Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené , číslo 24, prosinec 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Žít jako kočky. I o Vánocích!
STALO SE
Děkovali jsme nejlepším
NAPSALI JSTE NÁM: Keramika (nejen) k nevidomým patří
Den bílé hole v Plzni
RETRO: ZORA 1921 – snad dnes naposled
LIDÉ KOLEM NÁS: Vánoce slavíme po česku
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? IV. část
POVÍDKA: Vzpomínka na Vánoce 1985
ZDRAVÍ: Chrapot je častým důsledkem virových infekcí
SPORT: Dva republikové šampionáty střelců
Tiráž

ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? IV. část

V první části jsme uvedli pojem ASERTIVNÍ PRÁVA takto: Jako kdokoli jiný máme základní lidská práva: právo mít a vyjádřit svůj vlastní názor, právo dělat chyby, právo odmítnout požadavek druhého bez pocitů viny, právo změnit názor, právo určit své vlastní priority a cíle a právo soudit své vlastní chování, myšlenky a pocity a nést odpovědnost za jejich důsledky. V tomto díle se budeme zabývat právem odmítnout požadavek druhého bez pocitů viny a právem být sám sebou, soudit a hodnotit sám své vlastní chování.
7. právo odmítnout požadavek druhého bez pocitů viny
Je s podivem, jak často se necháváme vmanipulovat do situace, kdy zcela nevinně dospějeme k pocitům viny za něco, co se ve skutečnosti vůbec nekoná. Ale někomu vedle nás se moc dobře hodí, že jsme na krovkách, zahnáni do kouta, ba i hůř – na lavici obžalovaných, kde o naší vině rozhoduje často osoba nám nejbližší.
Ale ruku na srdce: nejsme to zrovna my, kteří pořádáme pomyslnou štvanici na blízké osoby, nad kterými chceme mít moc?
Epizoda
Natynka a Katynka jsou dvojčata. Když se narodila, Natynka byla z obou miminek ta slabší, musela do inkubátoru. Bylo to v době, kdy se stávalo, že novorozeně v inkubátoru osleplo kvůli přemíře kyslíku, který nesvědčí sítnicím.
Holčičky vyrůstaly spolu, ale brzy je od sebe oddělila skutečnost, že Natynka musela do speciální mateřské školy, zatímco Katynka šla do té obyčejné. Tak tomu bylo i na základní škole. Podmínky života obou sester se začaly velice lišit.
Katynka byla vždycky silnější, orientovanější ve hrách i vztazích, zodpovědnější. Časem se ujala role starší sestry, i když věkový rozdíl byl sotva několik minut. Do této role se vpravila zcela přirozeně, protože Natynka často potřebovala její radu i pomoc. Sestry si mezi sebou vytvořily pevné pouto, možná silnější než k rodičům. A pomalu dospěly a obě toužily po samostatnosti. Opravdu obě?
„Naty, tohle přece nemůžeš dělat. Jak si představuješ, že se cítí ta paní, které jsi zasedla místo? Proč se mě nezeptáš, kam si můžeš sednout? Nepřipadá ti, že vypadám jako blbka, která ignoruje slepotu své sestry?“
„Uvědomuješ si, Naty, že už jsi dospělá, nemůžeš se hihňat na celé kolo kdejaké blbině. Víš, že jsi včera v restauraci urazila svým trapným smíchem toho hodného číšníka, který se ti snažil vyhovět?“
„Tebe, milá Natynko, zřejmě vůbec nenapadá, kolik problémů mi působíš neustálými nároky na doprovázení sem a tam. Kdyby mi tě nebylo líto, našla bych ti nějakou asistentku, ale to já samozřejmě neudělám, abych tě svěřila cizí osobě. Nebo bys to snad chtěla?“
„Bylo by fajn, Natynko, kdyby ses konečně naučila trochu šetřit vodou. Co myslíš, kdybychom doma takhle všichni plýtvali, kdo by to asi platil?“
Zaznamenali jsme, že osmnáctiletá Natálie je v poslední době zasmušilá a domem se plíží jako tělo bez duše. Jediné, co jí působí radost, je naděje, že po maturitě se snad dostane na vysokou v Hradci Králové, který není jejím trvalým bydlištěm. Těší se zejména proto, že bude bydlet na koleji bez Katynky, která ji ale má tak ráda. Takže pocit viny je i v této úvaze na spadnutí.
Supervize
Katynka se jeví jako skvělá mladá žena, která si ví rady nejen sama se sebou, ale i se svou nevidomou a tak křehkou sestřičkou. Neuvědomuje si, že především prožívá uspokojení z pocitu moci. Natynku opravdu miluje, ale zdá se, že ji musí neustále kontrolovat, směřovat, doplňovat. Natynka je tak bezradná!
Jedinečným lékem na vyváženou komunikaci mezi sestrami je jednoduchá věta: „já nevím“. Natynka by se ji měla co nejdříve naučit používat. Kdyby na všechny manipulativní otázky své sestry řekla prostě – já nevím, jistě by obě brzy pochopily, že právo nevědět je tak přirozené, jako právo dýchat. Oběma by se ulevilo a možná by jejich vztah velmi brzy ozdravěl.
Co nejhoršího by se mohlo stát?
Kateřina by se jednoduše mohla naštvat, že ji Natálie svým „já nevím“ nečekaně uvádí do složité situace. Ve vhodné chvíli by mohla sestru označit za nezodpovědnou, za ignoranta, za hloupou. Je ale na Natálii, aby tyto názory nebrala v úvahu, naopak, aby se sama postarala o náležitou porci sebeúcty a vědomí jedinečnosti své osoby. A pokud nebude vědět, co si počít s pocity viny? V žádném případě by neměla žádat o radu a podporu svou o tak málo starší sestru.

8. právo být sám sebou, soudit a hodnotit sám svoje vlastní chování
Určitě jste se setkali s názorem, že musíte pozitivně myslet, abyste byli celoživotně zdraví a radostní. Pokud jste tento názor přijali a neustále se nutíte do usměvavé nálady, může se vám stát, že půjdete časem na nervy lidem, kteří na vaši usměvavou náladu nemají náladu. Může se vám přihodit i nečekaná, leč hluboká únava z vyčerpání, jak se celoživotně, navzdory počasí, chudobě a zklamání, nutíte do radostného cvrlikání, aby si náhodou někdo nemyslel, že nejste dostatečně pozitivní, což by mohlo vypadat skoro jako asociální chování. Možná už jste se z těchto postojů vymanili a shledáváte, že je občas příjemné si pobrečet, zanadávat a pokusit se přiznat, že život není skotačením v růžovém sadě. A třeba jste už přišli na to, jak věci řešit, jak umožnit sobě i jiným nejen přežívat, ale moudře existovat tam, kde jste a s kým jste.
A když jste si užili dobré i zlé, když si myslíte, že už vás nic nepřekvapí, objeví se člověk, který vás začne kritizovat, nabádat a manipulovat, protože není spokojen s tím, co děláte. Snaží se vás přesvědčit, že vaše seberespektování není okolím vnímáno pozitivně, že si nesprávně osobujete právo být nezávislý na dobré vůli jiných lidí.
Někdo se vám snaží podsouvat myšlenku, že naopak jste závislí na dobrotě druhých, podívej se, jsi slepý a lidi potřebuješ. Musíš se prostě všemožně snažit, aby si vidící k tobě vybudovali pozitivní, nekonfliktní vztah. Buď nenápadný, snaž se vyhovět jak můžeš, kdy můžeš. Neříkej ne, pokud ti nejde o život, přizpůsob se a smiř se s tím, že sice nebudeš na špici, ale taky nebudeš nikomu překážet. Je pravděpodobné, že tě lidi takhle budou mít rádi, a to potřebuješ.
Epizoda
Alois seděl většinu svého dospělého života v telefonní centrále. Byl úslužný, dodával volajícím informace, spojoval, vyřizoval vzkazy. Jednoho dne na svém postu skončil, ústředna se plně digitalizovala, a prakticky nevidomý Alois dostal od firmy nabídku, aby z jakéhosi pásu odebíral balíky kancelářských papírů a rovnal je na vozík. Alois se snažil vyhovět. Osm hodin denně bral z pásu balíky a skládal je na vozík. Nebylo to složité. Alois nelitoval námahy, aby byl dostatečně rychlý a spolehlivý. Po čase ho začala bolet záda, v hale byl průvan a on už nebyl nejmladší. Radost ze života mu brala i skutečnost, že si za celý den s nikým nepopovídá, nikdo nepotřebuje jeho vědomosti, ani ochotu pomáhat. Zašel tedy k vedoucímu a ohlásil svůj problém i to, že by chtěl jinou práci. Vedoucí ho zpražil tak rychle, jako by měl svou řeč už připravenou:
„Hele, Lojzíku, co si vlastně o sobě myslíš? Víš, že lidi na hale povídaj, že jsi pomalej, že dílna má kvůli tobě občas nepříjemnosti. S nikým se nebavíš, o nikoho nestojíš, ani na pivo s chlapama nezajdeš. Zdá se, že se povyšuješ, nojo, byl jsi zvyklej na teploučko a pohodlíčko. Makej a neskuhrej, jinak tě lidi nebudou brát. A hlavně si pamatuj, že to, co mi říkáš vypadá jako stížnost, a třeba bys mohl litovat, že si takhle pouštíš hubu na špacír...“
Supervize
Alois byl celá léta spokojený a svou dobrou povahou přispíval i ke spokojenosti druhých. Situace se změnila. Chtěl být i nadále spokojený se svou prací, ale ukázalo se, že jeho spokojenost bude záviset na dobrém mínění spolupracovníků. A to dobré mínění se podle všeho odvíjí od nadlidského úsilí a neutuchající vděčnosti za to, že může dělat otročinu, o kterou nikdo nestojí. Vedoucí mu v podstatě vyhrožuje, manipuluje ho do postoje, že je nutné přizpůsobit se mínění druhých i nevhodné práci. Vedoucí používá oblíbená úsloví manipulantů jako – abys nelitoval...tohle si pamatuj...víš, co si o tobě lidé říkají... nikdo tě nebude mít rád, když... Zdá se, že Alois je zahnán do kouta, kde dřív nebo později vypustí duši. Přesto je zde jednoduchá pomoc, stačí říci NE a na svém názoru trvat. Můžeme i vznést otázku typu – proč bych si to měl pamatovat?... co znamená, že budu litovat?...nechápu, chceš říct, že jsem potížista?... Člověk nemusí žít v neustálém střehu a vypětí, aby vyhověl všem. Alois by se měl zbavit obav z toho, že se svého vedoucího dotkne, když projeví nespokojenost a bude chtít změnit pracovní zařazení.

Co nejhoršího se může stát?
Vedoucí ztratil nervy, když ten mírný nekňuba Alois se mu svěřil se svými potížemi. Pro vedoucího to znamená, že bude muset řešit, proč je Alois se svou prací nespokojen, takže z nekňuby se rázem stává kverulant. Vedoucí, bude-li moudrý a férový, může Aloisovi poradit, věci s ním probrat, dovést ho k personalistovi nebo k lékaři. Ale zdá se, že vedoucí udělá všechno, aby se zbavil Aloise i jeho problému. Může se postarat o to, aby firma s Aloisem rozvázala pracovní poměr. Alois sice bude nezaměstnaný, ale zachová si duševní svěžest a nezničí si záda. A dost možná, že se uplatní někde, kde ho nebude trápit, zda se zavděčí lidem, kteří by ho rádi donekonečna využívali.
Jaroslava Novotná
pokračování

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 105, číslo 24, prosinec 2021
OBSAH:
ÚVODEM
Žít jako kočky. I o Vánocích!
STALO SE
Přehledně
Děkovali jsme nejlepším
NAPSALI JSTE NÁM
Keramika (nejen) k nevidomým patří
Den bílé hole v Plzni
RETRO
ZORA 1921 – snad dnes naposled
LIDÉ KOLEM NÁS
Vánoce slavíme po česku (Ilona Fryčová)
ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví - Mám právo dělat chyby? IV. část.
POVÍDKA
Vzpomínka na Vánoce 1985
ZDRAVÍ
Chrapot je častým důsledkem virových infekcí
SPORT
Dva republikové šampionáty střelců

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.