Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 18 září 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM: Všechno se nikdy nevejde
STALO SE: Přehledně
Celostátní shromáždění SONS ČR proběhlo
POZVÁNKA
LIDÉ KOLEM NÁS: Přes překážky k cíli jít… bojovat a zvítězit. Tenhle citát z dávno zapomenuté básně mi vytanul na mysli, když jsem naslouchal hlasu paní Ilony, která nedávno… ano, nedávno oslepla, ale brzy nastoupila znovu do zaměstnání. Od května působí
Základem pro nás byly odborné názory Jána Jesenského
NAPSALI JSTE NÁM: Letní pobyt v Sezimově Ústí
ZORA RADÍ a INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? – II. část
KULTURA: Svoboda vyjádřit se a husí kůže
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Distanční výuka a zrak
ZDRAVÍ: Bipolární afektivní porucha
SPORT: V Pardubicích o tituly
Tiráž:


Základem pro nás byly odborné názory Jána Jesenského


Měli jsme možnost poznat ho jako člověka skromného a velmi pracovitého. Však ho také někteří kolegové považují za svůj profesní vzor. Vždy se intenzivně zajímal o služby pro nevidomé a věnoval se práci v jejich organizacích. V 90. letech byl u toho, když vznikal Tyfloservis, SONS, nebo prodejna tyflopomůcek. Velkou měrou se zasloužil o to, aby jeho město bylo pro nevidomé lidi lepším a přístupnějším místem k životu. A také mu není lhostejné, jak žijí senioři s těžkým postižením zraku. Stará se o to, aby péče o ně byla skutečně odborná a co nejpřesněji zacílená. O rozhovor jsme požádali předsedu oblastní odbočky SONS Olomouc Jana Příborského.
Jaký byl můj profesní vývoj? Už od roku 1975 jsem působil jako předseda Základní organizace zrakově postižených ve Svazu invalidů (SI). Prý jen na rok, a byl jsem jím 18 let. V každém okrese byly 4 základní organizace, jedna z nich pro zrakově postižené. V roce 1990 jsem spoluzakládal Společnost nevidomých a slabozrakých ČR (SNS). Více jsem ale inklinoval k České unii nevidomých a slabozrakých (ČUNS). Ta byla samostatnou organizací, vznikla z iniciativy nevidomých a hlásila se k odkazu Podpůrného spolku samostatných slepců. To mělo svůj půvab, ale nikoliv oporu v legislativě. Tu měla právě SNS. Ale důvodů pro vznik SNS bylo více. Mnozí se ještě hlásili k odkazu SI a chtěli jeho strukturu zachovat. A na půdě SNS vznikl třeba Tyflokabinet či půjčovna kompenzačních pomůcek.
Ještě ve Svazu invalidů položil profesor Ján Jesenský základy tyflorehabilitace a prostorové orientace. Tak trochu i proti vůli a představám tehdejší nomenklatury SI. Obecně lze říci, že nevidomí si dokázali prosadit své postavení navzdory tomu, že SI byl do značné míry politickou institucí a veden KSČ. „A socialistická společnost se o nás přece dokázala postarat.“ Ján Jesenský pracoval vědecky a velmi sofistikovaně už od 70. let. A jeho filozofie se po revoluci prosazovala také na půdě SNS. Měl jsem to štěstí, že jsem se už od 70. let do procesu vývoje tyflorehabilitace zapojil. Později jsem se stal též členem federálního výboru SI. Byl jsem sice politicky neangažovaný, a tím i nežádoucí, ale později se i politika KSČ začala rozvolňovat a ve vrcholných orgánech SI mohlo být určité procento nestraníků. Zpočátku jsem se funkci bránil, ale dnes vím, že to byla správná volba a životní cesta. Právě zde jsem se totiž sblížil s Jánem Jesenským i Jozefem Vizvárym, ředitelem Rehabilitačního střediska pro dospělé nevidomé v Levoči. Ti dva mě přivedli k sociální rehabilitaci.
Ale jak už bylo řečeno, a prezentoval to i bývalý viceprezident SONS Rudolf Volejník, ČUNS nemohla být následnickou organizací SI. Ten vlastnil budovu v Krakovské ulici a několik dalších zařízení, která využívali lidé s postižením zraku. Tehdy byl ve hře ještě zámek Domousnice. Byl darován zrakově postiženým a využíval ho celý SI. Objevil se ale restituent a zámek právní cestou získal. Tedy jedinou cestou, jak majetek pro nevidomé zachovat, bylo stát se následnickou organizací SI. Proto vznikla SNS, a proto jsem se stal její místopředsedou. V roce 1991, tedy rok po vzniku SNS, jsem byl požádán Josefem Cerhou o pomoc při zakládání olomouckého střediska Tyfloservis. Stal jsem se jeho vedoucím s tím, že Tyfloservis byl složkou ČUNS. Byl jsem tedy místopředsedou SNS a zároveň pracovníkem ČUNS. Po dvou letech, kdy bylo jasné, jak restituce dopadnou a kdy v SNS sílily hlasy k návratu ke struktuře SI, jsem ze SNS odešel. Předal jsem funkci Květě Nejezchlebové, Pod jejímž vedením přešly do ČUNS olomoucká i další odbočky SNS. Byla to hektická doba, ale vášně se postupně uklidňovaly a po vzniku SONS do značné míry utichly.
Obě organizace měly ve své době svůj význam. Ale také spolu soupeřily a bojovaly o stejné peníze. Proto bylo otázkou času překonat zarputilost, najít společnou řeč a sjednotit se. K tomu přistoupili v roce 1996 Milan Pešák a Vlastimil Císař. Oba měli silné slovo ve svých organizacích a dokázali ostatní přesvědčit.
V roce 1983 jsem, ještě v SI, poznal Josefa Cerhu, tehdy studenta psychologie. Bylo to na kurzu prostorové orientace, který pořádali manželé Jesenští. Ideou tehdy bylo, aby její nácvik prováděl vidící instruktor společně s nevidomým konzultantem. Když vznikla ČUNS, uvažovali její představitelé Josef Cerha, Jiří Stehno a Milan Pešák, jak zúročit nabyté znalosti a zkušenosti, a zrodila se nová, zatím nepojmenovaná instituce. Měla řešit sociální rehabilitaci zrakově postižených osob. Josef Cerha nám tehdy dal úkol, vymyslet instituci název. Zvítězil můj návrh, Tyfloservis. Tehdy šlo o Oblastní ambulantní pobočku. Říkali jsme jí Oáza. Později to bylo Krajské ambulantní středisko. A že jsem tehdy vedl jeho nejúspěšnější pobočku? Tyto názory jsem též slyšel, ale takto bych to neprezentoval. I pobočky v Brně, Praze i v dalších městech měly své kvality a regionální specifika. A znovu opakuji, my všichni jsme se opírali o odborné názory a publikace Jána Jesenského.
A spravedliví buďme i v tvrzení, že jsem zakladatelem prodejny tyflopomůcek. První prodejna speciálních pomůcek i pro nevidomé byla v Praze ve Spektře, v ulici Sokolovské, později v Haštalské. Prodávali tu mechanické pomůcky, bílé hole, ale později se specializovali na výpočetní techniku. Prodej tyflopomůcek v 90. letech stagnoval, firmám se totiž nevyplatilo vyrábět pro jednoho či několik uživatelů. Vznik prodejny v Olomouci ovlivnil svým způsobem Pavel Wiener. V roce 1991 pořádal v domově Palata mezinárodní konferenci o tyflopedii. Navštívilo ji okolo 150 lidí, i ze zahraničí. Prožili jsme tu též nechtěnou událost, požár střechy a evakuaci. V sále byla expozice prodejny tyflopomůcek z německého Marburgu. Nás zaujaly hodinky, hladinky, ale nejvíce hrnek pro slabozraké. Uvnitř byla jedna půlka bílá, druhá černá. Kolegyni to nadchlo a po návratu domů vyhledala keramika, který takové hrnky vyrobil a později i vyvážel. V Německu jsme našli sponzora, který financoval dovoz pomůcek, a u nás výrobce her. Ty jsou i dnes drahé, jde totiž zpravidla o výrobu na koleně. Prodejna, či spíše její základ, fungovala na půdě olomouckého Tyfloservisu 3 roky. V roce 1994 bylo však už pomůcek tolik, že nám nestačily prostory ani lidské zdroje. Získali jsme nové prostory, prodejnu rozšířili a oslovili Milana Pešáka, zda by si ji převzal do své gesce. Chvíli váhal, protože dobře věděl, že pro několik uživatelů výrobci nejsou ochotni vyrábět. Po nějakém čase ale vznikla prodejna tyflopomůcek i v Praze.
Jak je to se zvukovými majáčky a signalizačními pásy? Máme na mysli majáčky, které jsou nade dveřmi některých objektů. Už v dobách socialismu se vědělo, že existují pomůcky na bázi zvukového a hlasového výstupu. Já jsem dokonce měl nějaký amatérsky vyrobený. Poprvé začala tyto pomůcky vyrábět a zavádět firma Elvos z Brna. Vzpomenu pány Miroslava Krejčiříka, Františka Koloucha a Jiřího Marečka, který v oboru pracuje dodnes. Na počátku 90. let jsme v Olomouci pořádali konferenci, na které Elvos poprvé majáčky představil. Nám, zástupcům Ministerstva dopravy i delegátům ze Slovenska. Od té doby se majáčky u nás začaly šířit. Osobně jsem jejich velkým propagátorem. A hlásím se rovněž k iniciativě zavádění vodicích linií a signálních pásů. Myšlenka na ně pochází opět od Jána Jesenského, který je odkoukal v zahraničí. První umělé vodicí linie vznikly skutečně u nás v Olomouci. S kolegou Zdeňkem Jančíkem jsme obešli zdejší betonárky, navrhli jim různá řešení, nebo je požádali o jejich návrhy. Vznikly různé typy dlaždiček a se souhlasem stavebního odboru městského úřadu se pokusně instalovaly na různá místa, do chodníků i přechodů pro chodce. Některé prototypy jsme dovezli až z Keramiky Poštorná na jižní Moravě. Nakonec zvítězily tzv. bobky, velké body Braillova písma. S jejich výrobou na zakázku nám vycházeli vstříc téměř všude, někde dokonce zdarma.
A vrátím se ještě do roku 1991, na Palatu. Tam jsme se seznámili také s ing. Petrem Lněničkou. Inspiroval mě v činnosti pro odstraňování bariér. Hodně věcí jsme s ním u nás v Olomouci konzultovali a on se přičinil o to, aby takové reliéfy vznikaly i v Praze. Jedno z prvních míst byla tramvajová zastávka ve Vodičkově ulici. Později začali reliéfní dlažby vyrábět velkovýrobci v Německu a navázali kontakty se stavebními firmami. A ještě později se reliéfy začaly dostávat do vyhlášek. Ale dodnes se vyrábějí podle našeho olomouckého vzoru.

Antonín Vraný


Obsah

ÚVODEM: Všechno se nikdy nevejde
STALO SE: Přehledně
Celostátní shromáždění SONS ČR proběhlo
POZVÁNKA
LIDÉ KOLEM NÁS: Přes překážky k cíli jít… bojovat a zvítězit. Tenhle citát z dávno zapomenuté básně mi vytanul na mysli, když jsem naslouchal hlasu paní Ilony, která nedávno… ano, nedávno oslepla, ale brzy nastoupila znovu do zaměstnání. Od května působí
Základem pro nás byly odborné názory Jána Jesenského
NAPSALI JSTE NÁM: Letní pobyt v Sezimově Ústí
ZORA RADÍ a INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? – II. část
KULTURA: Svoboda vyjádřit se a husí kůže
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Distanční výuka a zrak
ZDRAVÍ: Bipolární afektivní porucha
SPORT: V Pardubicích o tituly
Tiráž:


Hlavička časopisu

Ročník 105 číslo 18 září 2021
Obsah:
ÚVODEM
Všechno se nikdy nevejde
STALO SE
Přehledně
Celostátní shromáždění SONS ČR proběhlo
POZVÁNKA
Po lockdownu s pastelkou zpátky do ulic!
LIDÉ KOLEM NÁS
Přes překážky k cíli jít…
Základem pro nás byly odborné názory Jána Jesenského
NAPSALI JSTE NÁM
Letní pobyt v Sezimově Ústí
ZORA RADÍ a INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? – II.
KULTURA
Svoboda vyjádřit se a husí kůže (Rozhovor s Mirkem Palečkem)
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Distanční výuka a zrak
ZDRAVÍ
Bipolární afektivní porucha
SPORT
V Pardubicích o tituly



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR