Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 24 prosinec 2020

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM: Umět odejít
STALO SE: Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS: Když hudba prostupuje celým životem
LITERÁRNÍ KLÁNÍ
Valašské kotáry vás očekávají
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Rozjímání pro koukavé – 1. část
ZDRAVÍ: Když se řekne prekanceróza
Zvládneme v budoucnu léčit i dědičné choroby?
NĚCO K VÁNOCŮM… A NĚCO K SILVESTRU
Anekdoty
Recepty na punč
Tiráž


LIDÉ KOLEM NÁS: Když hudba prostupuje celým životem


Jeho povoláním i koníčkem, kterému se věnuje od šesti let, je hudba. Když v něm ve speciální škole pro zrakově postižené na Hradčanech rozpoznali hudební talent, stalo se jeho cílem být hudebníkem a učitelem hudby. Hudba ho spojila se světem, publikem, mladými lidmi i s jeho ženou. Nedávno se představil také jako kandidát do Republikové rady SONS. O předvánoční rozhovor jsme požádali Mgr. Milana Arnera.

Jakým způsobem přistupujete k hudbě právě vy?
Hudbě se věnuji v několika rovinách. Aktivně koncertuji, mám štěstí, že jsem mohl hrát řadu koncertů nejen se svou ženou, ale také s řadou zajímavých hudebníků, orchestrů i dirigentů. Dále se věnuji pedagogické práci. Vyučuji hru na zobcovou flétnu, klarinet a saxofon v pražské ZUŠ Adolfa Voborského. Pro děti od dvanácti let, které prošly hudební naukou, tu vedu i nový předmět, jenž jsem nazval poslechový seminář. V něm se děti učí hudbu poslouchat, vnímat i rozeznávat nástroje. Povídáme si o hudbě i o kultuře obecně. Jedna věc je totiž naučit se hrát na hudební nástroj, druhá mít hudbu rád a umět ji poslouchat. Vyučuji také dějiny hudby, historicko-estetický seminář a bodový notopis na Konzervatoři Jana Deyla. Zde uplatním i své muzikologické vzdělání, neboť jsem absolventem oboru hudební věda na filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Angažuji se také v Klubu učitelů hudby se zrakovým postižením SONS, kde zastávám funkci místopředsedy. V rámci klubu organizujeme, nejen pro naše členy, akreditovaná školení o metodice hry na hudební nástroje, podílíme se na plánu vydávání braillských not Knihovnou a tiskárnou pro nevidomé. V Praze a v Brně pořádáme již tradiční koncerty našich učitelů a jejich hostů. Pražský koncert se odehrává každoročně v kostele sv. Vavřince, brněnský koncert pořádáme obvykle jednou za dva roky. Za velmi přínosné považuji, že se v rámci klubu můžeme setkávat a vyměňovat si poznatky z naší praxe. Hudba zkrátka prostupuje celým mým životem.

Skládáte hudbu vy sám?
Ne, i když myslím, že kdybych v dětství našel učitele, který by mne v tom podporoval a začal mne učit, možná bych skládat začal. Rád ale improvizuji, baví mě vymýšlet různé doprovody k písním a skladbám, které hraji se svými žáky.

Vnímáte rozdíl ve výuce žáků vidoucích a nevidomých?
Pokud jde o výuku hry na nástroj, je pro nevidomého učitele mnohem snazší vyučovat vidícího žáka. Domnívám se, ale neplatí to stoprocentně, že jeden z dvojice žák učitel by měl alespoň trochu vidět. Znám samozřejmě i nevidomé hudebníky, které vzdělávali nevidomí učitelé velmi dobře. Neříkám, že to nejde, ale je to náročné. Nevidomý žák potřebuje větší kontrolu v oblasti mimiky, postoje i pohybů těla, které s hudbou souvisejí. To nevidomý učitel kontroluje těžko. Nevidomí žáci nemají často patřičnou sebekontrolu pohybu, takže je třeba je kontrolovat mnohem více, než žáky vidící. Proto také většina nevidomých učitelů vyučuje hru na nástroj v běžných školách. A naopak, třeba ve škole na Hradčanech prakticky všichni učitelé hry na nástroj alespoň trochu vidí.
I já učím v ZUŠ vidící žáky a kromě sluchu musím využívat také hmat. Kontroluji dětem ramena, ruce, atd. Ale to žáci bez problémů přijímají. Dnes prožíváme dobu distanční výuky. Většina nevidomých učitelů nemá, myslím, velký problém s prací s moderními technologiemi. Protože však pracujeme na dálku, nemůžeme při vlastní výuce hmat používat. Proto více mluvíme a klademe otázky. To je samozřejmě namáhavější způsob, ale myslím, že jsme se i s tímto dokázali vyrovnat. Nevidomé žáky učím na konzervatoři. Snažím se jim z pozice zrakově postiženého předávat své zkušenosti, které jim učitel bez postižení předat nemůže.
Nevidomému dítěti bych tedy v případě hry na nástroj raději našel dobrého vidícího učitele, seznámil ho se specifickými potřebami dítěte a sám bych oběma pomáhal. Dnes nevidomé děti totiž vyučují často učitelé, kteří s výukou zrakově postižených nemají zkušenosti. Členové našeho klubu učitelů hudby proto někdy působí jako poradci pro inkluzivně vzdělávané žáky i pro jejich učitele. Vždy jsem rád, když se na mne nějaký učitel či asistent nevidomého žáka obrátí. Velmi rád mu poradím a navrhnu způsob, jak takového žáka vyučovat.

Jak vnímáte hudební spolupráci s vaší ženou?
S Petrou jsme se seznámili při studiu na konzervatoři. Tam byli občas přijati i vidící uchazeči, ona byla mezi nimi. Už ve škole jsme vytvořili duo klarinet kytara, v té době jediné v republice. V letech 2001 až 2002 jsme studovali naše nástroje a hru v duu v Moskvě. A hráváme stále, dnes je však tou hlavní, nejdůležitější a nejpříjemnější náplní našich životů rodina. Máme spolu dvě děti. Dvanáctiletá Andulka hraje na klavír, ale myslíme, že její směřování je spíše výtvarné. Desetiletý Tonda se nejvíce zabývá počítači. Společný čas trávíme také rozpravami o naší práci a vymýšlením aktivit pro žáky, neboť moje žena učí na stejné ZUŠ jako já. A protože dobře vidí, samozřejmě mi může pomoci i s některými věcmi, které bych sám dělat nemohl. Je mým častým průvodcem, řídí auto atd.

Jak jste prožívali rok studia v Rusku? Jaké je ruské publikum?
Vždy říkám, že to byl jeden z nejzajímavějších roků v našich životech. Studovali jsme na Státním specializovaném institutu (dnes akademii) umění v Moskvě, vysoké škole, která se zabývá výukou zrakově postižených. S některými jejich profesory jsme se setkali u nás na mezinárodních soutěžích zrakově postižených hudebníků a napadlo nás požádat o to, zda bychom tam mohli studovat. Následně se nám podařilo získat finanční prostředky od několika nadací. Velmi intenzivně jsme se tam zabývali hrou na nástroje, především ale komorní hrou v našem duu. Naši učitelé velmi rychle zjistili, co potřebujeme, a přistupovali k nám s hlubokou znalostí hudby a s velkým entuziazmem. Poznali jsme mnoho nového a po roce jsme se vrátili s poněkud jiným náhledem na hudbu, hloubku projevu i její studium. Zastávám názor, že pokud člověk odjede na čas do zahraničí, bude po návratu posuzovat život u nás s určitým nadhledem.
Díky Natálii Ivanovové-Kramské, která učila Petru a pracovala s námi jako s duem, jsme měli možnost koncertovat v moskevských muzeích, galeriích i ve věhlasných koncertních sálech. Pro své žáky totiž pořádala mnoho koncertů a nás k nim záhy přibrala. Pro mě je nezapomenutelný společný koncert s kolegou a přítelem, nevidomým klarinetistou Vadimem Titovem v Archangelsku, daleko na severu Ruska. Už několik minut před vstupem na pódium začali lidé tleskat a my jsme vnímali, jak moc touží po hudebním zážitku. Takové je, myslím, ruské publikum. Chce poslouchat klasickou hudbu, velmi si váží její tradice, je velmi znalé i kritické.
Díky dalšímu příteli, vynikajícímu nevidomému kytaristovi Denisu Asimovičovi, který už bohužel není mezi námi, jsme odehráli několik koncertů i v Bělorusku. Při jedné z cest na běloruský venkov jsme se setkali s místním knězem. Navrhl nám, abychom zahráli na jeho mši. Odvezl nás do zapadlé vesnice se starobylým dřevěným kostelíkem. Vrátili jsme se v něm snad o století zpět a zahráli lidem krátký program z české hudby. To nečekali! A tak vděčné publikum a příjemný pocit málokdy zažijete! Přitom jsme tu hrát neměli, jen jsme se nechali nést událostmi. Byl to opravdu neobyčejný zážitek.

Koncertujete i s dalšími nevidomými hudebníky?
Ano, občas. Krásné zážitky mám ze společných koncertů s kolegy z konzervatoře, klarinetistou Janem Budínem a klavíristou Romanem Schenkem. Doufám, že si ještě někdy znovu zahraji s klarinetistou Vadimem Titovem. Setkali jsme se v Mariánských Lázních, kde vyhrál soutěž zrakově postižených hudebníků, a od té doby jsme přáteli. Kromě hry na klarinet pracuje také jako školitel odečítače JAWS v ruské organizaci nevidomých. Rád bych ještě vzpomenul na krásnou spolupráci s anglickou nevidomou flétnistkou Kate Risdon, s níž jsem vystoupil v roce 2017 na koncertě ve Španělském sále Pražského hradu.

Jak vnímáte spolupráci s dirigenty?
Mám štěstí, že jsem často hrál jako sólista s orchestry a tedy i s mnoha dirigenty. Protože na dirigenta nevidím, musíme se na některých věcech, jako je tempo, nástupy apod., předem domluvit. Při hře mě ale dirigent pečlivě sleduje a jako vynikající hudebník mnohdy dokáže bez předchozí domluvy vytušit můj záměr. Ten předává orchestru, který se mé hře přizpůsobí a podpoří ji. Osobně jsem měl možnost hrát s opravdu kvalitními orchestry i dirigenty a jsem tomu rád.

Co si představíte, když se řekne hudba a Vánoce?
Mám rád vánoční hudbu starých českých skladatelů. Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby je překrásná, zvláště třeba její nahrávka na autentické nástroje, kde zpívá mimo jiné Magdaléna Kožená. Mám rád ale i hudbu málo známých českých skladatelů, např. Josefa Antonína Sehlinga. Rádi každoročně navštěvujeme vánoční představení souboru Chorea Bohemica ve Stavovském divadle, který hraje zajímavé úpravy lidových písní a vánočních koled. Rád poslouchám i zdařilé jazzové úpravy vánočních písní. Vánoce, to je i česká lidová hudba, a v ní hraje nezastupitelnou roli můj oblíbený klarinet. Na Štědrý den si rádi s rodinou i s přáteli koledy zahrajeme a zazpíváme. A po Štědrém dni rádi navštívíme vánoční koncert v některém z pražských kostelů.

Antonín Vraný


Obsah

ÚVODEM: Umět odejít
STALO SE: Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS: Když hudba prostupuje celým životem
LITERÁRNÍ KLÁNÍ
Valašské kotáry vás očekávají
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Rozjímání pro koukavé – 1. část
ZDRAVÍ: Když se řekne prekanceróza
Zvládneme v budoucnu léčit i dědičné choroby?
NĚCO K VÁNOCŮM… A NĚCO K SILVESTRU
Anekdoty
Recepty na punč
Tiráž


Hlavička časopisu

Ročník 104 číslo 24 prosinec 2020
OBSAH
ÚVODEM
Umět odejít
STALO SE
Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS
Když hudba prostupuje celým životem
LITERÁRNÍ KLÁNÍ
Valašské kotáry vás očekávají
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Rozjímání pro koukavé – 1. část
ZDRAVÍ
Když se řekne prekanceróza
Zvládneme v budoucnu léčit i dědičné choroby?
NĚCO K VÁNOCŮM… A NĚCO K SILVESTRU
Svátek svatého Mikuláše
Anekdoty
Recepty na punč



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR