EVROPA konečky prstů Projekt je součástí komunikační kampaně ČR před vstupem do EU v období před referendem. Projekt byl financován Ministerstvem zahraničních věcí České republiky SONS ČR 2003 Obsah 1. Úvod 2. Základní informace o Evropské unii 2.1 Struktura a pilíře EU 2.2 Politika EU 3. EU a zdravotně postižení 3.1 Vstup ČR do EU z pohledu osob se zdrav. postižením 4. Rehabilitace zrakově postižených v zemích EU 4.1 Systém podpory zrakově postižených v některých zemích EU 5. Mezikulturní rozdíly 5.1 Kultura 5.2 Analýza mezikulturních rozdílů 5.3 Historické křižovatky 6. Esej 7. Přílohy 1. Úvod Tato publikace byla zpracována v rámci projektu Evropa konečky prstů, který je součástí informační kampaně před vstupem České republiky do Evropské unie „S občany ČR o EU“. Je realizován Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých ČR ve spolupráci s TyfloCentrem Praha, o. p. s. a TyfloCentrem Brno, o. p. s. Cílem projektu Evropa konečky prstů je posílit informovanost zrakově postižených občanů o Evropské unii, členských státech, lidech, životě a kultuře a o dopadech vstupu země do Evropské unie v oblasti sociální politiky, zaměstnanosti a dalších tématech, která se týkají zrakově postižených lidí. V průběhu roku 2003 jsme v rámci projektu uskutečnili v Praze a Brně 10 seminářů se zástupci zahraničních organizací nevidomých (Rakousko, Velká Británie a Itálie) a s obyvateli dalších evropských zemí (Německo, Francie, Nizozemí, Španělsko, Dánsko a Švédsko). Jeden ze seminářů byl věnován mezikulturním rozdílům v zemích Evropské unie a poznatkům z něj je věnována 5. kapitola této publikace. Fotografie a další informace o seminářích a celém projektu najdete na internetové adrese www. sons.cz/eu. Účastníci seminářů a další zájemci se mohli zapojit do soutěže o nejlepší esej na téma spojené s Evropskou unií. Jednu z esejí, kterou napsal student speciální střední školy uveřejňujeme v 7. kapitole. V závěru publikace najdete přílohy – symboly spjaté s Evropskou unií a hmatové obrázky, které přivezli hosté seminářů. 2. Základní informace o Evropské unii Úvahy o jednotné Evropě provázejí její obyvatele již dlouhý čas, přičemž významným impulsem pro vzedmutí těchto názorů byla zejména tragédie I. světové války, která postihla především evropský kontinent způsobem do té doby nemyslitelným. Snahám o politické sjednocení Evropy však nebyla nakloněna situace ani tehdy, ani po II. světové válce, kdy se téma Spojených států evropských objevilo znovu v projevu britského politika Winstona Churchilla dne 19. září 1946 ve švýcarském Curychu. V souvislosti s realizací tzv. Marshallova plánu pro hospodářskou obnovu válkou zničené Evropy a následným vznikem Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci, jejímž cílem bylo koordinovat právě pomoc poskytovanou podle Marshallova plánu, se objevil názor, že spíše než celková integrace politická, ke které mnoho vlád přistupovalo se zjevnou neochotou, by se schůdnější mohla stát cesta jednotlivých kroků, zejména v hospodářské oblasti. 2.1 Struktura a pilíře EU Evropská unie se někdy přirovnává ke společnému domu, ve kterém evropské národy žijí pod jednou střechou v míru, spolupráci a prosperitě. Struktura této trochu složité stavby se často přibližuje připodobněním Unie k antickému chrámu. Jako každá stavba, která má přetrvat do budoucích věků, i EU potřebuje pevné základy – společné hodnoty a cíle. Z nich vyrůstají tři pilíře, představující jednotlivé politiky Unie. Jejich svorníkem, střechou, pod níž se odehrává život ve společném evropském domě, jsou instituce EU. První pilíř – Evropské společenství Evropské společenství je nejstarším a nejsilnějším pilířem EU. Jeho počátky jsou spjaty se vznikem Evropského společenství uhlí a oceli (Pařížská smlouva z roku 1951), Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii. Cílem Evropského společenství je podle článku 2 Smlouvy o ES podpora harmonického, vyváženého a trvale udržitelného rozvoje hospodářského života, vysoké úrovně zaměstnanosti a sociální ochrany, rovného zacházení s muži a ženami, trvale udržitelného a neinflačního růstu, vysokého stupně konkurenceschopnosti a konvergence ekonomické výkonnosti, vysoké úrovně ochrany a zlepšování kvality životního prostředí, zvyšování životní úrovně a kvality života, hospodářské a sociální soudržnosti a solidarity mezi členskými státy. Hlavním nástrojem k dosažení těchto cílů je vytvoření jednotného vnitřního trhu s takzvanými čtyřmi svobodami – volným pohybem osob, zboží a kapitálu. S vnitřním trhem úzce souvisí vytváření hospodářské a měnové unie. Od roku 1999 používá dvanáct členských zemí EU společnou měnu euro. Do prvního pilíře dále náleží společné politiky v oblasti zahraničního obchodu, zemědělství a dopravy a patří sem i řada dalších, koordinovaných a tzv. podpůrných politik. Po vstupu v platnost Amsterdamské smlouvy (1999) se ze třetího do prvního pilíře přesunuly záležitosti azylové a přistěhovalecké politiky, celní spolupráce a soudní spolupráce v občanskoprávních věcech. Do rámce EU byly začleněny i takzvané Schengenské dohody z let 1985/1990 o úplném odstranění kontrol na společných hranicích signatářských zemí. ES tak získalo mnohem větší pravomoci v oblasti volného pohybu osob. První pilíř má tzv. supranacionální neboli nadnárodní charakter. To znamená, že členské státy EU delegují na ES/EU část své národní suverenity. V oblastech, které vymezuje Smlouva, jsou pak společné zájmy členských zemí uskutečňovány prostřednictvím orgánů ES/EU. Nejdůležitější z nich jsou Rada, Parlament, Komise a Soudní dvůr. Podle Smlouvy může být většina rozhodnutí přijímána tzv. kvalifikovanou většinou – rozhodnutí jsou schválena i tehdy, když několik členských zemí hlasuje proti. Na rozdíl od jiných mezinárodních organizací tak stát může být někdy vázán pravidlem, pro jehož přijetí nehlasoval. Důležitá rozhodnutí však musí být schválena jednomyslně. ES, narozdíl od EU jako takové, má právní subjektivitu a v některých oblastech může uzavírat mezinárodní smlouvy. Má také vlastní právní řád, pro který se používá francouzský termín acquis communautaire. Acquis je nadřazen národnímu právu členských zemí. Druhý pilíř – společná zahraniční a bezpečnostní politika Druhý pilíř zahrnuje všechny oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. Od 70. let členské země ES v oblasti zahraniční politiky spolupracovaly prostřednictvím mechanismu tzv. Evropské politické spolupráce, od vstupu v platnost Maastrichtské smlouvy (1993) Evropská unie vytváří Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP). Právním základem SZBP je Hlava V Smlouvy o EU. Podle článku 11 je cílem SZBP zabezpečovat společné hodnoty, základní zájmy, nezávislost a integritu Unie, posilovat její bezpečnost, zachovat mír a posilovat mezinárodní bezpečnost, podporovat mezinárodní spolupráci a rozvíjet a upevňovat demokracii a právní stát, jakož i respektování lidských práv a základních svobod. Druhý pilíř EU má mezivládní charakter, rozhodovací i výkonné pravomoci zůstávají v rukou členských zemí. O většině záležitostí se rozhoduje jednomyslně. Hlavním orgánem v rámci SZBP je Rada, která sdružuje ministry zahraničí členských zemí. Strategická rozhodnutí přijímají hlavy členských zemí na zasedáních Evropské rady, tzv. summitech EU. Amsterdamská smlouva ve snaze posílit koordinaci a prezentaci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU vytvořila funkci Vysokého představitele pro SZBP, který pomáhá Radě s koordinací SZBP a může Unii zastupovat navenek. Od roku 1999 tento post zastává bývalý generální tajemník NATO Javier Solana. Podle článku 17 Smlouvy o EU Evropská unie postupně vytváří společnou obrannou politiku. Šedesátitisícové Síly rychlé reakce EU, které by měly být plně funkční do konce roku 2003, budou plnit tzv. Petersberské úkoly, definované jako humanitární a záchranné mise, mise k udržení míru a mise bojových jednotek k řešení krize, včetně nastolování míru. Cílem EU je, aby se její Evropská bezpečnostní a obranná politika co nejlépe doplňovala s NATO. Třetí pilíř – policejní a justiční spolupráce v trestních věcech Třetí pilíř, jehož právní základ tvoří Hlava VI Smlouvy o EU, pomáhá při vytváření Evropské unie jako prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Jeho jádrem je policejní a soudní spolupráce v trestních věcech a spolupráce při předcházení a potírání rasismu a xenofobie. Negativní jevy, na které EU v rámci třetího pilíře zaměřuje svoji pozornost, zahrnují organizovanou i neorganizovanou kriminalitu, obchod s lidmi, trestné činy proti dětem, obchod s drogami, obchod se zbraněmi, korupci a další. I třetí pilíř má mezivládní charakter a také v jeho rámci je nejdůležitějším orgánem Rada ministrů. Prostředky, kterými zde Unie dosahuje svých cílů, tvoří spolupráce policejních, celních a justičních orgánů členských zemí, spolupráce prostřednictvím agentur Europol a Eurojust a postupná harmonizace trestního práva. Význam třetího pilíře EU vzrostl po teroristických útocích na New York a Washington z 11. září 2001. Členské státy Unie nyní přikládají mnohem větší důležitost ochraně své vnitřní bezpečnosti společnými silami. 2.2 Politika EU Orgány Evropské unie nemohou přijmout libovolné rozhodnutí jen na základě svého uvážení. Unie působí pouze v oblastech, které vymezuje Smlouva. Těmto oblastem se říká politiky EU. Klíčovou oblastí jsou takzvané společné politiky. To jsou oblasti, ve kterých členské státy zcela delegovaly své pravomoci na orgány Evropské unie, resp. Evropských společenství (Radu, Parlament a Komisi). Mezi společné politiky dnes patří společná obchodní politika, společná zemědělská politika, společná dopravní politika a pro 12 členských zemí eurozóny i měnová politika. Oblastem, kde členské státy přenesly svou působnost na orgány EU/ES jen částečně, říkáme komunitární neboli koordinované politiky. Mezi ně patří především jednotný vnitřní trh, regionální (strukturální) politika, ochrana spotřebitele, ochrana životního prostředí, energetická politika a podpora výzkumu a technologického rozvoje. Společná politika - obchodní politika - zemědělská politika - dopravní politika - měnová politika Koordinovaná politika - jednotný vnitřní trh - regionální politika - ochrana spotřebitele - ochrana životního prostředí - energetická politika - podpora výzkumu a technologického vývoje Spolupráce v oblasti druhého a třetího pilíře - společná zahraniční a bezpečnostní politika - policejní a justiční spolupráce v trestních věcech Při dělbě pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy je stále větší důraz kladen na princip subsidiarity. Podle něj mají být rozhodnutí přijímána na co nejnižší úrovni státní správy/samosprávy. V podmínkách EU jde především o tzv. vertikální rozdělení pravomocí mezi Unii a členské státy. To může být nastaveno jedním ze čtyř následujících způsobů: V oblastech s tzv. výlučnými kompetencemi má Evropská unie v podstatě monopol na tvorbu pravidel. Členské země zde mohou přijímat rozhodnutí jen s povolením EU. Jde především o oblast zahraničního obchodu, cel, měnové politiky (pro země eurozóny) a část problematiky vnitřního trhu. V oblastech s tzv. sdílenými kompetencemi mohou členské země vydávat vlastní legislativu jen tehdy, pokud zde již neexistuje společná evropská úprava, případně jako doplněk k ní. Sem náleží mj. oblast čtyř svobod vnitřního trhu, zemědělství a rybolov, doprava, sociální politika, ochrana životního prostředí, hospodářská soutěž, daně, občanství Unie, ochrana spotřebitele, politika na podporu hospodářské a sociální soudržnosti a vízová, přistěhovalecká a daňová politika. Doplňující kompetence má Evropská unie v oblastech, kde svou činností podporuje politiku jednotlivých členských zemí. I když EU v některých oblastech s doplňujícími kompetencemi působí velmi aktivně, jádro pravomocí zde zůstává v rukou národních vlád. Do této kategorie náleží např. hospodářská politika, zaměstnanost, vzdělání, věda a výzkum, ochrana veřejného zdraví, kultura nebo celní spolupráce. Ostatní oblasti zůstávají zcela v kompetenci členských zemí. Evropská unie v nich nemá právo přijímat rozhodnutí. Členské země například samy rozhodují o své vnitřní organizaci, systému veřejné správy, organizaci svých bezpečnostních složek, justice, zdravotnictví, výši mezd atd. 3. EU a zdravotně postižení 3.1 Vstup České republiky do Evropské unie z pohledu osob se zdravotním postižením Vstup České republiky do Evropské unie s sebou přinese celou řadu výhod pro všechny skupiny občanů, tedy i pro naše obyvatele, kteří trpí nějakou formou zdravotního postižení. Evropská unie pozitivně ovlivňuje a motivuje politiky jednotlivých členských zemí vůči osobám se zdravotním postižením. V oblasti péče o tyto občany vytyčila strategie a cíle, jejichž realizaci na sebe jako závazek berou jednotlivé členské státy. Ty se za tuto realizaci nejen musejí „zodpovídat“, ale jsou doslova pod drobnohledem ostatních členských států. Základním principem uvedené politiky není konkrétní zajišťování sociálních dávek či jejich výše, ale především zajištění rovného zacházení, tj. vyrovnání příležitostí pro postižené občany, zákaz diskriminace, aktivní zapojení do společnosti apod. Každý z členských států Unie se musí aktivně podílet na komplexním řešení této problematiky. Politika EU vůči osobám se zdravotním postižením Evropská unie již celou řadu let vykazuje aktivity ve prospěch osob se zdravotním postižením. Konkretizace těchto aktivit jsou zakotveny v dokumentech, přijímaných na významných setkáních členských států. Evropská unie předpokládá, že v letošním Evropském roce osob se zdravotním postižením budou podniknuty razantnější kroky v souvislosti se zapojováním zdravotně postižených osob do běžného pracovního i společenského života. Evropská komise v říjnu 2003 představila Akční plán zaměřený na plošné prosazování rovných příležitostí pro postižené a invalidní osoby v celé rozšířené EU. Akční plán proběhne v letech 2004 až 2010 a naváže na Evropský rok zdravotně postižených. Cílem plánu je vypracovat konkrétní opatření ke zlepšení hospodářské a sociální integrace zdravotně postižených. První dvouletá fáze Akčního plánu, jehož realizace začne v roce 2004, se zaměří na vytváření podmínek pro přístup zdravotně postižených lidí na hlavní pracovní trhy. Lisabonský proces V březnu roku 2000 byl na zasedání Evropské rady v Lisabonu zahájen tzv. Lisabonský proces, který mj. zahrnoval výzvu pro všechny členské státy. Tato výzva apelovala na větší pozornost problematice sociálního začleňování v oblasti zaměstnání, vzdělávání, zdravotní péče a bydlení. Členské státy měly také na základě výzvy definovat aktivity, zaměřené na podporu specifických skupin osob, mezi něž patří i osoby se zdravotním postižením. Evropský sociální program Na zasedání Evropské rady v Nice v prosinci 2000 byl přijat Evropský sociální program, podle kterého bude Evropská unie rozvíjet aktivity zaměřené na dosažení plné integrace osob se zdravotním postižením do všech oblastí života společnosti, a to zejména v rámci Evropského roku osob se zdravotním postižením, kterým byl vyhlášen rok 2003. Madridská deklarace Madridská deklarace je významným dokumentem, přijatým dne 23. března 2002 na Kongresu o osobách se zdravotním postižením v Madridu. Deklarace stanoví základní program akcí a opatření, které mají přispět k plnému uplatnění práv osob se zdravotním postižením, k vytvoření rovných příležitostí a přístupu ke společenským zdrojům. Podle této deklarace mají zdravotně postižení stejná lidská práva jako ostatní občané. Vyzdvihuje se zde zodpovědnost za rozhodování ve svém životě. Přístup zdůrazňující soucit s bezmocností zdravotně postižených osob je vystřídán požadavkem rovných příležitostí a přístupem ke všem společenským zdrojům, kam patří vzdělávání, nové technologie, zdravotní a sociální služby, sport a aktivity volného času, stejně jako spotřební zboží, výrobky a služby. K sociální integraci zdravotně postižených lidí má vést zákaz diskriminace a pozitivní akce. Aktivity vedoucí k zlepšení podmínek pro zdravotně postižené lidi podle Madridské deklarace povedou k otevřenější a flexibilnější společnosti, což bude mít význam pro všechny obyvatele. Této vize by mělo být dosaženo prostřednictvím legislativních změn, změnou postojů veřejnosti za aktivní účasti zdravotně postižených, zajištění služeb podporujících nezávislý způsob života, podporou rodin se zdravotně postiženým členem, odstranění mnohonásobné diskriminace zdravotně postižených žen, vyrovnávání příležitostí a podpory zaměstnanosti, součinností při rozhodování a realizaci změn se zdravotně postiženými. Směrnice rady Evropské unie Tato směrnice byla přijata v roce 2000 a je v ní stanoven obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. Účelem této směrnice je stanovit obecný rámec pro boj proti diskriminaci na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést zásadu rovného zacházení v členských státech. Zásadou rovného zacházení se rozumí neexistence žádné přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě. Přímou diskriminací se rozumí, pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci na jakémkoli základě. Nepřímou diskriminací se rozumí, pokud by v důsledku zjevně nestranného ustanovení, kritéria nebo praxe byla znevýhodněna osoba určitého náboženského vyznání nebo víry, určitého zdravotního postižení, určitého věku nebo určité sexuální orientace ve srovnání s jinými osobami. Pouze pokud uvedené ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně zdůvodněno oprávněným účelem a prostředky dosahování uvedeného účelu jsou vhodné a nezbytné, nebo v případě osob s určitým zdravotním postižením je zaměstnavatel nebo kterákoli osoba či organizace, na kterou se tato směrnice vztahuje, povinna podle vnitrostátních právních předpisů učinit vhodná opatření v souladu se zásadami uvedenými v článku 5 za účelem odstranění nevýhod vyplývajících z takového ustanovení, kritéria nebo praxe. Členské státy mohou stanovit, že rozdíl v zacházení založený na výše uvedené charakteristice týkající se kteréhokoli z důvodů nepředstavuje diskriminaci, jestliže z důvodu povahy dotyčných pracovních činností nebo souvislosti, v níž jsou prováděny, tato charakteristika představuje podstatný a rozhodující požadavek zaměstnání, pokud je cíl oprávněný a požadavek úměrný. Členské státy si mohou ponechat vnitrostátní právní předpisy platné ke dni přijetí této směrnice nebo stanovit budoucí právní předpisy zahrnující vnitrostátní zvyklosti na základě kterých v případě pracovních činností vykonávaných v církvích a jiných veřejných nebo soukromých organizacích, jejichž etika je založena na náboženském vyznání nebo víře. Rozdíl zacházení založený na náboženském vyznání či víře určité osoby nepředstavuje diskriminaci, jestliže z důvodu povahy těchto činností nebo souvislosti, v níž jsou vykonávány, představuje náboženské vyznání nebo víra osoby podstatný, oprávněný a odůvodněný požadavek zaměstnání se zřetelem k etice organizace. Tato směrnice, pokud jsou její ustanovení jinak dodržována, se tedy nedotýká práva církví a jiných veřejných či soukromých organizací, jejichž etika je založena na náboženském vyznání či víře, které jednajíce v souladu s vnitrostátními ústavami a právními předpisy vyžadují od osob, které pro ně pracují, aby jednaly v dobré víře a s věrností etice dané organizace. Lidí se zdravotním postižením se konkrétně dotýká článek 5. Podle něj se za účelem zaručení dodržování zásady rovného zacházení ve vztahu ke zdravotně postiženým osobám těmto osobám poskytuje přiměřená úprava. To znamená, že v případech, kdy si to konkrétní případ vyžaduje, zaměstnavatelé musí přijmout vhodná opatření, která dané zdravotně postižené osobě umožňují přístup k zaměstnání, jeho výkon nebo postup v zaměstnání nebo absolvovat odborné vzdělávání, pokud by tato opatření neznamenala pro zaměstnavatele neúměrné břemeno. Toto břemeno není neúměrné, je-li dostatečně vyváženo opatřeními existujícími v rámci politiky dotyčného členského státu v oblasti zdravotního postižení. Politika České republiky vůči osobám se zdravotním postižením Česká republika uskutečňuje v souladu s výše uvedenými aktivitami Evropské unie celou řadu aktivit a opatření na národní úrovni, která směřují k řešení situace osob se zdravotním postižením. Například v současné době probíhá harmonizace stavebního zákona, ale naše předpisy o přístupnosti staveb pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace, které jsou ve srovnání s jinými zeměmi podrobnější, zůstanou. Zatímco v ČR máme výhodu jednotného systému řešení přístupnosti staveb, v jiných zemích je systémů často několik zároveň. Evropský rok osob se zdravotním postižením Česká republika se oficiálně přihlásila k účasti na Evropském roku osob se zdravotním postižením usnesením vlády České republiky č. 644 ze dne 19. června 2002 o zajištění Evropského roku osob se zdravotním postižením v České republice. Vláda rozhodla o vytvoření Národního koordinačního výboru pro Evropský rok osob se zdravotním postižením a do jeho čela jmenovala ministryni zdravotnictví. Výbor je iniciativním, koordinačním a poradním orgánem ministerstva zdravotnictví. Je složen ze zástupců zainteresovaných resortů státní správy a nestátních neziskových organizací, neboť aktivity spojené s pořádáním Evropského roku se dotýkají mnoha oblastí života osob se zdravotním postižením. Výbor zahájil svou činnost v říjnu roku 2002. Ministerstvo práce a sociálních věcí připravuje nový zákon o zaměstnanosti, v němž bude uvedena nová definice zdravotně postiženého občana. Podle tohoto zákona bude osobám se zdravotním postižením poskytována zvýšená péče na trhu práce. Zákon také umožní hmotnou stimulaci zaměstnavatelů, kteří vytvářejí pracovní místa pro postižené. Zdravotně postiženým občanům by také měla pomoci připravovaná koncepce systému ucelené rehabilitace, která bude komplexně řešit přístup k hendikepovaným osobám. Na přípravě koncepce se podílejí ministerstvo práce a sociálních věcí, ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Národní akční plán sociálního začleňování V České republice nyní probíhá velký projekt programu PHARE „Příprava národního akčního plánu sociálního začleňování“. V rámci realizace projektu a jeho doprovodných akcí je značná pozornost věnována i osobám se zdravotním postižením. Zástupci jednotlivých organizací těchto osob a zástupci Vládního výboru pro zdravotně postižené občany mají možnost stát se členy pracovní skupiny, která zpracovává tzv. „nultou“ variantu Národního akčního plánu sociálního začleňování. Občané se zdravotním postižením se tak mohou přímo podílet na tvorbě tohoto významného dokumentu. 4. Rehabilitace zrakově postižených v zemích EU Přestože existují v oblasti poskytování služeb pro zrakově postižené v jednotlivých zemích EU značné rozdíly, celkově lze konstatovat, že programy pro zrakově postižené (ZP) jsou poměrně rozvinuté. Angažují jak státní zařízení, tak i menší nestátní neziskové (dobrovolnické) organizace. Aby byly rozdíly mezi jednotlivými zeměmi patrné, uvádíme několik příkladů. Ve Švýcarsku existuje cca 30 organizací zabývajících se podporou ZP, zatímco ve Španělsku či Holandsku je takovýchto institucí cca 10. To ovšem nemusí znamenat, že systém péče o ZP by v těchto zemích zaostával. Ve Velké Británii zajišťují rehabilitaci zrakově postižených lokální pracovníci v místě bydliště ZP. V práci se ZP jsou v zemích EU uplatňovány následující typy rehabilitace: - léčebná rehabilitace - výuková rehabilitace - psychologická rehabilitace - sociální rehabilitace - profesní rehabilitace (příprava pro povolání) Ne všechny země se však zabývají všemi typy rehabilitace. Každá země preferuje určitý typ. Např. v Norsku je těžištěm práce se ZP sociální rehabilitace. Ve většině států probíhají sociálně-rehabilitační programy. Polovina států uvádí výukovou rehabilitaci. Hlavními principy sociální rehabilitace jsou: 1. možnost zaměstnání 2. integrace do společnosti Rehabilitační kurzy obvykle zahrnují: 1. prostorou orientaci a pohybový výcvik 2. výuku Braillova písma 3. rozvoj sociálních dovedností Některé státy rozlišují dvě roviny péče o zrakově postižené a tudíž mají dvojí typ institucí – péče o slabozraké a péče o nevidomé. V Německu existují školy pro děti s kombinovaným sluchovým a zrakovým postižením. Takto postižení pak mohou projít speciálním školením pro práci v chráněných dílnách. Také Norsko zajišťuje jednoleté kurzy pro multihandicapované. Polsko navíc zajišťuje kurzy pro diabetiky, jež přišli o zrak. Také systém sociálních služeb je v jednotlivých zemích rozdílný. Ve Velké Británii jsou služby částečně koordinovány státem. Kurzy si zde klienti platí s přihlédnutím k jejich přijmu. Ve Francii jsou kurzy plně dotované. Ve Španělsku platí klienti pouze za zařízení a pomůcky, Využívání technických pomůcek pro zrakově postižené je závislé na celkové vyspělosti určité země. Technická podpora je maximálně rozvinuta Finsku, Holandsku a Švýcarsku. Naopak v této oblasti zaostává Itálie, Polsko a Kypr. Využití intenzivní a systematické spolupráce s rodinou není v sociální rehabilitaci zemí EU příliš obvyklé a rozvinuté. Výrazněji je tento trend patrný pouze ve Španělsku. Skandinávské země pořádají krátkodobé kurzy pro rodinné příslušníky zrakově postižených. V Německu jsou do sociální rehabilitace ZP zapojováni pouze rodinní příslušníci dětí v předškolním věku a seniorů. Ve Velké Británii existují rozdíly v přístupu k rodině jako celku v rámci lokální diferenciace. Vzdělání pomáhajících pracovníků je obvykle součástí ošetřovatelských kurzů a praxe. V Německu upřednostňují praxi v rámci střední sociální školy popř. nástavbového kurzu pro sociální pracovníky, který navazuje na středoškolské vzdělání. Zajímavostí je systém vzdělávání v Norsku a Belgii. Tyto státy posílají své pracovníky na studijní stáže do zahraničí. V mnoha zemích je uplatňován princip svépomoci – tzn. že jako sociální pracovníci pracují sami ZP. Pouze Kypr odmítá zaměstnávat v této oblasti ZP. Ve Francii pracují ZP pouze jako instruktoři pro výuku Braillova písma, nikoliv jako instruktoři prostorové orientace či sebeobsluhy. 4.1 Systém podpory zrakově postižených v některých zemích EU Velká Británie Tato země se zaměřuje především na sociální a pracovní rehabilitaci. Je zajišťována především prostřednictvím ústavních zařízení a dále regionálními středisky a stacionáři. Rozvinuté jsou také podpůrné služby. Hlavní a největší institucí ve Velké Británii, která pracuje s osobami se zrakovým postižením, je Royal National Institute of the Blind – Královský národní institut nevidomých. Jedná se o dobrovolnické centrum. Institut má dvě hlavní střediska – v Torquay a v Ceres. Dalšími pobočkami jsou ERC – zaměstnavatelská rehabilitační střediska. Jejich hlavní náplní práce s klienty je: - vyhledání a udržení zaměstnání - vyrovnání se se ztrátou zraku - příprava na nové povolání (rekvalifikační kurzy) ERC nabízí klientům „programy šité na míru“ – v souladu s jejich požadavky, zájmy a možnostmi. 60% finančních prostředků získávají tato střediska od školícího centra. Ročně je v těchto pobočkách registrováno cca 800 zrakově postižených. Klienti se zde zúčastní dvou- až třítýdenního diagnostického (vyhodnocovacího) pobytu, kde jsou mapovány jejich schopnosti a dovednosti a v neposlední řadě také závažnost zrakové vady. Po absolvování tohoto pobytu je každému klientovi připraven tzv. akční plán. Středisko poté odešle klienta na rekvalifikační kurz, popř. zprostředkuje práci. Součástí programu je samozřejmě i sociální rehabilitace. Institut nabízí přímé i nepřímé služby. Podporuje koleje, kde je umožněno ZP další vzdělávání. Spravuje některé chráněné dílny a bdí nad podporovaným zaměstnáváním, které je ve Velké Británii velmi rozvinuté, a to nejen v oblasti zrakově postižených, ale handicapovaných obecně. Dále institut koordinuje fyzioterapeutickou školu pro ZP a právní poradnu. Ve Velké Británii neexistuje oficiálně léčebná rehabilitace. Obecně poskytují rehabilitaci tři sektory: 1. ústřední vláda 2. místní vláda 3. dobročinné organizace Dobročinné organizace zajišťují: - zprostředkování vládních programů - shromažďování finančních prostředků určených na vládní programy - zřizování vlastních placených služeb Ústřední vláda poskytuje pouze pracovní rehabilitaci v rámci pracovních rehabilitačních středisek pro handicapované. Dále částečně dotuje dobrovolnické organizace. Ramenem ministerstva práce je školící agentura. Sociální rehabilitace nespadá do kompetencí ústřední vlády. Zajišťují ji peripatetičtí sociální pracovníci. Obvykle probíhá v domácím prostředí klienta. Místní úřady využívají dobrovolnické organizace jako zprostředkovatele služeb. Sociálně-rehabilitační kurzy probíhají formou krátkodobých pobytů s ubytováním. Velice rozšířenou formou podpory zrakově postižených jsou přesídlovací pracovníci. Ti poskytují sociální rehabilitaci přímo v prostředí rodiny v místě klientova bydliště. Tato forma odpovídá současným moderním trendům uplatňovaným v sociální práci. Španělsko Hlavním cílem sociální práce se zrakově postiženými je: - zotavení za účelem zařazení do normálního života - integrace Služby jsou zajišťovány v několika různých formách. Typologie služeb je ovlivněna růzností zprostředkovatelských organizací. Rozlišujeme následující typy: 1. služby v domácím prostředí, jež jsou poskytovány výjezdním týmem, který seskládá z rehabilitačního pracovníka, psychologa, andragoga a odborného instruktora (pro prostorovou orientaci, sebeobsluhu či práci s technickými či tyflopedickými pomůckami) 2. denní stacionář, kde také působí multidisciplinární tým pracovníků, kteří úzce spolupracují s rodinou. 3. pobytová střediska, která nejsou příliš rozšířena, mají však dostatečné technické vybavení a mohou poskytnout také krátkodobé ubytování. Do pobytových středisek jsou klienti umístěni pokud: 1. potřebují intenzivní rehabilitaci, kterou není možné nahradit jiným druhem služeb, 2. je vhodné odloučení od rodiny (např. má-.li rodina na klienta špatný vliv…), 3. není klient schopen docházet samostatně do střediska. Proškolování odborníků, pracujících se zrakově postiženými, zajišťují organizace samy. Jedná se zejména o kurzy pro poloprofesionály a dobrovolníky. Střediska si také samostatně vytváří metodické postupy. Důraz je kladen na spolupráci s rodinou. Po skončení rehabilitačního programu je možné využít další návazné formy pomoci. Programy jsou pro všechny přístupné. Jedinou organizací vyškolující dobrovolníky je ONCE (Organización Nacional de Ciegos – Národní organizace nevidomých). Instruktory se mohou stát psychologové, absolventi vysokoškolských a středoškolských oborů, spojených se sociální prací či problematikou zrakově postižených, či osoby, které projdou výběrovým řízením. Instruktorský kurz je zaměřen především na metodiku prostorové orientace a sebeobsluhy a dále na znalosti související s problematikou zrakového postižení. Finsko Těžiště práce se zrakově postiženými spočívá v podpoře a rozvoji služeb pro slabozraké. Je zde zajišťována léčebná, výuková, sociální a pracovní rehabilitace prostřednictvím nemocnic a ústavních středisek. Kurzy sociální rehabilitace zahrnují především výuku prostorové orientace, Braillova písma, základy sebeobsluhy. Služby pro ZP zde zajišťuje především Finská ústřední federace zrakově postižených. Sociální rehabilitace obsahuje 5 základních složek: 1. zájmová činnost 2. osobní péče 3. kurzy pro nově postižené 4. adaptační výcvik 5. zaopatřování kompenzačních pomůcek Za zmínku stojí některé zajímavé volnočasové aktivity jako např. skupinové diskuse na určité téma nebo odborné přednášky. Kurzy probíhají obvykle ve skupinách a jejich délka je 3 dny – 8 týdnů. Kromě Federace zajišťují sociální rehabilitaci také univerzitní nemocnice. Univerzitní nemocnice se specializují převážně na sociální rehabilitaci ZP dětí. Ve Finsku vznikají metodická centra pro zdokonalování a vývoj kompenzačních technických a optických pomůcek. Zajišťován je veškerý servis a také půjčovna. Pracovní uplatnění nabízejí úřady práce. Největší procento nevidomých a slabozrakých je zaměstnáno jako maséři či fyzioterapeuté. Dále mohou získat uplatnění v oblasti cestovního ruchu či daňového poradenství. Před výběrem kurzu absolvuje klient diagnostický pobyt, který trvá 5 dní. Po něm následuje dvoufázový kurz, trvající osm týdnů. Je stanoven individuální rehabilitační plán. Témata základního kurzu jsou různá, pro zajímavost uvádíme některá z nich: - diskuse o okolnostech vzniku zrakového postižení - prostorová orientace a pohybový výcvik - Braillovo písmo - Psaní na stroji - Manuální dovednosti (košíkářství, tkaní, keramika, práce s kůží…) Navazující kurzy jsou zaměřeny na profesní uplatnění. Specifickou skupinu kurzů tvoří školení pro slabozraké, jejichž hlavní náplní je práce s kompenzačními pomůckami, přičemž je kladen důraz na spolupráci optika, lékaře a instruktora pro práci s kompenzačními pomůckami. Počet klientů v jednom kurzu kolísá mezi dvaceti a třiceti osobami. Specifickým rysem služeb pro zrakově postižené ve Finsku je jejich diferenciace dle určitého kritéria. Existují kurzy pro děti školního věku, studenty vysokých škol, seniory, ale i např. diabetiky. Francie Pracovní rehabilitace probíhá v rámci ústavních středisek, sociální rehabilitace je realizována v lokálních střediscích. Důraz je kladen na nácvik techniky dlouhé hole, dále zde probíhají kurzy Braillova písma, psaní na stroji. Samostatnou složkou sociální rehabilitace jsou služby pro slabozraké. Francie dále nabízí profesní a psychologickou rehabilitaci. Rehabilitace je doporučována všem osobám, které nemohou být zcela nezávislé. Délka rehabilitace je přizpůsobována individuálním potřebám klienta. Zaměřuje se především na bilanci a zhodnocení klientových dovedností, zpracování prožitků. Poté klient spolu s pracovníkem sestaví plán na kompenzaci svého handicapu. Je nutné přihlížet ke skutečným možnostem a dovednostem klienta. Při tvorbě plánu je brán ohled na: - zdravotní postižení klienta - přidružené potíže - charakterové a temperamentové vlastnosti osobnosti - předchozí zkušenosti - motivaci a plán do budoucnosti Zvláštností Francie je provádění zrakové stimulace u dospělých. Jedná se zejména o: - rozvoj funkčního vidění - vyhledání vhodných optických pomůcek - nácvik schopnosti vidět - rozpoznávání a diferenciace - cvičení na dálku i do blízka Při kurzech prostorové orientace a samostatného pohybu je kladen důraz na rozvoj kompenzačních smyslů, upevnění smyslu pro orientaci a vizualizaci, paměť, soustředění a logickou dedukci. Jak už bylo řečeno, hlavní důraz je kladen na zvládnutí techniky dlouhé hole. Při výuce Braillova písma se upevňuje paměť, soustředění, dedukce, dobrý hmat. Kromě Braillova písma se ZP učí také psaní černotiskem (na stroji i rukou). Jako průprava jsou zařazována cvičení na rozvoj orientace na papíře. Rozvíjí se také jemná motorika. Klienti se učí udržet vodorovnou osu písma. Pomocí ergoterapie se klienti připravují pro budoucí povolání. Učí se hlavně řemeslné práce – krajkářství, košikářství, práce v zahradě… Nechybí však ani průpravná cvičení pro rozvoj motoriky ruky. Přehled služeb pro ZP v dalších zemích EU Belgie Sociální, pracovní a výuková rehabilitace je poskytována prostřednictvím vzdělávacích ústavních středisek. Centra zajišťují především výcvik prostorové orientace, sebeobsluhu a psaní Braillova písma. Itálie Lékařská, výuková a pracovní rehabilitace je realizována doma i v ústavních zařízeních. Kurzy jsou většinou spíše krátkodobé. Kurzy zahrnují výuku Braillova písma, prostorovou orientaci a sebeobsluhu. V Itálii není jediná organizace nevidomých, ale Italská unie nevidomých je největší a celostátní, ostatní jsou regionální. Členem Italské unie nevidomých se může stát pouze osoba těžce zrakově postižená, na severu Itálie mají nevidomí práci a je u nich mezi nevidomými téměř nulová nezaměstnanost. Příčinou je zákon, který vymezuje tradiční pracovní místa pouze osobám nevidomým - telefonista a masér. Pokud momentálně není žádný zájemce z řad nevidomých na obsazení místa, je možné jej obsadit i vidící osobou, ale jakmile se objeví nevidomý zájemce, zaměstnavatel je povinen přesunout vidícího zaměstnance na jinou práci. V Itálii je uzákoněn nárok na osobního asistenta, ale je obtížné ho získat. Holandsko Sociální a pracovní rehabilitace probíhá v ústavních a regionálních střediscích, ale také v domácím prostředí klienta. Hlavní snahou je dosažení co možná největší nezávislosti v osobním i profesním životě. Jsou také pořádány kurzy komunikačních dovedností, poradenství, kurzy pro slabozraké. Norsko V Norsku probíhá rehabilitace ZP dětí zejména na speciálních školách a prostřednictvím výjezdních speciálních pedagogů a rehabilitačních pracovníků. Dospělým jsou určena ústavní střediska, nebo mohou být rehabilitováni doma. Polsko Je jednou z mála zemí, kde jsou zastoupeny všechny typy rehabilitace ZP. Navíc jsou zajištěny služby pro hluchoslepé a osoby v pokročilém věku. Rehabilitace se provádí v rehabilitačních střediscích či nemocnicích. Hlavní důraz je kladen na integraci a přijetí postiženého „zdravou“ společností. Portugalsko Stát nabízí komplexní rehabilitaci a profesní poradenství. Cílem rehabilitace, která je zde chápána jako celoživotní proces, je integrace postiženého jedince do společnosti. Švýcarsko Pracovní a sociální rehabilitaci poskytují ústavní a informační střediska. Kurzy zahrnují výcvik prostorové orientace a sebeobsluhy, psaní Braillova písma. Služby pro slabozraké stojí odděleně. Jsou také pořádána školení pro práci v obchodním sektoru. Německo Rehabilitace u dětí probíhá na speciálních školách. Pracovní rehabilitace je prováděna ve školících střediscích a je určena pouze klientům do čtyřiceti let. Sociální rehabilitace nemá určena žádná kritéria a je tudíž dostupná pro všechny. 5. Mezikulturní rozdíly Každý člověk je jiný, neexistují dvě naprosto totožné osoby. Na svět přicházíme s určitou geneticky podmíněnou výbavou – jedná se o talent, některé charakterové vlastnosti a z části také o inteligenci. Tento základ se však po celý život rozvíjí. Důležitou roli v rozvoji lidské osobnosti hraje sociální prostředí. Jeho základem je rodina – a to hlavně v období raného dětství. Teprve později se člověk setkává s dalšími sociálními institucemi. Sociální prostředí ovlivňuje člověka prakticky po celý život. Důležitou roli hraje také kulturní prostředí, které se liší u různých národů a etnických skupin. Nejmarkantnější jsou tyto rozdíly mezi asijskými a evropskými zeměmi, ale i jednotlivé státy Evropy se od sebe navzájem liší. Každý národ má jiné priority v žebříčku hodnot, ctí jiné tradice a má různý způsob komunikace. 5.1 Kultura Kultura není člověku vrozená. Musí se jí naučit. Za kulturu považujeme vše, co vytvořil člověk – a to jak hmotné a materiální výtvory, tak i myšlenky a ideje. Kultura se přenáší z generace na generaci. Dříve byla přenášena především ústní formou, dnes je veškeré lidské vědění i umění zaznamenáno tak, aby jej mohli využít i další generace. Kultura ovlivňuje to, jak žijeme, jak umíráme, jak organizujeme a v neposlední řadě také náš způsob vnímání. Člověk postupně „vrůstá“ do kultury a stejně tak kultura „vrůstá“ do člověka. Člověka si můžeme představit jako cibuli. Lidské vnímání je složeno z mnoha vrstev. První slupku představují symboly. Základním symbolem každého národa je jazykový kód. Některé symboly jsou trvalé, jiné jen pomíjivé. Druhou slupku tvoří hrdinové. Každý národ jich má hned několik. Souvisí s historickým vývojem daného národa a s jeho stylem vnímání. Bojovné národy mají za hrdiny slavné vojevůdce, národy orientované spíše intelektuálně ctí filozofy, spisovatele, atd. Třetí slupku tvoří rituály, které jsou ve společnosti obvykle velmi silně zakořeněny a mají dlouhou historickou tradici. Setkáváme se s nimi již u archaických společností. Pradávné rituály vychází zejména z uctívání božstev. Rituály jsou trvalou hodnotou národa. Poslední slupkou jsou kulturní hodnoty. Jejich určení v mnohém ovlivňuje také výchovu a systém vzdělávání v dané společnosti. 5.2 Analýza mezikulturních rozdílů Kulturní rozdíly jsou nejvíce patrné hlavně v konfliktních situacích. Dojde-li ke sporu mezi dvěma zeměmi, nastává krize. Pro analyzování mezikulturních rozdílů jsou důležité 4 základní faktory: 1. mocenský odstup 2. zastoupení mužského a ženského elementu 3. individualismus – kolektivismus 4. snaha vyhnout se riziku Mocenský odstup je patrný zejména, pokud sledujeme přístup zaměstnavatele ke svým zaměstnancům a systém státní správy. Například ve Francii je patrná přísná hierarchizace – odstup mezi vedoucím pracovníkem a podřízenými je značný. Holandsko naopak tyto rozdíly potlačuje. Ženský a mužský pohled na svět je velmi odlišný. V zemích, kde převládá jeden typ pohledu, není vyloučeno dobré uplatnění opačného pohlaví. Ženský pohled na svět se projevuje zejména ve skandinávských zemích. Prakticky je patrný např. ve Švédsku, které má stabilní a kvalitní sociální systém. Naopak mužský fenomén patrný v Holandsku, Německu a Řecku. Dalším faktorem, jehož prostřednictvím lze analyzovat mezikulturní rozdíly, je individualismus a kolektivismus. Příkladem země, kde jednou z nejvyšších hodnot je úspěch jednotlivce (kariéra), je USA. Důležité je zaměření na kariéru. V asijských zemích je naopak patrný kolektivistický přístup: Indonésie a Japonsko jsou orientovány na rodinu a je pro ně jednou z největších hodnot. Holandsko, Skandinávie a Velká Británie patří spíše k individualistickým národům. Česká republika směřuje spíše ke kolektivistickým tendencím. Posledním faktorem určujícím kulturní rozdílnost je přístup k odpovědnosti. Nejsilněji jsou tyto tendence patrné u Německa a Řecka. Česká republika se údajně nachází přibližně uprostřed škály mezi silným vědomím odpovědnosti a nezodpovědností. Tento způsob analýzy je možné použít i při určování rozdílů uvnitř jednotlivých států, organizací, a pod. 5.3 Historické křižovatky Pestrost kulturních tradic jednotlivých národů má hluboké historické kořeny. Evropu je možno rozdělit dvěma čarami na čtyři části – horizontálně a vertikálně. Toto rozdělení je podmíněno následujícími historickými událostmi. V 1. století našeho letopočtu se rozkládala Římská říše od Sahary až po Eufrat. V severní části docházelo k neustálým bojům s germánskými kmeny. Kolem roku 100 byla vytvořena severní hranice Římského impéria. Přírodní hranici, která se táhla od Baltu až k Černému moři, tvořily dva významné toky – Dunaj a Rýn. Druhým významným historickým mezníkem je rok 1054, kdy dochází k rozpadu křesťanské církve na římsko-katolickou a ortodoxní (řecko-katolickou) církev. Tento krok rozdělil Evropu vertikálně. Tato pomyslná hranice se táhne od Finska až k východu Itálie. Východní část Evropy preferuje řecko-katolickou církev. Stát a církev zde splývají v jeden celek. Ve východní Evropě se nerozvíjelo osvícenství. Dodnes zde můžeme pozorovat odlišnosti např. při chápání demokracie. Pro západní evropské země bylo charakteristické striktní oddělení církve od státu. Pomyslná vertikální hranice byla ještě více upevněna kolem roku 1500 – v období reformace církve a vzniku protestantských církví. V roce 1952 byly položeny základy Evropské unie. Holandsko bylo v té době jedinou protestantskou zemí v EU, což se odráželo jiným způsobem náhledu na určité záležitosti. Proto se Holandsko snažilo „přilákat“ další severské země. Později se přidává Velká Británie, Dánsko, Finsko a Švédsko. Jedním ze základních motivů založení EU bylo zachování míru v do té doby často válkami sužované Evropě. 6. Esej Ať se člověk podívá, kam se podívá, ať otevře noviny, televizi či rozhlas, všude na něj číhá v poslední době snad ve všech pádech skloňovaný náš budoucí vstup do Evropské unie. Mnoho lidí vstup vítá, mnozí z něj mají obavy. Pravda bude asi někde uprostřed. Vývoj jde dál a Evropská unie bude nevyhnutelná, ale počátky nebudou pro většinu z nás snadné. Pátral jsem po tom, jak to vypadá v jiných zemích Evropské unie, ale nikoho, kdo by mi zasvěceně mohl říci, co mu to přineslo a naopak o co přišel, bohužel osobně neznám. Aniž jsem dřív tušil, že ta která země je součástí Evropské unie, ze zakládajících zemí jsem osobně navštívil několik letovisek na pobřeží Jaderského moře v Itálii, Berlín a Lebach v Německu a později přistoupivších zemí Ještě Barcelonu a malé letovisko St. Feliu ve Španělsku. Ale osobní zkušenosti z těchto rekreačních pobytů také nemohou být zdrojem objektivních informací, proto spíš budu vycházet z různých útržků, které se mi podařilo posbírat a pokusím se z nich vytvořit jakousi euromozaiku. Zakládajícími členy EU byly Německo, Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko a Nizozemsko. V roce 1973 se k nim připojilo Spojené království Velké Británie, Irsko a Dánsko, v roce 1981 Řecko, v roce 1986 Portugalsko, Španělsko a v roce 1995 Finsko, Švédsko a Rakousko. Německo – pozitiva versus negativa Včetně 13 státních svátků tráví průměrný Němec na prázdninách více než osm pracovních týdnů. Zatímco němečtí občané sviští po alpských loukách, čvachtají se v tyrkysových vodách Středozemního moře a vysedávají po různých evropských kavárnách, jejich ekonomika stagnuje. Ekonomové soudí, že pokud si chce Německo udržet svou pozici, měli by se němečtí zaměstnanci začít objevovat v práci trochu častěji. Analytici z Německého ekonomického institutu v Kolíně nad Rýnem odhadli, že kdyby každý zaměstnanec pracoval týdně o jednu hodinu déle, ekonomika by za rok vzrostla o 1.6 procenta a vzniklo by na 100 000 nových pracovních míst. Ve snaze podnítit růst se vláda opřela do štědré sociální péče a ochrany zhýčkaných pracovníků. Navrhla zkrácení doby pro vyplácení podpor v nezaměstnanosti a uvažuje o udělení větší svobody podnikům pro propouštění zaměstnanců. Případné změny v prázdninových návycích budou ale nanejvýš pozvolné. Podle zpráv německého ekonomického institutu pracují Němci od 60. a 70. let 20. století, kdy jejich pracovní aktivita byla stejná jako u Američanů, stále méně. Průměrný německý zaměstnanec odpracuje ročně 1557 hodin a zaostává tím za Britem s 1693 hodinami nebo Irem s 1810 hodinami. (Snaživý Švýcar stráví v zaměstnání ročně 1844 a výkonný Američan dokonce 1904 hodin.) Zakopaný pes německých návyků na dlouhé dovolené tkví v poválečném ekonomickém boomu známém jako Wirtschaftswunder neboli ekonomický zázrak. V době od 50. do 70. let německá ekonomika vzkvétala, Němcům se podařilo oživit válkou zničený průmyslový sektor a stát se vývozní velmocí. Vládní politika si vzala pod své křídlo odbory, které byly za nacistické éry zakázány, a společně s ekonomikou rostly i platy. Nejdříve chtěli lidé za odvedenou práci hlavně peníze. Poté, co se v 80. letech růst zpomalil a zvýšila se nezaměstnanost, odbory začaly razit politiku kratších pracovních týdnů a delších dovolených v naději, že zkrácením pracovní doby vznikne více pracovních příležitostí. Podle ekonomů je ale opak pravdou – s nižším výkonem a vyššími hodinovými náklady na pracovní sílu klesá jak růst ekonomiky, tak zaměstnanost. Němci, kteří si ale na své dny volna náramně zvykli, mají jen málo pochopení pro volání po zvýšení pracovního nasazení. Německé platy se od sebe tolik neliší a více pracovat se v zásadě nevyplatí. Němci si raději užívají. Na druhou stranu však Němci mají značné obavy o svou budoucnost a za nynější špatné hospodářské situace se bojí všeobecného chudnutí. Jak uvádějí nejnovější průzkumy mínění předních ústavů v zemi, jen třikrát v historii SRN byla od druhé světové války na začátku některého roku tak špatná nálada mezi lidmi jako nyní. Šíří se obavy, že se lidé budou muset zříci konzumu a přijdou o blahobyt. Mnozí soudí, že dosažený vysoký životní standard nelze udržet a že dojde k rozsáhlému sociálnímu poklesu. Jeden z průzkumů ukazuje, že jen 31 procent dotazovaných vstupovalo do letošního roku s nadějí a 61 procent s velkou skepsí. Tak špatná nálada byla podle ústavu jen roku 1950 v době korejské války, roku 1973 za světové ropné krize a na začátku 80. let v reakci na špatná ekonomická data ještě předtím, než se roku 1982 ujala moci konzervativní vláda Helmuta Kohla. „Kocovina“ vládne také v hospodářských kruzích. Plných 37 ze 44 sledovaných hospodářských odvětví počítalo v letošním roce se stagnací nebo dokonce s klesající produkcí či odbytem. Ve 38 odvětvích bylo plánováno další propouštění pracovníků. Navíc se počítalo s dalším výrazným vzestupem nezaměstnanosti z nynějších čtyř milionů na 4,5 milionu lidí bez práce. Od 1. ledna se z rozhodnutí vlády Němci museli smířit s novým zvýšením cen i sociálních odvodů. V další etapě se zvýšila ekologická daň, která se promítla do cen elektřiny, plynu a benzínu. Za jeden litr se teď platí v průměru o 3,6 eurocentu více než loni. Každá cigareta podražila o jeden eurocent (31 haléřů). Více se platí do pokladen důchodového, nemocenského a sociálního pojištění. Řecko, Španělsko a Portugalsko Třináctý a čtrnáctý plat nejen pro státní zaměstnance bez jakéhokoliv rozdílu, ale i pro všechny důchodce, odpouštění daní pro rodiče tří dětí při ročním příjmu do přepočtu přes 600 000 korun, celoroční podpora v nezaměstnanosti… To nejsou plané předvolební sliby nějaké populistické strany, to je současná realita štědrého sociálního státu v Řecku. Tím ale výhody pro řadu státních zaměstnanců této balkánské země nekončí. Při průměrném platu kolem 30 000 korun měsíčně dostávají Řekové ročně oblečné minimální výši v přepočtu 16 000 korun, na náklady na dopravu obdrží měsíčně kolem 5 000 korun. Důchodci mají od zdravotních pojišťoven při dovolené zajištěné až desetidenní ubytování v hotelu a dopravu zdarma. Samozřejmostí je pravidelné každoroční zvyšování platů a důchodů o několik procent. Naposledy to byly čtyři procenta u zaměstnanců a u důchodců ještě více. Stát přitom nekopíruje rozvoj inflace, která dosahuje v Řecku kolem necelých dvou procent. Daňová zátěž je pro zaměstnance mírná – při ročním platu (po přepočtu) do 300 000 korun se neplatí daň vůbec, příjmy do zhruba 400 000 korun jsou zdaněny 15 procenty. Rodič s jedním dítětem je zcela zproštěn daňové povinnosti při platu do 360 000 ročně. Když se stát takto různě zbavuje daňových příjmů, musí nutně hledat zdroje jinde. Třeba u podnikatelů nepřichází v úvahu, aby celá léta žili ve ztrátě, a při tom vlastnili luxusní domy. Auta či dokonce jachty. Berní úředníci jednoduše odhadnou tržní hodnotu jejich majetku a spočítají při odečtu nákladů na průměrné živobytí, kolik musel dotyčný vydělat, aby si to mohl pořídit. Nevztahuje se to samozřejmě například na toho, kdo doloží, že majetek získal díky výhře v loterii. O Řecku se často hovoří jako o jedné z nejzaostalejších zemí Evropské unie, ze které by si Česká republika neměla brát příliš příklad. Na jazyku ale pálí povzdech: „Kéž by Česká republika byla alespoň co do sociální stránky tak zaostalá jako Řecko!“. Stejně jako Řecko, tak i Španělsko a Portugalsko jsou zeměmi, které poměrně dobře dokázaly členství v EU zhodnotit, jejichž hrubý domácí produkt na obyvatele se od roku vstupu zvýšil. Řecko se v posledních letech horlivě a úspěšně snažilo snížit rozpočtový schodek a splnit další kritéria, aby se stalo členem i Evropské měnové unie (EMU), což se mu podařilo a v zemi, podobně jako v dalších 11 zemích EU, začalo platit euro a ze světa tak zmizela nejstarší světová měna – řecká drachma. Většina kandidátů do EU však dnes nedosahuje ani takové úrovně HDP jako jmenované tři předchozí země před dvaceti lety. Výjimkou jsou jen Kypr, jehož HDP na obyvatele činí nyní 80 procent evropského průměru, Slovinsko (70), Malta a ČR (obě zhruba 60 procent). Ekonomická, potažmo i životní úroveň se na Pyrenejském poloostrově a v Řecku zlepšila i podle dalšího ukazatele – průměrných měsíčních výdělků. Ty se Řekům a Španělům od vstupu zvýšily dvakrát a Portugalcům téměř třikrát. Ukazatelem již méně vypovídajícím o vlivu členství v EU, je míra nezaměstnanosti, která se naopak v Řecku podstatně zvýšila (ze čtyř procent v roce 1981 na více než dvojnásobek). Ve Španělsku a Portugalsku se naopak nezaměstnanost po vstupu do EU podstatně snížila. Výrazně se změnila struktura zaměstnanosti, která už více říká o rozvinutosti ekonomiky. Počet lidí pracujících v zemědělství klesl od doby vstupu v Řecku a Portugalsku zhruba na polovinu (nyní 16 procent, respektive 13) a ve Španělsku téměř na třetinu (6,5 procenta). Nálepka člena EU do jisté míry zřejmě pomohla i ke zvýšení objemu zahraničního obchodu těchto zemí s nečlenskými zeměmi. Dovoz do všech tří se zvýšil za dobu členství více než třikrát a vývoz z nich do zemí mimo unii vzrost v případě Portugalska dvakrát, Španělska 2,5krát a Řecka třikrát. K oblastem, kde evropské peníze výrazně pomohly zvýšit úroveň, patří i infrastruktura. Měřitelným ukazatelem je například délka silnic, která v Řecku a Portugalsku vzrostla více než osmkrát a ve Španělsku téměř čtyřikrát. Největší obavy panují před vstupem do EU zejména z růstu cen, který nepochybně nastane. I ve Španělsku, Portugalsku a Řecku ceny po přistoupení k EU vzrostly, ne však dramaticky a provázel je i růst platů. Obojí se dá očekávat i v nynějších kandidátských zemích, kde současná cenová hladina dosahuje až na výjimky pouze padesáti procent evropského průměru. Otázkou však zůstává, do jaké míry bude na vině samotné členství v unii a jakou měrou přispějí spekulacemi sami výrobci a obchodníci. Jakub Kamberský, student Gymnázia pro zrakově postiženou mládež v Praze Nových Butovicích 7. Přílohy Euro Symbol eura tvoří „e“ kulatého tvaru, uprostřed vodorovně přetnuté dvěma čarami. Inspirací k jeho vytvoření bylo řecké písmeno epsilon. Odkazuje tedy na kolébku evropské civilizace. Vodorovné čáry mají znázorňovat stabilitu eura. Euro jako svou měnu přijala Belgie, Francie, Holandsko, Irsko, Lucembursko, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Itálie a Řecko. Ze zemí Evropské unie na společnou měnu nepřistoupila Velká Británie, Dánsko a Švédsko. Rozlišovací prvky pro lidi se zrakovým postižením této měny jsou podobné jako u českých korun. Rozlišovací znak u bankovek je délka (rozlišování pomocí šablony), u mincí je odlišný průměr, okraj a váha daná materiálem. Logo Evropské unie Logo evropské unie tvoří kruh z dvanácti žlutých pěticípých hvězdiček umístěný uprostřed tmavě modrého obdélníkového pole.