Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 8 Květen 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Nový šéfredaktor jmenován
Co přinesla konference INSPO 2017 v technologiích pro zrakově postižené
LITERÁRNÍ SOUTĚŽ – VÍTĚZNÁ DÍLA: Kategorie Publicistika, první místo, Delicie Nerková (občanským jménem Jaroslava Novotná)
Kategorie Poezie, druhé místo: Šachovnice, Marie Heilandová
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Mladá Boleslav – trénovali jsme paměť
NAŠE REPORTÁŽ: Tak tohle si musíte přečíst! Levoča je, když…
ZORA RADÍ: Nad zlato – Nestíhám, nestíháš, nestíháme
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Aplikace Záchranka po roce hlásí přes 300 tisíc uživatelů
Ostrava – město kultury
Jak se žije poslepu - Filmy s podobnou tematikou míří do českých kin. Jde o komedii Rande naslepo a dokument Jmenuji se Hladový Bizon. V obou případech se filmaři inspirovali lidmi, kteří se – přestože žijí skoro či zcela bez zraku – nevzdali a s optimism
Úžasný flétnista Martin David
SPORT: V České Třebové dominovali reprezentanti
INZERCE

LITERÁRNÍ SOUTĚŽ – VÍTĚZNÁ DÍLA: Kategorie Publicistika, první místo, Delicie Nerková (občanským jménem Jaroslava Novotná)

Stoletá – místu, světu a časopisu

Paní Delicie Nerková je žena několika tváří a dvou jmen. Ráda se živí jablky rodu Delicius a tak vznikl i její literární pseudonym.
„Paní Delicie, přivedla vás vaše závislost na červených jablkách rodu Delicius k popření vaší osobnosti a volbě nového jména?“
„Jablka a moje závislost na nich se mé osobnosti i profese týkají jen okrajově. Já jsem svým základním povoláním a snad i posláním speciální pedagog a psychoterapeutka. Kdysi jsem měla tu čest pracovat v redakční radě časopisu Gong pod vedením geniálního redaktora a znalce duší Stanislava Petlacha. On si přál, aby mé odborné příspěvky neměly zcela totožné autorské jméno jako básně a pohádky, které jsem do časopisu též dodávala. A jak mě tak viděl živit se těmi jablky, napadla ho Delicie, a hned k tomu Nerková. Tak jsem si tohle jméno nechala na památku, abych se mohla nezávisle na své profesi projevit i jako básnířka a spisovatelka.“
„Co byste řekla o místu, kde žijete. Jste tam šťastná?“
„Od narození žiju v Praze. Až do sametové revoluce jsem prožívala zcela nekritickou lásku k historické Praze, ať to byla zákoutí Starého Města, malostranské kavárničky a hospůdky, Petřín, Kampa, ale i stará Libeň, Vinohrady a třeba i Grébovka a Vyšehrad. Tenkrát Praha patřila mně a mým Pražanům, nikoliv turistům a komerčním nájemcům exkluzivních budov. To je pryč. Jsem ráda, že mám vzpomínky a tu poezii, kterou mě Praha naučila.“
„Jak se vám po Praze kráčí a cestuje? O zrak jste přicházela postupně, dopracovala jste se k bílé holi a vodicím psům. Připadáte si komfortně?“
„Ano. Psa využívám, kromě toho, že mě vodí, i jako médium pro lidi, kteří si potřebují popovídat. Bílou hůl jsem si také osvojila díky psímu doprovodu. Pes si je jistější, že potřebuji jeho pomoc. Když hůl nemám, ohlíží se a ztrácí přehled, kdo koho vlastně vede. Mám už druhého psa a oba reagovali úplně stejně, když jsem hůl strčila do tašky a dávala najevo, že vidím.
Po Praze se pohybuji docela bezpečně. Předchozí zraková paměť, hůl a pes mě jistí. Nebojím se zeptat. Lidi jsou velmi vstřícní, někdy je ale zmate můj zrakový kontakt a tak, místo toho, aby mi něco vysvětlili, šermují rukama, trhají hlavou a dělají jiná doprovodná gesta. Nechám je, až se uklidní a pak se ptám – vlevo nebo vpravo? Přede mnou nebo za mnou? Nahoru nebo dolů? A tak zároveň poskytuji náhodným pomocníkům i minutovou osvětu. To aby pro příště věděli,“ pobaveně popisuje Delicie.
„Jak trávíte svůj čas? Potřebujete asistentskou pomoc?“
„Můj čas se týká domácnosti a rodiny, vlastní tvorby, práce s klienty, kteří potřebují terapeutickou podporu. Kromě toho využívám široké spektrum kulturních nabídek – koncerty, výstavy, autorská čtení, divadla. Na tyhle akce s sebou nejraději beru asistentku, protože mám i možnost sdílet to, co mám ráda. Asistentky mám dvě, jednu denní a jednu večerní. Denní asistentka má na starost administrativní a načitatelskou pomoc, večerní asistentka se mnou chodí na různá představení. Někdy však za sebe vzájemně zaskakují, protože obě jsou skvělé a flexibilní. Mívala jsem i asistenta na turistiku, ale vzhledem k problematickým kloubům jsem se této aktivity vzdala.“
„Cestujete ráda? Jak a čím?“
„Cestování považuji za nutnost, ideální bych viděla přemisťování v čase. Když někam potřebuji nebo chci, prostě tam musím docestovat. Cestuji vlakem, autobusem, metrem, tramvají, autem i letadlem. Žádné zvláštní potěšení z toho nemám. Vždycky jsem trochu nervózní – abych nezmeškala, abych našla včas správné nástupiště, abych nezvorala něco při odbavení na letišti, aby se auto nevybouralo, abych nenarazila na blbce, zrovna když nejvíc spěchám. Jsou-li někde nějaké speciální služby pro nevidomé, ráda je využívám. Nemohu ale říct, že bych kvůli tomu byla méně nervózní. Například na letišti JFK v New Yorku pro mne přijel maličký letištní asistent s vozíkem pro tělesně postižené. Nabízela jsem mu, že vzhledem ke své výšce a váze půjdu raději pěšky, zavazadla dáme na vozík a já se budu přidržovat. Alberto, jak se ten mužíček jmenoval, mě nekompromisně posadil do vozíku, který ověsil zavazadly i mých přátel a klusal se mnou po tomto obřím letišti snad dva kilometry, ještě si se mnou roztomile povídal a vozík tlačil tak rychle, že moji spolucestující sotva stačili. Když jsem se ho ptala, proč jsme nevyužili letištní vláček, řekl, že je to pomalé a že tam stojí velké fronty. Kdybych měla vyprávět všechny kuriózní zážitky, které mám jako zrakově postižená při cestování, stačilo by to na knížku.“
„Paní Nerková, vy jste samá legrace. Jak na vás reaguje vaše okolí?“
„Pravda je, že legraci vynechávám, jen když pracuji s klienty. Jinak si myslím, že sranda je dobrá věc. Někdy na to lidé nejsou zvědaví, od handicapované ženské by očekávali trochu licoměrnosti, nelíčeného zoufalství nebo aspoň trudnomyslný výraz ve tváři. Jenže mně je 67 let, a když jsem přišla na to, že po této stránce nejsem schopná vyhovět a tvářit se ustaraně, bylo na mou převýchovu už pozdě.“
„Jste, paní Delicie, hodně přímočará. Nemáte s tím potíže?“
„Ano, mívám potíže, ale málo si jich všímám. Každý máme nějaké potíže, zvláště, jsme-li tzv. přímočaří. Ale vždycky jsou dvě možnosti – buď se zahalím do diplomatického image, nebo si občas naběhnu na někoho, kdo to nesnáší. Já si raději naběhnu. Nechci být arogantní a snad ani nejsem. Fakt ale je, že tohle třídění lidí na přátele a nepřátele je poměrně efektivní. Nepřítel vám nikdy nedovolí, abyste viděl jeho chyby a přesto ho měl rád. Nepřítel se bojí, že by se něco mohl o sobě dozvědět, co by mu nelichotilo. A tak je nepřítel zapšklý a už s vámi nekamarádí.“
„Máte hodně nepřátel v místě, kde žijete?“
„Nepočítám je. Pravda je, že ani přátele nepočítám. Necítím se nijak ohrožena, naopak, vím, že je kolem mě hodně lidí, s kterými je radost vypít kávu nebo sklenku vína, lidé, na které je spolehnutí – sousedé, rodina nebo třeba věřící v kostele, kam chodívám, bývalí kolegové v práci, ale i ochotní prodavači nebo pejskaři, které potkávám. Jsem moc ráda, že i přes své chyby a nedostatky jsem přijatelná pro ně stejně jako oni pro mne.“
„Co byste vzkázala místu, kde žijete?“
„Nebuď, Praho, tak podlézavá k cizincům! Starej se, matičko Praho, aby se tvé děti mohly těšit z přístupných budov, dopravy i obchodů, veřejného prostoru a kultivovaných parků, sadů a ostrovů. Jsem ráda, že k tvým obyvatelům také patřím a že se tu cítím doma.“
„Dozvěděl jsem se, že jste iniciovala a s přáteli podnikla různé výlety i mimo evropský kontinent. Co byste vzkázala světu?“
„Naslouchej, světe! Naslouchej lidem moudrým, bohabojným a slušným. Měj rád ty, kteří sice tolik neznamenají, ale kteří mají rádi to, co mají, a mají to, co mají rádi. Nevytahuj se, světe, nad tvory, kteří sice nemají druhou signální soustavu, ale zato jsou krásní, mírumilovní a ochotní s námi sdílet tuto planetu. Buď, světe, tím, čím jsi byl původně – místem, kde se tvorstvo má milovat a množit se, aby naplnilo zemi.“
„Vím, že jste od svých dvaceti pěti let čtenářkou i přispěvatelkou časopisu Zora. Jistě vás těší, že máte již stoletou kamarádku. Co byste jí popřála k narozeninám?“
„Milá Zoro, děkuji za všechno, co jsi mi za ta léta dala. Čím jsi starší, tím jsi hezčí, zajímavější a zábavnější. Tak ti přeji, aby to bylo pořád jen lepší, a aby všichni, kdo tě ještě nepoznali nebo nedocenili, si brzy zakoupili předplatné a mohli tě pravidelně číst!
JN

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 8 Květen 2017
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
OBSAH
MÍSTO ÚVODU
Nový šéfredaktor jmenován
STALO SE
Co přinesla konference INSPO 2017 v technologiích pro zrakově postižené
LITERÁRNÍ SOUTĚŽ – VÍTĚZNÁ DÍLA
Kategorie Publicistika, první místo, Delicie Nerková: Stoletá – místu, světu a časopisu
Kategorie Poezie, druhé místo, Marie Heilandová: Šachovnice
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Mladá Boleslav – trénovali jsme paměť
NAŠE REPORTÁŽ
Tak tohle si musíte přečíst! Levoča je, když…
ZORA RADÍ
Nad zlato – Nestíhám, nestíháš, nestíháme
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Aplikace Záchranka po roce hlásí přes 300 tisíc uživatelů
Ostrava – město kultury
KULTURA
Jak se žije poslepu – Filmové recenze
Úžasný flétnista Martin David
SPORT
V České Třebové dominovali reprezentanti
INZERCE
MÍSTO ÚVODU

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.