Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 5 březen 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Již 20 let nezavíráme oči (3)
Nová cvičná kuchyně
Docent Ján Grega pětasedmdesátníkem
Nevidomí v Africe
Unikátní operace
Koho potkáváme: Viktor
Rozhovor s Ilonou Fryčovou
Soutěže ve čtení a psaní
Navigátor šílených prstů
Výstava v Boskovicích
Možná sdělení 2
Opět literární soutěž
ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Zimní výlet na Bradlo
INZERCE

Koho potkáváme: Viktor

Každý den někoho potkáš, někoho, kdo tě obdaruje úsměvem, dobrým
slovem nebo moudrou službou. Každý den potkáš někoho, koho i ty
můžeš obdarovat. Je dobré pamatovat si takové chvíle. Je dobré
vzpomenout si na ně třeba v okamžiku, kdy něco ztrácíš.
Moje první setkání s Viktorem asi před deseti lety je
nezapomenutelné. Vnímala jsem ho tehdy jako hyperaktivního
a velmi šikovného staršího pána, laskavého, vstřícného,
s přehledem o silných i slabších stránkách obce zrakově
postižených. Bylo to v Orlických horách, v kempu. Na týdenním
pobytu se zde sešli koukaví i nekoukaví přátelé turistiky pod
společným vedením Jiřího Dlouhého, jehož příjmení se nedalo
zapomenout. Přečníval své svěřence nejméně o hlavu.
Viktor jednoho méně slunného dne kráčel rychlým krokem kolem
kempu rozháněje se svou hůlkou snad do všech světových stran,
a nezadržitelně se blížil k bazénu. Postřehla jsem to a zavolala
ze všech sil: "Viktore - pozor - bazén!" Zároveň jsem přispěchala
ho zadržet. "To je hloupost," pravil Viktor s přehledem. "Bazén
je napravo." - "Ano," odpověděla jsem též s přehledem, "včera
možná byl napravo. Jenže to jsme to spolu nacvičovali na
protějším břehu, víš?"
Dnes sedíme v teple obýváku v panelákovém bytě, zatímco venku
mrzne až praští. Místo - Kladno, protože Viktor je prostě
Kladeňák každým coulem. Oba vzpomínáme na staré časy.

Viktore, je ti osmdesát dva let. To je pěkný kus životní cesty.
Koho jsi rád potkával nebo třeba ještě potkáváš?
"Když mi bylo pětapadesátlet, stal se mi v továrně úraz, po
kterém jsem oslepl. Doma jsem měl ženu a tři děti, byl jsem
hlavní živitel rodiny. Najednou byl konec. Konec řemeslu, které
jsem měl rád, konec společenství správných chlapů v Poldovce,
kterou jsem měl taky rád. Když jsem se po čtrnácti dnech probral
z bezvědomí, vůbec jsem netušil, co se mnou bude. Jediná moje
zkušenost s někým, kdo nevidí byla, že jsem občas potkával
nevidomého telefonistu z Poldovky. Do té doby jsme ale spolu
neměli vůbec nic společného kromě pozdravů.
To se mělo změnit, protože po ztrátě zraku jsem absolvoval
rekvalifikační kurz a sám jsem se stal telefonistou. Josef
Kinter, jak se můj dávný známý jmenoval, se stal mým kamarádem
a zčásti i učitelem. Naučil mne spoustu praktických fíglů
a možností, které mi pomohly v tomto novém řemesle uspět. Byl pro
mne i určitým vzorem a nadějí, protože jsem stále vzpomínal na
to, že jsem ho vždycky vnímal jako člověka s velkou hodnotou,
třebaže jsem tehdy ještě viděl.
Dalším takovým mistrem svého oboru byl a zůstává Miloš Burda,
nynější předseda oblastní odbočky Sjednocené organizace
nevidomých a slabozrakých tady na Kladně. Tehdy, když jsem přišel
o zrak, sám mne vyhledal a nabídl mi pomoc, jak v oboru
telefonista, tak i v dalších zájmových oblastech. Vždycky to byl
velký sportovec, a já, starý sokol, jsem v něm měl velkou oporu
i pro mé aktivity.
Musím ale říct, že Miloš Burda nebyl jen mým osobním učitelem
a kamarádem. Odjakživa, co ho znám, tak se s velkým nasazením
věnoval nevidomým na Kladensku, zejména telefonistům, kteří
absolvovali kurz a v tomto oboru se zaučovali. Měl vždycky dar
organizovat lidi, dávat srozumitelné rady a podporovat nevidomé
tam, kde se sami o sebe nedokázali postarat. Dodnes vím, že ať
bych měl jakékoliv potíže, Miloš by mi pomohl je řešit. Za to si
ho vážím a mám ho rád."

Zmínil jsi se o sportu, o Sokole. Byl jsi opravdu sokol se vším
všudy? Měli jste heslo ´Paže tuž, vlasti služ!´ Jak to bylo
v praxi?
"Když jsem ještě bydlel jako mladík v Praze - Břevnově, chodil
jsem poctivě a s nadšením do tamější sokolské jednoty. Nikdy
nezapomenu na tehdejší moji instruktorku Miloslavu Bínovou,
říkali jsme jí sestra Miluška. To ona ve mně probudila lásku
k pohybu, obratnosti, i k vlastenectví. Když jsem oslepl,
uvědomil jsem si, jak nevidomý člověk nutně potřebuje dobrou
tělesnou kondici. Snažil jsem se v kladenské sokolovně
zorganizovat malý oddíl nevidomých, kteří měli zájem o cvičení.
Zpočátku to vypadalo dobře, ale brzy se ukázalo, že bez vidoucích
asistentů, kteří by dávali záchranu při cvičení na nářadí a kteří
by měli zrakovou kontrolu při prostných, se to neobejde. Jenže
tenkrát ještě nebylo žádné dobrovolnické hnutí, nebyli asistenti
a průvodci, takže z této myšlenky sešlo. Nicméně s Milošem Burdou
jsme vítali každou možnost trochu ten národ nevidomých
rozpohybovat.
Miloš byl také jeden z prvních lidí na Kladně, který zorganizoval
kurz prostorové orientace. Mělo to takový ohlas, že jsme byli
i v televizi. Dokonce jsme pro televizi zorganizovali i soukromý
vánoční večírek nevidomých u nás v obýváku. Hlavním iniciátorem
byl Miloš, moderovala paní Věra Galatíková. Dodnes nemůžeme
s manželkou pochopit, jak se do našeho panelákového bytu vešlo
tolik lidí se zrakovými problémy."

Prostorová orientace patří k tvým silným stránkám. Ta epizoda
o bazénu nakonec neskončila tak špatně, že? Kde jsi se naučil
chodit s holí a být tak šikovný, jak jsi?
"Rád vzpomínám na kurzy prostorové orientace vedené Pavlem
Wienerem. On je také osobnost, která je pro nevidomé opravdu
pojem. Určitě nejsem jediný, kdo by mu rád vyjádřil svoje uznání.
V těch kurzech jsem se hodně naučil. Součástí mého výcviku
orientace ale byly i rekondiční pobyty.
Nejraději vzpomínám na Jaromíra Kavku, na Růženku Slavíkovou.
Tito nadmíru obětaví a krásní lidé věnovali největší část svého
života nevidomým. Nejen že šířili osvětu na každém svém kroku,
ale organizovali nesčetná setkání, turistické a rekondiční
pobyty, různé besedy i kulturní akce. Každý, kdo je znal, musel
objektivně říct, že jejich práce pro nevidomé je nenahraditelná,
třeba i proto, že mnohým nám byli důvěrníky i v osobních věcech.
Oba zemřeli na rakovinu. Ta potvora se nevyhne ani těm nejlepším.
S lítostí také vzpomínám na svého věrného průvodce a kamaráda
Alexandra Kozlíka, který s námi jezdíval v jedné partě. Také už
tu není."

Na rekondicích a kurzech jsi se naučil číst a psát Braillovo
písmo na tabulce i Pichtově psacím stroji. Naučil ses taky
znamenitě psát na psacím stroji. Všechno ti šlo, vypadá to, že
ses tyhle věci učil od dětství. Čím to, že jsi tak rychle zapadl
mezi nevidomé a dokonce jsi jim celá léta iniciativně pomáhal
jako lektor i ve funkci předsedy místní organizace?
"To máš tak," s úsměvem říká Viktor, "když jsem oslepl, všichni
kamarádi a spolupracovníci z Poldovky se na mne, lidově řečeno,
vykašlali. Nikdo za mnou nechodil, nikdo mi nic nenabídl.
Opravdu, nemít svou báječnou ženu a rodinu, byl bych jako kůl
v plotě. Do hospody jsem nikdy nechodil, takže mě nikdo nezval
ani na pivní dýchánky. Celý můj svět mimo domov byli a jsou
nevidomí a slabozrací. Mezi nimi jsem našel nejen příklady
k následování, ale především kamarády a přátele, kteří mi vždycky
pomohli a také dovolili, abych i já jim pomáhal."

Měl jsi a pořád máš spoustu zájmů. Přibyla k nim i vnoučata
a pravnoučata. Uděláš si někdy čas na čtení? Potkala jsem tě
nedávno v knihovně, takže asi čteš?
Viktor se směje: "V životě jsem toho tolik nepřečetl, jako když
jsem oslepl. Knihovna Karla Emanuela Macana, časopisy Zora, Naše
šance a spousta dalších vždycky byly moji přátelé. Sice jsem je
nepotkával, ale mohl jsem jim jít naproti - třeba do té knihovny,
kde jsi mne natrapírovala, nebo do poštovní schránky, kde na mne
čekaly v podobě kazet nebo ďubkovaných papírů. Moc rád čtu, mimo
jiné i příběhy o lidech, kteří také trpí ztrátou zraku."

Někteří z těch, kteří tě uvedli do problematiky nevidomých, už
nežijí. Ty ale dál jezdíš na rekondice. Nepotkal jsi v poslední
době někoho, kdo by vyryl další stopu do tvého srdce?
"Ano, potkal jsem jednu paní, jmenuje se Ema. Já už jsem starý,
kromě slepoty se přidružila i artróza. Ani moje manželka, která
se o mne celý život nádherně starala, není úplně zdravá. A tak mi
na rekondici v roce 2010 přidělili jako průvodkyni paní Emu,
bývalou zdravotní sestru. Je to velmi aktivní dáma, které určitě
není ještě šedesát let. Svěřila se mi, že na jejích sítnicích
dochází k progresivním změnám v důsledku makulární degenerace.
Zvolila si úlohu mé průvodkyně, protože prý jsem pro ni
příkladem, jak lze žít se slepotou.
No, věř mi, vyrostl jsem tou chválou aspoň o půl metru. Na stará
kolena mi někdo složí takovou poklonu. Vzpomněl jsem si na
dávného nevidomého telefonistu, který byl pro mne mostem mezi
světem vidících a nevidících. Je zvláštní, že se ty naše osudy
někdy opakují. Paní Ema, i když možná jednou bude sama potřebovat
průvodce, bude určitě stejně dál pomáhat lidem v podobné
situaci."
Tady se Viktor zamyšleně odmlčel. Uvědomila jsem si, že má
pravdu. Každý z nás můžeme předat veslo někomu dalšímu, kdo bude
řídit tu naši společnou lodičku dál. A i když nebude zrovna na
háčku, může být dobrým a poctivým veslařem.
Mnohé z těch, které Viktor jmenoval, jsem sama znala nebo znám.
Mohu tedy i za sebe říct, že za každého z nich jsem vděčná,
každého z nich ráda potkám, bude-li příležitost. A pokud budu mít
před sebou jejich stopy, půjde se mi docela dobře - třebaže
s bílou holí.
Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 5 březen 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová a Jiří Kolda
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.