Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 10 květen 2020

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Nechtěné dárky a jiná potěšení
STALO SE: V Opavě dostali nevidomí dárek, který pomůže přečkat izolaci
Poděkování za roušky
BÍLÁ PASTELKA: Bílá pastelka letos třídenní
LIDÉ KOLEM NÁS: „Mě k té v uvozovkách zdravé výživě vychovali,“ říká MUDr. Kateřina Cajthamlová
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Žijeme ve vztazích VI.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Já a covid-19: vědci zkoumali vliv pandemie na Čechy
Chlapec roky jedl jen hranolky a chipsy. Přišel o zrak, tělu chyběly vitamíny
Syndrom suchého oka je důsledkem moderního stylu života
KULTURA: Vyznání knize: Nečtu očima, ale poslechem
Vzpomínka na Hedu
ZDRAVÍ: Nespoléhejte na očkování proti koronaviru, varují přední světoví experti
Pokrok v léčbě suché formy makulární degenerace?
SPORT: Ve škole se střílí!

LIDÉ KOLEM NÁS: „Mě k té v uvozovkách zdravé výživě vychovali,“ říká MUDr. Kateřina Cajthamlová

Známá je především jako popularizátorka zdravého životního stylu a zodpovědného přístupu ke svému životu. V naší knihovně digitálních dokumentů můžeme nalézt její nejnovější publikaci „Abeceda moderního rodiče“, ve které se zabývá mezilidskými vztahy i životním stylem v dnešní uspěchané společnosti. O rozhovor jsme požádali naši přední lékařku, psychoterapeutku a moderátorku úspěšných televizních pořadů MUDr. Kateřinu Cajthamlovou.

Prožila jste nějakou zkušenost s lidmi se zrakovým postižením?
Mám dva nevidomé pacienty, ale i já sama jsem dlouho trpěla několika zrakovými vadami. V dětství to byla tupozrakost. Pro udržení zrakové ostrosti jsem nosila okluzor střídavě na jednom a druhém oku. Ve čtrnácti letech jsem podstoupila operaci šilhavosti. Výsledkem bylo bohužel progresivní zhoršení zraku, ze čtvrt dioptrie byly najednou čtyři, naplno se projevil astigmatismus. Pravým okem jsem viděla do blízka, levým do dálky, viděla jsem dvojitě a pociťovala ztrátu prostorového vidění. Kvůli riziku odchlípnutí sítnice mi zakázali veslování a judo. Na základní škole jsem z první lavice velmi špatně viděla na tabuli. Na střední škole jsem se za svou zrakovou vadu styděla a kompenzovala jí větším memorováním učiva.
V jednom díle pořadu „Jste to, co jíte“ jsme navštívili nevidomé manžele. Perfektně se orientovali v prostoru bytu, svítili jen kvůli nám a já jsem zprvu nechápala, jak nevidomá paní může vařit. Říkala, že musí mít ve věcech absolutní pořádek. I mně tatínek říkával: „Uklízej si, až půjdeš poslepu, musíš vše najít“. A já si uvědomila, že to říkal proto, že se bál, že ztratím zrak.
Před třemi lety se k tomu všemu přidala katarakta. A tehdy jsem opravdu prožívala stavy, kdy člověk ztrácí zrak. Na optotypu jsem stěží přečetla největší písmena, když mi lékařka ze tří metrů ukázala tři prsty proti černému pozadí, nespočítala jsem je. Prošla jsem si i procesem přizpůsobování. Naprosto chápu slabozraké lidi, kteří chtějí, aby to na nich nebylo poznat. I já jsem chtěla být co nejvíce samostatná. Nepoznávala jsem lidi na ulici. Abych to nedala najevo, zvykla jsem si tvářit se jakýmsi středním výrazem. Hojně jsem využívala sluch i hmat. Neviděla jsem číslo tramvaje a orientovala jsem se podle času jejího příjezdu. Zda je to ona jsem zjistila až po nástupu. Ztráta prostorového vidění se projevovala legračně, když jsem se nesoustředila, narážela jsem do pravého futra dveří. Když to dnes vyprávím kamarádkám, říkají, že to opravdu nebylo vidět.
Naštěstí dnešní medicína umí kataraktu operovat. Zároveň mi lékaři provedli zrakovou korekci. Dnes vidím nablízko i do dálky bez brýlí, je to úplný zázrak, jakoby mě pustili z vězení. Ráda pozoruji lidi a prý jsem i veselejší. Nekouřím, užívám potravní doplňky proti makulární degeneraci, všemožně si chráním to, co jsem znovu získala a vážím si každého okamžiku.
Co je zajímavé, ztráta zraku mě postupně zbavovala orientace v prostoru, ale rozhodně ne kontaktů s přáteli. Tohle prožívají lidé se ztrátou sluchu nebo po levostranné mozkové příhodě. Slyší, myslí, ale nedokážou se vyjádřit. Své zdravotní postižení ovšem musejí kompenzovat, aby se mohli vrátit do světa, komunikovat s ním, porozumět mu, ale i proto, aby svět správně pomohl jim. To je jediný způsob, jak v tomto světě žít. Každý si zkrátka nese svůj kříž, svoji výzvu přizpůsobit se a znovu začít. Překážka v životě nám ukáže, kdo je kdo i kdo jsme my. Pokud ji však přijmeme jako limit, srazí nás to na kolena. Co velmi oceňuji, ve společnosti přibylo ohleduplnosti. Lidé s postižením se z ní nevyčleňují. Běžně se pohybují na ulicích, a protože se na ně myslí, dostanou se na mnoho míst. A těší mě i to, že jsme jedna z nejbezpečnějších zemí na světě.
A ještě jedna zajímavost. To, co jsme prozkoumali našimi smysly, je prý nejvýše 9 % skutečnosti. Žijeme ve svých představách. Tohle vám řeknou policisté. Každý z pěti svědků nějaké nehody si všimne něčeho jiného, řekne jiný příběh, uvede jiný vzhled člověka.

Jak ovlivnil váš zrak vaši lékařskou praxi?
Začínala jsem ve výzkumu. Ale na tuhle práci musíte vidět. Přešla jsem proto nejprve na internu, a v roce 2004, když už jsem viděla velmi špatně, jsem absolvovala psychoterapeutický výcvik. Psychoterapii mohu dělat, i když nevidím. Slyším zvuk hlasu a sluchem se orientuji v lidské psychice. Všimnu si i malé změny. Dnes vidím a mohla bych se vrátit k interně, ale práce psychoterapeuta mě velmi naplňuje. V mé ordinaci najdete spoustu knížek z různých oborů. Velmi ráda čtu, pomáhá mi to chápat, jak lidé myslí. Pro pacienty je tu pohodlné křeslo a různé artefakty, které dokáží zaujmout jejich pozornost. Třeba hlava Buddhy, velká jako dětská hlava. Podle toho, jak ji pootočím, má různé výrazy tváře. Usmívá se, mračí se, je smutná nebo se hněvá. Normálně je natočena usměvavou stranou k pacientovi. Když se některý zlobí, pootočím ji a říkám: „Koukněte, takhle to vypadá. Je to na vás vidět, i když si myslíte, že ne. A je to slyšet i z vašeho hlasu.“
A jací pacienti mě navštěvují? Často ti, které trápí nadváha, obezita nebo závislost, ať už na substanci (alkohol, tabák) nebo na lidech (jednotlivec i skupina). Společně se snažíme najít příčinu, většinou nějaký psychologický moment, který jejich život pozměnil. Prožili týrání či odmítnutí, jsou opuštění, ztratili práci, cítí se staří apod. Někdy ale stačí jen málo. Odhodit svou „jasnou představu“ o tom, jak by se ostatní měli chovat, a pokusit se změnit sám sebe. Další mé pacienty postihl úraz, byla jim diagnostikována závažnější choroba, nebo se přijdou poradit, protože chtějí slyšet druhý názor.

Co svým pacientům doporučujete ohledně zdravé výživy a životního stylu?
Nerozlišuji výživu na zdravou a nezdravou. Doporučuji potraviny, které jsou vyrobeny z kvalitních surovin, neobsahují nadbytečnou sůl, cukr, barviva a jiné zvláštnosti. A konzument? Správný životní styl je rovnováha. Paradoxem dnešní doby je myšlenka, že existuje jeden koncept zdravé výživy. Mnozí lidé se proto příliš kontaktují se světem a zapomínají se vracet sami k sobě. Zabývají se doporučovanými dietami a často jdou ode zdi ke zdi. Drží dietu a pak si dopřejí. Skokové změny jsou ale pro náš organismus šok. Lepší jsou vždy postupné kroky, které jsme schopni zvládnout.
Pravdou je, že různí lidé mají různé potřeby. Co je zdravé pro dítě, které roste, má spoustu pohybu a učí se, to není pro těhotnou ženu ani pro člověka sedícího u počítače, staršího či nemocného. Stravu je třeba přizpůsobit věku, zdraví, fyzické a duševní zátěži, počasí, u žen menstruačnímu cyklu i tomu, co vám vaše tělo říká. Každý pacient, když se ho na to zeptám, přesně ví, co a v jakém množství mu dělá dobře, čím si škodí i kdy jeho potíže začaly. Od porodu, od diety, od doby, kdy lékař diagnostikoval cukrovku apod. Člověk musí zkrátka brát na vědomí změny a přizpůsobit se jim. To nám prodlužuje život.
Trvání na starých stereotypech a podléhání vlivům ostatních nám ho naopak zkracuje. V našem jednání jsme svobodní, využijme toho a převezměme odpovědnost za svůj život a zdraví. Zamysleme se, ohlédněme se, řekněme si, kam jsme došli a kam chceme směřovat. A když si všimneme, co děláme špatně, můžeme volit jiné cesty. Těch může být i více, svět je komplexní a ve svobodě nabízí různé varianty. Na internetu je ale neseženete.

Jaký je váš životní styl?
Mě k té „zdravé výživě“ vychovali. Babička pěstovala zeleninu, díky otci jsme občas jedli ryby, díky strýci i zvěřinu. Co jsem se v mládí naučila, vydrželo mi dodnes. Mé dětství však rozhodně nebyla doba nadbytku, jako je tomu dnes. V současnosti hodně plýtváme a neuvědomujeme si, jak dobře se máme. A jsme rozmazlení. Nechodíme pěšky, a díky mobilům, našim modlitebním knížkám, se odcizujeme všemu krásnému.
Ale zpět k mému životnímu stylu. Dokážu jít spát, když pociťuji potřebu spánku, a ráno se budím spontánně už okolo čtvrté hodiny. Narodila jsem se ráno ve čtvrt na pět a maminka říkávala, že tou dobou budu i vstávat. I proto mám ráda léto, kdy se brzy rozednívá. Miluji pohyb, cvičím, tančím a jezdím na kole. Ráda snídám, na to si vyhrazuji vždy hodinu. Jím pomalu a málokdo se mnou vydrží u snídaně až do konce. Dnes bydlím i snídám sama, a bylo tomu tak většinu mého života, protože děti se mnou tak brzy nevstávaly. Když jsem jezdívala na vodu, vybírala jsem si do dvojice toho, kdo byl ochoten se mnou posnídat. Oběd si většinou nosím do práce. Mám teď období, kdy miluji červenou barvu a červené potraviny, červenou čočku, červenou papriku, červenou řepu, ředkvičky, rajčata apod. Reminiscence z dětství je kančí guláš, tedy červené maso. Jen ke knedlíkům mám jakýsi psychologický odpor. Kvůli nim jsem totiž zrušila svatbu. Nedohodly jsme se s potenciální tchyní, která vyžadovala, abych se je naučila vařit, protože syn je má rád. Mohu jíst jen ty bramborové.

Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 104 číslo 10 květen 2020
OBSAH:
ÚVODEM
Nechtěné dárky a jiná potěšení
STALO SE
V Opavě dostali nevidomí dárek, který pomůže přečkat izolaci
Poděkování za roušky
BÍLÁ PASTELKA
Bílá pastelka letos třídenní
LIDÉ KOLEM NÁS
„Mě k té v uvozovkách zdravé výživě vychovali,“ říká MUDr. Kateřina Cajthamlová
ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Žijeme ve vztazích VI.
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Já a covid-19: vědci zkoumali vliv pandemie na Čechy
Chlapec roky jedl jen hranolky a chipsy. Přišel o zrak, tělu chyběly vitamíny
Syndrom suchého oka je důsledkem moderního stylu života
KULTURA
Vyznání knize: Nečtu očima, ale poslechem
Vzpomínka na Hedu
ZDRAVÍ
Nespoléhejte na očkování proti koronaviru, varují přední světoví experti
Pokrok v léčbě suché formy makulární degenerace?
SPORT
Ve škole se střílí!

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.