Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 97 Číslo 4 Únor 2013 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Podpora aktivnímu životu Nejčastější dotazy klientů Sociálně právní poradny SONS – 2 Operace oči v Etiopii Mé vzpomínky Slepý Francouz úspěšně podniká Kampaň chodící lidé Stopy 2 – Mrkev a černé brýle Chytrý a mluvící mobil Počítadla na látce Země nevidomých Cesta za úplné tmy Dvě akce Pozvání na zahraniční dovolenou Z nabídky Tyflo Vysočina Jihlava # Podpora aktivnímu životu Dne 1. ledna 2013 byl zahájen nový dvouletý projekt Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR s názvem Finanční gramotnost jako nástroj uplatnění na trhu práce pro osoby se zrakovým postižením. Projekt je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR. SONS ČR podporuje těžce zrakově postižené občany v jejich zapojování do aktivního života. Velkou bariérou při začleňování osob se zrakovým postižením do společnosti a na trh práce je nedostatek informací ohledně nakládání s finančními prostředky a nebezpečí dluhové krize. Dlouhodobě je jedním ze zásadních problémů lidí se zrakovým handicapem vysoká míra nezaměstnanosti a ztížené uplatnění na trhu práce. SONS se vždy v minulosti snažila o aktivní začlenění těžce zrakově postižených na trh práce (například prostřednictvím projektu Využití moderních technologií při integraci osob se zrakovým postižením na trh práce apod.). V současné době SONS uspěla se svou žádostí o finanční podporu z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost na projekt Finanční gramotnost jako nástroj uplatnění na trhu práce pro osoby se zrakovým postižením. Hlavním cílem projektu je prevence sociálního vyloučení a odbourávání těchto bariér v přístupu k zaměstnání prostřednictvím zvyšování finanční gramotnosti osob se zrakovým postižením a využití finanční gramotnosti jako nástroj k získání zaměstnání. Nový projekt je určen osobám s těžkým zrakovým postižením v produktivním věku ve všech regionech ČR s výjimkou hlavního města Prahy, Plzeňského kraje a kraje Vysočina. Zejména je pak určen těm osobám se zrakovým postižením, které mají zájem uplatnit se v profesi finančního poradce. Vzhledem k očekávanému nadpolovičnímu počtu účastníků projektu z řad osob ve věku 50+ je tento projekt realizován v rámci EY 2012, Evropského roku stárnutí a mezigenerační solidarity a bude obsahovat informace o výsledcích projektu v oblasti podpory aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity. Lucie Pospíšilová Tento projekt je financován z Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR. # Nejčastější dotazy klientů Sociálně právní poradny SONS – 2 Článek uveřejněný v minulém měsíci byl zakončen odpovědí týkající se slev držitelů průkazu osoby se zdravotním postižením v dopravě. Dnes tímto tématem začneme. V lednu tohoto roku přišel do naší poradny následující dotaz: Dotaz: Mám jako držitel průkazu ZTP nárok na nějaké slevy při cestování hromadnými dopravními prostředky do zahraničí? Při cestách do zahraničí nelze uplatnit žádné slevy na jízdném z titulu držení průkazu TP, ZTP či ZTP/P v letadle ani v autobuse, tedy alespoň ne v žádném masovém měřítku. Samozřejmě není vyloučeno, že se najde nějaký přepravce, český, přepravu do zahraničí poskytující, nebo zahraniční, který českému držiteli jednoho z výše uvedených průkazů slevu na jízdném poskytne, ale zde půjde spíše o čestnou výjimku. Jinak je tomu ale na železnici. České dráhy, a. s., jsou smluvní stranou mezinárodní dohody, která slevy na železnici poskytuje, a to pro průvodce nebo vodicí psy nevidomých cestujících. Nevidomý tedy platí plné jízdné a jeho průvodce nebo vodicí pes, nikoliv oba, cestují zdarma (avšak musí mít vystavenou „nulovou jízdenku“). Pro možnost využití této slevy platí několik podmínek: a) Nevidomý se musí při nákupu jízdenky prokázat platným průkazem ZTP/P poskytnutým z titulu zrakového postižení. Právě k tomu slouží symbol nevidomého (piktogram) na průkazu ZTP/P, jež bude součástí průkazu také tehdy, budeme-li mít průkaz vtělen do sKarty. Nevidomý cestující musí být schopen se průkazem prokázat nejen při nákupu jízdenky, ale i kdykoliv během jízdy vlakem, bude-li k tomu vyzván. b) Jízdenka musí být zakoupena v České republice, a to jako jízdenka mezinárodní a zpáteční. Pro odbočné nebo navazující tratě mohou být jako návazné, k vydané přímé jízdence, vydány také zpáteční úsekové jízdenky. c) Slevu pro průvodce či vodicího psa je možné uplatnit v první i druhé vozové třídě, vždy podle toho, jakou jízdenku nevidomý zakoupí. d) Průvodce a nevidomý musejí cestovat spolu. e) Sleva se neposkytuje u síťových jízdenek, jako je např. InterRail. Příplatky za zvláštní vlaky, místenku, lehátko či lůžko platí nevidomý i průvodce ve standardní výši. Takovou jízdenku je možné zakoupit téměř do všech evropských států včetně Velké Británie. Mezi smluvními stranami však není uveden žádný ukrajinský ani ruský dopravce, proto se domnívám, že do těchto zemí není možné se slevou pro průvodce cestovat. Informace pro odpověď na výše uvedený dotaz byly čerpány ze stránek Českých drah, a. s., např. z odkazu: www.cd.cz/assets/infoservis/cim-se-ridime/scic-nrt-2011.pdf Nyní se pojďme věnovat dvěma dotazům z daňové oblasti. Dotaz: Mohu jako zrakově postižený držitel průkazu ZTP nebo ZTP/P uplatnit slevu na dani z přidané hodnoty (dále DPH) při nákupu motorového vozidla? Zákon o dani z přidané hodnoty (z. č. 235/2004 Sb., v platném znění) skutečně obsahuje ustanovení § 85, jehož nadpis zní: Vracení daně osobám se zdravotním postižením. Odstavec 1 stanoví, že osoba se zdravotním postižením má nárok na vrácení zaplacené DPH u osobního automobilu této osobě dodaného. Ovšem v odstavci 2 se dovídáme, že osobou se zdravotním postižením pro účely tohoto ustanovení se rozumí fyzická osoba, které byl rozhodnutím příslušného úřadu (tedy úřadu práce) přiznán příspěvek na jí dodaný automobil. Jak již pozorní čtenáři článků z naší poradny vědí, zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (z. č. 329/2011 Sb., v platném znění), s účinností od 1. ledna 2012 přiznává nárok na příspěvek na pořízení motorového vozidla toliko osobám s těžkou vadou nosného či pohybového ústrojí a osobám s těžkou nebo hlubokou mentální retardací. Osoby se zrakovým postižením do tohoto výčtu zahrnuty nejsou, na rozdíl od legislativy platné před 1. lednem 2012 ani rodiny se zrakově postiženým dítětem. Z toho vyplývá, že zrakově postižení nárok na vrácení DPH, kterou zaplatí při pořízení motorového vozidla, ať již staršího či úplně nového, nemají. Dotaz: Jak je to se slevou na dani z příjmů na poplatníka? S účinností od 1. ledna 2013 si slevu na poplatníka ve výši 24800 Kč za rok na rozdíl od předchozího období nemůže uplatnit poplatník důchodce. Týká se tato restrikce i důchodců invalidních? Sleva na dani z příjmů, uvedená v dotazu, je upravena v ustanovení § 35b a odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů (z. č. 586/1992 Sb., v platném znění). Slevu ve výši 24800 Kč za zdaňovací období si mohou uplatnit všichni daňoví poplatníci (fyzické osoby), avšak dále zákon stanoví toto: „Daň se nesnižuje u poplatníka, který k 1. lednu zdaňovacího období pobírá starobní důchod z důchodového pojištění nebo ze zahraničního povinného pojištění stejného druhu...“ Tato formulace přiměla mnohé pracující důchodce, aby se pokusili na zákon vyzrát. Podali si totiž žádost na okresní správu sociálního zabezpečení, aby jim byla výplata starobního důchodu pozastavena, třeba jen na období několika dnů tak, aby mezi těmi dny byl právě 1. leden roku 2013. Ministerstvo financí se již nechalo slyšet, že u takto účelového pozastavení výplaty důchodu jde o jasné obcházení zákona, ale jde jen o jeden z právních názorů, ačkoliv pravděpodobně o velmi pádný. Pro nás je mnohem podstatnější závěr, že omezení slevy na daňového poplatníka se na osoby pobírající invalidní důchod nevztahuje. Pro úplnost však musím upozornit i na skutečnost, že pro bývalé invalidní důchodce, kterým se z důvodu dosažení věku 65 let jejich invalidní důchod automaticky přeměnil na důchod starobní, možnost uplatnění slevy na daňového poplatníka od 1. ledna 2013 zaniká. Je třeba mít na paměti, že tato restrikce se bude týkat až daňového období od 1. ledna 2013, nebude mít tedy dopad na výši daně za uplynulý rok 2012. Protože se mezi vámi nacházejí čtenáři, kteří naši poradnu „atakují“ dotazy týkajícími se další etapy důchodové reformy, tedy změnami účinnými od 1. ledna 2013, pokusíme se v příštím článku tomuto tématu věnovat poněkud zevrubněji. A na závěr jedna informace, týkající se personálního obsazení naší právní poradny: S potěšením oznamujeme, že právní oddělení SONS bylo posíleno o novou pracovnici, slečnu Denisu Marii Táborskou. Je velmi pravděpodobné, že dříve nebo později, až se budete na naši poradnu obracet, může to být právě tato naše nová kolegyně, kdo se bude snažit najít odpověď či radu na vaše dotazy. Věřím, že posílení našeho oddělení bude pro vás, naše klienty, přínosem. Luboš Zajíc # Operace očí v Etiopii Jsme na etiopském venkově, nedaleko města Butajira, které leží jižně od Addis Abeby. Asi půl hodiny chůze od asfaltové silnice leží vesnice Tyda Halibo. A v ní ošetřovna, kterou při své cestě do Afriky navštívil redaktor Mladé fronty Dnes Pavel Novotný. Český novinář provázel v Etiopii experty organizace Světlo pro svět, která pomáhá Africe s chorobami zraku. Zdravotníci z mobilního týmu se do vesnice Tyda dostanou dvakrát do roka. O jejich služby je proto obrovský zájem. Nebýt ovšem českých peněz a nevládní organizace Světlo pro svět, nepřijeli by vůbec. Etiopie patří k vůbec nejchudším zemím planety a její vláda nemá na rozvoj zdravotnické péče prostředky. Zdejší lékaři si proto buď zakládají soukromé (a drahé) kliniky, nebo odcházejí do zahraničí. Nejčastěji do bohatších zemí černého kontinentu (Botswany, Jižní Afriky), USA a Kanady. Práce přitom mají doma dost. Etiopský venkov je radostný, půvabný. Jeho obyvatelé ale trpí nejrůznějšími neduhy. Mnohé děti nejsou očkovány ani proti nejvážnějším, jinde zapomenutým chorobám. Zdravotníkům se hlásí pacienti v pokročilém stadiu choroby, do kterého by se jinde, třeba v Česku, dostali díky dostupnosti zdravotní péče jen stěží. Jednou z nejobávanějších chorob je trachom (infekční onemocnění oka), který způsobuje postupné oslepnutí. Vyskytuje se tam, kde je nedostatek čisté vody a latrín. Kde lidé žijí v blízkosti dobytka, a tedy i dotěrných much. V odlehlých částech etiopského venkova je proto tato nemoc velmi rozšířená. Operace očí v etiopské vesnici probíhají vskutku v polních podmínkách. Ujímá se jich výjezdový tým. Zdravotníci v terénu bojují s očními neduhy obvykle bez elektřiny i světla, s nástroji sterilizovanými pouze nad benzinovým vařičem. Použité obvazy házejí do obyčejného kancelářského koše. Jako operační lůžko slouží nízký stolek. Když je pacient příliš dlouhý, lehne si na něj s pokrčenými končetinami. „Dejte mu pod nohy stoličku,“ žádá přitom etiopské zdravotníky český oční lékař Martin Filipec. Celá operace se odehrává v polosvětle, ba spíše polotmě. V oknech ošetřovny s betonovou podlahou chybí sklo a zdravotníci jen čas od času odhánějí zvenčí nahlížející vesničany – jejich zvědavé obličeje totiž brání dennímu světlu, aby pronikalo dovnitř. I proto si lékařka musí do očí pacientů svítit baterkou. „Naši mladí lékaři si podobné podmínky už neumějí představit,“ konstatuje český expert Martin Filipec. Muž, který právě prodělal operaci, po ní odchází pěšky domů. Kdyby do vesnice nepřijeli zdravotníci za ním, sotva by za několik měsíců viděl. S koncem dne výjezdový tým z Tydy odjede a vrátí se nejspíš za šest měsíců. Brzy se vydají do další vesnice či jen pod strom, kde budou, i za české peníze, opět zachraňovat zdejším lidem zrak. red. # Mé vzpomínky Tímto příspěvkem bych ráda zavzpomínala na léta strávená na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze (nyní Konzervatoř Jana Deyla), kterou založil a po dobu třiceti čtyř let vedl nevidomý PhDr. Jan Drtina. Na Konzervatoř jsem nastoupila v září roku 1982. Bohužel Jana Drtinu už jsem zde nezastihla, odešel do důchodu v červnu téhož roku. Za mého studia nám přednášel na výchovných koncertech o nevidomých a slabozrakých hudebnících, kteří zde působili jako pedagogové nebo se uplatnili jako výborní učitelé hudby v tehdejších lidových školách umění i jinde. Po dobu mého studia (1982–1990) zde působil klavírní pedagog Jan Pražák, absolvent Zemského ústavu pro výchovu nevidomých v Brně, Jan Budín, a Ján Melicher, absolventi školy pro nevidomé tamtéž. Právě Jánovi Melicherovi vděčím za to, že mne ve třetím ročníku konzervatoře učil základy ladění klavírů. Byl velmi laskavý, ale přísný, a také mně osobně udělil cenné rady, které jsem v životě již mnohokrát využila. Velmi ráda vzpomínám na svého profesora hry na klarinet Jindřicha Šidlu, jenž účinkoval v orchestru Smetanova divadla. Pro nás studenty byl velkým vzorem v pedagogické činnosti. Nemohu nikdy zapomenout na tehdejšího ředitele Konzervatoře Josefa Mikeše, s nímž jsme se probírali počátky hudební historie. Při této příležitosti mi vytanula na mysli vzpomínka na dalšího pedagoga Tomislava Volka, který pokračoval ve výuce dějin hudby, ale hlavně vedl historickoestetický seminář, tedy i mou absolventskou práci. Ráda vzpomínám také na léta praxe, kdy nám byla dána možnost zúčastňovat se náslechů a pedagogických výstupů v oborech, které jsme studovali. Při této příležitosti došlo k setkání s klavírní pedagožkou Libuší Drtinovou, manželkou Jana Drtiny, která tehdy vyučovala metodiku podle Klavírní školičky Zdeny Janžurové. Tenkrát jsem vůbec netušila, že se s paní profesorkou ještě někdy potkám. Studium uběhlo a přišel start do života, s nímž mi velmi pomohli dva pedagogové. Tím prvním byl profesor Jaroslav Fantyš, který mne učil hře na kytaru, a František Malý, vyučující hru na klavír. Oba mně radili jak pracovat s žáky, abych docílila uspokojivých výsledků. V dnešní době se na konzervatoř vracím jako vedoucí oddělení dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně, abych pořídila nahrávku ze slavnostního odhalení pamětní desky vedle sálu, která je věnována zakladateli a prvnímu řediteli PhDr. Janu Drtinovi. Jejím donátorem, za laskavého pochopení ředitelky MgA. Naděždy Ostřanské a celého vedení, je PhDr. Josef Smýkal. K slavnostní události došlo 8. listopadu roku 2012. Zúčastnili se zástupci z ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Rovněž příznivci a kolegové ze spřátelených škol, dokonce ředitel Konzervatoře, který ji vedl od roku 1989 do roku 2006 Mgr. Miroslav Dvořák. Kromě nich zde byli starší absolventi. Před slavnostním odhalením pamětní desky proběhl krátký koncert nevidomých a slabozrakých posluchačů, který jako první zahájil sérii koncertů v tomto sále. Po vyslechnutí programu jsme se společně shromáždili v prostorách před sálem, aby ředitelka MgA. Naděžda Ostřanská spolu s PhDr. Josefem Smýkalem odhalili pamětní desku, což se také za zvuku famfáry podařilo. Před slavnostním aktem J. Smýkal pronesl krátký projev, v němž vyzdvihl odkaz Jana Drtiny, který zanechal nevidomým a slabozrakým hudebním pedagogům i ladičům klavírů. V roce 2013 je v expozici Kultura nevidomých Technického muzea v Brně naplánována výstava s názvem Život a dílo Jana Drtiny. Připomeneme si 95. výročí jeho narození. Bude zahájena slavnostní vernisáží 11. března 2013 a potrvá do konce září téhož roku. Protože nemáme ani v oddělení dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně, ale ani PhDr. Josef Smýkal dostatek materiálů o Janu Drtinovi, osobně jsem navštívila Libuši Drtinovou a poprosila ji o zapůjčení archivních dokumentů, fotografií a dalších předmětů, které bychom mohli vystavit. Eliška Hluší # Slepý Francouz úspěšně podniká Jednačtyřicetiletý Francouz Didier Roche přišel po nehodě v šesti letech o zrak. Nyní je úspěšným podnikatelem. Řídí řetězec restaurací nazvaný Ve tmě. Kromě toho poskytuje jeho firma lázeňské služby, a také radí jiným firmám v jejich politice týkající se postižených a pomáhá jim uskutečňovat sociálně zodpovědnou politiku. Didier Roche se řídí přesvědčením, že „rozmanitost má v ekonomice své oprávnění“. Podnikatel využil svého handicapu jako přednosti. Není tedy nic udivujícího na tom, že jeho skupina Ethik Investment, která řídí řetězec restaurací nazvaný Ve tmě, zaměstnává z 50 procent postižené lidi. A prosperuje. Didier Roche měl od mládí jasno, že by ve své profesi rád šel vlastní cestou. Po absolvování speciálních škol studoval informatiku. „Pak jsem rozesílal svůj životopis na nejrůznější místa, ale v duchu jsem se modlil, aby mi nikdo neodpověděl, protože už tehdy jsem toužil založit si vlastní podnik,“ svěřuje se. Jeho přání bylo vyslyšeno a ve třiadvaceti letech si založil první firmu specializovanou na služby zrakově postiženým. Nakonec přišel do skupiny Ethik Investment, která řídí všechny restaurace s názvem Ve tmě. V roce 2009 se stal jejím generálním ředitelem. „Zástupce ředitele pařížské restaurace je slabozraký, stejně jako hlavní manažer restaurace v New Yorku,“ uvádí Didier Roche. „Podle mého názoru musí rozmanitost existovat i v ekonomickém systému, nejen v prostředí, které jí je uzpůsobeno. Handicap je zdrojem bohatství, ve veškerém smyslu tohoto slova,“ zdůrazňuje. Návštěva restaurací ponořených do tmy je zvlášť cenná pro vidící hosty. „Jíst v naprosté tmě umožňuje prožívat unikátní smyslové vjemy. Mluvíte ke svým sousedům, aniž byste je viděli, a prožíváte role naopak, protože tu jsou slepci, kdo vás vedou a obsluhují,“ vysvětluje Didier Roche princip, na kterém je založen obohacující zážitek. Podobnou zkušenost chtějí dopřát svým klientům i další firmy, které chtějí využít zkušenosti francouzského podnikatele. „Četné společnosti nás žádají o pomoc při pořádání smyslových animací v úplné tmě,“ uvádí Didier Roche. Jako příklad uvádí prezentaci parfému Jeana-Paula Gaultiera či kávy Starbucks ve tmě. red. # Kampaň chodící lidé Jistě jste už v televizi nebo na internetu zaznamenali další sérii spotů, které jsou druhým dílem loňské kampaně Chodící lidé. V jednom z nich např. létající pán vyhazuje odpadky a haleká na chodícího člověka: „My z baráku souseda děsně obdivujeme, jaký je hrdina. Já být takto postižený...“ Tento minipříběh upozorňuje na nevhodný přehnaný soucit při komunikaci s handicapovanými. Další spot jde ještě dál. Odehrává se na narozeninové oslavě, kde rodiče vytýkají synovi, že si na narozeninovou párty pozval kamaráda chodiče – rozuměj člověka, který neumí létat. Vtipná nadsázka vychází z fiktivního světa, kde přirozenou schopností člověka je létání, takže všichni nelétající/chodící lidé jsou vlastně „postižení“. To má široké veřejnosti pomoci představit si svět, po kterém se denně pohybují lidé s tělesným postižením, mj. s vadami zraku, a lépe se vžít do jejich potřeb. Připravované pokračování kampaně už bude zaměřené konkrétně na kontakt s osobami s různým typem handicapu – mj. zrakového (dále sluchového a tělesného) s akcentem na jejich specifické potřeby. Právě proto je velmi důležité, že se členkou odborné rady, jejímž posláním je postavit celý projekt a zejména pak prezentované informace na odborných základech, stala PhDr. Kateřina Stejskalová, PhD., která působí jako odborná asistentka na Ústavu speciálněpadegogických studií Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Pedagožka, která je sama prakticky nevidomá, vyučuje předmět Kurz Braillova písma. Její vědecko-výzkumné působení je zaměřeno na speciální pedagogiku osob se zrakovým postižením, retinopatii nedonošených a kvalitu života dětí s retinopatií nedonošených. Na toto téma publikovala řadu odborných článků a knih. Mladá pedagožka je zárukou toho, že zrakově postižení budou mít v kampani Chodící lidé fundované zastoupení. „Z vlastní zkušenosti prakticky nevidomého člověka mohu potvrdit, že často je větší překážkou přístup ostatních lidí, než fyzické bariéry,“ říká Kateřina Stejskalová. O tom, jak se bude široká veřejnost k zrakově postiženým chovat, však nerozhoduje jen odhodlání, ale i konkrétní představa o situacích, které mohou nastat. Hlavním faktorem, který může člověka se zrakovým postižením znevýhodnit a znesvéprávnit, je právě SOUCIT. Naprosto přesně to vystihla nevidomá Pavla Francová: Když se v tramvaji odněkud ozve „tak pusťte toho slepce přece sednout“, přestává se cítit nejen jako žena, ale prožívá jakési vyloučení z lidského rodu vůbec. Druhou překážkou, která brání přirozenosti v kontaktech, je kromě nevhodného soucitu i STRACH – obava zdravých lidí, že když se s někým handicapovaným dají do řeči, nebude to příjemná situace. Doktorka Stejskalová na toto téma popisuje svůj příběh: „Stojím takhle na tramvajovém ostrůvku a čekám společně se svou vodicí fenkou na dvojku směrem do práce. V hlavě mi běží všechny pracovní povinnosti, upřímně hlavně resty, které mám, a také myšlenky na vánoční dárky pro mé přátele. Z rozjímání mě vytrhli dva malí kluci školou povinní. Jak jsem očekávala, upoutal je pes, a určitě v tom nejsou sami. Ale oproti jiným se tihle dva kluci zkrátka nebáli zeptat… – Paní, to je slepecký pes? Tahle otázka už mě nepřekvapuje, a proto nevtíravým způsobem opravuji nesprávné označení „slepecký“, když odpovídám: – Hmm, přesně tak, je to vodicí pes. Ale nebyla to nejspíš zcela uspokojivá odpověď, protože druhý kluk na to s určitým rozhořčením v hlase povídá: – Ale vy nejste slepá!? To už jsem ale bohužel nastoupila do tramvaje a rozhovor tak musel skončit. Kluci to každopádně vystihli – na rovinu se zeptali na to, na co se řada lidí zkrátka bojí zeptat. Přirozeně je to zajímalo, protože se přece obecně předpokládá, že člověk s bílou holí nebo s vodicím psem nevidí vůbec nic, a bylo zcela zřejmé, že já ještě něco málo vidím. Nebylo to ani těžké, ani nepříjemné. Mnohem nepříjemnější než přímá otázka „co vlastně vidíš?“ je, když člověk nekomunikuje, případně komunikuje z pozice nejistoty nebo nadřazenosti.“ Po spotech na internetu a v televizi, inzerátech a bilboardech budou následovat workshopy na školách zaměřené na komunikaci s lidmi se zdravotním postižením a interaktivní výstava. Žáci základních a středních škol také budou psát či kreslit o svých dobrých skutcích, nebo jak překonali nějakou nesnázi. Na ukázku vybíráme z textu Kateřiny Stejskalové, který je určený žákům a studentům: „Právě stojíte na startu jednoho, možná trochu obávaného, překážkového běhu. Nejspíš trochu nervózně přešlapujete u pomyslného startovního bloku na trati k problematice lidí se zdravotním postižením. Nebojte se, jako správný trenér, chodič s těžkým zrakovým postižením, vás budu co nejvíc podporovat a třeba i poběžím kousek s vámi… Když o tom tak přemýšlím, tak možná spíš vyšlu svou čtyřnohou bílou hůl – vodicí fenku Cookie. A věřte, že ta bude kvalitním sparing partnerem! Doufám, že vám následující řádky alespoň trochu pomohou s tréninkem přirozeného kontaktu s lidmi se zdravotním postižením. Konkrétní překážky a cílovou rovinku v přímém setkání s těmito osobami už pak budete muset zvládnout sami. Chci se teď společně s vámi pokusit odbourat všudypřítomné pocity ostychu, strachu, studu, nervozity, lítosti, soucitu…, které se nezřídka do kontaktu s námi, osobami s poruchou létání, a tudíž se zdravotním postižením, vměšují a výrazně tak celou překážkovou trať k normálnímu přístupu a porozumění prodlužují. Výsledný čas a celkový výsledek vzájemného potkávání pak většinou nebývá zcela podle představ ani jednoho ze závodníků. Pro tuto chvíli těmto pocitům věnujme už pouze tichou vzpomínku. Jste v tréninku, tak na tyto emoce zapomeňte, asi jako na hranolky, smažáka a podobně! Napětí stoupá, vše je připraveno ke startu… Tak jen do toho: připravit, pozor, startujeme! A právě nám na trať vyrážejí dva sousedé – chodič a lítač – a společná cesta je „donutila“ začít spolu normálně mluvit. Jdeme právě včas, abychom byli u toho: – Mně je vás chodičů tak líto! To musí bejt strašný! – Počkej, on někdo z nás umírá nebo co, že s námi máš soucit? – To ne, ale musíte mít přece příšernej život, když nelítáte! Úplně mám strach jenom si to představit! – Hele, a zeptali jste se nás, vy lítači, vůbec někdy? – Ne, tak to je takový blbý, co kdyby se vás to dotklo? – Tak zaprvé: klidně se nás zeptej, my fakt nekoušem, tedy spíš nekopem. A případného trapasu se bojíme asi tak stejně jako ty, tedy jako každý jiný člověk, který poznává někoho nového. Takže pusť obavy z hlavy a prostě se mě zeptej na cokoliv, co tě zajímá nebo co potřebuješ pro komunikaci se mnou vědět. A za druhé: my chodiči máme stejná nebo minimálně podobná přání, potřeby, zájmy a sny jako lítači, jen je zkrátka naplňujeme trochu jinak, po chodičsku. Taky chceme mít – a máme – rodinu, přátele, práci, která nás baví… – No to právě obdivuju fakt nejvíc, víš, že ještě k tomu všemu pracujete, to je fakt úžasný! – Prosím tě, co vám všem na tom přijde tak úžasnýho? Ty taky pracuješ a já tě fakt obdivovat nehodlám! Upřímně, nejvíc mě dokáže naštvat, když jsou všechny úspěchy nás chodičů posuzovány pouze ze zorného úhlu našeho postižení – protože jsme chodiči, je to rázem úspěch na druhou, jenže proč? Možná nás to stojí trochu víc úsilí, ale chceme, aby výsledek stál za to, stejně jako vy lítači! Pracujeme, protože chceme, můžeme a protože nás to baví a naplňuje. Vás lítače snad ne? – No dobře, asi máš pravdu, ale když vy chodiči musíte překonávat tolik překážek a nesnází… – Něco na tom je, ale každý přece máme nějaký problém, a postižení jednoduše nemusí být tím největším problémem našeho života. Ale je fakt, že těch fyzických překážek v našem životě je spousta a každý den nás překvapují další a další. Ale mnohem víc nás omezují ty komunikační a společenské bariéry mezi lítači a chodiči, s nimi se bojuje mnohem hůř. V tomhle směru je skvělé, že už spolu normálně mluvíme a že už se konečně nebojíš a ptáš se! – Ale strach jsem fakt měl, takový ten strach lítače před chodičem, hlavně abych neudělal nějaký trapas. Taky jsem se bál, abychom měli vůbec o čem mluvit… – Vidíš, a právě tyhle bariéry jsou fakt vytvořené jenom uměle. Porozumění přece není otázkou toho, zda chodíme, nebo lítáme. Závisí jen na nás – na chodičích i lítačích – jestli najdeme společnou cestu a budeme se snažit vzájemně si vyjít vstříc, porozumět si. A nikdo netvrdí, že ti nutně musí být každý chodič sympatický, to je přece úplně normální, že ti někdo sedne a někdo ne, ať už je to chodič, nebo lítač! – No jo, no, když já mám ale furt strach, abych vás, jako chodiče, nějak neurazil, nezranil… Pořád se prostě trochu bojím toho, jak začít… – Já to na jednu stranu chápu, je to přirozené, že to, co neznáme, co je nové, toho se bojíme, a tomu, čeho se bojíme, se snažíme vyhnout. Co vás lítače ale na nás chodičích vlastně nejvíc děsí? Čeho se v komunikaci s námi vlastně bojíte? Překonejte prosím ten strach nebo ostych, či co to je! Pojďte nám to říct na rovinu, udělejte ten první krok a my vám samozřejmě půjdeme naproti! – Upřímně jsem rád, že to říkáš, protože aspoň vím, že to není jenom na mně, ale i na vás chodičích. – Přesně, každá mince má přece dvě strany a musíme se snažit i my sami! – A co si teda o našem společném soužití myslíš, když už se bavíme takhle otevřeně? – Jsem rád, že jsi zmínil otevřenost, té se prosím drž! A naše společné soužití? Zatím žijeme s vámi lítači jenom vedle sebe, i když i to, oproti dobám minulým, je pokrok. Teď je čas udělat další krok, v případě vás lítačů vlastně let. Zkusme žít spolu, a ne jen vedle sebe. Z této ukázky je zřejmé, že projekt Chodící lidé staví na informacích prezentovaných velmi zajímavou a přirozenou formou. Vycházejí jak z odborných základů, tak i z konkrétních názorů samotných osob s postižením. Informace, by díky tomu měly oslovit co nejširší spektrum veřejnosti. Příběhy, rady, doporučení i názory budou postupně uveřejňovány na webových stránkách projektu www.chodicilide.cz. red. # Stopy 2 – Mrkev a černé brýle „Postavíme mu sněhuláka na uvítanou,“ oslovila jsem manžela rozvalujícího se na kanapi před bednou. Pak jsem šla do sklepa pro mrkev, z koše na třísky jsem vylovila dvě navlas stejné modřínové šišky, starý hliníkový hrnec jsem sprejovými barvami změnila na apartní klobouk. Povedená taškařice mohla začít. „Nebudem ho stavět velikýho, aby na něj dosáhl,“ naplánoval sochařské dílo můj manžel. Že by byl takový cíťa a chtěl našemu malému hostu zprostředkovat realistickou postavu sněhuláka v životní velikosti dítěte, to si nemyslím. Odpoledne ale v televizi začínal druhý díl čehosi, a to se zřejmě nesmělo zmeškat. Saša vyletěl z auta rovnou do závěje. Strašně ječel, nesnáší mokré ruce, ale brzy byl uvnitř chalupy a už začal tejrat svým obvyklým způsobem: „Už tady bude kakao a taky buchta,“ začal vesele, po autisticku. „Jo, vydrž chvilku,“ na to já. „A potóóóm ?“ „Potom si vezmeš kombinézu a půjdem ven.“ „A potóóóm ?“ ptají se ústa plná buchty. „Potom se půjdeme podívat na sněhuláka, kterého jsme ti s Richardem postavili.“ „Sněhuláka chceš!“ zní jednoznačná odpověď. Sněhulák stojí na rohu verandy a Saša dosáhne všude. Najednou vzkřikne: „Protézku nechceš!“ a šišky nahrazující oči letí někam do dáli. Jakkoliv Saša nezvládá mokré ruce, přejíždí drobnými prsty i dlaněmi po celé postavě sněhuláka a všechno bedlivě ohmatává. „Brejle chceš!“ zní další přání. Cupitám do chaloupky a ze šuplete vyndávám sluneční brýle. Richard střelhbitě vymodeluje uši, za které by se nemusel stydět ani sloník Dumbo. Saša obratně nasazuje sněhulákovi tmavé brýle a zdá se, že je spokojen. Pak ale objeví košťátko z větve a to také odlétá kamsi do prostoru. „Nemáš ani hůlku, ani hůlku, hůlku opravdu chceš a sněhulák rychle pryč!“ V překladu to znamená – chci hůl pro sněhuláka, aby mohl bezpečně odejít. Znovu do chalupy a hledám starou náhradní signálku, kterou mám ve skříni pro Strýčka Příhodu. Nebo pro sněhuláka? Běžím na verandu a skoro s omluvou přimodeluji slepeckou hůl ke sněhulákovi. „Domů chceš, už tady bude teplo,“ dožaduje se Saša a bere sněhuláka za druhou ruku. Ta upadla a Saša má záchvat na krajíčku. „Sašo, nemůžeme vzít sněhuláka do tepla, on by se rozmočil, on nemá rád mokré a teplé věci.“ Dětská tvářička se krabatí a strnulá postavička hrozí upadnout v nezaměnitelném hysterickém záchvatu. Naštěstí je tu Richard, který pospíchá taky do tepla. „Počkej,“ povídá stařešina rodu. „Když vezmeme sněhuláka do tepla, Saša aspoň pozná, jak se voda mění ze skupenství pevnýho do skupenství mokrýho. To se mu může hodit ve škole.“ Jdu tedy do kůlny pro vaničku, do které posazujeme sněhuláka a triumfálně ho neseme do chalupy v improvizovaných nosítkách, jako kdysi nosili v průvodu Kleopatru. Ta ovšem neměla v ruce slepeckou hůl a možná ani sluneční brýle. Sněhulák tedy chvilku bydlel s námi v kuchyni. Sašovi jsem pořád ukazovala, jak se mění ze skupenství pevného na skupenství mokré. „A potóóóm?“ chtěl vědět Saša další díl domácího seriálu. „Potom půjdeme spát.“ „A potóóóm?“ „Pak bude snídaně.“ „Už tady bude sněhulák!“ zněl návrh programu na ráno. „Dobře. Nasnídáme se a potom bude zase sněhulák.“ Ráno byla v kuchyni vanička s vodou a se sněhulákovými atributy, kromě mrkve, kterou Saša v noci snědl. Má rád červená jídla, takže všechno, co dostane na talíř, je ozdobeno kečupem, malinovou šťávou nebo rybízovou zavařeninou. To podle druhu jídla. Takové libůstky prý patří k autistickým projevům. My už se nedivíme, my už si zvykli, protože Saša u nás není poprvé. Uklidila jsem vaničku, otřela brýle, nachystala novou mrkev a hůl jsem ozdobila zbytkem sprejových barev. Je hodně do červena. Červenou má Saša rád, možná že ne tolik kvůli autismu, jako spíš proto, že ji vidí posledním zbytkem zraku ve svém zbývajícím očičku. Ráno, jen co se rozednělo, stál Saša u dveří. Všimla jsem si, že má z nočního ohmatávání sněhulákovy metamorfózy úplně mokré rukávy od pyžama. Jo, tak to je dobrá psychoterapie, myslím si. Možná, že si kluk už bude umývat ruce pod tekoucí vodou, a ne jen žínkou. A třeba se i osprchuje bez záchvatu vzteklé hrůzy. Uvidíme, pravila jsem v duchu s ohledem na svou slabozrakost. Nový sněhulák stál opět na rohu verandy nedaleko poleťáka. Rozumějte – obyčejné děti mívají houpačku, Saša má poleťáka. Rozdíl je na první pohled patrný, poleťák létá skoro až k nebi bez ohledu na roční období. Saša poletuje a sněhulák s obrovskýma ušima zírá do kraje. Vlastně nezírá, ale má tak velké uši, že může slyšet i pod sněhem trávu růst. „Sašo, proč má sněhulák tak velké uši?“ ptám se chytrácky. „Rychlík 12.45 Tanvald Praha, pomalík 16.15 Tanvald Turnov“ zní pohotová odpověď. V životě u nás žádné vlaky nejezdily, ale kdo ví, sněhulák je může klidně slyšet, s těma ušiskama. Jdu do místního koloniálu. Pár ženských stojí u pultu s uzeninami. Taky Věra Brožová. A hned je zvědavá, a hned komentuje: „Tyjo, tobě nestačí, že jsi skoro slepá, ještě si berete na prázdniny toho slepýho vzteklouna, fakt vás obdivuju. A hele, proč máte na verandě ještě slepýho sněhuláka? To jako že kdo vysoko sedí, daleko vidí?“ snaží se Věra o dobrý vtip. „Ale ne, ty ničemu nerozumíš,“ uvádím tu běsnou ženskou do reality. „On totiž poslouchá, když jede vlak, víš?“ Věra vytvoří tak překvapený obličej, že mám co dělat, abych nevybuchla smíchy. „Tyjo, tobě asi hrabe, jakej vlak?“ Beru do ruky pytlík mrkve a postupuji k pultu. „Jakej vlak? No přece ten, kterej už ti dávno ujel, Věruš,“ upřesnila jsem a dál se věnovala nákupu. Věruš už ani nepípla. Chci věřit, že je to navždy. Delicie Nerková # Chytrý a mluvící mobil   Poláci vyvinuli první tzv. „chytrý“ telefon na světě, který je schopný komunikace se zrakově postiženými. Speciální model mobilu s napojením na internet může majitel ovládat prostřednictvím hlasu. Nevidomý tak může kdekoliv brouzdat na internetu, volat nebo posílat textové zprávy. Jedná se přitom o první podobný telefon. Dříve totiž byly vytvořeny jen aplikace pro smartphony, díky nimž mohli zrakově postižení vyhledat mimo jiné třeba nejbližší autobusové spojení nebo si zavolat taxi. Se speciálně upraveným smartphonem může nyní uživatel chodit po ulicích jako s navigátorem. Stačí říct třeba „najdi mi nejbližší stanici metra“ a telefon odpoví například „je dvě stě metrů před vámi, jděte stále rovně“. Jindy může přes telefon proběhnout třeba komunikace s kamarádem, který nechal vzkaz. Ta může vypadat třeba takto: „Petr píše na Facebooku, sejdeme se dnes ve čtyři, mám odepsat?“ ptá se chytrý mobil. „Napiš mu ano, těším se,“ odpoví uživatel. Tvůrcem technologické novinky je Marcin Lapa, který si na ní dal opravdu záležet. Na míru ji totiž navrhl své nevidomé mamince. „Systém vychází z Androidu. V jeho menu jsme ale vymazali veškerou grafiku a nahradili ji hlasovými příkazy přes virtuálního pomocníka,“ popisuje Marcin Lapa. Toho lze snadno probudit jednoduchým poklepáním na monitor. „Chceme, aby komunikace s telefonem fungovala jako rozhovor,“ dodává tvůrce chytrého mobilu. První zákazníci si chytrou novinku nemohou vynachválit. Jednou z prvních majitelek telefonu je polská nevidomá zpěvačka Ewa Lewandowska. „Když jsem zjistila, že mohu zároveň vařit a kontrolovat své e-maily, byla jsem v naprostém šoku. Je to báječné,“ jásá zpěvačka, která běžný typ chytrého telefonu prozatím nemohla využívat. „Nyní můžu používat Facebook, volat mámě nebo jí posílat smsky. Dělám víc věcí najednou,“ popisuje Eva Lewandowska nové možnosti. Telefon nyní prodává polský mobilní operátor, který zaměstnává nevidomé lidi. Stojí v přepočtu asi 15 tisíc korun. V porovnání s průměrnými cenami chytrých telefonů je tedy prozatím asi dvakrát dražší. Výrobci doufají, že se najde uplatnění i za hranicemi Polska. Do budoucna s ním mají ještě další plány. Po čtení textu se má mobil naučit i rozeznávat barvy, tvary, nebo třeba čárové kódy.      red. # Počítadla na látce V Rokycanech působí od roku 2009 zařízení s vlídným názvem Pohodička. Jeho zřizovatelem je Biskupství plzeňské. Jedná se o sociálně terapeutické dílny a stacionář, kde se scházejí osoby s mentálním a kombinovaným postižením starší 15 let. Zabývají se například tkaním, šitím, výrobou keramiky a jinými výtvarnými činnostmi. Pod jejich šikovnýma rukama nyní vznikají mimo jiné pomůcky, určené pro nevidomé děti. Nejprve vzorník látek, teď látková počítadla. Jak k tomu došlo? Pohodička se přihlašuje do soutěže tvůrců hmatových knížek Tactus.cz. Tu vyhlašuje (letos už počtvrté) Asociace rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých v ČR a další organizace, kterým záleží na tom, aby si děti mohly v knížkách hmatem prohlížet obrázky a číst texty. Jak všichni víme, knížek v Braillově písmu existuje podstatně méně než běžných dětských knížek a knížek s hmatovými ilustracemi ještě méně. Už v roce 2011 se pracovníci a klienti Pohodičky pustili do vzorníku látek. Pro inspiraci nemuseli jít daleko, právě tento materiál totiž nejčastěji používají. Přibližně po třech měsících bylo hotovo a v soutěži Tactus.cz získali za své dílko první místo! Takový úspěch nikdo nečekal. „Opravdu to pro nás bylo veliké překvapení a z ceny máme obrovskou radost,“ svěřila se tehdy ředitelka Alena Drlíková. Díky prvenství dostali Rokycanští za úkol vyrobit další pomůcky pro nevidomé. Pro tentokrát se pustili do dětských počitadel. Jedná se o látkové dílky, na každém z nich je číslice od jedné do deseti s krátkým rýmem v latince i Braillově písmu. Dohromady musí vzniknout padesát knížek s číslicemi. Více než dvě třetiny už mají v Pohodičce hotové. „Práci děláme průběžně. Čtyři kusy nám trvají asi pět až šest týdnů,“ popisuje asistentka Helena Jirásková náročný a zdlouhavý proces. „Míša Jíšová je úžasná. I když celá záležitost trvá poměrně dlouho, je pečlivá a má obrovskou trpělivost," oceňuje pracovnice Pohodičky klientku, která má na vzniku počítadel velkou zásluhu. red. # Země nevidomých Koncem minulého roku se v Praze konala přehlídka litevských filmů s názvem Kino vizuálního ticha. Minifestival představil tvorbu významného režiséra Audriuse Stonyse (1960), který navazuje na typicky litevskou tradici „poetického dokumentu“. Režisér Stonys již natočil přibližně 15 dokumentárních filmů. Prvním a nejznámějším z nich je snímek nazvaný Země nevidomých (Earth of the Blind). Litevský film s anglickými titulky trvá pouhých 24 minut. Spíše než na obvyklé schéma námětu, děje a postav sází tento film na unikátní sloučení obrazu a zvuku, které jen stěží zpracují lidské smysly. Hranice mezi viditelným a neviditelným, slyšitelným a neslyšitelným se stírají. „Atmosféra, zvuky a lidé tohoto filmu vybízejí k zastavení, k poslechu a k vyhodnocení lidské existence v odcizeném světě,“ charakterizuje film Země nevidomých jeho tvůrce. V roce 1992 byl snímek jako Nejlepší evropský dokumentární film roku oceněný cenou Felix, kterou uděluje Evropská filmová akademie. red. # Cesta za úplné tmy Na přelomu roku se v divadle Kolowrat odehrála série experimentálních představení s názvem Cesta kolem světa za absolutní tmy. Herci se při nich snažili publiku předvést, jaké to je nevidět, a přitom vnímat nepřebernou paletu zvuků, vůní, chutí a hmatových vjemů. To vše na námět známého románu Julese Verna Cesta kolem světa za osmdesát dní. Zážitkové představení vyšlo z dílny pražského studia Damúza. Jde o skupinu akčních umělců, většinou studentů a absolventů DAMU, kteří nechtějí zapadat do běžného divadelního provozu, ale zkoumat, objevovat a provokovat. Díky napínavému ději a spádu Verneova románu mohli nadšení divadelníci připravit unikátní projekt, který cílil jak na publikum se zrakovým postižením, tak i na vidící diváky. Všichni si mohli vyzkoušet, jaké to je „cestovat kolem světa“ poslepu. Na začátku dostali diváci klapky na oči, a pak už se jen nechali vtáhnout do děje a stali se jednajícími postavami inscenace. Jednu chvíli byli cestujícími na lodi, pak zase obyvateli New Yorku, kteří si pochutnávají na popcornu. Vizuální vjemy po celou dobu nahrazovali hmatem, čichem, sluchem a chutí. Tu na ně dopadly kapky ze šplouchajícího oceánu, jindy pocítili mořský vítr nebo vůni indického chrámu. Fantazie mohla pracovat na plné obrátky a divákovo vědomí si doplňovalo k náznakům vlastní představu o exotických krajích. Herci se jim přitom snažili navodit pocit jistoty a bezpečí. „Chvíli trvá, než si divák na naprostou tmu zvykne, brzy ale pozná, jak výrazněji najednou vnímá veškeré podněty,“ shrnula nezvyklost představení Jana Kumherová. Obrovské překvapení nastávalo vždy při závěrečném potlesku. Diváci, kteří si odkryli oči, najednou zjistili, že věrohodnou iluzi cesty kolem světa vytvořilo pouhých pět herců s minimem rekvizit a pomůcek. Neotřelý zážitek, připravený studiem Damúza, svědčí o tom, že se mnozí mladí divadelníci nebojí nových postupů, které propojují světy vidících a nevidomých do jediného světa, ve kterém má hlavní roli fantazie. red. # Dvě akce Oblastní odbočka SONS Praha-jih vás zve na dvě akce. Velikonoční pobyt Přijeďte strávit Velikonoce do oblíbeného střediska Heroltice u Štítů. Termín: 28. března – 2. dubna 2013 Cena: 2.300 Kč Ubytování: v budově po rekonstrukci, k dispozici bazén a sauna Stravování: plná penze – domácí strava Cena zahrnuje: ubytování, celodenní strava Paříž Kulturně poznávací zájezd do Paříže pořádá OO Praha-jih ve spolupráci s CK KATU. Je určen i pro starší a méně pohyblivé a uzpůsoben potřebám zrakově postižených. Termín: 18. dubna – 22. dubna 2013 Cena: 6.990 Kč Ubytování: ve 2lůžkových pokojích s příslušenstvím Stravování: 4 x snídaně, 1 x večeře Doprava: klimatizovaným autobusem přes Německo Cena zahrnuje: dopravu, ubytování, část. strava, českého průvodce, mapu Paříže Bližší informace k oběma akcím ochotně poskytne předsedkyně odbočky Žofie Mouchová, tel. 241 729 053 nebo 604 587 932. # Pozvání na zahraniční dovolenou TyfloCentrum Karlovy Vary připravilo pro své klienty a další zájemce dva zajímavé tipy na letní dovolenou v zahraničí. Španělsko, Roses Ve spolupráci s CA Nubis pořádá TyfloCentrum pobytový zájezd do Španělska na pobřeží Costa Brava, město Roses. Termín: 28. června 2013 – 9. července 2013 Cena: 12.000 Kč Ubytování: studia s 2, 3 nebo 4 lůžky ve vzdálenosti cca 30 metrů od pláže, 10 minut od centra města Stravování: možnost polopenze či plné penze (za příplatek 2000 Kč) Doprava: autokarem, odjezdová místa Praha, Karlovy Vary, Cheb Cena zahrnuje: ubytování včetně spotřeba energií, dopravu, zájezd do Monaka, stravování podle výběru, cestovní pojištění, služby delegáta Slovensko, Podhájská Tyflocentrum Karlovy Vary a OO SONS spolupořádají pobyt ve známém středisku Podhájská na Slovensku. Termín: sobota 24. srpna 2013 – sobota 31. srpna 2013 Cena: 5.000 Kč Ubytování: pension Quatro s 2–3lůžkovými pokoji s příslušenstvím ve vzdálenosti 350 metrů od termálních lázní. V areálu je 5 bazénů s termální vodou Stravování: snídaně, ostatní jídla lze připravit v kuchyňce nebo se stravovat v areálu koupaliště (menu za 3–4 eura) Cena zahrnuje: ubytování se snídaní, dopravu, 5 celodenních vstupů do termálního koupaliště, zájezd do okolí, společenský večer s ochutnávkou grilovaného prasete a vína Upozornění: Přihlášky je třeba podat do konce března. Bližší informace k oběma akcím podá Pavel Rogaczewski, tel. 603 265 875 nebo 353 226 511. # Z nabídky Tyflo Vysočina Jihlava Tyflo Vysočina Jihlava, o. p. s., pořádá v roce 2013 několik zajímavých zájezdů a pobytů. Paříž Termín: 18. dubna 2013 – 22. dubna 2013 Cena: 6.900 Kč Ubytování: 2lůžkové pokoje s příslušenstvím Stravování: 4 x snídaně, 1 x večeře Doprava: klimatizovaným busem s WC Cena zahrnuje: dopravu, pojištění, 4 x ubytování, 4 x snídaně a 1 x večeře, pojištění, českého průvodce s asistentem, mapu Paříže Cena nezahrnuje: vstupné (zrakově handicapovaní s průvodci mají vstup do plánovaných muzeí zdarma, na Eiffelovu věž mají slevu) Španělsko, Costa del Sol Termín: 24. května 2013 – 31. května 2013 Cena: 12.500 Kč Ubytování: ve 2lůžkových pokojích s balkonem a sociálním zařízením Stravování: polopenze (snídaně a večeře) Cena zahrnuje: leteckou přepravu Praha – Malagna – Praha, transfer z letiště do hotelu a zpět na letiště, ubytování ve 4hvězdičkovém luxusním hotelu, služby delegáta, zákonné pojištění CK, pojištění léčebných výloh Cena zahrnuje: fakultativní výlety, storno poplatky Slovensko, Podhájská Termín: sobota 8. června 2013 – sobota 15. června 2013 Cena: 3.200 Kč Ubytování: ve 2–4lůžkových pokojích s kuchyňkou a sociálním zařízením ve vzdálenosti 1500 metrů od termálního koupaliště. Stravování: ve vlastní režii Cena zahrnuje: dopravu autobusem z Jihlavy a zpět, ubytování, odvozy autobusem do termálních lázní a zpět. Orlické hory, Deštné Termín: sobota 22. června 2013 – sobota 29. června 2013 Cena: 3.300 Kč Ubytování: chata Deštná ve 2–3lůžkových pokojích se sociálním zařízením Stravování: plná penze Cena nezahrnuje: dopravu Upozornění: Přihlášky na všechny akce je třeba podat bez prodlení. Bližší informace podá Pavel Hegner, tel. 567 155 083 nebo 608 805 838.