Seminář 1 (Brno, 3.4.2003)

Evropa konečky prstů (projekt SONS)

Úvod - moderátor (Hana Bubeníčková - ředitelka společnosti TyfloCentrum Brno, o.p.s. - partner projektu Evropa konečky prstů):

"Dobré odpoledne, vážení přátelé, dnes jsme se zde sešli proto, abychom přivítali v České republice, v Brně velice vzácného hosta, a to pana Erica Franze Zeyena, který je ředitelem výchovně vzdělávacího a výzkumného centra pro nevidomé a jinak zrakově postižené ve Vídni. Kromě toho je pan Zeyen také členem regionální rady rakouské unie nevidomých. S panem Zeyenem přijela také paní Ingrid Reiterová, která je sekretářkou pana Zeyena. Byli tak laskaví, že přijali naše pozvání, abychom si povídali o jejich zemi, o našich jižních sousedech a abychom se dozvěděli něco o tom, jakým způsobem se nevidomým lidem v Rakousku žije. Určitě všichni víte, že 13. a 14. června budeme rozhodovat o tom, jestli se naše Česká republika připojí k Evropské unii. Je nám jasné, že těžce zrakově postižení lidé mohou mít nedostatek informací o Evropské unii, možná posloucháte rozhlas a televizi, možná se o tuto problematiku zajímáte, nicméně vám v těchto médiích s největší pravděpodobností neřeknou, jaké je postavení nevidomých lidí v této zemi. Proto Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých vypracovala projekt, který se jmenuje Evropa konečky prstů a rozhodla se pozvat v rámci tohoto projektu do České republiky zahraniční hosty ze zemí Evropské unie, lidi, kteří pracují v organizacích nevidomých a slabozrakých a požádat je o to, aby se s námi podělili o zkušenosti, jak se jim v Evropské unii žije, abychom mohli toho 15. června odpovědně jít k hlasovacím urnám a odpovědně tam říci, jestli my osobně, každý sám za sebe máme zájem do Evropské unie vstoupit. Tolik na úvod, já vás tady srdečně vítám a nyní bych ráda poprosila naše hosty, aby se rozhovořili o své zemi a o tom, jak se jim v Rakousku a ve Vídni žije."

Erico F. Zeyen: "Dobrý den, dámy a pánové, mé jméno je Erico Zeyen, velmi mě těší, že s vámi dnes v Brně mohu být, není to moje první návštěva v České republice, ale moje první návštěva v Brně. TyfloCentrum mě pozvalo, abych vám dnes odpoledne pověděl něco málo o své práci ve Vídni, o své práci obchodního vedoucího jednoho školicího střediska pro nevidomé a slabozraké, ale také o organizaci nevidomých a slabozrakých v Rakousku a o tom, co se v Rakousku za těch posledních osm let, co je Rakousko členem Evropské unie změnilo, samozřejmě specielně v oblasti nevidomých a slabozrakých. Onen institut, jehož jsem ve Vídni ředitelem, má poněkud komplikovaný název - Výchovně vzdělávací a výzkumné centrum pro nevidomé a jinak zrakově postižené. Existujeme již rok a půl a zvláštní na našem institutu je to, že před jeho založením neexistovalo v Rakousku žádné školicí středisko pro DOSPĚLÉ zrakově postižené. Přes více než sto let existují ve Vídni, Grazu a Insbrucku vynikající školy pro děti a mládež, kteří ztratily zrak, avšak dříve v Rakousku neexistovalo nic pro dospělé, kteří kvůli nemoci nebo nehodě v dospělosti přišly o zrak. Nabídka našeho centra je přede vším v oblasti výpočetní techniky, školíme právě nevidomé a slabozraké lidi, jak mohou s pomocí počítače opět pracovat. Kromě nabídky pouhého školení nabízíme navíc také podporu z psychologického a psychoterapeutického hlediska popřípadě také podporu v orientaci v povoláních. Když někdo své staré, naučené povolání již nemůže na základě své slepoty vykonávat, poradíme našim klientům, jaké mají nové šance. Náš institut je ze sta procent financován rakouským ministerstvem sociálních věcí, což znamená, že náš celkový rozpočet, peníze, které potřebujeme na mzdy, na to, abychom zaplatili naše instruktory pocházejí právě z ministerstva sociálních věcí. Ovšem já, jakožto obchodní vedoucí jsem zavázán k tomu, snažit se tyto náklady na školení za naše klienty získávat zpět od jiných institucí. To znamená, že pokud nějaký nevidomý shání práci, zaplatí mu úřad práce, který vyplácí lidem také podporu v nezaměstnanosti, i náš trénink a z tohoto úřadu tedy dostáváme opět peníze. To znamená, abych to ještě jednou jednoduše vysvětlil - naše výdaje financuje ze sta procent ministerstvo sociálních věcí, ale zhruba 50 procent se k nám dostává z jiných institucí a přes nás se vrací zpátky ministerstvu sociálních věcí.
Tolik prozatím o našem institutu, na konci této přednášky vám rád dám možnost se ptát. Nyní pár slov o organizaci nevidomých a slabozrakých v Rakousku. V Rakousku existují tři velké slepecké organizace - první je Rakouský svaz nevidomých a slabozrakých, druhá se nazývá Společenství na pomoc nevidomým a slabozrakým Rakouska a třetí organizace se jmenuje Zájmové společenství Blikontakt. V Rakousku je přibližně 8000 nevidomých a mezi sto a dvěma sty tisíci slabozrakých lidí. A Rakouský svaz nevidomých a slabozrakých, jehož jsem členem a který je také zřizovatelem institutu, který vedu, má asi 10000 členů. Členy tvoří nevidomí a slabozrací. Jak asi víte, Rakousko má devět spolkových zemí a Rakouský svaz nevidomých a slabozrakých je organizován tak, že každá spolková země má svého předsedu, svého šéfa. Jen na východě Rakouska je pro spolkové země Vídeň, Dolní Rakousy a Burgenlandsko jen jeden předseda. To znamená, že máme 9 spolkových zemí, ale jen 7 předsedů. Předsedové jednotlivých spolkových zemí jsou voleni členy své spolkové země. Ti jsou pochopitelně sami postižení, čili nevidomí nebo slabozrací. A nad těmito předsedy spolkových zemí stojí prezident, kterého každé 4 roky tito předsedové volí. Tato organizace žije ze členských příspěvků a ze sbírek. Myslím, že v České republice je to jistě podobné, samozřejmě existuje i podpora ze strany vlády, ale dobrých 80 nebo 90 procent našeho rozpočtu pochází ze členských příspěvků, popřípadě ze sbírek. Tolik tedy k organizaci nevidomých a slabozrakých v Rakousku.
Paní Bubeníčková mě požádala, abych řekl i něco o své osobě, o své pracovní minulosti, o tom, jak jsem oslepl, což rád učiním. Své jméno jsem už prozradil, je mi 48 let, narodil jsem se v jižní Americe, v Argentině, tam jsem vyrostl a teprve v deseti letech jsem se dostal do Rakouska, do Vídně, to jsem ještě viděl, ve Vídni jsem vystudoval gymnázium, završil je maturitou a koncem sedmdesátých let jsem odešel do Švýcarska,abych tam studoval. Ve Švýcarsku jsem vystudoval hoteliérství a turismus - bakalářské studium, které trvalo šest semestrů, a které jsem v roce 1982 dokončil s diplomem. Po ukončení jsem nastoupil klasickou kariéru v oboru hoteliérství a turismu, mnoho let jsem také pracoval v zahraničí, mimo jiné ve Švýcarsku a Španělsku. Nakonec jsem v letech 1988-1991 pracoval u "Cassinos Austria". Na generálním ředitelství "Cassinos Austria" jsem byl zodpovědný za všechny bary a restaurace v rakouských kasinech, popřípadě v kasinech "Cassino Austria", které tato společnost provozuje i v zahraničí. A právě v této době, tedy koncem osmdesátých let, se můj zrak, moje schopnost vidět, dramaticky zhoršily. Ta velká, jak bych tak řekl, pohroma přišla, když jsme byli v Káhiře, v Egyptě, kde společnost "Cassinos Austria" otevírala nové kasino. Měl jsem půl dne volna, a tak jsem si lehl v hotelu k bazénu a když jsem pak chtěl zpátky na pokoj, spadl jsem tak, jak jsem teď, oblečený, do toho bazénu, protože jsem ho už prostě neviděl. Ale jak vidíte, zase jsem se z něj dostal a zkoušel se pak pracovně znovu zorientovat. Snažil jsem se najít něco nového, zejména pak samozřejmě proto, že práce pro "Cassinos Austria" byla spojená se spoustou cestování a to už prostě nebylo možné, když na to člověk nevidí. A v následujících skoro devíti letech jsem působil jako asistent ředitele jedné velké rakouské cestovní kanceláře a autobusové společnosti. Tuto práci jsem mohl bez problémů dělat proto, že jsem se naučil zacházet s počítačem, s braillským řádkem, se screenreaderem, s hlasovým výstupem, jen jsem se to musel učit všechno sám, protože tenkrát právě neexistovalo nic jako náš institut. V létě roku 2001 rozhodlo ministerstvo sociálních věcí založit tento institut. Hledal se obchodní vedoucí a já jsem se o toto místo ucházel a nakonec je také získal. Z dnešního pohledu musím říci, že toto rozhodnutí, přijmout jako obchodního vedoucího takového institutu nevidomého, bylo jistě správné. 
Odmyslete si moji osobu - ne proto, že jsem to byl já, ale proto, že to byl nevidomý člověk. To bylo určitě správné. A to sice z toho důvodu, že mě, jakožto rovněž postiženého, akceptují klienti zcela jinak, než kdyby tam seděl někdo, kdo úplně normálně vidí a kdo sám neprodělal tu zkušenost, co to znamená, pracovat a nevidět na to. Samotný projekt jsme započali v říjnu 2001, to jsme ale měli pouze nápad a prázdnou kancelář a v březnu 2002 jsme začali s našimi kurzy. Ministerstvo sociálních věcí od nás očekávalo, že v prvním roce, v těch deseti měsících roku 2002, budeme mít v péči cca 80-90 klientů. Měli jsme jich 150, což nás samozřejmě velice potěšilo, jelikož jsme na začátku nevěděli, zda náš projekt klienti vůbec přijmou. Tolik asi k mojí osobě a k mému pracovnímu životu. Pokud zatím nejsou žádné dotazy, povykládám vám jako další něco o Rakousku a našich dosavadních zkušenostech v Evropské unii."

dotaz: "Jak je to ve vaší zemi s hluchoslepými lidmi?"
Zeyen: "To je samozřejmě obzvláště těžká situace, zejména pokud jde o to, integrovat je do nějakého povolání. Existují velmi dobré instituce, které o tyto lidi pečují, ale integrovat tyto lidi do normálního hospodářství - na tzv. primárním trhu práce, je bohužel takřka nemožné. Existují tedy velmi dobré instituce, velmi dobrá sdružení, která provozují tzv. chráněné dílny pro hluchoslepé. Ale jak jsem řekl - integrovat hluchoslepé do běžného hospodářství je bohužel téměř nemožné. Asi jsem k tomu zapomněl říci, že požadavek ministerstva sociálních věcí na náš institut je, školit lidi mezi patnácti a pět a padesáti lety tak, aby se mohli zařadit do NORMÁLNÍHO pracovního procesu."

dotaz: "Co je to za zařízení pro nevidomé v Linci?"
Zeyen: "V Linci je to BBRZ (zatímco my jsme BBFZ). Tuto organizaci zřídila pracovní komora, to je v Rakousku instituce, něco jako odborový svaz, která zastupuje všechny pracující a zaměstnance. S tímto střediskem také spolupracujeme, jen oni jsou ve středním Rakousku, my jsme na východě a tak přichází naši klienti hlavně z Vídně, Dolního Rakouska a Burgenlandska, zatímco oni mají na starosti klienty ze středu a západu země."

dotaz: "Má toto centrum charakter rekvalifikačního zařízení?"
Zeyen: "Ano, má."

dotaz: "Co kromě školení v oblasti výpočetní techniky obnáší práce vašeho výchovně vzdělávacího centra, které připravuje nevidomé lidi pro běžná povolání?"

Zeyen: "Jak už jsem před tím řekl, děláme kvalifikační kurzy pro dospělé. Proč pro dospělé? Nevím, jestli jsou zde v sále také lidé, kteří přišli o zrak jako já až v dospělosti, ale jistě si dovedete představit, že když se člověk naučil nějakému povolání, již v něm pracoval a pak ztratí zrak, že stojí před velkým problémem - jak mám pracovat dál; proto se neomezujeme na pouhá školení, při nichž se člověk, jak jsem už před tím zmiňoval, naučí zacházet s odpovídajícími kompenzačními pomůckami, nýbrž radíme také našim klientům, jaké nové, možná jiné povolání by mohli vykonávat. A samozřejmě se staráme jak o naše klienty, tak také o jejich partnery a rodiny po stránce psychologické, poněvadž je to velká zátěž jednak pro toho člověka, který už nevidí a jednak pro jeho rodinu, která se musí učit, jak s takovým člověkem jednat a jak mu může nejlépe pomoci. Stále častěji narážíme na to, jak je důležité nejen učení se nových technologií, ale přede vším také psychologická pomoc. Také jedna služba, kterou nabízíme, jsou semináře a přednášky například o komunikačních technologiích nebo jak správně vést vstupní pohovor, jak se prezentovat před firmou, když člověk shání práci. Ačkoli my sami už nevidíme, žijeme ve vizuálním světě a proto je také velice důležité, když se ucházíme o nějaké místo, jak se budeme prezentovat."

dotaz: "Jakým způsobem jsou zajištěni lidé, v případě, že oslepnou a nemohou vykonávat své povolání, jak se o ně stát postará, než se rekvalifikují?"

Zeyen: "V Rakousku, stejně jako v Německu, existují tzv. zaopatřovací dávky pro postižené. (v podstatě obdoba našeho invalidního důchodu). Postižení lidé potřebují více péče. Dříve existovala jen finanční podpora pro určité úkony, pro určité služby. Přibližně 8 nebo 9 let existují v Rakousku tyto tzv. zaopatřovací dávky pro postižené, na které má v Rakousku každý postižený nárok. Rozlišuje se 7 kategorií těchto dávek podle stupně postižení. V první, nejnižší kategorii činí tato podpora cca 100 Eur měsíčně, při čemž v nejvyšší sedmé je to cca 1500 Eur. U zrakově postižených je to tak, že všichni slabozrací spadají do třetí kategorie a nevidomí do čtvrté. A ve čtvrté kategorii dostane člověk měsíční finanční podporu ve výši cca 620 Eur. To je tedy podpora, která všem postiženým v Rakousku náleží. V Rakousku jsou tyto částky po celé zemi stejné, ale například v SRN mají také tyto zaopatřovací dávky pro postižené, tam je ale výše těchto dávek v jednotlivých spolkových zemích různá. To je tedy podpora, která postiženým v Rakousku náleží na základě jejich postižení. Všechny ostatní podpory jsou identické s těmi podporami, které dostávají i normální nezaměstnaní, shánějící práci."

dotaz: 1.: "Jakým způsobem získávají pracovníci vašeho centra odbornou aprobaci pro práci, která je vaším úkolem? " 
dotaz 2.: "Jak spolupracujete se zařízením pro nevidomé na Wittelsbachstr. a s domem Louise Brailla ve Vídni?"
Zeyen: "Spolupracujeme s jinými, tzv. normálními vzdělávacími institucemi ve Vídni. To znamená, že člověk v našem institutu může absolvovat kurz se speciální podporou, kterou jakožto zrakově postižený může potřebovat. Ovšem zkoušku pak provádí normální oficiální institut, a tím dostane klient aprobovaný diplom. Například u nás nabízíme "evropský počítačový řidičský průkaz". (ECDL - European Computer Driving Licence). My tedy provádíme toto školení u nás v domě, specielně pro zrakově postižené a vlastní zkoušku provádí externí škola, ale ten diplom a to pro nás bylo také důležité, má být "normální" diplom, tedy ne nějaký specielní pro postižené, ale klienti musí mít možnost dokázat, že také mohou zcela normálně pracovat. K druhé části otázky - BBI na Wittelsbachstr. je nejstarší výchovný institut pro nevidomé v německy mluvících zemích. Je to ale škola, kde jsou děti maximálně do 15 let - po ukončení povinné školní docházky školu opouští. Mají sice i několik starších žáků, ale to jsou lidé, kteří právě přišli o zrak a učí se zde Braillovo písmo nebo dělají kurzy prostorové orientace. Co také tato škola nabízí je vzdělání maséra a košíkáře, což jsou obory, které my nenabízíme, protože my se specializujeme v oblasti techniky a administrativy. Dům Louise Brailla je administrativním domem Rakouského svazu nevidomých a slabozrakých pro spolkovou zemi Vídeň. A náš institut je přesně na protilehlé straně ulice. V tomto domě jsou ale také dílny pro košíkáře a kartáčníky, ale je to administrativní centrála pro Vídeň. 
V našem institutu pracuje nás pět stálých zaměstnanců - já jako ředitel a já mám dvě sekretářky - jedna sedí zde vedle mě - to je paní Reitherová a mám dva spolupracovníky v oddělení výpočetní techniky, kteří se kompletně starají o naše interní počítače. Šéf tohoto oddělení je zcela nevidomý a jeho asistent je slabozraký. Ale máme cca 30-40 instruktorů, kteří pro nás pracují. Já a moji spolupracovníci jsme si tyto instruktory vyhledali podle jejich kvalifikací. Na jednu stranu se snažíme nabídnout práci postiženým, kteří u nás pracují jako instruktoři nebo jako referenti, ale na druhou stranu také samozřejmě chceme, aby u nás pracovali i normálně vidící lidé, protože si myslím, že integrace zrakově postižených je možná jen tehdy, pokud mají stálý kontakt s vidomými. Je těžké zodpovědět, jak se někdo stane naším instruktorem nebo zaměstnancem, ale takový člověk musí zapadnout do týmu a musí mít nezbytnou sensibilitu proto, aby se zrakově postiženými mohl pracovat. A pokud tuto schopnost nemá, snaží se to naučit tak, jako to udělala paní Reitherová a moji ostatní kolegové, kteří před tím s nevidomými také nepracovali.
Asi 90% našich instruktorů jsou lidé, kteří jinak pracují i pro úplně běžné školy a instituce.

moderátor: "Lze tedy říci, že si svého spolupracovníka vyberete z řad vidících a teprve pak ho zaškolíte do speciální problematiky nevidomých?"

Zeyen: "Ano, to je jeden z našich úkolů a zároveň požadavek ministerstva sociálních věcí na nás. Máme takové motto: "Train the trainers" (uč instruktory). To znamená - například zrovna předevčírem v úterý 1. dubna jsme měli takový seminář pro pracovníky státních vysokých škol, pro jejich instruktory, kde se měli naučit, co dělat, když nějaký zrakově nebo sluchově postižený navštěvuje běžný kurz na vysoké škole, jak s takovým klientem zacházet. Zkrátka, důležitým požadavkem na náš institut z ministerstva sociálních věcí bylo, zprostředkovávat komunikaci mezi postiženými a zdravými lidmi. Není možné integrovat zrakově či jinak postižené lidi do normálního pracovního prostředí, pokud tzv. normální lidé o nás nic neví. Musíme je informovat, musíme jim říkat - "tohle můžeme dělat a tohle nemůžeme a takové a takové máme problémy". Jakožto rovněž postižení máte jistě tu zkušenost, že je velmi těžké vysvětlit vidomým, jaké jsou naše schopnosti, kde máme problémy a co můžeme pracovně zvládnout. A toto je velmi důležitý úkol našeho institutu, seznámit s touto problematikou širokou veřejnost. Jak asi víte, rok 2003 je v Evropské unii rokem lidí s postižením a my budeme dělat letos na podzim jakési "turné" po Rakousku, při němž navštívíme ve všech spolkových zemích kanceláře hospodářské komory, která u nás zastupuje podnikatele, a budeme mít přednášky na téma - nové pracovní možnosti nevidomých - budeme tam informovat potenciální zaměstnavatele. Protože spousta zaměstnavatelů prostě neví, co mohou nevidomí s pomocí počítačů zvládnout."

moderátor: "Vašimi klienty tedy nejsou jen zrakově postižení, ale také pracovníci nejrůznějších institucí a škol, kteří se k vám jezdí učit, jak s nevidomými zacházet?"

Zeyen: "Správně. Samozřejmě 95% našich klientů jsou postižení, ale také hodně vyjíždíme mezi lidi, tak, jak jsem popisoval to naše "turné" napříč Rakouskem. Ještě jeden příklad naší osvětové činnosti. Možná někteří z vás slyšeli, že v oblasti internetu existují tzv. WAI směrnice. (WAI=Web Accessibility Initiative) To jsou kritéria, podle nichž má vypadat internetová stránka, aby byla bez problémů čitelná i pro nevidomé pomocí screenreaderu. Loni rakouská vláda rozhodla, že stránky všech ministerstev a nejvyšších orgánů (parlament atd.) budou muset vypadat podle těchto kritérií, aby byly dostupné každému rakouskému občanovi. Z tohoto důvodu k nám teď například přišlo plno pracovníků z oddělení informatiky jednotlivých ministerstev, kteří dělali kurzy, kde se naučili, jak stránky svého ministerstva podle těchto kritérií přetvořit. Nedávno u nás byli pracovníci z ministerstva financí, ministerstva školství, ministerstva dopravy a z parlamentu."

moderátor: "U nás existuje projekt Blind Friendly Web, který vychází z této normy, ale já bych se ještě vrátila k otázce kvalifikace vašich instruktorů. Jaké musí mít školy, museli vystudovat např. speciální pedagogiku či psychologii?"

Zeyen: "Instruktoři nebo referenti, kteří u nás pracují jsou z velké části sociální pracovníci, to znamená, že navštěvovali rakouskou akademii sociálních věd, v medicínské oblasti jsou to studovaní psychologové a psychoterapeuté a v oblasti informatiky jsou to aprobovaní lektoři na výpočetní techniku."

dotaz: "Moje otázka je spíše lehčího rázu. Když jsme ve Vídni navštívili dům Louise Brailla, byly před ním na zemi takové vodící pásy, které vedli ode dveří kousek po chodníku. Vedou už dál?"

Zeyen: "Ne, nevedou dál a to proto, že tyto linie před Louis-Braill-Hausem byly pouze na zkoušku. Nyní se ale používají ve všech vídeňských stanicích metra jako naváděcí systém pro nevidomé a slabozraké. Jakožto rovněž postižený můžu říci, že je to naprosto skvělý systém, s jehož pomocí se člověk může v metru velmi dobře orientovat. Rakouské dráhy právě pracují na přestavbě důležitých nádraží a i na těchto nádražích zavádějí tento orientační systém. Tyto linie nejsou normálně na vídeňských chodnících, ale jen před domem Louise Brailla, kde jsou ony kanceláře svazu nevidomých, tam se testovalo, zda lze tyto linie skutečně holí dobře nahmatat. Ale jinak se tento systém používá v metru, na nádražích, v některých muzeích a veřejných budovách, ale na chodnících ne."

dotaz: "Zaznamenaly organizace zabývající se zrakově postiženými po vstupu Rakouska do EU nějaké změny?"

Zeyen: "Ano, a sice z následujícího důvodu: Každá organizace může dělat jen tolik věcí, na kolik má finanční prostředky. A existují samozřejmě velice bohaté a také velice chudé organizace. Nevím, jestli víte, že španělský svaz nevidomých je nejbohatší slepecký svaz na světě, protože dostal od generála Franca monopol na loterii."

dotaz: "A měl byste nějaký tip pro naše organizace, jak se stát bohatými?"

Zeyen: "Ne, na to jednoznačná odpověď není, ale co je velmi důležité a co třeba rakouskému svazu velmi pomohlo, je, udržovat těsné kontakty s ostatními slepeckými organizacemi v Evropě. Jak jsem již zmiňoval, označují se v nynějších patnácti zemích EU dvě procenta obyvatel jako nevidomí nebo těžce zrakově postižení. Tím se z nás stala relativně velká lobistická skupina. A tak se této skupině podařilo, v podobě například evropské unie nevidomých, velice silně mluvit do toho, jak budou vypadat nové mince a bankovky Eura. Myslím si, že by to jistě nebylo bývalo možné bez nějaké silné organizace, která zastupuje celou Evropskou unii. Nevím, kdo z vás už měl někdy možnost držet v ruce Euro-mince, ale nevidomý je od sebe může velmi lehce rozeznat. S bankovkami to bylo původně tak, že je chtěli udělat jako americké dolary, totiž všechny stejně velké. Naštěstí se zde EBU prosadila, takže jsou různě velké a pro nevidomé tak relativně lehce rozeznatelné. Jeden tip bych ale měl, který bezprostředně nesouvisí se zbohatnutím, ale s tím, jak je člověk opatrný při zacházení s penězi. Ještě předtím, než se Euro zavedlo, poskytly národní banky jednotlivých zemí Evropské unie Euro mince a bankovky slepeckým organizacím všech zemí EU k procvičování. To již byly originální mince a bankovky, které ovšem byly potištěné jen z jedné strany, ale které zároveň měly všechny znaky a prvky, podle nichž je my nevidomí od sebe rozlišujeme. To znamená, že již měsíce před tím, než bylo Euro oficiálně v oběhu, měli nevidomí v Rakousku možnost se s ním seznámit. Myslím si, že to je velmi důležité a doufám, že podobné plány existují i v České republice, protože by bylo samozřejmě hrozné, kdyby museli nevidomí v ČR ze dne na den zacházet s úplně novou měnou. A pokud vám mohu dát ještě jeden tip, co se peněz a Eura týče: Až se zavede Euro, bude jistě fungovat nějakou dobu souběžně s korunou. Já osobně jsem se ode dne, kdy u nás bylo Euro zavedeno, to jest 1.1.2002, nedotkl jediného šilinku. Okamžitě jsem se všech šilinků zbavil a soustředil se plně na Eura. To nejhorší, co můžete udělat je, pracovat se dvěmi měnami zároveň. Čili: jakmile přijde Euro, zapomeňte na koruny a koncentrujte se jen na Euro, abyste se s ním naučili co nejrychleji zacházet. Myslím si, že pro osobní nezávislost a samostatnost je nezbytné, aby se člověk uměl sám vyznat ve svých penězích."

dotaz: "Mají postižení nějakou slevu na dopravu a platí v celé unii?"

Zeyen: "Pokud zůstaneme v rámci státu, jezdí postižení v rakouské v MHD zdarma. A když je člověk nevidomý, jede i jeho průvodce bezplatně. Na letadla například žádné slevy nejsou. Na železnici je to tak: Rakouské dráhy vydávají takovou kartu, která stojí 35 Eur na rok a s níž lze jezdit po celé Evropě o 50% levněji, přičemž si navíc mohu vzít průvodce, jenž jede po Rakousku zdarma a v zahraničí platí něco mezi dvaceti a pět a dvaceti procenty z ceny jízdenky. Takže když jsme sem například dneska přijeli vlakem, platil jsem po hranici 50% a pí Reitherová nic a od hranice jsem já platil dál svých 50% a pí Reitherová 20%. Tuto mojí kartu vystavují rakouské dráhy, ale podobné existují u všech železnic v EU."

dotaz: "A jaký průkaz používáte k tomu, abyste mohl jezdit v MHD zdarma. Je to jiný než tento železniční? Kdo ho vydává?"

Zeyen: "Ano, to jsou dva rozdílné průkazy, které vydávají dvě různé organizace. Jeden vydávají rakouské dráhy a druhý je můj průkaz zdravotně postiženého, který vydává spolkový sociální úřad, což je u nás jedna z podsložek ministerstva sociálních věcí. A tento mi mimo jiné umožňuje jezdit v MHD zdarma ve všech městech EU. To znamená, že když přijedu například do Říma, budu tam jezdit na základě tohoto průkazu rovněž zdarma. Tento průkaz je mezinárodní a stojí na něm v angličtině, němčině a francouzštině, že jsem nevidomý, že si smím vzít průvodce atd. A například když jsem byl minulý víkend s mojí ženou, která normálně vidí, v Salzburku, jezdili jsme oba v MHD zdarma. A jak řečeno, tento průkaz vydává sociální úřad, na základě odpovídajících lékařských posudků a nálezů."

dotaz: "Lze v Rakousku současně pracovat a brát invalidní důchod a jaké máte slevy na telefon a elektřinu?"

Zeyen: "Ano. Člověk tyto zaopatřovací dávky pro postižené dostává nezávisle na tom, zda pracuje nebo je v penzi. Jestli vyděláváte 1000 nebo 10000 Eur, dostanete ty samé peníze. Tyto dávky se neřídí výší příjmu, nýbrž stupněm postižení. A jakmile vám je jednou stát přizná, je jedno, jestli pracujete či ne a když pracujete, kolik si vyděláváte, jen tyto dávky dostáváte 12x v roce, zatímco plat se v Rakousku bere 14x v roce. Přičemž to slovo "zaopatřovací dávka" není příliš šťastný výraz, protože já třeba jako nevidomý žádné "zaopatření" nepotřebuji, ale například musím jezdit taxíkem častěji, než někdo, kdo vidí, což mi pokrývají právě tyto peníze. Zkrátka, smyslem těchto dávek je, aby si postižený mohl dovolit ty služby, které by jakožto zdravý člověk vůbec nemusel brát v potaz. Například při tom nejvyšším sedmém stupni, který dostávají třeba těžce tělesně postižení, padnou tyto peníze právě třeba na pečovatelskou službu, která se o takové lidi postará. Pokud se člověk narodí jako nevidomý, dostávají tyto peníze jeho rodiče, protože za něj mají výdaje navíc. Jakmile tento nevidomý dosáhne plnoletosti, dostává je on sám. Ovšem jen z těchto zaopatřovacích dávek člověk nemůže vyžít. Vždy ještě potřebuje buď: pokud má práci, tak plat, pokud práci nemá, ale hledá ji, tak dostává podporu v nezaměstnanosti, pokud dosáhne potřebného věku, dostává starobní důchod a pokud vůbec nemůže pracovat, dostává invalidní důchod, který ovšem dostávají jen ti, kteří už opravdu nemohou pracovat, na něj člověk nemá nárok, pokud pracuje nebo práci může shánět. Tento důchod dostane jen invalidní člověk, který už VŮBEC žádné práce není schopen. Podporu v nezaměstnanosti vyplácí úřad práce, který ovšem proplácí i školení postižených např. na našem institutu, aby tito, pokud jsou nezaměstnaní, mohli snáze najít práci. Nezaměstnaný je u mě ten, co práci sice nemá, ale shání jí. A invalida je ten, kdo už žádné práce není schopen. A se slevami na telefon je to tak, že zrakově postižený neplatí paušál, platí pouze hovorné."

dotaz: "Umožňuje tento průkaz, o němž jste mluvil a který vydává spolkový sociální úřad také třeba vstupy na různé kulturní akce se slevou?"

Zeyen: "Ano, je to mezinárodní průkaz, něco jako cestovní pas, který každému oficiálně dokumentuje, že jsem postižený a pokud na nějaké akci anoncují, že poskytují slevy držitelům těchto průkazů pro postižené, pak mohu této slevy využít. Ovšem záleží to na rozhodnutí pořadatele, jestli dá slevu pro postižené či ne.

Rád bych vám ještě něco řekl k Evropské unii, ne z pohledu zrakově postiženého, ale z pohledu řadového občana, protože u vás se referendum o vstupu do EU valem blíží:
Rakousko je členem EU již 8 let (od 1. ledna 1995). V našem referendu o vstupu do EU z roku 1994 hlasovalo přes 66% Rakušanů pro vstup. Tomuto referendu pochopitelně předcházela obrovská kampaň, kterou chtěla vláda lidi přesvědčit, aby se vstupem souhlasili. Dnes, po osmi letech, souhlasí s unií už jen pouhých necelých 50% lidí. Bohužel! Ale myslím, že to má zcela jednoduchý důvod a doufám, že česká vláda se nedopustí stejné chyby, jako se jí dopustila před osmi lety ta rakouská. V roce 1994 se totiž rakouská vláda snažila všem Rakušanům namluvit, že bude skvělé, pokud budeme v EU, že budeme mít všechny výhody a přitom v těch velkých, zásadních věcech se nic nezmění. Například vláda tvrdila, že se zmírní problém s tranzitní dopravou, že nákladních aut, která Rakouskem projíždí, po vstupu do unie ubude. Nebo jiný příklad: V Rakousku existovala možnost tzv. anonymních vkladů - člověk mohl mít anonymní spořitelní knížku a nikdo nemusel vědět, komu na ní uložené peníze patří. Ale podle ustanovení Evropské unie nejsou takováto anonymní konta přípustná. A vláda lidem tvrdila - uvidíte, budeme v Evropské unii, budeme smět dál mít naše anonymní účty, problémy s projíždějícími auty budou menší - ale to prostě nebyla pravda. A proč vám to všechno říkám? Člověk se nemůže stát členem nějaké rodiny, nějakého týmu a přitom si myslet, že bude moci žít nadále stejně jako dříve. Je to asi takové, jako když člověk vstoupí do manželství, má rodinu a děti. Je rozdíl, jestli žiju sám, jestli stojí nějaký stát sám nebo jestli stojí společně s ostatními. Všechno má své klady a zápory. Jen rakouská vláda řekla lidem - Rakousko je samo, tak "se provdáme za Evropskou unii", ale jinak se tím nic nezmění. Plno lidí pak bylo zklamaných, když zjistili, že to tak nefunguje. Já jsem byl pro unii už ve čtyřiadevadesátém a jsem pro ni i dnes, v roce 2003. Člověk si zkrátka musí uvědomit, že pokud chce žít v nějaké velké rodině, musí žít podle jejích pravidel a už ne podle vlastních a když si je tohoto vědom a toto akceptuje, může být v takové rodině velice šťastný. Na závěr bych vám rád řekl asi toto: buďte si vědomi toho, že pokud do Evropské unie vstoupíte, bude z toho pro vás plynout spousta výhod, nejspíš to bude mít i nějaké zápory, ale váš život, váš stát a vůbec plno věcí se změní. A pokud na toto vědomě přistoupíte, můžete být šťastní. Ale pokud věříte, že vstoupíte do Evropské unie a vše zůstane při starém, budete velice zklamaní."

moderátor: "Přece jen jsme už o osm let dál, například anonymní knížky se musely převést na jména, doufám, že snad naše vláda tolik chyb neudělá. Poslouchejte rádio, sledujte televizi, abyste měli přehled a doufám, že také dnešní přednáška vám poskytla určitý náhled do toho, jak se žije nevidomým v Rakousku. Na mě to dělalo dojem, že dost podobně a že bychom tedy při vstupu do EU zas takové problémy mít nemuseli. A já bych chtěla závěrem poprosit také sekretářku pana Zeyena, paní Reitherovou, aby i ona dostala slovo, zda by nám mohla říci, co ji přivedlo k práci se zrakově postiženým člověkem, jestli jí tato práce přináší nějaké 
obohacení, jestli by to vyměnila za vidícího ředitele."

paní Reitherová (šeptem k panu řediteli): "Co mám říct?"
Zeyen (polohlasem s úsměvem): "Pravdu."

paní Reitherová: "Moje pohnutky k tomu, abych pracovala se zrakově postiženými lidmi, byly docela jednoduché: chtěla jsem být po lidské stránce nějak víc užitečná, než bych byla v nějaké firmě, kde jde jen o čísla. Proto jsem zcela záměrně změnila pracovní prostředí a začala se ucházet o místo v Rakouském svazu nevidomých a slabozrakých. Tam mě ale nepřijali, protože pro mě neměli žádné místo, ale v té době vznikalo Výchovně vzdělávací centrum a pan Zeyen někoho potřeboval a tak jsme se dali dohromady."

moderátor: "Děkuji paní Reitherové. Vážení přátelé, já vám děkuji, že jste přišli, toto není poslední přednáška tohoto typu, takže se na nějaké podobné další určitě sejdeme. Zároveň bych chtěla poděkovat i našim tlumočníkům - Ditě Slavíkové a Zdeňku Rybákovi, za to, že nám pomohli překonat určitou jazykovou bariéru a věřím, že to bude pro nás do budoucna výzva, abychom se sami začali cizí jazyky učit. A ještě na závěr předávám slovo panu Zeyenovi.

Zeyen: "Rád bych ještě jednou poděkoval za zdejší pohostinství a za pozvání TyfloCentra a také bych chtěl poděkovat svým českým hlasům - Zdeňkovi a Ditě - zřídka mluvím v životě s tak příjemným ženským hlasem jako dnes odpoledne. A těším se, že se shledáme ve Vídni, že si náš institut prohlédnete z blízka. A do roku 2004 vám přeji hodně štěstí a pokud se pro Evropskou unii rozhodnete, pak vítejte v Evropě.