ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 97 Číslo 6 Březen 2013 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Penzijní reforma Vzpomínka na brněnského filozofa Nakupujete v lékárnách homeopatika? Pozor! Stopy 3 – Naše první přímá volba prezidenta Od čepice po tulipán Za historií Třebíče Vesnická zabíjačka Levné česky mluvící hodiny Miminko jako socha Výstavní zavzpomínání Pouť do říše slepoty Na procházku po Brně Mistrovství v Olomouci # Penzijní reforma Několik čtenářů v poslední době vyjádřilo přání, abychom se v naší rubrice věnovali jednomu z aktuálních témat současnosti, kterým je důchodová reforma. Pojďme tedy nahlédnout, co nového nám další etapa této reformy přináší. Nejedná se o text vhodný k relaxaci, ale na to už jste, myslím, u článků z naší poradny zvyklí. Tři pilíře Od 1. ledna tohoto roku sestává české důchodové zabezpečení ze tří pilířů: 1. První pilíř – tzv. základní důchodové pojištění, 2. druhý pilíř – důchodové spoření, 3. třetí pilíř – doplňkové penzijní spoření, dříve penzijní připojištění se státním příspěvkem. Zcela novým prvkem je druhý pilíř, důchodové spoření, proto se mu budeme věnovat nejdříve a nejpodrobněji. Důchodové spoření Tento druhý pilíř je podrobně upraven zejména v zákonu o důchodovém spoření (z. č. 426/2011 Sb.). Hned na začátku je třeba uvést, že tento pilíř je nepovinný, bude tedy záležet na úvaze každého z pojištěnců, zda se druhého pilíře zúčastní, či nikoliv. Účastníkem důchodového spoření se může stát fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let a uzavře smlouvu s penzijní společností. Nejpozději lze smlouvu o penzijním spoření uzavřít do konce kalendářního roku, v němž osoba dosáhne věku 35 let. Pro ty, kterým už 35 let před 1. lednem roku 2013 bylo, je v zákonu ponechána lhůta na rozhodnutí do 30. června 2013, v praxi tedy do pátku 28. června t. r. Výjimka je ještě zachována pro ty, kterým sice již 35 let je, ale v současné době nejsou účastni důchodového pojištění, tedy nejsou zaměstnaní ani osobami samostatně výdělečně činnými, pro ty skončí lhůta za šest měsíců poté, co se účastníky důchodového pojištění stanou. Účastníkem důchodového spoření se nemůže stát ten, komu již byl přiznán starobní důchod. Smlouvu můžeme uzavřít s jednou z penzijních společností, v současné době jich máme na výběr několik, příkladně uveďme společnosti známých institucí: Raiffeisen, České spořitelny, České pojišťovny, Komerční banky, atd. Podstatné je, že zvolíme-li si vstup do druhého pilíře, už z něj nebude možné vystoupit, až do přiznání starobního důchodu budeme vázáni odvádět pojistné jak na základní důchodové pojištění prvního, tak na důchodové spoření druhého pilíře. Odlišnosti a shody třech pilířů penzijního zabezpečení Druhý pilíř se nyní pokusme přiblížit na základě porovnávání společných a rozdílných znaků oproti prvnímu a třetímu pilíři. Odvod pojistného do druhého pilíře bude vypočítáván z příjmů osob, jako je tomu u nejstaršího, prvního pilíře důchodového pojištění. Oproti současnému stavu si každý, kdo do druhého pilíře vstoupí, začne spořit 2 % ze svých hrubých příjmů, 3 % se pak do tohoto pilíře přesunou z nynějšího odvodu do průběžného důchodového zabezpečení. Celkově si tedy budete spořit 5 % z úhrnu svých příjmů. Od třetího pilíře se tedy druhý liší zejména v tom, že výše odvodů na důchodové spoření není závislá na osobním rozhodnutí, ale na výši příjmů stejně, jako tomu bylo a bude v prvním pilíři (v základním důchodovém pojištění). První pilíř je koncipován solidárně, takže důchod z něj dosažený není příliš úměrný výši odvodů do něj vložených, druhý a třetí pilíř jsou koncipovány zásluhově, tedy výnos z nich bude odpovídat mnohem více vloženým prostředkům. Volba penzijní společnosti bude v druhém pilíři ponechána na jednotlivci, což je odlišné od prvního pilíře, v němž odvádíme peníze státu, a shodné s pilířem třetím. V průběhu důchodového spoření bude možné penzijní společnost změnit, což ovšem bude znamenat vypovězení předchozí smlouvy a uzavření smlouvy nové, bezplatně to bude možné jednou za pět let, změna po kratší době bude zpoplatněna podle sazeb jednotlivých penzijních společností. Čerpání důchodu z druhého pilíře bude, jak si vysvětlíme níže, nabízet několik alternativ, což je shodné se třetím pilířem. Volba důchodového spoření nebude znamenat ztrátu nároku na důchod z pilíře prvního, ostatně si v něm budeme i nadále platit pojistné, ale protože odvod pojistného bude poněkud nižší, bude i jeho výpočet nižší. Projeví se to při výpočtu procentní výměry důchodu, kdy bude za každý rok doby pojištění započítáváno namísto dosavadních 1,5 % z výpočtového základu za rok pouze 1,2 %. Rozdíl mezi důchody z prvního pilíře bez účasti ve druhém pilíři a s účastí by měl činit cca 15 %. Pokud v průběhu důchodového spoření pojištěnec přestane mít příjmy, z nichž se odvádí pojistné, ať už z jakýchkoliv důvodů, důchodové spoření nezaniká, ale spoření částek se obnoví se vznikem nových příjmů. Těmito důvody může být nezaměstnanost, péče o dítě apod. A konečně, prostředky v důchodovém spoření, na rozdíl od prvního průběžného pilíře a shodně s pilířem třetím, jsou v případě úmrtí účastníka předmětem dědění. Pokud je dědicem nezletilá osoba, budou prostředky zjednodušeně řečeno použity na její sirotčí důchod, pokud zletilá osoba, která je účastníkem druhého pilíře, pak budou prostředky využity na její důchodové spoření, pokud zletilá osoba, která účastníkem důchodového spoření není, pak jí budou prostředky vyplaceny. Strategie spoření Každá penzijní společnost bude muset nabízet různé penzijní fondy. Nabídka různých fondů umožní, aby bylo možné své spořené prostředky investovat s různým rizikem a různě velkou šancí na jejich zhodnocení, resp. slovy zákona volit svoji strategii. Každá penzijní společnost musí nabízet nejméně 4 druhy fondů: a) důchodový fond státních dluhopisů, b) konzervativní důchodový fond, c) vyvážený důchodový fond, d) dynamický důchodový fond. V podstatě lze říci, že seřazení fondů od písmene a) k písmenu d) odpovídá zařazení na škále rizika od nejnižšího k nejvyššímu a na škále možných zisků či ztrát (tedy výkyvů) taktéž od nejnižších k nejvyšším. Při volbě strategie je třeba mít určitě na paměti základní princip, že čím nižší riziko, tím nižší může být zisk, naopak vyššího zisku lze dosáhnout jen s podstoupením vyššího rizika. Důležitým fenoménem při volbě strategie i zvažování účasti ve druhém pilíři, který je jistě třeba brát v úvahu, je také inflace. Zákon dále stanoví pro penzijní společnosti závazná pravidla, jak mají s  portfoliem jednotlivců, zejména v posledních letech před dosažením jejich důchodového věku, hospodařit. Volba, zda těchto pravidel bude, či nebude využito, je však ponechána na vůli každého účastníka spoření. Strategii svého spoření bude moci každý účastník měnit jednou ročně bezplatně, častější změny budou zpoplatněny podle ceníků jednotlivých penzijních společností. Kdo se rozhodne do druhého pilíře vstoupit, musí nejdříve uzavřít smlouvu s jednou z penzijních společností, poté bude povinen tuto skutečnost oznámit každému zaměstnavateli, který za něj bude odvádět pojistné na sociální pojištění. Osoba samostatně výdělečně činná odvede své důchodové spoření na účet finančního úřadu. Nároky z důchodového spoření Nárok na důchod z důchodového spoření vzniká přiznáním starobního důchodu z prvního pilíře (ze základního důchodového pojištění). V tu chvíli dojde k uzavření smlouvy o „pojištění důchodu“ mezi účastníkem důchodového spoření a pojišťovnou, penzijní společnost vyplatí naspořené prostředky pojišťovně. Z tohoto pojištění důchodu bude možné čerpat následující druhy důchodů: a) doživotní starobní důchod, b) doživotní starobní důchod se sjednanou výplatou pozůstalostního důchodu po dobu 3 let, c) starobní důchod na dobu 20 let, nebo d) sirotčí důchod na dobu 5 let. Tyto důchody budou vypláceny měsíčně, mohou být valorizovány. Třetí pilíř Změny účinné od začátku roku 2013 se dotkly i penzijního připojištění, dnes tedy třetího pilíře důchodového zabezpečení. Tento pilíř je mnoha čtenářům jistě znám, protože mnozí jsou již jeho účastníky. Tento pilíř můžeme velmi zjednodušeně popsat jako spoření na důchod se státním příspěvkem. Tento jeho charakter bude i nadále zachován. Právní úpravu nalezneme v zákonu o doplňkovém penzijním spoření (z. č. 427/2011 Sb.). Stávající účastníci penzijního připojištění se stanou podílníky tzv. „transformovaných fondů“. Lze říci, že jejich práva i povinnosti zůstávají zachovány podle původních smluv. Hlavními výhodami dřívějších smluv jsou zejména garance nezáporného zhodnocení investic (jinými slovy výnos nemůže být nižší než nominální vklad), možnost výsluhové penze, možnost výběru prostředků po dosažení věku 60 let. Tyto výhody u doplňkového penzijního spoření v tzv. účastnických fondech již nebudou. Částku, kterou bude účastník vkládat, si může sám volit, ovšem tato volba musí být dohodnuta s příslušnou penzijní společností v písemném dodatku ke smlouvě. Na výši měsíčního vkladu je závislý státní příspěvek, v tomto ohledu došlo k 1. lednu 2013 k několika změnám: a) minimální vklad pro zisk státního příspěvku (ve výši 90 Kč) činí 300 Kč měsíčně; b) pro získání maximálního státního příspěvku ve výši 230 Kč musí účastník spořit nejméně částku 1000 Kč měsíčně (dříve činil státní příspěvek měsíčně maximálně 150 Kč; c) pro maximální odpočet z hlediska daní z příjmů je třeba spořit částku 2000 Kč měsíčně, dosud stačilo 1500 Kč. Důchodová reforma a invalidní důchod Zavedení druhého pilíře do systému důchodového zabezpečení nijak neovlivnilo nárok na invalidní důchod v prvním pilíři. Pro volbu, zda zvolit účast v druhém pilíři, tedy v důchodovém spoření, je pro osoby již pobírající invalidní důchod podstatné ustanovení § 15 zákona o důchodovém spoření, které lze parafrázovat takto: Pokud účastník požádá o starobní důchod ze základního důchodového pojištění ve výši invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně podle zákona o důchodovém pojištění a udělí souhlas s převodem 60 % svých prostředků do státního rozpočtu, vyzve Česká správa sociálního zabezpečení penzijní společnost, která obhospodařuje prostředky účastníka, k převodu těchto prostředků účastníka do státního rozpočtu. Zbývající část prostředků účastníka se použije podle § 13 písm. a), tedy způsobem, který platí pro všechny účastníky důchodového spoření. Účastník druhého pilíře, který nebude chtít pobírat starobní důchod ve výši invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně, bude moci čerpat klasický starobní důchod z prvního a důchod podle své volby z druhého pilíře jako běžný pojištěnec. Doplňme, že oněch 60 % odpovídá odvodům, které za účastníka důchodového spoření do druhého pilíře převedl stát z pilíře prvního. Z toho podle mého názoru plyne závěr, že účast v druhém pilíři se z invalidních pojištěnců vyplatí jen těm, u nichž je jejich úhrn příjmů, resp. odvodů do důchodového pojištění tak vysoký, že řádně vyměřený starobní důchod bude vyšší než jejich důchod invalidní, a to i přes procentuální omezení při vypočítávání důchodu z prvního pilíře, viz. výše. Závěr Pokud někdo od tohoto článku očekával, že bude plný ekonomických analýz, komu a od jak vysokého příjmu se vstup do druhého pilíře vyplatí, pak bude zklamán. Takovou analýzu nejsem s to se svým právnickým, nikoliv ekonomickým vzděláním, poskytnout. Nemohu však neupozornit na skutečnost, že většina seriózních analýz na toto téma musí pracovat s právní úpravou prvního pilíře nyní platnou a z demografického hlediska je dosti pravděpodobné, že v tomto pilíři bude muset dojít k dalším redukcím. Na druhé straně je však třeba říci, že vzhledem k politické situaci změny, možná i velmi radikální, nejsou vyloučeny ani v nedávno uzákoněných pilířích druhém a třetím. Cílem mého snažení tak bylo přinést alespoň základní přehled systému důchodového zabezpečení po 1. lednu 2013. Luboš Zajíc # Vzpomínka na brněnského filozofa Jméno filozofa, esejisty a dramatika Josefa Šafaříka bylo dlouhé roky známé jen nejužšímu okruhu jeho blízkých známých. Originální brněnský myslitel byl v posledním období svého života (1907–1992) těžce zrakově postižený. Prostějovský rodák Josef Šafařík získal v roce 1931 titul inženýra vodních staveb. Od 1938 byl ve svobodném povolání. Celé své dílo tvořil nepoznán v Brně, v Grohově ulici číslo 6. Bydlel přímo naproti filozofické fakultě. V roce 1947 byla jeho první kniha Sedm listů Melinovi oceněna v anonymní soutěži nakladatelství Družstevní práce. Esej Člověk ve věku stroje mohl vydat až v roce 1967. V roce 1991 mu byl udělen titul PhDr. h. c. Masarykovy university v Brně a Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. stupně. K akademickému světu však cítil filozof odstup, jejž stvrzoval celým svým životem. O tom svědčí i jeho slova na adresu akademických pracovníků: „Hledají ve filozofii návod k životu, nechápajíce, že je to naopak život, který poskytuje návod k filozofii.“ Vrcholným dílem Josefa Šafaříka je rozsáhlý esej Cestou k poslednímu, který vyšel krátce před jeho smrtí. Mimo jiné zde reflektuje problémy lidské existence, křesťanství a řecké kultury. Filozof ovlivnil řadu známých osobností – Václava Havla, Antonína Přidala, Pavla Švandu, Jiřího Kuběnu atd. V březnu 2007 byla Josefu Šafaříkovi na domě s číslem 6 v brněnské Grohově ulici slavnostně odhalena pamětní deska. red. # Nakupujete v lékárnách homeopatika? Pozor! Jistě jste s potěšením zaznamenali, že obal léčivých přípravků je opatřen názvem v Braillově písmu. Tuto povinnost stanoví zákon o léčivech. V souvislosti s touto povinností se však na SONS již v roce 2011 obrátila společnost Boiron CZ, s. r. o., která kromě jiných léčivých přípravků vyrábí a distribuuje i jednosložková homeopatika. Tyto přípravky se prodávají v tak malých tubičkách, že by se na ně popis v Braillově písmu opravdu nevešel. Proto bylo třeba nalézt způsob, jak i u těchto výrobků zajistit, aby nevidomý zákazník měl možnost výrobek s braillským popiskem získat. Ve spolupráci SONS a firmy Boiron bylo nakonec nalezeno řešení, které posléze svým rozhodnutím posvětil, a tím také zaručil Státní ústav pro kontrolu léčiv. Většina jednosložkových homeopatických přípravků patří k těm, které v lékárnách nebývají běžně skladem a obvykle se objednávají pro konkrétního pacienta. Pokud při této objednávce vyslovíte přání, že chcete dostat výrobek Braillovým písmem označený, je třeba to sdělit tomu, u koho výrobek objednáváte. Povinností výrobce je k výrobku dodat i obálku braillsky označenou, do níž může být výrobek vložen. Společnost se zavázala dodat žádanou obálku do lékárny do dvou pracovních dnů od objednávky. Kromě toho, že o této výjimce bude SONS informovat všechny zrakově postižené, ke kterým naše informační kanály dosáhnou, budou o ní uvědoměni i lékárníci. Je tedy velmi pravděpodobné, že pokud se setkají s nevidomým poptávajícím jednosložkové homeopatické přípravky, sami mu možnost dodání přípravku v označené obálce nabídnou. Luboš Zajíc # Stopy 3 – Naše první přímá volba prezidenta Margot a já jsme se rozhodli, že si určitě nenecháme ujít přímou volbu prezidenta. První přímá volba prezidenta v mém lidském a Margotině psím životě. Tak do toho půjdem, jo, Margot? Cestu do budovy školy v Prachárenské ulici znám důvěrně. Vždyť jsem tam strávil nejhezčí léta svého života, tedy léta středoškolská. Byla to asi jedna z prvních panelákových škol v našem městě, tehdy něco nebývalého, oproti staré základce přímo urbanistický zázrak světla a vzdušnosti. Pár let po maturitě jsem se do Prachárny, jak jsme naši průmku označovali, vrátil. Bylo to kvůli volbám. A volby byly kvůli komunistům. A já tam šel kvůli mámě, která mi hubovala do potížistů a lamentovala, že svou případnou neúčastí ve volebním boji ohrozím její místo šéfové závodní jídelny, tátovo místo montéra v Etiopii, sestřino místo studentky střední školy a babiččino místo... už nevím kde. Vzal jsem si tehdy čisté tričko a nevěřícně zíral na pionýry, kteří mě vroucně vítali oblečeni v ten svůj trikolórový kroj. Mám dokonce pocit, že tam byly vlajky, všechno hodně do ruda a z ampliónů se nesly nějaké povzbudivé písně. Zkrátka, byl jsem moc rád, když jsem s pamětním listem v ruce měl odvoleno a mohl odjet s klukama na Sázavu. Nicméně, mé první volby ve mně zanechaly nesmazatelnou stopu. Po sametce jsem chodil volit rád. Alespoň nějakou dobu. Měl jsem pocit, že volit je fér a nevolit znamená volit ty, co jsem kdysi volit musel a teď nechci. Tak jsem občas došel do Prachárny a volil a volil... Volil jsem jako vůl, ale volil jsem s přesvědčením. Možná jsem takový v našem městě nebyl jediný. Jeden rok, když zas přišla ta volební chvíle, jsem volit nemohl. A ani nechtěl. Něco nám bouchlo na provoze v dílně, kde jsem stál takříkajíc v epicentru. Mohlo to dopadnout hůř. Mám zbytek zraku a invalidní důchod. Zbytek je lepší než nic a invalidní důchod je lepší než podpora v nezaměstnanosti. Naše dílna už totiž není to, co bývala, takže vyhazov brzy po mně obdrželo ještě asi deset borců. Jenže na rozdíl ode mne nebyli vyhozeni explozí oknem, ale administrativním zákrokem pěkně dveřmi, jak se sluší a patří. Měsíce strávené po nemocnicích jsem si nevolil, ale tak nějak jsem jinou volbu neměl. Ve finále jsem se sblížil s Danielou a pozval jí bydlet ke mně do paneláku. Daniela sice k volbám chodila tam, kde měla trvalou adresu, ale byla tak hodná, že mě doprovázela, když přišly na řadu všechny ty komunální, senátní, poslanecké a kdovíjaké volby, které jsem vytrvale absolvoval, pořád si vědom toho, že možná nevolím chytře, ale určitě volím tak, aby nebyli zvoleni tamti. Moje volba životní družky zas jednou nevyšla. Nebyl jsem pro Danielu ten pravý vyvolený. Daniela se odstěhovala. Zvolil jsem tedy v dalším kole černou labradorku Margot. Ale jak to tak bývá, možná Margot spíš zvolila mne. A tak jsme spolu už asi rok. Margot neumí vařit, což mne vedlo k nápadu zadat do vyhledávače granule pro chlapy, ale zatím k mé škodě nikdo nic takového nevyrábí. Tak občas vařím, což mne unavuje, ale zase mám pak spoustu veselých historek pro mé kamarády. „Margot, dneska jdeme na večeři k Paviánovi, vezmeme s sebou volební lístky, a pak uvidíme, jestli tu naši první přímou volbu prezidenta zvládneme,“ pravil jsem nekompromisně. Margot nadšeně vrtěla celým tělem a tak jsme šli k Paviánovi. Když jsem tam našemu šachovému kroužku předložil devět volebních lístků s tím, aby mi je přečetli a roztřídili, zůstali všichni paf jako paviáni. A taky tak řvali jeden přes druhého. Jako že jsem magor a že když nepůjdu zrovna já volit, že se to statisticky vůbec neprojeví. Nakonec Břéťa, náš kandidát na šachového velmistra, učinil diskusi konec a řekl: „Kašli na ně, brácho, vykašli se i na počet pravděpodobností. Dej sem ty lístky, oddělíme zrno od plev. Jsi svobodný občan s volebním právem, takže volit půjdeš, a já tě tam doprovodím, volební obvod máme oba v Prachárně, takže bez problému!“ Snad tři minuty po zahájení voleb, ačkoliv jsme měli domluvenu sobotu, volal, že ho manželka unesla na venkov kvůli něčemu pro nás nedůležitému, ale pro ni fatálnímu. „Tak co, Margot,“ ptám se své vodicí slečny, „půjdem sami, nebo se budeme doprošovat?“ Margot byla toho názoru, že jdeme. A tak jsme šli. V sobotu dopoledne, pěkně za světla. Cestu jsme efektivně spojili s ranní vycházkou a venčením. Prošli jsme Fibichovými sady, Margot nadšená z běhání na volno, já poněkud nejistý z toho, co mne čeká. Před Prachárnou si Margot oblékla svou bílou bundu, já vzal do ruky hůlku signálku a představení mohlo začít. Dveře školy na nás někdo před námi pustil tak šikovně, že jsem měl co dělat, abych zachránil Margotin čumák. Zdařilo se. Hromada lidí ve vestibulu. „Hele Margot, ničeho se neboj a jdi doleva.“ Margot šla jako hodinky, pocinkávajíc rolničkou. Zvedl jsem hůlku signálku, aby každý viděl, ale nakonec jsem litoval, že jsem si nevzal něco bytelnějšího, protože černý pes a elegantní bílá hůlka evidentně nikoho nedojímaly. S pokřikem s dovolením, s dovolením jsme prošli další chodbou a pak zimní zahradou. Tam jsem dost těžko rozeznával palmy a citrusy od voličů, a tak jsem pro jistotu svůj pokřik nepřerušil. Další chodba „Margot, vpravo! A až na konec.“ Margot se šikovně vyhýbala polootevřeným dveřím. Věděl jsem, že naše budou tradičně ty poslední vpravo, a také byly. „Margot, dveře!“ a hurá, už jsme tady, už můžeme volit! Šum, který do této chvíle provázel voličské úkony, ztichl. Nápadné ticho, jako kdyby všichni utekli nebo umřeli. Ale ne. Jen byli paf. Jako paviáni. Až se ozval nějaký hlas: „Jak se jmenujete.“ „Kdo, já?“ optal jsem se pro jistotu. A tak mi řekli –„Pojďte sem.“ Kam sem? Proti světlu oken vidím jen siluety, jakési matrjošky bez tváří a proporcí sedící za stolem, akorát ne podle velikosti. Někdo mi cpal do ruky obálku, jiný mi bral z ruky občanku. „Kde je plenta?“ ptám se, nejsa si jist, jestli je tam, co byla posledně. „Támhle,“ pravila jedna z matrjošek. Margot si před tím všimla, že někdo někam šel, a tak zamířila k plentě. Když jsem se otočil zády k oknu, už jsem se zorientoval, a dal správného kandidáta do správné obálky. Potil jsem se jako kůň. Jedna obálka, druhá obálka. Občanku do kapsy, hůl přes ruku, Margot k noze, modrá obálka do kapsy, ta druhá tlustší do ruky, Margot do levé, hůl přes ruku zůstává, nemám dost končetin na tolik věcí. Vylezli jsme zpoza plenty a já se neudržel a zařval: „Margot, hledej urnu!“ A Margot ji nenašla. Matrjošky seděly jako zařezané, a v tom volebním tichu se mne ujal jakýsi velmi starý a vetchý volič a drže mě za hůl, dotáhl mne k urně. Pak jsem se rozloučil, couvaje neuspořádaně tam, kde jsem tušil dveře. Margot, polichocená, že je součástí světových dějin, mne taktně, ale rázně vyvedla až do Fibichových sadů. Tam dostala volno a já si zapálil velmi zaslouženou cigaretu, jednu z těch, které škodí zdraví. O čtrnáct dní později šlo všechno jako na drátku. Dveře (bacha, jestli je někdo drží) a hned ode dveří – s dovolením, s dovolením, chodba, palmy, chodba, pootevřené dveře volebních místností a pak ty naše, které Margot suverénně poznala. Matrjoška u okna trochu víc vlevo, jedna obálka, občanka rovnou z kapsy do kapsy. „Pane, jak ale budete volit, když nevidíte, který je který?“ zeptal se jeden důvtipný komisař, a následně bystře navrhl. „Víte co? Já vám vohnu knížete v rožku nahoře, a vy si pak dejte do obálky koho chcete.“ „Jo, vohněte,“ souhlasil jsem. Šest matrjošek nehnutě sedělo a nemělo co dělat. Jen jedna z nich nabídla, že dá Margot sušenku. Mně nenabídli ani to, natož pak třeba doprovod k té sakraplentě nebo k urně. „Jo, máme to za sebou,“ holka, říkám své přítelkyni, která už se těší na tenisák. A já zase na nezdravou cigaretu. Jako volič jsem fakt dobrej. Teď ještě zbývá otázka, jak dobrého prezidenta jsem zvolil? Delicie Nerková # Od čepice po tulipán Krajské středisko obecně prospěšné společnosti Tyfloservis v Hradci Králové uspořádalo 6. března pro své klienty originální Kurz hmatového vnímání. Jeho základem je prastará japonská technika skládání papíru – origami, doplněná o některá hmatová cvičení. „Cílem kurzu je rozvoj hmatu a jemné motoriky u zrakově postižených osob. Klienti tak budou mít možnost rozvinout a zdokonalovat jeden ze svých nejdůležitějších smyslů, který jim pomáhá nejen při orientaci a získávání nových informací. Je důležitý zejména pro čtení bodového písma nebo pro orientaci v hmatových plánech a práci s tyflografikou,“ popisuje Daniela Morávková z hradeckého Tyfloservisu. Zajímali jsme se o to, jakými cestami doputovalo legendární japonské origami právě do východních Čech. Nebo je snad tato metoda u nás rozšířená? „Bohužel ne, není to rozšířená metoda. Inspiroval nás její pražský propagátor Jiří Mojžíšek. Přivezl nám na školení ukázat papírové skládanky, představil nám návody, které publikuje na svých internetových stránkách. Přitom si také postěžoval, že lidé na jeho nabídku přiblížit princip papírových skládanek moc nereagují. Nás to velmi zaujalo a rozhodli jsme se origami zkusit,“ objasnila redakci Zory Vlasta Kobulská z Tyfloservisu v Hradci Králové. Jednoduché skládanky z papíru zkoušel v dětství vyrábět snad každý. Novinovou čepici, lodičku, parník, vějíř, harmoniku, vlaštovku. Většina z nás na tuto zálibu v dospělosti zapomněla. Co naplat, nežijeme v Japonsku, kde má skládání papíru technikou zvanou origami tisíciletou tradici a obyvatelé země vycházejícího slunce se pyšní vytvářením krásných, složitě a pečlivě propracovaných papírových modelů. Český školitel této zajímavé metody Jiří Mojžíšek uveřejňuje na svých stránkách www.mojzisek.braillnet.cz podrobné a výstižné návody na skládání origami. Vymyslel pro ně vhodný jazyk, v němž nepoužívá téměř žádné speciální termíny a rozumět mu může prakticky každý. „Podstatné je pracovat pomalu, s co největším soustředěním na to, co jednotlivé body návodu říkají,“ upozorňuje Jiří Mojžíšek na základ všech návodů, které začínají u papírové čepice a přes modely ryby, havrana či jeřába postupují k složitějším tvarům, například tulipánu nebo lilie. „Doporučuji začínat od nejjednodušších skládanek, které umožní vstřebat do sebe způsob popisu – jazyk, jakým jsou návody psány. Zvláště u těch, které pro vás nebudou ničím novým, důsledně sledujte jednotlivé kroky a nikdy nevěřte, že ono to nějak dopadne. A kdyby bylo nejhůř, tel. 235 318 457,“ nabízí Jiří Mojžíšek návody i pomoc při zasvěcování do složité, ale krásné hmatové techniky. A jak se vydařil březnový kurz origami v Hradci? S papírovými skládankami se tu nejprve seznámily dvě nadšené spolupracovnice z hradeckého Tyfloservisu. Vlasta Kobulská je prakticky nevidomá, takže zpočátku velmi vítala pomoc kolegyně Gabriely Benešové. Teprve když obě instruktorky metodu origami zdárně zvládly, začaly s ní seznamovat další zájemce. „Na kurzu jsme měli čtyři klienty v doprovodu vidících instruktorů, takže celkem osm lidí. Vidící jsou potřeba proto, aby mohli skládat i podle obrázků. Popisů origami, jaké jsou na stránkách pana Mojžíška, je zatím málo,“ vysvětluje Vlasta Kobulská. Účastníci hradeckého kurzu byli novou metodou nadšeni. Odnesli si z něj nejen své výtvory, ale i materiály a odkazy, aby se mohli v umění origami zdokonalovat i doma. Nakonec jsme se zeptali, zda v Hradci uvažují o opakování nebo pokračování kurzu. „Ano, když bude zájem, rádi uspořádáme další běh kurzu nebo jeho pokračování, kde seznámíme účastníky s těžšími skládankami,“ přitakává Vlasta Kobulská. Taťána Králová # Za historií Třebíče V úterý 19. února 2013 se dvacítka členů a členek třebíčské Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých vypravila do nejvzdálenější historie svého města – do doby, kdy byl uprostřed lesů budován benediktinský klášter v Třebíči. To se psal rok 1101… Průvodcem na této cestě historií nám byla osoba nejpovolanější, čestný občan města Třebíče, pedagog a historik PhDr. Rudolf Fišer, CSc. Celý svůj život zasvětil zejména regionální historii Třebíče. Ve svém díle se zabývá historickým zpracováním židovského osídlení Třebíče, a to historií vzniku, rozkvětu i úpadku židovské čtvrti. Zásluhou své mravenčí práce a znalostem přiblížil veřejnosti i dobu vzniku benediktinského kláštera a dobu budování baziliky sv. Prokopa. Díky jeho zajímavému a bezprostřednímu vyprávění jsme se seznámili nejen s tím, co je psáno v historických knihách, ale i se zajímavostmi a pikantnostmi ze života zakladatelů kláštera, ze života zdejších opatů a také s dobou, kdy začala být budována třebíčská bazilika. Na závěr nám PhDr. Fišer ochotně odpovídal na naše dotazy a podepsal se do knih, jichž je autorem a které si účastníci besedy s sebou přinesli. Protože se všem jeho vyprávění moc líbilo, požádali jsme ho, aby se na podzim mezi nás opět vrátil a mohli jsme poznat další část zajímavé třebíčské historie. Rádi bychom i touto cestou ještě jednou poděkovali panu PhDr. Fišerovi za krásné a nevšední odpoledne, které nám připravil a popřáli mu hodně zdraví a sil do jeho další práce. V. Vacek # Vesnická zabijačka Kdo by neměl rád jitrničku, ovárek a jiné vepřové pochutiny? Snad každý zatouží ochutnat čerstvé produkty přímo na místě činu. Proto členové a jejich průvodci z OO a SIA SONS v České Lípě neodolali nabídce pracovnice pro aktivizační služby na zabijačkové hody. V sobotu 23. února se všichni sešli u ní v jejím novém domě ve Stvolínkách na pravé vesnické zabijačce. Byl krásný zimní den s jemným mrazíkem a odpoledním hustým sněžením. Bylo to jako v pohádce. Sešlo se celkem 33 osob a domeček praskal ve švech, ale lidé dobré vůle se vejdou a dokáží se bavit. Řezník Mirek, „Pan mistr“, byl opravdu skvělý a s pomocníky Jardou, Slávkem a Petrem odvedli práci na jedničku. Přitom se stále jedlo, tu zabijačkový gulášek, tu ovárek, tu jitrnička, tu škvarečky, tu polévka… Prostě všechno, co k pravé zabijačce patří. Nezapomnělo se ani na kávu s dobrým zákuskem. Paní domácí Lída s kolegyní Pavlou se postaraly o servis pro všechny hosty. O skvělou atmosféru se zasloužili také muzikanti, Jarda hrou na heligonku a Láďa na housle. Ten, kdo se přišel bavit, zazpívat si a ochutnávat, ten si to nádherně užil. Ovšem i nespokojená „Šťouralka“ se našla. No a co zbylo po akci paní domácí? Dobrý pocit z krásného pracovního dne, kupa nádobí, hromada špinavých utěrek a ubrusů a nakonec úklid celého domu. Ale nelituje a pro příští rok už vymýšlí nové zabijačkové hody pro lidičky, se kterými jí je dobře. Ludmila Chalupová # Levné česky mluvící hodiny Dlouhodobý nedostatek levných česky mluvících hodin mne přiměl k otestování několika jednoduše ovladatelných mobilních telefonů značky Nokia. Například Nokia 1112 a 1600 vám po delším sekundovém stisku levého dolního tlačítka s hvězdičkou řekne česky na minutu přesně lidským ženským hlasem, kolik je právě hodin. Tenčí Nokia 1616 má trošku hůře hmatná tlačítka. U telefonů, kde se spouští hvězdičkou rádio, například 1650 a 1616, se dá nastavit menu tak, aby telefon řekl přesný čas po stisku pravého horního tlačítka a následně levého pod displejem. Tak okamžitě uslyšíte hlášení času a pro kontrolu stačí již jen stisk levého horního tlačítka. Pokud máte v telefonu aktivní SIM kartu, je možné zapnout automatické nastavení času. Chce-li však jednoduše ovladatelný telefon využívat pouze jako hodinky, nikoli na telefonování, stačí vložit neaktivní SIM kartu. Ruční nastavení času díky dobře hmatné číselné klávesnici, kde si prostě vyťukáním čísel nastavíte čas, je po zacvičení podle návodu v upraveném menu velmi rychlé. Zrovna tak lze snadno nastavit i čas buzení. Při něm telefon začne vibrovat, a pak opět lidský ženský hlas řekne například „je čas vstávat, je 6 hodin 45 minut“. Případně si můžete nastavit nějakou melodii. Buzení lze umlčet jakýmkoliv tlačítkem. Pokud to ještě nepotvrdíte, tak se buzení po jedné až deseti minutách znova opakuje. Budík funguje i při vypnutém telefonu. Není-li však v telefonu aktivní SIM karta, neplýtvá energii a vydrží bez nabíjení déle než s aktivní SIM kartou. Pokud vás to zaujalo a neseženete zmíněné telefony, mohu nabídnout od každého typu jeden otestovaný za cenu od 300 Kč včetně nabíječky, případně i s neaktivní SIM kartou. Návod k obsluze mohu i nahrát na kazetu. Telefon není jinak ozvučen, ale vidící si s nastavením pro potřeby dalšího optimálního využití, s pomocí displeje i demo režimu, snadno poradí. Bližší informace na tel. 481 313 623. Podrobnosti a zvukové ukázky na www.pronevidome.cz/levnehodiny. Josef Louda # Miminko jako socha       Ultrazvukové snímky nenarozených dětí už nejsou pro budoucí rodiče žádnou žhavou novinkou. Teď však přišli brazilští vědci s metodou, která je zajímavým objevem zejména pro nevidomé. Portrét očekávaného děťátka už si máma s tátou mohou nechat vytisknout jako trojrozměrný model. Prozatím však pouze v Brazílii nebo Japonsku. Metodu 3D snímání a tisku modelu lidského plodu aplikuje ve své ordinaci brazilský gynekolog Heron Werner. Zobrazení z běžného ultrazvuku odešle do 3D tiskárny a ta snímek promění v naprosto věrný model miminka v životní velikosti. „Techniku jsme původně vytvořili jen pro akademické účely. Až potom nás napadlo, že by modely lidského plodu mohly pomoci nevidomým,“ popisuje doktor Werner. Pacientka doktora Wernera, nevidomá budoucí maminka Fabiane, čeká už druhé miminko. Tentokrát si ale dítě může rukama prohlédnout ještě před narozením. „Teprve teď můžu vidět, co ultrazvuk ukazuje. Úplně jako zdravý člověk,“ raduje se Fabiane. Má to však jeden háček. Výroba trojrozměrného modelu budoucího potomka je poměrně drahá. Brazilští lékaři neprozradili, kolik si za sošku miminka účtují. V Japonsku začali podobnou službu nabízet koncem loňského roku a maminky tam za ni zaplatí v přepočtu přes dvacet tisíc korun. red. # Výstavní zavzpomínání Nemyslím, že první slovo názvu ukazuje na nevšední kvalitu textu. To opravdu nemohu zaručit, neboť půjde o shluk dojmů ze dvou velice rozdílných akcí, jež mají společnou přístupnost pro hmat a to, že se konaly v muzeích. Stejný je i původ získané informace – tento časopis. (O výstavě v Brně jsme informovali v lednovém, o pražské expozici v únorovém čísle Zory – pozn. red.) V brněnském Technickém muzeu byl určitě leckdo, já osobně se zájezdem zrakově postižených a kdysi dávno i soukromě. Tentokrát jsme se tam s manželem vydali sami, nikoli za slepeckými pamětihodnostmi, nakonec na ně ani nebyl čas, ale na výstavu objektů známého výtvarníka, pana Rudiho Lorence. Jeho Ponorka Viktoria už se chystala odplout z prostor muzea a vyklidit ho pro výstavu starodávných dětských kočárků, ale přece jen jsme to, vlastně v předposlední den, stihli. Kolečka, kličky, kroužky, vše to vesele cinká, školní výlet. Trojkřídlý anděl, vlasy ze samých starých dvacetníků, vrhcáby z dřevěných koulí a špalků. Zkrátka hravost pana Rudiho! Únor přinesl zrakově postiženým, ale i všem, kdo jsou ochotni dát si klapky na oči, aby zjistili, co povědí prsty, další malou hostinu. Národní muzeum v Praze. Prvně jsem byla v jeho prostorách v ulici Vinohradské 1 s kamarádkou Miladkou. Pro mne i doprovod vstup zdarma včetně nahlédnutí na další dvě v té době konané výstavy. Dětský svět nabídl miminko v zavinovačce, jinak mrkací pannu z plastu, pak vše možné kolem křtu, oblékání, kolébání, nemluvě o učení, samozřejmě i hraní – dětského zaměstnání! K tomu se tam měli malí i velcí návštěvníci příležitost v interaktivním koutku, kde si mohli zajezdit s vláčky a autíčky, obhlédnout kuchyňku, už velice moderní, s mikrovlnkou. A ještě zmíním polínka a hrách s možností zjistit, na čem se lépe klečelo. Také jsem zkusila, ale jen letmo, nebylo zas tolik času. Monarchie, výstava se stejnojmenným názvem, dala nahlédnout do časů, kdy ještě vládl nejdřív mladičký, pak stařičký mocnář. Však také bylo možné vidět, a já jsem si lehce sáhla, figuríny Františka Josefa s Alžbětou Bavorskou, zvanou Sisi. Sympatický byl starý telefon, do jednoho sluchátka se mluvilo, druhým naslouchalo, ovšem funkční nebyl. Dalo by se o tom psát mnoho, ke slovu přišla průvodkyně, neboť bylo i co číst, mimo jiné i seznam knížat, králů a císařů, kteří nám kdy vládli, ale zmíním se o jedné „roztomilosti“, jež se nám přihodila. Zachtělo se mi sáhnout si na starodávný záchodek. Byl za provazem, ale z jedné strany schůdek a na podlaze šlápoty. Tedy se tam chodí? Ach, my jsme dostaly vynadáno od dvou dam, které hlídaly bezpečnost expozice, tak raději honem pryč! Však jsme sem přišly kvůli hmatové stezce na výstavě Ve stínu Olympu. Nádoby keltské i řecké. Chata s rákosovou střechou, v jakých žili naši (asi jen částečně) předkové, dům ze slunné Helady. Pro uši pak na panelu se sluchátky a knoflíčky, jimiž si bylo možné navolit zvuky dvojflétny, zvané diaulos, lyry, loutny či dávné trubky. Vše na této sympatické výstavě rukám (legálně) přístupné a s důkladnými popisky běžným i bodovým písmem. Prohlídku doprovázela hudba z reproduktoru, zřejmě pokus přinést trošku té antické nálady. Na jihu nejspíš byli dál, ale všude už se pěkně oblékali, tedy i na našem území. Keltští muži nosili těžké nákrčníky, člověk se až diví, že je unesli. Na našem území se sice nacházely střepy středomořské keramiky, ale ta zdejší je také pěkná. Muzea. Ta někdo vyhledává, jiný je navštíví z povinnosti, mnohý raději ne. Někdo chodí kolem exponátů po špičkách, jiný by, ač vidí, vše těžkal, zkoušel si, poseděl v křesle. Tím spíš pak, je-li vyřazený tak důležitý smysl jako zrak! Od mládí jsem se, často s pomocí všemožných doprovodů, snažila lecčehos aspoň dotknout, když už ne si to prohlédnout celé. Průvodci na hradech či hlídači v muzeích bývali shovívaví, ale že bychom, já i můj „spolupřestupník zákona“ nikdy nevyslechli štiplavou poznámku či aspoň nebyli pronásledováni varovnými pohledy, nemohu říci. Vím, že v tom byla, určitě i teď je, trocha drzosti. Ti, kteří se snaží památky chránit, nepochybně vědí své! Expozice pro nás určené a zprostředkující hmatové vjemy i jiným jsou fantastická záležitost. A přibyly i interaktivní části všemožných výstav, tam se našinec také neztratí, neboť se spoluúčastníky si může zahrát, i si zatvořit. Ve stínu Olympu bylo možné skládat mozaiku. Ovšem jen kdyby byl čas! Ani Rudi Lorenc ho nemá vždy nazbyt, proto vytvořil Bojovníka s časem.Ten má měděný štít, nos ze starodávného kohoutku, hlavní součást jeho zevnějšku mince všemožných měn. Inu, čas jsou peníze pro každého z nás, pro Rudiho pak i předmět tvořivosti. Vždyť se v jeho expozici našla i ryba, šupiny zase z drobných. A kompozice zvaná Stará šalina hostila i kulatý albánský mlýnek, jaký jsme měli doma. Předek té skutečné staré tramvaje byl také k dispozici, uprostřed oněch bizarních exponátů. Padesátiletý zaměstnanec muzea už takovou nepamatuje, na brněnské nádraží nás tedy odvezla jedna mnohem novější, vzorně hlásící stanice. Boj s časem nejspíš nevyhrajeme, ale co přát vám, milí čtenáři, víc, než mnoho výstavních i jiných příjemných zážitků? Eva Budzáková # Pouť do říše slepoty Na pultech našich knihkupectví se objevila novinka s názvem Pouť do říše slepoty. Jejím autorem je australsko-britský spisovatel John M. Hull, vydalo ji nakladatelství Triton. Kniha je autobiografickou výpovědí člověka, který od dětství postupně ztrácel zrak. Autor se narodil 22. dubna 1935 v Corryongu na severovýchodě australského státu Victoria. Dnes je emeritním profesorem náboženské výchovy na Birminghamské univerzitě v Anglii. Potíže se zrakem měl od narození a přibližně od roku 1980 již žije zcela „v říši slepoty“. V roce 1990 vydal knižně svůj deník pod názvem Dotýkat se kamene: zkušenost se slepotou (Touching the Rock: An Experience of Blindness). Kniha zaznamenala značný čtenářský ohlas. Autobiografie se zaměřuje na niterné pocity a sny nevidomého člověka. Autor však nepíše jen o svých dojmech, obavách, frustracích a nadějích. Vypráví také o tom, jaké konkrétní překážky musel jako nevidomý překonávat v každodenním životě a jak oslepnutí ovlivnilo jeho vztahy k blízkým lidem, přátelům a kolegům. Novinka Pouť do říše slepoty je reedicí původního deníku. Autor jej doplnil o některé pasáže, jež v původním vydání chyběly. Dodal i četné postřehy z pozdějších let. Kniha je strhujícím svědectvím o pocitech člověka snažícího se přizpůsobit životu v nových podmínkách. red. # Na procházku po Brně Při příležitosti 10. Mezinárodního dne průvodců připravilo Turistické informační centrum města Brna na 23. únor pestrou nabídku tématických okruhů po moravské metropoli. Na „trochu jiné“ procházky po Brně zvou zájemce kvalifikovaní průvodci, kteří se jim snaží svým rozhledem obohatit běžné vnímání města. Mezi nabízenými okruhy je i trasa pro nevidomé a slabozraké s odborným vedením a výkladem. V únoru však plány na poklidnou procházku po centru města Brna překazily vrtochy zimního počasí. Nečekaně štědrá sněhová nadílka sice zájemce z brněnského Tyflocentra napoprvé odradila, náhradní termín si však určili již na 12. březen. „Skupinám zrakově postižených se věnuje paní průvodkyně Ing. Marina Sedláková. Trasa je přizpůsobena jejich potřebám,“ sdělila nám Věra Pečínková z TIC Brno. Brněnský kruh pro nevidomé a slabozraké začíná na nádvoří nové radnice na Dominikánském náměstí. Další zastávkou jsou prostory TIC v Radnické ulici číslo 2, nad Mincmistrovským sklepem. Tam se mohou návštěvníci v klidu posadit, poslechnout si povídání o historii a osahat několik modelů památek, které si turisté obvykle prohlížejí v sousedním objektu Staré radnice. Jde například o zmenšeninu brněnského kola nebo legendárního krokodýla. Odtud vede cesta na náměstí Svobody, kde průvodce popisuje jeho dominanty. Jednou z nejnovějších rarit je tu místní časostroj ve tvaru obří nábojnice, z něhož v jedenáct hodin, kdy se v Brně zvoní poledne, vypadává zajímavý suvenýr – kulička v červenobílých barvách městského znaku. Model moderního orloje i kuličku dostávají nevidící turisté také do ruky. Dalšími zastávkami je interiér nedalekého kostela sv. Jakuba a nově upravená část Moravského náměstí mezi budovami Nejvyššího soudu a kostela sv. Tomáše. Tam čeká na podrobné prozkoumání hmatem větší bronzová maketa historické podoby města Brna z roku 1645 – tedy z období vítězství nad Švédy na sklonku třicetileté války. Přestože bylo tehdy město sevřené hradbami a zaujímalo mnohem menší plochu než dnes, mohou se ruce turistů podrobně seznámit se stavbami, které Brnu dominují dodnes. Modelu Brna vévodí na kopcích hrad Špilberk a katedrála sv. Petra a Pavla na Petrově – ta byla ovšem v té době ještě bez věží. Po hmatu lze rozeznat i stavby, které mají turisté kousek od sebe – kostely sv. Jakuba a sv. Tomáše v podobě ze 17. století. Zajímalo nás, zda brněnské turistické centrum umožňuje zrakově handicapovaným návštěvníkům seznámení s modely náměstí a dalších veřejných prostranství, které má k dispozici zdejší Urban centrum. „Zatím ne, ale máte pravdu, mohli bychom uvažovat o jejich zapůjčení,“ zamyslela se Věra Pečínková. Brněnský TIC připravil mimo jiné speciální mapu brněnského centra pro osoby s omezenou schopností pohybu. Zeptali jsme se, zda bude k dispozici obdobný plánek s popisky v bodovém nebo zvětšeném písmu. „Máte pravdu, děkujeme za podnět,“ souhlasila paní Pečínková. Speciální okruh po moravské metropoli s průvodcem pro zrakově postižené je tedy připraven – a vydat se na něj lze po domluvě prakticky kdykoliv, nejen při mimořádných akcích. Odborný doprovod na procházky po centru Brna můžete objednat na telefonním čísle 542 427 153. Taťána Králová # Mistrovství v Olomouci V neděli 17. února proběhlo v Olomouci již dvacáté Mezinárodní mistrovství ČR v jízdě na veslařském trenažéru. Jeho součástí byla i jízda handicapovaných závodníků na tisíc metrů. V kategorii zrakově postižených mužů vybojoval zlato Václav Trnka (ČVK Praha) časem 3:17,5 minuty. Druhou příčku obsadil Michal Rokůsek (3:31,3), třetí Josef Camfrla (3,46,6), oba z 1. Centra zdravotně postižených JČ z Českých Budějovic. V ženské kategorii vystoupily na stupně vítězů hned tři zrakově handicapované závodnice z Českých Budějovic. První byla Lucie Hovorková (5:20,4). Stříbro si z Olomouce odvezla Monika Štifterová (5:56,2), bronz získala žákyně Zuzana Korčáková (6:23,8). Veslařský trenažér si získal velkou popularitu po celém světě a je jedním z nejvyužívanějších vybavení fitcenter. „I v našem oddíle je tento druh silověvytrvalostního sportu nesmírně populární, protože při tréninku na trenažéru je zapojena široká škála svalových partií. Zároveň je to ideální aerobní trénink,“ pochvaluje si přístroj trenér 1. Centra zdravotně postižených JČ Jiří Smékal. red.