Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 85. Číslo 15 srpen 2001 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktoři: Dana Kudlová, Jiří Mayer Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: (02) 21 46 21 76 Fax: (02) 21 46 21 75 e-mail:zora@braillnet.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- korun českých Obsah: Šel po stopách rodiny Klarů Osvěta se vyplácí Byli jsme na Palatě Malé měsíční zauvažování - srpen, tedy cestování? Právník vám radí Glaukom si nevybírá Nová oční klinika Užitečné sanatorium Stálo to za to ! Cena útěchy Psi usnadňují kontakty Letecká společnost pomáhá zrakově postiženým Slyšeli jste o nás ? Spisovatelku slepota nezlomila Dar od hejtmana Přepadení v metru Nevidomý na Everestu Máme mistry Evropy Poděkování Pojeďte s námi na Seč! # Šel po stopách rodiny Klarů V měsíci červenci jsme si připomněli 200 leté výročí narození Pavla Aloyse Klara, jednoho z oněch legendárních Klarů - otec, syn, vnuk - toho prostředního. A nelze nevzpomenout teď, v měsíci srpnu, na významnou osobnost našeho speciálního školství pro zrakově postižené - Miroslava Vosobu. Je to vzpomínka smutná, na jeho nešťastné, předčasné úmrtí 4.srpna 1981, v plném pracovním rozletu v 62 letech. V Praze dne 11.dubna 1981 se sešel péčí Federálního výboru Svazu invalidů ČSSR a Středního odborného učiliště pro zrakově postiženou mládež v Praze-Krči celostátní aktiv zrakově postižených telefonistů. I když se nezúčastnili absolutně všichni, sešlo se přes 600 těchto telefonistů z celé ČSSR. Akce měla důstojný společenský ráz i věcně pracovní charakter a její výsledky byly velmi kladné. Byl to jeden z dokladů výjimečné činnosti tehdejšího SOU pro zrakově postižené. Pod vedením ředitele Miroslava Vosoby, který se s plnou vervou mládí věnoval tomuto oboru speciální pedagogiky hned po skončení 2.světové války, stalo se Střední odborné učiliště experimentálním pracovištěm, ojedinělým svého druhu v Evropě. Neboť tady se právě rodila nová, dříve nevídaná povolání pro slepé, která se odtud šířila i do zemí našich sousedů. Česká republika se tak ocitla na předním místě v řešení problematiky řemeslné, manuální výuky nevidomých a těžce slabozrakých. Není sporu o tom, že jde o odkaz neuvěřitelně starý. Až z roku 1832. Je to odkaz Aloyse Klara, který s myšlenkou řemeslné výchovy slepců v oněch letech přišel. A to nejenom s myšlenkou, s teorií, ale i se zcela jasným cílem připravovat slepce k samostatnému životu, k vlastní výdělečné existenci. Miroslav Vosoba, tento houževnatý Jihočech, se narodil 18.května 1919. Své původní technické pracovní zaměření definitivně opustil v roce 1946. Učinil rozhodný krok k působení pedagogickému. Přichází na ministerstvo školství a do jeho okruhu referentské práce spadá také i tehdejší ještě ústav Klarův. A toto působiště se mu později stává náplní života i jeho osudem. Nejenom ze své úřední funkce začíná působit v Klarově ústavu jako tajemník ředitele Šťastného, který ústav přejal po řediteli Třískovi a Štanclovi. Některé jeho zážitky z dětství na venkově jej přitahovaly a probudily jeho zájem o práci mezi lidmi postiženými. S tehdejším vedením ústavu pak již plně prožívá dobu velkého stěhování v roce 1946 ze "starého" Klarova na Klárově do nové budovy v Praze-Krči (postavené v roce 1932). To již také od 1.února 1946 začala existovat Učňovská škola pro nevidomé. Celý další rozvoj tohoto druhu školství pro zrakově postižené je pak neoddělitelně spojen se jménem Miroslava Vosoby. Ředitel Šťastný měl "šťastnou" ruku, když ho určil za svého nástupce. Je tomu již neuvěřitelných dvacet let a vzpomínky jsou stále živé, když jsme spolu debatovali v kruhu jeho rodiny o věcech vážných i méně vážných, kdy nám tak účinně pomáhal stavět rekreační základnu pro nevidomé v Libři, a v sedmdesátých letech, kdy jsme promýšleli plány do budoucna, žel tak náhle přervané jeho náhlým a nečekaným odchodem. ZŠ # Osvěta se vyplácí Už od roku 1996 dělám besedy a přednášky o našem tmavomodrém světě. Přiměly mne k tomu špatné vztahy mezi námi nevidomými a zdravou veřejností. Jeden kamarád mi nabídl, že bych mohla říci něco o nás. Poprvé to bylo na pedagogickém středisku, tam se jim to líbilo, a tak si mě začali zvát do svých škol. Co mě potěšilo ještě víc je, že se rozhodli zkusit vzít mezi své zdravé děti dítě nevidomé. Nebyla to jen má zásluha, ale přítomné paní učitelky, ktrá svým kolegům pověděla, proč si nevidomou Katku vzala, jak si vybudovaly vztahy mezi sebou a jakým způsobem ji učí. V tomto roce máme v Hodoníně a okolí celkem pět integrovaných dětí. Kromě škol dělám besedy a vodím exkurze i do naší SONS v Kyjově. Děti i mládež se k nám přicházejí podívat a seznámit se s naším oddělením, s pomůckami, sportovními a jinými možnostmi, které můžeme využívat. K tomu, aby je to bavilo, musí být i určitý systém výkladu a postup podle věku. Nejprve hovořím o teorii, kterou rozdělím do několika částí: 1. Uvedu rozdělení zrakového postižení, možnosti vzdělávání a povolání. U dospělých se zmíním také o našich organizacích. 2. Hovořím o vnímání, o tom, jak se orientujeme hmatem a sluchem při pohybu v uzavřeném prostoru i venku. 3. Potom je volná diskuse, kdy odpovídám na otázky. 4. Co posluchače baví nejvíce, jsou ukázky pomůcek, které nechávám kolovat a mohou si zkusit jejich použití. Pokud je čas, hrajeme soutěže při zavázaných očích, aby se dovedli vžít do situace nevidomých. Učím je také, jak mají nevidomému nabídnout pomoc a jak ho mají vést. Pokud jsme v našem oddělení, mohou si zkusit zahrát showndown, šlapat na rotopedu a prohlédnout si počítač s hlasovým výstupem. Při návštěvě mateřské školky uvedu jen druhou část a pak už je to stejné jako s dětmi ze základní školy, staršími a dospělými. Co je na věci nejzajímavější je to, že o čím mladší děti se jedná, o to větší mají zájem. A také je více dotazů a výsledek je dobře znát. Děti více pomáhají a dokonce si i popovídají a berou nevidomé děti mezi sebe. Tedy alespoň u nás v Hodoníně a okolí. Je to můj koníček, protože mám ráda děti. Nejvíce se mi na nich líbí to, že jsou upřímné, učenlivé a přátelské. Jen mě trochu mrzí, že dospělí o tyto besedy často nemají zájem a nechtějí pomáhat, odstrkují nás. Mají o nás špatné úsudky. Jsou lidé samozřejmě i hodní, ale těch je v našem městě málo. Na druhé straně mě těší, že dnešní dětská generace nás v budoucnu už bude znát a i vzájemné vztahy už budou možná lepší. Zatím se to daří. A to je nejdůležitější. Irena Kratochvílová # Byli jsme na Palatě Vyzvala nás k této návštěvě Jindra Jarošová v rozhlasových "Dotecích", kde oznámila, že 3.června je Den otevřených dveří na Palatě. Pro ty později narozené uvádíme, že Palata je domov pro zrakově postižené, postavený z prostředků České spořitelny v roce 1892 na Smíchově, v ulici Na Hřebenkách. Ústav byl pojmenován na počest císaře Františka Josefa "Francisco Josefinum". Bylo zde umístěno prvních 42 slepých chovanců, o které se staraly šedé řádové sestry. Počet chovanců se postupně během doby zvyšoval až na 126. Po vyhlášení republiky byl název ústavu změněn na Ústav pro zaopatřování slepců Palata. Po dobu první republiky podporovala Česká spořitelna jako původní zakladatel tento ústav až do roku 1938. Během 2.světové války Palatu zabrali Němci a vybudovali v ní školicí středisko pro německý zdravotní personál. Po válce byl ústav přidělen hlavnímu městu Praze a v roce 1969 dosáhl maxima v počtu svých obyvatel -210. Koncem šedesátých let došlo k velké vnitřní přestavbě a z rozlehlých sálů, kde bývalo až jednadvacet lůžek, vznikly pokoje pro menší počet lidí. Využili jsme nedělního odpoledne a zašli si na Palatu, do domova pro zrakově postižené seniory. Sociální pracovnice nás ochotně provedla celou budovou a přitom jsme také navštívili několik obyvatel na jejich pokojích. Na pracovištích ergoterapie jsme obdivovali výrobky zručných rukou obyvatel. Také nás zajímalo, zda na Palatu docházejí dobrovolníci. OSN totiž letošní rok vyhlásila jako "Rok dobrovolnictví". (Dobrovolnictvím je míněno jakékoliv konání dobra pro jiné bez nároku na odměnu nebo zisk.) V České republice jsou v současné době tři dobrovolnická centra: v Praze, v Ústí nad Labem a v Kroměříži. Během odpolední návštěvy jsme se zúčastnili koncertu ve společenské místnosti, kde hrála tříčlenná skupina hudebníků, s nimiž jsme si všichni s chutí zazpívali. Byli jsme s návštěvou spokojeni a věříme, že prostředí, v němž obyvatelé Palaty žijí, je pro ně příjemné. Nejstarší obyvatelka oslavila začátkem letošního roku sté narozeniny; oslavy se zúčastnili nejen početní spoluobyvatelé, ale i rodinní příslušníci, starosta obvodu a primátor Prahy. V současné době žije v tomto domově 145 obyvatel, z toho je 98 žen. Kolem 40 obyvatel je ležících, chodící obyvatelé mohou využívat rozsáhlou zahradu i vycházet do okolí. Většinu obyvatel tvoří zrakově postižení. Pro zbytkaře jsou zde k dispozici tři televizní lupy staršího typu. Obyvatelé Palaty jsou pilnými čtenáři ZORY a jejích příloh v bodovém písmu, na kazetách a částečně i v černotisku. V tom by mohli být vzorem některým našim organizacím. Ústav také vydává vlastní dvouměsíčník, do něhož mohou obyvatelé přispívat. Jsou pro ně pořádány rovněž koncerty, výlety a návštěvy kulturních akcí a divadel. Každý měsíc je schůzka obyvatel s pracovníky Palaty, na níž je možnost projednat různé problémy. Na tyto porady dochází také Mgr.Václav Polášek z Obvodní organizace SONS. Na Palatu dochází i Jana Červeňáková z Diakonie ČCE střediska pro nevidomé a pět dobrovolníků. Těch by bylo potřeba mnohem více, protože každý z obyvatel si rád popovídá a návštěva ho potěší. Pokud jsme měli možnost posoudit, snaží se vedení společně s obyvateli vytvořit podmínky pro příjemně prožitou jeseň života všem. Růžena a Jaromír # Malé měsíční zauvažování - srpen, tedy cestování? Myslíte, že to v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, o Slovensku nemluvě, znáte? Já tedy ne, a čím dál víc mne to mrzí. Autobusové zájezdy nemám za nejpohodlnější způsob cestování, ale jsem ochotna uznat, že lze tímto způsobem navštívit místa, kam bychom si jen tak nezajeli. Nejbližší hrady, zámky, městské památkové rezervace atd. jste určitě navštívili, pokud vůbec, jen s hosty z hodně velké dálky. Existují nadšenci, kteří tuto zemi prochodili, třeba populární rozhlasák Juraj Puci. Julek Ecsi, kterého trochu osobně známe, projel na koni pěkný kus světa, z Aše až kamsi na tehdejší sovětské hranice. Inu, jednodušší to měl tím, že bylo o celnici méně. Potkával lidi ochotné i ty jiné, ale všechny udivené. Jindy zase proharcoval celým Polskem a na samém konci, ve Svinoústí, se jeho koníček celý namočil v Baltu. Nejsme však všichni stejní dobrodruzi. Třeba já se ráda probírám dvěma svazky Poštovních směrovacích čísel, pro nevidící vydanými (teprve, ale naštěstí přece!) v roce 1981. Samozřejmě lze totéž mít i na počítači, ale to už jaksi není ono. Zde sáhnete a máte třeba Kočovce, to je někde na Slovensku, Lobendava překvapivě kdesi v severních Čechách. Najdete i Řitku, a skoro vše, co lze slyšet v písničce Rybitví, neposedně vynalezené YoYoBandem. V oné Řitce má své sídlo zpěvačka Helena Vondráčková. No a nedaleké Dobřichovice, to je také název "za všechny prachy". Kladu si otázku, zda jejich obyvatelé byli vážně tak dobří nebo jim šlo a pořád ještě jde jen o něco dobrého do břicha. Chalupu, jistě spíš vilku, tam má pro změnu Ivan Mládek. S ním si kdysi spolu se svou kapelou "zadžemoval" také náš kamarád Pavol Pekný. I paní Helenu ochotně doprovodili, když se v onom hostinci na cestě do Řitky či zpět, zastavila. Je to prostě taková končina, kde umělci rádi chalupaří, Praha je na dojezd a přitom je to moc krásný kraj. Paĺo je, jak už jméno napovídá, ze Slovenska, ale ve středních Čechách jako doma. V Dobřichovicích učí a hraje všude možně, i na varhany tamějšího kostela. Kdybych se směrovacími čísly probírala hledajíc známé, s nimiž jsme se dávno neviděli, je jich v různých místech také dost. Nějak se pro nedostatek času nemůžeme s mnohými potkat. Říkám si, že i k tomu je léto, ale jak svoje předsevzetí uskutečním, se ještě pozná. Snad nejen já pak o svých prázdninových dojmech napíši. Možná zrovna vy máte někoho v Krnči, Břasech, Chotíkově, Jinačovicích, Zlivu, Zlobicích, Svijanech nebo Úterý? Snad i k určitému připomenutí může být ona v běžném písmu vlastně nepatrná brožurka dobrá. Jako mně k připomínce Dobřichovic a jiných milých míst. Loučím se s pěkným pozdravem Paĺovi a všem čtenářům, kamarádům známým i neznámým. Snad budeme mít pěkné a pokud možno klidné léto, horké tak akorát. I se spoustou času k poznávání krás a pestrostí naší země i našeho jazyka. Eva Budzáková # Právník vám radí Dotazy a odpovědi Je mi 27 let, jsem těžce zrakově postižená. Podle informací lékaře je moje oční vada geneticky přenosná, a tak mi nedoporučil mít vlastní dítě. Žiji ve spokojeném manželství, ráda bych tedy dala zázemí a pocit domova dětem, které to potřebují. Jaké mám podle našeho zákona možnosti? J.K.,Kutná Hora Náš platný právní řád, přesněji řečeno zákon o rodině (zákon č. 210/1998 Sb.) rozeznává dvě základní formy náhradní rodinné péče: adopci neboli osvojení a pěstounskou péči. Pokud se týká adopce lze říci, že zákon tuto formu osobám s těžkým zdravotním postižením neodpírá. Tedy i oni mají možnost o ni požádat. V konkrétních případech však mívají často problém přesvědčit odpovědné orgány, že přes svůj handicap dokáží vytvořit kvalitní rodinné prostředí, zaručující bezproblémový vývoj dítěte. Druhou možností, která je pro občany s postižením pravděpodobně přístupnější, je pěstounská péče. Pěstouni na rozdíl od adoptivních rodičů nenabývají rodičovská práva v plném rozsahu a děti jim svěřené do péče pouze vychovávají. Za výkon pěstounské péče náleží pěstounům podle zákona o státní sociální podpoře (zákon č. 117/1995 Sb.) v platném znění následující dávky: A) Odměna pěstouna Nárok na odměnu za výkon pěstounské péče má pěstoun, kterému bylo svěřeno do péče dítě, a to až do dosažení jeho zletilosti, a poté, po dobu, po kterou dítěti trvá nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Nárok na tuto odměnu má pěstoun i v případě, že dítě svěřené mu do péče nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte nemá jen proto, že pobírá důchod z důchodového pojištění. Výše odměny pěstouna činí za kalendářní měsíc za každé dítě svěřené do pěstounské péče součin částky na osobní potřeby pěstouna a koeficientů 0,50. Odměna pěstounovi nenáleží, je-li pěstounem prarodič dítěte. Výjimku tvoří případy, kdy je do pěstounské péče prarodičů svěřeno dítě s těžkým zdravotním postižením. V těchto případech odměna být přiznána může. B) Příspěvek na úhradu potřeb dítěte Nárok na tento příspěvek má nezaopatřené nezletilé dítě svěřené do pěstounské péče. Výše příspěvku činí za kalendářní měsíc součin částky na osobní potřeby dítěte a koeficientu 1,20. Při stanovení výše tohoto příspěvku se však může částka na osobní potřeby nezaopatřeného dítěte dále násobit. Jde-li o dítě dlouhodobě nemocné, násobí se koeficientem 1,10, jde-li o dítě dlouhodobě zdravotně postižené, koeficientem 1,60, jde-li o dítě dlouhodobě těžce zdravotně postižené, násobí se koeficientem 1,80. C) Příspěvek při převzetí dítěte Na tento příspěvek má nárok pěstoun, který převzal dítě do pěstounské péče, nebo osoba, které bylo dítě před rozhodnutím soudu o svěření dítěte do pěstounské péče, svěřeno do péče nahrazující péči rodičů. Jde-li o totéž dítě, náleží tento příspěvek jen jednou. Výše příspěvku při převzetí dítěte představuje součin částky na osobní potřeby dítěte a koeficientu 4,00. Příspěvek se vyplatí jednorázově. Jsem těžce postižená, mám roztroušenou sklerózu již v pokročilém stadiu, takže jsem odkázaná na vozík, a k tomu i špatně vidím. Manžel se se mnou před několika lety rozvedl. Mým jediným příjmem je invalidní důchod. Proto mám neustále finanční problémy. Slyšela jsem, že podle zákona mám nárok od bývalého manžela na finanční příspěvek. V.H., Pardubice Institut výživného rozvedeného manžela upravuje zákon o rodině č. 210/1998 Sb., v ustanoveních §§ 92-94. Zákon uvádí, že: "Rozvedený manžel, který není schopen se sám živit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Nedohodnou-li se, rozhodne soud na návrh některého z nich." Z uvedené dikce vyplývá, že máte možnost podat si žádost o určení příspěvku na výživu od bývalého manžela. Tato žádost musí být pochopitelně formulována písemně a zaslána příslušnému soudu. Příslušným soudem je přitom soud, u kterého došlo k rozvodu manželství. Při stanovování výše výživného bude soud samozřejmě vycházet z příjmových a majetkových možností Vašeho bývalého manžela. Soud také může, jak se uvádí v dalším ustanovení, rozvedenému manželovi, který se na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti bývalému manželovi vyživovací povinnost, a to ve stejném rozsahu, jako je stanovená vyživovací povinnost mezi manžely. Toto výživné lze ovšem přiznat nejdéle na dobu tří let od rozvodu. Z dalšího ustanovení vyplývá, že právo na výživné rozvedeného manžela zanikne, jestliže oprávněný manžel uzavře nové manželství nebo povinný manžel (mající povinnost platit) zemře. Pro úplnost ještě dodávám, že právo na výživné může zaniknout též poskytnutím jednorázové částky na základě písemné smlouvy. Jinak řečeno, o výživném se lze dohodnout i v tomto případě předem. Lze sepsat písemnou smlouvu, kde je výživné stanoveno jednorázovou částkou. Vyživovací povinnost bývalého manžela (povinného) vůči oprávněnému manželovi předchází vyživovací povinnost, kterou vůči tomuto manželovi mají jeho děti. Jsem těžce zrakově postižený, je mi 67 let. Již 12 let žiji v ústavu sociální péče, odkud odjíždím pouze občas na návštěvu známých. Pobírám "převážnou bezmocnost". Zajímalo by mě, jestli je pravda, že mi z této částky musí zůstat nějaké peníze pro mou osobní potřebu. P.D., Hranice na Moravě Odpověď na Vaši otázku najdeme ve vyhláškách MPSV o úhradách za pobyt a stravování v zařízeních sociální péče. Uvádí se zde: Jestliže občan, který je umístěn v zařízení sociální péče pobírá zvýšení důchodu pro bezmocnost, hradí z těchto prostředků také náklady na pomoc, která je mu poskytnuta při zajišťování základních a nezbytných životních úkonů. Výše úhrady za tuto pomoc činí: a) při celoročním pobytu v tomto zařízení celou částku přiznaného zvýšení důchodu pro bezmocnost, b) při týdenním pobytu 75% částky zvýšení důchodu pro bezmocnost, c) při denním pobytu v zařízení sociální péče 50% této částky. Po uhrazení všech nákladů musí tomuto občanu zůstat zachováno minimálně: a) 30% částky potřebné k zajištění základních osobních potřeb občana stanovené zákonem o životním minimu v případě, že se jedná o celoroční pobyt, b) 60% z výše uvedené částky, jedná-li se o týdenní pobyt, c) 75% částky při denním pobytu. Zpracovala JUDr. Ivana Marešová # Glaukom si nevybírá Paní štěstěna je velmi vrtkavá. O tom se na vlastní kůži přesvědčila i úspěšná poslankyně za KDU-ČSL a bývalá ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová. V lednu jí při náhodném vyšetření lékaři zjistili zelený zákal, onemocnění, ktré končívá oslepnutím. "Žádná operace není možná, protože je to typ nemoci, která se nedá řešit operativně. To, co jsem prožila, když mi lékaři sdělili onemocnění, se nedá popsat. Nikdo nemá jistotu, co ho doběhne dřív, zda slepota nebo smrt," řekla devětačtyřicetiletá Parkanová. Podle jejích slov, pokud se člověk nemá zbláznit, musí se vzchopit a jít dál. "Dnes jsem to přijala se vším všudy. Svět mi teď připadá barevnější, tráva zelenější, obloha modřejší a zdá se mi, že mám i větší vnitřní citlivost. Když se setkávám v čekárně s mladými lidmi, kteří už oslepli, tak vnímám všechno jinak. To trápení, kterým jsem prošla, mě vnitřně obohatilo. Teď s mým lékařem uvažujeme o tom, že bychom založili nadaci lidí, kteří jsou takto postiženi, aby se nemuseli tolik bát. A tak hledám sponzora, který by nám tuto nadaci pomohl utvořit," dodala Parkanová. fra # Nová oční klinika vyroste na Slunečním náměstí v Praze 13 - Nových Butovicích. Ještě letos by měla začít sloužit veřejnosti. Specialisté se zde zaměří na všechny choroby oka s výjimkou dětské šilhavosti. # Užitečné sanatorium Počet dětí s poruchami zraku rok od roku roste, jak zaznamenává i Denní oční sanatorium v Banské Bystrici na Slovensku. Během tříměsíčních turnusů se v něm může léčit přibližně 50 malých pacientů. O zrakově postižené děti se na čtyřech odděleních sanatoria starají nejen dětské, ale i speciálně vyškolené oční sestry a učitelky. # Stálo to za to! Chtěla bych se se čtenáři podělit o zážitky z pěkné akce, kterou pro děti ze Speciální školy kpt.Vajdy v Ostravě-Zábřehu, kam chodí i moje zrakově postižená dcerka Denisa, připravilo Speciálně pedagogické centrum při této škole. Akce proběhla od 9. do 11. června ve Frýdlantu nad Ostravicí. Její název "Víc než jen kola" mluví za vše. Děti si při ní mohly odpočinout od smogu, kterého je v Ostravě dost, ale především si pořádně zajezdit na kolech jak běžných, tak hlavně tandemových - to jsme s dcerou zvláště ocenily. Nikdo se nenudil, děti hrály ping-pong, ten zkusily za malé asistence i ty nevidomé, podnikly pěší túry a při exkurzi se dověděly zajímavosti o malých letadlech. Při kytaře pana učitele Poledníka si všechny krásně zazpívaly. Za tuto dokonale naplánovanou akci všem pedagogům velice děkujeme. Stálo to za to! N.Dziaková s Deniskou # Cena útěchy Jezdíte často do Chomutova? Já ano, protože se tam poslední dobou stále něco děje. Krátce po velikonoční merendě se 12.května pod záštitou Klubu držitelů vodicích psů odbývaly v Chomutově Oblastní přebory vodicích psů. Všechno nám ten den přálo. Počasí bylo nádherné, nálada skvělá, organizace dokonalá. Navíc jsme kromě dychtivých závodníků mezi sebou uvítali delegaci ze Střediska výcviku vodicích psů SONS. Přijela ředitelka Bedřiška Humhalová, ing.Hana Jasenovcová a Josef Mecel. Když říkám, že organizace byla dokonalá, myslím to vážně. Mně se nejvíce líbila trasa frekvence. Byla dostatečně členitá, aby psi ukázali, co dovedou a zároveň velmi krátká, takže se ani účastníci ani rozhodčí příliš neunavili. Z frekvence každý pes přešel klidně a pohodlně rovnou do soutěže poslušnosti. Žádný chaos, žádná nervozita, žádné dlouhé čekání. Pořadatelé se skutečně vytáhli. Palmu vítězství si odnesla princezna Chita von Slonový Vrch Petra Kyncla, zvaná Žofka. Staroušek moje Courtney se statečně a s vervou došmajdala na poslední místo. Bylo nás celkem osm, takže jsme se všichni hrdě umístili v první desítce. Přebory skončily doslova na sladkou notu. Jedním ze sponzorů byly totiž Chomutovské pekárny, a tak každý pes odjížděl domů s obrovskou taškou dobrot. Mě tentokrát čekalo mimořádné překvapení. Když jsem si šla pro čestný diplom, jednatel psího klubu Petr Vobr prohlásil, že pro posledního účastníka je připravena malá cena útěchy. Zdvořile jsem natáhla ruku a někdo mi vrazil do náruče plyšového pejska, většího než Courtney. Jak pořadatelé věděli, že budeme poslední a že já plyšová zvířátka miluji, to mi bude navždy záhadou. Za takovou "maličkost" jsem však ochotna být poslední všude. ing.Veronika Hončová # Psi usnadňují kontakty Častěji je na ulici osloven člověk, který má s sebou psa. To platí, jestliže majitel o sebe a o psa pečuje. Spíše osloví ženy neznámého muže se psem, pokud jdou stejnou cestou. Je to výsledkem jedné studie z univerzity ve Warwicku, jejímiž autory jsou June McNicolas a Glyn Collis. Oba zkusili být několik dnů venku nejprve bez psa a potom se psem. McNicolas měla malého žlutého labradora a Collis velkého černého. Byli to vycvičení vodicí psi, kteří nejsou agresivní. Studie říká, že počet setkání, při nichž autory oslovili cizí lidé, vzrostl v okamžiku, kdy měli s sebou psy. McNicolas oslovili na cestě, kdy byla bez psa tři cizí lidé a 21 známých. Se psem tento počet vzrostl na 65 cizích a 57 známých. Pes tedy v tomto případě "prolomil ledy". Collis byl bez psa osloven 30 lidmi. Se psem navázal na 325 rozhovorů. Není vyloučeno, že autory studie lidé oslovili, protože působili oni sami nebo jejich pes obzvláště sympaticky. Aby byl tento činitel vyloučen, provedl Collis další tři testy: v prvním případě šel do akce s řádně pěstěným a připraveným psem. V dalším případě měl na sobě roztrhaný, špinavý oblek a nakonec byl sám upraven a měl s sebou špinavého psa. Mnohokrát (350krát) byl osloven, když působil upraveně a psa měl špinavého. Méně kontaktů - 214 - uskutečnil v okamžiku, kdy nebyl upraven on, ale pes byl v pořádku. Autoři z toho vyvodili tyto závěry: 1) to, jak vypadá pes, nehraje tak velkou roli; 2) specializovali se na pohlaví osob, které je oslovily. Bez psa nebyl rozdíl mezi ženami a muži. Za účasti psa však Collise oslovilo znatelně více žen než mužů. Autoři se domnívají, že pes odstraní u žen zábrany při oslovení cizího muže na ulici. Z Frankfurter Allgemeine Zeitung přel. Edita Valtová # Letecká společnost pomáhá zrakově postiženým Nizozemská letecká společnost KLM Royal Dutch Airlines distribuuje na všech svých linkách informační brožurky pro zrakově postižené pasažéry, kde se dozvědí základní bezpečnostní informace, které jinak sděluje cestujícím posádka letadla. Brožurky jsou tištěny jednak Braillovým písmem a jednak velkými písmeny, a jsou k dispozici v anglické a v nizozemské verzi. Vznikly ve spolupráci s několika národními asociacemi zrakově postižených i s odborníky. Sestavili je a vyrobili zrakově postižení z nizozemské tiskárny Proson Braille Printers. # SLYŠELI JSTE O NÁS? Knihovna pro nevidomé a těžce zrakově postižené by ráda touto cestou upozornila na své služby všechny čtenáře nebo posluchače ZORY, kteří o nás dosud nevědí. Jsme jedenáctým rokem fungující zvuková knihovna a svým zaměřením doplňujeme nabídku Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana. Půjčujeme zvukové časopisy a knihy načtené na kazetách a také vydáváme ve zvukové podobě knižní novinky zejména křesťanských nakladatelství. V současné době máme pro naše posluchače k dispozici okolo pěti set titulů nejrůznějších žánrů - beletrii, poezii, dramatická a hudební pásma, studijní literaturu i duchovní četbu. Načítáme nyní například již desátý příběh ze série oblíbených detektivních případů bratra Cadfaela (středověkého mnicha ze shrewsburského kláštera benediktinů) spisovatelky Ellis Petersové. Připravujeme také životopisný rozhovor s Tomášem Halíkem "Ptal jsem se cest" a pro ty, kteří se zajímají o pravdivou historii Tovaryšstva Ježíšova načítáme titul "Jezuité" - nedávno vydaný nakladatelstvím Argo. Naši nabídku doplňují zvukové časopisy, ve kterých poskytujeme výběr článků a zajímavých informací z českých periodik, nezapomínáme ani na ženy, pro něž vydáváme časopis Lucie. Půjčování zvukových kazet je bezplatné a velmi jednoduché - podobné systému zapůjčování v knihovně K.E. Macana. Zrakově postižený proto nemusí mít žádné obavy, že by sám nezvládl vracení kazet. Knihovna také počítá i s vydáváním knižních titulů na kompaktních discích a počítá se zprostředkováním svých časopisů v digitální podobě pro ty, kteří disponují počítačem a mají o tuto formu časopisů zájem. Pokud vás tedy naše nabídka zaujala a měli byste zájem používat služeb naší knihovny, kontaktujte nás na telefonním čísle: 02/24 22 64 48. Rádi vám poskytneme doplňující informace a na požádání zašleme náš katalog v černotisku i v bodovém písmu. Možná je i vaše osobní návštěva u nás - sídlíme naproti obchodnímu domu Kotva, na rohu Náměstí Republiky a ulice Králodvorské v Praze. Adresa: Králodvorská 16, P.O.Box 45, 110 05 Praha 1, e-mailová adresa: fond.lumenchristi@seznam.cz # Spisovatelku slepota nezlomila Úspěšná britská spisovatelka, pětapadesátiletá Sue Townsendová, která proslula na počátku 80.let sérií fiktivních deníků třináctiletého adolescenta, byla na počátku letošního března oficiálně zaregistrovaná mezi osoby postižené slepotou. Jak však sdělila britskému deníku "The Times" spisovatelka, kterou dobře znají i naši čtenáři, novou zkušenost shledává "vzrušující a zajímavou". "I když mě slepota připravila o nezávislost, musím přiznat, že jsem vždy milovala změnu, a nyní zvažuji, jak své postižení proměnit ve výhodu," řekla novinářům Townsendová. Poslední dva roky její zrak slábl v důsledku silné cukrovky, úplnou slepotu jí však způsobilo nedávné krvácení do sítnice v obou očích. "Jednoho rána jsem se probudila a všechno bylo jakoby pokryté hustým černým kouřem. Málem jsem telefonovala hasičům," dodává se sarkastickým úsměvem matka čtyř dětí a pětinásobná babička, která přijímá své postižení s překvapivou vyrovnaností. "Nevadí mi, že mi musí manžel předčítat, a pro týdeník "The Observer" dokonce připravuji studii o dopadu nové labouristické politiky na život nejchudších vrstev," říká spisovatelka a dodává: "Brzy si koupím ty nejfantastičtější sluneční brýle na světě." Rodačka ze středoanglického Leicesteru, která ukončila formální vzdělání v patnácti letech, se stala slavnou doslova přes noc "Tajným deníkem Adriana Molea", který vyšel v roce 1982 a za necelý rok se jej prodalo přes milion výtisků. Následovala i do češtiny přeložená mimořádně populární díla "Hořké zrání Adriana Molea" a "Pravdivá zpověď Adriana Molea", v nichž se spisovatelka ironicky vyrovnávala s érou "thatcherismu" a jejím dopadem na život průměrných Britů. Knihy vyšly v mnohamilionových nákladech v Británii i v zahraničí a dočkaly se i divadelního, televizního a rozhlasového zpracování. Byly přeloženy do čtyřiatřiceti jazyků. Spisovatelka, jejíž zrak bude napříště rozlišovat už jen stíny, pociťuje nyní podle vlastních slov zvláštní sympatie k ministrovi financí Gordonu Brownovi, který také nevidí na jedno oko. "Navštěvuje mě ve snech a dává mi rady ohledně financí," říká Townsendová, která vyrostla v chudobě a psaní jí vyneslo značné jmění. Rostislav Matulík # Dar od hejtmana Českoněmecký den nevidomých a slabozrakých se v sobotu 9.června uskutečnil v hotelu Slavie v Karlových Varech-Drahovicích. S německými přáteli se zde sešli zrakově postižení ze severozápadních Čech. Důležitým momentem dne bylo slavnostní předání peněžního daru od hejtmana Karlovarského kraje Josefa Pavla. "Chodil jsem mezi vás jako primátor města Karlovy Vary a chodit mezi vás budu i nadále," pronesl v úvodu ke zrakově postiženým hejtman. Poté odevzdal Pavlu Rogaczewskému, předsedovi Krajské rady zrakově postižených, šek na pět tisíc korun. "Je to jen malý dárek do začátku. Když jsem přemýšlel, jak rozdělit peníze, které jsem se rozhodl věnovat různým organizacím ze svého druhého platu, vzpomněl jsem si na vás," řekl dále Josef Pavel. Pavel Rogaczewski neskrýval dojetí. "Ve funkci primátora udělal Josef Pavel obrovský kus práce pro slabozraké a nevidomé, těším se na naši další spolupráci," dodal Pavel Rogaczewski. Marek Reismüller # Přepadení v metru Nerad nadávám a nepoužívám silná slova, ale v Praze na Opatově jsem potkal hyeny-bestie. V tomto případě nemohu najít výstižnější slova. Jak to bylo? Prohlížím si znovu Program turistických akcí TJ zrakově postižených Zora, i když vím přesně, jaká akce je nachystaná na zítřek. Jsem tělesně postižený invalidní důchodce, chodím o holi, mám dost let a méně zdraví, přesto rád chodím s touto partou na turistické vycházky. Rozhoduji se - jít či nejít? Počasí je nejisté, zdraví zlobí... Ale co, půjdu, při turistice je dobře, pozapomenu na starosti všedních dnů, popovídám s kamarády a přáteli. Výlet se vydařil, putovali jsme v pohodě a v dobré náladě. Po návratu do Prahy jsme se rozhodli, že zakončíme den svátečně - stavíme se na večeři. Dohodnuto. Po dobré večeři jsem ve 21,45 hodin vystoupil z metra sám na Opatově. A už to bylo. Jak z mordýřského filmu. Přiskočili ke mně dva cikánští lapkové, přitiskli mi nůž pod krk a se slovy "cekni a napálíme to do tebe" mě vlekli do tmavého místa. Chtěli cigarety a peníze. Nekouřím a obsah mé peněženky je moc neuspokojil. Opakují svoji vyhrůžku "buď zticha nebo uvidíš!" a mizí. Zůstávám na nástupišti sám, ochromený strachem, vyřízený zlým zážitkem, ponížený nelidským jednáním. Dojem z hezkého sportovního dne a společnosti turistů kamarádů je pryč. Jak se může slušný člověk bránit? Jak jsem se dostal domů, už ani nevím. Jsem rád, že žiji, že mě nezmrzačili. Na špatné chvíle asi hned tak nezapomenu. Zdeněk Horský # Nevidomý na Everestu Již na jaře jsme informovali o chystané výpravě Američana Erika Weihenmeyera na Mount Everest. 25.května se stal prvním nevidomým v historii, který vylezl na tuto nejvyšší horu světa. Po jeho boku byl americký lékař, který zdolal tento štít vysoký 8 850 metrů zároveň jako nejstarší člověk na světě. Oba šli přesně stejnou jihovýchodní cestou jako první pokořitel Everestu Edmund Hillary před 47 lety. Weihenmeyer ztratil zrak ve třinácti letech. Při unikátním výstupu použil vedle klasického horolezeckého nářadí také pár holí, ktrými si "ohmatával" terén. Před svým rekordním kouskem už dříve vystoupil mezi jinými na horu Mount McKinley na Aljašce a na nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro v Tanzánii. Jeho přátelé nosili při výstupech oděv opatřený zvonky, aby se Weihenmeyer mohl lépe orientovat sluchem. res # Máme mistry Evropy Ve dnech 23. až 26.května stala se Česká republika hostitelskou zemí 4.mistrovství Evropy v kuželkách zrakově postižených. Hrálo se na moderní čtyřdráhové kuželně TJ Hagemann v Opavě. Všechny výpravy byly ubytovány v hotelu Belárie v nedalekém Hradci nad Moravicí. V soutěžích družstev startovalo šest šestičlenných národních týmů. V soutěžích jednotlivců se představilo rekordních 67 hráčů a hráček z osmi zemí ( Jugoslávie a Slovinsko neobsazovaly soutěže družstev). Barvy České republiky hájilo 12 státním trenérem Zdeňkem Paulusem nominovaných reprezentantů - 9 mužů a 3 ženy. Po slavnostním zahájení začala soutěž družstev. Každý tým musí být složen po dvou hráčích kategorie B1 (nevidomí), kategorie B2 (prakticky nevidomí) a kategorie B3 (slabozrací). Každý hráč hraje 100 hodů do plných a po 25 hodech se mění dráhy. Skutečně dosažený výsledek každého hráče se započítává do družstva. Pokud do sestavy družstva byla zařazena žena, dostává ke svému výkonu pětiprocentní bonifikaci. Soutěž je dramatická. Záleží na každém hráči, ba dokonce někdy i na jediném hodu. Přestože naše reprezentační družstvo v předcházejících třech ročnících disponovalo s dostatkem kvalitních hráčů v kategoriích prakticky nevidomých a slabozrakých, achillovou patou byla vždy kategorie nevidomých. Výsledky Honzy Konopky snesly evropské měřítko, ale chyběl druhý hráč se stabilnější výkonností. Soutěž ve fantastickém stylu "rozjel" nevidomý Honza Konopka. Skvělých 445 bodů! Po prvních hráčích vede Honza s velikým náskokem. Důvěru trenéra na postu druhého hráče kategorie nevidomých dostává zkušený hráč se stabilními výkony Pepík Šimek, leč v reprezentaci v úloze debutanta. Nováčkovská daň je tvrdá. Do Pepíkova běžného průměru chybí 60 poražených kuželek. Výsledkem velkého snažení a úsilí jsou 343 body. Náskok se sice snížil, ale stále vedeme. Kategorii prakticky nevidomých za naše družstvo otevírá ostřílený Blahoš Kačírek. Daří se mu! Dosahuje 549 bodů a upevňuje průběžné první místo v celkovém pořadí. Přichází druhý debutant v našem dresu - Jarda Auinger. Svou celoroční výkonností a kvalitním výsledkem na květnovém mistrovství republiky dostal přednost před ostatními adepty. Moc se těšil na "Evropu". O čtyři body se dostal přes "pětistovku". Dobrý průměr, ale Jarda chtěl víc, má na to. I po dvou třetinách soutěže příjemné konstatování: zatím jsme první. Od úřadujícího mistra Evropy, Karla Pařila, se očekává jen vysoké "číslo". Karel není ve své kůži. Krize? Něco se stalo? "Jen" 548 bodů. Náskok našeho družstva nadále utěšeně roste. K historickému úspěchu české reprezentace chybí už jen krůček. Zvládne jej letos v pohodě hrající Pepa Paulus? Ano, od prvních hodů je jasné, že šanci drží pevně ve své jisté pravačce. Výkonem 558 bodů potvrdil zlaté medaile pro Českou republiku a současně si pro sebe otevřel finálová dvířka pro soutěž jednotlivců. Dobře se poslouchaly tóny naší hymny. Česká republika získala 2 947 bodů a suverénním způsobem získala zlaté medaile v soutěži družstev na Mistrovství Evropy v kuželkách zrakově postižených pro rok 2001. O druhé místo se podělili Chorvaté a Němci - obě družstva shodně dosáhla 2 829 bodů. Čtvrté místo obsadili Maďaři (2 815 bodů) těsně před Rumuny (2 814 bodů) a na posledním místě skončili trojnásobní mistři Evropy - Slovensko (jen 2 807 bodů). Po soutěži družstev pokračoval evropský šampionát soutěžemi jednotlivců. Ty se skládají ze dvou částí. Všichni přihlášení jednotlivci absolvují základní část - 100 hodů do plných. Do soutěže jednotlivců se započítávají dosažené výsledky hráčů ze soutěže družstev. Osm nejlepších po základní části postupuje do finále, které se opět hraje na 100 hodů do plných. Dosažené výsledky z obou částí se sčítají pro konečné pořadí. V soutěži žen, která byla společná pro všechny tři kategorie při použití koeficientů, jsme měli tři "želízka v ohni". Žel, všechny tři hráčky zůstaly hodně dlužny svým možnostem. Majka Kulhánková se 470 body obsadila 11.místo, Hela Hradilová skončila desátá (472 body). Pouze Radce Krychtálkové se podařilo postoupit do finále se 478 body, ale až ze šestého místa s poměrně značným bodovým odstupem od předních pozic. I když ve finále přidala nějaký bodík (celkem 987), ze šestého místa se neodlepila. Mistryní Evropy se stala slabozraká Marija Soltisová z Jugoslávie, která dosáhla 1 115 bodů. Druhé místo vybojovala prakticky nevidomá Ruža Markešičová z Chorvatska (1 077 bodů). Na třetím místě se umístila Němka Adelh Dorfersová (B2) výsledkem 1 048 bodů. Mezi nevidomými muži obsadil Miloš Slavík výkonem 310 poražených kuželek 15.místo. Pepík Šimek se musel spokojit s 11.příčkou. Honza Konopka postupoval do finálových bojů z prvního místa. Třebaže si vytvořil slušný náskok v základní části, o zlatou medaili musel hodně bojovat. V první polovině se mu vůbec nedařilo (nakonec 813 bodů). Zle dotíral bronzový Němec Wolfram (rovných 800 bodů) a skvěle finálovou "stovku" zahrál stříbrný Vlado Čuchran ze Slovenska (802 body). I v kategorii B2 (prakticky nevidomí) jsme měli tři hráče. Velké zklamání na opavské kuželně prožil Vojta Pálka. Dosažených 480 bodů ho zařadilo na 13.místo. Jarda Auinger obsadil s 504 body 11.místo. Blahoš Kačírek se po základní části dělil s Rumunem Ciotlosem o třetí místo - oba 549 bodů, před nimi o dva bodíky další Rumun Oreian. Kdo s koho? Jeden zůstane bez medaile! Před rokem ta "bramborová" zůstala Blahošovi. První místo si bezpečně spolehlivým výkonem i ve finálové části hlídal Peter Sisenszki z Maďarska. K 576 přidal 566 - celkem tedy parádních 1 142 body! Druhý Tiberiu Oreian - 1 095 bodů. Třetí a konečně medailově bronzový Blahoš! Bylo nutno vypotit 1 086 bodů. O titul mistra Evropy v kategorii slabozrakých (B3) si to rozdali Němci. Zvítězil Ralf-Peter Lokat (1 161 bod) před Antonem Sturmem (1 145 bodů) a Chorvatem Mirko Štajduharem (1 120 bodů). Páté místo vydřel Pepa Paulus, když dokázal nasbírat 1 088 bodů. Druhý náš finalista Karel Pařil ze zdravotních důvodů k závěrečným bojům nenastoupil. Třetí náš hráč Olda Pištěk s 531 bodem obsadil 12.místo. V soutěži družstev máme mistry Evropy, k tomu ještě pět finálových míst, z toho zlato Honzy Konopky a bronz Blahoše Kačírka - opravdu slušná úroda! Jiří Reichel Miniportréty nejlepších Marija Soltisová Přišla a zvítězila. Nikdo ji neznal. Jugoslávští zrakově postižení kuželkáři se mistrovství Evropy zúčastňovali, ale v Opavě nepostavili družstvo, startovali jen v jednotlivcích - dva muži a jedna žena. Kuželkářskému sportu se v Jugoslávii věnuje na 60 zrakově postižených v devíti městech. Marija pochází z městečka Ada, poblíž Nového Sadu. Problémy se zrakem měla od dětství. Po porodu se zraková vada zhoršila, přesto mohla pracovat v administrativě. Prodělala několik očních operací, před dvaceti lety však musela odejít do invalidního důchodu. Kuželky začala hrát počátkem osmdesátých let. Prvních deset let se tomuto sportu věnovala intenzivně, nyní trénuje dvakrát týdně. Před mistrovstvím pobývala v kuželně častěji. "Na opavskou kuželnu budu ráda vzpomínat. Hrálo se mi tu moc dobře, byla tu skvělá atmosféra," řekla Marija při loučení. Peter Sisenszki Má 27 let a pochází z východomaďarského Miškolce. V deseti letech se mu začal zhoršovat zrak. Základní školní docházku zvládl v běžném typu školy. Čalouníkem se vyučil ve speciální škole pro zdravotně postiženou mládež, kde je pro zrakově postižené otevřen tento učební obor. Soukromě podniká, doma si zřídil malou čalounickou dílnu. Kuželky hraje od roku 1995, zúčastnil se všech evropských šampionátů. Na prvním v Košicích byl druhý, v Rumunsku čtvrtý, minulý rok v Maďarsku třetí. V Opavě si tedy ziskem zlaté medaile doplnil sbírku. V Maďarsku existují pouze tři oddíly zrakově postižených kuželkářů, ve kterých je zapojeno na 40 hráčů. Vzhledem k tomu, že se Maďarsko nachází uprostřed zemí, kde zrakově postižení hrají kuželky, mají čilý mezinárodní styk. Dalším Petrovým koníčkem je počítač. Stráví u něho hodně času. Zrovna navštěvuje kurz s novým programem, ale absence ho však vůbec nemrzí. Také se rád věnuje tandemové cyklistice. Petr je ženatý, v září čekají první přírůstek do rodiny. Manželka je velmi dobrou kuželkářkou v kategorii nevidomých. V minulých šampionátech reprezentovala Maďarsko v soutěži družstev. Ralf Peter Lokat Narodil se v roce 1965 v německém Wolfenu. Zrakovou vadu má od dětství, dotáhl to, jak s úsměvem říká, až na 27 dioptrií. Od těžkých brýlí mu pomohly kontaktní čočky. Velmi si je pochvaluje. Docházel do běžného typu základní i střední školy. Pak absolvoval v Chemnitz školu pro zrakově postižené se zaměřením na informatiku. Baví ho programování. Pracovní uplatnění dosud nenašel, pobírá slepeckou rentu. Nejdříve se Ralf aktivně věnoval plavání a lehké atletice v kolektivu vidících dětí, od roku 1985 hraje kuželky. V Opavě se mu velmi líbilo a s kuželnou byl moc spokojen. Z titulu mistra Evropy v kategorii slabozrakých (B3) měl velkou a neskrývanou radost. Blahoslav Kačírek Narodil se 2.dubna 1933 v Tasově u Velkého Meziříčí. Exploze nalezené rozbušky mu ve dvanácti letech - psal se rok 1945 - vážně poškodila zrak. Když skončilo dlouhé nemocniční léčení, šel se do Chrlic učit košíkářem. Výuční list však dostal v Praze-Krči, kam byl tento učební obor přeložen. Po vyučení nastoupil do Brněnské drutěvy, kde pracuje dosud. Koše dělal do začátku sedmdesátých let, pak byla košíkářská dílna zrušena. Přešel do kartáčnické dílny, která funguje v omezeném rozsahu. Nyní však většinou pracuje na schématech a montáži zářivek. Vhodné práce pro těžce zrakově postižené je velmi málo. Kuželky Blahoš hraje od roku 1982. Brzy se vypracoval na velmi kvalitního kuželkáře s téměř stabilní formou. Nepřišlo to ale samo, skrývá se za tím náročný pravidelný trénink, schopnost soustředit se na hru a přizpůsobit se charakteru té které kuželny. Je několikanásobným mistrem Československa i České republiky v kategorii prakticky nevidomých. Také na turnajích obazuje přední místa. Soupeři si velmi považují toho, když "uloví" jeho kuželkářský "skalp". Byl účastníkem všech mistrovství Evropy. V roce 1998 se neprobojoval do finále, skončil na devátém místě. V roce 1999 to už bylo šesté místo ve finále. V minulém roce další postup, ale jen "bramborová" medaile - tedy čtvrté místo. Letos už dosáhl na medaili. Bronz - krásné třetí místo! Je také vítězem Evropského poháru ve své kategorii, jehož dosud jediný ročník byl uspořádán v Košicích. Podařilo se mu též s oddílovou kolegyní Marií Kulhánkovou vyhrát prestižní Dunajský pohár dvojic. "Měl jsem a vlastně mám problémy se zády - při kuželkách však bolest necítím. Kuželky mi dávají velkou radost a vnitřní uspokojení," říká Blahoš Kačírek. Trénuje jednou, raději dvakrát týdně. Naplno, soustředěně, jeden hod jako druhý, pokud možno je posílá "do ulice". Ty pak berou! Dobře ví, že o kvalitě hodu se rozhoduje jen a jen na náhozovém prkně. Každé vychýlení koule z přímého směru se na dvacetimetrové dráze ke kuželkám setsakramentsky projeví. "S kuželkami se dostávám mezi lidi, kuželky a práce mě drží v aktivitě," dodává. Blahoš Kačírek je dokladem toho, že když se chce, dají se kuželky hrát na vysoké úrovni i po šedesátce. Josef Paulus Narodil se 12.dubna 1952 v Ostravě. Ve dvou letech se u něho projevil šedý zákal. Po základní škole se šel učit instalatérem-topenářem. Po vyučení nastoupil a stále pracuje v údržbě na stadionu Baníku Ostrava na Bazalech. Je ženatý a má dvě dcery. "Ke kuželkám jsem se dostal čistě náhodou. Přišel za mnou Roman Vysoudil s tím, že bychom je mohli zkusit. Shodou okolností se na opavské kuželně pořádal turnaj zrakově postižených. A tak jsme to zkusili," zavzpomínal Pepa. Psal se rok 1991. Bylo jich šest, založili oddíl v Baníku Ostrava a začali trénovat - jednou za čtrnáct dní. Zápal byl obrovský a trvá dodnes. Brzy se členská základna rozrostla na 16 hráčů. Rostl zájem, ale i napětí v oddíle. Našlo se řešení: "Rozdělili jsme se na dvě části, jedna šla hrát na Hlubinu a my jsme si našli kuželnu v Michálkovicích," přibližuje situaci Pepa. Poprvé se dostal přes kýženou "pětistovku" před čtyřmi roky na turnaji v Rokycanech. Po sto hodech měl 505 poražených kuželek a velkou radost. Dalším pravidelným a svědomitým tréninkem se Josef Paulus vypracoval mezi špičku našich slabozrakých kuželkářů. V minulém roce dostal důvěru státního trenéra (mimochodem svého bratra Zdeňka), aby reprezentoval Českou republiku na 3.mistrovství Evropy v Maďarsku. Nováčkovská daň se projevila slabším výkonem pro družstvo a také finále jednotlivců bylo hodně vzdálené. Letos to vyšlo! Pepa byl nejen platným hráčem pro družstvo, ale prosadil se i v jednotlivcích skvělým pátým místem v silné konkurenci. "Byl to zážitek! Ty nervy dneska...já jsem byl tvrdý, potil jsem se, držela mě velká nervozita, tak moc jsem chtěl," řekl mi těsně po finálovém boji spokojený-nespokojený Pepa. "Ani těch 539 není málo, ale chtěl jsem víc, tajně jsem počítal se "šestistovkou". Chtěl jsem ji tu hodit, žel, snad příště!" # Poděkování Milý Luboši, promiň mi to oslovení, ale tykám-li si s někým, pak nemám ve zvyku se znovu vracet k vykání, třeba i jen proto, abych dodal větší údernosti svým argumentům. A já i Ty víme, že jsme si ještě při naší nedávné drobné spolupráci tykali. Mimochodem, šlo o text týkající se oslovení nových zájemců z řad mládeže o běžecké lyžování, o jehož publikování v ZOŘE jsem Tě tehdy požádal. Po zveřejnění Tvé úvahy "Budu také upřímný" bylo asi většině čtenářů ZORY a především tohoto textu zřejmé, že na takovýto článek nelze nereagovat. Již podle prvních informací o obsahu Tvého článku (ZORA se do mých rukou nedostane) a následně i po jeho prvním přečtení jsem začal nabývat jistoty, že většina myšlenek a argumentů v textu se neopírá ani o průměrnou znalost problematiky běhu na lyžích a vrcholového sportu vůbec. A tak jsem byl den ode dne více a více odhodlán začít psát ráznou odpověď, kde uvedu vše na "správnou míru". Kde se opřu o všechny dostupné informace, o materiály vypracované ještě v době mého působení ve funkci předsedy sekce běžeckého lyžování a vůbec o argumenty, vycházející z vědecké nauky o sportovním tréninku a všech přidružených věd i nevěd. Že napíši o tom, jak mě tak trochu mrzí, že jako člen prezidia Českého svazu zrakově postižených sportovců asi nevíš nic o mnou zpracovaných materiálech týkajících se například velikosti členské základny v běžeckém lyžování zrakově postižených v roce 1999 nebo o navrhovaných kritériích pro práci s mládeží v jednotlivých sportovních sekcích. Že mě mrzí, že jako viceprezident zmíněného Svazu pouze "tak trochu" sleduješ výkony některých našich sportovců, protože jinak by Ti asi nemohlo uniknout, že Mirka Sedláčková se už druhým rokem v některém ze světových závodů opakovaně umisťuje do pátého místa, a že snad není od věci připomenout, že na posledním mistrovství světa v r.2000 obsadila i tolik neoblíbené místo čtvrté. Je toto výkonnostní útlum? A takto jsem chtěl původně pokračovat dál a dál... Ale pak jsem si uvědomil něco jiného. Já Ti musím, Luboši, vlastně poděkovat! Poděkovat za to, že sis toho našeho na úbytě umírajícího běžeckého lyžování vůbec všiml. Ty jsi vlastně první čtenář, který reaguje na mou snahu dokázat, že si taky zasloužíme těch pověstných Warholových "patnáct minut slávy". A že Ti musím dát i v ledasčem za pravdu. Například v tom, že to naše běžecké lyžování je skutečně v útlumu. A že je luxus posílat na zahraniční závody spíše nepřipravené závodníky? Souhlasím. Že nám kvalitní mladí závodníci z nebe nespadnou? Neoddiskutovatelná pravda. Ale že by to vše vyřešil Mgr.Petr Jakl? Řekni mi, Luboši, kde byli všichni "znalci" těchto pravd, když jsem se jako výše zmíněný funkcionář snažil bezvýsledně vyhledávat odborníky a nadšence, kteří by mi byli ochotni pomoci s řešením aspoň jednoho už zmíněného problému? Na většinu výtek ve zmiňovaném článku mohu odpovědět pouze jedinou informací. Nejsem již od jara roku 2000 oficiálně pověřen žádnou funkcí, která by se týkala jak organizace a zabezpečení české reprezentace běžeckého lyžování zrakově postižených, tak i řízením běžeckého lyžování zrakově postižených vůbec. Zabývám-li se i přesto některými organizačními záležitostmi, pak je to většinou má osobní iniciativa a chuť tuto práci vykonávat a pomoci tak Svazu. Jinak působím pouze jako osobní trenér a trasér Mirky Sedláčkové, ze jejíž sportovní přípravu jsem ochoten dát ruku do ohně a všechny nejasné problémy kolem jejího tréninku rád komukoliv na požádání ochotně vysvětlím. Mimochodem, myslím, že ani Jan Železný není v každém závodě první a jeho osobní problémy se správnou technikou provádění hodu oštěpem jsou nedílnou součástí každého poskytovaného rozhovoru. Pár vět na závěr: Běh na lyžích je krásný, ale tvrdý sport. Vyžaduje mnoho odříkání a dlouholeté mravenčí práce při budování vrcholné výkonnosti každého závodníka. Pro většinu mladých lidí nebude nikdy běžecké lyžování díky této "nejisté vyhlídce" atraktivním sportem, a už vůbec se v tak málo početné enklávě, jako jsou zrakově postižení, nedá hovořit o jeho masovém rozšíření. A dovedeme si jistě všichni spočítat, kolik stojí zájezd žáků internátních škol pro zrakově postižené, sídlících povětšinou ve velkých městech, do desítky až stovky kilometrů vzdálených horských oblastí s upravenými běžeckými stopami. Z těchto souvislostí pak vyplývá jediná odpověď: Kdo nebydlí v horských či podhorských oblastech, nemůže nikdy tento sport vykonávat na vrcholové úrovni! A kolik máme takovýchto sportovně talentovaných zrakově postižených dětí? Víte o nich? Já pouze o jediné dívce. Ale ta "přeběhla" a již letošní zimu rozšířila Tebou, Luboši, zmiňovanou reprezentační základnu sjezdového lyžování. Tedy velká škoda pro běžce a velké štěstí pro sjezdaře? Ne, nikoliv. V tom problém není. Vždyť přece jakákoliv sportovní aktivita zdravotně postiženého člověka by měla být ohromným cílem nás všech ve snaze po jeho integraci. A jestliže k tomu připočteme ještě reprezentaci naší země v zahraničí a to v jakémkoliv oboru, pak je podle mého soudu "unfair" několika neuváženými větami takovouto činnost znevážit. Tolik, Luboši, tentokrát moje upřímnost. S pozdravem Petr Jakl # Pojeďte s námi na Seč! Klub českých turistů TJ Zora pořádal v roce 1999 setkání pražských turistů na Seči. Byla jsem jednou z účastníků této akce a protože se pořadatelům vydařila, vzpomínám na chvíle strávené na Seči velmi ráda. Prostředí bylo ideální pro všechny skupiny - zdatnější, méně zdatné, ba i ty pohodlnější. Kromě vycházek a túr si mohli milovníci přírody, vody, rybaření i houbaření vybrat dle své chuti i kondice. Vycházky pro seniory či mlsnější jazýčky lze zpestřit návštěvou cukrárny, pro žíznivé je v areálu vinárna i restaurace. Ubytování je v kempu ve zděné budově, na pokoji je sprcha a WC. Stravování je 5 minut od ubytovací budovy. KČT TJ Zora Praha pořádá opět od 31.srpna do 2.září setkání na Seči. Akce je určena pro zájemce z celé republiky. Pojeďte s námi, budete vzpomínat tak jako já a těšit se na další setkání, neboť na Seč se nezapomíná. Věřím, že mi dáte za pravdu a že každý z vás si vybere tu svou trasu, ve dne i v noci. Bližší informace podá pan Karel Novák večer na telefonu 02/781 34 00. Nashledanou na Seči! Eva Brejchová