Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Roční předplatné činí 240 Kč

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor-Z - Zdraví (dříve Masér), Obzor-I - Intimita (dříve Vstupte), Naše šance, Aúroro, Obzor-H - Harmonie a časopis Téčko (dříve Technická revue).


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 21 Listopad 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM: Mluviti stříbro
POZVÁNKY: Den otevřených dveří v Krakovské
Koncert SONS ve Španělském sále
STALO SE: Poznali jsme slepecké muzeum v Polsku
Proběhla Bílá pastelka
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Vladimír Dvořák
Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Zlín a Olomouc
Marie Kebrdlová – OO Olomouc
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 11/2017
Nad zlato – Kudy chodím, tudy spím
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Přišel o oko. Navrhl 3D tisk očních protéz
Hmatám město veliké
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
MEZINÁRODNÍ DÁMA
INZERCE


LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Vladimír Dvořák


Štíhlý, chytrý, muzikální a skromný. Takhle na mne na první (vlastně i na další) pohled zapůsobil mladý muž s culíkem v zátylku a africkým bubnem džembe před sebou. A takhle jsme se seznámili – tedy na kurzu bubnování pořádaném Okamžikem.

Vláďo, ty na první pohled vypadáš jako člověk, který má rád příjemnou společnost a lecjaké roztodivné aktivity. Ještě než nám svěříš, jaké máš povolání, prozraď něco o sobě.
„Narodil jsem se v roce 1983. Měl jsem od narození vrozenou degenerativní vadu sítnice, a tak jsem chodil do základní školy pro děti se zbytky zraku ve Šporkově ulici v Praze. Později nás přestěhovali do Butovic, kde jsem studoval i na gymnáziu. Absolvoval jsem pár operací, které mému zraku dočasně pomohly, mohl jsem dobře číst i černotisk, jezdit na kole a dělat spoustu aktivit, pokud se tedy neodehrávaly za šera. O prázdninách před nástupem do třetího ročníku jsem markantně pocítil, že vidění dost rychle ubývá. Ve škole mi to šlo, měl jsem do určité doby fotografickou paměť. Jenže najednou to nestačilo, zejména v matematice jsem dělal chyby při zápisu delších zadání. Jak se mi oči zhoršovaly, začal jsem se s větším zájmem učit i Braillovo písmo. Největším trhákem ale pro mě byla informatika, tehdy spíš nástroj poznání než cíl. Kvůli tomu jsem si za jeden z maturitních předmětů vybral výpočetní techniku.“

O jaké profesi jsi uvažoval, když jsi končil gymnázium?
„Měli jsme tehdy na škole psychologického poradce, který s námi probíral profesní zaměření. Jenže to byl externista, pořádně nás neznal, tak co mohl radit? Nicméně jsem se přihlásil na dvě vysoké školy – na Filozofickou fakultu UK obor psychologie a na Pedagogickou fakultu UK, obor speciální pedagogika. Byl jsem přijat na obě fakulty, ale nakonec jsem si vybral tu speciální pedagogiku, konkrétně tyflopedii. Vybral jsem si ji víceméně s ohledem na to, že jsem tam měl kamarády, kteří mi o studiu leccos řekli.“

Využíval jsi na vysoké nějakou profesionální podporu pro studenty se specifickými studijními potřebami?
„Ano, využíval jsem Centrum pro pomoc a hlavně knihovnu, která už nám digitalizovala potřebné texty. Také jsem získal stipendium od Nadace Charty 77, a svého asistenta, kterého financovala univerzita. Asistent mi načítal zápisy přednášek nebo mi četl nějaké texty. Kromě této pomoci jsem potřeboval už jen počítač s příslušnými aplikacemi pro nevidomé a bílou hůl.“

Když jsi se, víceméně zčistajasna, ocitl v temnošeru, vyhledal jsi nějakou odbornou pomoc pro výuku všelijakých triků pro zlepšení dovedností nebo orientace?
„Kolem třiadvaceti let jsem chodil ještě bez hole. Byl to pro mne tvrdý oříšek přijmout bílou hůl jako znamení slepoty. Na mně nebylo vidět, že nevidím, a tak jsem hru na normálně vidoucího hrál, jak nejdéle to šlo. Jenže občas jsem do někoho nebo do něčeho vrazil, a také jsem si uvědomoval, že moje chůze nevypadá asi moc esteticky. Tak jsem si opatřil hůl a vyrazil do ulic. Hodně jsem si pamatoval ze základky a ještě jsem trochu viděl, a tak jsem ani nepotřeboval žádnou pomoc.“

Jak ti pomáhala rodina, když jsi přestal vidět?
„To je tak – my už jsme na té „šporkárně“ byli hodně vedeni k samostatnosti, což vlastně pokračovalo i na gymnáziu. Spoustu praktických dovedností, včetně slušné počítačové gramotnosti, jsme získali na střední škole. Když jsem byl ve čtvrtém ročníku gymnázia, hodně jsem chtěl být samostatný, žít autonomní život. Viděl jsem to i u starších spolužáků a líbilo se mi, jak žijí. Naši se odstěhovali z Prahy a já mohl žít ve svém bytě. Finančně jsem to zvládal, měl jsem invalidní důchod a později vysokoškolské stipendium ještě k tomu. Naučil jsem se s holí sám s těmi vědomostmi, co jsem měl z prostorové orientace na základce. Myslím, že se pohybuji docela spolehlivě, i když dnes vidím jen obrysy a světlo,“ prozrazuje na sebe Vláďa.

Chtěl jsi být za každou cenu učitelem zrakově postižených dětí? Proč ses jím nestal?
„Nevím, jestli jsem chtěl být učitelem, a pokud bych byl, určitě bych chtěl vyučovat informační technologie. Na speciální pedagogiku jsem chtěl jít kvůli tomu, abych se něco dozvěděl o problematice zrakového postižení, ale hlavně proto, abych měl papír o absolvování vysokoškolského studia. To, že jsem tam mohl studovat informatiku, bylo vlastně moje splněné přání. Témata informační technologie a zrakově postižení byla přítomná nejen v mojí diplomce, ale vlastně v různých polohách ve všech mých pracích a přednáškách. Jsem přesvědčen, a zkušenosti to potvrzují, že zrakově postižený se bez vysoké neobejde, když si chce najít slušné zaměstnání.“

Nakonec ses tedy nestal učitelem, ale ajťákem na plný úvazek. Jak se to přihodilo?
„Já jsem se těm počítačům věnoval na vysoké s každým rokem intenzivněji. Dokud jsem ještě viděl na obrazovku, učil jsem se, jak se instalují operační systémy, a vlastně všechny struktury, které ten počítač obsahuje. V pátém ročníku jsem měl spoustu času, protože kromě státnic a diplomky jsem všechny zkoušky uzavřel. Doma mě to nebavilo, řekl jsem si, že bych měl něco doopravdy dělat a ne si jen hrát s počítačem. Začal jsem se rozhlížet, kde jsou počítačové firmy, zejména ty, které se zabývají počítači a speciálními elektronickými pomůckami pro zrakově postižené. Rozeslal jsem životopisy a asi za čtrnáct dní přišla odpověď. Pozvali mě na pohovor a hned mě přijali. Já totiž do životopisu uvedl i to, že umím Braillovo písmo a to byla velká devíza. Neměl jsem ale dopsanou diplomku a musel jsem se učit na státnice, tak mě vzali jen na částečný úvazek, že prý aby nebyli příčinou toho, že nedodělám školu. Dokonce tam byla podmínka – kdybych školu nedokončil, další práci mi nenabídnou. Tak jsem po státnicích nastoupil na plný úvazek a už tam pracuju sedm let. Od té doby je mojí náplní technická podpora, instalace, prezentace a programování. Prostě běžné IT práce, které souvisejí s distribucí speciálních pomůcek.“

Máš kromě zajímavého zaměstnání i zajímavého koníčka, historii. Co přesně tě zajímá?
„Zaměřuji se na historii Evropy, Euro-Asie, Asie a Severní Ameriky zhruba od 2. světové války do konce osmdesátých let minulého století. Hodně o tom čtu, sleduji dokumenty, jsem členem Paměti národa – taky pro ni běhám, a když to jde, cestuji někam, kde se mohu víc dozvědět.“

Jak bys řešil případnou ztrátu současného zaměstnání?
„Víš, mým cílem je za každou cenu pracovat, nikdy bych nechtěl sedět doma. Samozřejmě bych chtěl mít práci, která by mi dávala smysl, a tak bych využil všechny prostředky i své možnosti, abych si takovou práci našel, třeba i ve škole,“ usmívá se Vláďa.

Myslíš, že by někdo z okruhu tvých známých s těžkou zrakovou vadou uvítal nějakou agenturní podporu nebo koučink při hledání práce?
„Já kolem sebe aktuálně nikoho takového nemám. Myslím ale, že problém při hledání práce může být nedostatečná kvalifikace nebo vzdělání. Proto jsou mi sympatické rekvalifikační kurzy, které financuje Úřad práce. Kdysi i pražské Tyflocentrum poskytovalo koučink lidem, kteří hledali práci, včetně toho, že jim pomohli s životopisem, seznámili s pracovištěm a pomohli mu v začátcích. To ale teď, pokud vím, bohužel neexistuje.“
„Já sám jsem se zúčastnil projektu SONS Sedm statečných. Byl jsem na stáži v České spořitelně a měl jsem si vyzkoušet práci běžného pracovníka. Nezvládal jsem tempo ani vysoké požadavky na týmovou práci, ačkoliv jsem se zabýval počítačovou administrativou, což bych za jiných podmínek zvládal. Po ukončení stáže mi ale žádnou práci nenabídli a zdůvodnili to tím, že mají jiné představy. Chápal jsem to. Šel jsem tam hlavně proto, abych si vyzkoušel, jaká je realita a abych měl nějaké srovnání s prací, kterou dělám. Měl jsem s sebou samozřejmě i svůj počítač s hlasovým výstupem, a jakkoliv jsme se snažili přizpůsobit tomu i jejich interní sítě a systémy, musím říct, že tohle nebylo reálné. Bankovní systémy prostě nejsou pro naše aplikace příznivé.“
„Pokud jde o kolektiv, přijal mě velice dobře, ale co naplat. Byl jsem nejslabší článek řetězu,“ popisuje Vladimír svou zkušenost.

Myslíš si, že by zrakově postiženým nezaměstnaným pomohla jakási plošně organizovaná osvěta ve firmách, která by seznámila potenciální zaměstnavatele s možnostmi kvalifikovaných zrakově postižených uchazečů?
„Já jsem dost skeptický. Prostředí vidoucích je opravdu náročné, zvláště ve větších firmách. Navíc, lidé, kteří jsou delší dobu doma, nemají pracovní návyky, nechce se jim brzy ráno vstávat, těžko se přizpůsobují tempu i nárokům zaměstnavatele. V současnosti i budoucnosti se budou na trhu práce dobře uplatňovat informační technologie, takže tohle je obor, který bych zrakově postiženým doporučoval. Anebo si udělat živnostenský list a prosadit se na trhu s tím, co umím.“

Rozmlouvala Jaroslava Novotná


Obsah

ÚVODEM: Mluviti stříbro
POZVÁNKY: Den otevřených dveří v Krakovské
Koncert SONS ve Španělském sále
STALO SE: Poznali jsme slepecké muzeum v Polsku
Proběhla Bílá pastelka
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Vladimír Dvořák
Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Zlín a Olomouc
Marie Kebrdlová – OO Olomouc
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 11/2017
Nad zlato – Kudy chodím, tudy spím
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Přišel o oko. Navrhl 3D tisk očních protéz
Hmatám město veliké
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
MEZINÁRODNÍ DÁMA
INZERCE


Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 21 Listopad 2017
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH:
ÚVODEM
Mluviti stříbro
POZVÁNKY
Den otevřených dveří
Koncert SONS ve Španělském sále
STALO SE
Poznali jsme slepecké muzeum v Polsku
Proběhla sbírka Bílá pastelka
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS
Devatero řemesel – Vladimír Dvořák
Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Zlín a Olomouc
ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 11/2017
Nad zlato – Kudy chodím, tudy spím
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Přišel o oko. Navrhl 3D tisk očních protéz
Hmatám město veliké
SPORT
Černobílé problémy
Mezinárodní dáma – pravidla v kostce
INZERCE



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz, v případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR