Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené , číslo 24, prosinec 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Žít jako kočky. I o Vánocích!
STALO SE
Děkovali jsme nejlepším
NAPSALI JSTE NÁM: Keramika (nejen) k nevidomým patří
Den bílé hole v Plzni
RETRO: ZORA 1921 – snad dnes naposled
LIDÉ KOLEM NÁS: Vánoce slavíme po česku
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? IV. část
POVÍDKA: Vzpomínka na Vánoce 1985
ZDRAVÍ: Chrapot je častým důsledkem virových infekcí
SPORT: Dva republikové šampionáty střelců
Tiráž

POVÍDKA: Vzpomínka na Vánoce 1985

Vánoce jsou svátky klidu. Vzpomínám si na jedny takové. Bylo mi 14 let, a Žili jsme v domku, na kopečku nad řekou. Pod naším domem byla široká, klidná, a jak se v ní hromadila voda, působila majestátně. Ale hned po pár metrech přecházela v rychlou peřej. Divoká voda v ní narážela do balvanů, a temně hučela. Když v třeskuté zimě zamrzla, a posouvaly se po ní ledy, šustila, a cosi zvláštního si šeptala. Nedaleko stál starý železniční viadukt. Pokud byste si pod něj v létě sedli na hladké, řekou omleté oblázky, a poslouchali okolní zvuky, můžete napsat symfonii. Pak jste se zvedli, otřeli mokrý zadek, přešli most, a vyšlapali kopec, na němž se mezi staletými stromy tyčil kostel s dlouhou, štíhlou věží. Pod ním ležel tichý vesnický hřbitov, obehnaný kamennou zdí.
Toho Štědrého večera ke mně do pokoje doléhalo přes zavřené okno jen slabé šumění řeky. Kamarádi, kteří k nám občas přijeli na návštěvu, kvůli němu často nemohli usnout, ale na mě působilo jako balzám. Kapra i salát jsme snědli, vánoční dárky už rozbalili. Chtělo se mi usnout. Ale tak pozdě ještě nebylo. Co si takhle vyjít na procházku? Teple jsem se oblékl, nazul bufy, do svátečního ubrousku zabalil na cestu pár pracen a vanilkových rohlíčků, a vyrazil do tmy. Večer byl jasný, krajina zasněžená, mrzlo, a pod nohama křupal sníh. U sousedů se ke mně přidalo 5 koťat. Po několika desítkách metrů se mnou pokračovalo jediné. Vrnělo a třelo se mi o nohy, kdykoliv jsem na chvilku zastavil. „Pojď, vezmu tě na rameno, ohřeješ mi krk, a můžeš mi přitom vrnět do ucha. A tady je pro tebe kousek rohlíčku, za věrnost a vánoční spolujízdu,“ vysvětlil jsem mu. Šli jsme podél řeky, pak přes most, a ke hřbitovu.
Stará rezavá brána měla být touhle dobou už dávno zavřená, ale nebyla. „Otevři ji,“ povídá neznámý hlas ve mně, a kočka jako by mu svým vrněním přitakávala. Trochu mě to polekalo, ale vzal jsem za kliku. Ruka se mi na ni mrazem lehce přilepila. Brána zavrzala hlasitě a pisklavě. Mě přejel mráz po těle, ale ji to nijak zvlášť nevzrušilo. Spokojeně si vrněla dál. „Projdi si to tu, a vzpomeň si na všechny lidi, které znáš! Právě teď je k tomu vhodný okamžik,“ děl hlas znovu. A kočka jeho doporučení vrněním potvrdila. Procházel jsem mezi hroby. Byly tiché, a ozářené mihotavými plamínky svíček. Každého, na koho jsem si vzpomněl, jsem šeptem vyslovil. Byl jsem mladý, a všichni ti lidé tehdy žili. Dohromady jich bylo 173, to si dodnes přesně pamatuji. Když jsem šeptal jejich jména, kotě zmlklo. A když jsem došeptal, nechalo mě dále přemýšlet: „Ještě si vzpomeň, určitě ještě nejsou všichni.“ Pak na obzoru zazářilo pohybující se světlo. Myslel jsem na vánoční kometu, ale po chvilce se ozval zvuk výstřelu. Spíš nějaký policajt vypálil světlici. Poté Zadul studený vítr, brána znovu vrzla, a můj vnitřní hlas mi řekl, že můžu jít domů. Cítil jsem se skvěle, a tenhle rituál dělám na Štědrý den dodnes.
Cestou z kopce ze hřbitova jsme měli vesnici jako na dlani. Svíčky, vánoční hvězdy, i ozdobené stromečky ji obdarovaly měkkým světlem. Na zamrzlé peřeji šustily posouvající se ledové kry. Vypadalo to, že i řeka slaví Vánoce. A s ní, v klidnější vodě, i kapři, kteří přežili: „Ach maminko, tvé šupiny dnes září nějak jasněji. A tak jinak na mě otevíráš hubu, když vypouštíš bublinky. Jsem šťastný, že jsi zabrala, když jsem si tě namlouval ve slepém ramenu. A pamatuješ, jak se tu v létě koupali ti dva blázni? Ona měla takové svítivé plavky, i v kalné vodě jsem je viděl na dva metry. On si zažertoval, a odepnul jí podprsenku. Dlouho ji spolu hledali, ona na něho křičela, a několikrát ho i plácla. Jenže nic nenašli. Mě se totiž oba košíčky přitiskly na žábry. Cvoci! Málem jsem se udusil. Setřásl jsem ji až divokým třením. Samozřejmě že hlavou o kámen, nemusíš mě podezírat! Schoval jsem jí támhle pod ten velký. Soused rak ji včera klepety nastříhal na tenké proužky, a já ti s nimi ozdobil vodní rostlinku. Pospěš si, máš pod ní dárek, tak ať ti ho neodnese proud. Ne, dnes opravdu večeřet nebudeme! Držíme protestní hladovku! Toho jejich spasitele nám tedy nebe rozhodně neseslalo!“ Ano! Přesně tohle si povídali. Jasně jsem to slyšel. A sousedka na mě byla kvůli té podprsence ještě pěkně dlouho naštvaná.
S kotětem jsem se rozdělil o poslední vanilkový rohlíček. Když jsme procházeli okolo jeho domu, mňouknutím pozdravilo, seskočilo z mého ramene, a zmizelo ve tmě. Zůstalo mi však věrné, a ještě několik let mě doprovázelo na procházkách podél řeky. K domovu jsem stoupal už sám. Zastavil jsem se až na verandě. Sníh přestal křupat, noc na minutku ztichla, a zpoza mraku vykoukl měsíc. Pak zvon na kostele odbil půl desátou. Nedaleko zahoukala sova. Když jsem už zahřátý vstoupil do obýváku, končila „Pyšná princezna“. Král, a mocný vladař Půlnočního království, právě podlehl tlaku chůvy, a dovolil svým poddaným zpívat.
Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 105, číslo 24, prosinec 2021
OBSAH:
ÚVODEM
Žít jako kočky. I o Vánocích!
STALO SE
Přehledně
Děkovali jsme nejlepším
NAPSALI JSTE NÁM
Keramika (nejen) k nevidomým patří
Den bílé hole v Plzni
RETRO
ZORA 1921 – snad dnes naposled
LIDÉ KOLEM NÁS
Vánoce slavíme po česku (Ilona Fryčová)
ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví - Mám právo dělat chyby? IV. část.
POVÍDKA
Vzpomínka na Vánoce 1985
ZDRAVÍ
Chrapot je častým důsledkem virových infekcí
SPORT
Dva republikové šampionáty střelců

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.