Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 8 Květen 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Nový šéfredaktor jmenován
Co přinesla konference INSPO 2017 v technologiích pro zrakově postižené
LITERÁRNÍ SOUTĚŽ – VÍTĚZNÁ DÍLA: Kategorie Publicistika, první místo, Delicie Nerková (občanským jménem Jaroslava Novotná)
Kategorie Poezie, druhé místo: Šachovnice, Marie Heilandová
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Mladá Boleslav – trénovali jsme paměť
NAŠE REPORTÁŽ: Tak tohle si musíte přečíst! Levoča je, když…
ZORA RADÍ: Nad zlato – Nestíhám, nestíháš, nestíháme
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Aplikace Záchranka po roce hlásí přes 300 tisíc uživatelů
Ostrava – město kultury
Jak se žije poslepu - Filmy s podobnou tematikou míří do českých kin. Jde o komedii Rande naslepo a dokument Jmenuji se Hladový Bizon. V obou případech se filmaři inspirovali lidmi, kteří se – přestože žijí skoro či zcela bez zraku – nevzdali a s optimism
Úžasný flétnista Martin David
SPORT: V České Třebové dominovali reprezentanti
INZERCE

NAŠE REPORTÁŽ: Tak tohle si musíte přečíst! Levoča je, když…

Je to už pěkných pár dní, kdy jsem v naší redakční kanceláři rozmlouval s šéfredaktorkou slovenských časopisů pro nevidomé Gabrielou Rerkovou.
Navštívila nás u příležitosti oslav stého výročí našeho časopisu. Tak trochu drze jsem se vetřel, a že jako na návštěvu do Levoče – a paní Gábi stačilo jen naznačit. Hned reagovala svým milým, ale rozhodným způsobem: “Vy můžete přijet kdykoli, rádi vás uvítáme”.
Slovo dalo slovo, dohodli jsme termín, zakoupil jsem jízdenky na noční spoj a v 5.15 ráno vystupuji ve Spišské Nové Vsi, jdu po nekonečně dlouhém nástupišti a proti mně se řítí paní Gábi, bouřlivě mě vítá a hned se ptá, kamže chci jít nejdříve.
Nestačím se ani nadechnout a je rozhodnuto. “Půjdete si na chvilku zdřímnout, co chcete dělat ráno o půl šesté, ne?” Tak také bylo.
Asi dvě hodiny spánku a čerstvý a odpočinutý startuji dvoudenní maraton zážitků, skvělých lidí, vynikajícího jídla a neuvěřitelné atmosféry.
Po ranní kávě jedeme do Markušovec (čti Markušoviec), kde mi paní Gábi představuje ředitelku tamějšího zámečku a pavilonu Dardaneli paní Bernadetu. Skutečně milá paní Bernadeta mi připadala jako opravdová šlechtična. Úžasná, pohybující se s lehkostí, téměř nevíříc vzduch kolem sebe nás uvedla nejdříve do letohrádku Dardaneli, kde je instalována a rekonstruována expozice hudebních strunných nástrojů. Prohlížíme si klavichord, krásné staré klavíry a dokonce jedny velmi malé varhany. Na Slovensku říkají orgán.
Mají tam tedy takový velmi malý (orgánik), jen asi tři metry vysoký. No, do dnešního obývacího pokoje by se asi nevešel, ale v sále působí opravdu jako malý nástroj. Některé z nich mi paní Bernadeta ochotně předvedla a posluchači Naší šance je také uslyší. Zapomněl jsem zmínit jednu malou, ale krásnou příhodu, na kterou si však s paní Gábi vzpomínáme rozdílně. Já si ji pamatuju takhle: paní Gábi se mě ptá:”Peťko, mali ste niekedy v rukách citeru?” Já na to, že ne a dovídám se, že: “no, ani mať nebudete, lebo je pod sklom.” Ve snaze ukázat mi toho co nejvíce byl prostě dotaz rychlejší než úvaha. Mě to ale moc pobavilo a rád to budu dávat k lepšímu jako nádherný zážitek.
Z letohrádku se přesouváme do zámečku, kde je stálá expozice nábytku. Různá období a různě tvořený nábytek podle právě platných trendů mě nechával celkem v klidu. Shodli jsme se však na tom, že posezení na židlích na tlačené kůži asi v pohodě, ale kdo se má proboha opírat o tak hojně vyřezávaná opěradla? Mám pocit, že někdy v těch dobách ručně vyřezávaných kusů nábytku se člověk začal při sezení hrbit.
Neprozradím zde vše, protože co by zbylo do Šance? Tam se toho dozvědí posluchači daleko více.
Loučíme se s paní Bernadetou, nasedáme do auta a naše příští zastávka patří muzeu speciálního školství přímo na náměstí v Levoči.
Muzeum je umístěno v jednom z měšťanských domů, jeho expozice jsou po rekonstrukci těsně před otevřením a rozhodně má návštěvníkům co nabídnout.
Zajímavostí je zde především velký plechový glóbus, který je opatřen i bodovými čitelnými značkami, jsou na něm stejně zobrazeny i světadíly, jako na každém běžném glóbusu. Zajímavostí je zde celá řada, za zmínku však stojí maketa Levočské radnice. Je prý opravdu věrná, a tak, když jsme se druhý den procházeli po náměstí, mohl jsem si podle podloubí a kleneb představit i zbytek stavby.
Vynikající oběd, a odpoledne patří procházce po Levoči a povídání o městě s bohatou minulostí. Královské město obehnané hradbami, v nichž jsou tři brány, přímo připomíná historické události, které se zde odehrávaly.
Zajímavé povídání o obchodním právu, či právu na sklad zboží, které zde museli projíždějící obchodníci nabídnout místním obyvatelům – po dobu jednoho týdne zde museli prodávat a pak teprve mohli pokračovat v cestě, o povinnostech měšťanů i obyčejných obyvatel a dalších zajímavostech by bylo možné poslouchat hodiny.
Vše si ale bohužel nelze zapamatovat. Den jsme zakončili posezením v přátelské krčmě právě na hradbách a zaslouženým odpočinkem.
Druhý den byla naplánována exkurze po sídle knihovny a tiskárny pro nevidomé v Levoči. Věrně vypsat vše, co jsem se dověděl ode všech milých lidí, kteří se mnou hovořili, by představovalo několik čísel Zory a tak jen velmi krátce přiblížím oddělení, kterými jsem prošel.
Začít musím tím, že dům, kde sídlí naše sesterská organizace, je zřejmě po důkladné rekonstrukci a je perfektně přizpůsoben potřebám zrakově postižených. Jeho jednoduchost, ve všech podlažích stejný půdorys chodeb, nádherně prostorné místnosti a účelně využitý prostor mě přímo fascinoval. Navštívil jsem oddělení digitalizace knih, hlavní sídlo pana Norberta Veega, který se stará o celou digitální knihovnu. Prošel jsem si oddělení tisku časopisů od redaktorů, přes korektorky, sazbu až po samotný tisk.
Obrovské tiskárny Brailo mě nadchly. Konečně – opět se vše dovíte z Naší šance.
Zvuková studia ve mě zanechala velký a hluboký dojem. Technici, již v režijních místnostech zaznamenávají mluvené slovo herců, jež čtou ve skvělých izolovaných „bublinách“, tedy opět místnostech, kam nepronikne zvenčí žádný hluk a čtení je tedy velmi komfortní.
Popovídal jsem si také s velmi příjemným vedoucím celé organizace, s ředitelem SKN panem Františkem Hasajem, člověkem možná až příliš skromným na to, jakou práci jím vedená instituce odvádí.
Všude je zde slyšet příjemná, jemně zpívaná slovenčina. Nejen SKN, ale celá Levoča je nějak prodchnuta atmosférou kamarádství, lidé jsou srdeční a jejich časté „nech sa vám páči“ a další sice jakoby fráze, ale milé, hladící, které člověk v Čechách neuslyší, mě nutí přemýšlet, proč my u nás taková ustálená rčení nemáme.
Proč jen se my musíme opičit a doslovně překládat zhůvěřilosti z angličtiny a pak poslouchat „mějte hezký den“, nebo „jak vám mohu pomoci?“
Cožpak by se u nás při troše dobré vůle nenašlo něco z našeho bohatého jazyka?
Skoro by stálo za úvahu, zda se na Slovensko neodstěhovat. Ale přece jen – asi ne. Alespoň však mám mnoho hezkých vzpomínek, a když se mi zasteskne, můžu se tam zase zajet podívat.
Ovšem jazykové zmatení se nevyhnulo ani mně. S paní Gábi jsme si už v Praze povídali o tom, jaká je škoda, že české děti nerozumějí slovenštině a naopak. Když jsem druhý den kladl dotazy svým protějškům při rozhovorech, přistihl jsem se u toho, že do své už tak hovorové češtiny pletu slovenské výrazy. Mám tu velkou nevýhodu, že se rychle přizpůsobím svému okolí a tak mi dělalo potíže dotazy formulovat a pokládat je přesně česky. Snad to posluchači omluví.
Závěr mé návštěvy patřil procházce po Spišské Nové Vsi, o které jsem si nevím proč myslel, že je to opravdu vesnice. V názvu má přece jasné ves. Když mi paní Gábinka prozradila, že je nejen počtem obyvatel asi dvakrát větší než Levoča, hodně jsem se divil.
Právem si můžete říci, že dojmy z návštěvy líčím příliš emotivně. Čtenáři Naší šance vědí, že jsem milovník slovenštiny, ale když mi pár lidí v SKN řeklo, že rádi poslouchají češtinu, že je taková pěkná a měkká, dost jsem se divil.
Jaká by už tedy musela být slovenčina? Mám tu řeč rád, mám rád ty příjemné, empatické a snad stále pozitivní lidičky.
Jistě, že se všude najde i člověk jiných vlastností, ale to bychom nežili v realitě. Já si své dojmy z návštěvy v Levoči nechávám na sto procent pozitivní. S ničím nepříjemným jsem se během návštěvy nesetkal a jsem velice vděčný všem, kteří věnovali svůj čas, aby mi vysvětlili vše, co mě na jejich práci zajímalo. Těm všem patří mé upřímné a srdečné díky. Člověkem číslo 1 však zůstává paní Gábinka Rerková, která se mi po celé dva dny věnovala s péčí a obětavostí, jakou se může vyznačovat jen skvělý hostitel.
Paní Gábi tedy patří mé závěrečné a největší díky. Jen její zásluhou jsem po dvou dnech práce, nahrávání a vstřebávání velké spousty informací odjížděl odpočatý, spokojený a hlavně s pocitem člověka, který si dopřál relaxační pobyt v některých světově proslulých lázních.
Až zase někdy lidově řečeno budu padat únavou na ústa, asi se neudržím a zavolám paní Rerkové, jen abych si poslechl její milý hlas a připomněl si dva úžasné dny prožité na východním Slovensku v krásném městě s krásnými lidmi reprezentovanými především energickou, milou, úžasnou paní Gábinkou.
Ještě jednou tisíceré díky a co nejdříve do videnia!
Petr Mašek

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 8 Květen 2017
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
OBSAH
MÍSTO ÚVODU
Nový šéfredaktor jmenován
STALO SE
Co přinesla konference INSPO 2017 v technologiích pro zrakově postižené
LITERÁRNÍ SOUTĚŽ – VÍTĚZNÁ DÍLA
Kategorie Publicistika, první místo, Delicie Nerková: Stoletá – místu, světu a časopisu
Kategorie Poezie, druhé místo, Marie Heilandová: Šachovnice
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Mladá Boleslav – trénovali jsme paměť
NAŠE REPORTÁŽ
Tak tohle si musíte přečíst! Levoča je, když…
ZORA RADÍ
Nad zlato – Nestíhám, nestíháš, nestíháme
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Aplikace Záchranka po roce hlásí přes 300 tisíc uživatelů
Ostrava – město kultury
KULTURA
Jak se žije poslepu – Filmové recenze
Úžasný flétnista Martin David
SPORT
V České Třebové dominovali reprezentanti
INZERCE
MÍSTO ÚVODU

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.