Bílé hole Již po nějakou dobu se čas od času v naší poradně objevoval v různých obdobách tento dotaz: Jak je to s bílými holemi, na kolik holí ročně mám nárok, mohu si nechat předepsat dvě hole stejného typu? S řešením uvedeného problému nám pomohlo oddělení bariér. Jeho vedoucí Mgr. Viktor Dudr se s tímto dotazem obrátil na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR. Odpověď revizní lékařky VZP obsahovala několik zásadních sdělení a odkaz na příslušné právní předpisy. Po jejich prostudování lze, myslím, jednoznačně uvést následující: Pojištěnec má nárok na předepsání a úhradu tří bílých holí za jeden kalendářní rok, a to jakýchkoliv holí, které jsou uvedeny v číselníku VZP, tedy může jít i o tři hole stejného typu. Pojďme si nyní vyjasnit, z jakých právních předpisů a jejich ustanovení lze toto tvrzení dovodit a jak lze v případě problémů např. v lékařské ordinaci argumentovat: Příloha č. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění (z. č. 48/1997 Sb., v platném znění) obsahuje v seznamu zdravotnických prostředků položku č. 164. Tato příloha je upravena v tabulce, z níž lze vyčíst následující: Hůl bílá slepecká, patří do skupiny č. 14, tedy jde o kompenzační pomůcku pro zrakově postižené), předepsány mohou být maximálně 3 kusy za rok, úhrada činí 100 %, předepsat ji může oftalmolog nebo všeobecný praktický lékař. Dále jsme nahlédli do číselníku VZP, který obsahuje podrobný katalog zdravotnických prostředků předepisovaných na poukaz. Aktuální číselník má číslo 910, je platný od 1. 4. 2013 a každý praktický či oční lékař by jej měl mít k dispozici. Je možné ho též stáhnout na adrese: http://www.vzp.cz/uploads/document/ciselnik-910-vzp-zp-poukaz.pdf Oproti předchozím číselníkům došlo k pozitivní změně v tom, že dříve bývala u holí uvedena užitná doba v délce 12 měsíců, což pak někdy vedlo předepisující lékaře, dokonce i samotné zdravotní pojišťovny k úvaze, že je možné bílou hůl konkrétního jednoho typu předepsat pouze jednou za rok. Tento nedostatek je již v novém číselníku napraven, užitná doba je uvedena v délce 4 kalendářní měsíce, což odpovídá možnosti předepsání a úhrady tří holí za rok. Pokud by kdokoliv i přes užití argumentů uvedených výše měl s předepisováním bílých holí jakékoliv problémy, může se obrátit na naši poradnu, rádi mu poskytneme příslušné právní předpisy, popř. jinak pomůžeme s uplatňováním oprávněného nároku. V této souvislosti musíme čtenáře upozornit na skutečnost, že je velkou a aktuální otázkou, jak dlouho bude tento stav platit; to proto, že v nedávné době SONS připomínkovala návrh nového zákona o zdravotních prostředcích a novelu zákona o veřejném zdravotním pojištění. Předepisování a zejména úhrada bílých, resp. červenobílých holí je oblastí, v níž se chystají závažné změny. O dalším vývoji vás samozřejmě budeme informovat. Dotaz: Je správné, když mě můj potencionální zaměstnavatel nutí, abych se před nástupem do zaměstnání podrobil vstupní lékařské prohlídce? Kdo tuto prohlídku zaplatí? Výše uvedený dotaz patří do oblasti pracovního lékařství, v níž došlo přijetím zákona o specifických zdravotních službách (z. č. 373/2011 Sb., k významným změnám. Zákon nabyl účinnosti dnem 1. 4. 2012, ovšem vzhledem k některým přechodným ustanovením se pro zaměstnavatele a zaměstnance podmínky výrazně změnily až k 1. dubnu 2013. Jde o poměrně obsáhlou problematiku, my se soustředíme pouze na odpověď na konkrétně položený dotaz. Lze říci, že povinnost absolvování vstupní lékařské prohlídky platí pro všechny pracovně právní vztahy s výjimkou těch, které jsou vykonávány mimo pracovní poměr, tedy vstupní lékařskou prohlídku není nutné absolvovat u dohod o provedení práce nebo dohod o pracovní činnosti. Podle ustanovení § 59 odst. 1 se osoba ucházející o zaměstnání považuje za zdravotně nezpůsobilou k výkonu práce, k níž má být zařazena, pokud se nepodrobí vstupní lékařské prohlídce. Vstupní lékařskou prohlídku je možné absolvovat buď u praktického lékaře, kde je uchazeč o zaměstnání registrován, nebo u lékaře, s nímž má budoucí zaměstnavatel uzavřenou smlouvu o poskytování pracovně lékařských služeb. Každopádně má být tato prohlídka uskutečněna před uzavřením pracovní smlouvy. Ustanovení § 59 odst. 2 řeší úhradu lékařské prohlídky, a to takto: „Vstupní lékařskou prohlídku hradí osoba ucházející se o zaměstnání. Zaměstnavatel hradí vstupní lékařskou prohlídku, pokud uzavře s uchazečem o zaměstnání pracovněprávní nebo obdobný vztah, nestanoví-li jiný právní předpis jinak. Věta první a druhá se nepoužije, jestliže osoba ucházející se o zaměstnání se s případným zaměstnavatelem nebo zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodne jinak nebo stanoví-li právní předpis jinak.“ Výše uvedené lze vyložit tak, že pokud zaměstnavatel uzavře se zaměstnancem pracovní smlouvu, pak by měl vstupní lékařskou prohlídku hradit zaměstnavatel, pokud se nedohodnou na něčem jiném. Změny nastaly i v oblasti povinných periodických prohlídek; tyto prohlídky je povinen zajistit i uhradit zaměstnavatel. Luboš Zajíc # Zlatý dárce V obřadní síni liberecké radnice předávali zástupci Českého červeného kříže v květnu ocenění mnohonásobným bezpříspěvkovým dárcům krve. Ti, kteří mají za sebou více než osmdesát odběrů, obdrželi Stříbrný kříž. Nejlepší, kteří šli darovat krev více než sto dvacetkrát, získali „zlato“. „Zlatý kříž obdrželo 28 dárců. Mezi nimi byl i jeden nevidomý,“ informoval ředitel libereckého oblastního spolku Českého červeného kříže Karel Studený. Zlatým dárcem je Pavel Paldus ze Semil. „Velice si toho vážíme u všech dárců, ale u pana Pauluse stokrát více. Nedává najevo, že je nevidomý, počíná si jako zdravý člověk. Za to mu patří velký dík,“ sdělila redakci Zory Anna Stahoňová, referentka libereckého oblastního spolku ČČK. Darovat krev může prakticky kdokoliv. Nezáleží na věku (nejstaršímu z oceněných dárců z Liberecka bylo 65 let) ani na pohlaví. Důležitý je pouze zdravotní stav a snaha pomoci tam, kde je potřeba. red. # Anketa Časopis Můžeš položil čtyřem zrakově postiženým osobnostem stejnou otázku: Jakou největší bariéru jste musel bez zraku překonat? Mário Bihári hudebník Protože vystupujeme na různých místech, mění se sály, pódia, neobejdu se bez cizí pomoci. To je bariéra, kterou se mi nikdy asi nepodaří překonat. Jako hudebník se potýkám například s tím, že nemohu číst noty a akordy, když hraji s jinými hudebníky, musím mít všechno důkladně naposlouchané. Teď například vystupuji se skupinou Plavci, a zatímco jako vidící bych si stáhl jejich písničky s akordy z internetu, musím si je přehrávat a učit se akordy, což je časově náročnější. PhDr. Josef Cerha ředitel Tyfloservisu V životě jsem musel a musím překonávat celou řadu bariér. Která je ta největší, je ale těžké říct. Hodně vždycky bolí ta, před kterou právě stojíte. Stále mě trápí informační bariéra. Nemohu si na stole před sebou rozložit pět tlustých knih a z nich si elegantně, snadno a v přiměřeném čase udělat potřebné výpisky. Ani digitalizace dostatečně neléčí. Stále je to nepřehledné, dlouhotrvající a únavné. Při veřejných vystoupeních bych si přál mít možnost jen tak komentovat powerpointovou prezentaci. Je velmi stresující být ve společnosti sám, bez někoho blízkého, kde není osoba empatická a obětavá. Často nevím, jací lidé jsou přítomni, jaké pokrmy nebo jaké tiskoviny se podávají, kde je WC. Poslední dobou si nějak víc uvědomuji omezené možnosti vnímání výtvarného, resp. vizuálního umění. Jaroslav Pata prezident Českého svazu zrakově postižených sportovců Pro mě bylo a je největší bariérou to, že jsem po úraze přišel o zrak. S tím se vyrovnávám neustále, ale naučil jsem se s tím žít. Daleko snadnější jsou architektonické bariéry, které rovněž jsou a budou neustále. Díky práci organizací, které se zabývají právě odstraňováním těchto bariér, je náš život a pohyb snadnější než před léty. Velkým problémem jsou například lešení a výkopy. Díky různým proškolováním a propagaci v médiích, především v časopisech vydávaných SONS, se osoby se zrakovým handicapem seznamují s novinkami, které usnadňují samostatný pohyb. Dalším důležitým faktorem je zdravá veřejnost, která je k nám někdy poněkud lhostejná. Ale i v tomto je díky propagaci vidět markantní zlepšení. Vím, o čem píši, neboť jsem dnes a každý den ve styku s těmito lidmi. Milan Pešák senátor Nějaké bariéry jsou přede mnou pořád. Něco překonáš a naučíš se a zjistíš, že potřebuješ zase něco dalšího. Platí to i v chůzi. Učil jsem se chodit jako nevidomý ještě na gymnáziu, kdy jsem zrak už ztrácel, ale ještě viděl. Trénoval jsem s klapkami na očích. Pak jsem přestal vidět na počítač. Bylo těžké navázat kontakt například s holkama na zábavě na internátu. Stále mám potíž při jednáních vůbec poznávat lidi, kde právě jsou. I když se sedí u stolu, často přebíhají, musím se orientovat, kde právě sedí nebo stojí. Když chci s někým hovořit důvěrněji, nepoznám, jestli je právě na druhém konci místnosti sám. (z časopisu Můžeš) # Víte, že... ... rohovka je nejcitlivější tkání v těle – má nejvíce nervových zakončení a naštěstí také schopnost velmi rychlé regenerace, což zabraňuje tomu, aby se drobná poškození (oděrky) stala příčinou zrakového postižení? ... celosvětově je míra zrakového postižení vyšší u žen než u mužů? Na jednoho nevidomého muže připadají v průměru dvě ženy se stejným stupněm zrakového postižení. ... podle odhadů Světové zdravotnické organizace se počet osob se zrakovým postižením do roku 2020 zdvojnásobí? ... na světě žije přibližně 37 milionů nevidomých osob a asi 124 milionů osob slabozrakých? red. # Stopy 7 – Jako dcera Seznámily se na hudebním festivalu pod otevřeným nebem. Janina se tam ztratila svému průvodci – anebo se průvodce ztratil Janině? To už dneska nikdo neví. U stánku s občerstvením, kde se Janina podle svého zvyku tak trochu motala, ji oslovila mladá žena: „Chcete, abych vám pomohla něco vybrat?“ Janina si oddechla, že je podle všeho v dobrých rukou. Obě se pak posadily na lavičku a během přestávky v programu si stihly všechno povědět. Mladá žena se jmenovala Anina. Její příběh byl jak z učebnice. Zamilovala se, otěhotněla, a protože oba byli z venkova, kde se to nosilo, rychle se vzali a bydleli u rodičů ženicha. Ti se brzy postarali, aby malý chlapec, který se Anině narodil, zcela upadl do područí babičky a dědečka, zatímco Anina chodila na směny do pekárny. Brzy se jí odcizil i manžel. Začala pít, nijak moc, ale dost na to, aby si ji rodina manžela přestala vážit. „Vyfotili si mě mobilem, když jsem spala na dvorku, protože mě nepustili domů. Byl tam samozřejmě zdokumentovaný čas. Marně jsem na sociálce vysvětlovala, že jsem se vracela z noční v pekárně a že jsem v sobě neměla ani kapku,“ nezadržitelně brečí Anina. „Nakonec mi Marečka vzali a protože na něho nemohu platit, hrozí mi i kriminálem. Nemám žádnou pořádnou práci. Marečka skoro nevidím, protože mne vyhnali i z jejich domu, a já musím žít tady v Týnci, tady mám bydlení na ubytovně a občas práci na poště nebo u řezníka jako uklízečka.“ „Vidíš, a já si pořád myslím, že mám prohraný život, když se mi kvůli dědičné vadě zraku nepodařilo založit rodinu. Nemám ani žádný stálý vztah s nějakým mužským, vždycky jsem měla smůlu, že se na mne přilepil nějaký vyžírka nebo totálně neschopný ňouma. Já mám pečovatelskou povahu, a to není dobré pro zakládání manželství, tedy aspoň v mém případě,“ povzdechne si Janina a upíjí kávu z kelímku. Než skončilo odpoledne, Janina a Anina už byly přítelkyně. „Podívej,“ rozhodla Janina prakticky, „přestěhuješ se ke mně. Ušetříš tisíce za ubytovnu, které můžeš posílat synkovi. U mne budeš bydlet zadarmo. Mně už bylo padesát, nejsem už tak zdatná, a pomoc v domácnosti uvítám. Půjdeš také na ambulantní léčbu a úplně přestaneš pít. Za rok uvidíme, jestli by ti tvoje bývalá rodina Marečka půjčovala alespoň na víkendy a prázdniny. Já mám tady v Týnci dobré jméno, ať v organizaci nevidomých nebo i mezi sociálními pracovníky. Dokud jsem viděla, pracovala jsem shodou okolností na odboru péče o dítě. Možná ti budu nápomocná, když budeš sekat dobrotu.“ Po této nabídce Anina sotva popadla dech, protože nečekaný nápad její nové přítelkyně jí připadal jako zázrak. Uplynul rok. Janina i Anina žily v družné pospolitosti, bez konfliktů. Měly se rády a všechno vypadalo jako z pohádkového příběhu. Ale neštěstí nechodí po horách. Občas se stalo, že Janinu přivedli domů cizí lidé, protože někde zabloudila. „V Týnci? Zabloudit? A zrovna ty, která ho znáš potmě lépe než já za světla?“ diví se Anina. Janina smutně zírá přisleplýma očima kamsi do kouta, a nějak neví, co říct. Pak občas zapomene vzít lék na vysoký tlak. Občas zapomene jídlo na elektrickém sporáku, který zapomene vypnout. Pletou se jí dny, pletou se jí recepty na jídlo. Anina s její pomocí našla dobrou práci v prádelně a dálkově si dodělává střední školu. Moc času nazbyt nemá, ale nemůže přehlédnout, že stále častěji nachází po návratu domů následky nějakého nepříjemného chaosu, který poslední dobou Janina jaksi ne náhodou vytváří. Spálené prkno na žehlení. Otevřené okno v ložnici, ačkoliv venku je hluboko pod nulou. Dvě nestejné boty obuté jindy šikovnou Janinou také nevěstí nic dobrého. „Aninko, musíme si promluvit,“ řekne jednoho nedělního rána Janina se starou praktickou rozhodností. Následek rozmluvy končí u notáře. „Anina je jako moje dcera,“ začíná svůj monolog Janina. Na konci sezení je vystaven dokument, a Anina se stává majitelkou bytu, v němž dosud svorně se svou přítelkyní žije. Stává se majitelkou i veškerého zařízení. Na její účet jsou převedeny Janiny úspory s tím, že pokud bude živa, budou použity pro doplatek pobytu v nějakém solidním zařízení pro obyvatele s Alzheimerovou nemocí. „Janino,“ brečí Anina, když už jsou zase spolu doma. „Ty přece nemáš žádnýho alzheimra, to jsi jenom unavená nebo jsi měla nějakou malou mozkovou příhodu. Já přece nemohu snést, že sis políčila na nějaký nóbl starobinec a chceš mě tu nechat samotnou.“ „Holka moje. Jsme obě natolik rozumné, abychom věděly, že mi odchází mozek. Zjistila jsem si to, chodím už půl roku na testy. Můžeš se zeptat mojí asistentky, kam mne dvakrát týdně vodí. Chodím na trénink paměti, beru léky, ale přesto těch světlých míst v mé hlavě ubývá. A je to docela fofr,“ poznamená Janina se stopou dřívějšího šibalství v hlase. Na předměstí Týnce stojí krásný dům v rozlehlé a udržované zahradě. Býval to zámeček. Na jezírku jsou labutě, po trávníku se procházejí pávi. Ráj na zemi. Jen vysoká mříž plotu odděluje toto místo od obyčejného života. Je krásný den a na nádvoří zámečku posedávají na lavičkách starší i velmi staří lidé. Jedna dáma s krásnými stříbrnými vlasy otáčí usměvavou tvář s nevidoucíma očima ke slunečním paprskům. „Janino, konečně jsem tě našla. Říkali, že jsi venku,“ raduje se mladá návštěvnice a objímá stříbrovlasou dámu. „Nesu ještě mokré maturitní vysvědčení. A ještě překvapení – pojď sem, Marečku, a ty taky, Radime!“ „Promiňte, ale neznám vás. Asi jste si mne s někým spletla,“ říká rozpačitě nevidomá Janina. „Ale kdepak, já jsem přece Anina, tvoje skoro dcera! A přivedla jsem s sebou taky Marečka a Radima, svého manžela, abyste se navzájem poznali! Bydlíme teď už zase všichni spolu ve tvém bytě, a jsme moc šťastní! Tak Janino, nedělej, že nic nevíš,“ už se slzami v očích křičí Anina. Stará paní se pomalu zvedá z lavičky a bílou holí oťukává okraj trávníku směrem ke vchodu do zámečku. „Nějaký omyl,“ mumlá si pro sebe. „A jestlipak už bude snídaně? Nebo večeře...“ Delicie Nerková # Moje cesta V červnu se jeden z pavilonů pražského Výstaviště v Holešovicích proměnil ve velký interaktivní a zážitkový svět. Cílem výstavy Moje cesta, která se uskutečnila v rámci druhé vlny projektu chodicilide.cz, bylo zprostředkovat život lidí s handicapem. „Stejně jako celý projekt chodicilide.cz i výstava Moje cesta byla připravována ve spolupráci s odborníky a lidmi se zdravotním postižením,“ vysvětlila Jana Vožechová z pořádající Nadace Sirius. Zvlášť vítanými hosty byli rodiče s dětmi a školní výpravy. „Děti totiž vnímají lidi s postižením bez předsudků, to my, dospělí, v nich tvoříme zbytečné bariéry. Na výstavě mohly děti poznat různé druhy postižení, ptát se a doslova si osahat neznámý svět,“ popsala Jana Vožechová. Proto byla Moje cesta především hravá. Namísto prohlížení vitrín, panelů či filmů – jen vyzkoušení situací a zážitků na vlastní kůži. V samostatné sekci mohli návštěvníci zažít pohyb a vjemy v prostoru bez využití zraku. Mezi atraktivními úseky nechyběla překážková dráha, kterou dospělí i děti zdolávali s pomocí bílé hole. Vyzkoušeli si procházku po zámkové dlažbě, písku či štěrku, zažili stoupání, klesání, vchod do paneláku s několika schody, nerovnosti nebo zdolání přechodu se semaforem pro chodce. Sportovci si mohli zahrát goalball s ozvučeným míčem či showdown. Za zkoušku stál i kurz psaní Braillovým písmem nebo prohlídka mazaných vynálezů – třeba indikátoru barev či hladiny v hrníčku nebo párovače ponožek. „Všechno to pořádně poznat, prožít emoce a pak to nechat chvíli vstřebávat. Jen tak mohou lidé změnit svůj přístup,“ uzavřela projektová manažerka. red. # Zas na shledanou v Brně Ne vždy všem nám vyjde se zúčastnit neformálního malého sjezdu bývalých žáků brněnské Základní devítileté školy pro zrakově postižené, někteří ještě pamatují i Ústav slepců. Léta běží, já sama jsem se první schůzky, ještě v Klubu nevidomých v Bayerově ulici, zúčastnila u příležitosti osmdesátin paní učitelky Soukeníkové. Od té doby se brněnští absolventi s milými dlouholetými učiteli, tehdy ještě čilými, potkávali každý rok. Přicházeli mezi nás Anna Kovářová, Libuše Dvořáková, Miroslav Boris, Rudolf Krchňák s paní, nemluvě o bývalém řediteli, panu Drahomíru Hanákovi. Mladší se průběžně přidávají. Pana učitele Miroslava Borise mezi nás přivezl syn ještě předloni. Tento vysoký muž, který nás zasvěcoval do tajů fyziky, matematiky a prací v dílně, na což dodnes rád vzpomíná, nechal i letos – v sobotu 25. května – všechny pozdravovat, ale, ač mu to skvěle myslí, není na tom po tělesné stránce tak dobře, aby mohl takovou akci zvládnout. Vždyť už mu bude 97 let. Ovšem mnozí se rádi setkali s paní vychovatelkou Jiřinou Ježkovou (necelých 91 let), učitelkami Trajtelovou a Černockou. Nemluvě o Marii Hauserové, která se s dalšími bývalými žačkami podílí na organizaci. Maruška, dříve Němcová, byla ve škole o rok dříve než já. Vrůstala do dění mezi nevidomými třeba tím, že se dosti brzy naučila bodové písmo. Z prostinkého důvodu, aby si mohla po zhasnutí číst. V internátě jsem s ní byla osm let, přečetla nám, je slabozraká, nejednu knížku a doprovázela na vycházkách. Po letech vystudovala speciální pedagogiku a vrátila se zase do naší školy, tehdy ještě na Veveří. Ne vždy nám, jak jsem už psala, všem vyjde spolu prožít den v Brně, ale vždycky se najde někdo, kdo přijel prvně. Hanka Tarinová dříve Záděrová, která žije léta na Slovensku, potkala některé spolužáky i po 47 letech. Ovšem Miluška Tourková, Boženka Bízová a další nejspíš nevynechaly ani jednou! Zda se v příštím roce potkáme v Pastoušce jako letos, či, což byla víceletá tradice, zase v Horácké Krčmě, či někde jinde, to není tak podstatné, ale, budeme-li živi a zdrávi, opět poslední sobotu v květnu 2014 na shledanou. Eva Budzáková # Nadějné vynálezy Na univerzitě v Kostnici v jihozápadním Německu se rodí projekt NAVI (Navigational Aids for the Visually Impaired). Umožňuje nevidomým „vidět“ pomocí malé kamery umístěné na hlavě a propojené s počítačem na zádech. Tato chytrá osobní navigace bez jakýchkoliv drátů nevidomého hlasem naviguje a díky identifikátorům přilepeným na stěnách může dokonce sdělovat libovolné informace. Studenti designu v americkém Washingtonu vyvinuli další zajímavou pomůckou – Thimble. Je to náprstek, který si zrakově postižený navlékne na prst a díky připojení bluetooth na mobil pak může číst SMS, e-maily i delší texty. Ty se automaticky překládají do Braillova písma a text se pomocí elektrických impulzů vyťuká na bříško prstu. Náprstek má i mikrokameru, takže tak lze číst i noviny. red. # Automaty vyhledají spojení Cestující pražskou hromadnou dopravou čeká v příštím roce novinka. V některých sanicích se objeví nové automaty na jízdenky. Organizátor dopravy Ropid ve spolupráci s Dopravním podnikem plánuje, že vymění v první fázi asi padesátku automatů. Cestující si na nich budou moci vyhledat i dopravní spojení. „Náš projekt má dva cíle – rozšíří okruh možností úhrady jízdenek, ale také je to zařízení, které má být informačním kanálem. Informace o dopravě tu navíc budou ve více jazycích a také pro zrakově postižené,“ popisuje zástupce ředitele Ropidu Jiří Prokel. „Automaty budeme prioritně instalovat do oblastí, kde je největší ruch. Většinu z padesáti terminálů bychom chtěli umístit ve vestibulech a ostatní na důležitých uzlech MHD, několik na letišti,“ dodává Jiří Prokel. Nové automaty mají být například ve stanicích Florenc, Anděl, Dejvická, I. P. Pavlova, Můstek, Kačerov, Chodov, Hradčanská nebo na Karlově náměstí. red. # Viděno srdcem Festival Dny umění nevidomých na Moravě navázal letos ve Vsetíně na dlouholetou tradici. Po třech koncertech přišla v pátek 14. června dopoledne na řadu beseda s názvem Viděno srdcem, na níž se představily dvě zrakově postižené výtvarnice – místní sochařka Marianna Jánošíková Machalová a chomutovská malířka Jaroslava Bendová. Akci pořádala ve velké zasedací místnosti radnice ve Valašském Meziříčí vsetínská odbočka SONS ve spolupráci s městským úřadem. Finanční záštitu převzalo město Valašské Meziříčí spolu se Zlínským krajem. Setkání zahájilo vystoupení hudebního tria dětí ze ZUŠ Hranice na Moravě pod vedením nevidomé Jany Hánové. Předsedkyně OO SONS Vsetín Ludmila Pavelková pak přivítala asi šest desítek účastníků z řad členů, veřejnosti, žáků a studentů. První místostarosta MUDr. Miroslav Krchňák vyzvedl práci oblastní odbočky a vyjádřil obdiv nad schopnostmi těžce zrakově handicapovaných občanů. Obě umělkyně představily svou práci nejprve od mikrofonu, potom i praktickými ukázkami. Výtvarnice Jaroslava Bendová názorně předvedla techniku zvanou enkaustika, kdy pod rozžhavenou žehličkou z voskových barev vyvstávají obrazy fantazijních krajin. Sochařka Marianna Jánošíková Machalová seznámila přítomné s historií svého života a popsala proces tvorby svých skulptur. Zrakově postižení účastníci si mohli ukázky sochařského umění osahat, vidící byli velmi překvapeni sledováním výtvarné techniky enkaustika v „přímém přenosu“. Snad se zrakově postiženým z Valašska  stejně vydaří i následující aktivity v rámci festivalu, které budou ukončeny 30. srpna. red. # Desetitisíce za obrazy       Dobročinná aukce obrazů, která se konala 16. května v sále Filharmonie Hradec Králové, vynesla více než čtyřiačtyřicet tisíc korun. Za tuto částku zájemci vydražili devět uměleckých děl, která do aukce věnovali východočeští výtvarníci. Dražbu uspořádala obecně prospěšná společnost ButterflyAid. Celou sumu věnuje TyfloCentru Hradec Králové. Aukci předcházel koncert s názvem Filharmonie hraje Beatles. Světoznámé písně legendární britské skupiny v podání Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou dirigenta Miloše Machka a mužského vokálního kvarteta Q Vox slavily zasloužený úspěch. Ředitelce TyfloCentra Hradec Králové Dagmar Balcarové jsme položili několik otázek o aukci obrazů: Proč se pořádající společnost ButterflyAid na vás zaměřila? Společnost Butterfly Aid oslovila TyfloCentrum s nabídkou spolupráce poté, co s důkladně seznámila s jeho činností při příležitosti spolupráce neziskových organizací Královéhradeckého kraje. Kdo věnoval do aukce obrazy? Do aukce věnovali svá díla mnozí umělci, Jana Vondráčková batiku, Eva Pilarová uměleckou fotografii, Jiří Šindler dva obrazy malované temperou, Lucie Staňková dvě malby na hedvábí, Josef Bavor litografii, Jan Dinga olej a Jan Skalický obraz malovaný kombinovanou technikou. Jaký obraz byl vydražen za nejvyšší částku? Nejvíce peněz, 10500 korun, se vydražilo za uměleckou fotografii Evy Pilarové s názvem Ateliér mistra Josefa Nálepy. Na co výtěžek z aukce použijete? Peníze využijeme na zajištění nákladů služeb pro zrakově postižené Královéhradeckého kraje a nákup kompenzačních pomůcek. Velice si vážíme spolupráce se společností Butterfly Aid, děkujeme za jejich podporu a nasazení. Stejný dík patří i jmenovaným umělcům, kteří nezištně věnovali svá díla a dalším lidem, kteří se podíleli na krásné akci. Taťána Králová # Láska je láska Na televizních obrazovkách se nedávno poprvé objevil film Láska je láska. Hlavní hrdinkou je nevidomá dívka Maruška, hledající něžný cit. Její hereckou představitelku Anetu Krejčíkovou (22) znají i diváci seriálu Ulice jako mladou maminku Gábinu. Jak vnímala svou roli sama herečka? Dívala jste se nedávno na televizní premiéru filmu Láska je láska? Dívala, ale moc mě to nepotěšilo. Jsem totiž velice sebekritická. Možná až příliš. Naštěstí teď mám dost práce, takže jsem se zavrtala do ní a mohla částečně zapomenout na myšlenky, co všechno jsem mohla udělat jinak a lépe. To si ale někdy dost komplikujete život, ne? Však mi také máma říká, když slyší, co všechno řeším a jaký jsem netrpělivý nervák, že to v životě nebudu mít lehké. A také, že jsem si asi nevybrala správné povolání (smích). Na druhé straně je to ale i určitý motor, protože mě nutí více na postavách pracovat. Například na roli Marušky z filmu Láska je láska jsem se připravovala skoro dva měsíce. A ještě mi to přišlo málo. Jak konkrétně jste se připravovala? Kromě klasického studování textu jsem se snažila co nejvíc se obeznámit s jejím handicapem. Každý den jsem například trénovala s vodicí fenkou Gejlou, která nám tam hrála, a vedla jsem dlouhé rozhovory s její majitelkou, jež se věnuje výcviku slepeckých psů. Také jsme často jezdili na návštěvy k nevidomým. Vyzkoušela jsem si například vaření se zavázanýma očima a mnoho dalších zdánlivě běžných věcí, s nimiž se v každodenním životě musejí potýkat. Snažila jsem si zvyknout na jejich vnímání světa, na to, že tma je můj kamarád. Překvapilo mě, jak ti, které jsem poznala, byli nesmírně pozitivní, plní energie, humoru a měli daleko do sebelítosti či depresí. Film vypráví o různých podobách lásky. Jak to máte s láskou vy? Jsem člověk plný lásky. Takže jsem poznala formy lásky odpovídající mým dvaadvaceti letům, což znamená lásku mileneckou, sesterskou, lásku k rodičům a k rodině vůbec, lásku ke zvířatům... jsem láskou obklopená. A také vím, že když jdete po ulici a usmíváte se, vrací se vám to: lidé se zase usmívají na vás. TV magazín/red. # Evoluce slepců Článek s tímto titulem nás zaujal v časopise Koktejl. Týká se slepců – zajímavých zástupců živočišné říše. Mohutná zavalitá zvířata s krátkýma nohama patří mezi hlodavce. Tvarem těla se podobají krtkům. Nemají žádné viditelné oči, i když pod srstí lze jejich zárodky nalézt. Jsou to jediní zcela slepí hlodavci. Nejdůležitější smysly jsou sluch a hmat, čich u nich nehraje významnou roli. Krátká zpráva z Koktejlu dokazuje, že právě na tomto živočišném druhu vědci nedávno demonstrovali dosud nevídaný genetický vývoj:  „Vznik nových druhů je většinou podmíněn rozdělením populace bariérou nebo izolací. Ovšem v Izraeli existuje území o rozloze pouhých 0,04 km2, které příroda rozdělila na dvě prostředí lišící se jen půdou. Zde žije jeden druh zemních hlodavců slepců. Velké překvapení přinesla analýza jejich mitochondriální DNA, jež ukázala, že u slepců žijících na čedičovém podloží se liší o 40 % oproti ostatním, kteří zde žijí. Pokud tento trend bude pokračovat, brzy dojde ke vzniku nového druhu slepce, aniž by příslušníci druhu byli odděleni nějakou překážkou.“ red. # Kanibal ho připravil o zrak Před rokem vyděsila svět zpráva z americké Floridy. V Miami zaútočil kanibal a snědl muži tvář. Jednatřicetiletý bezdomovec Rudy Eugene pod jedním z dálničních podjezdů potkal jiného bezdomovce. Nejprve na něm roztrhal oblečení a poté se mu zakousl do tváře. Obětí byl pětašedesátiletý Ronald Poppo. Přežil, přišel ale o 75 % obličeje, včetně nosu a obou očí. Ronald Poppo byl od té doby hospitalizován v Jackson Memorial Hospital v Miami. Podstoupil nespočet plastických operací. Byť by lékaři mohli ještě udělat pro zlepšení vzhledu pacienta mnohé, ten další procedury odmítá. Již dnes je schopen se sám najíst, obléknout, oholit, a dokonce hraje na kytaru. S přizpůsobením se životu nevidomých pomáhá Ronaldovi organizace Miami Lighthouse. Na tiskové konferenci nyní Poppo poděkoval klinice a vyjádřil naději, že povědomí o jeho osudu pomůže podobně postiženým lidem. red. # Inzerce Daruji dvě třídílné publikace o pletení v Braillově písmu od L. Jakubů. „Zn: Daruji“