Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 3, únor 2020

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Chápu, že se musíte cítit podvádění, ale…
POZVÁNKA: Bezpapírový Braill – první soutěž visegradské čtyřky
STALO SE: Mikulášský turnaj v deskových a karetních hrách 2019
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Napsali jste nám
LIDÉ KOLEM NÁS: Ludvík Baňas: Vzpomínky – 1. část
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 02/2020
Důležité změny pro zrakově postižené při cestování vlakem
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Umělá inteligence jako budoucnost pro lidi se zdravotním omezením
KULTURA: JAZYKOVÉ OKÉNKO: Slepý versus nevidomý a zrakáč
Když ztrácíte pevnou půdu pod nohama (Humoreska)
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Mistrovství ČR 2019 hráčů se zrakovým hendikepem v Královské dámě
INZERCE
Tiráž

LIDÉ KOLEM NÁS: Ludvík Baňas: Vzpomínky – 1. část

Předmluva redakce
Když jsem dostal na stůl tuhle miniaturní knížečku plus dvě kolečka – CD zvukové nahrávky, bylo zrovna tolik práce kolem končícího roku 2019, odevzdávání jednotlivých časopisů, vykazování a potvrzování, podpisů a bůhví čeho ještě, že skončila na kraji stolu. Až bude čas! Obálku s ní a cédéčka mi poslal můj vlastně bezprostřední šéf, vicepresident Rudolf Volejník. A tak ještě než jsem vše odložil „na pak“, rozevřel jsem tu knížku na výšku zvíci středně velké propisky a četl vepsané vručení, věnování, které ovšem evidentně nepsal autor, nýbrž někdo vidoucí. I tak jsem se neubránil úsměvu: poděkování Dr. Olejníkovi. Snaha po jazykové čistotě – nepsat plevelné náslovné „V“ (volej místo olej, vokno místo okno, vopice namísto opice,…) – byla dojemná. Jméno nakladatelství JONATHAN LIVINGSTONE mi ovšem nic neříkalo, stejně jako zpočátku jméno autora Ludvíka Baňase…

Uplynul měsíc, dva, ruce i hlava se lehce uvolnily a já s povzdechem nad zbytečně vynaloženým časem – to stejně nemůže být ani ke čtení, a vůbec už ne k publikování! – jsem znovu otevřel drobnou, na pohled i na pohmat příjemnou knížečku a po pár minutách jsem zůstal paf. Jako jsou malíři naivisté, tak tohle byl pro mě objev prvního naivistického textu. A věřte, že si naivistů cením vysoko a celníka Henri Rousseaua i Josefa Hlinomaze za opravdové umělce uznávám. Jen jsem se nikdy nesetkal s podobným uměním literárním. Kdybych zkusil použít příměru z oblasti enologie, jde o drsnou, až rustikální chuť s tóny čerstvého ovoce, která se ovšem na jazyku mění na kulaté, plné tělo zralého, rubínového vína. – Jen není z hroznů, ale z červeného ovoce.

Je ovšem těžké z knížky, i když je tak útlá a skromná, vybrat jednu dvě ukázky do časopisu, abych to, co jsem tady napsal, i dokázal. Ale pokud se vám bude zdát, že ten styl znáte, že vám něco připomíná, tak ano. Třeba Bylo nás pět. Nebo Pučálkovic Aminu. Ale také prvotiny Bohumila Hrabala… Samozřejmě že nejde srovnávat, jako nejde porovnat Libora Vojkůvku se Slavíčkem nebo Chittussim a zmíněného Rousseaua třeba s Matissem – i když u těch dvou posledně jmenovaných už to tak neporovnatelné není.

Mám takový pocit, že jsem autora Ludvíka Baňase jednou potkal, na koncertě ve Španělském sále, myslím. V knížce není jeho rok narození, ale téměř jistě to bylo před rokem 1930. V životě dělal kdeco, na odpočinek odcházel jako ladič pian a harmonik. V knížce se představuje ovšem i jako milovník, sportovec, šachista, a také veliký cestovatel. Nemohu, bohužel, přetisknout celou knihu, alespoň několik ukázek vám však, milí čtenáři a laskavé čtenářky, dlužím. Dnes jen drobnou ochutnávku, v příštím čísle pak několik vybraných pasáží. A ještě něco - možná by se nahrávka, ze které byla kniha vytvořena, dala upravit a nabídnout v knihovně. Stojí za to.

VS

Ludvík Baňas: Vzpomínky
podtitul Rukulíbám, když tak obě

Proč jsem se dal do vzpomínání
Dostal se mi jednoho krásnýho dne do rukou novinářskej článek, který mě velmi zaujal, byl o možnosti, že my zrakáči máme šanci zas vidět, ale neuměl jsem si s ním poradit, tak jsem se obrátil na inteligentního a cizích jazyků znalýho člověka, doktora Olejníka, který mně slíbil, že to zjistí, jestli to není novinářská kachna.
Podle toho, jak zjišťoval pan doktor Olejník, tak mu bylo řečeno, že se na tom usilovně ještě pracuje, jinak v tom článku se dočtete, že to vyzkoušeli na osmi nevidomých ve Francii, to byli kluci, který přišli o zrak později, a že se to všem daří uplatnit v životě.
S panem doktorem jsme hovořili taky o mých zážitcích. A říkal, že by to bylo dobrý ty vzpomínky uvést na papír. Tak jsem se dneska odhodlal k tomu, že k tomu pár slov napíšu, jestli se to uveřejní někde nebo ne, to ještě nevím.

Úraz
Tady se ve svých myšlenkách budu muset přebrodit a vyhrabat tu krutou událost. Byl jsem tam o půl roku dýl učněm než ten chlapec, který způsobil můj i svůj pracovní úraz. Onen spoluučeň dostal od mistra za úkol udělat z vápennýho prachu vápennou kaši do malty. A měl to ve velkém kotli a udělal chybu v tom, že ve vnitřku v tom kotli dole bylo trošku vody a na to naházel ten vápennej prach, pravděpodobně tomu nerozuměl. Najednou na mě zavolal: „Ludvíku pojď se podívat, proč mně letí z toho ta pára.“ Já jsem udělal dva kroky, a to bylo to osudné, on a já jsme to dostali, ten všechen prach vyletěl nahoru do našich obličejů i šatů a tak dále. Takže tohleto byl pracovní úraz strašně nepříjemný a místo, aby nám zavolali záchranku, tak vedoucí směny řekl, že jeho dcera nás dovede do špitálu, a tak se taky stalo. Každýmu dali do ruky kus vaty, místo aby nám vymyli oči, tak nám dali chomáč vaty do jedné i do druhé ruky a tak nás vedla ta jeho dcera do nemocnice, jenomže my jsme tam nedošli a cestou jsme si sedli na okraj cesty, kde ta dívčina zastavila jedoucí koňské spřežení, který nás vzalo na vůz, a jeli jsme tam, kam bylo určeno. Cestou jsme potkali čirou náhodou moji maminku s tátou. Maminka říkala: „Hele, tamhle je Ludvík!“ A táta říkal: „Co by tam dělal, vždyť je v práci.“ A máma neváhala a zavolala, já jsem se otočil, kočí zastavil, přišli i rodiče do toho vozu a jeli jsme do špitálu. Když mně tam otevřeli oči a vymývali je nějakým olejíčkem, tak táta strašně klel, protože viděl, že mám zrak hodně poškozený. Ve špitálu jsem byl dost dlouho, protože jsem měl 42 °C horečku a byl jsem i v bezvědomí. Byla tam jedna velice hodná sestřička, která tam byla kvůli dědovi, jinak to nepotřebovala, páč byla ze zámožné rodiny, ale dědeček tam byl na operaci. Kvůli němu šla sloužit v osmnácti jako zdravotní sestra. A ta, když jsem se trošku probral, tak mi strčila pár lžiček slepičí polívky do pusy. Tak si myslím, že tímhletím mě jakžtakž zachránila. Když jsem potom opouštěl nemocnici, tak bohužel jsem ji už neviděl. Pokud jsem byl ve špitálu, tak přišly za mnou spolužačky, přišla tam také ta dívenka, která ode mne dostala to perníkový srdce se zrcátkem a vzala s sebou dvě kamarádky a to jsem ještě uviděl barvy svetrů těch tří dívek, červenou, modrou a zelenou. Ale když jsem odcházel ze špitálu, tak to už bylo horší, domů mě přivezli a tatínek mi udělal z takové té valašky hůlku, na kterou mi dali násadu, a s tím jsem se pohyboval po dvoře a po zahradě. Máma mě pak dovedla do Prahy na Klárov, kde jsem se měl učit a docházet na druhou fakultní na Karláku k profesoru Kurzovi, tam nás vždycky dovedla naše sestřička z ordinace, tam odtud, jako z Klárova, mne poslali do Krče a tam zjistili, že potřebuju výměnu rohovky na pravým oku, kde zůstal jakýsi zbytek zraku. Takže tu výměnu rohovky mně dělali jeden rok, nepovedlo se to. V té době, mnoho desítek roků zpátky, to ještě nebyly ani antibiotika a tak dál, takže se to neujalo.
pokračování

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 104, číslo 3, únor 2020
OBSAH:
ÚVODEM
Chápu, že se musíte cítit podvádění, ale…
POZVÁNKA
Bezpapírový Braill – první soutěž visegradské čtyřky
STALO SE
Mikulášský turnaj v deskových a karetních hrách 2019
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Přehledně
NAPSALI JSTE NÁM
Dopis Simony Zvelebilové a její blog K zamyšlení
LIDÉ KOLEM NÁS
Ludvík Baňas: Vzpomínky – 1. část
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 02/2020
Důležité změny pro zrakově postižené při cestování vlakem
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Umělá inteligence jako budoucnost pro lidi se zdravotním omezením
KULTURA
Jazykové okénko: Slepý versus nevidomý a zrakáč
Když ztrácíte pevnou půdu pod nohama (Humoreska)
SPORT
Černobílé problémy
Mistrovství ČR 2019 hráčů se zrakovým hendikepem v Královské dámě
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.