Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené , číslo 24, prosinec 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Žít jako kočky. I o Vánocích!
STALO SE
Děkovali jsme nejlepším
NAPSALI JSTE NÁM: Keramika (nejen) k nevidomým patří
Den bílé hole v Plzni
RETRO: ZORA 1921 – snad dnes naposled
LIDÉ KOLEM NÁS: Vánoce slavíme po česku
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? IV. část
POVÍDKA: Vzpomínka na Vánoce 1985
ZDRAVÍ: Chrapot je častým důsledkem virových infekcí
SPORT: Dva republikové šampionáty střelců
Tiráž

LIDÉ KOLEM NÁS: Vánoce slavíme po česku

To říká Ilona Fryčová, „jen místo kapra obalujeme lososa.“ Už jste četli knihu „Kavárna Potmě“, „Poslední ples“, „Varování“, nebo dětský příběh „Velké uši a dlouhé nohy“? Všechny najdete v Knihovně digitálních dokumentů. Jejich autorkou je sympatická žena, s níž jsme se poznali před několika lety ve středisku Dědina. Tady, spolu se svým vodicím královským pudlem, vyučovala klienty tvůrčímu psaní. Časy se mění, a když jsme si po letech vzpomněli, zastihli jsme ji poněkud jinde, než bychom čekali. Dnes si, především o životě ve Španělsku, povídáme s Ilonou Fryčovou.
Jednoho krásného dne pravil můj manžel, že by nejraději zabalil podnikání, a odstěhoval se do Španělska. Četl v novinách, že za cenu bytu v Praze lze ve Španělsku koupit dům. Já se tomu nápadu smála, a moc jsem nevěřila. Ale ráda jsem se tam, s ním a nejmladší dcerkou Anetou, které tehdy bylo 12 let, jela v roce 2012 podívat. Všem se nám tam moc líbilo. Přestěhovat jsme se tam mohli ale až v roce 2016. Těsně předtím jsem v SONS v Praze absolvovala kurz španělštiny pro nevidomé, a Anetě jsem sehnala studentku. Docházela k nám domů, a dceru nesmírně bavilo, když ji formou hry učila španělsky.
Stěhovali jsme se v únoru. Bylo velmi příjemně, nějakých 20 stupňů. Sněží tu výjimečně, a sníh se udrží sotva hodinu. Bydlíme ve městě Torrevieja (čti toreviecha, v překladu stará věž), v kraji Valencia, na jihovýchodním Bílém pobřeží Costa Blanca. Ve městě žije větší komunita Čechů, a máme tu pár dobrých přátel. Žijeme u moře, 5 minut od písečné pláže s palmami, a také u dvou solných jezer. Jedno z nich je růžové. Přesolená voda tu nadnáší tělo jako v Mrtvém moři. Skvělé pro zdraví, ale už třetím rokem je vyhlášen zákaz koupání. Vesele se však porušuje.
Později jsme pořídili i menší domek u solného jezera. Ten pronajímáme přes booking.com. Pokud ho hostům nepředává dcera s mužem, nastoupím já, a tlumočím, ze španělštiny, angličtiny, nebo z francouzštiny. Jinak se učím španělsky, a dělám domácí paní. Podílím se na úklidu domku, utírám prach, myji koupelny a kuchyňku, žehlím ložní prádlo a ručníky. U toho zpravidla něco poslouchám z počítače.
Zvykat si na zdejší život jsem nemusela. Španělsko mě nesmírně baví, mám ho ráda, a je mi tady moc dobře. Ale není tady vždy vše tak růžové, jak se zdá turistům. Dlouho jsem se nemohla smířit s jednáním úředníků, nebo s horším systémem zdravotnictví. To se s tím naším srovnat nedá. Doma nevíme, co máme. Manžel na jazyky moc není, ale snaží se, já jsem už také pohodlnější, ale nevzdávám to. Domluvím se slušně, ale mám obavu, že nikdy nebudu dobře rozumět. Když jdu na úřad nebo k lékaři, vypomáhá mi Aneta. Ta nás v jazyce oba rychle předběhla. Tedy úskalí různá, ale mírné klima, a hodně slunce během celého roku vše vyváží.
Ano, do střediska Dědina jsem v minulosti docházela jako lektorka tvůrčího psaní. A když jsme si ve Španělsku vybrali domek nedaleko moře, a s citroníkem na terase, prohlásila jsem: "Tady já budu psát." Něco jsem sice napsala, ale s vydáváním je to horší. Nejsem v Praze, přišel Covid-19, a vše mi přijde tak nějak marné. Ale snad to není ještě ztracené. Mám rozepsaný nový příběh, ale netankuje mne to, když nemám vidinu vydání. Takže lektorku tvůrčího psaní tady nedělám, ale nedávno jsem se domlouvala s klientkou střediska Dědina, že bychom kurzy obnovili, a to po Zoomu.
Španělé jsou k nevidomým moc milí a ochotní. Necítím, že by mě litovali, nebo se povyšovali. Vždy mi pomohou přejít ulici, zorientovat se v supermarketu apod. Když jsem chodila s pejskem do parku, hodně jsme si povídali, hlavně o psech. Španělé si tykají. Tyká se prodavačům, číšníkům, děti tykají svým učitelům. Vyká se jen starcům.
Ovšem o životě zdejších nevidomých, ani o systému jejich vzdělávání toho mnoho nevím. Existuje tu Národní organizace španělských nevidomých, ONCE. Zřizuje prodej losů, jemuž se nevidomí věnují. Ale já jsem se do ní nedostala. Prodávat losy určitě nechci, ale jak mi přibývají roky a plíživě odchází zrak, chci se naučit orientaci s bílou holí. Do loňského léta jsem měla vodicího pejska, pudlíka Evárka. S ním jsem se mohla vydat kamkoliv. Dnes cítím, že kurz „prostorovky“ už potřebuji. Jenže na internetu jsem místně příslušnou organizaci ONCE nenašla. Obrátila jsem se na kamarádku, a její přítel, jenž v ONCE v Madridu pracuje, mi kontakt vyhledal. Ale když jsme tam s Anetou zavolaly, řekli nám, že ONCE je jen pro Španěly. Zatím mě tedy vodí manžel a dcera, ale chci být samostatná. Čekám na nového pejska, měl by být v zimě, nebo na jaře. I cvičitel mi slíbil, že za mnou přijede, ale uvidíme, jaká bude situace.
Aneta tu studuje obchodní akademii, a do studia se „zakousla“. Ale většina jejích spolužáků ukončila vzdělání institutem v 17 letech. Přijde mi to podobné, jako když u nás absolvujete gymnázium, a dál nepokračujete. Dnes ti lidé pracují, v obchodě či restauraci, nebo jsou na úřadu práce. Nabídka pracovních příležitostí tu ale myslím není velká.
Jakou památku jsem navštívila? Třeba chrám Sagrada Família v Barceloně. Je tu maketa chrámu i s braillskými popisky. V nedaleké Cartageně stojí římské koloseum. Ale kdykoliv jsme tam přijeli, bylo uzavřené. Moje oblíbené jídlo? Chutná mi paella, místní pochoutka, podobná rizotu nebo pilafu. Mám ráda ryby, tuňáka na zelenině, lososa na rozmarýnu, můžu plody moře. Jen krevety nelze jíst ve velkém množství, jsou mírně jedovaté. Jako přílohu jsem si zamilovala batáty. Kvalitní ovoce a zeleninu kupujeme přímo od pěstitelů, trhy se konají třikrát týdně. Costa Blanca je krajem pomerančů. Tyto chutné a voňavé plody si užíváme od podzimu do jara. Na tržištích jsou vždy čerstvé, a celkem levné. Ty z Valenciánska jsou prý nejlepší, alespoň to tvrdí učebnice španělštiny. Za přijatelné ceny je tu i výborné víno, hroznové, i to v lahvinkách.
Vánoce tu slavíme po česku. Jen místo kapra obalujeme lososa. Španělé mají večeře velmi opulentní, i 20 chodů. 24. prosince se schází celá velká rodina a společně večeří. Prvním chodem jsou plody moře nebo pečená chobotnice, a poté různá masa, saláty, sladkosti a jiné pochutiny. Na stole nesmí chybět turon, oblíbený turecký med, měkký i tvrdý. Po večeři jdeme, stejně jako mnoho Španělů, na půlnoční mši. Tím zdejší štědrý večer končí. Dárky si lidé dávají ráno 25. prosince. U nás přichází Ježíšek, tady je to Papa Noel. V některých rodinách je to ale ještě postaru a hlavním svátkem, a dnem obdarovávání, jsou Tři králové, 6. ledna. To k nám do přístavu připlouvá loď. Houká dobrou hodinu, než zakotví. Poté z ní vystoupí králové. Nejsou tři, ale nejméně patnáct. Kráčejí městem, a rozhazují bonbóny. Za nimi jde průvod dětí. Myslela jsem, že bonbóny budou laciné, tvrdé, které většinou nikdo nechce. Pak mi ale děti daly ochutnat, a byly velmi chutné, čokoládové, karamelové i ovocné. Všude se hrají reprodukované koledy, zpívané dětmi. Průvod končí na náměstí u betléma. Tam se prodávají „čuros“. To je těsto na koblížky, namáčené v čokoládě. Něco jako naše trdlo, ale jsou to tyčinky. Poté se lidé rozprchnou do restaurací, a dávají si vínko a další nápoje. I v zimě se tu sedí venku. V době mezi Vánoci a Třemi králi se lidé stále scházejí s rodinami, debužírují a popíjejí. Ale opilce tady nepotkáte. O Vánocích se většinou pije lehké perlivé víno, jako je Cava, nebo Sidra. Do Silvestra se žije vánoční loterií, ta je pro Španěly velmi důležitá.
V každém městě je na náměstí Betlém. U nás v Torrevieje je obrovský, a celý den v pohybu. Je v něm znázorněn příběh narození Ježíše, útěk do Egypta, tedy i pyramidy a velbloudi, Ale též historie života našeho města soli. Vozíčky se solí se sunou po kolejích do přístavu, kde jsou rybáři a jejich bárky. Sůl se tady těží dodnes. Od solného jezera se podzemním pásem dopravuje do přístavu. V něm se nakládá do velkých lodí a putuje do Německa, Argentiny, na Kanárské ostrovy, nebo už staletí na Kubu. Vznikly tady též „Habanéry“, odvozené od kubánského města Havana. Dnes jsou národními písněmi, a každý rok se tu koná festival Habanéras. Na něm vystupuje i místní sbor, kde už 3 roky zpívá i naše Aneta. Také k nám jednou ročně zavítají pěvecké sbory z různých zemí Evropy, ale hlavně z Jižní Ameriky.
Na Silvestra se španělské rodiny opět scházejí, a často tráví půlnoc na ulici, na náměstí, nebo u kostela. Čekají na odbíjení půlnočních zvonů. Jakmile zazní první úder, začnou polykat bobule hroznového vína. Do odbití všech dvanácti úderů jich musí stihnout spolknout dvanáct. Jinak nebudou mít celý rok štěstí. Také jsem polykala hrozny, ale nepodařilo se. Možná jsem rok neměla štěstí. Ale nejsem pověrčivá.
Jednoho Silvestra jsme s přáteli slavili na Gibraltaru. Celý den jsme trávili venku. Lanovka ten den nejezdila, na vyhlídku z věhlasné zdejší skály jsme tedy vyjeli taxíkem. Žijí tu i opice. Všichni je pozorovali, já jsem seděla se svým vodicím pejskem v autě. On ven nesměl, aby neplašil opičky. I tak si ho jedna z nich musela všimnout, a já slyšela, jak povykuje. Můj chlupáč taky trošku vrčel, i on byl z neznámého zvířátka mírně nervózní. Potom mě manžel doprovodil, a já si na jednu zvědavou opičku opatrně sáhla. Kožíšek měla velmi jemný. Hbitě ale drapla mou ruku pařátem, podobným slepičímu. Ucukla jsem, a náš řidič křikl, ať na ni nesaháme. Opice jsou tu drzé, turistům prý běžně kradou batůžky a kabelky, a vytahují z nich svačinky. Některé i koušou. Smutně jsem pronesla, že sahám, protože nevidím. Taxikáři se mě zželelo. Zavolal na svou známou opičku, a vložil mi do dlaně oříšky. Chlupatá potvůrka mi hupsla na záda, a zobala mi z dlaně. To byl velký zážitek. Manžel mi pořídil fotografii se zvířátkem za krkem, jak mlsá z mé dlaně, a já jsem ji rozeslala známým s titulem: "Moje silvestrovská opice". Večer jsme volali naší druhé dceři na Nový Zéland, synovi do Prahy (máme už i dvě vnoučata), hráli Člověče nezlob se, a čekali na půlnoc.
Na Nový rok jsme vyrazili do Tarify. Byl krásný den a já vychutnávala atmosféru města. Kráčeli jsme cestou, která dělí Atlantský oceán od Středozemního moře. Všichni viděli až do Afriky, do marockého Tangeru, já ne. Ale nevadilo mi to. Už jsem tam totiž byla, na okružní plavbě po Středozemním moři. Co jsem vnímala velmi intenzivně, byly vůně moře a oceánu. Každá byla jiná, vzájemně se mísily, a obě byly úžasné.
A pak jsme se rádi vrátili do Torrevieji, kde je náš domov, a kde je nám dobře. Nesmí ale přijít „gota fria“, v překladu „studená kapka“. To jsou provazce deště, 3 dny v jednom kuse, nedá se vyjít na ulici. Některé jsou kvůli intenzivnímu dešti i uzavřené, a proudí v nich potoky a řeky. Většinou se Gota fria avizuje dopředu, a to pak děti nejdou do škol. Všude na světě je zkrátka i něco, co nás zrovna netěší; tak to holt bývá.

Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 105, číslo 24, prosinec 2021
OBSAH:
ÚVODEM
Žít jako kočky. I o Vánocích!
STALO SE
Přehledně
Děkovali jsme nejlepším
NAPSALI JSTE NÁM
Keramika (nejen) k nevidomým patří
Den bílé hole v Plzni
RETRO
ZORA 1921 – snad dnes naposled
LIDÉ KOLEM NÁS
Vánoce slavíme po česku (Ilona Fryčová)
ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví - Mám právo dělat chyby? IV. část.
POVÍDKA
Vzpomínka na Vánoce 1985
ZDRAVÍ
Chrapot je častým důsledkem virových infekcí
SPORT
Dva republikové šampionáty střelců

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.