ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 97 Číslo 11 Červen 2013 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Floristika čtyřmi smysly Nová herna Učitel tajil slepotu Průvodce jeskyní rytířů Už vás nechám o samotě Cesta ve tmě Na procházky Podyjím Mobil pozná bankovky Místo telefonů kasičky Oči za očima Dny umění nevidomých na Moravě 2013 Vzpomínka na Vladimíra Čecha Královny Druhý břeh Řecká tvář Černobílé problémy Běh pro Světlušku Kuželkáři o tituly Inzerce # Floristika čtyřmi smysly Od 15. do 19. května se na děčínském zámku konalo 42. celorepublikové mistrovství floristů Děčínská kotva. Jeho pořadateli byl Svaz květinářů a floristů ČR Olomouc a Střední škola zahradnická a zemědělská Antonína Emanuela Komerse Děčín-Libverda. Letošnímu ročníku mistrovství dali pořadatelé motto Pocta Otto Wichterlemu. Slavný vynálezce kontaktních čoček by se 27. října dožil sta let. Zkušení organizátoři setkání floristů proto spojili květnovou soutěž a výstavu s mnoha aktivitami zaměřenými na zrakově postižené návštěvníky. Záštitu nad mistrovstvím převzal prezident SONS ČR Václav Polášek, prezident Agrární komory ČR Jan Veleba a hejtman Ústeckého kraje Oldřich Bubeníček. Nejvýznamnějším čestným hostem byla paní Linda Wichterlová (96), žena zesnulého vědce. Pětidenní květinový maratón odstartovala ve středu 15. května první část soutěže mladých i zkušenějších floristů. V juniorské kategorii se utkali studenti středních zahradnických škol a učilišť. Mezi seniory byli profesionální floristé, zaměstnanci zahradnických firem, studenti vysokých škol a studenti se speciálním zahradnickým vzděláním. Nejprve se zhostili úkolu připravit květinovou vazbu pro nevěsty. Kategorie svatební floristiky nesla název Čistá jako sklo. Lehkost, průzračnost, čistota – to vše se v mnoha překvapivých variantách opakovalo na půvabných kyticích všech 12 soutěžících v kategorii Senior a 9 účastníků juniorské soutěže. Druhou disciplínou bylo květinářské klání se záhadným titulem Růžové brýle –„tajná práce“, která se měla dočkat objasnění až následujícího dne při slavnostním galavečeru. Jako třetí přišlo na řadu zbrusu nové a originální téma Kytice pro zrakově postiženou osobu. Účastníci zapojili představivost, sáhli k netradičním materiálům, a tak pod jejich rukama vznikly překrásné rostlinné kreace, přitažlivé nejen pro oči, ale i pro vnímání hmatem a čichem. Dopoledne druhého soutěžního dne bylo věnováno náročné disciplíně Pocta Otto Wichterlemu. Floristé při ní vytvářeli prostorové květinové aranžmá, kterým připomínali život slavného vědce a jeho největší vynálezy – měkké kontaktní čočky, a také polyamidové vlákno – silon. Při čtvrtečním galavečeru za účasti prezidenta SONS vyhlásila odborná porota vítěze všech tří disciplín. Napjatí diváci sledovali defilé krásných dívek, které představily práce tajuplné soutěže Růžové brýle. Ukázalo se, že jde o zdánlivě obyčejné průhledné ochranné brýle používané v laboratořích, dozdobené jako originální módní doplněk květinovou kreací. Slavnostní atmosféru galavečera stvrdilo vystoupení nevidomé klavíristky Ráchel Skleničkové a recitál zpěvačky Petry Janů. Všechny soutěžní práce byly instalovány v prvním patře jižního křídla děčínského zámku, kde je až do neděle obdivovaly stovky návštěvníků. Speciální přijetí se dostalo výpravám zrakově postižených, mezi nimiž byli i hosté zpoza nedaleké hranice s Německem. Nejprve se prošli zámeckými komnatami a při výkladu mohli hmatem prozkoumat všechny exponáty, na které je průvodkyně upozornila. Porcelánové servisy, stolky, židle, komody i skříně, v ložnici dokonce bytelnou postel a více než sto let staré oblečení, které nosili obyvatelé zámku – příslušníci hraběcího rodu Thun-Hohenstein. Šlechtický rod intenzivně udržoval kontakty s předními umělci a na zámku pobýval i skladatel Fryderik Chopin, který učil dcery zámeckého pána hře na klavír. V hudebním salonu si mohli nevidomí návštěvníci osahat dobový nástroj a vyslechnout zvukový záznam skladby, kterou komponista složil pro jednu ze svých zdejších mladinkých žákyň. V zámecké chodbě v prvním patře procházeli zrakově postižení hosté špalírem tvořeným kreacemi „květinových“ růžových brýlí. Teď již nezdobily živé modely, ale nehybné busty, takže se jich každý mohl dotknout a nahmatat drátkové vazby s připevněnými květy. Všechny soutěžní exponáty byly instalovány v několika propojených zámeckých pokojích. Zkušený florista je návštěvníkům podrobně popsal, některé kytice si mohli vzít do ruky, rozměrnější aranžmá alespoň prozkoumat prsty. Na své si kromě hmatu a čichu přišel dokonce i sluch, protože leckteré květinové vazby byly vytvořené tak, aby při pohybu vydávaly příjemné šustivé či ševelivé zvuky. Mnozí soutěžící doprovodili své výtvory popisky, při jejichž četbě mohli návštěvníci obdivovat šíři inspiračních zdrojů a propojenost s tématy jednotlivých kategorií. Například originální prostorově výraznou kompozici, tvořenou něžnými lučními i zahradními květy v bílomodré barevné škále, zasunutých samostatně do skleněných nádob s úzkými hrdly a vyrovnaných na dno robustní konstrukce, obestavěné nepravidelně přečnívajícími laťkami s plastu a dýhy, za níž získal prvenství v sekci Pocta Otto Wichterlemu, popsal Tomas Vigh těmito slovy: „Úmyslně jsem nechal odhalené některé konstrukční materiály a technické prvky (struktury, matice a barevné označení). Chtěl jsem poukázat na technickou vynalézavost tohoto vědce, který aparaturu pro výrobu kontaktních čoček zhotovil ze stavebnice Merkur. Průhledné a neprůhledné plasty mají vytvářet iluzi vyšetření u oftalmologa.“ Stavebnici Merkur připomněla ve svém aranžmá na počest světového vědce zcela přímočaře i držitelka třetího místa v této kategorii Klára Francová-Vavříková. Její exponát Strom vědění vyrůstá z neotesaného dřeva. „Silou vůle je vypracován do konečné formy, za pomoci stavebnice Merkur je navázána základní kompozice, které dává život květ v mnoha formách,“ popsala svou ideu úspěšná floristka. Velmi neotřelé nápady a objevné postupy uplatnili soutěžící zejména v nové kategorii Kytice pro nevidomého. Vítězka této průkopnické disciplíny Kateřina Holišová vytvořila závěs z křehkých frézií, splývající z náramku a náhrdelníku z průsvitného štrasu. Ve své kytici z lučního kvítí – zejména modrých chrp a bílých kopretin – a trav zdůraznil v této disciplíně „stříbrný“ Tomas Vigh potěšení pro tři smysly: „Sluch si přijde na své vnímáním jemného, uchu lahodícího zvuku, vznikajícího při pohybu kytice a připomínajícího procházku po louce. Hmat obdarovaného může rozlišovat různé textury a struktury trav a plodů. Čichu lahodí jemné vůně připomínající čerstvě pokosenou louku. Vlastnosti této kytice může vnímat obdarovaný i po vysušení – jako vůni sena.“ Držitelka třetího místa Jindřiška Kovaříková pro změnu naaranžovala květiny pro nevidomého do vázy, kterou zasadila do podstavce z heboučkých kočiček. Z jejich bělostných, na dotek velmi příjemných kvítků, vytvořila jako doplněk ke kytici ještě malé srdíčko. „Můrovce voní bílou barvou, na farmě zakoupené vanilkové lusky dávají kytici lehkou světle žlutou barvu, kterou doplňuje vůně meduňky. Do kompozice náhle vstupuje káva se svým hnědočerným tónem. Celou kompozici uceluje tón vůně máty. Pro zjemnění na dotek je voleno jako doplňková zeleň proso a kostrukce z drátků obalená do ovčí vlny,“ představila jednotlivé detaily své květinové vazby pro nevidícího příjemce Klára Francová-Vavříková. Zážitkový den pro zrakově handicapované pokračoval workshopem. Uprostřed velkého zámeckého sálu na ně čekala rozlehlá pracovní plocha s připravenými čerstvými i sušenými květy. Každý si u ní mohl vytvořit květinovou vazbu podle vlastní fantazie. Na menších stolcích našli návštěvníci květiny, ovoce a zeleninu. Levanduli, šalvěj, meduňku, celer, saturejku, dobromysl, česnek, ředkev, pažitku, mrkev, reveň, bazalku, brokolici a další ukázky si mohli po libosti očichat, osahat i ochutnat. V organizačním týmu studentů ze Střední školy zahradnické a zemědělské A. E. Komerse Děčín-Libverda jsme zastihli i druhou nejúspěšnější juniorskou soutěžící Veroniku Linhartovou, tvůrkyni nejlepší svatební kytice a „stříbrem“ oceněnou účastnici dalších dvou disciplín. Osmnáctiletá Veronika studuje v posledním třetím ročníku oboru prodavač květin. Zajímaly nás atypické prvky v její vítězné kytici pro nevěsty, tvořené závěsem upevněným nápaditě do sklenky na svatební aperitiv, sestávajícím z drobných žlutých kvítků orchidejí a bílých plastových háčků na záclony, na něž navěsila průsvitné ploché měsíčníky, zatavené v laminu. Velmi častou floristickou techniku drátování tak vítězka inovovala netradičními materiály, díky nimž získala její svatební vazba punc nebývalé křehkosti a průsvitnosti. „Každý kvítek zvlášť jsem zabalila do laminovacího papíru, projela laminovačkou a pak jsem jej vystřihla,“ prozradila nám mladinká květinářka originální postup. Kdo mladou floristku k takovým kreacím inspiroval? „Musím moc poděkovat paní mistrové Karolíně Žáčkové. Má úžasné nápady, připravovala už loňského reprezentanta Ondřeje Čerňáka,“ usmívá se Veronika, která má po úspěchu na mistrovství mnoho plánů do budoucna: „Mám podanou přihlášku a chtěla bych na naší škole ještě pokračovat ve čtyřletém maturitním oboru zahradnictví,“ prozradila nám nadaná studentka. K realizaci dalších tvůrčích nápadů jí jistě přispěje i to, že za jedno první i obě druhá místa získala kromě jiných cen i cennou sadu poukázek na nákup floristického materiálu. Taťána Králová # Nová herna Ve středu 24. dubna byla ve středisku Rané péče EDA v pražské Trojické ulici slavnostně otevřena nově rekonstruovaná herna. Středisko poskytuje podporu rodinám, kde se narodí dítě s postižením zraku nebo kombinovaným postižením. Otevření herny se zúčastnila výtvarnice Marie Jarkovská, zástupci nadace Umění pro zdraví, ředitelka Rané péče EDA Mgr. Petra Cihlová, ale hlavně rodiče s dětmi, kterým je herna určena. Projekt rekonstrukce podpořila nadace Umění pro zdraví, jež usiluje o zlepšení prostředí zdravotnických a sociálních zařízení. Ke spolupráci zve renomované výtvarníky i studenty uměleckých škol. Na herně spolupracovaly poradkyně Rané péče EDA s akademickou malířkou Marií Jarkovskou. Výtvarnice má již zkušenosti z Centra zrakových vad v Motole, kde její interaktivní hračky zvedají dětem náladu již řadu let. Hračky pro středisko vznikly podle jejích návrhů na zakázku s ohledem na specifické potřeby dětských klientů. Malí návštěvníci střediska teď mají v herně připravené krásné, vlídné a přívětivé prostředí. red. # Učitel tajil slepotu Přesně čtyři roky se Maciejowi Bialekovi, učiteli dějepisu na gymnáziu ve východopolském Lublinu, kde působí dvě desítky let, dařilo tajit, že je zcela nevidomý. O jeho problémech se zrakem věděli všichni, protože v minulosti absolvoval několik operací. Ale to, že nevidí vůbec, tušil jen málokdo. Učitel měl totiž strach, že přijde o práci, a tak svůj handicap tajil, jak se jen dalo. Kantorovy problémy s onemocněním sítnice obou očí začaly před dvanácti lety. O zrak přicházel postupně. Napřed neviděl za soumraku, pak přestal rozlišovat barvy, poté obrysy. Až přišla chvíle, kdy měl před očima jen bílou mlhu. O učitelově osudu znaly pravdu jen dvě kolegyně, ty ale mlčely a všemožně mu pomáhaly. Bialek věděl, že choroba je nevyléčitelná, proto se systematicky připravoval na moment, kdy už neuvidí nic. Budovu školy, do níž chodil už jako žák, se naučil nazpaměť a nacvičil si pohyb po ní. Nejlépe mu bylo během přestávek, kdy podle překřikujících se žáků věděl přesně, kde právě stojí. Na schodech se držel zábradlí, kroky měl přesně odpočítané podle toho, kam právě mířil. Kantor se naučil orientovat bez zraku i na ulici. Cestu domů znal zpaměti – bydlí jen deset minut chůze od školy. „I tak jsem ale sem tam vrazil do sloupku dopravní značky, která se na ulici najednou objevila, nebo dokonce spadl do díry v rozkopaném chodníku. Sousedi si mysleli, že jsem opilý,“ vzpomíná učitel. Protože ze strachu z prozrazení nepoužíval bílou hůl, většinou nikoho nenapadlo mu v těžké chvíli pomoct. Někdy proto přišel do práce s boulí na čele, jindy s roztrženými kalhotami, což vyvolávalo spíš úsměv než pohoršení. Během vyučovacích hodin po úplné ztrátě zraku už jen přednášel, přestal psát na tabuli. Studentům řekl, že jde o experiment s tím, že ho už po tolika letech nebaví psát pořád to samé, což třídu vždycky pobavilo. Bialek tvrdí, že opisující žáky během testů odhalil podle šustění a jiných podezřelých zvuků. „Docházku v průběhu školního roku dělali mnou určení žáci a písemky jsem opravoval tak, že mi je doma vždy někdo přečetl, a já jsem tak přesně věděl, co v nich je,“ popsal svou praxi Bialek. Vše trvalo až do chvíle, kdy v neznámém prostředí na školním výletu nechtě šlápl nové kolegyni na nohu a bezprostředně poté vrazil do jiného člověka. Na výčitku, jestli je snad úplně slepý, po pravdě odpověděl, že ano. Proč se po čase přece jen odhodlal vyjít s pravdou ven? Konečně se přestal bát předčasného propuštění! „Když jsem před lety ztratil úplně zrak, byla situace jiná než teď. Určitě bych se tehdy musel se svým zaměstnáním rozloučit. A já nic jiného neumím,“ shrnul kantor. Nyní ale vedení školy na všechny „novátorské“ praktiky Bialekovi přistoupilo. „Vlastně všechno zůstalo, jak bylo. Jen teď už používám bílou hůl,“ dodává pedagog. Jeho příběh zaujal polského režiséra Jacka Lusińského natolik, že se o něm chystá natočit film s názvem Carte Blanche. red. # Průvodce jeskyní rytířů Už pátým rokem představuje návštěvníkům Jeskyni Blanických rytířů v Rudce u Kunštátu nevidomý průvodce Jan Pavlíček. Jak zajímavou práci získal? „Před pár lety jsem se s přítelkyní vypravil do Rudky na výlet. Setkali jsme se i s paní Popelkovou, která má jeskyně na starosti. Pořád jsem se na něco ptal, slovo dalo slovo a domluvili jsme se na spolupráci,“ prozradil. Co je pro provádění poslepu pro Jana Pavlíčka největším úskalím? „Nejtěžší je prostorová orientace. Zkrátka abych náhodou nestal u jedné sochy a nemluvil o jiné,“ usmívá se. Zapáleného průvodce si nemůžou návštěvníci jeskyně vynachválit. Se spolupracovníkem je velmi spokojená i Zdena Popelková: „Je to vnímavý a neobyčejně ctižádostivý člověk," svěřila se. V Rudce u Kunštátu zjevně na zrakově postižené návštěvníky myslí. „V areálu jeskyní máme například speciální záhony, které jsou vysázeny hmatově nebo čichově zajímavými rostlinami, aby je mohli rozeznat. Nechybí popisky v Braillově písmu,“ prozradila Zdena Popelková. red. # Už vás nechám o samotě Tak a ne jinak mi to nedávno řekla jedna mladá dáma. Zaparkovala kočárek se zřejmě spícím děckem, šla se mnou kousek cesty, abych se nemusela motat mezi auty, všelijak divně stojícími. Na její „už vás nechám o samotě“ jsem odpověděla, že nebudu dlouho sama, doma čeká manžel. V našem městě to máme přehledné: Ví se, kdo kam chodí, či nechodí. Známe se (či se znají ti druzí) od vidění. Já, aspoň některé, znám takříkajíc od slyšení. Nepoznám hned každý hlas, ač tím občas někoho zklamu. Ono totiž stačí, má-li druhá strana rýmu nebo chrapot. Navíc cizí hlas se nevtiskne do paměti tak rychle jako tvář. Kdysi jsem komusi příležitostně potkávanému a hned nepoznanému řekla: „Kdybychom spolu někdy mluvili hodinu, už bych vás lépe poznala.“ Tu mladou paní, která mne nenechala o samotě, jistě zas někdy potkám. A měla bych jí poděkovat, že si umí druhého všimnout bez ohledu na vlastní starosti. Tož co přát spoluobčanům? Je toho moc, ale hlavně abychom jeden druhého nenechávali o samotě. „Vždyť jsme přece na světě, abychom si mohli pomáhat, nééééé???“ řekl ten člověk zcela samozřejmě hned ráno v posmutnělém podzimním dnu. Popošli jsme kousek, dovedl mne k našim domovním dveřím a nezáleží na tom, že bych je bez problémů našla. A přidal ještě tuhle větu, která se mi v té chvíli zdála nadevše důležitá – a už jí zůstane! A tolik lidí mudruje, pláče, případně v rozpacích žertuje: Proč my tady vlastně jsme? Eva Budzáková # Cesta ve tmě Na startu jubilejního desátého ročníku blanenské soutěže vodicích psů Cesta ve tmě se 19. dubna sešlo v aprílovém počasí sedmnáct soutěžících. Soutěž opět organizovala Škola pro výcvik vodicích psů Milana Dvořáka, občanské sdružení Vodicí pes a Oblastní odbočka SONS v Blansku. Podle organizátorů je hlavním cílem soutěže pomoci lidem pochopit, v čem dělají při práci se psem chyby. Ve dvou disciplínách – frekvence a poslušnost – porotu o svých kvalitách nejvíce přesvědčil černý labrador Pascal (242 body), který patří Milanu Melicharovi. Pro stříbro si přišla fenka německého ovčáka Dajan (240 bodů) a její pán Jan Mareček. Bronz vybojovala vodicí fenka Andie (234 body) z rodu Flat Coated Retriever, psí kamarádka Romany Hladišové. red. # Na procházky Podyjím Šustění listů, zpěv ptáků, hučení řeky Dyje. Lidé se zrakovým postižením letos poprvé na Znojemsku společně poznávají přírodu po sluchu, ale také po čichu a hmatu. Květnové exkurze do Národního parku Podyjí se zúčastnilo pět zrakově postižených klientů znojemského TyfloCentra a čtyři průvodci. „Je to první z cyklu vycházek, které mají za cíl přiblížit klientům s těžkým postižením zraku přírodu a zvířata Národního parku Podyjí,“ říká sociální pracovnice znojemského TyfloCentra Eva Indrová. Úvodní vycházku vedla Svatava Holubová z Národního parku Podyjí. „Vždycky se zastavíme u nějakého místa, které bude pro nás z hlediska ochrany přírody zajímavé, a budeme si o tom povídat. A pokud bude možnost, tak si zkusíme rozpoznávat i nějaké vůně, nebo zkoumat hmatem,“ začíná výklad. „Někteří z účastníků přišli o zrak až později a znají barvy, tvary, proto jim je připomenu, aby si to mohli vybavit,“ dodává Svatava Holubová. Průvodkyně musí také upozorňovat na překážky nejen na zemi, ale i třeba na křoví nebo stromy, které by mohly švihnout do obličeje. Nevidomá Petra Šeneklová (23) přišla na exkurzi se svou maminkou. V ruce drží fialový jarní kvítek a seznamuje se s ním dotykem a čichem. „Moje pocity jsou úplně úžasné, paní to vypráví velice dobře a poutavě. Hlavně si myslím, že o tom hodně ví,“ chválí průvodkyni Petra, která v deseti letech přestala kvůli odchlíplé sítnici vidět na levé oko a ve čtrnácti i na pravé. Nyní má největší oporu v rodině a našla zaměstnání v TyfloCentru. „Pracuji u počítače, třeba dělám pozvánky k různým akcím, vyhledávám aktivity, které můžou být pro nevidomé,“ popisuje Petra. Činorodá dívka se věnuje atletice a plavání, baví ji i práce s počítačem, zejména čtení knížek. Společných výprav do volné přírody, na které by se sami nejspíš nevydali, mají klienti znojemského TyfloCentra letos naplánováno ještě několik. Správa parku jim bude představovat krásnou krajinu Podyjí ve všech ročních obdobích. red. # Mobil pozná bankovky Způsoby, jak rozpoznat rozeznat bankovky odlišných hodnot bez zraku, může být několik. V České republice, Austrálii a jiných zemích mají různou délku, v Kanadě se dají rozpoznat díky vystouplým bodům. Japonsko se nyní rozhodlo jít cestou aplikace pro chytré telefony. Aplikace bude zdarma a fungovat má tak, že pokud člověk podrží mobil nad bankovkou, přečte mu aparát hlasitě její hodnotu. Japonské ministerstvo financí slibuje, že program rozeznávající bankovky v hodnotě 1000, 2000, 5000 a 10000 jenů má být k dispozici nejpozději do prosince. Ministerstvo pracuje také na přenosném zařízení pro nevidomé, které nebude určeno k telefonování, ale výhradně pro identifikaci bankovek. red. # Místo telefonů kasičky Dnes už se najde jen velmi málo těch, kdo si potřebují zavolat z telefonní budky. Bytelné přístřešky tak z ulic většinou postupně mizí. Při troše vynalézavosti však mohou najít i jiné využití. V Maďarsku dokonce nová funkce miniaturních „domečků“ přispěje ke zlepšení života zrakově postižených! Mobilní operátor T-Mobile a maďarská agentura Kirowskiisobar přišly s nápadem, jak proměnit dřívější telefonní budky v užitečné kasičky. Umístili do nich pokladničky, střádající příspěvky na charitativní sbírky. V současnosti tam putují všechny vybrané peníze do Maďarského svazu nevidomých a slabozrakých. red. # Oči za očima K přivítání nové knížky básní s názvem Oči za očima (Nakladatelství Periskop Příbram, edice Báseň na sobotu) zvolila Taťána Králová, redaktorka časopisu Zora, své rodné město Brno a křest vodou z řeky Svitavy. Májové setkání doprovodila 3. května v restauraci Baron Trenck vernisáž obrazů dvou výtvarnic – Evy Šotnarové a Jaroslavy Bendové (ilustrátorky sbírky). Básnířka a ilustrátorka se sešly na půdě SONS a postupem času mezi nimi vzniklo silné přátelské pouto. Chomutovská výtvarnice Jaroslava Bendová je známá z výstav po celé vlasti, mimo jiné při příležitosti loňských Dnů umění nevidomých na Moravě. Čestným kmotrem knihy se stal brněnský architekt Petr Hrůša, kterému je mj. dedikována báseň Město a jeho architekt. Májové setkání s knihou a obrazy doplnila zvuková nahrávka básní v podání Jindřišky Jarošové, redaktorky Naší šance, a hudební vystoupení hráče na bonga Sebastiena Soldána. Tvorbu Jaroslavy Bendové přiblížil při křtu knihy brněnský malíř Radovan Kraus: „Paní Jaroslava Bendová trpí postupnou ztrátou zraku. Tato nemoc je velmi obtížně léčitelná. Aktivně malovat a vystavovat začala před třemi léty, kdy hlavním impulsem byla její účast na letní škole arteterapie vedené Josefem Zíkou. Nedá mi to nevyslovit nahlas to, co muselo blesknout v hlavě každému. Proč paní Jaroslava, která má slabý zrak, maluje tyto nádherné obrazy? Možná ze stejného důvodu proč člověk, který přišel o nohu, jezdí na lyžích či běhá maraton. Jaroslava má oči za očima, možná vidí hůře skutečnou podobu světa, ale rozhodně nám  ukazuje dimenzi krásných barevných fantazií, které vidí svýma očima, svou obrazotvorností a které si svojí krásou podmaní snad každého z nás. Navíc nám všem dává velikou lekci, jak pojímat život a jak to doopravdy vypadá, když někdo umí žít.“  Autorku a její knihu představila spisovatelka Ivana Blahutová: „Nová básnická sbírka Oči za očima je čtvrtou vydanou sbírkou poetky Taťány Králové. Přesněji jde však již o její šestou vydanou knížku, započítáme-li také dva výbory ze čtyřverší. Psaní je pro básnířku neodmyslitelnou součástí života – dlouhá léta totiž pracuje jako novinářka, redaktorka, editorka. Žurnalistická profese je pro autorku, maminku tří dětí, pochopitelně nezbytným zdrojem obživy – ale poskytuje jí rovněž smysluplnou seberealizaci. Tvorba poezie pak představuje doslova „vydechnutí“ po permanentním shonu pracovním a rodičovském.“ Před krátkou dobou popsala Taťána Králová střídání různých fází básnické tvorby v rozhovoru s Jiřím Vlastníkem pro Pozitivní noviny: „…Jsou období nádechu a období výdechu. U mě je to tak, že se nadechuji dlouho, jen vnímám podněty a nechávám je volně plynout myslí, až pak přiměji myšlenky v jednom poměrně krátkém časovém úseku zakotvit do básní. Nesmí to ale trvat moc dlouho. Většinu času potřebuji normálně chodit do práce a starat se o děti. Jak by k tomu přišly, aby měly mamku věčně duchem nepřítomnou?“ Proč autorka zvolila pro svou nejnovější básnickou sbírku právě titul Oči za očima, vysvětluje v uvedeném rozhovoru následovně: „To slovní spojení „oči za očima, uši za ušima“, které je v nejdelším textu sbírky s názvem Samoživitelky žijí básně, jsem si vypůjčila od Friedricha Nietzscheho. Zanedlouho nato, loni v září, jsem na festivalu umění zrakově postižených Tyfloart v Karlových Varech potkala výtvarnici Jarku Bendovou. V prosinci jsem ji požádala, jestli bych do knížky mohla dát její obrazy – jsou na nich snové krajiny, které, i se svým slábnoucím zrakem, tvoří horkým voskem technikou zvanou enkaustika. Současně jsem vybírala sbírce název, a tak pro „oči“ najednou mluvil nejen ten verš, ale i Jarčina účast.“ Širší význam názvu Oči za očima vystihl i básník Karel Sýs, autor předmluvy: „Kdo neví, co je za očima, že tam jsou zase jen oči, a ještě kousek za nimi snad srdce, snad duše, ten ať se na tenký led poezie nepouští. Poezie umí zklamat nepovolané, ale přece je láká jako pól, na němž nepřipravení pomrznou. Vyvolené odmění stravující touhou jít až za pól, až tam, kde končí moc veškerého povětří. Otevřeli jste básně, s nimiž se můžete bez obav vydat na cestu do končin, kam doletí jedině verš.“ Ve svém zamyšlení nad knihou spisovatelka Ivana Blahutová uvedla: „Poezie Taťány Králové je poezií ženskou v tom nejlepším slova. Z žánrového hlediska jde převážně o poezii meditativní, milostnou a bilancující. Vedle lyriky se objevují i výrazné tendence lyrickoepické. Například v již zmíněném textu Samoživitelky žijí básně najdeme jako potvrzení tíhnutí k epice i tento verš: „… máme jen tváře, příběhy a živou hudbu hlasu…“ Láska, Okamžik a Skromnost – to jsou tři základní a navzájem se prolínající leitmotivy a zároveň typická témata sbírky, a v podstatě i celé dosavadní básnické tvorby Taťány Králové. Láska naplněná a naplňující, Láska jako životní opora a jistota – taková je upřímně vroucí láska k dětem i k rodičům, jak o ní autorka vypovídá např. v básních Rodičům, Vícehlas, Dítě maluje domek, Přehlídka, Pod fólií; a samozřejmě i v klíčovém textu s výmluvným názvem Samoživitelky žijí básně. Proti této pevné Lásce mateřské a dceřiné stojí pak Láska milostná... Okamžik – další základní leitmotiv i téma poezie Taťány Králové – vystupuje v jejích básních vždy v určitém (byť třeba nevysloveném) kontextu s časem mnohem širším, zabírajícím tu celý lidský život, tu celou společenskou éru, tu samu věčnost. Okamžik je koncentrovaným vyjádřením hodnoty mezilidských vztahů, je měřítkem všech našich tužeb, snah, cílů a činů… Taťána Králová nepíše o Okamžicích zlomových, velkolepých, výjimečně blažených a šťastných, či naopak výjimečně smutných a tragických. Vyhýbá se jakékoli okázalosti a dramatičnosti, patos a velká gesta jsou jí bytostně cizí. Její bohatá a náročná básnická obraznost čili tropika (metaforika) čerpá zdánlivě paradoxně právě z těch nejprostších věcí a dějů. A tím se dostávám k třetímu leitmotivu její poezie, což je Skromnost. Poezie Taťány Králové je poezií každodenního života, je poezií všedního dne. Tento všední den, přesněji všední Okamžik, je však zobrazen s nevšední chápavostí Rozumu a citlivostí Srdce. Ačkoli se obecně a velmi zjednodušeně považuje poezie za plod srdce a próza za plod rozumu, v básních Taťány Králové má srdce vždycky rozum a rozum má zase vždycky srdce.“ Reprodukce Jaroslavy Bendové sbírku Oči za očima významně obohatily. Obrazy se v knize objevily v netradičním černobílém provedení. Na rozdíl od originálů, pro něž jsou typické výrazné a kontrastní barvy, vynikají knižní ilustrace zdůrazněním kontrastu mezi černou a bílou, jakož i celou škálou odstínů mezi těmito dvěma krajními odstíny. To propůjčuje obrazům v básnické sbírce zádumčivý až tajuplný charakter, který překvapuje působivými vjemy a zdůrazněnými detaily. V obraze na titulní straně knihy tak můžeme například ve sloupu světla mezi skalami zpozorovat nečekaně, leč příznačně vystupující symbol – lidské oko. red. # Dny umění nevidomých na Moravě 2013 V hudebním salonu blanenského zámku dne 26. dubna vystoupil se svým programem Radek Žalud, tentokrát s klavírním doprovodem Petra Bazaly. Letošní vystoupení bylo neseno v duchu zaměření Od starých mistrů po současnost. Koncert byl uspořádán za podpory Města Blanska a vedení blanenského muzea. V dopoledním vystoupení pro studenty blanenských škol a v odpoledním pro členy blanenské odbočky SONS ČR, ale i pro veřejnost, zazněly mj. Dvořákovy biblické písně, publikem oceňovaná Ave Maria, ale i muzikálové písně a klavírní improvizace Petra Bazaly. Koncert protagonisté zakončili autorskou písní Život můj, kterou pro Radka Žaluda složil Petr Bazala. Obou koncertů se zúčastnilo více než 190 posluchačů. Návštěvníky koncertu byli i členové odbočky z České Třebové. Aplaus, který zejména po odpoledním představení rozezněl zámecký hudební salon, byl odměnou jak pro vystupující, tak i pro nás pořadatele. Marie Reková # Vzpomínka na Vladimíra Čecha Ve věku 61 let zemřel 21. března herec Vladimír Čech. Byl stálým spolupracovníkem Knihovny a tiskárny pro nevidomé K. E. Macana, pro kterou načetl řadu titulů. Mezi posluchači zvukových nahrávek patřil jeho charismatický hlas k nejoblíbenějším. Osobnost Vladimíra Čecha a jeho práci pro čtenáře se zrakovým postižením připomněl na dubnovém semináři pro pracovníky zvukových oddělení knihoven v Třebíči ředitel Knihovny a tiskárny pro nevidomé K. E. Macana Bohdan Roule. Vzpomněl na něj jako na pravidelného načitatele, který měl právě ze tří čtvrtin načtenou novou zvukovou knihu. Pana ředitele jsme se zeptali: O jakou knihu šlo? Je to titul Volný pád do Podzemí, třetí díl knih s názvem Podzemí. Sepsali jej Roderick Gordon a Brian Williams. Kdo nahrávku dokončil? To, že knížku musel dočíst někdo jiný, se stalo vůbec poprvé. Tohoto nesnadného úkolu se ujal pan František Dočekal. Jak dlouho Vladimír Čech s knihovnou spolupracoval? S naší knihovnou spolupracoval už i hercův otec Vladimír Čech starší, v našich studiích potkáte i jeho matku Hedu Čechovou a manželku Miladu. Zesnulý herec chodil do našeho nahrávacího studia přibližně dvacet let a načetl asi pětadvacet knih. Můžete jmenovat některé tituly, na kterých pro nás zůstane hercův neopakovatelný hlas navždy zachovaný? Pan Čech měl rád sci-fi, a tak výběr titulů odpovídal jeho zájmu. Jeho hlas můžeme slyšet například z těchto nahrávek: Isaac Asimov: Ocelové jeskyně, Stanislaw Lem: Příběhy pilota Pirxe, Terry Pratchett: Úžasná Zeměplocha, Arkadij a Boris Strugackij: Brouk v mraveništi a Les, Roderick Gordon a Brian Williams: Hlouběji do Podzemí, Ztracený svět v Podzemí. Třetí díl Podzemí už dočíst nestačil... Taťána Králová # Královny Na začátku roku jsem se v časopise Majáček extraline dočetla o divadelním představení Romana Vencla a Michaely Doleželové s názvem Královny. Zaujal mě popis, o čem hra pojednává, a tak jsem se rozhodla, že se na představení vydám. Lákal mě osud tří žen, které kvůli havárii vody v lázeňském pavilonu musí spolu bydlet bez ohledu na životní styl, věkový rozdíl a také povahu. Jedno ale Královny na životní cestě spojuje. A to sice tragická událost, která promění jejich životy od samotného základu. Proč mě vlastně hra tak zaujala? Bylo to asi tím, že jedna z hrdinek, Eliška Svobodová v podání mladé herečky Moravského divadla Olomouc Venduly Fialové, je nevidomá. Pojďme si tedy tři Královny představit blíže: Vlasta Hartlová se zhostila role Zity Hermanové s nádherným usměvavým hlasem. I když zrovna psala dopis plný stížností na paní Bačíkovou, která zanedbávala celé lázeňské patro, z jejích slov nebyl cítit hněv, ale spíše překotná obětavost pro druhé a mateřská láska. Má nemocné srdíčko, a tak se nesmí rozčilovat. Zato paměť má bystrou. Ví o každém z lázeňského personálu hodně a velmi ráda povídá, co se kde událo. Nově příchozí nepotřebuje ani lázeňského průvodce. Paní Zita ví prostě všechno. Ivana Plíhalová alias Johana Geršlová. I tato herečka svou roly zvládla tak, že bych jí to až uvěřila. Ale věřte, že při rozhovoru je to velmi usměvavá dáma. A kdo je Johana Geršlová? Starší bezdětná paní, která má moc ráda sama sebe. Je v lázních kvůli úrazu nohy, který se jí stal při autonehodě. I ona se snaží s novým údělem vyrovnat po svém. Její svérázný smysl pro humor dokáže rozesmát, ale někdy je její předestření reality i dosti tvrdé. Ale ani tato žena nemá srdce z kamene a udělá i pár dobrých skutků. Za které, jak ve hře říká, se bude smažit v nebi. Vendula Fialová představuje nevidomou Elišku Svobodovou. Je to mladá, krásná dívka. Osud jí ale karty zamíchal jinak. Učitelka v mateřské školce, která má nový partnerský vztah a celý život před sebou, po nevydařené operaci přijde o zrak. Pětadvacetiletá Eliška se začíná vše učit znova. Přítel Marek ji ale neopustil. Díky němu to Eliška nevzdává. Proto je i na lázeňském pobytu, kde chodí na skupinové terapie a hovoří o svých pocitech. Při některých situacích, kdy Eliška potřebuje pomoc při líčení či hledání upadlých předmětů na podlaze, jako bych viděla sama sebe v běžném životě. Ve hře také můžeme sledovat, jak spolu vidící a nevidomí lidé mohou vtipkovat přesně tak, jako to děláme my nevidomí v běžném životě. Toto představení jsem si nechtěla nechat jen pro sebe a poprosila jsem tři Královny o rozhovor. Vlasta Hartlová Jak jste se v roli Zity Hermanové cítila? „Já jsem měla skoro nevidomou sestru. Takže tuto problematiku nevidomých lidí znám. Vždy jsem se snažila sestru obveselovat a byla jsem takový komik v rodině. Proto jsem si zvolila v dospělosti povolání herečky.“ A jaká je Zita? „Je to paní, která se snaží ukrýt i své starosti a na všechny se smát. Někdy sice pomáhá trochu jinak, než by se mělo, ale pomáhá ráda.“ Vendula Fialová Kdo vás učil pohyb s bílou holí? „Dost jsem sledovala nevidomé lidi na ulici a zajímalo mě, jak žijí. Také pan Vencl a paní Doleželová radili, co a jak udělat a jak mám nevidomou Elišku hrát.“ Ve scéně, kdy hrajete jako Eliška s Johanou a Zitou karty, poznáte, že Johana blafuje. Než řekla, co má za karty, tak zatajila neslyšitelně dech. Poznáte i ve svém životě podle hlasu, že vás někdo oklamal? „Ano, poznám. Ve škole jsme měli také psychologii, a tam jsem se hodně naučila.“ Ivana Plíhalová Jak jste se cítila v roli Johany Geršlové? „Je to mnohem větší cynička a sekernice než já, takže mi chvíli trvalo, než jsem se jí dostala pod kůži. Ale vzhledem k její vtipnosti mi byla sympatická. Horší je, že jsem se na rozdíl od Vlastičky a Vendulky musela naučit text naprosto přesně, protože by ty fóry neměly správnou pointu.“ A poslední tři otázky pro tři Královny: V divadelní hře jsem podle zvuku poznala, že máte tenkou signalizační bílou hůl. Bylo to tak? „Ano, je to tenká hůlka a vyrábí ji pan Svárovský,“ s úsměvem potvrzuje Vendula Fialová. Jak někdy až černý humor zvládá vidící veřejnost? „Generace středního věku a mladší lidé se dost smějí a s vtípky nemají problém. Starší lidé tento styl humoru moc neberou, přijde jim dost tvrdý. Je ale pravdou, že když jsme v publiku viděly vás, nevěděly jsme, jak budete reagovat. Moc nás pak potěšila sms a mail, který jsme od vás nevidomých diváků dostali,“ děkuje Ivana Plíhalová. Budou se ještě Královny hrát a je možnost je uvidět i v jiných městech než Olomouc? „Královny hrajeme ještě 26. května v Divadle hudby v Olomouci. A pokud vše půjde tak, jak má, budou se hrát v Brně, Ostravě a Praze,“ sděluje Vlasta Hartlová. Milí čtenáři, i já musím říci, že jsem byla velmi potěšena tím, že večer, který jsem v divadle v přítomnosti tří Královen strávila, byl naprosto úžasný. Romana Hladišová # Druhý břeh Skupina Loco:Motion Company začala v roce 2011 spolupracovat s nevidomými tanečníky a herci. Nejprve uspořádala veřejný nábor a následné otevřené zkoušky. Při další práci rozvíjela vzájemnou komunikaci a pohybové i herecké dovednosti nových účastníků i členů souboru. Výsledkem je unikátní celovečerní představení Druhý břeh. Česká premiéra se odehrála 3. a 4. května v pražské MeetFactory. Jde o hru Gao Xingjiana, držitele Nobelovy ceny za literaturu, čínského exilového autora, žijícího ve Francii. Režisérkou inscenace je Kateřina Eva Lanči, která je zakladatelkou a v současnosti též uměleckou šéfkou Loco:Motion. Nevidomí tanečníci a herci Josef Sarkány, Ondřej Hugo Fránek a Alena Krtková byli v programu uvedeni jako „hosté“. „Konečná představa – pokud mám na mysli práci s nevidomými – měla za cíl vyzkoušet, zda jim můžeme předat naše znalosti z oblasti fyzického divadla a zda mohou dělat totéž, co my – tedy hrát a tančit jako profesionálové. To se, podle mého názoru, každopádně podařilo,“ hodnotí režisérka. Jak vlastně spolupráce s nevidomými tanečníky a herci začala? „Vybrala jsem si je nejprve proto, že jsme na zkouškách s Loco:Motion začali pracovat na improvizacích se zavázanýma očima. Přitom jsme objevili, že to je velmi magická cesta do vlastního nitra, která vede k upřímnému projevu performera. Ze zvědavosti jsme oslovili nevidomé, abychom viděli, jaký je „ten jejich“ svět. Nakonec jsme u toho zůstali, neb, jak je zřejmé, zkušenost je to vzájemně velmi obohacující, inspirující a překvapivá,“ vzpomíná Kateřina Eva Lanči. Režisérka předem nevěděla, zda budou diváci věřit, že někteří herci a tanečníci skutečně nevidí, či zda poznají, kteří z účinkujících jsou vlastně nevidomí. Nakonec se na tom, kdo ze skupiny má zrakový handicap, nemohli skutečně shodnout ani diváci po premiéře. Všichni účinkující však mají tuto okolnost neustále na paměti. „Já se nebojím třeba běhat sám, ale tím, že je divadlo týmová práce, tak je nezbytná i opatrnost vůči ostatním,“ popisuje nevidomý tanečník Josef Sarkány. Pro režisérku představuje spolupráce s nevidomými obohacení. „Různé pokusy, zdařilé více i méně, společné improvizace a společná diskuze nad jednotlivými pasážemi hry proměňovala a stále proměňuje mou představu,“ přibližuje přípravu náročného pohybového divadla. Jak se režisérce se zrakově handicapovanými pracuje? „Nejprve jsme byli všichni velmi opatrní, až moc, poté zase pro změnu vůbec. Dnes už nikdo z herců nevnímá, že nevidomí jsou nevidomí, a je třeba jim to občas připomenout. Čili práce to byla značně dynamická a svérázná. Ti, se kterými nakonec vzniká představení, jsou jeho skutečnými hrdiny, říkám jim „tři stateční“. To, co předvádějí, sama označuji za zázrak. Tedy práce to byla nelehká, někteří přišli a někteří během ní odešli. Není to úplně pro každého, neboť nejistota života beze zraku či během jeho ztrácení je někdy velmi silná a divadelní nejistota také. I přesto to byla práce především krásná, hluboce poučná a lidská,“ uzavírá Kateřina Eva Lanči celou dvouletou zkušenost, která ani premiérou Druhého břehu nekončí. red. # Řecká tvář Výstava Řecká tvář v libereckém nákupním centru La Plaza představuje záznamy z cest po kolébce evropské civilizace. Část expozice je určena nevidomým návštěvníkům. „Výstavu tvoří 24 fotografií s popisky, které pořídili členové kulturní asociace Nová Akropolis během svých studijních cest Řeckem, kdy navštívili Athény, Delfy, Pellu, Amfipolis nebo Korinth,“ uvedla mluvčí obchodního centra Jana Bakešová. Pro zrakově postižené návštěvníky jsou navíc připraveny stojany s plastickými reprodukcemi řeckých motivů, popsanými v Braillově písmu. Některá díla také pocházejí z evropských muzejních sbírek, například z Altes Museum v Berlíně. „Návštěvníci se seznámí se třemi antickými architektonickými slohy, kterými jsou dórský, iónský a korintský řád,“ doplnila Jana Bakešová. Vstup na výstavu, která potrvá do 27. června, je zdarma. red. # Černobílé problémy Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 6: Plečiková N. (Rusko) Sverdlovská sport. org. 1950 Bílý: Kg1, Da8, Jd4 (3) Černý: Ke1, Vb4, Sg4, Pd2 (4) Mat 2. tahem (C+) Ženy, které se věnují skladebnímu šachu bychom, obrazně řečeno, spočítali na prstech jedné ruky a jsou až na výjimky většinou prakticky neznámé. To dokládá i autorka dnešní dvojtažky, u níž neznám ani jméno, ani rok narození, tím spíše kdy a kolik úloh vůbec sestavila. Pouhých sedm kamenů této skladby naznačuje, že jde o miniaturku, která sice není obtížná, má však překvapivě pět obran, ale především půvabný úvodník. A samozřejmě musíte počítat i s tím, že černý může na poli d1 proměnit všechny druhy figur! Řešení úlohy číslo 4 (Buňka) z dubna 2013: Skrytou nádheru úlohy oceníme až v okamžiku, kdy si uvědomíme obsah připravených her: 1.-Dc8 [a] 2.Sxd6# [A], 1.-Vd3 [b] 2.Jxd3# [B], 1.-Jc4 [c] 2.J(x)c4# [C], 1.-Sh1 [d] 2.Dg7# [D]. V řešení se pak objeví tytéž maty po jiných obranách: 1.Jf4! [2.Jg6#] 1.-Dxe4 [e] 2.Sxd6# [A], 1.-Vxe4 [f] 2.Jbd3# [B], 1.-Jxe4 [g] 2.Jc4# [C], 1.-Sxe4 [h] 2.Dg7# [D], 1.-Kxe4 2.Dxe3#, 1.-fxe4 2.Vg5#, 1.-Vg3 2.Dd4#. Nádherná práce! S. J. Další body za správné řešení v celoroční soutěži získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, František Skoumal z Bludova, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. red. # Běh pro Světlušku Cesty v pražském parku Stromovka rozsvítily 24. dubna téměř dvě tisícovky běžců s čelovkami na hlavách, kteří se přidali k druhému ročníku charitativního běhu pro Světlušku. Účastníci si mohli vybrat mezi tratěmi dlouhými tři a pět kilometrů. Většina zvolila delší variantu. Běžela také dvacítka nevidomých se svými traséry. Na start si stoupl například horolezec Jan Říha, plavkyně Lenka Zahradníková, kavárnice Katka Lingová nebo právník Luboš Zajíc, známý čtenářům Zory z rubriky Sociálně právní poradny. Noční běh Stromovkou si nenechali uniknout ani úspěšní sportovci David Svoboda, Tomáš Dvořák a kanoista Vavřinec Hradílek, který dělal traséra nevidomé Katce: „Myslím si, že komunikace byla perfektní. S Katkou jsme to zvládli, všichni fandili a bylo to krásné,“ pochvaluje si sportovec. Kristýna Jílková, útočnice mistra florbalové extraligy Herbadentu Praha, celou trasu absolvovala s nevidomým Janem Hegerem: „Honza je vyšší, takže jsem třeba koukala, kde jsou větve, když jsme probíhali. Ale jinak to bylo super,“ usmívá se florbalistka. Po roce se sešlo i běžecké duo traséra Jiřího Macka, šéfredaktora Pražského deníku, a nevidomého Ivo Budila. „Od minulého týdne jsem měl natažený lýtkový sval, nemohl jsem moc trénovat,“ konstatuje Ivo, který si s trasérem dva dny před během pro Světlušku zaběhal v Podolí. I když toho spoluběžci moc natrénovat nestihli, večerní Stromovkou proběhli jako jeden muž. V rámci doprovodného programu zazpíval ve Stromovce například Matěj Ruppert s nevidomou Ráchel Skleničkovou a nevidomý zpěvák Mário Bihári. Při akci se podařilo vybrat 750 tisíc korun. Podle ředitelky Nadačního fondu Českého rozhlasu Martiny Kaderkové půjdou vybrané peníze hlavně na sportovní aktivity zrakově postižených, konkrétně na sjezdové lyžování či cyklistiku. red. # Kuželkáři o tituly V sobotu 11. května se na šestidráhové kuželně ve Vracově uskutečnilo Mistrovství České republiky v kuželkách zrakově postižených – jednotlivců na 120 hodů do plných. V kategorii B1 (nevidomí) s velkým náskokem zvítězila a mistrovský titul obhájila výkonem 694 body Daniela Hladíková z Lokomotivy Ingstav Brno. Rovněž další medailová místa obsadili její oddíloví spoluhráči, a to Josef Borýsek s 556 body a Ladislav Limberk s 548 body. Zato velmi dramatický souboj o mistra ČR se odehrál v kategorii B2 (prakticky nevidomí), kde se medailisté vešli do rozpětí 10 bodů. Novým šampionem pro rok 2013 se stal Vladimír Odstrčilík z SKK-ZP Rokycany se 679 body před svým oddílovým spoluhráčem Janem Kemenym (672 body) a Annou Paulusovou z SK Michálkovice (669 bodů). Mistrovství gradovalo v závěrečném kole, kdy nastoupili slabozrací hráči (kategorie B3). Zvlášť napínavý duel o každou poraženou kuželku mezi sebou svedli Karel Pařil z Lokomotivy Ingstav Brno a Václav Webr z Jiskry Ústí nad Orlicí II – Hylváty. Po prvních třiceti hodech vedl Vašek o čtyři kuželky a v další sérii zvýšil náskok na 12 kuželek. V následující třicítce se podařilo Karlovi snížit rozdíl na šest kuželek. V poslední čtvrtině lišácky přehrál srdnatě bojujícího Václava o dalších 12 kuželek, což v součtu znamenalo, že Karel Pařil vybojoval mistra České republiky výkonem 709 bodů. I dosažených 703 bodů Václava Webra na druhém místě má evropský punc! Třetí příčku obsadila Helena Hradilová z Handicapu(?) Zlín se 665 body. Jiří Reichel # Inzerce 63letá nevidomá rozvedená žena hledá k vážnému seznámení podobně postiženého partnera, který má rád zvířata, cca od 55 do 70 let. Věk nerozhoduje, rozhoduje porozumění. Ráda čtu, poslouchám country, dechovku a lidovou hudbu. Kontakt: 774 989 592 nebo pošlete dopis do redakce Zory pod značkou Porozumění. Vyrábíme a zasíláme na objednávku dorty pro pejsky z kvalitních surovin, na kterých si pochutnají i páníčci. Telefon: 774 989 592.