Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 8 duben 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Díky za vaše názory
STALO SE: Přehledně
Čtvrt století. Jak se rodila dnes pětadvacetiletá SONS
RETRO: A je zde zas, ten dávný čas
LIDÉ KOLEM NÁS: Tohle chci zažívat znovu, a dokážu to i sama
Čím byl, tím byl rád
LITERÁRNÍ KLÁNÍ
Město, ve kterém jsem doma aneb Pozvání po době kovidové
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Občanský průkaz s braillskou identifikací?
O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? – IV.
ZDRAVÍ: Co dělat při zánětu šlach?
Srdeční šelest nemusí být vždy nevinný
TROCHA HUMORU
Tiráž

LIDÉ KOLEM NÁS: Tohle chci zažívat znovu, a dokážu to i sama

Od dětství miluje dobrodružství a pořady o cestování. Ale sama vyrazit třeba do Indie, to jí napadlo až mnohem později. Ve 30 letech, v roce 2008, podstoupila zákrok zvaný vitrektomie. Jedno oko se jí zalilo krví a zcela odešlo. Druhé lékaři zachránili, zůstalo na něm asi 15 % vizu s trubicovým viděním. Byl to snad impuls k tomu začít cestovat a plnit si své sny? Od té doby totiž navštívila přes 40 zemí světa. Povídali jsme si s cestovatelkou Zuzanou Habáňovou.

Jak to všechno začalo a kam vedly vaše první kroky?
V létě 2010 mi zavolal kamarád, který dokončil medicínu, zda s ním nechci jet na dovolenou, než nastoupí jako lékař do nemocnice. Řekla jsem mu, co se mi stalo, ale zároveň jsem zatoužila po dobrodružství. Zavolal znovu. Poslal mě na očkování, prý za pět dnů letíme do Thajska. Když jsem se pak objevila na letišti s bílou holí, byl šokován. A jakmile letadlo vzlétlo, oznámil mi, že domů poletím sama, on prý musí pokračovat do Malajsie. A dobrodružství bylo tu. V Thajsku jsem hltala každý okamžik, přírodu, kulturu, lidi, a u moře jsem si uvědomila, že tohle chci zažívat znovu, a že to dokážu i sama. Začala jsem plánovat. Kam, jak a s kým se dnes dozvíte i na mých stránkách zuzanahabanova.com.
Za rok jsem se vydala se sousedkou, která nikdy necestovala, do Paříže, do Andalusie a na řecký ostrov Kos. A v roce 2011 jsme s kamarádem, který byl jednou v Maďarsku, podnikli výlet do Indie. Všechny cesty jsem sama organizovala a ti lidé na to dodnes vzpomínají. Nejvíce jsem se obávala pohybu na letišti. A zjistila jsem, že je to bezpečné místo, kdekoliv na světě, a že zdejší personál se o člověka s handicapem vždy výborně postará. Mohla jsem tak cestovat sama a prožila mnoho vtipných a kuriózních situací. V tureckém Istanbulu jsem si při čekání na letadlo skvěle popovídala se syrským obchodníkem na vozíku. Ve Vídni jsme s přítelem přestupovali a měli jen málo času. Po přistání čekalo u letadla malé autíčko. Nasedli jsme a pán uháněl přes letištní plochu k druhému letadlu.

Co vše a jak podrobně plánujete před cestou?
Často cestuji s lidmi, kteří nemají zkušenosti. Někteří se mnou jeli jako průvodci jen jednou, jiní si to zopakovali nebo dnes cestují sami. Já každou cestu skutečně podrobně plánuji včetně místních a časových souvislostí. Zjednodušeně řečeno, nepojedu přece z Prahy do Ostravy, abych poté navštívila Pardubice. A s mým zrakem hledat něco až na místě, to by byl zmatek. Ne vždy ale jde vše podle plánu. Na Filipínách nám z jednoho ostrova na druhý nejely lodě. Hodně jsem improvizovala a na místo jsme se dostali jinou cestou. Na řecký ostrov Kos jsem koupila letenku z Frankfurtu, a myslela, že to je ten nad Mohanem. A tam jsem zjistila, že je to jiný, a že je odtud vzdálen ještě 200 km. Spolucestující se tehdy doslova „vyvrátila“. Pomohl nám letištní personál. Dovedli nás k autobusu a na správné letiště jsme se dostali včas. Prý se to tu stává i zkušeným cestovatelům. V Indii nás z letiště v Dillí do hotelu odvezlo taxi. Byli jsme tu poprvé a taxikář nás „natáhl“. Plánovala jsem cestu po městě, a rikša nás zavezl jinam. A pak jsme z Dillí přeletěli na jižní cíp Indie, do města Tiruvanantapuram. To je hlavní město snad nejkrásnějšího indického území Kérala. Moře, palmy, sloni, u toho jsem přece musela být! A tady se mé plány zase vyvedly do puntíku, vlaky jely načas a klaplo objednané ubytování. Jen Indové ze mě, bílé hole i výřečnosti byli trochu paf. Dva roky poté jsme s jiným kamarádem, většinou nočními vlaky, projížděli severní Indií. A to je úplně jiný svět, všude lidí jak máku, chudoba, na ulicích se ve špíně pasou krávy. Ve vlacích jsme seděli i spali mezi Indy. Lehátka ve vlaku nebyla. Když jsem se jednoho rána probudila, pod nohama mi spalo malé dítě. Na mého kamaráda už toho bylo asi hodně. Pohádali jsme se, rozešli se a každý pokračoval vlastní cestou. A to už byl pořádný adrenalin. Ale i to dobře dopadlo a Indové se o mě postarali. Když jsme se před časem s kamarádem potkali, oba jsme se smáli. Někdy bylo zkrátka těžké sehnat k sobě parťáka, se kterým si sednu a na něhož se mohu spolehnout. Člověk mě musí upozorňovat na schod, obrubník, po setmění nevidím vůbec. A řešila jsem už i „ulétnuté“ letadlo. Pravdou je, že se po těch letech cítím být zkušenější, lépe se domluvím a přípravu zvládám rychleji.

Jak na cestách pečujete o své zdraví a léky?
V případě potřeby si někoho rychle odchytnu. Pro diabetika je nejkomplikovanější situací náhlé upadnutí do hypoglykémie (nízká hladina krevního cukru). V bdělém stavu situaci zvládnu, sleduji se, pravidelně si měřím hladinu cukru a vždy mám u sebe sladký nápoj. Horší je to ve spánku. S přítelem jsme se plavili mezi indonéskými ostrovy. Já se na lodi najedla a usnula. Když loď připlula do přístavu, začal mě přítel budit. Mé tělo bylo studené a on pochopil, co se stalo. V takové chvíli je nutné podat mi injekci glukagonu. Já měla v batohu i injekce na ředění krve, a on to v první chvíli ve zmatku spletl. Ale včas si toho všiml a podal mi tu správnou. A to už u nás byli námořníci, proč nevystupujeme. Mysleli, že jsem opilá. Když jim přítel vysvětlil situaci, zabalili mě do deky a vynesli z lodě. Náhle byl okolo nás shluk stovek lidí, a já se začala probírat. Úplně jsem se probrala až v hotelu. Když po takovém stavu otevřete oči, je to, jako kdybyste vystoupili z posmrtného života.
Dnes už mám inzulinovou pumpu se senzory. Jakmile začne hladina cukru v krvi klesat, pumpa sníží nebo vypne dávkování inzulinu. Ale třeba do Kolumbie jsem pumpu s sebou nevzala. Je tu velká kriminalita. Peníze a pas bych vždy nějak vyřídila, ale léky? Takže raději inzulin a sladký nápoj s sebou. U mě i u přítele v krosně, i v kabelce. To platí obecně pro každou cestu. Inzulin bych měla uchovávat v chladu. Jenže to bych musela na cestách stále hledat ledničku. Užívám i další léky, a kromě nich mám své cestovní léky na bolest, teplotu, průjem, nebo i antibiotika. Na Filipínách jsem utrpěla hrůzně vypadající úraz, jako kdyby mě kousl žralok, tak jsem si je nasadila.

Začala jste provozovat couchsurfing. O co se jedná?
O sociální síť, kde si lidé po celém světě nabízejí zdarma ubytování. V domě, samostatném pokoji i na zahradě. Informoval mě o ní otec. Nejprve jsem jí nevěnovala pozornost, ale pak si uvědomila, že žiji sama, mám ráda lidi, a že to je fantastická možnost kontaktu s nimi. A hned po založení účtu jsem doma měla dva Mexičany. Spali v obýváku, uvařila jsem a vzala je na výlet na Konopiště. Během dalších let jsem takto poznala mnoho zajímavých lidí i nové přátele. Téměř každý mě pozval na oplátku do své země. A všichni byli vykuleni z toho, jak špatně vidím. Na svém účtu jsem to neuvedla.
Tímto způsobem ušetříte za ubytování, ale je vhodné přivézt těm lidem nějaký dárek nebo přispět na jídlo. A trochu se naučit jejich jazyk. Měsíc před cestou si proto sednu k jazyku země, kterou navštívím, a piluji základní fráze. Domluvím se anglicky, německy i francouzsky. Když jsme jeli na Kavkaz a do Náhorního Karabachu, snad do té nejkrásnější země na světě, oprášila jsem ruštinu. Před návštěvou Ekvádoru a Kolumbie jsem se učila španělsky. Podrobněji jsem se věnovala i turečtině. Zatím jsem se vždy domluvila. Dnes couchsurfing už neprovozuji, s přítelem vyhledáváme spíše rodinné penziony a povídáme si spolu. Letos jsme takto bydleli na Azorských ostrovech. S majitelem penzionu jsme se spřátelili, z domu mu pak poslali české pivo a byli vyhlášeni hosty roku 2020.

Jak se mladé ženě cestuje v muslimských zemích?
Navštívila jsem Turecko, Írán, Jordánsko. Ty země mám velmi ráda, na cestách jsem se zatím vždy cítila bezpečně, i se zdejšími lidmi mám zatím ty nejlepší zkušenosti. Jsem však vždy opatrná, jedu s průvodcem, cestuji jen ve dne a respektuji místní lidi. Jen v Maroku na trhu bylo na mě lidí už moc. A méně mě láká také Afghánistán nebo Pákistán. V roce 2012 jsem přemluvila svého kamaráda na cestu do Kurdistánu. Hodně jsem o té zemi četla a lákalo mě se tam podívat. V tureckém Kurdistánu jsem dokonce získala kontakt na průvodce, který mě doprovodil i do toho iráckého. Velmi se divil, že „slepá“ holka chce navštívit Irák. Donutila jsem ho přísahat, že se mi tam nic nestane, a on si řekl o lahev slivovice. V drsné zemi jsem se ale tenkrát cítila výtečně. Iráckou hranici jsme normálně projeli. A zatímco v Turecku žili Kurdové poměrně skromně, ty irácké jsem vnímala jako bohatší. Pěkné domy, auta i vybavené domácnosti. Vše jsem tu hltala.

Co poutní cesty s vaším otcem?
Táta skončil s podnikáním a já právě sledovala příběh dívky, která šla pěšky do Santiaga de Compostela. Já dala návrh, táta souhlasil, a mně se tak splnil další sen. Vyšli jsme z pro mě exotického portugalského města Porta. Často jsme jen šli, každý s vlastními myšlenkami, hodně se smáli a samozřejmě řešili jídlo a spaní. Potkávali jsme hlasitě zdravící poutníky. Táta prý tolik pozitivních lidí nikdy nepotkal. Další naše poutě vedly norskými horami, polskou „Cestou orlích hnízd“ z Krakova do Čenstochové nebo do Říma. Tu jsem bohužel nedokončila, 100 km před cílem se mi na noze udělal ošklivý puchýř a lékař další cestu nedoporučil. Předtím jsme však už prošli Toskánskem a poté jsme lodí stihli ještě výlet na Sardinii. Naše poslední cesta vedla Andalusií, z vnitrozemí k moři. Tam jsem se zakoukala naproti na marocké pobřeží, a napadlo mě vzít tátu do Afriky. Pro něho, dnes už osmašedesátiletého, to vše bylo velké dobrodružství. Už pokukuji, kam ho vezmu příště.

Bála jste se na svých cestách o zdraví nebo o život?
Nejvíce se bojím toho, že zkazím cestu svým průvodcům. O sebe se nebojím. Respekt mám z moře. Plavu jen tam, kde stačím. Raději mám pevninu, přírodu a pěší túry. Naopak nejvíce radosti jsem zažila v Indii. Indové jsou totiž trochu jako děti a hodně zábavy s nimi zažijete třeba při smlouvání na trhu.

Jak své cesty financujete? A kam se chcete ještě podívat?
Cestování samozřejmě levné není. Doma ale žijeme skromně a dokážeme dost ušetřit. Naše cesty stojí zhruba třetinu ceny, kterou bychom zaplatili cestovní kanceláři. Běžně koupím letenku za méně než polovinu ceny, byť je to s přestupem. Třeba z Bratislavy do bulharské Sofie jsme vloni letěli za 250 Kč. No nekupte to! A další plány? Láká mě třeba Nikaragua nebo Zimbabwe, země, které jsou pro mě něčím atypické.

Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 105 číslo 8 duben 2021
OBSAH
ÚVODEM
Díky za vaše názory
STALO SE
Přehledně
Čtvrt století. Jak se rodila dnes pětadvacetiletá SONS
RETRO
A je zde zas, ten dávný čas
LIDÉ KOLEM NÁS
Tohle chci zažívat znovu, a dokážu to i sama
Čím byl, tím byl rád
LITERÁRNÍ KLÁNÍ
Dobré místo pro život
Město, ve kterém jsem doma aneb Pozvání po době kovidové
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Občanský průkaz s braillskou identifikací?
O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? – IV.
ZDRAVÍ
Co dělat při zánětu šlach?
Srdeční šelest nemusí být vždy nevinný
TROCHA HUMORU

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.