Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 23 prosinec 2020

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM: Bohové se smějí, když říkáme „zítra“
POZORNOST PRO VÁS: Kapesní plastový kalendář
STALO SE: Nejsmutnější loučení
Přehledně
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Růže pro paní hraběnku – vyjeli jsme do Kunína
LITERÁRNÍ KLÁNÍ
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 11/2020
O čem se moc nemluví – Přátelství včera, dnes a navěky – V.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Da Vinci, van Gogh i El Greco: Malíři, kteří měli problémy se zrakem
Nové technologie a technika budoucnosti při očních operacích
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Lyžaři se zrakovým handicapem absolvovali soustředění na rakouském ledovci
Velké poděkování Evě
INZERCE: POZVÁNKA - Chcete strávit Silvestr na horách?
Tiráž


STALO SE: Nejsmutnější loučení


Zemřel Josef Cerha, ředitel o.p.s. Tyfloservis a přímo volený člen Republikové rady Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR.
(11. 1. 1956 – 9. 11. 2020)

Člověk má obvykle tendenci zlehčovat nebezpečí a jeho příčiny, když jde o něco nového, neznámého, a tak trochu si na to nemůže sáhnout; pak má mnohdy pocit, že vlastně o nic nejde… Přesně toto je pro mnohé z nás případ nemoci Covid-19. Přiznám se, že velmi podobné pocity jsem prožíval i já až do doby, když jsem byl oficiálně shledán Covid pozitivním. To už jsem si začínal uvědomovat, že jde opravdu o něco dosti nebezpečného, před čímž je třeba se skutečně mít na pozoru.
Když jsem se v pondělí 9. listopadu večer dověděl tu neuvěřitelnou zprávu, že Pepa Cerha zemřel, zatmělo se mi na moment před očima a první otázka, kterou jsem byl schopen volajícímu položit, byla – co se stalo? Lapidárně znějící odpověď – Covid – mě definitivně přesvědčila o nespravedlivé hrůznosti a bezmoci v zápase člověka s něčím jako je pandemie. Na to jsme nebyli tak úplně – především psychicky – připraveni reagovat.
S Pepou jsem se seznámil začátkem září 1973 na internátě v Makarenkově ulici (dnes Jana Masaryka) v Praze na Vinohradech. Byl o 2 roky starší a pro mě bažanta z venkova byl při onom setkání ztělesněním Pražáka – máničky. A tak trochu jsem se obával, jak budu podobnými týpky přijat a co se mnou provedou… Pepa však byl usměvavý a klidný a vlastně i hodně kamarádský, což mi první týdny v Praze hodně pomohlo zvyknout si.
O prázdninách roku 1979 jsem byl pozván k Pepovi do Staré Lysé, kde žil u rodičů. Při koupání v pískovně jsem přecenil sám sebe a začal se vážně topit a ejhle – Pepa s bratrem Robertem zasáhli a vytáhli mě. Ta příhoda mě s Pepou velmi sblížila. V roce 1985 Pepa pracoval, už jako absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, oboru psychologie na Federálním výboru Svazu invalidů v pozici referenta pro práci se zdravotně postiženými dětmi a mládeží. Tehdy mi nabídl, abych ho na této pozici vystřídal, protože ho to táhlo více do konkrétní praxe – do Oddělení sociální rehabilitace pro zrakově postižené Českého svazu invalidů. Ta rošáda se mu i mně povedla, a tak s malými přestávkami a na různých pozicích, ale vždy v organizacích nevidomých, jsme fungovali až do zmíněného pondělka… Je mi to, Pepo, nepopsatelně líto a za všechno Ti moc děkuji.
PhDr. Josef Cerha byl v teorii sociální rehabilitace pro zrakově postižené žákem Prof. Jána Jesenského. K praktickým a koncepčním schopnostem mu dopomohlo studium psychologie a také zkušenosti člověka, který byl sám těžce zrakově postižený. Od počátku roku 1990 začal intenzivně pracovat na koncepci ucelené sociální rehabilitace a projektu Tyfloservis, uplatňovaném nejdříve v organizační jednotce Společnosti nevidomých a slabozrakých. Krátce na to pokračoval v rámci České unie nevidomých a slabozrakých a po sjednocení v roce 1996 pak v SONS ČR. V roce 2000 založil a do konce svého života i jako jediný ředitel vedl obecně prospěšnou společnost Tyfloservis, jíž je SONS zakladatelem. V rámci našeho spolku byl velmi aktivní a mnohokrát byl zvolen do Republikové rady. Podílel se rovněž na vzniku a fungování celostátní sbírky Bílá pastelka. V poslední době se účastnil nového definování a formování vztahů mezi SONS (zakladatelem) a dalšími „jejími“ o.p.s. v Optimalizační skupině. Intenzivně se zabýval otázkou vzdělávání zrakově postižených a byl členem pracovní skupiny SONS pro inkluzi. Ve výčtu jeho činností a zásluh by se dalo ještě dlouho pokračovat.
Podstatné ale je, že nám všem bude moc chybět… Čest jeho památce!
Václav Polášek

Odešel rytíř nevidomých
PhDr. Josef Cerha byl služebník nevidomých lidí. Svou vizi pomáhat nevidomým, zmírnit následky zrakového hendikepu v úskalích běžného, každodenního života, naplňoval systematickou, skromnou prací. I v době, kdy byl již ředitelem OPS Tyfloservis téměř 20 let, stále říkával: „Jsem jenom úředník“. Při množství úkolů a nároků, které taková pozice přináší, dokázal vždy vybrat to podstatné. To z něj dělalo dobrého šéfa. Jeho mimořádná schopnost vést lidi udělala z Tyfloservisu službu, jakou dnes je.
Josef Cerha nebyl ale zdaleka jen manažer a úředník, měl obrovský přesah, kulturní a všeobecný rozhled do míry, která není běžná. I v tom spočívalo jeho kouzlo a schopnost přirozeně udržovat vztahy s množstvím příznivců Tyfloservisu, bez kterých by služba neměla potřebnou širší podporu. Pro zakladatele a ředitele projektu Tyfloservis byla stěžejní vysoká odbornost, jak říkával „špičkovost“ služby. Kvalitativní zvyšování úrovně služeb Tyfloservisu bylo jedním z jeho cílů. Vychovával metodické pracovníky pro jednotlivé obory rehabilitace, kteří vedou další zaměstnance a svou zkušenost předávají. Vytvořil nebo se podílel na tvorbě mnoha metodických materiálů a publikací. Spolupráce s vysokými školami z oboru byla samozřejmostí.
Klíčovým bylo jeho propojení se spolkem nevidomých a slabozrakých, SONS ČR. Udržoval vztahy s ostatními členy na osobní, lidské rovině, ale byl také respektovaným členem Republikové rady SONS. Bral jako samozřejmé, že propojení služeb Tyfloservisu s organizací sdružující nevidomé a slabozraké je vzájemnou oporou a vyjádřením smyslu existence obou organizací.
Byl psycholog nejen svým vzděláním, byl znalec lidských povah a duší. Do člověka viděl. Měl intuici poznat, co v kom je, a tato jeho schopnost byla skutečnou podstatou úspěchu vybudování fungující služby nevidomým. Věděl, do jakých lidí může vložit důvěru, jak je vést, aby sami měli radost z toho, že dosahují vysoké odbornosti a loajality se svou organizací. Věděl, že pracovník má být především empatický a přitom současně vyrovnaný, aby dokázal prospět člověku s těžkým zrakovým hendikepem. Vedl svou organizaci pevně, ale s laskavostí. Pro mnoho pracovníků Tyfloservisu to byl přítel, se kterým bylo možné se poradit i o osobních věcech. Jeho lidský rozměr byl obrovský, dokázal v lidech vzbudit touhu být ve své práci – službě dobrý, co nejlepší.
Pro vystižení jeho lidských kvalit citujme některé reakce pracovníků Tyfloservisu v odezvě na smutnou zprávu o jeho odchodu: „Pepa byl vzácný a ovlivnil svou povahou, cítěním, noblesou mnoho životů, myslím i kolegů, aby se sami takto dokázali na svět dívat.“ „Jeho melodický a uklidňující hlas budu neustále slyšet.“ „Obdivovala jsem ho pro jeho skromnost, pracovitost a férovost.“ „Myslím, že si nikdo z nás „starých mazáků“ nedokáže představit, jaké to bylo řídit takové zařízení a přitom nemít zrakovou kontrolu. Klobouk dolů.“ „Zároveň cítím jako ohromný dar a čest být součástí „tyfloservisí rodiny“, rodiny, kterou založil a jejíž hlavou byl náš Pepa, skromný, hodný, empatický, noblesní, báječný člověk. Chovala jsem k němu obrovskou úctu a respekt od prvních okamžiků našeho seznámení.“ „Byl to úžasný člověk, kolega i ředitel.“ „Vždy mě udivoval svým nadhledem, znalostmi z mnoha oblastí, ale především svou lidskostí.“ „S Pepou jsme se často bavili o přírodě, vesnici, našem mlýně nebo třeba o andulkách.“ „Vděčím svému osudu, že jsem měla tu čest se s Pepou setkat a tak dlouho pro něho pracovat.“
PhDr. Josef Cerha získal za své zásluhy v oboru několik ocenění. Za všechny jmenujme Cenu veřejnosti Výboru dobré vůle – nadace Olgy Havlové, která mu byla na základě veřejného hlasování udělena v roce 2019, nebo Cenu ministra zdravotnictví za založení a vedení Tyfloservisu.
O Pepovi by se daly popsat stohy papíru samou chválou, ale pro ty, co ho znali, stačí slova jeho celoživotního kamaráda Mirka Michálka, člověka, který působil navzdory své těžké zrakové vadě také v oblasti pomoci nevidomým a který Pepu velmi dobře znal: „Myslím, že by pomyslnou svíčku za Pepu v sobě měli zažehnout všichni, kterým Tyfloservis alespoň trochu uvolnil pouta, která jim nasadila slepota.“
PhDr. Josef Cerha byl prakticky nevidomý. V nedožitých 65 letech podlehl COVID 19. O šest dnů dříve, 3. 11. zemřel na tutéž nemoc jeho jediný bratr Robert Cerha, oba dlouholetí členové SONS ČR.
Za Tyfloservis Eva Machová

Pozdě!
To slavnostní udílení Ceny Olgy Havlové se uskutečnilo 27. května 2019 v Nové budově Národního muzea. Cenu veřejnosti obdržel Josef Cerha z Prahy, ředitel Tyfloservis, o. p. s. – Tolik stojí na stránkách Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. A ještě je tam o něm psáno, že „již ve velice brzkém věku začal přicházet o zrak, přesto se svého handicapu nezalekl a úspěšně vystudoval střední i vysokou školu a stal se doktorem filozofie. O problematiku nevidomých a slabozrakých se začal zajímat již během svých vysokoškolských studií. Později se věnoval práci se zrakově těžce postiženými dětmi a mládeží, ve spolupráci s dalšími odborníky organizoval rehabilitační pobyty pro rodiče nevidomých a těžce slabozrakých dětí. V roce 1986 vydal Rady průvodcům nevidomých.“
Byl jsem tam a chtěl jsem o něm – s ním – napsat do Zory. Medailon, rozhovor, jeho vzpomínání, prostě cokoli. Pokaždé, když jsme se potkali, jsme se ujistili, že jak to jen trochu půjde, ozvu se mu a napíšeme… Pořád se ale nedařilo, vždycky bylo něco přednějšího. Už se nepodaří.
Je mi to líto, ač jsme se znali jen od mého nástupu do SONS, od podzimu 2016. Laskavějšího a moudřejšího člověka jsem ale nepotkal možná za celý svůj život, alespoň co si pamatuji. To, že jsem ten rozhovor nenapsal, budu asi napořád považovat za jedno ze svých největších novinářských selhání. Bude mi scházet – on, i ten nenapsaný text.
Václav Senjuk

Díky, Josefe
S Josefem jsem se vídal od mého příchodu do organizace asi 25 let, a ačkoli se to ode mě nikdy nedověděl, při setkáních s ním jsem vždy obdivoval jeho korektní a za každých okolností slušný přístup k lidem. Měl jsem možnost poznat jej v situacích, kdy musel vyjádřit nesouhlas s názorem oponenta a vždy, když tak činil, zůstával v klidu a nikdy se nenechal vykolejit. Svůj názor však přesto obhájil. Učil jsem se od něj mnoho, avšak jeho vždy klidnému a korektnímu přístupu k lidem se asi nenaučím. Odešel příliš náhle a nečekaně, takže budu nucen čerpat z toho, co od něj mám. Za tuhle školu mu ale patří mé obrovské a vřelé díky. Jen málokdy se dnes potkáváme s lidmi, které si můžeme vzít za vzor. Josef však byl beze sporu jedním z nich.
Petr Mašek


Obsah

ÚVODEM: Bohové se smějí, když říkáme „zítra“
POZORNOST PRO VÁS: Kapesní plastový kalendář
STALO SE: Nejsmutnější loučení
Přehledně
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Růže pro paní hraběnku – vyjeli jsme do Kunína
LITERÁRNÍ KLÁNÍ
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 11/2020
O čem se moc nemluví – Přátelství včera, dnes a navěky – V.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Da Vinci, van Gogh i El Greco: Malíři, kteří měli problémy se zrakem
Nové technologie a technika budoucnosti při očních operacích
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Lyžaři se zrakovým handicapem absolvovali soustředění na rakouském ledovci
Velké poděkování Evě
INZERCE: POZVÁNKA - Chcete strávit Silvestr na horách?
Tiráž


Hlavička časopisu

Ročník 104 číslo 23 prosinec 2020
OBSAH
ÚVODEM
Bohové se smějí, když říkáme „zítra“
POZORNOST PRO VÁS
Kapesní plastový kalendář
STALO SE
Nejsmutnější loučení
Přehledně
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Růže pro paní hraběnku – vyjeli jsme do Kunína
LITERÁRNÍ KLÁNÍ
Eva Budzáková, Kraj, kde jsem doma
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 12/2020
O čem se moc nemluví – Přátelství včera, dnes a navěky – V.
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Da Vinci, van Gogh i El Greco: Malíři, kteří měli problémy se zrakem
Nové technologie a technika budoucnosti při očních operacích
SPORT
Černobílé problémy
Lyžaři se zrakovým handicapem absolvovali soustředění na rakouském ledovci
Velké poděkování Evě
INZERCE



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR