Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 24 prosinec 2020

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Umět odejít
STALO SE: Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS: Když hudba prostupuje celým životem
LITERÁRNÍ KLÁNÍ
Valašské kotáry vás očekávají
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Rozjímání pro koukavé – 1. část
ZDRAVÍ: Když se řekne prekanceróza
Zvládneme v budoucnu léčit i dědičné choroby?
NĚCO K VÁNOCŮM… A NĚCO K SILVESTRU
Anekdoty
Recepty na punč
Tiráž

ZORA RADÍ A INFORMUJE: Rozjímání pro koukavé – 1. část

Na neveřejných konferencích, které se velmi podobají sociálním sítím, se nevidomí lidé o lecčems dohadují, nadávají si i vzájemně souhlasí atd. Rozjímání pana Luboše Hockého o soužití slepců s vizuálním světem by se podle názoru našeho dopisovatele mohlo hodit k publikaci v časopisu Zora pro poučení PT publika. Souhlasíme, a s drobnými zásahy typu překlepů nabízíme našim čtenářům. Možná to rádi využijí pro nenásilné poučení svého vidoucího okolí.

Zdravím,
a předkládám k věcné diskuzi můj text, jenž jsem ke dni bílé hole a dni nevidomých dal k dispozici našemu oblastnímu týdeníku, který vychází na Lounsku, Žatecku, Podbořansku, a obměněn i na Chomutovsku. Text byl rozdělen do pěti čísel tohoto týdeníku. Za věcné připomínky děkuje Luboš Hocký.

Víte, jak oslovit na ulici či nabídnout pomoc slepci?
Mezinárodní den bílé hole připadá na patnáctého října, den nevidomých na 13. listopadu. Upozorňuje nás na existenci nevidomých lidí, kteří žijí mezi námi. Doprovází ho i každoroční sbírka Světluška a Bílá pastelka, letos probíhá již 21. ročník. I přes nepříznivou epidemiologickou situaci se vydalo do ulic měst pět set dvojic dobrovolníků. Vybrané finance půjdou na nácvik chůze s bílou holí, výcvik vodicích psů, výuku na počítačích či knihovnu digitálních dokumentů Sama znám jednoho pána, který je nevidomý. Každý týden mu posílám již řadu let mailem články, které v našem týdeníku vycházejí, aby měl, jak on říká, před chlapy na pivu taky nějaký ten přehled. Jako člověk je velmi vnímavý, pozorný a milý. Nezapomene popřát na MDŽ, narozeniny, svátek, Velikonoce či Vánoce. Silnou jeho stránkou je i pozitivní přístup ke světu. V poslední době už nechodí ani za kamarády na pivo, zhoršilo se mu zdraví, ale poprosil mě, zda bych neotiskla jeho rady, když vidíte slepého a budete mu chtít pomoci, jak se máte chovat, které sám sepsal spolu se svými příběhy ze života. Ráda. Proto, ať už k výročí Mezinárodního dne bílé hole, nebo Mezinárodního dne nevidomých, vám v našem seriálu přiblížím pohled, rady a tipy pana Luboše Hockého z Loun, jak pomoci nevidomému. Děkuji. (caj)

Vidíte slepého? Chcete nebo potřebujete jej oslovit či mu chcete pomoci? Víte jak?
Je mi 79* let, od svého 24. roku jsem prakticky nevidomý a od 30 let nerozeznám světlo od tmy. Po celou dobu mé slepoty, až na dobu, kterou jsem strávil ve slepecké škole, se pohybuji mezi vámi, koukavými, a tak jsem poznal velice důvěrně problémy a předsudky, jež mezi vámi, vidícími a námi nevidícími jsou a existují. Čas od času se dostávám do situace, kdy potřebuji pomoci a přiznám se, že je mi někdy poskytnuta velice komickým způsobem, jenž je vyvolán neznalostí, nesmělostí toho, kdo mi pomoc poskytuje, ale upřímné díky za ni. Velmi často si vzpomínám, když jako voják jsem s kamarádem na vycházce v Nymburce viděl slepého, jak se svou hůlkou kráčí ulicí. Přiznám se, že na rotu pochodující americké námořní pěchoty bychom necivěli asi vyjeveněji. Jistě bychom pomohli, bylo-li by třeba, ale hodina společenského chování a projev vysoké inteligence by to určitě nebyl. Večer na pokoji jsme všichni probírali něco, o čem jsme neměli pojem S úsměvem proto přecházím různé netaktnosti, pokud ovšem nejsou vyvolány nabubřelým, nafoukaným, povýšeneckým jednáním. Mnozí z vás mne znáte osobně, mnozí z telefonu, jiní jen tak od vidění z ulice, vlaku autobusu. Pracoval jsem téměř 30 roků jako telefonista v porcelánce.

Předsudky
Jedním z nejznámějších předsudků je, že slepcům se zlepší sluch. Není to pravda, potvrdí vám to každý lékař. Smysly se nemohou zlepšit. Neslyšíme lépe, ale více posloucháme, neboť zvuk je pro nás rozhodující. Chodidly vnímáme terén, po kterém kráčíme, chodidla mi signalizují volné dlaždice v chodníku a jeho zakřivení s různými výmoly.
Hůlka nás informuje o překážkách na cestě, ale téměř vždy selže, má-li oznámit výkop. A nenajde a ani nemůže najít korbu nákladního auta, protože ji podejde. Do lešení slepec vrazí také dříve hlavou nebo holenní kostí. Tříkolka, autíčka a jiné hračky na sídlištním chodníku, to je také pěkná záludnost a stojí za upozornění. Ale sluch, sluch nás informuje o pohybu našeho okolí, o kolemjdoucích, ale hlavně o motorových vozidlech. Dále jsou zvuky, co jsou na stejném místě, jako kompresor lednice v obchodě, hluk z restaurace, zvýšený hluk na hlavní ulici, železniční trať se zvonky na přejezdu, šumící kanalizační šachta a různé jiné. To všichni znáte a slyšíte, ale nevnímáte, neboť to nepotřebujete. Pro nás jsou to však zvuky orientačně velmi důležité, neboť jsou na stálém místě.
Mnozí z vás mají představu, že máme geniální paměť na hlasy. Není tomu tak. Slepec, který žije pouze v kruhu rodiny a zná pouze přátele, je samozřejmě lehce pozná. Slyší relativně málo lidí ve stejném zvukovém prostředí. Co však telefonista, masér a ti, kdož přijdou do styku s velkým množstvím lidí? On je skutečně velký rozdíl slyšet někoho v klidu místnosti, z telefonu, v klidné ulici, a něco zcela jiného je, když na slepce promluvíte v rušné restauraci, obchodě, na ulici, kde jsem nucen sledovat provoz na chodníku a, pokud se blížím ke křižovatce, provoz křižovatky. Pozdrav, pokud nepadne jméno, může také platit někomu zcela jinému, kdo je za námi. Ale ani Ahoj Luboši, Vašku, Jardo, Franto v hlomozu ulice občas nestačí k poznání kamaráda. Poznat někoho, koho jsem léta neslyšel, v hluku ulice, kdy jsem soustředěn na její šum, po hlase je prakticky nemožné. Představte se nějak jménem a neklaďte otázku: jestlipak mne ještě poznáš?? Jde přede mnou starý, špatně pohyblivý člověk, malé dítě,… a tento dojem může vyvolat vánek pohybující odhozenou krabičkou od cigaret nebo papírem a musím se proto plně soustředit na ně. I slepcům se s přibývajícími lety horší sluch a těm, co nevidí více let z titulu vysoké námahy, podstatně rychleji, než vám koukavým.
Potkáte-li na ulici člověka s bílou holí, jež má červené pruhy, vězte, že je to člověk s poškozeným zrakem i sluchem.
Sluch, hmat i čich si musíme vycvičit a stále cvičit, aby nám sloužily tak, jak potřebujeme. Cit mám ve všech prstech stejný, ale číst Braillovo bodové písmo mohu pouze ukazováčkem pravé ruky. Ten je na to vycvičen.

Víte, jak oslovit na ulici či nabídnout pomoc slepci?
Nejprve připomínám, že nevidomí jsou normální lidé, kteří mají různé povahové rysy, přednosti a nedostatky jako ostatní a obvykle je nepotěší silné projevy soucitu, poznámky zpochybňující nebo přeceňující naše schopnosti.
Jsou mezi vámi tací, kteří, když vidí dobře se pohybujícího slepce, tak zkoumají, snaží se dokázat, že slepotu předvádí. Stalo se mi, když kotelna na Tyršáku měnila rozvody, že byl odkryt topný kanál v jedné z ulic, kudy musím chodit. Dobrý známý se cestou přidal a chtěje dokázat, že vidím, nechal mne spadnout do 2 metry hlubokého kanálu s konzolemi a trubkami, a pak se divil jak je to možné. Na moji otázku Proč jsi to udělal? odpověděl Luboši, já věřil, že vidíš a že zastavíš. Nechte rozhodování na lékařích.
Mohu vás ubezpečit, že slepotu nenafilmujete a přístroje neoblafnete. Podíváte-li se slepci přímo do očí, uvidíte i vy, že oči jsou mrtvé, neživé. Je to vidět i na mých fotografiích, jak mi odcházel zrak, jak jsem slepnul. Šel jsem touž ulicí při její generálce a vodohospodáři měli otevřenou 270 centimetrů hlubokou jímku. Dvě dámy se bavily s pánem v autě, dívaly se na mne, jak kráčím k výkopu, a nechaly mne tam spadnout. Odešly, auto odjelo – a byli to lidé, jež podle hlasu znám. Co vy na to? Samozřejmě respektuji, že nikdo není povinen mne na nebezpečí upozornit, převést přes ulici nebo křižovatku. Lepší je ale říci On vidí! a tím omluvit svoji lenost, neochotu pomoci. Často mne lidé zkoušeli tím, že mi mávli něčím před obličejem. Ani to vám však nemusí vyjít. Jak vysvětlíte úder do obličeje? Slýchávám také: když šlápneš do prázdna, tak dej nohu zpátky, ne? Couvni! To je nesmysl!
pokračování
Luboš Hocký

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 104 číslo 24 prosinec 2020
OBSAH
ÚVODEM
Umět odejít
STALO SE
Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS
Když hudba prostupuje celým životem
LITERÁRNÍ KLÁNÍ
Valašské kotáry vás očekávají
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Rozjímání pro koukavé – 1. část
ZDRAVÍ
Když se řekne prekanceróza
Zvládneme v budoucnu léčit i dědičné choroby?
NĚCO K VÁNOCŮM… A NĚCO K SILVESTRU
Svátek svatého Mikuláše
Anekdoty
Recepty na punč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.