Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 95. Číslo 18 září 2011 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Dana Kudlová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč O b s a h : Brněnský jubilant Ergones Nevidomí v Kosovu Bus Tour 2011 Opět vidí na obě oči Z nových zdravotnických příruček Konzervatoristé pomáhají Koho potkáváme (9): Paní Knihovnice Quardo na Czech Open Pardubice Hráli Labyront Vydařený společný výlet Dovolená v Turecku Blaničtí rytíři a zahrada pro nevidomé Večer lidí dobré vůle Portréty z hlíny Maraton - Střihaton Golf pro Leontinku Už roky terorizuje sousedy Turistická pozvánka na Šumavu Mezinárodní turnaj ZP v kuželkách # Brněnský jubilant S PhDr. Josefem Smýkalem jsem se poprvé setkala v r. 1972. Tehdy si přišel do 1. ročníku pro tři nevidomé žákyně, mezi nimiž jsem byla i já. Když si nás odváděl do hudebny, netušila jsem, že jednou spolu budeme trvale spolupracovat. Díky němu jsem např. začala studovat na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze, protože jsem měla bohaté základy hudební teorie. Od r. 1997 navštěvuji slepecká muzea v Evropě atd. Narodil se 19. září 1926 ve Vlčnově na Moravském Slovácku. Již v dětství se u něho projevila těžká zraková vada, přesto pět let navštěvoval obecnou školu ve svém rodišti. V roce 1937 nastoupil do brněnského ústavu pro nevidomé. Po dokončení základního vzdělání byl povinen vyučit se, jako ostatní chovanci, některému z řemesel (košikářskému). Hře na klavír se učil u Rudolfa Krchňáka, později u prof. Vladimíra Hawlíka, na housle a klarinet u Otakara Pejši a na varhany u Stanislava Kyseláka. Ladění klavírů se vyučil u Františka Podluckého. Po vykonání státní zkoušky z hudby na Brněnské konzervatoři v r. 1947 z ústavu odešel. Ve zdokonalování svých interpretačních dovedností pokračoval potom ještě (1949 - 1950) na brněnské konzervatoři u prof. Emila Šotoly ve hře na klavír. Celý život se aktivně věnuje nevidomým a slabozrakým. Pracoval ve Svazu invalidů, do něhož přešel jako člen Podpůrného spolku samostatných slepců. Spolu s Františkem Novozámským, později osleplým učitelem, vybudoval v Brně první Klub nevidomých. Prostory pro kulturní a zájmovou činnost získali v Bayerově ul. č. 42. Před nástupem na Základní školu pro nevidomé v Brně vyučoval na hudebních školách a působil dlouhá léta jako funkcionář společenských organizací lidových škol umění v Brně. Byl členem České pedagogické společnosti a České hudební společnosti. V r. 1959 začal natáčet zvukovou knihu pro nevidomé. S herci brněnských divadel, studenty JAMU a také Igorem Barvičem, který byl prvním spíkrem, načítali na magnetofonový pás tituly, o které byl mezi nevidomými velký zájem. J. Smýkal se později podílel i na rozšiřování samizdatové literatury, kterou soukromě se svými přáteli natáčel na magnetofonové pásky nevidomý Klement Lukeš. V rámci kulturní činnosti brněnské organizace nevidomých a slabozrakých se organizačně podílel na pořádání koncertů posluchačů konzervatoře pro těžce zrakově postižené studenty. V r. 1993 tuto tradici obnovil. 3. prosince roku 1989 se jako jediný z Moravy zúčastnil prvního zasedání přípravného výboru pro založení České unie nevidomých a slabozrakých. V dubnu r. 1990 založil a také do konce roku 1991 vedl její první odbočku v Brně. V té době (1990) začal z vlastní iniciativy vydávat pro nevidomé "Brněnský občasník", který vedl do r. 2000. Pro malý zájem čtenářů bohužel skončilo jeho vydávání. V témže roce se stal členem prezidia Nadace pro pomoc nevidomým dětem, kde působil do r. 1998. PhDr. J. Smýkal - pedagog Svou hudebně pedagogickou dráhu začal v Brně již jako student. Vyučoval v soukromé škole Josefa Slimáčka, potom v hudebních školách v Uherském Brodě, Svitavách a opět v Brně. Hru na klavír si i v této době zdokonaloval, aby mohl reprezentovat hudební školy, ve kterých vyučoval. S úspěchem hrál na mnoha učitelských koncertech i v rámci jiných kulturních institucí. Žáci J. Smýkala byli na velmi dobré hudební úrovni. Mnozí z nich se zúčastňovali různých hudebních soutěží i vystoupení v rozhlase. Mimo to po tři roky vedl velký dětský pěvecký sbor při brněnské opeře (dnešní Cantiléna), který účinkoval při dětských scénách ("Jakobín", "Boris Godunov"). V r. 1967 nastupuje jako učitel hudební výchovy a hry na hudební nástroje (klavír, akordeon a zobcová flétna) do Základní školy pro nevidomé a slabozraké v Brně. Mimo to zde vedl dětský pěvecký sbor, s nímž se zúčastňoval různých i mezinárodních soutěží. Školní pěvecký sbor byl na mimořádné úrovni, jelikož mohl uplatnit své dřívější zkušenosti z lidových škol umění i z divadla. Je autorem první české učebnice Braillovy hudební notace pro nevidomé žáky základních škol a také spoluautorem učebnice hudební nauky. Pro zvýšení úrovně výuky hudební výchovy nevidomých a slabozrakých navrhl a vyrobil několik originálních speciálních učebních pomůcek, které jsou aplikovanými náhradními grafy (za běžnou černotiskovou hudební notaci) pro hmatové vnímání pohybu melodie při rozvoji uvědomělé vokální intonace. Jsou to: "němá" elektrická intonační klávesnice, která se velmi osvědčila při přípravě žáků ke studiu na konzervatoři z intonace a sluchové analýzy. Nahrazuje zrakové představy vzniklé na základě běžné notace představami hmatovými; další pomůckou, která se v praxi neméně osvědčila je trojrozměrný model durové stupnice. Nevidomí žáci hmatem získávají představu o vzájemných tónových vztazích stupnice; model stavebnice pro vytváření hmatových představ všech druhů stupnic pomocí pohyblivých táhel. Tato pomůcka nebyla vyrobena, jelikož se její funkční model ztratil. Pro slabozraké žáky připravil speciální notový sešit, světelnou notovou tabuli aj. Své praktické i obecné zkušenosti průběžně publikoval v odborných časopisech. v současné době se k mé lítosti žádná jeho učebnice notopisu a hudební nauky, ani jím navržené učební pomůcky nepoužívají. Ke studiu na konzervatoři připravil několik žáků (v oboru klavír, akordeon). Zvlášt výborné výsledky dosahoval v přípravě uchazečů k přijímacím zkouškám na konzervatoř ve sluchové analýze, hudební teorii i Braillově bodové hudební notaci. Zúčastnil se prací na tvorbě učebních plánů vyučování hudbě na základních školách pro nevidomé i základních školách pro slabozraké. Je autorem nebo se podílel na tvorbě učebních osnov vyučovacího předmětu hudební výchova, dále hry na hudební nástroje a pro hudební nauku. Stal se iniciátorem pravidelných seminářů učitelů hudby ze všech základních škol pro nevidomé a slabozraké v tehdejším Československu. Vytvořily se podmínky pro výměnu zkušeností. Díky kladnému přístupu ředitele Drahomíra Hanáka zorganizoval v r. 1973 první výměnný koncert žáků ZDŠI pro nevidomé a slabozraké v Brně se ZDŠI pro slabozraké v Bratislavě. Na koncertech se spojily oba dětské pěvecké sbory ke společnému přednesu českých i slovenských písní. V těchto výměnných koncertech, které bezesporu přispěly ke vzájemnému sblížení učitelů i žáků obou škol, se od r. 1994 k velké škodě nepokračuje. V roce 1977 byl jmenován ředitelem Základní školy pro nevidomé a slabozraké v Brně. Toto období mu přineslo nemalé starosti s budovou a školní zahradou, které byly v dezolátním stavu. Na hudbu mu nezbývalo mnoho času. Soustředil se na úpravy školního a internátního prostředí rozsáhlými stavebními adaptacemi. Velké úsilí věnoval zavedení ústředního vytápění budovy i stavebním úpravám směřujícím k rozšíření učeben, kabinetů i k zlepšení zanedbaných hygienických podmínek. V r. 1979 při budování hřiště pro mateřskou školu se mu jeho zrak dramaticky zhoršil. V této době také zobecnil a publikoval své poznatky z oboru hudebního vzdělávání nevidomých a slabozrakých i některých specifických psychologických výzkumů. Mnohé práce potom dokončil až v důchodu. V červenci r. 1982 se pro neporozumění spolupracovníků a na nátlak stranických i školských orgánů vzdává funkce ředitele a zůstává na škole jako učitel hudby. PhDr. J. Smýkal - tyfloped Když byly při pedagogických fakultách v r. 1962 otevřeny katedry speciální pedagogiky, ihned se už jako učitel lidové školy umění o studium zajímal a po dohodě s ředitelstvím ZDŠI pro nevidomé v Brně se zapsal na katedru speciální pedagogiky v Olomouci. V r. 1966 studia dokončil. V r. 1973 byl po úspěšných rigorózních zkouškách na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze promován na doktora filozofie. Od r. 1974 do 1987 externě vyučoval na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Po dva roky (1991 - 1993) byl smluvním učitelem na katedře speciální pedagogiky Masarykovy univerzity v Brně. I v současné době, pokud je zájem, poskytuje odborné konzultace studentům kateder i jiným odborným pracovištím. Jeho internetové stránky stále navštěvuje množství studentů se svými dotazy. Byl členem redakční rady časopisu "Psychológia a patopsychológia dieťaťa" v Bratislavě. Po 35 let (1965 - 2000) byl dopisovatelem časopisu "Otázky defektologie" a následně i časopisu "Speciální pedagogika". Některé jeho články vyšly v zahraničí a "Hovory s rodiči" byly přeloženy do ruštiny; o jejich vydání se postarali ve Státní knihovně v Sankt Peterburku. Pro každý rok zpracovával "Tyflopedický kalendář". Zavedl dosud neexistující soustavnou evidenci předškolních těžce zrakově postižených dětí. Při Základní škole pro nevidomé a slabozraké v Brně založil (1977) u nás první Tyflopedickou poradnu pro rodiče nevidomých a těžce slabozrakých dětí raného věku, kterou vedl do r. 1993. V r. 1978 založil (vlastně obnovil v r. 1950 zrušenou) mateřskou školu pro nevidomé. Pro uplatňování některých specifických výchovných hledisek navrhl a ve spolupráci s Františkem Ficiánem vyrobil několik pomůcek. Své celoživotní sbírky věnoval Slepeckému muzeu, které založil v r. 1992 a vedl do listopadu r. 1997. Dodnes s oddělením Dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně aktivně spolupracuje. PhDr. Josef Smýkal - publicista Jeho odborná i jiná publikační činnost je mimořádně bohatá. Ve svých pracech popisuje a zobecňuje nejen vlastní zkušenosti, nýbrž vždy usiloval také o hledání v naší i zahraniční literatuře řešení podobných témat, která zpracovával. Je autorem několika pedagogických čtení, z nichž jedno bylo ohodnoceno jako nejlepší v oboru a předneseno na Dnech J. A. Komenského ve Fulneku. Je rovněž autorem několika speciálních učebnic pro hudební výchovu a první učebnice Braillovy bodové hudební notace pro žáky základních škol pro nevidomé. Kromě takřka 250 příspěvků do odborných časopisů s hudebně pedagogickou, tyflopedickou, psychologickou a historickou tematikou u nás i v zahraničí je to několik desítek zásadních článků ke společenské situaci ve slepeckém hnutí. V dalších pracech řeší problematiku výchovy nevidomého dítěte raného věku. Pročítáme-li je pozorně, zjistíme, že v nich rozebírá a uplatňuje dosud opomíjenou psychiku hmatového vnímání, specifika klasifikace výchovných a vyučovacích metod aj. Objevil a zpracovává trojí funkci ruky nevidomého v kompenzačním procesu, kde zdůrazňuje význam zpětných hmatových aferentací. Zpracoval životopisy několika významných tyflopedů. Známé jsou jeho "Tyflopedické kalendáře". Ze samostatných a rozsáhlejších prací to jsou: "Těžce zrakově postižené dítě v rodině", "Výchova nevidomého dítěte", "Hovory s rodiči o výchově nevidomého dítěte", "150 let výchovně vzdělávací instituce pro nevidomé v Brně", "Vznik a vývoj písma pro nevidomé", "Pohled do dějin slepeckého písma", "Tyflopedické kalendárium", "Vznik slepeckého muzea v Brně", "Katalog Slepeckého muzea", "Hudební tradice školy pro nevidomé a slabozraké v Brně", "Čtyři brněnská zastavení", "Tyflopedický lexikon" (jeho první vydání bylo vytištěno v r. 1998 a druhé rozšířené vydání vyšlo v r. 2006) a "Pohled do dějin slepeckých spolků". V rukopisech má dvě rozsáhlé práce: "Hudební výchova nevidomých dětí" a "Gnóze nevidomých v umění". V poslední době pracuje na vydání publikace "Studie a statě". Shromáždil na 250 příspěvků a pojednání, které uveřejňoval od r. 1965 do r. 2009 v různých odborných i jiných časopisech a sbornících. Publikace vyjde v knižnici oddělení dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně. Osobně si vážím jeho citlivého přístupu k veškeré práci, kterou stále ještě v plné síle zastává. Milý pane učiteli, za všechny, kdo Vás znají, přeji stálé zdraví, osobní pohodu a radost z vykonané práce, kterou s obrovským nadšením děláte pro nevidomé a těžce slabozraké. Mgr. Eliška Hluší # ERGONES Můžeme všem s potěšením oznámit, že jsme spustili zcela novou internetovou prezentaci nedávno vzniklé sociální firmy ERGONES. Byla založena jako forma doplňkové činnosti v rámci obecně prospěšné společnosti TyfloCentrum Olomouc. Web má zatím jen několik málo rubrik, protože jsou ve výstavbě. Budou dokončeny v průběhu září. Přesto se dozvíte o poslání sociální firmy, o tom, že již zaměstnává osoby se zrakovým handicapem, a také jaké jsou naše budoucí záměry. Hlavní částí stránek je katalog produktů, jež nabízíme naším klientům, kterými jsou lidé nejen se zrakovým handicapem, ale také s poruchami sluchu či jemné motoriky. Samozřejmě jsou zde kontakty na pracovníky firmy, propagační letáky a sekce, ve které najdete soubory ke stažení včetně ceníku produktů. Je samozřejmostí, že jsou stránky přístupné jak pro zcela nevidomé, tak i slabozraké návštěvníky. Budou se dále rozvíjet tak, aby zájemci získali maximální přehled o službách a produktech, které už nyní poskytujeme, a do budoucna budeme dále rozšiřovat. Jestli vás tato informace zaujala, můžete ihned kliknout na: www.ergones.cz, nebo www.ergones.eu. red. # Nevidomí v Kosovu Žít se zdravotním handicapem vyžaduje velkou vůli a vytrvalost. V Kosovu je to ale ještě o něco těžší. Nevidomý tu má zatím od státu pouze nevelký invalidní důchod. Chybí tu infrastruktura a vůbec celková koncepce péče o handicapované. Kosovo teprve nedávno začalo fungovat jako samostatný stát, a tak se spousta věcí i v oblasti péče o postižené teprve plánuje nebo rozbíhá. Pomoci nevidomým by měl v této malé zemi i dvouletý projekt Člověka v tísni, který financuje Česká rozvojová agentura. "Nejvýraznější zaměření tohoto projektu je hlavně na informační technologie, aby v deseti pobočkách po celém Kosovu informační technologie mohli nevidomí využívat," přiblížil Ondřej Nádvorník, koordinátor projektů Člověka v tísni v Moldavsku a na západním Balkáně. Projekt myslí i na sociální rehabilitaci lidí, kteří o zrak přijdou v pozdějším věku. Asociace nevidomých a slabozrakých v Kosovu eviduje asi 5 tisíc lidí se zrakovým handicapem. Zatím tu je jen jediná speciální škola v Prištině. V současné době se asociace soustředí na prosazení zákona, díky kterému by získali nevidomí v Kosovu lepší postavení. "V tuto chvíli mají nevidomí v Kosovu nárok pouze na invalidní důchod, ten je 45 eur měsíčně. Když se nám podaří zákon zavést do praxe, získali by další kompenzace. Bez něj to půjde těžko. Nevidomí mají u nás také zdarma lékařskou péči, ale musí si platit třeba jízdné, nemají ani úlevu na spotřebu elektrické energie, i tohle zákon řeší," vysvětluje Mexhit Foniqi, výkonný ředitel kosovského sdružení nevidomých a slabozrakých. Činnost této organizace se podařilo obnovit po válce a její členové přijeli do Česka nabírat zkušenosti. Mezi nimi i její prezident Bujar Kadriu: "Na mě udělal největší dojem propracovaný systém dopravy pro nevidomé. Líbila se mi signalizace na křižovatkách, v tramvajích a v metru. Také obdivuji informační technologie, které tu používáte. Zdá se mi, že váš stát se k nevidomým chová velmi dobře." V Kosovu totiž zatím chybí i základní pomůcky. Práce s vodicími psy v jednom z výcvikových středisek oslovila i Habida Hajrediniho, který se v kosovské vládě stará právě o problematiku handicapovaných. "Navštívili jsme tady středisko pro výcvik vodicích psů. To se mi hrozně líbilo, V Kosovu tohle vůbec neznáme, nikdo tam psa jako pomůcku nepoužívá," uzavřel Hajredini. Eva Rajlichová (18. 6. 2011, rozhlas.cz) # Bus Tour 2011 "Nebojte se očního lékaře!", tak znělo hlavní moto informační kampaně "Bus Tour 2011", která se v červnu uskutečnila hned v několika českých a moravských městech. Jak vyplývá ze znění samotného mota, hlavním cílem kampaně bylo upozornit na důležitost prevence onemocnění zraku, především však věkem podmíněné makulární degenerace. Právě toto onemocnění představuje nejčastější příčinu těžké ztráty zraku u lidí nad 50 let. Na cestu po České republice byl vypraven autobus vybavený jako mobilní oftalmologická ambulance. V provizorní ordinaci byla k dispozici speciální sítnicová kamera a nechyběl zde samozřejmě ani lékař, který zdarma prováděl vyšetření dlouhých zástupů příchozích zájemců. Celá dlouhá pouť započala v Praze, pak se autobus postupně zastavil v Plzni, Hradci Králové, Brně, Olomouci a Ostravě. Hlavním pořadatelem, který zajišťoval realizaci celé kampaně, byla farmaceutická firma Bausch & Lomb, která se zabývá výrobou a prodejem různých oftalmologických přípravků, kontaktních čoček či přístrojů a nástrojů pro oční ordinace. K pořádání kampaně byl přizván také Tyfloservis, o. p. s., který lidem v dlouhých frontách na vyšetření poskytoval praktické informace o tom, jaké existují možnosti pomoci v případě vzniku vážných problémů se zrakem. Během celé kampaně bylo vyšetřeno 2 461 lidí, u více než třetiny (v 831 případech) lékař diagnostikoval věkem podmíněnou makulární degeneraci. Doufejme, že tato akce a jiné jí podobné napomohou ke zvýšení bdělosti a podpoří tak prevenci rozvoje vážných zrakových onemocnění. Petra Šanderová # Opět vidí na obě oči Obrovské překvapení zažil třiašedesátiletý Američan, když přišel na newyorskou oční kliniku s tím, že ho oko, na které oslepl v osmi letech po úderu kamenem, bolí a je poněkud zarudlé. Lékaři ho po vyšetření poslali na operaci a zrak mu vrátili. Muž se tak může po pětapadesáti letech podívat na svět oběma očima. Když mu lékaři oko vypláchli a vydezinfikovali, zjistili, že začalo být citlivé na světlo. Rozhodli se tedy, že se pokusí obnovit funkci sítnice, kterou kdysi poškodil úder kamene. Po tak dlouhé době se to ještě nikdy nepodařilo. "Podle dostupných informací se jedná o první případ, kdy došlo u pacienta s odchlípnutou sítnicí k obnovení zraku po tak dlouhé době," potvrzuje Olusola Olawoye z newyorské oční kliniky. "Nejedná se jen o dílčí úspěch v případě jednoho člověka, je to dobrá zpráva pro všechny ostatní podobně postižené pacienty, obzvlášť teď, kdy jde kupředu výzkum využití kmenových buněk, které by mohly být v budoucnu pro obnovení zraku využívány," dodal lékař. Podle operatérů muž za navrácení zraku zřejmě vděčí tomu, že byla sítnice v jeho případě odchlípnutá jen mírně. jem (17. 6. 2011, aktualne.cz) # Z nových zdravotnických příruček FINKOVÁ, Dita: Rozvoj hapticko-taktilního vnímání osob se zrakovým postižením Olomouc: Univerzita Palackého 2011, 1. vyd., 120 s., brož. 149 Kč Odborná publikace se zaměřuje na specifickou oblast: na téma směřující do oblasti rozvoje hmatu. Hmat a především jeho systematický výcvik má pro jedince se zrakovým postižením obrovský význam. # Konzervatoristé pomáhají Nečekat na peníze z městské pokladny, ale přispět vlastními silami se rozhodli studenti třetího ročníku pražské konzervatoře společně s herečkou Veronikou Žilkovou. Uspořádali dvě divadelní představení ve Dvoře Králové nad Labem a výtěžek věnovali na opravu tamní Léčebny zrakových vad. K léčbě jsou zde přijímány děti z celé republiky a během jednoho roku se v léčebně odléčí více než 200 dětí. Děti sobě, řekli si herci pražské konzervatoře a pozvali nejmenší diváky na dvě benefiční představení na motivy Erbenových pohádek. Výtěžek věnovali Léčebně zrakových vad ve Dvoře Králové. "Je tak výborná a jediná v České republice. Je mi hrozně líto, že personál je na tak vysoké úrovni, ale to zázemí naopak na tak nízké úrovni. Myslím, že je to hanba města," prohlásila herečka Veronika Žilková. Léčebna, kterou ročně projde na 200 pacientů s vadami zraku, jako je tupozrakost nebo šilhání, městu patří. Kraj ji má v pronájmu. "Uvnitř už máme léčebnu docela v pořádku, ale ten kabát by ještě potřeboval trošičku opravit. Nebo bychom potřebovali novou omítku," uvedla vrchní sestra léčebny Jana Štěpánová. Starostka Dvora Králové Edita Vaňková (ČSSD) však konstatuje: "Město v současnosti na obnovu fasádního pláště finance nemá." K tomu Jana Štěpánová dodala: "Tak jsme si mysleli, že bychom třeba na jednu stěnu získali finance touto cestou, svépomocí." Částka 50 tisíc korun, kterou kraj ročně zaplatí za nájem, nestačí ani na ty nejnutnější opravy. Proto se Veronika Žilková snaží vyburcovat veřejnost a se studenty pomoci. I jako matka pacientky. "Oslovila jsem šedesát podnikatelů v tomto kraji, od optiků po elektrárnu a nikdo nepřispěl ani korunu. Takže zatím ve sbírce máme akorát prvních 20 tisíc, které jsme dali my, rodiče," posteskla si Veronika Žilková. Na dvě představení přišlo přes 500 dětí, další peníze do sbírky tedy přibyly. Přáním organizátorů benefice je shromáždit alespoň půl milionu korun na základní opravu fasády. joj 25. 6. 2011, ct24.cz # Koho potkáváme (9): Paní Knihovnice Jdu si takhle asi před dvaceti lety do Knihovny K.E. Macana a koho nepotkám? Paní Knihovnici! Poznáte ji snadno, drobná, chlapecký účes, brýle. A po ta léta, která tady slouží čtenářům s postižením zraku, vypadá pořád stejně. Snad přibyla nějaká ta vráska, ale já na detaily moc nedám. "Zvykla jsem si vás vídat při akcích souboru Verva, kde jste spolu s dalšími zajímavými lidmi hrála a hrajete dosud. Vím o vás i to, že jste psala pro Vervu divadelní pohádky, které se hrály v Jedličkově ústavu. Znám i některé vaše literární texty a oblíbila jsem si vás i jako recitátorku. Nečekala jsem, že se najednou zjevíte za přepážkou Macanovy knihovny. Jak se vám to přihodilo?" byla má první otázka a zároveň i vzpomínka na dávné časy. "Kdysi jsem se na dovolené seznámila s nevidomou maminkou dvou dětí. Jmenovala se Marie Musilová. Hned jsem si jí povšimla, byla tak přirozená a šikovná, že se ta její slepota projevovala jaksi až na posledním místě. Nemohu říct, zda měla nějaké mimořádné vlohy, spíš jsem obdivovala její postoj k životu a jeho těžkým zkouškám. Mohu si jen povzdechnout nad smutnou ztrátou, protože Marie zemřela. Ty roky, které jsme se spolu přátelily, patří k nejlepším v mém životě. A tahle moje kamarádka byla zaměstnaná v Knihovně K. E. Macana. Já jsem tehdy pracovala jako administrativní pracovnice, později jsem dělala knihovnici a distributorku knih na úplně jiném místě. Rok 1989 sice přinesl svobodu, ale také určitý zmatek a propouštění. Nechtěla jsem zůstat bez práce a tak jsem se poohlížela po něčem, co by mne bavilo i živilo. Maruška mi dala tip, já se šla zeptat, a když mne do Macanky přijali, byla jsem velmi šťastná. A dá se říct, že ta spokojenost mi vydržela celých těch dvacet let." Přijít z prostředí zdravých lidí do tak specifické instituce jakou je bezesporu knihovna pro nevidomé, to musel být trochu šok - nebo se mýlím? "Vůbec to nebyl šok. Já už byla na nevidomé zvyklá, Maruščiným prostřednictvím jsem znala soubor Verva s Jirkou Mojžíškem, studenty z konzervatoře, s učiteli hudby. Někdo viděl málo, jiný vůbec ne, ale dohromady jsme byli moc dobrá parta. Komunikace s nevidomými klienty v knihovně byla pro mne velkou radostí a jaksi i mým posláním." O čem s klienty knihovny rozprávíte? Nedovedu si představit, že byste se zrovna vy starala o počasí nebo o recepty. Jaká témata volíte? Nebo necháváte klienty, aby si s vámi dali trochu práce a na něco společného přišli? Paní Knihovnice se usmívá: "Obojí je pravda. Jednou přišla do knihovny mladá žena. Přivedla s sebou několik starších lidí, kteří byli nešťastní ze změny cívkových magnetofonů na kazetové. Nejenže nevěděli, jak přístroj obsluhovat, ale ještě měli strach z možného postihu při poškození kazet. Ta neohrožená dáma, která ty lidi přivedla, byla má kamarádka slečna Stáňa, později paní Krajíčková. Znaly jsme se z přehlídek kulturní tvorby zrakově postižených. V jejím případě se opakoval proces, který jsem kdysi prožila s Maruškou. Hned jsme si rozuměly, měly jsme si co říct. Společným tématem při její návštěvě v knihovně byla pomoc jejím známým, tedy praktické instrukce a rady v klidném a laskavém duchu. To mám moc ráda. Ve srovnání s předchozím zaměstnáním to přineslo plnohodnotný smysl mojí práce." Jak k takové kvalifikaci může obyčejný člověk dospět? Vždyť, pokud vím, nestudovala jste knihovnickou školu, dokonce ani žádný speciální kurz. A přitom máte pořád lidem co říci, dovedete je nejen mile a s upřímným zájmem přijmout, ale i krásně s nimi mluvíte a staráte se, aby z knihovny odešli spokojeni. Jak to tedy děláte? "Tak to opravdu nevím," zamýšlí se Paní Knihovnice. "Když jsem byla ještě holka, naši mi dali k dispozici celou svou knihovnu a radili mi jen okrajově. Stáli o to, abych si na knížky udělala vlastní názor. Potom, když jsem dělala knihovnici v podniku Osvobozená domácnost, musela jsem se doopravdy učit rozeznávat mezi dobrou a horší literaturou. Měla jsem poměrně volnou ruku v nakupování knih, ale tehdy jsem musela na slušnou knížku vystát třeba tříhodinovou frontu. Slušné knížky se v podnikové knihovně poznaly i podle toho, že byly strašně obnošené a tak jsem je musela vlastnoručně opravovat. Knihy prezentující socialistický realismus byly takřka netknuté, vypadaly pěkně, ale nikdo o ně nestál. Spolu s tím, jak jsem poznávala knihy, naučila jsem se orientovat i v lidech. To se mi v Macance opravdu celou dobu vyplácí. Mám ráda čtenáře a mám ráda knihy. To jde pěkně dohromady. A mluvit s lidmi o literatuře, to mám také moc ráda. Jak to jen šlo, účastnila jsem se a účastním všelijakých přednášek a literárních klubů, kde diskutujeme i nad vlastními autorskými texty. Jen škoda, že tyto kluby v SONS i v Okamžiku se konají stále méně a méně," odbočuje Paní Knihovnice malinko od mé otázky. Zvuková kniha ale stejně musela být pro vás hodně tvrdá změna. Jak jste se učila v těch knihách vyznat? "Především jsem měla v té době už hodně načteno. Zaujalo mne ale, jak je příjemné a záživné ty knihy číst sluchem. Odmala jsem milovala rozhlasové vysílání, zejména her a četby na pokračování. A najednou jsem přišla někam, kde tohoto materiálu byly tuny, a já mohla poslouchat své milované speakry - Antonína Zíba, Rudolfa Pellara, Hanu Makovičkovou a mnoho a mnoho dalších. Ohromně mne to bavilo a tak jsem brzy mohla o našich knížkách s klienty mluvit, doporučit jim takřka na míru to, co by je mohlo zajímat. A to tedy opravdu nejsou špatná témata, i když vyměňování si receptů nebo různých zkušeností z oboru holčičích zájmů jsem se nikdy nevyhýbala," doplňuje Paní Knihovnice. Vy sama jste zářným příkladem integrace. Zajímal vás někdy tento fenomén? "Posledních dvacet let obohatilo můj život o skvělé lidi, inteligentní, talentované, originální. Dalo by se říct, že valná většina z nich je z konzervatoře Jana Deyla, kde se připravovali na učitelskou hudební dráhu. Pořád mi vrtá hlavou, jak je možné, že je ve školách nepřipravovali na integraci - v tom smyslu, že člověk dvacátého století a žijící ve střední Evropě, by měl společensky i kulturně reprezentovat národ, v němž žije. Ti lidé, s kterými jsem se potkala, zejména ženy, vůbec nebo jen málo věděly o tom, jak se oblékat, jaké boty nebo účesy pro sebe zvolit, jak stolovat. Neříkám, že všechny trpěly nedostatkem vkusu nebo etikety, ale pro mne to bylo docela zásadní zjištění. Tam, kde rodiče nevidomého studenta nebo studentky byli sami nevidomí, tak ten student měl, třeba už jako absolvent konzervatoře, notné problémy s tím, aby byl po estetické a společenské stránce přijatelný třeba pro rodiče žáčků v Liduškách. V souboru Verva jsme se těmto problémům dost věnovali, a tak vím, že to nebylo nic výjimečného. Nedovedla jsem pochopit, proč tak kvalitní a často i hezcí lidé musí být terčem opovržení nebo i posměchu proto, že jim nikdo nevysvětlil, že kostkovaná blůza se nedá nosit k hedvábné sukni s jemnými proužky. To je jen ilustrace, samozřejmě ten problém byl daleko hlubší a týkal se i jiných věcí než jen vhodného oblečení," rozhorluje se Paní Knihovnice a pokračuje: "Já doufám, že v současné době už na školách existuje něco jako výchova k etiketě a estetice. Pokud ne, je to moc špatné, a nevidomí absolventi pak dělají dojem méněcenných osob, což je úplně absurdní," dodává a přitom se trochu mračí. Když na vás vybafnu otázku, na koho nejraději vzpomínáte, odpovíte mi krátce, stručně a výstižně? Paní Knihovnice se už zase upřímně směje: "Tak to tedy nedokážu. Nejčastěji asi vzpomínám na lidi, kteří se přes svůj těžký handicap rozhodli, že udělají maximum, aby nezakrněli. Ale jsou tu i takoví ti věční nespokojenci, kteří vám občas pokazí náladu třeba proto, že jejich kniha je na MP3 a ne na kazetě, nebo prostě na vás vyjedou, že jste se nestrefila s doporučením přesně té knihy, kterou by chtěli číst. Ano, občas se potkáme v knihovně i s protivnými klienty, ale pravda je, že nikdy nikdo k nám nebyl hrubý nebo nějak zlý. Někteří se prostě potřebují vybrblat, aby pak byli delší dobu spokojení. Vy jste se ale ptala asi spíš na ty pozitivní, ne? Dobrá. Moc ráda vzpomínám na jednoho pána, kterému bylo už kolem sedmdesáti, když oslepl. Bylo to tak rychlé, že se neměl čas nijak připravit. Byl to vysokoškolsky vzdělaný, velmi kultivovaný člověk. Jednou přišel a chtěl vědět, jak se naučit Braillovo písmo, a představte si, on se ho opravdu naučil číst i psát! Nezvládl sice žádné tlusté romány, ale dokázal si na pichťáku vyrábět štítky, cedulky a poznámky, které mu dobře posloužily v praktickém životě. Pak tady byl jeden dědeček, který si půjčoval verneovky a májovky, aby stíhal číst sluchem to, co jeho vnuk četl zrakem, prý, aby měli společná témata k debatám. Jedna maminka nám sem posílala své nevidomé děcko a dovolila mu, aby si všechno vyřizovalo samo. Dovedla ho a odešla s tím, že se za půl hodiny vrátí. A to dítě se postupně naučilo vyhledávat si knihy, vyptávalo se na obsahy, samo si knihu vybralo a pak s maminkou spokojeně odcházelo. To je přece jen něco jiného, než když nám nějaký koukavý průvodce doslova přivleče nevidomého klienta a všechno za něj vyřizuje, jako by nevidomý čtenář byl nesvéprávný. Jednou jsem nevydržela s nervama a tomu průvodci řekla, ať se zatím posadí, že já to s pánem vyřídím. Trochu jsem si zadělala na problém, protože nevidomý pán byl sice nadmíru spokojen s naším servisem, ale průvodce se na své židli velmi kabonil. Dobře si pamatuju, když si někdo nakupuje knihy v braillu, z toho mám vždycky radost! A i když se říká, že čtení v braillu jde trochu z kopce, my v knihovně to tak nevidíme. Tak třeba spousta dětí si žádá Harryho Pottera a rodiče jim ho rádi kupují, protože dítko je pak hodné a čte si. Ráda si vzpomínám, že jsem měla tu čest se prostřednictvím své kamarádky seznámit s paní Makovičkovou a trochu si s ní povídat o tom načítání. To byl také moc příjemný a těžko zapomenutelný zážitek! Radost mám i z toho, že ačkoliv si čtenáři mohou stahovat knížky z internetu, pořád k nám rádi docházejí, třeba jen proto, aby přišli mezi lidi, s kterými si mohou promluvit o knížkách." Několikrát jste se zmínila, že půjdete na odpočinek. Opravdu si umíte představit život bez knihovny a knížek? "Na odpočinek sice jednou půjdu, ale život bez knížek a knihovny si nepředstavuju. Já mám totiž degenerativní vadu sítnice způsobenou věkem, takže z knihovnice se stanu klientkou, to je asi moje perspektiva. Jen doufám, že nebudu klientka protivná a nespokojená," zamýšlí se paní Knihovnice nahlas. Znám vás dost dlouho na to, abych si vás nedovedla představit protivnou a nespokojenou. Nicméně vám za všechny čtenáře z Macanky přeju, abyste tu roli klientky se zrakovým handicapem zatím nepřijímala a byla raději nějaký čas ještě Paní Knihovnicí. Tahle role vám opravdu sluší! Jaroslava Novotná # QUARDO na Czech Open Pardubice Festival her CZECH OPEN Pardubice 2011 nejspíš poprvé přivítal i nevidomé vyznavače deskových her. Historicky první turnaj ve hře QUARDO, vymyšlené speciálně pro nevidomé, zaznamenal účast 16 hráčů, převážně nevidomých a slabozrakých, z celé republiky, v sobotu 16. července. TyfloCentrum Pardubice kromě tří hráčů poskytlo i informační servis u vystavených dalších druhů deskových her speciálně pro nevidomé. V pravém rohu kluziště, přímo pod hlavním vchodem do hokejové haly na břehu Labe, se nedala přehlédnout více než dvacetičlenná skupinka lidí, většina z nich vybavená bílou slepeckou holí. Bylo to čestné místo - druhý roh obsadily sofistikované sestavy několika typů Rubikových kostek, jehlanů i plošných herních systémů. Přesto se mnozí odtud vydali směrem, kde nad stolky čněl nápis Hry zrakově postižených, a nestačili se divit. Před zahájením přišel všechny účastníky pozdravit i ředitel celého festivalu a zároveň hlavní organizátor celoroční série Czech Open Dr. Jan Mazuch. Úvodní, rozřazovací skupina se hrála na tři kola, výsledky všech se sčítaly. Konečně, po nutné fázi prezence a registrace, nastoupilo ke čtyřem stolům 16 hráčů. Mezi nevidomé byla kooptována - samozřejmě s rouškou přes oči - i nejmladší přítomná, teprve devítiletá Terezka Vlková z Nové Paky. Mimochodem - v základním kole získala vynikajících 38 bodů, což představovalo 4. nejlepší výkon, ovšem v semifinále již tolik štěstí neměla a do finále se nekvalifikovala. Do čtyřčlenného finále se po semifinále sehraném systémem "rychlá smrt" nakonec od dvou stolů kvalifikovaly tři ženy, čest mužských účastníků zachraňoval jen Dan Mikuša z Prahy, který ale nakonec získal jen bramborovou medaili. Právě tohle kolo bylo plné emocí, některé naděje umíraly, jiné se rodily, každý z hráčů se soustředil nejen na hru, ale i na závěrečné sčítání... A jako v každém správném turnaji emoce vrcholily ve finále, které proběhlo dvoukolově. Ale to už bylo časné odpoledne, hráči se mezitím stihli občerstvit. Na stupních vítězů po skutečné finálové bitvě stanula jako třetí Růžena Preislerová z Nové Paky, druhá byla místní hráčka Jitka Dluská a palmu vítězství si odvezla do Prahy Markéta Roubíčková, spolu s cenou, kterou věnoval a přijel i osobně předat prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých Josef Stiborský. Druhou a třetí cenu věnoval hlavní sponzor účasti nevidomých na festivalu, kanadská firma Creation Audiace. Diplomy a ceny za pořadatele dalším účastníkům předal ředitel festivalu Jan Mazuch, který vyslovil přání, aby se příští rok nevidomí vyznavači této hry opět do Pardubic vypravili v hojném počtu. Václav Senjuk # Hráli Labyront Ve znamení Labyrontu... tak lze charakterizovat několik akcí, které od února do června proběhly ve vsetínském zámku. Inspirovány byly novou společenskou hrou Labyront, nesoucí přívlastek magická. Tato unikátní desková hra je určená jak pro nevidomé, tak pro vidoucí hráče, kteří si ji mohou zahrát i společně (!). Labyront tak vytváří pomyslný most mezi světem zrakově handicapovaných a těch bez zrakového postižení. Most založený na oboustranné hráčské vášni a fair play. Deska hry má podobu labyrintu a v něm je putování pohádkové figurky hráče - rytíře, alchymisty, skřítka apod. - podmíněno štěstím ve vrhu kostkou. Spoluhráči hravě zápolí o prvenství v cíli, kde v centru pohádkového bludiště čeká na vítěze vytoužený poklad. Ten, kdo jej získá, stává se Pánem Labyrontu a nositelem talismanu, jak praví legenda: "Od dávných věků touží všichni najít cestu skrze nástrahy Labyrontu, aby získali tento amulet, který vládne mocnými silami větru, vody, země, ohně, ale též prostoru a času. Ten, kdož amulet získá, zve se Pánem Labyrontu a vládne těmito silami..." Labyront je dílem volného autorského seskupení TRILAB ze Vsetína, které doposud zrealizovalo několik verzí certifikované klasické i reliéfní stolní hry. V součinnosti se vsetínskou SPŠS autoři experimentují s výrobou rozměrného a mechanicky ovládaného prototypu tzv. Mega Labyrontu a ve vývoji je i PC hra. Vsetínské muzeum spolu s TRILABem (P. Majerem, P. Tomaštíkem, R. Stodůlkou) vyhlásily v únoru dětskou výtvarnou soutěž "O nejmagičtější Labyront". Výtvarného klání se zúčastnilo celkem 7 škol; ze Vsetína ZŠ a MŠ Turkmenská, ZŠ Trávníky, ZŠ Sychrov a ZŠ Integra, a tři další školy z valašského regionu: ZŠ Velké Karlovice, ZŠ Loučka a ZŠ Valašské Meziříčí - Šafaříkova. Z 99 prací bylo oceněno 13 "nejmagičtějších", a to od 20 žáků (jmenovitě na webu muzea). Ceny od TRILABu byly oceněným předány na Muzejním ponocování (4. června), kdy také vyvrcholila muzejní akce "Hrajte s námi Labyront!", a to turnajem, jehož finále se odehrálo na zámeckém nádvoří v Maxi Labyrontu. Vítěz se stal historicky prvním oficiálním Pánem Labyrontu! Mgr. Olga Mehešová, historik umění, Muzeum regionu Valašsko, Vsetín # Vydařený společný výlet Šestadvacet členů vsetínské odbočky SONS různé věkové kategorie si díky grantu Zlínského kraje mohlo během jednoho červencového víkendu zasportovat na cyklistických tandemech, nebo v doprovodu průvodců coby turisté procházet po stezkách Lednicko-valtického areálu. Při návštěvě tamních památek bylo opravdu co poznávat, nejen popisem, ale i hapticky, třeba u Apollónova chrámu. Největší "adrenalin" však nastal při zdolávání 302 schodů na rozhlednu lednického Minaretu. Silné dojmy byly ještě umocněny pěkným počasím a setkávání s milými a vstřícnými lidmi, třeba při ubytování na vysokoškolských kolejích Mendělejevovy univerzity v Lednici. První společný výlet tandemistů a turistů se tedy velice vydařil a zanechal ve všech zúčastněných spoustu nových a nezapomenutelných dojmů. Ludmila Pavelková a Bc. Karla Cedidlová # Dovolená v Turecku Karlovarské TyfloCentrum ve spolupráci s oblastní odbočkou SONS K. Vary uspořádalo pro své klienty a přátele osmidenní zahraniční pobytový zájezd, jehož cílem byla tentokrát turecká Alanya. Pobyt se uskutečnil v termínu od 28. června do 5. července a zúčastnilo se jej celkem 39 osob. Našemu letu z Prahy do Antalye (dlouhého 2 010 km) předcházela květnová exkurze ve Výcvikovém středisku pilotů a palubních průvodčích ČSA, věděli jsme tedy, co nás čeká a nemine. Letušky byly o našem letu předem informovány, a tak o nás pečovaly "jako o vlastní". Pro zpestření letu vyhlásil kapitán našeho Airbusu 319 vědomostní soutěž, pro dospělé zeměpisnou, pro děti z oblasti pohádkové říše. Ti, kteří správně uhodli, se mohli po skončení letu vyfotografovat s kapitánem v kokpitu našeho letadla. Na letišti v Turecku nás již očekával klimatizovaný autobus, který nás posléze převezl do 130 km vzdálené Alanye. Náš hotelový komplex "Kleopatra Beach" sestával ze tří budov a čtyř bazénů (dva dětské, dva pro dospělé, z toho jeden s toboganem). Hotel byl umístěn pouhých 50 m od pláže, a ač byl čtyřhvězdičkový, svými některými službami i pokoji plně neodpovídal své předurčené kvalitě. Všechno nám však vynahradilo nádherné počasí, kdy jsme měli po celou dobu pobytu blankytně modrou oblohu bez mráčků, sluníčko se nenechalo zahanbit a poctivě peklo a peklo! Mnozí z nás tak skutečně plně ocenili "all inclusive", kdy jsme mohli ve čtyřicetistupňových vedrech v pohodě doplňovat náš pitný režim. První dny bylo moře trochu neklidné, nesmlouvavé vlny občas někoho vysvlékly z plavek, ba dokonce připravily naše klienty o dvoje brýle a jedny zuby! Někteří tak mezitím využili možnosti výletů buď do nedalekého "aquaparku" spojeného s kulturním programem v delfináriu. Většina účastníků našeho pobytu absolvovala vyhlídkový zájezd po Alányi a jeho okolí, spojený s návštěvou místního hradu či exkurzí v kožedělných nebo zlatnických dílnách, zakončený v pravé dalmátské vinárně s hudbou a s národními specialitami. Bez zajímavosti nebyl ani výlet vyhlídkovou lodí podél zajímavě utvářeného pobřeží, s mnohými skalními útesy, vyčnívajícími z mořské hladiny. Nevšedním zážitkem byl nejeden dovedný kousek jednoho z námořníků, který předváděl opravdové kvality "spidermana"; jeho skok z 15 m vysoké skály do moře nenechal nikoho klidným. Pro ubytované hosty připravilo vedení hotelu i dva animační večery. Při prvním se konala okouzlující "ohňová show", při druhém probíhal kulturně-hudební program s ukázkou břišních tanců a tureckým folklorem. Ostatní večery vyplnily procházky rušnými uličkami Alanye, lákající ke koupi mnoha suvenýrů či dárků. Kdo se necítil na větší vlny v moři, mohl si vychutnat různě hluboké bazény či tobogan, jež byly součástí našeho hotelového komplexu. Poblíž barového pultu na terase hotelu mnozí z nás obdivovali místní neúnavnou kuchařku, která před námi po celý den, a to dokonce i v tureckém polosedu, připravovala velmi chutné, tureckým kořením ochucené či špenátem nebo sýrem plněné palačinky. Pevně věřím, že si každý z nás báječně odpočinul, lehce nahlédl do kultury tohoto prastarého "osmanského" národa a něco nového poznal. Domů jsme se vraceli obohaceni o mnohé dojmy a zážitky, stinnou stránkou našeho pobytu byly jen služby, poskytované naší cestovní kanceláří "Azurreisen. Některé problémy jsme si tak museli vyřešit sami a to jen díky dobré znalosti anglického jazyka jednoho z účastníků našeho zájezdu. Toto negativum se však časem rozplyne a v naší mysli zůstanou už jen ty krásné a báječné vzpomínky na příjemně strávenou dovolenou v Turecku. Emil Miklóš # Blaničtí rytíři a zahrada pro nevidomé Kus kopce Milenka v Rudce u Kunštátu si kdysi koupil kunštátský uzenář František Burian a nechal tady vytvořit sochu Masaryka v nadživotní velikosti a jeskyni Blanických rytířů. Jeho vnučka teď s rodinou pod jeskyní tvoří zahradu pro nevidomé. Vytvořit svého času největší sochu v Evropě a jeskyni s Blanickými rytíři i svatým Václavem na koni napadlo Františka Buriana poté, co poznal dílo čalouníka Stanislava Rolínka. Tento nadaný samouk vytesal do skal u nedalekého Bořitova tak věrně husitské bojovníky, že něco podobného toužil Burian získat i pro Kunštát. A přitáhnout tak do městečka návštěvníky. "Dědeček byl takový vizionář a renesanční člověk," říká o Františku Burianovi jeho vnučka Zdenka Popelková. Zažila jste ho ještě? "Ne, zemřel ve čtyřiačtyřicátém. Znám ho jen z vyprávění, ale i tak si o něm dovedu udělat docela přesnou představu. Byl to hodně výjimečný člověk. Jako dítě spadl na rozbitou sklenici a poškodil si zrak. Celý život byl silně slabozraký, měl asi patnáct dioptrií, a přesto se mu podařilo naplnit život tak jako málokomu." Začínal jako řezník a na sklonku života zachraňoval sochu Masaryka před nacisty... Kde se v něm vzala podnikavost i velká odvaha? "Podnik později známý i v zahraničí vybudoval z ničeho. On i babička pocházeli z chudých poměrů. Vyučil se řezníkem, a pak strávil sedm let na vandru v zemích Rakouska Uherska. Podnik postupně rozšiřoval a jeho nejznámější výrobek, Burianovo moravské domácí uzené, na které měl i ochrannou známku, dodával do vybraných lahůdkářství ve Vídni, v Praze, Budapešti i v Brně. A jeho odvaha zřejmě pramenila z velkého vlastenectví." Jako úspěšný podnikatel mohl jezdit do lázní v Baden-Badenu, ale on začal podporovat talentovaného a nemocného čalouníka. Víte proč? "Je pravda, že když podnik dosáhl vrcholu, mohl spát na vavřínech. Jak ale poznal Stanislava Rolínka, fascinoval ho jeho talent. Vedení podniku přenechal dětem a vrhl se úplně jiným směrem. Skoupil pozemky a v době hospodářské krize na nich na třicet lidí hloubilo jeskyni. Postavil u ní i penzion a také koupaliště. Vždycky uměl sehnat peníze, a do čeho investoval, to nebyl nikdy propadák." Dokonce až v New Yorku v roce 1928 psali o tom, že prezident neveliké republiky, tedy T. G. Masaryk, má v srdci Evropy největší kamenný pomník z jediného balvanu vytvořený ve volné přírodě. Socha měřila třináct metrů. Je pravda, že pak váš dědeček nasadil život, aby ji zachránil? "Je. Nejprve ji nechal zazdít, ale to nestačilo, protektorátní úřady nařídily, že ji musí zničit. Do tří týdnů. Dědeček ji s nejbližšími přáteli začal rozřezávat, buď brzy ráno nebo večer, aby o tom vědělo co nejméně lidí. Bohužel se to neutajilo a socha byla zničena. Zůstaly z ní jen boty." Zlomilo ho to? "Jistě, krátce nato dostal infarkt. Trochu se z něj ještě dostal, ale už to nebyl on a za rok zemřel." Co bylo dál? "Babička vlastnila dál jeskyni a živilo ji vstupné. Když v roce 1960 zemřela, vzal si jeskyni stát. Udělal však přitom tolik formálních chyb, že nám majetek vrátil hned v roce 1990. Chtěli jsme navázat na dědečkovo dílo a jako kdysi podporoval nadaného čalouníka, začali jsme pořádat sympozia pro začínající umělce." Teď tady ale tvoří lidé s postižením a budujete zahradu pro nevidomé. Rozhodli jste se věnovat něčemu jinému? "Trochu jsme naše záměry posunuli a to má souvislost s minulostí. Stanislav Rolínek měl tuberkulózu, zemřel na ni již ve 29 letech, a dědeček byl slabozraký. Máme tady nyní například mentálně postižené, kteří mají velký výtvarný talent. Snažíme se ukázat, že jsou schopni úžasných věcí." Jejich jeskyní se sochami Blanických rytířů již dva roky provádí návštěvníky nevidomý a sluchově postižený průvodce Jan Pavlíček. Také přetváříte botanickou zahradu pod jeskyní. Jak vznikly vyvýšené záhony a proč? "Kamení na okraje záhonů jsme sem přiváželi z okolních zbořenišť a polí. Jsou vyvýšené, aby se jich mohli nevidomí dotýkat a lépe vnímat tvary, vůni i strukturu rostlin. Chceme tady z nevidomých udělat botaniky." Nemrzí vás, že si s dědečkem o tom, co děláte, nemůžete popovídat? "Mám spíš pocit, jako by tady byl a sledoval, co dělám. A myslím si, že je možná i spokojený." Helena Vaculová (4. 7. 2011 MFD) # Večer lidí dobré vůle Už podvanácté se uskutečnil Koncert lidí dobré vůle v pondělí 4. července na Velehradě. Uváděli jej Pavel Kříž a Barbora Černošková. Mezi hosty se objevili i umělci ze zahraničí: z USA to byl zpěvák, skladatel a kytarista J. M. Talbot, zakladatel komunity Brothers and Sisters of Charity. Jiřího Pavlicu a Hradišťan, kteří jsou neodmyslitelnou součástí Dnů lidí dobré vůle, doprovodil nevidomý hudebník a básník Solo Dja Kaboko z Burkiny Faso, jenž je patronem projektu "Hudbou proti slepotě" organizace "Světlo pro svět", která pomáhi lidem se zrakovým postižením v Africe. Hudba Sola Dja Kabaka je směsicí západoafrických rytmů mandingues, rytmu salsy, reaggae a folku. Ve svých písních se zabývá tematikou sociálního vyloučení osob s postižením, vše však podává s humornou nadsázkou. Píseň, kterou na koncertě zazpíval, byla věnována všem postiženým lidem na celém světě. Z českých hostů vystoupil například každoroční účastník, zpěvák Petr Bende. Na večeru byly představeny čtyři charitativní projekty, na něž bylo možno přispět zasláním DMS. Výtěžek se rozdělí mezi Hospic sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích, Centrum Don Bosco SKM v Pardubicích a Konzervatoř J. Deyla a střední školu pro zrakově postižené v Praze. -red # Portréty z hlíny Portréty nového tisíciletí. To je kolekce 15 soch šesti nevidomých umělců, která se poprvé představila začátkem srpna u příležitosti 5. ročníku mezinárodního symposia nevidomých výtvarníků v Tasově. Unikátní sestavu tvoří modelované portréty z pálené hlíny. "Nevidomí autoři zhmotnili svoje představy o lidech, které nikdy zrakem ani hmatem ,neviděli', tedy si je ani neosahali. Při tvorbě vycházeli z neobvyklé pozorovací schopnosti, takzvaného ,naposlouchání si' portrétovaného člověka," vysvětlila Tereza Axmannová z Mezinárodního centra Axmanovy techniky modelování v Tasově. Takto se dá odvodit například velikost nosu - z toho, jak člověk mluví. Návštěvníci mohou porovnat vytvořené sochy s fotografiemi lidí, podle kterých sochy vznikaly. (12. 8. 2011 MFD) # Maraton - STŘIHATON REDKEN CUT-A-THON (tedy maraton ve stříhání vlasů, česky Střihaton) začal v loňském roce, kdy výtěžek z 1. ročníku Střihatonu věnovala značka Redken dětskému rozštěpovému centru FN na Královských Vinohradech. V září minulého roku se vybralo 111 700 korun, které pomohly nemocným dětem. Letos stříhali čeští kadeřníci po celý den pro dobrou věc a vybrali v rámci 2. ročníku charitativní akce Střihaton 180 000 Kč, jež věnovali na konto Nadačního fondu Českého rozhlasu, projekt Světluška. Letošní Střihaton se konal 17. června od 9 do 21 hodin na pěti místech České republiky. V Praze stříhalo 25 kadeřníků v Redken Exchange na pražském Andělu. I v druhém pokračování nabídl Střihaton možnost klientkám a klientům nechat se ostříhat a vyfénovat za jednotnou cenu 750 Kč a navíc návštěvníci jako dárek obdrželi novinku od značky Redken, biošampon Nature's Rescue. Dobročinný maraton ve střihu vlasů tentokrát podpořilo více než 240 lidí. Na 45 kadeřníků spolupracujících se značkou Redken se vzdalo honoráře, aby pomohlo nevidomým. Šek předali zástupci salonů Martině Kaderkové, ředitelce Nadačního fondu Českého rozhlasu na projekt Světluška, 28. června v akademii Redken. Druhý ročník Střihatonu tedy přinesl téměř o polovinu více financí než vloni. "Podpory ze strany Redkenu si velice vážíme a moc nás těší, že i druhý ročník Střihatonu zaznamenal mezi lidmi takový úspěch. Vybrané peníze budou rozděleny mezi nevidomé, kteří požádali Světlušku o pomoc. Znám mnoho nevidomých, kteří mě vždy znovu a znovu překvapují, jak krásný a naplněný život dokážou žít. Mají stejné radosti, starosti, touhy a zájmy jako my, jen je pro ně těžší některé tužby naplnit, a proto potřebují naši pomoc. Když ji dostanou, dokážou neuvěřitelné věci," řekla Martina Kaderková. Jak uvedl Martin Machek, manažer značky Redken, Střihaton plánují také na příští rok. (8. 8. 2011, LINDA) # Golf pro Leontinku Třetí turnaj páté série benefičního projektu "Golf pro Leontinku" se odehrál 14. července v prestižním golfovém resortu Karlštejn. Pravidelnou součástí turnaje byla opět benefiční soutěž s výtěžkem pro Nadaci Leontinka, ve které se díky příspěvkům hráčů vybrala částka 25 400 Kč. Počet hráčů na turnaji byl již tradičně vysoký - zúčastnilo se ho 90 příznivců a přátel Nadace Leontinka. Turnaj moderoval uznávaný sportovní komentátor Jaromír Bosák. Pomáhat dobré věci Barbara Hucková, výkonná ředitelka Nadace Leontinka, turnaj okomentovala slovy: "Na Karlštejně jsme se téměř tradičně sešli s našimi partnery. Jsme rádi, že se daří rozdělovat prostředky získané právě golfovými turnaji. Golf je a zůstane hrou, kde každý hráč hraje jen a jen za sebe, kde vidí-li nepravost, musí zjednat nápravu, nesmí ustupovat, ale nezapojovat emoce. To platí v golfu i v životě." Benefiční projekt "Golf pro Leontinku" by nemohl existovat bez partnerů. Hlavním partnerem třetího turnaje se stala Kooperativa pojišťovna. Martin Páral, vedoucí oddělení metodiky a podpory prodeje, k zapojení do benefičního projektu řekl: "Dlouhodobě spolupracujeme s Nadací Leontinka při nejrůznějších projektech, letos jsme i hlavním partnerem v golfové tour, z čehož mám velkou radost - pomůžeme dobré věci a ještě si příjemně zahrajeme golf na špičkových hřištích po celé ČR. Doufám, že vzájemná spolupráce bude pokračovat i v budoucnu, pomáhat je pro nás samozřejmostí." (27. 7. 2011 OBCHOD & FINANCE) # Už roky terorizuje sousedy Devětačtyřicetiletá nevidomá Blanka Řeháková z Nového Města na Moravě už dva roky terorizuje sousedy panelového domu v Hornické ulici. Situace v domě se každým dnem zhoršuje a úřady jen nečinně přihlížejí. "Začíná mě štvát, že tady bydlím. Koupil jsem si v domě byt za půl milionu korun a musím trpět takový virvál, který už na můj vkus trvá dost dlouho," rozčiluje se Pavel Pivka, který bydlí přímo nad bytem Řehákové. Lidé si stěžují na to, že žena v noci hlasitě pouští rádio, mlátí nábytkem, a hlavně nesnesitelné řve z okna na lidi na ulici. Její vulgární nadávky a urážky musejí přitom běžně poslouchat i děti. Hned vedle domu je totiž dětské hřiště. Svého psa navíc podle sousedů někdy venčí na balkoně ve třetím patře. Výkaly pak stékají na balkony sousedů. Problémy začaly po smrti otce V domě by si mohli zřídit služebnu i tamní policisté. Lidé je často volají kvůli rušení nočního klidu a narušování občanského soužití. "V naší moci je vyřešit problém v daný okamžik, nikoli trvale. Situace je složitější i tím, že je paní slepá. Úředníci dlouho nevěděli, jak problém řešit. Umístit ženu do jiného domu či bytu je pouze trest pro jiné lidi," míní vedoucí obvodního oddělení policie v Novém Městě Libor Černý. Řeháková žije v bytě sama se psem. S nikým se nechce bavit. "Dejte mi pokoj. Když budu potřebovat pomoc, tak se ozvu," reaguje podrážděně nevidomá žena. Její byt je zanedbaný. Skleněné výplně některých oken a dveří jsou rozbité a na nájemném dluží městu už přes sto tisíc korun. Kvůli tomu se úředníci obrátili na soud a čekají, jestli jim dá požehnání k násilnému vystěhování. "Za její současný stav mohou sociální úředníci, kteří ji nechali na pospas osudu, když jí zemřel otec, který se o ni staral," je přesvědčená sousedka Drahomíra Havlíková. Ta se snaží nevidomé ženě aktivně pomoci. Společně se sousedy už poslala několik stížností na krajský úřad i ministerstvo vnitra. Ve stížnosti obviňují z nečinnosti novoměstské úředníky. "Upřímně řečeno, soudní vystěhování považujeme za krok zoufalství ze strany města, které si neví rady. Možná vyřeší problém náš a města s námi, ale v žádném případě neřeší problém paní Řehákové, které tak hrozí sociální vyloučení," upozorňuje Havlíková. Řehákové zemřel otec v létě 2009 a od té doby se datuje problematické soužití se sousedy a neplacení nájemného. Postupně ji opustila celá rodina, přišla o sociální dávky. Protože je nevidomá, nemohla si sama najít asistenta. Zhoršil se její psychický i zdravotní stav. Slovní útoky vůči okolí se postupně stupňují, vzrůstá jejich intenzita i četnost. Má exekuce na invalidní důchod, zůstala jí jenom částka nezabavitelného minima. Starosta města Michal Šmarda přiznává: "V tomto extrémním případě selhala sociální síť služeb ve městě." Podle starosty nevidomé ženě několikrát nabízeli pomoc, ale ona ji vždy odmítla. Když za ní přišli sociální pracovníci s nabídkou pomoci, vyčíslili jí měsíční náklady na třináct tisíc korun. Podle Havlíkové se však nikdy nikdo nezabýval podstatou problému, kterou je nepříznivá sociální situace nevidomého člověka, jehož nechali sociální pracovníci města bez pomoci. Žena dodnes nemá ani svého sociálního opatrovníka, který by jí pomohl problémy řešit. "Její dnešní chování je pouze reakcí na tuto situaci," podotkla Havlíková. Roman Martínek (21. 7. 2011, Havlíčkobrodský deník) # Turistická pozvánka na Šumavu Informační středisko správy šumavského parku ve Svinných Ladech začalo po rekonstrukci znovu fungovat. Od začátku července si tak lidé mohou znovu prohlédnout expozice představující rašeliniště v rezervaci. "Exponáty jsou vybrány tak, aby se s nimi mohli seznámit i lidé nevidomí nebo vozíčkáři," popsala mluvčí správy šumavského parku Jana Zvettlerová. Rašeliništěm vede naučná stezka Vnitřní výstava ve Svinných Ladech na Prachaticku mezi Borovými Lady a Kvildou seznámí návštěvníky například s vrchovišti, tedy horskými rašeliništi, s rašelinnými loukami a lesy. Pro nevidomé jsou připraveny informace v Braillově písmu a zvukoví průvodci. Neslyšící mají k dispozici rozšiřující textové informace a díky bezbariérovému vstupu se do infostřediska dostanou i vozíčkáři. "Tak velká nabídka pro handicapované je na Šumavě zřejmě první," doplnila Dana Zývalová z informačního střediska. Od infocentra zároveň mohou lidé vyrazit na výlet k Chalupské slati. Po chodníku se tam pohodlně dostanou i vozíčkáři. Pro handicapované je vhodná třeba trasa směrem na Staré Hutě, která vede povodím Vydřího potoka. Chalupská slať mezi Borovými Lady a Novým Světem je jednou z největších slatí vrchovištního typu u nás. Vede přes ni zhruba 250 metrů dlouhá naučná stezka. Při rekonstrukci infocentra, kdy se opravoval vzhled i modernizoval interiér, se změnil i venkovní areál, kde vyrostlo i hřiště pro děti. Otevřeno tu mají v červenci a srpnu denně od 8.30 do 12 a od 12.30 do 17 hodin. Šumavský park má celkem osm infocenter a informační bod na rozhledně Poledník nedaleko Modravy. Václav Janouš (MFD, 2. 7. 2011) (kráceno) Zdroj: NP Šumava # Mezinárodní turnaj ZP v kuželkách V sobotu 27. srpna se uskutečnil na šestidráhové kuželně v Blansku mezinárodní turnaj zrakově postižených kuželkářů a kuželkářek, který pořádal Klub kuželkářů ZP Dolní Lhota ve spolupráci s Lokomotivou Ingstav Brno. Byl to již 4. ročník, kterého se tentokrát zúčastnilo 41 sportovců z 8 českých a 2 slovenských oddílů. Hráči bojovali o vítězství jak v soutěži tříčlenných družstev, tak i v soutěži jednotlivců. Mezi deseti soutěžícími týmy si vítězství vybojovala přesvědčivě a velmi dobrým výkonem Lokomotiva Ingstav Brno ziskem 2 096 bodů před Zorou Praha, která získala 1 976 bodů. Třetí místo patří oddílu SKK Rokycany za výkon 1 901 bodů. V soutěži žen startovalo 15 hráček a vítězství již potřetí za sebou získala Jaromíra Nývltová ze Zory Praha, výkonem 687 bodů. Druhé místo patří Daniele Hladíkové z Lokomotivy Brno za výkon 676 bodů a bronz si veze do Prahy Marie Sadílková ze Slavie výkonem 659 bodů. V soutěži mužů startovalo 26 hráčů. Výborně se dařilo domácímu Karlu Pařilovi, který výkonem 763 poražených kuželek na 120 hodů do plných zůstal jen o 2 kuželky za vlastním českým rekordem. Druhé místo si svým osobním rekordem zajistil Vladimír Odstrčilík z Rokycan výkonem 694 bodů. Třetí místo patří Zdenku Paulusovi z Ostravy-Michálkovic za výkon 685 bodů. Vzorně připravená blanenská kuželna včetně příslušenství přispěla k hladkému průběhu turnaje, kde se tentokrát nedařilo našim hostům ze slovenské Nitry a Bratislavy. Nejen vítězové, ale i ostatní soutěžící byli na závěr odměněni věcnými cenami, za což patří dík nejen pořadatelům, ale i všem sponzorům, kteří na turnaj přispěli. PK