Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 13 Červenec 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM - Léto budiž pochváleno
STALO SE - Jiné Laně představily Zatoulané botky
Haptická výstava v Českých Budějovicích
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ - Náchod - Výlet do Slatiny nad Úpou a kostelíku Boušín
Olomouc - Honza Jareš v olomouckém Divadle hudby
LIDÉ KOLEM NÁS - Devatero řemesel – Petr Bláha
mapování vlastních možností na trhu práce
ZORA RADÍ - Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 07/2017
HISTORICKÁ OHLÉDNUTÍ - Ve stopách Homérových – Svatý Didymos
BUDE VÁS ZAJÍMAT - Pár slov o srdci a krevním oběhu
Naděje dožití a průměrný věk
SPORT - ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Sportovní hry zrakově postižené mládeže v Opavě
INZERCE

LIDÉ KOLEM NÁS - Devatero řemesel – Petr Bláha

Petr Bláha je takový všestranný typ. Nezkazí žádnou legraci, hraje na kytaru u táboráku, příležitostně „venčí“ svého synka poletováním v ultralehkém letadélku – a co víc – můžete se s ním bavit kdykoliv o čemkoliv. Dokonce i rád naslouchá, což není tak úplná samozřejmost.

Petře, vy jste se stal několikrát za život Pražanem a posléze zase občanem jiného města. Kde jste se vlastně narodil?
„Narodil jsem se předčasně a zároveň před třiatřiceti lety. V inkubátoru jsem přišel o zrak a do svých pěti let jsem vyrůstal u rodičů v Ústí nad Labem. Pak jsem přešel do školy pro nevidomé na Hradčanech a odtud zase na střední školu v Butovicích. Od mala jsem měl rád historii a počítače, a tak jsem, stále jako Pražan, studoval Filozofickou fakultu UK, protože mi přišlo normální studovat, když to jde.“

Vysokou jste ale opustil, takže to nešlo?
„O to ale nešlo, že by to nešlo. Já si vybral dvouoborové studium historie a etnologie (dříve národopisu – pozn. red.). Brzy jsem seznal, že tohle je spíš koníček, že mě to neuživí. Takže, jakkoliv jsem svým zájmům zůstal věrný, filozofické fakultě jsem se odrodil a po čase jsem se odstěhoval z Prahy do Kladna, kde žiju. Pracuji ovšem v Praze, Kladno nenabízí dostatek profesí ani zdravým, natož pak zrakově znevýhodněným.“

Jaké jste měl sny, když jste byl malý, o svém povolání?
„Klasika,“ odpovídá Petr Bláha bez rozpaků, „samozřejmě pilot nebo kosmonaut. Zajímala mě technika, i když já ještě nejsem ta věková skupina, která vyrůstá s tabletem v kolébce. Já se dostal k prvním pokusům s technologiemi až kolem dvanácti nebo třinácti let. Jenže pak jsem měl zase humanitní období, zejména na gymnáziu, a tu výpočetní techniku jsem jako hlavní smysl neviděl, ale bavila mě moc. Vlastně úplně natvrdo jsem se rozhodl až na vysoké.“

Bylo vaše odpadlictví nějak způsobeno tím, že jste se stal uživatelem počítače?
„To ani ne. Já šel studovat s tím, že bych chtěl učit a být tak v kontaktu s lidmi a něco pro ně dělat. Když jsem se ale začal ve svém prvním počítači vrtat – to mi bylo patnáct – tak jsem pochopil spoustu věcí, které běžný uživatel nesleduje. Zajímaly mne nejen programy, ale vůbec celý ten systém. Nebavilo mě jen počítač používat, ale chtěl jsem přijít na kloub všemu, co je v něm schováno. Nikoho jsem k tomu v té době nepotřeboval, byl jsem úplný samouk. Na střední školu nás takových chodilo víc, a tak jsme tomu dávali prostor. Nebylo nic neobvyklého postavit ze tří počítačů jeden superpočítač, naučil jsem se rozumět procesorům, grafickým kartám, operačním pamětem, prostě co bylo třeba.“

Na tohle nemusíte vidět? – ptám se trochu vyjukaně.
„Když si dáte pozor, oči na to nepotřebujete. Je to akorát taková stavebnice,“ uklidňuje mě Petr. „Čím dál častěji jsem si uvědomoval, že těm počítačům rozumím víc než kamarádi, ať vidící nebo nevidomí. Dokázal jsem jim pomáhat nejen s výběrem programů, ale i s jejich instalací a dalšími věcmi. Takže tím se splnilo, že něco umím, mohu pomáhat a třeba i něco dát dál.“

Prozradil jste, že jste byl ve třetím ročníku magisterského studia, když jste se přistihl, že víc času než na přednáškách prodléváte ve studovně Tereza, která tehdy fungovala na Fakultě informatiky a jaderné fyziky ČVUT.
„Ano, to je pravda. Já chodil za školu do školy. V Tereze jsem surfoval po internetu a bavil se s lidmi, kteří tam docházeli. Bylo to pro mne nesmírně zajímavé a podnětné. Získal jsem spoustu užitečných zkušeností a i vědomostí. Taková trochu divoká rekvalifikace oproti studiu dějin. Dostával jsem informace i zpětné vazby od vysoce specializovaných lidí, kteří se úzce zaměřili na určitou problematiku – jeden na hardware, druhý na software, třetí zas na jinou oblast. Vlastně to byli specializovaní odborníci, od kterých jsem mnoho pochytal.“

Zmínil jste, že jste na vysoké pochopil, že se lépe uživíte s novými technologiemi než se starými národy v rámci etnologických studií. Proč jste ale vůbec takhle uvažoval? Spousta studentů hledí na to, aby si prodloužili studium, a svou samostatnost oddalují co nejvíce.
„Já prostě propadl pokušení. Dostal jsem příležitost si vydělat v tehdejší Integraci (Tibor Kikta) a také v call centru, kde jsem nabízel internetové produkty. Za prázdniny jsem vydělal víc, než by vydělal učitel za rok. Tomu jsem prostě podlehl. Později, ještě během studia, jsem dostal podobnou příležitost a najednou se mi potvrdilo, že se mohu finančně dostatečně zajistit i bez vysoké. Navíc jsem věděl o absolventech vysokých škol, kteří seděli doma a žili z důchodu. Takže vysoká pro mne do určité míry pozbyla motivaci.“

Petře, proč si myslíte, že ti lidé, vzdělaní a inteligentní, sedí doma? Je chyba v systému nebo v nich samotných?
„Systém zaměstnávání, ať již zdravých lidí nebo postižených, jistě není ideální. Jenže ono je to častokrát i v nás. Když budu sedět doma a nadávat na systém, aniž bych cokoliv podnikal, tak prostě práci nenajdu. O tom jsem přesvědčen a zkušenosti to potvrzují.“

Setkal jste se někdy s tím, že firmy mají předsudky a dopředu už vědí, že zaměstnat zrakově postiženého pro ně představuje problém?
„Ano, snažil jsem se párkrát o zaměstnání v některých velkých IT firmách. Nejdřív to vypadalo, že to bude v pohodě, ale jakmile jsem uvedl, že jsem nevidomý, okamžitě řekli, že to nejde. A to jsem tam nechtěl stavět počítače, ale chtěl jsem práci na zákaznické lince. Odmítali mě dost tvrdě, nepozvali mě ani k pohovoru,“ upřímně svěřuje Petr Bláha.

„Myslíte, Petře, že by pomohlo, kdybyste se obrátil třeba na některého nadřízeného personálního oddělení? Myslíte, že by pomohlo dotované pracoviště? Proč je tento negativní přístup ke znevýhodněným tak neprůstřelný?“
„Víte, tyhle firmy jsou velmi bohaté, a tak jim vůbec nezáleží na tom, jestli mají dotované pracoviště nebo jestli zaplatí pokutu za nesplnění kvóty postižených zaměstnanců. Vůbec je to nezajímá a žádná osvěta, která by představila možnosti zrakově postižených pracovníků, neexistuje. Myslím, že organizace, které se zabývají bariérami, by se měly postarat i o odstranění těchto bariér. Určitě by někdo měl vypracovat nějaký smysluplný projekt a obcházet se šikovnými nevidomými firmy, které by je potenciálně měly zaměstnávat. Nějaký takový projekt měl tuším SONS, ale jestli to mělo efekt, to jsem se už nedozvěděl. Určitě je spousta možností např. v telemarketingu, ať pro aktivní nebo pasivní prodej produktů. Je to sice dřina, ale když někdo o práci stojí, může se tu osvědčit a třeba i postoupit o nějakou pracovní třídu výš,“ zkušeně doporučuje Petr Bláha.

Myslíte si, že je na našem trhu takových firem dostatek, aby uspokojily větší množství postižených pracovníků?
„Těch firem jsou stovky. Nemusí jít jen o prodej, ale i o různou technickou podporu, tzv. helpline. Tu má každá slušnější firma. Ale určitě to nepůjde řešit plošně, ty firmy je třeba jednotlivě oslovovat. Určitě by pomohlo, kdyby se naše organizace tohoto úkolu ujaly, pro někoho by byl určitě důležitý i koučink. Chci ale předeslat, že v první řadě se ten, kdo hledá práci, nesmí bát nabídnout a umět prodat to, co umí. Dobré je mít i střízlivý odhad, co nezvládnu. Dnešní doba přeje lidem, kteří mají odvahu, ale tím nemyslím nějaké bezhlavé nebo bezohledné sebeprosazování.“

Neměl by také pomáhat Úřad práce nebo nějaká agentura? – ptám se možná trochu naivně.
„Ano, mělo by to tak být, ale realita je naprosto jiná, alespoň pokud se nevidomých evidovaných Úřadem práce týká. Agentura s koučinkem určitě není špatný nápad, ale zatím o žádné nevím. Otázka je také, jestli by postižení pracovníci nebyli takovou agenturou zneužíváni.“

Když jste spolupracoval s Terezou, náhoda tomu chtěla, že jste se tam setkal s kamarádem, a požádal ho o přímluvu, aby vás zaměstnali v call centru. Půl roku jste tedy pracoval na prodejní lince. Pak jste pár let byl zaměstnancem firmy, která se zabývá speciálními počítačovými produkty a pomůckami pro zrakově postižené. I když jste změnil zaměstnavatele, setrváváte v tomto oboru dodnes. Práce vás baví a živí, jste nejen IT, ale zastáváte i poradenství pro zákazníky a standardní uživatele. V podstatě se vám splnil sen, zabýváte se technikou i poradenstvím ve svém oboru. Myslíte si, že byste i bez přátel a kolegů tuhle práci měl? A jakou cenu za to musíte zaplatit?
„Myslím, že osobní kontakty jsou při hledání práce velkou pomocí. Obě IT firmy, kde jsem byl a zůstávám zaměstnancem, buď vlastní, nebo vedou nevidomí nebo těžce zrakově postižení. Tedy zde funguje určitá solidarita, a tak si vedení těchto specializovaných firem bez problémů bere do týmu odborníky se zrakovou vadou.
A jakou platím cenu za své povolání? Nevidomí si nemohou diktovat podmínky. Já například dojíždím, což mě stojí tři hodiny denně. Také občas musím na služební cesty, třeba na Moravu, takže s dostupností to fakt není ideální. Jistě, ten čas neproflákám, po cestě si čtu nebo poslouchám muziku, nebo řeším mailové požadavky klientů. Nemám ale na výběr. Ten čas bych mohl věnovat rodině, koníčkům nebo vzdělání. Jenže kdybych chtěl zůstat na Kladně, abych relativně ušetřil čas za dojíždění, tak bych nejspíš seděl doma.“

Mezi vaše koníčky patří různé venkovní aktivity, ale také goalball a kytara. Potkávám vás občas na akcích kladenské odbočky SONS. Myslíte, že máte pro své zájmy a koníčky dost příležitostí?
„Určitě ano, zejména pokud se týká nabídek naší kladenské odbočky SONS, kde je například zvuková střelba, bowling, šipky, různé rekondiční a poznávací pobyty s bohatým programem. Samotné Kladno toho moc nenabízí, ale kéž bych měl víc času pro aktivity, které mám na dosah ruky,“ trochu si povzdychne Petr Bláha.

Rozmlouvala Jaroslava Novotná

*******

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 13 Červenec 2017
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
Léto budiž pochváleno
STALO SE
Jiné Laně představily Zatoulané botky
Haptická výstava v Českých Budějovicích
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Náchod – Výlet do Slatiny nad Úpou a kostelíku Boušín
Olomouc – Honza Jareš v olomouckém Divadle hudby
LIDÉ KOLEM NÁS
Devatero řemesel – Petr Bláha
Mapování kompetencí staví na tom, co nás naučil život
ZORA RADÍ
Zajíc
HISTORICKÁ OHLÉDNUTÍ
Ve stopách Homérových – Svatý Didymos
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Pár slov o srdci a krevním oběhu
Naděje dožití a průměrný věk
SPORT
Černobílé problémy
Sportovní hry zrakově postižené mládeže v Opavě
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.