Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 1 leden 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Umět být svobodný
STALO SE: Přehledně
Zpráva z třetího mimořádného zasedání Republikové rady SONS
Pár dat o Bílé pastelce
LIDÉ KOLEM NÁS: S Michalem Sudíkem o přípravě a výrobě braillských publikací
RETRO: Ještě to lze číst? aneb Nad stoletým ročníkem Zory
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 01/2021
Rozjímání pro koukavé – 2. část
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Hluchoslepý chilli maniak z Radošova překonal bolestivý rekord
ZDRAVÍ: Čím se při výzkumu očí inspirujeme?
Slzy, střeva i brzlík chrání tělo před viry. Jak funguje imunita?
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
# Tiráž

Rozjímání pro koukavé – 2. část

Na neveřejných konferencích, které se velmi podobají sociálním sítím, se nevidomí lidé o lecčems dohadují, nadávají si i vzájemně souhlasí atd. Rozjímání pana Luboše Hockého o soužití slepců s vizuálním světem – jeho první část – jsme otiskli v posledním loňském čísle, závěr předkládáme nyní. Stále platí, že by se, slovy autora, „mohlo hodit pro poučení PT publika.“ Našim čtenářům navrhujeme využít pro nenásilné poučení svého vidoucího okolí.
Při setkání s nevidomým jednejte přirozeně, bez ostychu a prakticky.
Pomoc nabídněte, ale nevnucujte. Přímo se zeptejte, je-li vůbec, nebo jaká pomoc je vhodná. Pomozte tehdy, když nevidomý pomoc potřebuje, to jest když je bezradný, nejistý, když stojí na místě a ťuká holí do země nebo ze široka hledá holí okolo sebe. Tyto zásady samozřejmě neplatí v případě přímého ohrožení zdraví a života.
Nedělejte strážné anděly. To jsou ti, kdož jdou vedle nás, sledují nás bedlivě, ale nepromluví. Co si máme myslet? Zloděj? Násilník? Darebák?
Při hovoru s námi klidně používejte slova slepý, podívej se, uvidíme se v…, a podobně. My je používáme také. Slepec samostatně se pohybující v žádném případě nemá podprůměrnou inteligenci, natož aby byl mentálně postižený. Vezměte si klapky na oči a s někým projděte několik ulic, projeďte se autobusem, vlakem a poznáte, jak musí samostatně se pohybující slepec myslet a co vše si musí pamatovat. Pochopíte také, že žádný slepec si nepočítá kroky. Prostě se to nedá.
Je kruté, když chci přejít ulici a okolo mne přejede traktor, malý řvoucí motocykl a já nepřecházím a za sebou slyším - ten je slepej, hluchej a ještě blbej. Uvědomte si, prosím, že pro vysokou hlukovou hladinu, kterou může způsobit cokoli, třeba i letadlo, si nemohu dovolit vstoupit do vozovky. Dnes jsou tak tichá auta, že slyším mnohdy muziku z něho dříve než auto samé.
Vím, kde jsou v chodníku po dešti louže, který kanál neodtéká, a proto se jim bez problémů vyhnu. A pak občas slyším – hele, a pak že je slepej! Přecházím ulici, čistě náhodou se mi povede projít mezi dvěma zaparkovaným auty, a slyším totéž. Podle sklonu chodníku, proudění vzduchu, jiné hlukové hladiny poznám že jsem na rohu domu, že jsem v křižovatce. Většina z nás, co se pohybujeme sami, máme vyvinutý cit, kdy cítíme – slyšíme hmotu aniž se jí dotkneme. Čím je hmota větší a má větší měrnou váhu, tím lépe a jistěji ji zaregistruji. Díky tomu poznáme i větší domovní dveře, pokud jsou uloženy hlouběji ve zdi. A opět: hele, pak že je slepej! Velmi vtipné je, když vrazím do zaparkovaného auta, do lešení či jiné překážky a slyším: pozor tam je auto, to je lešení a podobně. Informace pro mne jistě zcela zbytečná, když mne již bolí noha nebo mám bouli. Obcházím hlouček rokujících, o někoho zavadím a slyším: to nemůžete dávat trošku pozor? Kdybych byl slepej, tak chodím trochu opatrně!
Do rozpaků mne však přivádějí jistě upřímně míněné rady, jak mám držet hůl, jak s ní kývat a kdy a jak klepat. Stalo se, že mně neznámý muž přišel za mnou až domů s pilkou na železo, aby mi hůl zkrátil. Myslel to jistě dobře, ale já byl na rozpacích jak slušně odmítnout. Nemohl pochopit, že slepý jsem já a já musím vědět, jaká délka hole mi vyhovuje, co je pro mne lepší, co mi vyhovuje, co je pro mne bezpečnější.
Snažte se také zvláště vy, hůře pohybliví, mít slepce před sebou, v horším případě vedle sebe. Máte-li jej za zády, nevíte, co vám nechtěně provede. Zasune vám hůl mezi nohy, podkopne vaši opěrnou hůl a tak podobně.

Pes
Většina z vás si myslí, že vše vyřeší vodicí pes a mnohým i dobrým přátelům jsem těžko vysvětloval, že mám-li psa, jsem nejen slepý, ale také bezruký. V jedné ruce psa a v druhé hůlku, milenku to moji nejvěrnější, jež mne provází na všech cestách již moře let a doprovázet bude po zbytek života. Tašku si mohu hodit přes rameno, ale co dveře a podobné? Pes se samozřejmě naučí trasy a je-li v cestě překážka, zastaví a na povel ji obejde, případně zvolí jinou trasu, pokud ji ovšem zná. Nepřevede přes ulici, nepozná semafory a neodhadne ani rychlost pohybujících se vozidel. Podle zákona můžeme s vodicím psem všude, ale praxe je jiná.
Pes také na jaře a na podzim líná, musí se s ním ke zvěrolékaři, a co když partner nevidomého musí na delší dobu z domu? Co když žije sám, nebo jsou oba zrakově postiženi? Má někdo z vás představu, když je sám slepec doma a pes dostane průjem nebo zvrací? Jsou to krásní psi a kolemjdoucí je rádi hladí, laskají a dávají pamlsky – a pes pak řádně nepracuje.
Chůze
Vidíte-li, že nevidomý klidně kráčí po chodníku, jenž má obrubník, trávník, stěnu domu, plot a podobně, tak si jej nevšímejte má dobrou vodicí linii. Víte-li však, kam slepec jde, a máte-li stejnou cestu – obzvláště je-li slepec v letech, jistě vaši nabídku ochotně přijme. „Mám stejnou cestu jako vy, tak vás doprovodím ano?“ Neodmítne. Vidíte-li však, že má v cestě překážku, hlavně výkop, díru a tak, neváhejte a upozorněte jej na tuto skutečnost. Možná o ní ví, možná neví, ale zahájit cestu prohlídkou výkopu volným pádem na jeho dno, obzvláště je-li v něm voda, není zrovna příjemné zpestření cesty.
Rovněž se mylně domníváte, že auto, traktor, motorku slyšíme. Omyl! Slyšíme motor auta, traktoru, nikoli vozidlo! Konec vozidla je někde jinde, než je motor. Téměř jistě uvítáme vaši pomoc, pokud chceme přejít ulici, křižovatku, vymotat se okolo lešení, dostat se přes nějaké prostranství ve větru, dešti a na sněhu, jsme většinou zcela bezmocní. Dostat se z nádraží, dostat se k vagonu. Hledání dveří vagonu je pro nás slepce záležitost více než nebezpečná. Můžeme se lehce dostat mezi vagony.
Lehce poznáte, že slepec potřebuje pomoc. Je bezradný, naslouchá, čeká, očekává pomoc. Pokud stojíme a klepeme hůlkou do obrubníku, nebo o zem, vždy čekáme, vždy potřebujeme pomoc. Někdy stačí se slepce dotknout a říci:-počkejte, já vám řeknu – a říci když, je volno, když je bezpečno. Pokud stojíte proti slepému, nikdy mu neříkejte, na kterou stranu má zahnout. Mám zkušenost takříkajíc životní, že většina mi řekne stranou svoji, takže já zahnu na stranu opačnou, než mám. Stane se ale občas, že někdo řekne stranu z mého pohledu a já předpokládám, že říká jako většina tu svoji – a zahnu stejně opačně. Je to tak zvaný zrcadlový efekt.
Pokud mi pomoc nabídne muž a mám-li volnou ruku je nejlépe, nabídne-li mi své nadloktí. Pustím si jej o půl kroku vpřed, srovnám krok a podle rytmu jeho chůze poznám překážky bez upozornění a můžeme se bavit o holkách či o tom, jak kde mají dobré pivo. Je zcela zbytečné, aby mne průvodce, pokud se držím já jej, na cokoli na cestě upozorňoval. Pomáhá-li mi žena a nenabídne mi své nadloktí, je nejsnazší, pokud ona mne uchopí za mé nadloktí, případně se zavěsí a chová se tak, jako když se sejdou dva přátelé – tedy co nejpřirozeněji. Jelikož v tomto případě je žena maličko za mnou, nemohu podle rytmu její chůze poznat překážku a je třeba, aby mne včas na obrubník, schody (ke kterým vždy přistupujeme kolmo!), či jiné překážky upozornila. Manželka mi bez říkání stiskne ruku dolů – nahoru, zatlačí vlevo, vpravo. Neupozorňujte nás na překážku zbytečně brzy, nejlépe metr před ní, a klidně pokračujte v chůzi. Nezastavujte, stačí zpomalit a stisknout nadloktí v momentě, kdy noha se zvedá nebo klesá na obrubník. Nebojte se stisknout nám ruku relativně pevně. Dodáváte nám tak pocit bezpečí.
Vždy však zastavte před schodištěm dolů!!! Tam jsou ošklivé pády. Pokud máte dosti prostoru okolo sebe a nebudete zavěšeni, nepřizpůsobujte se, prosím, slepému. Ten se podvědomě bude mačkat na vaši stranu a občas se vás lehce dotkne ramenem nebo loktem. Běžte klidně, slepec se přizpůsobí. Nejhorší je, pokud průvodce nemluví, nekomunikuje nebo přebíhá z jedné strany na druhou. Opouštíte-li slepého, a je zcela jedno kde a za jakých okolností, řekněte mu to! Nejde jen o slušnost, ale je-li to při chůzi, nevidomý se spoléhá, počítá s vámi a nesleduje cestu jak by měl.
Pomáháte-li slepému do auta, stačí položit mu ruku na kliku, střechu, horní rám otevřených dveří a lehce posunout kupředu. To abychom věděli, kde je předek vozu. Při nastupování do autobusu či vagonu, ale i v obchodě je problém. Musím se hřbetem ruky dotýkat zad, nejlépe páteře toho, kdo je přede mnou ve frontě, nastupujícího přede mnou. To proto, abych věděl, jak rychle a kterým směrem fronta či spolucestující postupují, kde jsou dveře, a když se záda přede mnou zvednou, vím, že jsem před dveřmi. Je-li přede mnou muž, slyším někdy nechutné, někdy vulgární poznámky o homosexuálech, mačkám-li se na ženu, někteří si myslí, že to svoji slepotu zneužívám. Že se mačkáte vy mezi sebou je ovšem v pořádku, že? Nikdo si však neuvědomí, že nevím, na koho se mačkám.
Podle voňavky či látky na šatech dost často poznám, jde-li o ženu. Je mladá, stará? Hezká, ošklivá? Má s sebou žárlivého manžela? – Tak jsem zažil hysterickou scénu, která skončila pláčem oné ženy. Její debilní žárlivec nepochopil, že to byla nutnost, že bych se byl nedostal bez mačkání do vagonu. Je však pravda, že většinou slyším: jen se mačkej, to je moje stará, zaplatíš frťana. To se tlačíš, když máš před sebou takovou kost, co? A všichni se přátelsky pochechtávají. Zde je pomoc více než milá. Jde také o to, že při hledání dveří vagonu se nevidomý lehce může dostat mezi vagony a – je-li to na zvýšeném peronu – mezi vagony spadnout. Malý motoráček na malém nádraží hlukově lehce zvládneme, ale velká brzdící souprava na krytém nádraží s betonovými nástupišti nás cela zahluší a dá se říci, že většina z nás je zcela bezmocná – jsme totiž slepí i hluší.
Samostatně se pohybující slepec je postižen na oči a není třeba jej do autobusu, vlaku, tramvaje zvedat. Nastoupí snadněji a rychleji sám než s vaší pomocí. Je však dobré říci mu, je-li vagon od nástupních dveří vlevo nebo vpravo.
Volné místo, a to jak v bytě, čekárně, restauraci, autobusu nebo vlaku? Jak ho co nejlépe, nejrychleji a nejsnadněji ukážeme zrakově postiženému? Tak, že mu položíme dlaň ruky na opěradlo sedadla, a to ze strany, kde je sedadlo; není-li to možné tedy přímo na sedadlo. To aby si nesedl náhodou na opačnou stranu a neskončil na zemi. Není to zrovna nejvhodnější poloha odkud se dívat ženám pod sukně. Stojím a slyším: tamhle máš místo, sedni si. Sedět a ukazovat slepému rukou, kde má místo k sezení, je sice hezké, ale zcela zbytečné. Nevidím-li vagon či autobus, těžko uvidím ukazující ruku. Následující poznámku: ´když si blbej, tak stůj´ nechávám bez komentáře. Je téměř jisté, že ve vlaku či autobusu se dotknu spolucestujícího. Berte to, prosím, s humorem – ostatně vy se na sebe přece mačkáte také. Stalo se, že jsme nastoupili do vlaku a já, když manželka nic neříkala, což se nestává často, jsem do ní lehce rýpl ramenem: proč nemluvíš? ty mně neznáš? Ticho pokračovalo a tak jsem ji lehce zmáčkl nad kolenem řka: nebuď smutná, vždyť si mne nemusíš brát. Tu se přede mnou ozval s potlačovaným smíchem rádoby vážný varovný mužský hlas: pane, že byste mi musel takhle veřejně ve vlaku osahávat manželku? Hlasitý smích všech, co mne sledovali, a poznámka mojí ženy, že jí to dělám stále a všude záležitost neukončila. Měli jsme se o čem bavit.
Většina z vás si myslí, že se dají stanice odpočítat. Dají. Občas se však stane, že vlak zastaví u semaforu, autobus někomu známému, a tak se raději na předposlední zastávce optám, co je za stanici. Nedělám si blázny, jak si mnozí myslíte. Při vystupování z vlaku či autobusu čekám 2, 3 vteřiny, to abych měl jistotu, že vystupujícímu přede mnou neskočím na záda. Stává se, že vaše netrpělivost vás vede hlavně u autobusu, tramvaji k předbíhání. Přece nebudete čekat, až nějakej slepec vyleze, že? Stane se, že já se dám do pohybu také a je otázka, kdo má smůlu, kdo vypadne, upadne. Stalo se mi párkrát, že se mi nechtěně podařilo vsunout hůl předbíhajícímu mezi nohy a následek si jistě představíte sami. Ležet na břiše a líbat vroucně chodník s nohama v autobuse není zrovna záviděníhodná poloha. Dívkám a ženám v sukních tato poloha již vůbec nesluší. Při vystupování si nikdy nestoupejte před dveře proti slepému. Nemůžete vědět jak rychle a svižně nevidomý vystoupí, a nějakých 70, 90 kilo v pohybu se těžko zastavuje. Nejhorší je, když se při vystupování proti slepci někdo postaví a ve snaze abychom nevypadli, nás tlačíte zpět. Hlavně tak nečiňte, když odcházíme z restaurace. Zatlačíte nás zpět a než si vysvětlíme, že jsem chtěl odejít, můžeme být pěkně namazaný. Stává se, že v návalu dobročinnosti nám poroučíte frťana a jste uraženi, pokud odmítneme. Pamatujte si, prosím, že si musíme neustále uvědomovat svoji polohu v prostoru, a to velice přesně, a proto přísun alkoholu musíme velice tvrdě regulovat.
Nakonec se ještě musím zmínit o těch, kdož mají ještě nějaké zbytky zraku, jsou takzvaně prakticky nevidomí. Světloplachý či šeroslepý člověk za určitých jemu osobně vyhovujících světelných podmínek něco vidí. Jiní mají tak zvané trubkové vidění. Je to tak jako když se budete dívat skrze trubku. Bude-li silná a krátká, uvidíte toho relativně dost, bude-li dlouhá a slabá, uvidíte sice dobře, ale budete mít velice úzké zorné pole. Pokud se vám dostane náhodou do zorného pole někdo, koho znáte, poznáte jej i když je na protějším chodníku, ale nákladní auto metr od vašeho boku neuvidíte.
Dobrý světlocit, pokud stačí na poznání okna či světla u stropu, velice pomáhá k orientaci v budovách. Co se týká sluchu, tak nám, co jsme oslepli v dospělosti, se sluch nezlepší, ale těm, kdož se se slepotou nebo těžkou zrakovou vadou narodí, ti mají sluch nesrovnatelně lepší než ostatní.
Rád bych tedy teď a touto cestou poděkoval všem těm, kdož nám pomohou všude tam, kde je třeba. Stačí pouhé upřímné: díky a přeji hezký den? Těm, kteří nečekají na krabičku spart, dvacku či fanfáry, nebo nám nedávají své adresy pro poděkování v novinách, pro zahrání písničky v rozhlase. Upřímné a srdečné díky za vše dobré, co kdo činíte.
Luboš Hocký
Zdroj: Inpora

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 105 číslo 1 leden 2021
OBSAH
ÚVODEM
Umět být svobodný
STALO SE
Přehledně
Zpráva z třetího mimořádného zasedání Republikové rady SONS
Pár dat o Bílé pastelce
LIDÉ KOLEM NÁS
S Michalem Sudíkem o přípravě a výrobě braillských publikací
RETRO
Ještě to lze číst? aneb Nad stoletým ročníkem Zory
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 01/2021
Rozjímání pro koukavé – 2. část
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Hluchoslepý chilli maniak z Radošova překonal bolestivý rekord
ZDRAVÍ
Čím se při výzkumu očí inspirujeme?
Slzy, střeva i brzlík chrání tělo před viry. Jak funguje imunita?
SPORT
Černobílé problémy

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.